Billovi se potily dlaně. Bylo mu to nepříjemné a dvakrát si je otřel o tmavomodré kalhoty, ale nepomáhalo to. Za chvíli je měl opět vlhké. Potřetí je neotřel, protože se bál, že ostatní si toho všimnou a budou se mu posmívat. Takový Mrňous by do něho určitě pěkně zaryl.
Na obrazovkách se Fred a Klim pomalu přesouvali po dlouhé chodbě od stanoviště dvě ke trojce. Šli klátivě a kamera je zabírala zezadu, takže byla vidět plastiková pouzdra, z nichž trčely pažby pistolí. Bill mimoděk sáhl dozadu a nahmátl svoji zbraň. Na Zemi by byla hodně těžká, ale tady mu její váha nevadila.
Dvojice zatím došla na konec bílé chodby a zabočila vpravo. Tím se dostala do zorného pole další kamery, takže zmizela z jednoho monitoru a objevila se na druhém. Bill polkl a pak ještě jednou. Čím více mu vlhly dlaně, tím více mu vysychalo v krku. Za chvíli to budou mít Fred s Klimem za sebou a pak bude na řadě on a Stane. Jenže to už nepůjde o pravidelnou obchůzku.
Na okamžik bláhově zatoužil, aby se čas vrátil aspoň o měsíc zpátky, do chvíle, kdy se rozhodoval, co dál. Tehdy na tom byl stejně jako ostatní studenti robotiky. Zákon o rovnoprávnosti ho zbavil možnosti, že by kdy mohl vykonávat povolání, na něž se připravoval. Byla sice teoretická šance, že přestože roboti už nesmějí být vyráběni člověkem, budou se k lidem uchylovat v případě potíží. Ve skutečnosti k tomu nedocházelo nikdy. Nemocný robot vyhledal vždy jiného robota. Bill tedy ukončil školu s vědomím, že buď přesídlí na některou z planet, kde jsou roboti stále ještě podřízeni člověku, nebo změní obor. Zvolil druhou možnost a při výběru povolání myslel jen na Lindu a na to, že pouze vysoký plat jim umožní, aby se vzali.
Nenapadlo ho, že přijde tato chvíle. Dokonce i když mu vysvětlili, jaké budou jeho povinnosti, zůstal klidný a mechanicky pokyvoval hlavou. Nějaká Dlouhá noc ho nezajímala. Instruktor se o ní navíc zmínil letmo, takže zůstala jen jednou z možností, které ho mohly ve službě potkat. Tehdy věřil, že to nebude brzo a celou záležitost pustil z hlavy. Jenže teď tu seděl, strážce s týdenní praxí, a Dlouhá noc byla před ním.
Ferd s Klimem už byli na posledním monitoru. Velitel řekl:
"Připraví se Stane a Bill."
Bill překotně vstal. Nejmenoval se Bill, to byla jen přezdívka, kterou si vymyslel, když jako kluk četl indiánky. Jméno se však natolik vžilo, že mu tak říkali všichni kromě Lindy. Stane, vyschlý stařík, na němž uniforma směšně plandala, se protáhl, vzal si tašku, jejíž světlá barva odporovala předpisům, a kývl na Billa. Mladík znovu polkl a vydal se ke dveřím. Mrňous vykřikl:
"Zapomněl sis večeři."
Bill se vrátil a sebral brašnu, v níž měl sendviče s kiliánským salátem. Linda na něj vystála dlouhou frontu a když ho přinesla domů, měla z něj velkou radost. Salát zářil světle modrou barvou cizího slunce a jemné listy se mu lehce chvěly.
Mrňous řekl:
"Dlouhá noc je moc dlouhá."
Sám se svému výroku zasmál, ale nikdo se k němu nepřidal. Ostatní ho neměli moc rádi.
Vstoupili Ferd s Klimem a podali hlášení. Stane řekl přes rameno Billovi:
"Jdeme."
Mladík chtěl ohlásit odchod, ale Stane už vycházel na chodbu. Bill se téměř rozběhl za ním, dohnal ho a srovnal s ním krok. U výtahu se Stane zeptal:
"Jak se cítíš?"
"Normálně."
Stařík řekl pochybovačně:
"Kdyby ses cítil normálně, tak by sis vsadil. Nevsadil sis, že ne?"
Přijel výtah a oba muži do něj nastoupili. Bill stiskl nejnižší tlačítko. Všechno probíhalo úplně všedně. Bill si říkal:
"Vždyť je to stejné jako všechno ostatní."
Jenže věděl, že to není jako pokaždé. Jednak byla noc a za druhé s příchozím nezajedou do nižších pater, ale do osmičky.
"Stane se zeptal:
"Umíš se prát?"
"Cože?"
"Jestli se umíš prát. Když jsem sloužil Dlouhou posledně, tak tomu chlapovi přeskočilo a začal se s námi rvát. Asi mu teprve došlo, co ho čeká. Naštěstí u toho byli ještě ti, co ho přivezli, tak jsme to zvládli."
Procházeli dlouhou chodbou a odemykali a znovu zamykali několikery dveře a mříže. Bill se agresivity nebál. Spíš měl strach, že mu předají zhroucené individuum, které bude plakat a žalostně se ptát: "Proč právě já?"
Po chvíli řekl: "Jaké to asi je, vstoupit sem a vědět, že mě tu zabijí?"
Stařík se uchechtl "Zajímá tě to? Můžete si vyměnit místo. Určitě by souhlasil."
Prošli posledními mřížemi a vstoupili do přijímací místnosti. Mladík se rychle rozhlédl a uklidnil se. U stolu seděl sebevědomě vyhlížející muž středních let. Když je uviděl, řekl: "Konečně. Už na vás čekáme přes dvacet minut."
Velitel eskorty předal Stanovi předávací formulář. Ten ho s povyplazeným jazykem podepsal a vrátil. Pak se obrátil na sedícího: "Teď půjdeš s námi."
Muž vstal a energicky se ohradil: "Prosím, abyste mi netykal."
Stane lhostejně souhlasil: "Jak chceš."
Otevřel dveře a vydali se zpět k výtahu. Prošli řadou mříží, vyjeli do osmičky a zamkli odsouzence do cely. Pak se usadili v dozorčí místnosti. Stane vytáhl z tašky termosku a zeptal se: "Dáš si kávu?"
Bill zavrtěl hlavou. Jeho nervozita se rozplynula a mladík nechápal, čeho se bál. Téměř už uvěřil, že je opravdu všechno jako vždycky. Muž v cele smrti je odsouzenec jako každý druhý, jen s přísnějším trestem a Dlouhá noc je prostě další z nočních služeb. Přesto byl rád, že si nevsadil.
Stane si nalil horkou tekutinu, napil se a postavil termosku na stůl.
"Když budeš mít chuť, klidně si dej. Tady není žádný automat."
Pak zkontroloval obrazovky. Osmé patro se od nižších podlaží lišilo. Vlastně šlo o nevelkou střešní nástavbu, v níž se nacházely jen tři místnosti. Dvě patřily strážným, ve třetí byl odsouzený. Jeho celu snímala kamera, ale nebyl v ní mikrofon. Chodbu mohli strážní sledovat malým okénkem.
Zařízení cely ocenil odsouzenec jako ubohé, ale účelu vyhovující. Tato planeta se mu příliš nezamlouvala už dříve a rozsudek smrti jeho vztah k ní ještě posílil. Měl sice rád planety klidné a stabilizované, ale poklid Benetu se mu zdál nepřirozený. To už se mu více líbily kolonie, v nichž kypěly nejrůznější nálady a názorové střety. Právě do těchto světů ho obě jeho profese - legální i tajná - přiváděly nejčastěji.
Usedl ke stolu a zahleděl se na dveře.
"Už by tu měl být," napadlo ho po chvíli. "Nemáme mnoho času. Dlouhá noc je sice dlouhá, ale i ona musí skončit."
Byl klidný. Dostal se již z mnoha ošemetných situací a nepochyboval, že zvládne i tuto. Rozsudek smrti na jakési zapadlé planetě, jak o tom bude vyprávět přátelům v klubu.
Konečně se dveře otevřely. Muž, který vstoupil, se příjemně usmíval.
"Jmenuji se Ringi a mám za úkol dělat vám společnost v posledních chvílích vašeho života."
Odsouzenec ho rychle odhadl jako člověka zvyklého naslouchat druhým. Řekl: "Slyšel jsem, že zde panuje takový zvyk. Jenže já společnost nepotřebuji. Pokud se neurazíte, nejvíc mě zajímá složka s papíry, kterou máte v ruce."
