Dan při přechodu Savojskejch Alp najednou prohlásil, že nejvyšší hora vesmíru je na čtvrtý planetě Zuben el Akribi v souhvězdí Vah. Něco na tom mohlo bejt, tahle planeta, nazývaná neoficiálně Himaláj, měla vždycky mezi horolezci dobrou pověst. Ale tu nejvyšší horu ještě nikdo neviděl.
"Říkám, že právě tam je nejvyšší vrchol vesmíru," umíněně vopakoval Dan v hotelový restauraci, když jsme přelezli Mont Blanc. Srkali jsme ve čtyřech horký grog a poslouchali vítr. Vostatní šli spát.
"Kolik metrů?" zeptal se Petr. "Třicetitisícovka, padesátitisícovka?"
"Nebo stotisícovka," votráveně poznamenal John. "Každopádně čouhá z atmosféry pěkně daleko a pár desítek kiláků před vrcholem je už stav beztíže."
Zasmáli jsme se potichu a vychovaně, ale i tak se Dan načepejřil. "Ty si dej holku," bránil nejvyšší horu všehomíra. Umíněnej byl až běda. Nebylo vod něj férový připomínat, jak se John před lety ztrapnil v půjčovně diapocitů. Znáte ty zastaralý pomůcky pro feťáky a hledače pomíjivého štěstí. Naše parta jednou zašla do kšeftu, kde půjčovaly tyhle hračky. Dokážou podle libosti dokonale navodit pocity, jaký chcete. Já měl tehdy hlad a tak jsem šáhnul po kazetě HLADOVEJ TLOUŠTĺK PŘI HODECH. Fascinoval mě vobrázek prostřenýho stolu, plnýho žrádla. John tehdy zatoužil po něčem pikantním a vybral si beze přemejšlení kazetu DĺVKA PŘI MILOVÁNĺ. Pustili jsme si tehdy každej svý a John byl potom celej večer zakřiknutej, asi ho to dost vzalo. Dělali jsme si z něho srandu, ale vod tý doby to nikdo nepřipomínal. Až Dan na Mont Blancu. Víte, poznali jsme, že mu nejvyšší hora leze na mozek. Že vám vyprávím něco vo svým dědečkovi? Ne, ne, milej pane, poslechněte si tuhle historku, sám to přece chcete.
"Hele," řekl jsem tehdy vztekle na Danovu adresu," vykašli se na to. Nejvyšší horu neuvidíš, natož abys na ní lez. Himálaj Zuben el Akribi ti není souzena. Nech to smetánce."
Dan cosi zabručel; ťal jsem do živýho. Peter si dal do řeči: "A s tou holkou nech Johna v klidu. Já měl tehdy Sisyfose, víš: přelstil jsi bohy i smrt a tumáš šutrák, val ho věčně nahoru. Vozkoušel jsem si to a ta nesmyslná makačka byla zatraceně nepříjemná. Ale zatoužil jsem vokusit porážku. Byl jsem pět minut Sisyfos a nebudu ti líčit, jakej děs to musí bejt na věčnost. Ale ta Sisyfova marnost je úplně srandovní proti tvý marnosti - vylízt na nejvyšší."
"Jo," doplnil jsem Petra. "Vykašli se na ní."
Abyste věděl, vod tý doby vo nejvyšší hoře nepadla ani zmínka. Ale po letech se ukázalo, že Dan nezapomněl a že myšlenka pokořit Milión ho nevopustila. Víte, vo Miliónu se začalo mluvit asi rok po našem vejletě v Alpách. Nejvyšší pohoří Himálaje ve Váhách vodhadli na skoro celej milión metrů. V masmédiích nic moc, ale my, horolezci, měli vo čem debatovat. Jak dlouho by se šlo, že by to bez přísunu kyslíku a stravy vůbec nebylo možný a tak dále. Znáte ty řeči.
