Stopy mířily k jezeru a ztrácely se mezi skalami, ale muž, který zvíře pronásledoval, kráčel jistě a rychle. Krajinu dobře znal, a tak cítil neklid, protože zvíře se s rozmyslem blížilo k místům, kde se mu mohlo ztratit, skrýt se a zaútočit. Povytáhl proto dlouhý nůž z pochvy, zdobené bizarními figurkami a ornamenty. Dodávalo mu to sílu, pocit znepokojení nad přílišným náskokem, který zvířeti svou váhavostí poskytl, byl však silnější. Když se poprvé střetli, nebyl si jist, zda dostihl toho pravého a nechal tím zvířeti moment překvapení. Stálo ho to příliš mnoho času.
Stopa neočekávaně zahnula vpravo. Šelma se tady pustila do svahu, mířila do hustého porostu. Vyšplhal se nahoru a tam si mohl dovolit běžet - zvíře po sobě zanechalo polámané větvičky.
Brzy dorazil na planinu, z níž se mu otevřel výhled až k jezerní hladině. Rozhlédl se a zaklel, doufal, že zvíře uvidí. Ale nespatřil nic, co by dokazovalo, že se vzdálenost mezi ním a šelmou zkrátila. Zvolnil krok a znovu se upnul na nezřetelné stopy mohutných tlap. Sestoupil podle nich do poloviny svahu a tam ho čekalo překvapení.
Na zválené trávě, udusané koňskými kopyty, spatřil krev. Zvíře se tu s někým srazilo a nedopadlo to pro něj dobře. Znamenalo to jediné - šelma spěchala. Příliš pospíchala, jinak by si nepustila nebezpečí k tělu, nebo by tu nalezl mrtvolu opovážlivého lovce. Byla to výhoda? Uvědomil si, že ano. Zvíře prchalo před ním a muselo být nedaleko. Rychle vyrazil dál, po stopě tvořené nyní kapičkami rudé krve.
"Šťastný národ jako je tvůj, Connore," řekl Divislav a přidržel koně.
"A podivný, když dokázal žít i tady," dodal. "Z těch míst jde strach."
Jeho společník se zasmál.
"Možná si trochu jižany idealizuješ. Ani moji předkové neosídlovali hory, pokud k tomu nebyli donuceni."
"Říkal jsi přece, že tvůj národ..."
"Žili jsme tady," přerušil Divislava Connor. "Ale jsme tak trochu samotáři. Nikdy, pokud vím, neměla království Qwaanu žádné vnitřní hranice. Vládli jsme nad velkým územím, ale nikdy se nestarali o takováto místa."
"Nechápu tě."
"Není na tom nic k pochopení," řekl Connor. "Zastavíme u jezera?"
Divislav přikývl. Cesta po pláních ho nijak nevysilovala, ale v kopcích nebyl doma. U Connora tomu bylo naopak. Bezpečně provedl přítele krajinou, kterou ani jeden z nich neznal, až k jezeru. Divislav se chtěl zastavit v rybářské vesnici, kde měl několik přátel. Slíbil, že je někdy navštíví, a když ho toulky zavedly do blízkosti Worise, rozhodl se svůj slib splnit.
Dovedli koně až ke břehu a sesedli. Zvířata vstoupila předníma nohama do vody a začala chlemtavě zahánět žízeň.
Connor se posadil do trávy a odepjal pás s mečem. "Proč má jít z tohoto místa strach?" "Říká se to. Když jsem tu před několika lety byl, báli se lidé o tom hovořit. Z narážek jsem vyrozuměl, že mají strach z něčeho tam v horách," mávl rukou k vysokým štítům na obzoru. Connor se pobaveně usmál.
"I ty jsi měl strach z hor, Divislave."
"Nemyslím, že bych se bál nějakých kup kamení."
"Ne, to ne. Bál ses pověstí. I já jich slyšel hodně a všechny přeháněly. Vyhýbejte se vílám, říkaly, a já mám od víl tento prsten," pozvedl levou ruku s masivním zlatým kruhem na prsteníku. "Je to práce trpaslíků a pověsti praví: Dejte si na ně pozor. Jsou zlí, zákeřní a nenávidí lidi. Mluvil jsem s některými a nepřipadali mi o mnoho nebezpečnější, než kterýkoliv jiný tvor.
Je mnoho nebezpečných míst, věcí i tvorů, ale všechen strach, který budí, je většinou způsoben legendami a neznalostí. Nesvíralo se ti hrdlo, když jsme vplouvali do Naan Cyiahnu?"