Ringi mu ji podal.
"Mohu vám s žádostí o milost pomoci," nabídl se. "Nechci se chlubit, ale mám v tom praxi."
Odsouzenec zdvořile odmítl.
"Napíšu si to sám."
Ringi pokrčil rameny.
"Jak chcete. Jen vás musím upozornit, že na to máte dvě hodiny."
Omluvně dodal: "To víte, než vaši žádost doručíme guvernérovi, než on ji přečte a rozhodne se, to také nějakou dobu trvá. A poprava musí být provedena ještě před úsvitem."
"Poprava nebude," řekl odsouzenec energicky a sáhl po papíru. Na chvíli se zamyslel nad oslovením a pak začal psát:
Guvernérovi Benetu
Vaše excelence,
je slušností se nejprve představit, i když moje jméno jistě znáte. Jmenuji se Gar Litti a pocházím ze Země. Jak víte, jsem obchodník a ve vaší kolonii jsem byl odsouzen k trestu smrti za vraždu. Možná vás zarazilo, že jsem se během procesu nijak nehájil a že jsem odmítal mluvit. Teď nastala chvíle, kdy musím své jednání objasnit.
Zločin, jehož jsem se na vašem území dopustil, totiž nebyl zdaleka první. Naopak. Jsem masovým vrahem a s jistou pýchou vás ujišťuji, že nemám rovného v celém kolonizovaném vesmíru. Možná není taktické začínat žádost o milost zrovna tímto způsobem, ale jsem v situaci, kdy musí jít taktika stranou.
Gar Litti na okamžik přestal psát a před očima se mu rozběhl kaleidoskop událostí, jež ho přivedly do cely smrti.
Viděl se v Riu, kam ho rodiče vzali na karneval. Vzduch byl nabitý hudbou, zpěvem a podivným nepokojem. Lidé tančili na bulvárech a objímali se v bočních uličkách.
"Počkej, až uvidíš průvod," slibovala mu matka a otec, kterého od nich dav na okamžik odtrhl, volal zezadu rozjařeně cosi o večerním ohňostroji. Rodiče na výlet dlouho šetřili a ještě déle se na něj těšili. Kdysi zde byli na svatební cestě a teď si chtěli na chvíli přivolat zpět mládí.
Náhle vše ztichlo. Dav jakoby ztuhl, zpěv odumřel. Chodník, před okamžikem přeplněný, se začal vyprazdňovat. Lidé ustupovali do průchodů či do vozovky mezi zaparkovaná auta ověnčená květinami.
Gar nechápavě přihlížel, jak se k němu blíží tři neobyčejně ošklivá stvoření. Z prvního setkání mu jejich podoba v paměti nezůstala, jen si vzpomínal, že byli pokryti opalizujícím slizem. Když se přiblížili, ucítil tak nepříjemný zápach, že se mu zvedl žaludek. Začal zvracet. Kiliánci přešli a nevšimli si toho. Matka mu otřela ústa otcovým kapesníkem a řekla nenávistně:
"Jak sem ty svině vůbec mohou pouštět? Proč s tím vláda něco neudělá?"
Otec se ji snažil upokojit, ale ona se celá třásla a chtěla zpět do hotelu. Z průvodu tehdy nebylo nic a ohňostroj sledovali oknem.
S Kiliánci se potom setkal až na koleji. To už jich bylo na Zemi víc, protože si postavili mise na všech kontinentech. Jeden z nich přednášel o meziplantárním obchodu a Gar si tehdy uvědomil, že se setkal s někým, kdo je mnohem chápavější a bystřejší než on. Nebylo to nic divného. Kiliánci byli telepati, takže každý z nich měl k dispozici schopnosti všech kolegů, kteří se pohybovali nablízku.
Gar, nejlepší student ročníku, se cítil pokořen faktem, že tyto schopnosti má něco tak ošklivého a páchnoucího. Začal rozumět lidem, kteří Kiliánce nenáviděli. Vždyť oni měli vše, po čem Pozemšťané toužili. Nestárli, netrápily je žádné choroby, jejich manželství se nerozpadala, děti byly bystré a neuvěřitelně vychované a peníze se jim jen hrnuly.
Gar, který začal pracovat v jedné nepříliš prosperující obchodní firmě, se čas od času musel s Kiliánci stýkat. Konec konců měli zhruba stejný počet kolonizovaných planet jako Pozemšťané a jejich produkty byly velmi atraktivní.
Jednou Gar sjednával na Kalmenu, původně pozemské kolonii, na níž však vyrostla i početná základna Kiliáců, jakýsi obchod s místní dřevařskou firmou. Její ředitel uspořádal po podpisu smlouvy banket. Byla to událost, jež v ospalé kolonii zamíchala celou místní smetánkou.
Gar seděl naproti sekretáři kiliánského obchodního rady a snažil se nevnímat jeho zápach. Vzhledem k tomu, že si při podobných příležitostech předem vystříkával nosní dutinu Antixenosprejem, docela se mu to dařilo. Jediná chyba byla v tom, že necítil ani vůně podávaných pokrmů.
Jedl a pokoušel se nevšímat si, co provádí Kiliánec, ale bylo to těžké. Kdyby alespoň mimozemšťan měl na talíři něco pro lidi jedovatého či stejně odporného jako byl on sám. Jenže Kiliánec si pochutnával na prsíčkách z bažanta jako všichni ostatní a zapíjel je lehkým bílým vínem, do něhož si hned zpočátku nechutně naplival. Po každém soustu se v jeho útrobách ozval nepříjemný zvuk, svědčící o tom, že mu chutná.
Gar nedojedl a vstal. S úlevou zjistil, že není sám, kdo opustil tabuli. Obrátil se ke stolu zády a zamířil ke hloučku, který se bavil u mohutného kamenného krbu. Na většině kolonií si místní veličiny stavěly sídla v římském stylu, plná vzdušných sloupoví a soch nymf a satyrů. Kalman byl výjimkou. Snad proto, že byl osídlen tak dávno, že měl i vlastní dějiny. Krátké sice, ale obyvatelé už překonali pionýrské doby a rádi vzpomínali na etapu kolonizace.
Rezidence Leka Paridise byla tedy vystavena plně v místním romanticko-historizujícím slohu. Velký kamenný sál neměl okna a vcházelo se do něj dvěma úzkými průchody a naznačenými přechodovými kabinami. Dokonalá klimatizace a nepřímé osvětlení kontrastovaly s hrubě vyzděnou studnou v jednom rohu a krbem v rohu druhém. Nábytek byl z mohutných fošen, jež ovšem nepocházely z místních lesů, ale z plantáží Areooy. Obsluhující roboti měli na sobě kutny a připomínaly františkány. Za pasem se jim houpaly průkopnické sekery, jež sloužily k otvírání láhví.
Ve skupince, jež u krbu popíjela sekt, stála Amadina, Paradisova neteř. Gar se s ní už dvakrát setkal při předchozích návštěvách. Pokynul jí na pozdrav a ona se zářivě usmála. Předčasně prošedivělý čtyřicátník sledoval směr jejího pohledu, ale zřejmě odhadl Gara jako zcela bezvýznamného člověka, protože pokračoval ve své řeči, jíž ostatní uctivě naslouchali:
"Naše firma rozpad koloniálního zřízení plně podporuje. Vážíme si úsilí mladých světů o vymanění z pozemské nadvlády. Hluboce odsuzujeme protektorskou politiku Země a její ochranná opatření."
Gar si všiml, že vedle šedovlasého muže, jímž byl Paridisův osobní tajemník Hord, stojí člověk, který si Hordovu řeč nahrává, patrně novinář. Ten se také zeptal:
"Jak bude vaše firma reagovat na livišský konflikt?"
Hord se nadechl a spustil: "Jak jsem již řekl, osvobozeneckého hnutí si vážíme. Do bojů samotných se sice vměšovat nebudeme, ale jsme připraveni dodávat na Liviš vše potřebné, abychom planetě pomohli překlenout první roky nezávislosti."
Gara propaganda nezajímala. Obešel hlouček a položil Amadině ruku na paži.
"Zatančíme si?"
Podívala se mu do očí a přikývla. Dovedl ji k parketu, na němž se pohupovalo již několik párů, a vkročili do hudby. Dívka ho objala kolem krku a přitiskla se k němu. Oči měla přivřené a zasněně se usmívala. Tančili mlčky, dokud neřekla, že jí to stačí. Pak prošli zvukovou clonou zpět do sálu.
