Vedro bylo nesnesitelné. Naštěstí jsme seděli pod kaštany v příjemném chládku a popíjeli vynikající desítku. V dálce šplouchala voda a kolem se občas prohnala dívčina, které z vlasů odlétaly kapky studené vody. Blyštily se jako krystaly ve sprše sluneční záře. A my jen tak seděli a plnými doušky vychutnávali tu báječnou atmosféru léta... Slunce najednou zhaslo a odněkud přilezl chlápek v montérkách:"Tak pánové, Váš čas vypršel! Odchod!"
Vyšli jsme před hangár, na kterém zářila neónová trubice "3D-SHOW",
a zarazili ruce hluboko do kapes. Chlad nás ovanul a prsty začaly tuhnout.
Kolem byla mlha, šero a drobně mrholilo. Nedaleká plovárna připomínala
opuštěný sklad munice a na zahrádce pod žlutými listy kaštanů hnilo několik
rozviklaných laviček. "Tak si myslím, že půjdeme ještě jednou." Kamarádi
jen mlčky přikývli. Co taky jiného dělat, hodinu po poledni v půli srpna?
Princ
Ani jsem si nevšiml, odkud se ten pacholek vlastně vzal. Spokojeně si tak vykračuju směrem do města na svých zasloužených pět piv, když tu najednou prásk, cosi plesklo vedle mě a takovej obejda, oháknutej jak přihřátej, na mně spustí svým písklavě stařeckým hláskem:
"To čumíš, co? Tak jsem zase tady!"
"Vole, co blbneš?"
"Tak to zkrátíme, jo. Tady máš tužku a papír..."
"Magor, ne? Já jdu na pivo."
"... a nakresli mně beránka!"
Nečekal jsem už ani vteřinu a nakopnul ho mezi půlky. Vystartoval směrem
k oji Velkého vozu. Hrozil ještě svou stařeckou ručkou a vykřikoval jakési
sprosté kletby, ale bylo mu sotva rozumět. Nakonec zmizel úplně. Princ!
Doufám že navždy. A k večeři si dám flák skopovýho.
Smysl života
Náš svět leží na břehu jezera. S oblohou bez hvězd. Nejsme bytosti ale ani věci. Staráme se o chod našeho jezera, aby se řádně čas od času vyprázdnilo a opět naplnilo. Je to nelehká věc, ale Tvůrce tak určil a nás tímto úkolem pověřil. Až donedávna by mne ani nenapadlo se ptát na smysl naší práce. Smysl? Jednoho dne můj přítel opustil břeh našeho jezera a odešel tam, kam podle našeho Učení by mělo být Nic. Všichni ho zatratili. Můj přítel se často ptal na Smysl toho všeho. Naše Učení mu nestačilo. Proto odešel. Uplynulo mnoho cyklů napuštění a vypuštění jezera a na mého přítele se takřka zapomnělo. Vrátil se. Zubožený a vyčerpaný. Byl jsem poslední, kdo byl u něj, než se definitivně rozpustil v jezeře. Dřív však mi stačil říct co našel tam, kde by mělo být jen Nic. Našel Smysl.
Dnes jsem už starý a chromý. Nemohu už pracovat na cyklech našeho jezera. Poslouchám šumění našeho světa a přijde-li někdo z mladých si popovídat o Smyslu naší existence, řeknu mu to, co se píše v Učení. Je to tak vznešené být středem všeho a smyslem pro samotný smysl, obrazem Tvůrce! Přece těm hlupákům neřeknu, že jsme záchodové splachovadlo!