PROLOG
Dobro a zlo? Je to totéž,to jest něco, čím zběsile projevujeme svou nemohoucnost a vášnivou touhu dospět k nekonečnu, třeba i nejnesmyslnějšími prostředky?
Zpěvy Maldororovy
1.
Je malý. Je tak malý, že téměř není. Je hustý. Tak hustý, že nemůže být hustší. Je těžký. Jeho hmota nemůže být větší. Ani jeho teplota nemůže být větší ... a čas ... čas není. Zatím není. Je zbytečné ptát se, co bylo předtím, protože čas se vztahuje právě jen relativně ke svému běhu. Co bylo předtím nelze definovat. Mohlo to být všechno ... a mohlo to být nic. Zvláštní ... nemůžeme to definovat a proto to pojmenujeme. Bůh - krásné a jedinečné jméno pro něco, co nelze definovat. Je to nedefinovatelné a proto se na to nevztahují žádné vlastnosti. Je to zároveň dokonalé a zároveň nesmyslné ... a také nedokonalé a smysluplné a také jsou to všechny odstíny těchto definic ... i pravé opaky odstínů; i jejich negace. Dobré i špatné. Alfa a Omega všeho právě díky tomu, že je to umístěno v nečase ... Bůh ... krásné slovo pro limitu poznatelnosti. Ale kdyby existovala jen limita ... pak je nemožné se k ní blížit! Naštěstí limity nemohou existovat sami o sobě. Mohou existovat jen vztaženy ke smyslu. Stejně jako nečas, kterému je nutnou podmínkou existence i existence pravého protikladu ... času.
Čas: 0
Neexistoval vzduch, který by vedl zvukové vlny. Vlastně neexistovaly ani ty. Přesto to byla rána ... imaginární, tušená .... lidé ji nazvali Velký Třesk a pro mnohé je počátkem smyslu. Vesmír je stále horký ... ale mohl by být teplejší. Už i hmota by mohla být větší a hustěji poskládaná. A čas ... ten konečně začíná plynout. Zpočátku pomalu .... velmi pomalu ...
2.
Vesmír. Nekonečnější než oceán. Mladý vesmír ...
Čas: 30 000 000 let
... má sotva pár milionů let. Je ještě žhavý a plný vášní. Plný radosti. První hvězdy se teprve začínají tvořit a i ony si užívají své existence plnými doušky. Jsou horké a veliké. Napodobují vesmír počátku a připomínají mu plynutí času, které se už jen tak nezastaví. Ve hvězdách se spouštějí první reakce a hmota začíná mít formu. Konečně se vytvářejí první atomy. Zprvu jednoduché ... ale pak složitější a složitější ... a vesmír přestává být jednotvárný suchar. Kochá se svojí energií a mladostí. A hraje si sám se svým vlastním tvořením. Začíná být složitý a touží přiblížit se svojí složitostí původnímu nedefinovatelnu. První hvězdy začínají svítit a kdyby je někdo mohl vidět, jistě by prohlásil, že jsou krásné. Mladý vesmír, sotva narozené novorozeně, krásní.
3.
Hvězda. Ještě dnes v ní zbylo spoustu vášně. A doufala, že je mladá.
Čas: 6 000 000 000 let
Pár miliard let ... to snad nic není ... Proti vesmíru, který teprve teď začíná být mladý ... Své smrti věnuje celou svoji energii. Rozptýlí se do prostoru a obohatí vesmír o prvky o kterých ani neví, že již existují. A pak se ukřivděná stáhne a pokusí se přiblížit nedefinovatelnu, kde neplyne čas. A vše ve svém okolí se bude snažit vzít, na tu dlouhou cestu k neexistenci okamžiku, sebou. Z odvrženého se zatím rodí nová hvězda. Hvězdy jsou proti vesmíru malé. Ale tahle hvězda je malá i proti ostatním hvězdám. Malá žlutá hvězda, která bude žít deset miliard let a na konci cesty ji nezbude dost vášně ponořit se k hlubinám nečasu a dokonce ani dost na to, aby odvrhla celé své zbytečné já do vesmíru. Přesto je první žlutá hvězda významná ... mohou se skrze ni projevit nové rozmanitosti, jež vesmír skrývá. Tuhle šanci si vesmír nenechá ujít. První hvězda a první planety. Těžká a hustá tělesa, která mají jen velmi málo žáru a i proti malým hvězdám jsou groteskně malé. Stále to však není ono. Stále tomu něco chybí. Čas přináší tak málo povyražení, když je vše předem dané. V galaxiích hvězdy, u hvězd planety, u planet měsíce ... vše je definované, vše je Zákonem. Přece musí existovat cesta, jak zahanbit Boha a přiblížit ještě o kousek jeho nedefinovatelnosti ...