Hlouček u krbu se zatím rozpadl. O připojení k jiné skupince, jichž se porůznu v místnosti vytvořilo požehnaně, dívka neprojevila zájem. Gar zastavil robota a vzal mu z podnosu dvě štíhlé sklenky. Jednu podal Amadině a řekl: "Na dnešní noc."
Trochu upila a pak se posměšně zeptala: "Má být něčím pozoruhodná?"
"To záleží na vás," ujistil ji. Neodpověděla a téměř nedotčenou sklenku vrátila robotovi. Kolem prošli dva obchodníci, kteří se živě bavili o pohybu cen surovin na různých planetách. Vyšší z nich rozmáchle gestikuloval a Gar zaslechl, že říká: "Xenex zlevňuje, co se dá. Korti se asi zbláznil."
Amadina prohlásila: "Nebaví mě ty řeči o manganových dolech a ledařských společnostech.!"
"Pojďme na terasu," navrhl Gar. Lehce zaváhala, ale přikývla. Vyšli jedním z kamenných průchodů, sestoupili po rozšiřujícím se schodišti a dostali se na terasu, ohrazenou masívním kovovým zábradlím. Zahrada kolem byla zbudována ve stejném stylu jako dům, plná jeskyní, hrubě opracovaných kamenných monolitů a trnitých keřů. Protékal jí potok, ústící do jezírka, osvětleného třemi planoucími ohni. Kolem se toulali ochočení bilijští tygři. Čas od času některý z nich teskně zařval směrem k velkému, nízko plujícímu měsíci, který mu zřejmě připomínal slunce jeho domovského světa, utopeného ve věčném polostínu.
"Je to tu pěkné," podotkl Gar. "Nemám rád plastikovou výstavbu."
Opřela se o zábradlí a hleděla do tmy. Po chvíli řekla: "Ale bydlet byste tu nechtěl, že. Ne jako host na chvíli, ale natrvalo."
Nepochopil, jak to myslí. Proto odpověděl opatrně: "Nevím, ale rozhodně je to tu zajímavé. Planet, plných plastiku nebo mramoru, je mnoho. Ale žula, ta je jen u vás."
Natočila se k němu. V očích se jí odrazil měsíc.
"Nevíte, jak ráda bych se podívala na ty světy, o kterých mluvíte. Ale strýček..."
Nedokončila. Od domu se přiblížila tmavá postava a zastavila se u nich.
"Pan Paridis vás hledá. Je v azurovém pokoji."
Dívka vzdychla a vydala se zpět do domu. Tmavá postava se natočila ke Garovi a on poznal Horda. Tajemník řekl chladně:
"Už odcházíte?"
"Ještě ne," trochu křečovitě se usmál Gar. Hord byl mužem, se kterým musel začínající obchodník vycházet co nejlépe. Společně se vrátili do sálu a Gar měl při tom pocit, že Hord ho podezíravě pozoruje. Zamíchal se tedy do davu. Pil málo a snažil se navazovat kontakty. Řadu lidí znal a s dalšími se seznamoval. Podařilo se mu sjednat si několik schůzek s veličinami, k nimž se již týdny nemohl probít přes tajemníky a sekretáře. Tančil s jejich dcerami a manželkami, které se na něj usmívaly, protože zde byl nový a tím i zajímavý. Byl pozván na další večírky a oslavy.
Amadinu potkal až kolem půlnoci na stejném místě, na němž ho opustila. Stála na terase a dívala se na jezírko. Měsíc zapadal a tygři už spali. Vzal ji kolem ramen. Přímo mu vlétla do náruče.
"Vezmi mě na Zem," vybuchla. "Už to tady nevydržím. Stále stejní lidé, stále stejné řeči, to je k zadušení."
Cítil, že je opilá. Pevně ji stiskl a zašeptal:
"Hned zítra spolu odletíme."
Nedůvěřivě se od něj odtáhla.
"Vážně?"
"Vážně."
Uklidnila se, nechala se vést dolů k jezírku. Prošli po hrázi a zabočili na úzkou cestičku, lemovanou trnitými kalmenskými stromokeři. Nebránila se, když ji začal líbat. Dovedl ji k nejbližší lavičce, vytesané ze žulového kvádru, a přiměl ji, aby se posadila. Pravou rukou ji k sobě přitiskl a levou jí vjel pod šaty. Ztuhla, ale po chvilce se uvolnila a nechala ho, aby postupoval výš. Zmocnila se ho závrať a přestával vnímat okolí. Náhle se mu vytrhla a pronikavě zaječela. Ztratil oporu, takže udeřil čelem o opěradlo lavičky. Zmateně vstal. Dva metry od nich stál Kiliánec, podivně se kolébal a hlučně mlaskal. Amadina jektala: "On na mě sáhl. Sáhl mi sem."
Třela si pravou nohu.
"Promiňte, nechtěl jsem vás leknout," zachrochtal Kiliánec. "Pokračujte v rozmnožování, vyvenčím se jinde."
Začal se kolébat pryč. Pronikavý zápach sdělil Garovi, že jeho nosní sliznice by potřebovala nový nástřik. Dívka se rozběhla k jezírku. Garovi bušila krev ve spáncích. Zvolna se vydal za Kiliáncem. Našel ho pod vyhlídkou. Mimozemšťan stál a chrlil ze sebe gejzír tekutiny. Gar vyběhl po dlážděné cestě na vyhlídku a opřel se o jeden z monolitů. Balvan se zhoupl. V dálce bylo vidět Amadinu, jak po osvětleném schodišti vbíhá do domu. Gar se opřel znovu. Kámen se vyvrátil z lůžka a zřítil se dolů. Gar se rozběhl pryč.
Druhý den čekal, že se u něj objeví policie. Váhal, jestli se nemá pokusit o útěk, ale uvědomil si, že by tím na sebe jen upozornil. Navíc byly ranní lety obsazené. Obával se, že smrt Kiliánce bude jako senzace figurovat na prvním místě, ale reportér se o ní zmínil jen letmo a označil ji za nešťastnou náhodu.
Zbýval ovšem veliký otazník. Jak zareagují Kiliánci? Mrtvý byl až do smrti v telepatickém spojení se svými druhy. Co když v posledním okamžiku zdvihl hlavu a Gara u balvanu zahlédl?
Náhle se otevřely dveře Garovy pracovny a vstoupil Hord. Když ho Gar spatřil, lekl se. Bylo mu jasné, že člověk, stojící na místním žebříčku tak vysoko, se za ním nevypravil pro nic za nic. Šedovlasý muž přijal židli a bez jakýchkoli úvodů pravil:
"Jistě oceňujete, jak jsem všechno ututlal. Ovšem očekávám za to protislužbu."
Gar řekl chabě.
"Nevím, o čem mluvíte."
Hord se ledově usmál.
"Ale víte. Já vás totiž včera viděl."
Teď, když bylo nebezpečí jasné, se Gar zcela uklidnil. Aby získal čas, vstal, namíchal dva koktejly, jeden nabídl Hordovi a s druhou sklenicí v ruce se opět posadil. Na jeho tváři nebylo vůbec patrné, že celou dobu horečně uvažuje. Dlouze se napil a spokojeně přikývl. Pak řekl: "Přirozeně že jste mě včera viděl. Vždyť jsme spolu mluvili. A pokud jde o nějakou službu, jsem vám zcela k dispozici. Je to moje povolání, poskytovat lidem různé služby."
Gar se svého koktejlu ani nedotkl. Ostře se na Horda zahleděl a řekl: "Bude mi ctí pracovat pro tak zavedenou firmu jako je Paradis a spol."
"Nepřerušujte mě. Je vám jistě jasné, že jsem se na vás informoval. Jste mladý, ambiciózní a jak jsem včera zjistil, i bez zábran. Vaším hendikepem je nepatrný kapitál a nulové konexe. A právě tohle vám mohu nabídnout."
"Co za to?"
"Zopakujete váš včerejší zákrok. Pochopitelně jinde a jinak. Osobu vám vyberu."
Gar uvažoval. Paridisův vliv byl značný, alespoň tady na Kalmenu. Pomalu zopakoval:
"Co za to?"
"Jako zálohu dvě procenta akcií Livišské transuranové. To vám umožní dostat se z této místnosti," Hord s despektem přelétl vybavení Garovy kanceláře, "a postavit se na vlastní nohy. Za měsíc je na Liviši valná hromada akcionářů, takže vaše přítomnost na planetě nebude nikomu nápadná. A vy během zasedání splníte svůj úkol."
"Musím si to rozmyslet."