Divislav se vytrvale mračil. Nechal Connora domluvit a potom tiše prohlásil: "Řekl jsem před chvílí, že tvůj národ je šťastný. Neustále mi to dokazuješ. Ale na světě je tolik temných míst, o nichž se netraduje žádná legenda, a tolik černého nebezpečí, že tvé čáry ve Flatlandu jsou nudnou a přirozenou věcí proti síle a zlu, která z nich vychází. Poznal jsem některá."
Connor Hu Gwyn mlčel. Usmíval se. Byl přece jen dítě šťastného národa.
Ale potom zpozorněl. Divislav si toho okamžitě všiml, ačkoliv se jeho přítel ani nepohnul. Věnoval rychlý pohled koním, ale ti byli klidní. Jižan tedy musel zaznamenat něco, co se vymykalo i zvířecím smyslům.
"Děje se něco?"
Connor neodpovídal, jen se mátožně zvedl a popošel k jezeru. Pomalu se předklonil a dlaněmi se dotkl hladiny.
"Einait dubar, en dait han tiar," pronesl hlasitě ve své mateřštině. Divislav se zachvěl, protože to znělo jako zaklínadlo a jistě to i nějaká kouzelná formule byla. Divislav, snad proto, že byl normálním člověkem, s vílami se nesetkával a s trpaslíkem hovořil jen jednou a to ještě za dosti nevhodných podmínek (pro člověka samozřejmě), měl k magii dost opatrný vztah. Proto pozoroval přítele trochu podezíravě.
"Ye, tiar han," řekl Connor už normálním hlasem, když se narovnal. Divislav se zvedl a protáhl mohutné tělo.
"Fajn," řekl. "Kdopak nám jde po krku?"
V cestě pokračovali pomaleji, pozorně sledujíc okolí. Hu Gwyn se už netvářil tak bezstarostně. O varování, které přišlo po vodní hladině, neřekl svému příteli nic, sám mu příliš nerozuměl. Nikdy se neučil přijímat vodní zprávy, protože v Llanfairu bylo jedinou vodní plochou moře. Učitelé ho pouze seznámili s touto formou komunikace a naučili ho porozumět. Jedno bylo jisté. Někdo na březích jezera narazil na nebezpečí a varoval všechny, kdo rozuměli.
Jeli kolem vody, protože zpráva hovořila o něčem, co přichází z kopců. Pomalu dorazili k místu, kde se nad jezerem tyčil vysoký útes skrývající zátoku, která se zahryzávala hluboko do břehu. Mezi mysem a jezerem se táhl úzký pruh písečné půdy a příroda byla k jezdcům milostivá a postavila tuto přirozenou cestu i v zátoce. Přesto oba jezdci strhli koně zpátky za ostroh.
Na hřebenu nad zátokou se tyčil hrad.
Byl tmavý a zašlý věkem. Ten, kdo ho postavil, nechtěl své sídlo příliš vystavovat, jinak by ho umístil přímo na útes. Takto byla jediná, nepříliš vysoká věž, viditelná pouze ze zátoky. Od jezera chránila hrad desetimetrová téměř kolmá skalní stěna. Skryti před případnými zvědavými pohledy, vyhlédli Connor s Divislavem znovu do zátoky. Nezpozorovali nic, co by naznačovalo, že je hrad obydlen, přesto museli s případným pánem tohoto kraje počítat. Opatrnost jim radila, aby se vrátili a hrad velkým obloukem objeli.
Kopyta koní znovu zarachotila po štěrku pláže. Na místě dosti vzdáleném od zátoky vyjeli do svahu. Zprvu se zdálo, že napínají sluch i zrak zbytečně, když je však cesta zavedla na planinu, ohraničenou ze tří stran skalami, čekalo je nemilé překvapení. Z vysokého porostu po levé straně vyjelo pět jezdců, zakutých do železa. Hleděli, tiše a bez hnutí, zpoza úzkých štěrbin hrncových přilbic a v rukou svírali dlouhá kopí. Oba přátelé přitáhli uzdy.
Z řad jezdců vyjel muž, jehož přilbu zdobil černý chochol.
"Buďte zdrávi," zavolal Divislav a aniž čekal na odpověď, pokračoval. "Jedeme správně do Lane Worise?"
"Za námi," upozornil ho tiše Connor na další pětici jezdců.
"Kdo jste a co tu pohledáváte?" ozval se plechový hlas muže s chocholem.
