Ještě po dvaceti letech
Miroslav Žamboch
Pršelo. Tiše a slizce. Oheň podrážděně syčel a mihotavě osvětloval okolí. Tábořiště tísnily neproniknutelné černé stěny stromů, za kruhem světla se bahnem brodilo divoké prase, ale na úzkou stezku z bílých kamenů se neodvážilo. Poutník přikrytý pláštěm z nepromokavé buvolí kůže seděl na batohu a přivřené oči upíral do plamenů. Ze spacího pytle vedle něj se neslo lehké oddechování.
"Na tohle už jsem opravdu, starý." zabručel muž znechuceně.
Stíny ještě prohlubovaly vrásky v jeho obličeji a dělali z něj starce nad hrobem. Možná jím skutečně byl. Šedivé vlasy, hřbety obrovských rukou zjizvené a protkané modrými žilami. Jen pronikavé oči ukryté pod hustým šedým obočím prozrazovaly nezlomnou vůli. Muž náhle odvrátil pohled od ohně a zadíval se do tmy ve směru stezky. Po chvíli se ozval dusot okovaných koňských kopyt, prase uteklo.
Z noci se vynořili jezdci. Z boků koní stoupala pára, dešťové kapky stékající po ocelových kroužcích jejich brnění se ve světle ohně různobarevně leskly. Otlučené pochvy mečů, nezdobené jílce ohlazené častým používáním. Zastavili dva a dva vedle sebe. První si ohrnul kožený chránič obličeje a odhalil ostře řezanou arogantní tvář.
Nejprve to vypadalo, že starého muže převálcuje a projede přímo tábořištěm, ale oheň zabírající celou stezku se mu nakonec zřejmě zdál příliš velký.
"Uhni starče, stojíš nám v cestě!"
Poutník se nepohnul, zdálo se, že ho vůbec nevnímá.
"Hlupáku zmiz! Nikdy nic neříkám dvakrát!" zasyčel bojovník.
"Můžete projet okolo. Křoví není tak husté," navrhl poutník klidně a postavil se.
Plášť ho halil až po kotníky, ruce utopené v záhybech kůže nebylo vidět.
"Ten chlap se zbláznil. Travisi, vem si ho." oslovil velitel muže po levici.
Válečník se pomalu rozjel, skoro líně stáhl z ramenního popruhu těžký biják a sevřel ho v pěsti. Vycvičený kůň bez viditelného rozkazu náhle skočil vpřed, aby protivníka srazil a zadupal do země. Poutník neutíkal, pouze ukročil a udeřil zvíře z boku pěstí do spánku. Kůň se svalil jako podťatý a přimáčkl jezdce k zemi. Než jezdec dokázal zareagovat, udělal poutník další zdánlivě pomalý krok. Kost hlasitě zapraskala, jak těžká bota zlomila krční páteř.
"U všech démonů!" zaklel vůdce.
S obnaženým mečem se vrhl do útoku. V těsném závěsu ho následoval bojovník se sekerou. Poutník ze sebe pokrčením ramen shodil plášť. V každé ruce držel dlouhý meč. Přikrčil se, současně se vytočil levým ramenem dopředu, levicí srazil těžký úder a druhým mečem ťal. Muž zařval, vzápětí zasvištěla v smrtícím oblouku sekera. Poutník plynule navázal nízkou piruetou, přitiskl se téměř až ke koňskému boku a než kůň stačil odnést jezdce do bezpečí, dokázal ho ještě lehce škrábnout hrotem meče po zádech. Jezdec se v sedle udržel pár metrů a zhroutil se.
Poslední ze čtveřice se poučil z osudu svých druhů a raději seskočil na zem. Poutník zatím čekal, s jednou nohou lehce předkročenou, s rukama svěšenýma podél těla. Teprve teď, bez bůvolí pláštěnky, vynikla jeho tělesná stavba. Byl o hlavu vyšší než většina mužů, ale zároveň neobyčejně mohutný. Nastřádaná léta jakoby ho zbavila veškerého zbytečného masa. Pod pergamenově tenkou kůží se rýsovaly ocelové provazce šlach, masa kamenných svalů protkaná temně modrými žilami.