"Nemusíte," ujistil ho Hord a vstal. "Za prvé nemáte jinou možnost a za druhé vám moje nabídka v podstatě vyhovuje. Jen vás upozorňuji, že je to opravdu moje nabídka. Kdyby snad došlo k něčemu nepředvídanému, podnik pana Paradise nesmí být s celou věcí spojován."
Gar, který mezitím také povstal, si dovolil vědoucí úsměv.
"Chápu."
"Převod akcií provedeme pochopitelně tak, aby naše spojení zůstalo utajeno. Takže přijměte moji upřímnou soustrast."
"Cože?"
Na Hordových jiskřících se očích bylo patrné, že tajemník je s výsledkem jednání spokojen a teď se jen baví.
"Musel to být dobrý přítel, když vám odkázal všechny své akcie."
"Ano, to byl," zakoktal Gar. Pak dodal popleteně: "Vlastně jsme se příliš nevídali."
Hord se rozesmál.
Gar na chvíli přestal psát a zamyslel se. Zdálo se mu, že se o minulosti zmiňuje příliš obšírně. Rozhodl se tedy, že další roky přeskočí a bude se věnovat především poslední době.
Od onoho dne se Gar změnil. Stal se z něj vážený a vlivný obchodník, jehož zájmy se rozprostíraly po celém obydleném vesmíru. K jeho zákazníkům se časem začaly počítat mnohé významné koncerny. Pouze Paradisova společnost mezi nimi chyběla. Někdy to Gara mrzelo, protože právě tato firma patřila k nejprogresívnějším. Z lokálních poměrů se rozrůstala do mamutích měřítek a začínala zapouštět kořeny dokonce i na Zemi, což se zatím žádné koloniální společnosti nepodařilo. V současné době sváděla tuhý boj s firmou Xenex. Vítězi měl spadnout do klína veškerý obchod s Kiliánci.
Když se Hord znovu objevil v Garově pracovně, pochopitelně jiné než kdysi a neskonale honosněji zařízené, netušil ani jeden z obou mužů, že tato "zakázka" bude poslední. Hordovo nadřazené chování dávno zmizelo a nahradil je věcný tón.
"Mám pro vás tip. Nebude to nic lehkého, ale nabízím dvojnásobný honorář."
Gar zbystřil pozornost.
"Posledně jste mi zaplatil docela slušně. Jestli teď chcete dát dvakrát tolik, je v tom nějaký háček."
Hord zavrtěl hlavou.
"Žádný háček. Bude to jen trochu obtížnější."
"Lehké to nebylo nikdy."
Hord Garovu poznámku přešel.
"Půjde o kiliánského velvyslance na Liviši."
Gar se zamračil.
"Na to si najděte někoho jiného. Kiliánci slyší i trávu růst a jejich kombinační schopnosti jsou obrovské. Já už na Liviši pracoval a kdybych se tam objevil podruhé a došlo opět k nehodě, mohli by si to dát dohromady. Stejně dříve nebo později pochopí, že se děje něco podivného. Dělal jsem si statistiku a zjistil jsem, že existuje jediný případ úmrtí Kiliánce ve smíšených koloniích, v kterém jsem neměl prsty. Možná už mají podezření."
Hord chtěl cosi namítnout, ale Gar jej nepustil ke slovu a dokončil:
"Takže s velvyslancem nechci mít nic společného. To není nějaký obyčejný navigátor nákladní lodi jako posledně. Takové velké zvíře bude mít ochranku. A rozruch, který by vznikl... Tuhle práci prostě odmítám."
Hord byl trpělivý:
"Na Liviš nemusíte. Velvyslanec odletí za týden na dovolenou na Harlop. Ochranku s sebou nebere. Bydlet bude v Xenecentru, protože na Harlopu zatím neexistuje kiliánská mise. Ve Sportklubu si pronajal jachtu jménem Kráska moří a chce se věnovat plachtění. Známe jeho oblíbené trasy, protože tam jezdí každoročně. Máte možnost vyrazit ihned a vše si prohlédnout s předstihem."
Gar dlouho uvažoval, ale nakonec souhlasil:
"Dobrá, pustím se do toho."
Černý písek pláže se matně leskl, jen v příboji se drobné oblázky třpytily jako drahokamy. Na Gara působila pláž skličujícím dojmem. Nebyl zřejmě jediný, kdo se zde necítil dobře. Lidí tu bývalo pramálo. Většina dávala přednost plážím na Psím ostrově, které barvou připomínaly pozemské. Zato Kiliáncům se zde líbilo. Každý den jich tu polehávalo celé klubko a kdykoli se v Xenocentru objevili noví turisté, jejich první cesta vedla sem.
Gar ulehl na plastikovou podušku a pustil zprávy. Poslouchal nepozorně, ale náhle se prudce pohnul a přístroj zesílil. Hlasatel říkal:
"Pád Paradisovy společnosti byl nečekaný, ale veřejnost nemusí mít žádné obavy. Xenex se zavazuje, že eliminuje veškeré výkyvy trhu. Firma budoucnosti, to je Xenex."
Na obrazovce se objevil portrét generálního ředitele Xenexu, Nata Kortiho, a zazněla firemní znělka. Na další zprávu již Gar nečekal. Rychle sbalil své věci a zamířil do hotelu. Cestou uvažoval, jak se ho Paradisův pád dotkne. Naštěstí měl většinu majetku v akciích jiných společností. Burza sice dostane těžký zásah, ale to se časem srovná.
Co však s livišským velvyslancem? Zítra má přijet a celá akce je už připravená. Má smysl riskovat a dokončit ji? Gar dlouho neváhal. V pokoji se převlékl a vydal se do centra dálkových spojů. Tady úřednici nadiktoval Hordovo číslo s tím, že jde o spojení na obchodní přístroj na účet volaného. Díky tomu se vyhnul předložení dokladů. Jakmile se na černé tabuli rozzářilo jeho pořadové číslo, vstoupil do kabiny: Když se v Hordově pracovně objevil rozmazaný Garův obrys, Paridisův tajemník se rozzlobil: "Co to má znamenat? Proč mi voláte? Nedovedete si představit, na jakém ostří nože se v těchto dnech pohybujeme. Každá neopatrnost nás teď může stát velmi mnoho. Proč nehlásíte splnění úkolu obvyklým způsobem?"
Gar nejprve zaostřil obraz a teprve když byly všechny detaily zřetelné, pravil: "Úkol jsem zatím nesplnil. Podmínky se změnily natolik, že potřebuji konzultaci."
Hord se zvolna uklidňoval.
"Co tím myslíte, že podmínky se změnily?"
"Rozpad Paradisova impéria, pochopitelně. Nemám nic proti dokončení akce, ale chci mít záruku, že za ni dostanu zaplaceno."
"Balvany ovšem shazujete i zadarmo," ušklíbl se Hord. Pak vstal, dvakrát přešel pokoj, při čemž pokaždé zmizel ze zorného pole. Vypadalo to, že se rozhoduje, co má říci. Nakonec se zastavil přímo před Garem, div se nedotýkal jeho fantómové projekce.
"V současné době jsme rozehráli vysokou hru. Váš úkol v ní je sice nepatrný, ale nezbytný. Nevšímejte si toho, co se stalo s Paradisem. To se vás netýká. Zaplaceno dostanete přesně podle dohody."
Kdesi v hloubi rezidence zazněl tichý, ale vemlouvavý signál. Hord se omluvil: "Promiňte, na soukromé lince čekám důležitý hovor. Opravdu jste si nemohl vybrat méně vhodnou dobu."
Odešel aniž přerušil spojení. Gar rychle přemýšlel. Proč má práci dokončovat, jakoby se nic nestalo? Je možné, že rozpad Paradisova koncernu byl jen manévr k oklamání Xenexu? Nebo hraje Hord nějakou složitější hru? Možná Paradise prodal a ve skutečnosti pracuje pro Nata Kortiho.
Právě když chtěl vypnout přístroj, objevila se v jeho zorném poli pečlivě udržovaná žena. Přestože ji dlouho neviděl, poznal ji okamžitě. Byla to Amadina. Pozdravil ji jako starou známou, ale ona se na něj nechápavě zahleděla. Připomněl jí, kdy se setkali a ona se usmála.
"Je to možné. Nepočítám lidi, kteří se mi kdy dvořili."
Přikývl. Amadina se změnila. Přes to, že vypadala stále mladě, měla v sobě jakousi únavu. Pak na to přišel. Vypadala jako zlomená. Možná životem, zklamáním či sama sebou. Řekl: "Když jsme se viděli naposled, chtěla jste, abych vás odvedl pryč."