"Poutníci na cestách," odpověděl Divislav.
"Kdo jste!" opakoval rytíř a Divislav se zamračil.
"Jsem Divislav ze Zeleného hradu, syn Bohdarův, dědic zelenohradský a rytíř královy družiny!"
S jezdcem to nehnulo. Venhetie byla odsud přece jen daleko a Divislavovo rodiště i titul nepříliš známé, i když na západním pobřeží patřil jeho rod k nejváženějším.
"Co pohledáváte na našem území?"
"Jedeme do Worise," odsekl Divislav. "A já se tě ptal, jedeme-li správně."
Rytíř s chocholem zřejmě odmítl poslouchat cokoliv jiného, než odpovědi na své otázky.
"Ukažte mi vaše průvodní listiny," rozkázal a popojel k poutníkům. Jeho druzi ho následovali.
"Žádné průvodní listiny nemám a ani je nepotřebuji," prohlásil Divislav a v jeho hlase zazněla výstraha.
"Jste špehové! Hlídka vás zpozorovala na břehu jezera a sledovala až sem."
"Trošku podezíravý pán," neodpustil si poznámku Connor. Divislav ho pohybem ruky umlčel.
Když před chvílí vyjmenoval celý svůj titul, myslel to jako obranu před nadutostí toho rytíře, teď se však opravdu cítil venhetským vladykou a pomyšlení na to, že s ním jednají jako s tulákem (kterým v podstatě byl), ho rozčilovalo.
"Ještě jsem neslyšel tvé jméno, pse!" křikl. "Asi nevíš, co se sluší a patří, hovoříš-li s venhetským šlechticem!"
Pokud má ta hromada plechu kouska cti v těle, nenechá to bez odezvy, pomyslel si. Není-li to ovšem jenom nějaký poskok, jehož vysadili na koně k větší slávě jeho pána.
Rytíř skutečně zareagoval, ale ne tak, jak Divislav čekal.
"Zajměte je!"
K poutníkům se natáhla dlouhá kopí, ale to už Divislav i Connor svírali v rukou meče. Těžká Divislavova zbraň přerazila ratiště kopí, které dotíralo zleva. Potom máchl na druhou stranu, pobídl koně a pokusil se prorazit. Odrazil další útok, a to už Divislavův kůň letěl pryč. Venheťan se ještě ohlédl a spatřil Connora, padajícího k zemi. Dlouho neuvažoval a nechal koně běžet.
Proti takové přesile by pokus o záchranu zůstal opravdu jen pokusem.
Krvavá stopa zeslábla a muž musel opět zvolnit krok. Tu a tam ještě zahlédl kapku krve na stéblech trávy.
Zvíře bylo jistě někde poblíž a lovec proto neustále svíral jílec dýky, připraven ji okamžitě vytasit. Stále ještě neměl jistotu, jde-li po pravé stopě. Mohl být, jako už mnohokrát, sveden některým z mladších bratříčků. Šelma byla nejen chytrá, ale i ďábelsky zlomyslná. Nerada podstupovala přímý boj.
Za ohybem cesty zpozorněl. Vnitřní hlas ho upozornil na přítomnost zvířete. Vytáhl tedy dýku z pochvy a nechal se vést. Propletl se mezi skalami, velikými balvany a stromy, a stanul na srázu vysoko nad jezerem.
Ale šelma tu nebyla.
Proti muži se postavila skupina rytířů. Na jejich štítech blyštících se ve slunečních paprscích spatřil znak lva a pochopil, že byl opět přelstěn.
"Ne, Divislave. Při našem přátelství jsem ti nucen říci ne. Pochop to, k čertu."
Úšklebek starostovi Lane Worise prozradil, že Venheťan chápat nemíní. Horik si tedy povzdechl, zhluboka si přihnul z poháru a opět spustil.
"Rytíři z Jezerního hradu jsou nad naše síly. Ani král proti nim nic nezmůže, jsme příliš daleko od Hadharu a oni by se nám krutě pomstili. Ten hrad není jejich jediným sídlem."
"Jinými slovy, Horiku, raději snášíte dvojí daň, než abyste se pokusili aspoň jednou jednat jako chlapi. Jste baby, starosto."
"Ano, to jsme!" vybuchl Horik. "Jsme baby, ale nijak nám to nevadí. Hodně se změnilo od té doby, kdy jsi tu byl naposled. Rytíři nás zbavili konkurence z kopců..."
"Počkej," zarazil ho Divislav. "Jak zbavili?"
