Rozmrzele jsem vrazil ruce do kapes a vykročil po ulici. Pršelo. Ze své kůže jsem vyloučil tukový sekret a voda mi po zádech neškodně sklouzávala.
Abych se zbavil vzteku, rozhodl jsem se jít si zaplavat do moře.
Vstoupil jsem na pláž. Moje chodidla automaticky získala tvar polosplasklého míče, takže jsem se přestal bořit a rychle jsem došel až k čáře přílivu. Vstoupil jsem do vody a skočil. Ještě v letu moje tělo nabylo aerodynamického tvaru. Jako šipka jsem zajel pod hladinu. Udělal jsem tempo a s uspokojením cítil, jak se dlaně a chodidla mění v ploutve. Ještě bylo třeba přizpůsobit se dýchání pod vodou. Na tvářích a bocích se mi pomalu otevíraly žábry. A já byl zase šťastný a blahořečil vynálezu adaptability. Člověk, schopný přizpůsobit se jakémukoli prostředí, získal náhle obrovskou svobodu. A já ji hrozně rád využíval.
Radostně jsem rejdil pod hladinou a zajížděl i k samému dnu. Tlak mé krve se pružně přizpůsoboval hloubce.
Pak jsem vystoupil z vody. Z ploutví zas byly ruce, zase jsem dýchal plícemi. A neochotně jsem se vracel k domovu, ke své sedmé manželce.
Náš společný život už totiž dlouhou dobu byl peklem. Zkrátka, nějak jsme se nedokázali navzájem přizpůsobit.