Zavzpomínala a po chvíli připustila: "Máte pravdu."
Smutně se usmála.
"A vy jste to neudělal. Škoda, že mě nemůžete odvést aspoň teď."
Vůbec po tom netoužil. Byla jiná než tehdy a on také. Přesto namítl: "Co mi v tom brání? Všechno je naopak jednodušší. Mohu vám nabídnout lepší život než tenkrát."
Uvědomil si, že ani tehdy ji odvést nechtěl, přestože byla neteří nejbohatšího člověka na Kalmonu a přestože ho přitahovala. Teď její strýc zkrachoval a ona se mu nelíbila.
Pohlédla na něj a zdálo se, že věří stejně jako kdysi, že on svoji nabídku myslí vážně. Pak zavrtěla hlavou...
"Změnil jste se. Tenkrát jste byl..." dlouho hledala slovo. Konečně doplnila: "Takový čistý."
Pokusil se zažertovat:
"Zatímco teď..."
Pokrčila rameny.
"Máte něco společného s Hordem a to stačí. Určitě mu pomáháte s tou špinavostí."
Protestoval:
"Jak můžete něco takového říci. Znáte ho vůbec blíž?"
"Samozřejmě. Je to můj manžel. Copak jste to nevěděl?"
Váhal, co na to říci. Chvíli čekala, ale pak bez rozloučení zmizela.
Gar z pronajaté chaty pozoroval dalekohledem livišského velvyslance mrštně nastupujícího na jachtu. Vedle sebe měl dálkové odpalovací zařízení a láhev studeného benetského piva. Kiliánec odvázal loď a napnul plachty. Látka se mohutně vzdula, jak se do ní opřel silný vítr. Na tohle počasí Gar netrpělivě čekal. Už to vypadalo, že celý týden bude bezvětří a velvyslanec se na vodu nevypraví.
Loď vyplula. Vítr stále sílil. Gar sledoval hodinky a říkal si: "Měla by přijít bouře."
Náhle někdo zabušil na dveře. Gar schoval krabici se zeleným tlačítkem do tašky a šel otevřít. Venku stál neoholený muž v pomačkaném společenském obleku, v ruce držel láhev a něco mumlal.
"Co chcete?" zeptal se Gar nevrle. Neznámý zamumlal hlasitěji: "Nech mě tady přespat."
Gar si ho pozorně prohlédl. Nebyl to obyčejný pobuda. Strniště na tvářích měl jen několik dní staré a vlasy, teď rozcuchané a slepené, vypadaly, jako by o ně ještě před časem pečoval jeden z místních kadeřnických mistrů. Oblek, i když špinavý a na jednom či dvou místech roztržený, měl dokonalý střih a nepochybně byl velmi nákladný. Gar usoudil, že jde o některého z milionářů, trávících zde dovolenou, který neví, kdy skončit flám. Řekl tedy poměrně zdvořile: "Mám tuhle chatu pronajatou jako ateliér a pracuji tu. Rušil byste mě."
Opilec nahlédl dovnitř a když spatřil stojan s plátnem, zeptal se: "Malíř?"
Gar neodpověděl. Neznámý poprosil: "Můžu se na ten obraz podívat?"
"Ne," odmítl ho stroze Gar, protože na plátně měl jen několik barevných skvrn.
"Já tomu rozumím," ujistil ho opilec. "Nevypadám na to, ale umění, to je moje."
Pocítil zřejmě touhu se někomu svěřit: "Měl jsem pěknou sbírku obrazů. Ještě před týdnem. A sám jsem chtěl také začít malovat, až budu na odpočinku."
Otočil se a odplivl si. Pak se obrátil zpět ke Garovi.
"Jo, na odpočinku," posupně se zachechtal. "Pořád jsem se těšil, jaké to bude, ale že to bude tak brzo, to mě nenapadlo. Zatracený Paridis."
Mávl rukou a zhluboka se napil.
"Co je s Paridisem?" zvědavě se zeptal Gar.
"Zbankrotoval. Korti ho spolkl jako malinu. A já jsem všechny peníze vrazil do jeho akcií. Všechny."
Zdálo se, že se rozpláče.
"Člověk celý život dře a pak najednou bum a o všechno přijde. Všechno je pryč - dům, peníze i zaměstnání. I manželka ode mě odešla."
Tato vzpomínka ho trochu rozveselila, ale ne nadlouho. Zasmušile dodal: "Od té doby piju. Prsten jsem vyměnil za whisky, hodinky za vodku a tabatěrku za gin. A piju."
Plačtivě si postěžoval:
"Tohle měla být moje první dovolená po kolika letech. A vidíš, sebrali mi i zpáteční lístek. Prý na úhradu hotelu."
Udělal dva nesmělé kroky do boudy a řekl žádostivě:
"Ukaž mi ten obraz. Mám umění moc rád."
Gar ho chytl za ramena a vyvedl ho ven.
"Až bude hotový. Přijďte pozítří."
"Tak dobře," slíbil opilec. Otočil se a bez pozdravu se odpotácel. Gar za ním zamkl a vrátil se k oknu. Vyndal z tašky krabičku, lokl si piva, ale předchozí pohoda zmizela. Intermezzo v něm zanechalo nějaký neklid. Náhle si přál, aby měl akci za sebou a seděl v klubu mezi přáteli.
Mraky se rozešly a opět vysvitlo slunce. Vítr začal slábnout. Gar nespokojeně zavrtěl hlavou a pohlédl na hodinky. Kvůli příhodě s opilcem nemohl sledovat směr, jímž jachta plula. Za chvíli se začne velvyslanec vracet, aby stihl večeři a po ní centrální zprávy, které bedlivě sledoval. Gar doufal, že teď je tak daleko od pobřeží, aby výbuch nikdo nezahlédl. Uchopil krabičku a stiskl tlačítko. Pak složil stojan, láhev od piva dal do tašky a rozhlédl se. Nechtěl tu zanechat žádnou stopu, ani otisky prstů. Proto se dotýkal vždy jen dveří a jakmile vstoupil, natahoval si okamžitě rukavice. Teď otřel dveře, vyšel ven, zamkl a otřel je zvenčí. Pak zamířil na kosmodrom.
Cestou se ubezpečoval, že vše je v pořádku. Na Harlop přiletěl s falešnými doklady, jež mu opatřil Hord. Neexistuje žádná stopa, jež by k němu vedla, a to ani v případě, že by si někdo dal do souvislosti zmizení jedné z mnoha jacht s existencí jakéhosi malíře v jedné z tisíců chatiček na pobřeží. Zbývá inkasovat honorář.
Ringi ho vyrušil poznámkou: "Zbývá jen půl hodiny."
Gar odsekl: "Nemusíte mít strach, já to stihnu."
Stane, sledující, co se v cele děje, si Ringiho upozornění všiml. Dloubl loktem Billa a řekl: "Za chvíli to začne být zajímavé. Rozdělíme si to. Já budu hlídat pravou ruku a ty hodiny."
Bill s nechutí přikývl. Stařík sáhl do kapsy a vytáhl hrst papírků. Položil je na stůl a začal je třídit.
"Srovnáme je od nejkratšího času k nejdelšímu a pak je budeme vyřazovat."
Bill nereagoval. Sázení se mu protivilo a jeho dnešní úloha v něm se mu vůbec nelíbila. Ze hry, kterou kolegové vymysleli a vedení věznice usilovně zakazovalo, se mu dělalo špatně. Stařík zatím každý papírek rozložil, uhladil a pak je začal řadit. Starostlivě při tom vraštil čelo.
Již cestou na letiště zjistil Gar, že impérium se hroutí. Kromě Paridisovy firmy ohlásilo úpadek i několik dalších podniků. Kortiho koncern vzdor všem slibům nedokázal situaci zvládnout a všude se prakticky přes noc projevil nedostatek základních životních potřeb. Planety, kde zbankrotované firmy sídlily a kde se krize projevila nejsilněji, začaly vřít. Propouštění z práce, obrovský růst cen a celková nejistota vedly k nepokojům a stávkám. Na Liviši zfanatizovaný dav vtrhl do uzavřených Paridisových supermarketů, vydrancoval je a pak se vydal k továrnám, jež srovnal se zemí. V této situaci zasáhl první tajemník kiliánského velvyslance, který dokázal ve velmi krátké době zajistit dodávky potravin z Kilije.
Po prostudování situace změnil Gar na poslední chvíli plán. Podle původní úmluvy měl odletět na Zem a vzít si dovolenou. Jenže teď začal znovu pochybovat, zda mu Hord zaplatí. Rozhodl se tedy, že místo na Zem odletí na Benet a šek od Horda převezme osobně.