"Nevím. Prostě nám zaručili, že jezero je naším lovištěm. A od té doby je."
Divislavovým tělem projela vlna odporu. Bylo v něm přece jen hodně vladycké krve (ačkoliv si jeho otec myslel opak), aby nepřestal pociťovat povinnost držet ochrannou ruku nad prostým lidem.
A bylo jedno, jde-li o vesnice na zelenohradském pobřeží, nebo tady, daleko od Venhetie. Dobře věděl, jakými způsoby lze zlikvidovat konkurenci. Tím nejlidštějším - a v těchto končinách jistě pravděpodobným způsobem - je prodej do otroctví.
Horik mezitím pokračoval.
"Vybírají od nás sice veliké dávky, ale dá se to vydržet. Ale kdyby se dozvěděli, že se chceme pokusit podniknout proti nim nějakou akci, tak nás zničí."
"Ale já nechci, abyste se pokoušeli něco podniknout!" zařval Divislav. "Já chci, abyste to podnikli. Oni zajmuli mého přítele, člověka, který mi zachránil život, a já musím udělat cokoliv, abych ho vyrval z jejich spárů. Nebo alespoň pomstil."
Odmlčel se a zahleděl do prázdna.
"Máte tu strašné poměry," řekl spíše pro sebe. "Člověka tu nenechají nějací blázni v brnění projet, potom musí narazit na hejno vyděšených slepic. Když mě napadlo to zvíře, chápal jsem to, mělo hlad a lovilo. Ale tohle?"
"Chtěla tě sežrat nějaká potvora?" zeptal se se zájmem starosta, doufaje, že odvede řeč jinam.
"Když jsem štval svého ubohého koně sem k vám a doufal, že tu naleznu pomoc, skočil po mně lev. Snad si ten šrám ponese hezky dlouho jako milou vzpomínku na... Co tak zíráš?"
Otázka byla na místě, neboť Horik vytřeštil oči, několikrát zalapal po dechu a neuvěřitelně zbledl.
"Ty... jsi zabil lva?" zeptal se zděšeně.
"Možná že pojde," kývl Divislav. "Co je na tom? Lvi tu přece bývali odjakživa, ne?"
"Ale... to přece... Divislave, pro bohy, musíš rychle odjet z Worise. Na kolenou tě prosím, odjeď!"
Nechápavý pohled utvrdil starostu v přesvědčení, že Venheťan neví, jakého hříchu se dopustil.
"Když tu zůstaneš, přivoláš na Worise jejich hněv."
"Proč?"
"Copak nechápeš, že lev je pro řád Lva posvátným zvířetem? Musíš ihned zmizet z kraje. Oni mají oči všude..."
"Zavři klapačku," okřikl ho Divislav. "Už jdu, nemusíš do mě pořád hučet."
Zvedl se od stolu a nevěnoval už starostovi jediný pohled.
"Snad se nedozvědí, žes to byl ty a žes navštívil Worise," slyšel ještě, když vycházel ze dveří. Odplivl si a vší silou jimi třískl.
Podle nepřirozeného zvuku usoudil, že nevydržely.
Proklínaje vyděšeného starostu a přemýšleje nad dalším postupem, vyjel z vesnice a zamířil do lesa, aby si odpočinul aspoň tady, když mu Horik odmítl pohostinství. Měl hlad, protože odešel dříve, než mu starostova žena stačila připravit něco k jídlu. Zastavil se tedy na malé mýtině, odsedlal koně a nechal ho pást. Sám se pustil do špalku na kost ztvrdlého sušeného masa. Nechutnalo mu, stejně jako drobivé placky, jimiž naplnil sedlové brašny v poslední vesnici na pláních. Hertjina ryba by byla proti tomu více než královskou hostinou - jenže všechno, co mělo cokoliv společného s Lane Worise, v něm vzbuzovalo vztek.
Přemýšlel, co dál. Mohl se vypravit do Hadharu a intervenovat u krále, bylo-li by to ovšem k něčemu dobré. Mohl dojít domů a sebrat malou armádu hrdlořezů, s níž by na hrad zaútočil - ale ani to nebylo nejlepší řešení. Musel udělat něco ihned - a sám, když mu Horik odmítl pomoc.
Potom uslyšel šramot. Okamžitě vyskočil na nohy a tasil. Ztuhl v obranné pozici a naslouchal. Někdo kráčel lesem a nijak se nepokoušel skrývat. Jeho krok byl lehký, žádný rytíř v brnění. Žena nebo dítě. Ale také to mohl být tančivý krok mistra šermíře. Zvuk se blížil.