A pak přišla bomba - Dan sdělil světu, že hledá parťáky na pokoření Miliónu. Pěšky, se vším všudy, teda jako s příslušenstvím na zádech. Vyhrál spoustu prachů a rozhodl se je vrazit do pochybnýho podniku, vo kterým ale tvrdil, že má všechno promyšlený. Půjde dvacet mužů, strava bude tabletizovaná, ponesou jen výzbroj, dvě mobilní mašinky na výrobu kyslíku a helioenergetory. Rozhodli jsme se jít s ním, celá naše parta. Půl roku jsme pod Danovým vedením trénovali v Himálaji, naší, pozemský. Bejt tak dlouho ve skafandru je zatraceně nepříjemný, to mi věřte, Johnovi se dokonce vysypal mikrofon a zůstal tejden v absolutním tichu, domlouvali jsme se s ním rukama. Jenom tohle by mohlo na Miliónu kohokoli vodrovnat.
Startovali jsme čtvrtýho dubna. Bylo kolem nás dost publicity, ale na to planeta Himálaj kašlala. Jen co na ni hvězdolet dosedl, umáčkla nás svou tíží. Den tu trvá přes šest let, mohlo bejt tak k polednímu. Skafandr vážil snad metrák. Po krátkým pobytu v základně jsme se dopravili pod Milión. První dny jsme šlapali vlastně po rovině a nic kolem sebe neviděli, protože byla mlha a velká oblačnost.
"To tak, dohlídnout na Milión," poškleboval se Dan. Ty první tejdny jsme byli vůbec samá sranda. Čas Dan rozdělil na čtrnáct hodin pochodu, čtyři odpočinku a šest spánku, tomu všemu jsme říkali den. Pátej den ráno jsme doplnili ztracený kalorie, kolem bylo ticho, ale pak se zvedl vítr a uviděli jsme suťovej příkrej svah víc jak tři tisíce metrů vysokej. Nahoře dost foukalo, sedli jsme na plošinu a snažili se koukat vzhůru. Viděli jsme, že nás čeká zase kopec dolů a tak jsme mlčeli, sešli asi sto metrů a připravili bivak. Kdepak stany. Nesli jsme kalorie, k nim kalorie a navíc zase kalorie. A vitamíny. Vodu a kyslík vyráběly mašinky.
Jedenáctej den se mlha na chvíli roztrhla a my uviděli skrz mraky na vrchol prvního zlomu. Nebe Himálaje se čistilo a teploměry nám ukázaly klesající teplotu.
"Vyjasňuje se," řekl Dan a my se rozhlíželi. Krajina byla najednou pozemská, připadl byste si málem jako někde v Andách. Až na to, že tam někde, kam jsme neviděli, byl Milión, pod kterej by se vešlo těch And ke stovce. Slunce rozsvěcovalo ledový pláně, nad hlavou jsme měli nepěkný sněhový převěje. Radši pryč.
Ledový úseky brzdily postup. Přelezli jsme skalní výšvih a vylezli suchým svahem na sněhovej hřeben. Představte si to; lezete v horách, den po dni se doslova ženete a jako mistr světa si už nepřipadáte. Tíha vás zlobí, všechno je monotónní, i sebelíp trénovaný tělo toho má dost.
Třináctej den byla před náma ještě moc dlouhá cesta, zatím to ale zlý nebylo. Dan voptimisticky spočítal, že vylízt tisíc kiláků by mohlo zabrat nejvejš stopadesát dní. Ten den jsme měli mít pětinu za sebou, ukázalo se ale, že víc. Radost, vážený pane! Příští dny jsme traverzovali nad ledopády a slyšeli vzdálený bzučení. Planeta se chvěla, něco padalo. Každej věděl v tu chvíli, do čeho jsme vlezli, ale nemluvili jsme vo tom. Před náma byl kolmej svah pokrytej ledem. Uvázali jsme se na lano a lezli, zaráželi špice bot, zasekávali stokrát, tisíckrát cepíny a zdvíhali se. Do zblbnutí. A pak přišel vrcholovej hřeben. A tady jsme viděli, že je to začátek! Odtud se zdvíhala do nedohledna sněžná pláň, jenže nakloněná. Vyšlapovali jsme do sněhu hluboký stopy. Vlekli se jak slemejši. Začalo peklo. Byli nám protivný skafandry i kamarádi. Ještě, že nám přálo počasí. Dole pod náma zuřila bouře, zase to hřmění.