Lístek dostal bez problémů, protože většina lidí měla jiné starosti a své cesty odvolávala. Let proběhl bez jakékoli mimořádné události, pouze při vynořování začala loď trochu vibrovat, ale rychle se ustálila.
Letištní hala na Benetu vypadala klidně. Gar si uvědomil, že Hord žije na planetě, jež nepatřila Paridisově koncernu. Byla to náhoda nebo záměr? Přistoupil k nejbližšímu stánku s novinami a zarazil se. Za okénkem seděl Kiliánec. Gar si uvědomil, že na Benetu neexistuje Xenocentrum a příslušníci obou ras zde žijí pohromadě.
Kiliánec si odkašlal a chraptivě se zeptal: "Budete si přát?"
"Děkuji, nic, jen se dívám," odpověděl Gar a chvatně přešel k vedlejšímu stánku. Tady si vybral jedny z pozemských novin a nechal si od usměvavé dívky poradit, který místní deník je nejzajímavější. Pak se postavil k pohyblivému pásu, označenému římskou čtyřkou a čekání na zavazadla si krátil čtením. Místní noviny odložil brzy, protože ho dráždil obrázek, na němž nestvůrný kiliánský lékař ošetřoval malé děti. Ve druhých novinách ho udeřil do očí titulek: Smrt obchodního velikána. Rychle se do článku začetl, ale vybral si špatný čas, protože zrovna probíhala aktualizace a slova právě začala měnit místa. Pochopil jen, že Paridis spáchal sebevraždu.
Než se článek zformoval s nejnovějšími podrobnostmi, vyjela na pás zavazadla. Gar vstrčil noviny do kapsy, uchopil svůj vak a vydal se k celnici. Náhle k němu přistoupili dva muži a oznámili mu, že ho mají doprovodit k Hordovi. Gara Paridisova smrt vyvedla z míry, takže se podezíravě zeptal: "Poslal pro mě eskortu?"
Vyšší z mužů ho spěšně ujistil: "To vůbec ne. Máme vám jen usnadnit cestu. Nemusíte čekat na celní a zdravotní prohlídku a podobně."
"To je velmi ohleduplné," poznamenal Gar sarkasticky. Nelíbilo se mu to. Chtěl Horda překvapit, ale ten zřejmě jeho úmysl předvídal. Nebo ho snad dal sledovat? Odmítnout doprovod však nebylo možné. Nechal se tedy vést ke dveřím s nápisem Pouze pro personál. Ukázalo se, že za nimi je chodba, po jejímž projití se ocitli před letištěm a vskutku se tak vyhli všem formalitám. Nasedli do malého nenápadného vznášedla a zařadili se do provozu.
Gara začalo mrazit v zádech. Co když Paridis nespáchal sebevraždu, ale byl odstraněn konkurencí? A co když je teď na řadě on? Vezou ho vůbec k Hordovi? Tím, že obešel kontroly, po sobě nezanechal žádnou stopu o příletu.
Z dálnice brzy sjeli nad vodní kanál, lemovaný reklamami na výrobky místních firem. Vznášedlo se občas vyhnulo osobnímu člunu či obřímu voru, naloženému zbožím. Po chvíli se po pravé straně objevilo město. Stroj opustil vodní hladinu a se slabým šelestem se pohyboval těsně nad povrchem ulice. Zprvu jeli obytnou čtvrtí, v níž se mezi rodinnými domky občas objevila cibulovitá drúza Kiliánců. Na frekventované křižovatce, nad níž se vznášel velký ukazatel s nápisem Klub robotů odbočili vpravo. Gar se po nápisu ohlédl a pokrčil rameny. Benet měl zřejmě i jiné zvláštnosti než jen soužití lidí a Kiliánců. Magistrála, na niž se dostali, vyústila mezi šedivými mrakodrapy. Vznášedlo zastavilo před jedním z nich.
Výtahem vyjeli do sedmadvacátého patra a zde otevřel vyšší z mužů dveře, na nichž nebyla žádná vizitka, dokonce ani číslo. Ocitli se v přijímacím pokoji, v němž seděli kolem stěn tři čekající návštěvníci. Sekretář, trůnící za mohutným stolem, zdvihl hlavu a tázavě pohlédl na Garův doprovod. Vyšší z mužů mírně pokývl.
Sekretář se okamžitě usmál a řekl Garovi: "Posaďte se laskavě. Pan Hord je velice zaneprázdněný, ale přijme vás hned, jak to bude možné."
Gar čekal asi deset minut, během nichž volalo několik lidí. Sekretář každému z nich zdvořile vysvětloval, že pan Hord má důležitou poradu a dnes již nebude k zastižení. Pak náhle pokynul Garovi:
"Můžete vstoupit."
Jeden z mužů v předpokoji začal protestovat, ale sekretář ho jediným gestem utišil. Gar prošel vysokými dveřmi potaženými kůží. Ocitl se v pracovně. Od konferenčního stolku se právě zvedal spokojeně vyhlížející Hord a podsaditý Kiliánec, šířící kolem sebe typické aróma. Hord pohlédl na Gara a řekl: "Myslel jsem si, že se objevíte. Nevěřil jste mi, když jsem říkal, že dostanete zaplaceno podle dohody?"
Gar vyhýbavě protáhl:
"V posledních dnech se toho tolik mění..."
Horda Garovy pochyby neurazily. Naopak se usmál a představil ho Kiliánci.
"Je to náš významný specialista," podotkl při tom. Gar s pečlivě tajeným odporem sevřel vlhkou končetinu a dal si pozor, aby si okamžitě nesetřel sliz z ruky. Kiliánec prohodil jakousi zdvořilostní frázi a rozloučil se. Jakmile odešel, vytáhl Gar kapesník, zatímco Hord zašel za paraván, odkud bylo slyšet zvuk tekoucí vody. Když si pak sedli k malému stolku, oba se vyhli křesílku, v němž před tím seděl Kiliánec. Hord vyslechl Garovo hlášení o průběhu akce a podotkl:
"Trvalo dlouho, než jste ho vyřídil. Museli jsme improvizovat. Naštěstí jde všechno podle plánu."
Gar se zamračil a chtěl odseknout, ale Hord pokračoval:
"Když už jste tady, měl byste zůstat nablízku pro případ potřeby. Berte to jako pohotovost."
"Nechápu. Paridis přece padl. Myslel jsem, že končíme."
Hord zavrtěl hlavou.
"Právě naopak. Naše spolupráce vstupuje do nové etapy. Co se týká Paridise, byl jsem v téhle hře jen pěšoun. Pokud to bylo prospěšné, táhl jsem ho nahoru. Díky mně se vypracoval z obyčejného obchodníka se dřevem na univerzální společnost, produkující prakticky všechno. Teď bylo potřeba ho obětovat, takže padl."
Hord se usmál.
"Zvláštní bylo, že nikdy nepochopil, že se vypracoval díky mně. Myslel si, že je finanční génius. Tím hůř nesl prohru."
Pohlédl na Gara a dodal: "Nemyslete si, že chci nějak zveličovat svoji roli. I já jsem figurka, stejně jako vy. Jenže na rozdíl od Paridise jsme stále ve hře."
Gar se přiznal: "To, co říkáte, se mi nelíbí. Nechci být figurka a čekat, až mě někdo obětuje."
"Nikdo vás neobětuje. Jste příliš potřebný a to je obrovská deviza. Zvlášť teď, kdy se jedno impérium hroutí a druhé vzniká. Otvírají se před námi netušené možnosti. Uvědomte si, že jestliže se některé trůny kácejí, jiné se musí postavit. A také obsadit vhodnými lidmi. I pro vás se určitě najde místo, o kterém jste se ani neodvážil snít."
"Kdo ho pro mě najde?"
"Já."
"Vy a kdo?"
Garův ostrý tón Horda zarazil, takže ten trochu zchladl.
"Záleží na tom?"
"Záleží. Do teď jsem si myslel, že jste Paridisův prostředník. Říkáte, že to tak nebylo, tak chci vědět, pro koho vlastně pracuji."
Bývalý tajemník byl najednou ve střehu.
"Nevím, k čemu..." začal, ale pak se odmlčel a chvíli uvažoval. "Dobrá," řekl. "Možná bude opravdu lepší, když se to dozvíte hned. Zítra mám být jmenován livišským místokrálem, takže na vás nebudu mít čas. Stěhování, nové povinnosti a tak dál. Dovedete si jistě představit, kolik zařizování mě čeká."