Čtvrtý válečník se přiblížil. Splýval s tmou a teprve odlesky světla ukázaly proč. Nebyl oděn do kroužkové zbroje, ale do pancíře z tmavé hmoty, který kryl každý kus jeho těla. Byl obrovský, dokonce ještě mnohem masivnější než poutník. Postrádal však jeho dokonalou koordinaci a pružnost pohybů. I při pomalé chůzi se kolébal ze strany na stranu, připomínal lavinu valící se do údolí, nespoutaný přírodní živel. Neměl žádnou zbraň, jeho pouhé pěsti v černých rukavicích byly větší než lidská hlava. Přesto všechno, nebo právě proto, nepředstavoval pro dokonalého šermíře žádné nebezpečí. Poutník bez výstrahy vyrazil nízkým výpadem na koleno. Kolos nedokázal zareagovat. Nebo se o to ani nesnažil. Čepel zasáhla kloub, třeskla rána, ocel se rozprskla v žhavých kapkách. Poutník se otřeseně zvedl ze země. Pohledem zhodnotil torzo zbraně a zahodil ho. Náhle bleskovým vbodem přesně zasáhl obrovo hledí. Prásk. Tentokrát se meč vypařil, exploze poutníka odhodila několik metrů dozadu.
"Jsi můj." zachrčel hlubokým hrdelním hlasem obrněnec.
"Nikdo a nic mě nezastaví. Jsem nezranitelný jakoukoliv zbraní. Možná budeš chtít utéci, ale po čase tě dohoním a pak tě uškrtím."
"Škrtič, zplocenec zaprodanců Černého kruhu." vyslovil poutník pohrdlivě.
Jeho oči modře žhnuly, zdálo se, že si vůbec nepřipouští bezvýchodnost situace.
"Ano, čarodějové jsou mí páni, ale sloužím jim rád. Uškrtím tě, ať jsi kdokoliv. Miluji to a oni mi rádi dopřávají tuhle zábavu."
"Zkus to!"
Zjizvené prsty a prsty v černém se na šíjích sevřely současně. Kov zbroje možná dokázal zničit jakoukoliv ocelovou zbraň, ale vůči stisku se choval jako obyčejná kůže. Pod ním se však skrývaly nadlidsky silné svaly. Poutník stál, jeho ruce se nalévaly krví, temné žily se měnily v obrovské pulsující hady, bělma se podlila krví. Nosorožčí šíje však odolávala.
"Budu na tebe dlouho vzpomínat, " zachrčel gigant.
Lidská kůže nevydržela tlak a začala se trhat. Poutník se napřel k poslednímu sevření, ale nezískal téměř nic. Pomalu se mu tmělo před očima, kolem sevřených rtů se objevovala rudá pěna. Jeho býčí šíje se více a více poddávala tlaku. Místo aby se pokusil zabrzdit soupeřův poslední nápor, zhoupl se v kolenou, zaklonil se a vychýlil soupeře z rovnováhy. Současně ho druhou rukou uchopil v rozkroku. Ještě více se snížil, podklouzl ramenem až pod gigantovo těžiště a pomalu se narovnal. Hmota obrovského těla ho srážela k zemi, potácel se a chroptěl. Stisk drtící jeho páteř stále nepovoloval. Animální výkřik deroucí se až z hlubin vědomí rozbil noc, každý gram svalů explodoval v primární síle. Gigant vymrštěný do vzduchu zakřičel strachy a vzápětí za praskotu dřeva dopadl. Bezcitné oči okamžik s nevěřícným údivem pozorovaly konec zlomeného dubového kmínku, který probodl mohutnou hruď, a potom se zavřely.
Poutník nehybně stál a zhluboka oddychoval. Zbylo mu právě dost energie k tomu, aby jeho srdce ještě dokázalo bít.
"Na tohle už jsem opravdu starý." pronesl znechuceně po chvíli.
"Ne, ne, ne!" přerušil ho výkřik doprovázený nadšeným potleskem.
Ze spacího pytle se vysoukala nahá dívka a nadšeně ho obejmula.
"To bylo mnohem hezčí než to, co jsem slyšela o souboji v Zamboule!" švitořila a vzrušeně se k němu tiskla.
"Ne, mnohem horší." zabručel muž.
"Prší, měli bychom jít spát."
Zaklonila hlavu a šibalsky se na něho podívala.
"Ale mě se vůbec nechce spát, Conane."
Smyslně se zavlnila a rukou ho pohladila po nahém břiše.
"A myslím, že tobě se také nebude chtít."
Conan ji zdvihl do náruče a na krátký okamžik rezignovaně obrátil oči v sloup. Kdesi daleko, na ponuré kamenné hoře, se jízlivě zachechtal Crom.
** Amber Stories ver. 1.1 **