4.
Čas: 10 000 000 000 let
Čas plyne pomalu. Až do této chvíle, kdy se ve vodách malé planety zrodí první živý organismus, který okamžitě umírá. Další krůček na cestě k nepředpokládanému. A rodí se a umírají další a další organismy. Neskutečné a nevěřitelně rozmanité. Organismy, které se sami snaží najít životní prostor pro své potřeby. Pro nové potřeby. Po milionech let se rodí zvláštnější a složitější formy. Objevují se a zanikají. Ale stále to není dost, protože nakonec se zrodí forma uvědomující si okolí a ovlivňující vše. Forma, která si je schopna uvědomit i vesmír a obdivovat jeho hrozivou přítomnost. Forma života, pro vesmír nedefinovatelná. Vesmír, pro život nepochopitelný. Vzájemný rozpor a zároveň vzájemné uznání. První forma, která je schopná s vesmírem souznít a která se tolik podobá prvotní šílenosti nečasu.
5.
Čas: 16 000 000 000 let
Se zánikem prvních žlutých hvězd zanikají i nové formy. Život je ovšem nezdolný a jednoho dne zrodí formu schopnou se tragédii ubránit a opustit umírající hvězdu. Rodí se první vesmírné národy a osidlují a rozšiřují se na další světy. A přetvářejí se, mísí, vznikají a zanikají. Rostou a umírají podobně jako vesmír. Každá jejich smrt však zanechá poselství a každé nové zrození je jen pokračováním započatého. Vesmír jim dal plnou moc k spolutvoření. Život tuto šanci využil a na oplátku jako svou nejvyšší hodnotu položil souznění s vesmírem a jeho nesmírnou variabilitou a rozmanitostí. Rodí se první skutečně vesmírné národy. Ale rodí se i pronárody válčící a vesmír využívající. I ty jsou však pro existenci, a přibližování se nedosažitelnému, potřebné. Vznikají první konflikty a války. Jsou vždy symbolem změny. Jsou symbolem podobným umírající hvězdě, která rozpráší ukřivděně zbytek své hmoty do okolního prostoru. Stejně jako si hvězda nevybírá důsledky, neděje se tak ani ve válce. A některé války zničí harmonii a blízkost nedefinovatelna, některé vývoj podpoří svým neprogresivním postupem vyvolávajícím harmonickou odezvu. Jako disharmonické akordy dávají melodii nový odstín, dávají války kultuře nový smysl. Stejně jako se však umístění akordu v melodii nepovede a celou skladbu zničí, i války mohou zničit celou kulturu. Je to jen otázka náhody .... a nevyzpytatelné nedefinovatelnosti.
6.
Byla jednou z několika desítek nejstarších kultur vesmíru. Vesmír je však obrovský a tvorové náležící k ní se nikdy s těmi ostatními nepotkali. Jednalo se o kulturu Strážců. Ač měli za sebou několik válek ... a některé z nich zničily veškeré tvorstvo a vše zůstalo uloženo jen na mediích počítačů, přesto kultura přežila jednu miliardu let. Jednu miliardu let se různými cestami předávalo poselství ... nebo alespoň část ... aby se mohlo znovu zrodit a dát novému národu, nové planetě, která se kultury zmocnila, novou naději.