Garovi se zdálo, že Hord chce jeho otázku zamluvit, takže se zeptal ještě jednou: "Pro koho jsem tedy pracoval?"
Hord se usmál.
"Právě jste se s ním viděl."
Gar ohromeně vstal.
"Cože? Myslíte toho..."
Mimoděk pohlédl na pravou ruku, jako by na ní hledal stopy Kiliáncova slizu.
"Jistě. Tam-dari, vysoký zmocněnec vicepremiéra Henikiho. Samozřejmě i on je jen prostředník. Kdo celou záležitost řídí, nevím."
Garovi se navalila krev do hlavy.
"Já že jsem pracoval pro Kiliánce?"
Násilím se ovládl a procedil mezi zuby: "Tomu nevěřím. Proč by nechávali zabíjet své kolegy? Navíc jsou telepati, kdyby jeden z nich dal příkaz k vraždě, věděli by to hned ostatní a zabránili by mu v tom. To nedává smysl."
"Ale dává. Mluvili jsme o pěšcích a obětech, jako by šlo o šachy. Dobrý hráč je přece ochotný pro vítězství ledacos obětovat. A tady je ve hře opravdu hodně. Pozemšťané i Kiliánci mají zhruba stejné životní nároky, takže kolonizují planety stejného typu. A těch je málo. trvalé soužití obou kultur je nemožné. Na Zemi jsou projevy rasismu čím dál silnější a to není nic proti Kiliji."
"Cože?" zvolal pobouřeně Gar.
"Vy jste to nevěděl? Vždyť oni se nás štítí mnohem víc než my jich. Každý styk s námi je stojí mnoho sil a jsou ho schopni jen někteří jedinci. Ostatní dostávají po styku s lidmi na těch jejich hnusných makadlech jakousi kopřivku. Z tohoto důvodu většina Kiliánců nemůže do vesmíru. Proto rozehráli tuhle partii. Snaží se poštvat naše kolonie proti Zemi a nás tak oslabit. Nevšiml jste si, že po každém vašem zákroku došlo na dané planetě k výbuchu nacionalismu?"
Gar zrudl a vykročil proti Hordovi.
"Vy pracujete pro ty netvory a mě jste do toho zatáhl?"
Hord couvl ke stěně a rychle vyhrkl: "Uklidněte se. Ujišťuji vás, že jsme si nemohli vybrat lépe. Lidé přece proti telepatům nemají žádnou šanci. Je jen otázka času, kdy se celý náš systém zhroutí."
Garovi se zatmělo před očima. Udeřil Horda tvrdě do obličeje. Ten se svalil a hlava mu narazila na okraj stolu. Gar ho chytil za krk, pevně jej zmáčkl a tlačil proti hraně stolní desky.
"Já tě naučím pracovat pro Kiliánce," supěl. "Kdo v tom jede s tebou? Někdo tě musí krýt. Neříkej, že tě tím livišským místokrálem jmenovali pro nic za nic. Jméno, rychle."
Hord chroptěl a z otevřených úst mu vytékaly sliny. Náhle se ozvalo nepříjemné prasknutí. Gar Horda pustil. Ten se zvolna sesul na podlahu a zůstal bez hnutí ležet. Dveře se rozlétly a dovnitř nahlédl sekretář. Cosi vykřikl, ale když se k němu Gar otočil, rychle couvl a zabouchl za sebou. Gal se obrátil znovu k Hordovi. Ten nejevil známky života. Gar poklekl a zkusil mu na krku najít tep. Marně. Sáhl na hrudník, ale srdce nebilo. Zvolna vstal a jeho vztek najednou vyprchal. Odkudsi z dálky se ozvala policejní siréna, které se rychle přibližovala.
Ringi se zeptal: "Jste hotov?"
Gar se zamyslel. Pak rychle dopsal dva odstavce a podal své dílo Ringimu. Ten je přelétl pohledem, pak je vsunul do válcovitého pouzdra, jež uzavřel a zastrčil do kovové trubky.
"Potrubní pošta," řekl na vysvětlenou. Pak se posadil. "Teď musíme čekat, dokud guvernér nerozhodne."
Stano řekl Billovi:
"Máme za sebou tři minuty."
Zmačkal první papírek.
"Frank nemá rozum. Pod tři minuty to nikdy nešlo."
"Myslel jsem, že se to počítá od chvíle, kdy dojde potrubní poštou odpověď."
Stano se zašklebil, takže vrásky se mu poskládaly do neuvěřitelného vzoru.
"Potrubní pošta je přece blaf, ten papír jde rovnou do archívu. Když Ringi žádost skládá, tak ji ofotí a odešle vysílačkou. Jde to bleskově a je to nenápadné. V době, kdy pouzdro zavírá, už má guvernér celé lejstro na stole. Povel k popravě dostává Ringi také dálkově, aby odsouzený nic netušil."
"To vím," přisvědčil Bill a snažil se, aby v jeho hlase nebylo patrné znechucení, jež v něm celá situace vyvolávala.
"Tohle pro mě není," přiznal si náhle. "Přece nechci skončit jako tenhle stařík, kterého zajímá jen kdy kat zabije odsouzeného."
Pohlédl na Stana, který napjatě sledoval obrazovku a olizoval si při tom rty. Pak si představil na jeho místě sebe, zestárlého v těchto místnostech a otřásl se. Jenže to mu už na mysl přišla Linda, jež se bude ptát: "A co chceš tedy dělat? Vždyť rozumíš jen robotům a to je ti úplně na nic. A kde vyděláš tolik jako tady?"
Hledal vhodnou odpověď, ale zatím marně. Nakonec se spokojil konstatováním, že sice neví, co dělat chce, ale ví, co dělat nechce.
"Aspoň něco," řekl si a zahleděl se také na obrazovku.
Gar se potřetí za pět minut podíval na hodinky. Ringi se chápavě usmál.
"Tohle bývají velmi dlouhé okamžiky. Jestli chcete, můžeme si povídat. Někomu to pomáhá."
Gar se na něj upřeně zahleděl.
"Pořád si říkám, jakou vlastně máte úlohu. Napsat dopis a vložit ho do pouzdra bych dokázal sám."
Ringi mírně rozhodil rukama.
"Někdo to nedovede. A pak, poslední okamžiky bývají pro některé odsouzence dost těžké. Není dobře, když je člověk v takových chvílích sám. Jsou lidé, kteří by ani samotu nevydrželi. Když mají někoho, s kým si mohou pohovořit, cítí se lépe."
"Zdá se, že máte odsouzence roztříděné do škatulek?"
"To vůbec ne. Ale v mezní situaci, jako je tato, existuje jen několik schémat projevu."
"Do jaké skupiny řadíte mě?"
"Už jsem řekl, že lidi netřídím do skupin. Ale i tak se dá určit, že patříte k těm, kteří do poslední chvíle neuvěří, že by se rozsudek mohl vykonat."
Gar kývl hlavou.
"To je pravda. Jenže pro to mám reálné důvody."
Ringi pronesl klidně: "Všichni pro to máte důvody."
Gar se podrážděně pohnul.
"Rozsudek byl tak přísný proto, že jsem se při procesu vůbec nehájil. Kdybych si vzal obhájce, usmlouval by to na zabití a dostal bych nejvýš pět let. Jenže já svoje pohnutky nemohl vyjevit veřejně. Při psaní jste se mi díval přes rameno. Četl jste můj dopis?"
Ringi přikývl.
"Tak víte, co jsem zač. Jsem jediný člověk, který se živí zabíjením Kiliánců. Nemám je rád a zabít kohokoli z nich je pro mě jako zašlápnout pavouka nebo stonožku. Díváte se pohoršeně, ale proč? Pozemský zákon zabití Kiliánce vůbec nekvalifikuje jako trestný čin."
"To je opomenutí," namítl Ringi. "U nás začne takový zákon platit příští měsíc."
"To abych se Benetu příště vyhýbal," řekl Gar sarkasticky. Ringi si ironie v jeho hlase nevšiml a prohlásil: "Naše planeta je nejspravedlivější ze všech světů. Jediní jsme dokázali poskytnout práva i robotům."
Gar mávl rukou.
"Každá planeta si o sobě mmyslí, že je jedinečná a neopakovatelná a že něco podobného tu ještě nebylo a přitom se chovají jedna jako druhá. Podívejte se jen, co se stalo za tři neděle, které jsem byl ve vazbě. Jedna šarvátka za druhou, spory se Zemí i s jinými koloniemi a půl impéria se rozpadlo."
