Vzpomínám si na nekonečné dlouhé noci. Dospělí rozdali dětem k jídlu zbytky špinavých páchnoucích drobků, aby utišili jejich hladový pláč. A potom odcházeli do temnot svádět boj o další potravu. Spát se ale nechtělo nikomu. Ze všech stran přicházely tajemné hrozivé zvuky ze světa, kterému jsme nerozuměly. V té chvíli mezi nás přišel stařec a nám dětem vypravoval dávný příběh o velkém lovci s početnou družinou bojovníků. Starcovy oči v té chvíli ožily. Blyštily se. Lovec pořádal výpravy, které po mnoha dobrodružství končily vždy šťavnatými hostinami plnými l ah ůdek, které jsme my nikdy nepoznaly. A nikdy nepoznáme. A potom přišla kletba. Strašná a krutá. Už nevím odkud se vzala. Nejspíš nějaký rozzlobený démon. Těch se bojíme nejvíc. Vždy jsme starce uprosily, aby přidal nějaký další příběh. V břichu nám kručelo, ale byly jsme šťastné. Až do rána, kdy jsme zjistily, že je nás opět méně. O ty, co zemřeli na cestě za potravou. Proti kletbě se nedá bojovat.
Ani já už nejsem dítě. Mám velkou rodinu, což znamená neustále riskovat život a bojovat o potravu. Jídlo. Jídlo. Jídlo. Také potřebujeme teplo. Každý den někdo z nás zemře, ale naštěstí je nás mnoho. Zatímco dva jsou zabiti, třetí se zmocní jídla. Jsou proti nám bezmocní. Věřím, že se dožiju konce kletby. Nebo aspoň moje děti. Nebo děti mých dětí. A zase nám bude patřit celý tento svět.
Ale teď už musím jít. Za potravou. Aby moje děti neměly hlad. Vybíhám z úkrytu. Snažím se kličkovat. Vychází to. Naštěstí jsem proběhl přes nepřátelské území nepozorován. Zleva i zprava běží jiní. Je to běh o život. O potravu. O přežití. Někdo z nás bude mít štěstí, někdo smůlu. Už se blížím k potravě. Je to ohromný kus voňavé dobroty. Rvu co se dá. Něco klapne a zahučí mi nad hlavou. Je to okamžik. Dnes mám smůlu. Rozdrtilo mi to hlavu a oči mi vyhrkly z důlků. Jsem chycen a umírám. Poslední záchvěv vědomí patří letmé vzpomínce na mé děti. Mají tak jemné čumáčky a hebké kožíšky. Už je nikdy neuvidím. Umírám a jsem hrdý. Jsem krysa...