Země byla pro Strážce bezvýznamnou planetou. Život na Zemi byl velmi mladý a žádné vyšší formy neexistovaly ani v době, kdy První Strážci znali mezihvězdné lety. Byla by to jedna z normálních rutinních planet, kdyby se nerozhodl jeden ze Strážců učinit rozhodnutí Svobodné Vůle, která vždy znamená změnu vnímání. Změna byla zapsána do nekonečných a dokonalých Pamětí - které jsou jediným poutem s budoucností.
7.
Čas: 17 000 000 000 let / 152 let Nových Strážců
Nová kultura, která se poselství Strážců zmocnila po té, kdy původní tvorstvo Strážců zahynulo v ničivé tisícileté válce s pokročilou válečnickou kulturou, byla velice mírumilovná. Původní strážcové i válečníci upadli zpět do barbarství a bude trvat několik generací, než budou schopni opět pozvednout hlavu ke hvězdám.
Noví Strážci se zrodili na velké a plodné planetě. Žili vždy dlouhým a plodným životem. Jejich život byl tak dlouhý, že vnímali pomíjivost času své domovské planety a dokázali se bránit. Jejich kultura poznala války až teprve z Kronik Strážců. Nikdy války nepotřebovali ... jejich planeta byla plodná, bezpečná, s obrovskými zdroji. Do vesmíru je přivedla až hrozba srážky s velkou planetou, která obíhala po oběžné dráze protínající oběžnou dráhu jejich planety. Trvalo 20 generací, než vymysleli obranu. Během těchto 20 generací začali milovat vesmír ... a vesmír s nimi souzněl. Jakoby to byl návrat k původním, dávno vyhynulým tvorům, kteří nedokázali svou domovskou planetu proti vesmíru ochránit a zemřeli zároveň s ní.
8.
Strážce se uvelebil mezi dvěma zrcadli - dávná a pošetilá vzpomínka na zašlé časy. Dvě zrcadla postavená proti sobě ... symbol nekonečného a nedefinovatelného. Prostor bez konce, prostor, který je koncem všeho. Strážce se uvelebil a přemítal. Je těžké odvrhnout mír a souznění, které pociťoval celý život. Je těžké být sám sebou, když všechno, co jsme cítili jako sami sebe vezme zasvé. Je těžké pochopit tu novou moc, nové poslání, ve kterém kromě harmonie a míru má své místo i boj a válka. Strážce strávil mezi dvěma zrcadly rok ... i pro tvory jeho národa je to dlouho. A kdyby se to dozvěděli, museli by to prozkoumat. Takový byl Nový Zákon Strážců. Když konečně roztříštil zrcadla a rozbil pouto nezodpověditelna, učinil rozhodnutí ... unavené a odvážné. Dát svému životu jiný smysl. Jakýkoli.
9
Nechte průchod procesům vesmíru, protože jsou ve své nespravedlnosti spravedlivé. To bylo základní pravidlo a bylo porušeno vyšším pravidlem, Pravidlem Svobodné Vůle, které bylo kdysi nad malou planetou vzneseno. Dlouhověký tvor z bohaté planety jen těžko chápal bojovnost a krvelačnost tvorů malé planety. Ke všemu byl udiven množstvím a rozmanitostí vytvořené na bázi uhlovodíků. Tvor upřímně obdivoval Zemi, která tvorstvo stvořila a chtěl pomoci. A chtěl taky změnit svůj život. Vrátit mu smysl, který pozbyl zapřením sebe sama. Byla to jeho planeta. On ji objevil a on na ni měl plné právo. Právo překonané bolesti, kterou mu způsobila pravda, která byla skutečnosti blíže. Právo ukradené nevědomosti. To všechno byly pohnutky, které ho svedly dolů ... na povrch malé, bujné planety, kterou od prvního okamžiku miloval láskou, která překračovala štědrou a rovnostářskou lásku Strážců k celému vesmíru. Tvor, který miloval Zemi sobeckou a žárlivou láskou, se nazval Bohem a lidi ... živočišný druh se sotva rozvinutou kulturou, nazval svými Dětmi.