"I v tomhle je Benet výjimka," řekl Ringi klidně. "také se odtrhneme od Země, přirozeně, to je vývoj, ale vše proběhne bez násilí a legálně."
Již ve vazbě si Gar povšiml, že Beneťané jsou opravdu přesvědčeni o výjimečnosti svého světa a až fantasticky brání jeho podivné uspořádání. Proto teď Ringiho popíchl:
"Chlubíte se tím, že u vás dokáží žít pohromadě lidé a Kiliánci..."
"A roboti," připomenul Ringi. "Dokonce i zvířata u nás mají svá práva."
"Dobře, dobře. Tedy lidé, Kiliánci a roboti. Jenže právě takový konglomerát musí být nestabilní a hrozí rozpadem. Dovolím si dokonce prorokovat, že krize u vás bude hlubší než jinde. Zatímco ve vesmíru teď bojuje planeta proti planetě, u vás dojde k občanské válce. Kiliánci začnou pobíjet lidi, lidé budou ničit roboty a tak dál. Výsledek je jasný. Na Benetu zůstanou buď lidé nebo Kiliánci."
"A co roboti?" zeptal se Ringi napjatě. Gar mávl rukou.
"Komu na nich záleží. Padnou jako první, pochopitelně. Dokonce je možné, že se lidé s Kiliánci proti nim dočasně spojí. Roboti přece nemohou mít stejná práva jako živé bytosti."
Ringi Gara zvolna obešel a zamyšleně mu položil ruku na rameno. V místnosti dozorců Stano vzrušeně poposedl:
"Už ho drží. Sleduj čas."
Ringi řekl výhružně: "Takže vy prorokujete konec našeho systému - nejspravedlivějšího v galaxii."
"Jestli je nejspravedlivější, to je věc názoru," mínil Gar, který si nevšímal Ringiho pobouření. "Ale jinak stojím za tím, co jsem řekl. Protože vy tu sice žijete vedle Kiliánců - a robotů , ale nežijete s nimi. Dokud se nezačnete zajímat o jejich starosti a nebudete se snažit je pochopit, do té doby bude hrozit to, co jsem říkal. A víte, čím rozpad vaší společnosti začne?"
"Ne," řekl Ringi temně.
"Přece přijetím mé žádosti o milost. Nabídl jsem v ní své služby vaší vládě. Jestli je přijme, bude to první krůček na cestě, kterou jsem vám naznačil."
"Nevidím v tom žádnou souvislost," mračil se Ringi a prsty jeho pravé ruky sebou mimoděk několikrát zaškubaly.
"Souvislost je naprosto jasná. Jestliže se vaše vláda chystá k tomu, co jsem říkal, nedovolí si popravit specialistu, jako jsem já. Dostanu milost, chvilku si posedím ve vězení a pak se objeví nějaký nenápadný pán, která sice naoko nebude mít s vládou nic společného, ale který mě dostane ven, opatří mi falešné doklady a zadá mi první úkol."
"Jak vás tak poslouchám, málem bych uvěřil, že jste jakási rozbuška, která může uvést věci do pohybu."
"Rozbuška možná ne, ale lakmusový papírek určitě. V každém případě představuji pro vašeho guvernéra velké pokušení. Kdybych tu neseděl, možná by se nerozhodl k tomu, k čemu se nejspíš rozhodne. Vždyť teď právě zjišťuje, že i telepata můžete zlikvidovat."
Ringi řekl: "Vaše úvahy se mi nelíbí. Ani to pokušení, které vaše osoba představuje. Nerad bych, aby náš svět dopadl tak, jak jste to vylíčil."
Gar se pousmál. Chtěl něco odpovědět, ale Ringi jej náhle lehce plácl po zádech. Gar ztuhl, vytřeštil oči a již se nepohnul. Stano zaklel:
"Ty ses nedíval na hodinky. A tolikrát jsem ti to opakoval. Víš, že kluci se na některých lístcích liší jen o pár vteřin."
Rychle zapsal čas. Pak vstal a protáhl se.
"Je po všem. Jdeme na věc."
Vyšli na chodbu a zamířili do cely smrti. Cestou potkali Ringiho, který poněkud toporně kráčel k výtahu. Bill se za ním otočil. Něco se mu na Ringim nezdálo, ale nevěděl co. Dohnal tedy Stana, aby mu pomohl, ale celou dobu, co nakládali tělo na vozík, usilovně přemýšlel. Sjeli na ošetřovnu. Sotva odevzdali mrtvolu zřízenci, vtrhl dovnitř udýchaný dozorčí důstojník.
"Je to pravda?" ptal se hned ve dveřích. Když zahlédl vozík, chytil se za hlavu. "To snad není možné."
"Co se děje?" nechápal Stano. Dozorčí se ztěžka posadil na bílou židli, kterou mu ochotně přisunul zvědavý saniťák. Sundal si čepici a dlaní otřel zpocené čelo. Pak přejel pohledem strážné i saniťáka a téměř šeptem řekl: "Guvernér se ještě neozval."
Saniťák hvízdl, ale Stano nepochopil a zeptal se: "Jak, neozval?"
"Ringi ho zabil bez příkazu."
Bill se vložil do hovoru: "To přece není možné."
Dozorčí si nasadil čepici a vstal. Odevzdaně vzdychl: "Už je to tak. Že já si tu službu nevyměnil. Chtěl jsem, ale rozmyslel jsem si to. Teď to musím hlásit guvernérovi a to bude vyšetřování..."
Rezignovaně se vydal ke dveřím. Bill se zeptal: "Jak to Ringi vysvětluje? Selhalo mu spojení?"
"Ringi s nikým nemluvil. Sjel do akumulátorovny a pustil do sebe deset tisíc voltů."
Bill spíš konstatoval než se zeptal: "Sebevražda?"
Stano si odfrkl.
"U robota? Nesmysl. Měl poruchu, to je všechno. Krátké spojení."
Dozorčí je už neposlouchal a odešel. Bill řekl: "Je to jasné. Ty se na roboty díváš, jako by to byly pořád ty železné plechovky, co ti zamlada nosily do školy aktovku. Ale tihle jsou složitější. Jestli měl poruchu, tak to nebyl žádný přepálený drátek, jak ty si představuješ. Muselo to souviset s tím, jak ho ten chlap provokoval. U člověka by se tomu řeklo náhlé pominutí smyslů."
Stano se ozval dotčeně: "Myslíš si, že když jsem starý, tak ničemu nerozumím. Jenže robot zůstane robotem, ať je jak chce složitý. Musí sloužit lidem a ne aby mu lidé vykali a ještě ho zaměstnávali a platili mu víc než dozorcům. Víš, kolik bral měsíčně Ringi a kolik beru já?"
Stařík vzdychl:
"Když jsem byl mladší, bylo to jiné. Teď se jen mluví o právech a je to všechno na nic. Už i ten pes má víc práv než jeho pán, protože ten se o něj musí starat. Nelíbí se mi to. Práva jsou dobrá věc, ale nikdo přece nemůže člověka srovnávat s robotem nebo dokonce s Kiliáncem. Copak robot má duši?"
Do místnosti se vrátil dozorčí, opřel se zády o dveře a zchváceně řekl:
"Představte si, že teď přišla milost."
Stejně jako prve si sundal čepici a otřel zpocené čelo.
"Jediné štěstí je, že guvernér zítra předává úřad. Jinak bych nechtěl vidět ten tanec. Takhle celá věc aspoň trochu vychladne."
"Guvernér odchází?" podivil se Bill. "A proč?"
"Polepšil si. Jmenovali ho místokrálem na Liviši. Tam bude mít větší klid než tady."
"Jak to?" nechápal Stano.
"Co myslíte, že se stane, až se rozkřikne, že robot zabil člověka? Vypuknou pogromy. Lidé budou roboty ničit na potkání. Říkám si, že to musel nastrojit někdo, komu se to hodí."
"Kdo by to byl?" divil se Stano.
"Kdo? Jedině..." dozorčí se odmlčel a po chvíli dokončil skoro šeptem: "Jedině guvernér, ale to je nesmysl. proč by to dělal?"
Bill si připomněl úryvky Garova dopisu, jež dokázal z obrazovky rozluštit. Vstal a řekl Stanovi: "Zítra tu končím. A víš, co budu dělat?"
"Ne."
"Před chvilkou ses ptal, jestli mají roboti duši. Myslel jsem, že bych to zkusil zjistit. Jenže teď by mě víc zajímalo, jestli mají duši lidé."
"To snad je jasné," urazil se Stano.
"A všichni?"
Stano mlčel.