Třicátej šestej den jsme koukali na zeleň po pravý straně. Dan porovnával mapy. "Půjdem tam," řekl a zanedlouho jsme si rukavicemi omakávali mech. Všichni trochu před zeleným svahem zaváhali.
"Jdeme. A hezky zvostra," pobídl nás Dan.
"Jen klid," vodporoval najednou John. "Jít zvostra ještě neznamená nejít tupě."
"Nech si ty blbý průpovídky, dělal jsem na tom dost dlouho. Jdeme," řekl Dan.
"Dělals, ale dělat ještě neznamená přemejšelt. A přemejšlení by mělo bejt vždycky první," filozofoval dál John.
"Vo co ti de," rozzuřil se Dan. Podráždění se neventilovalo právě v nejvhodnější chvíli. Byli v sobě a my jen zblble přihlíželi. Johnovi šlo vo to, že pod mechem mohla bejt skála zvětralá a bylo by lepší jít vokolo. Dan chtěl šetřit každej den, zbýval ještě návrat.
Zasáhl jsme mezi ně a řekl, že se kouknu po nějaký trhlině, kudy by se dalo nahoru. Dali mi za pravdu a tak jsme se rozběhli na vobě strany. Co vám budu vykládat; ztratili jsme půl dne a trhlinu nenašli. Buď jít po skále přes mech nebo vobětovat pár dní navíc. Byli jsme vzteklí jak psi a pohádali se. nakonec rozhodl Dan.
No a tak jsme lezli po zeleným, naštvaný na doraz, jeden by shodil druhýho. Cepíny klouzaly a každej třetí zásek bodcem byl k ničemu. A když to trvalo asi šest hodin, přeřízlo se mi vo nějakej divnej šutrák nad hlavou lano. Lezl jsem na potvoru poslední a letěl rovnou dolů. Vomdlel jsem ještě asi před dopadem. Kluci udělali všechno, aby se ke mně dostali co nejdřív, ale zhoustla mlha. Stal se ovšem zázrak, našli mě živýho a neporušenýho. Přišel jsem k vědomí a druhej den už s nima šlapal vokolo tý zelený stěny.
"Čert vem čas," řekl Dan a to ho usmířilo s Johnem. Dali jsme se zas dohromady. další už znáte. Pokořili jsme Milión stošedesátejtřetí den, bylo to ve všech novinách. Dan řekl, že nás těžko brzo někdo překoná, ale to kecal jenom tak pro reklamu. Další to svedli vo pár let pozdějc a pod náš limit. A polezou další, vo tom nepochybujte.
Proč vám to všechno vykládám? Já měl zkrátka tam pod tím mechovým kopcem divnej sen. Že jsem se rozsekal na kusy, ale ňákým zázrakem mě dali dohromady takoví... já je snad ani neviděl. Furt se mě ptali, proč jako lezeme nahoru, proč to děláme? Vzpomněl jsem si na známý, krásný slova. Já to tak cejtil a říkal jim, že my, lidi, lezeme nahoru na Milión, protože je tady. že nám nestačí k vrcholku vylítnout mašinou, že si to musíme vobšlápnout. Vobklopovaly mě hlasy, divily se, obdivovaly a vzdalovaly se. Pak přišli kámoši a já jim neřekl vo těch bytostech ani slovo, přestože jsem tři dny na to našel v kapse modrej placatej kamínek, kterej mi daly. Nikdo by mi nevěřil, ani vy mi nevěříte, vždyť Danova parta vylezla na Milión už před vosumdesáti lety a mě je na pohled sotva čtyřicet. Zanedlouho to voznámím, ale vy jste první, komu to vykládám. Koukněte se na tehle kamínek a říkejte mi kolikrát chcete, že lízt na skály je blbost, já vím svý.