Byl větší, silnější a moudřejší. I přes svoji rozmařilost přinesl starým národům Země smysl, který nepoznaly. Bůh se rozhodl, že půjde ještě dál - učiní z malé bojovné planety, kde všichni tvorové žili z vražd druhých tvorů, planetu míru a připraví je na poslání, které jim stanovil ... na převzetí údělu Strážců. Dosud nikdy - za miliardu let existence se této pošetilosti nikdo nedopustil, ale tak vypadala všechna Rozhodnutí Svobodné Vůle. Kultura vychovaná by prý nepřinesla ideologii nic nového, nic tvořivého a odsoudila by ji k stagnaci a zániku - ale... kdo ví. Bůh svým snům s dětinskou tvrdošíjností věřil a prováděl lidi životem po celých 2500 let. Po té Bůh ztratil svoji individualitu a stal se součástí koloběhu života. Teprve po odchodu jeho individuality ostatní Strážcové zjistili, co udělal a zhrozili se. Svobodnou vůli je potřeba respektovat. Svobodnou vůli lze vyvrátit pouze jinou Svobodnou Vůlí.
Ten, který měl vše skončit ... ve svém poslání selhal. Nebyl schopen ublížit malé modré planetě, která ho očarovala. Neprojevil Svobodnou vůli, neboť ta byla příliš omezená příkazem.
10.
Čas: 3150 let Nových Strážců (999 let po narození Krista, pozemského spasitele)
Místo: Oběžná dráha Země, 3.planety Slunce
Naposledy se přiblížil k Zemi. A co když se mýlil? Co když se může stát nebezpečnou? Tvrdí to kroniky Strážců ... museli pár planet zničit, aby pohromě zabránili. Ale Zemi ... je příliš jiná. Ne, Zemi nelze zničit. A ke všemu ... na ničení bude vždycky dost času.
“Nezničím ji. Nemohu. Cítím to. Ani vy to nedokážete.”
“Je to příkaz.”
“Nemohu. Koneckonců ... stejně to vypadá, že se požehnaní tvorové zničí sami. Je to peklo. Je to systém dvou zrcadel zevnitř. Oni ... vraždí se zběsile mezi sebou jako by jim učení jejich Bohů nic neříkalo. Jsou jiní, vyvraždí se. A kvůli nim přece nelze Zemi zničit.”
“Lidé mohou ublížit planetě a pak i nám.”
“Nemohou. Jsou neschopní. Jejich prostředky jsou nedostatečné.”
“Jsou houževnatí. Jako všechno na Zemi. Oni přežijí.”
“Ale já prostě opravdu nemohu. Pošlete někoho jiného. Za tisíc jejich let. Je to symbol. Budou tomu věřit. Teď už je pozdě. Odlétám.”
11.
Místo: Některé z mnohých bojišť Evropy
“Pro Ježíše Krista, našeho Pána. Vražděte ty odporné barbary. Vražděte je všechny. Pro život věčný.”
“Mezi nepřáteli jsou i křesťané, pane.”
“Pobijte je, Bůh si je v nebi přebere.”
“Ano ... pane.” Málokdy se zamýšlel. Tentokrát to udělal. Bylo to šílené, nepřirozené. Měl pocit, že se Bůh dívá a je nespokojený. Ale je to jiný Bůh. Pokornější, lidštější. V očích má však stejný mír.
Toho dne, jako jediný ze strašných keltských bojovníků, nikoho nezabil. Svoji slabost, stejně jako kteroukoli jinou nemoc rychle překonal. Dalšího dne poslal na věčný odpočinek dvakrát tolik barbarů než obvykle. Další den už nebyl žádný Bůh, který by ho sledoval. A následujícího dne se vytratili i vzpomínky na tíživé pocity.
Bůh už lidstvo neprovázel ... po takřka dalších tisíc let.
12.
Čas: ???
Místo: Planeta Země
...
...
...
Námět k zamyšlení? Lež? Trocha světla? Vyšší smysl? Život pokorných ovcí, nebo nenasytných kobylek? Neodolatelné neskutečno a vyšší princip? A to celé jako součást naší budoucnosti a my jako součást Budoucnosti všeho? Je to jen úvod. Zbývá ještě spousta otázek (každý klade otázky) .... ale ... stojí vůbec někdo o odpovědi ??? ...