Pak ji spatřil. Houštinou se k němu prodírala dlouhovlasá dívka. Usmál se na ni a vrátil meč do pochvy.
"Co chceš?" zabručel, když dorazila až k němu.
"Starosta dole ve vsi naříká, jaké nebezpečí jsi nám způsobil."
"Ale," podivil se. "Chtějí mi snad něco udělat?"
"Ti?" ušklíbla se. "Budou jen bědovat a až rytíři přijedou, sami jim všechno vyžvaní." "A co tu tedy chceš?"
"Jdu za tebou. Nevypadáš jako oni. A jestli jsem dobře pochopila, máš s rytíři nějaké účty. Já také." řekla sebevědomě.
Divislav se zachechtal a dívka se zatvářila uraženě.
"Tak povídej," řekl jí. Sedla si do mechu, kolena přitáhla k bradě a sebevědomí z ní rázem vyprchalo.
"Jmenuji se Danella. Já... pamatuji se na tebe. Ale když jsi tu před lety byl, byla jsem ještě malá, tak nevím..."
"Já si na tebe nevzpomínám, pokračuj."
"Víš, mám bratra. Staršího bratra, jmenuje se Amar."
"Vytáhlý, hubený, pořád v černém?"
"Ano. Já... strašně moc ho mám ráda. Staral se o mne, když se otec ztratil za bouře na jezeře. Vždycky jsem ho zbožňovala, ale ostatní se ho báli."
"Jak to, báli?"
"Mysleli si, že je čaroděj, ale to je přece nesmysl, vždyť..."
"To nemyslím. Teď už se ho nebojí?"
"Ach tak. Právě proto jsem za tebou šla. Amar zmizel. Ztratil se před několika měsíci. Často odcházel pryč, ale vždycky mi řekl, kdy se vrátí a vždycky to dodržel."
"A ty si myslíš, že ho zajali rytíři?"
Přikývla. Vzhlédla k Divislavovi a oči se jí zaleskly slzami.
"Vím to určitě. Říkal mi totiž, že odchází na nebezpečnou cestu - za Lvem."
Do podzemní kobky proudilo světlo několika otvory proraženými ve skále. Ozařovalo pozůstatky někdejších vězňů, naházené v rohu, a bílou tvář komtura. Stál, ruce složené na prsou, před zajatcem, přikovaným ke skále a lhostejně na něj shlížel.
"Zdá se, že tě tvůj pán neučil vybranému chování," prohlásil, když se vězeň už poněkolikáté pokusil kopnout pacholka, prohledávajícího mu oděv.
Connor Hu Gwyn se ušklíbl.
Věznitelé mu nechali jen kalhoty a košili, což nebylo v chladném vězení zrovna nejpříjemnější. Všechno ostatní už zmizelo v kapsách žalářníků, počínaje váčkem zlatých mincí, konče nejrůznějšími drobnostmi. Zbyly mu pouze dva předměty a právě pro ně byl nyní obtěžován a kvůli nim ho navštívil sám komtur. Tím prvním byl amulet ve tvaru slunečního kola, popsaný magickými značkami, který dostal Connor od své kmotry Brigit a jenž mu - snad právě pro čarodějnické písmo - nedokázal pacholek přetáhnout přes hlavu, ani přetrhnout spletený pramének Brigitiných vlasů, na němž byl zavěšen. Komtur mu jistě přisuzoval nějaký význam, k návštěvě vlhkého podzemí ale přinutil své tělo spíše pro druhou věc - pro stejně nedoknutelný prsten na jižanově prsteníku. Byl to vílí prsten a komtur to věděl. A byl to pro řád nebezpečný prsten, neboť měl podobu stočeného draka. Největšího nepřítele řádu Lva.
"Dost! Nech toho," zarazil komtur pacholka, marně zápasícího se zlatým kroužkem. "Vezmi mu ho i s prstem!"
Pacholek se zašklebil, vycenil zažloutlé tesáky a vsunul mezi ně jižanův prst. Skousl a vykřikl. Dlaněmi si sevřel ústa a cosi zahuhňal. Komtur se zamračil.
Žalářník se narovnal a vztekle blýskl očima. Vytáhl nůž.
Ostří přejelo po prstu a nezanechalo na něm jedinou stopu. Connor se usmíval. Rozzuřený pacholek tnul po zápěstí, proťal jen kůži, a ta se zbarvila krví. Rána se však okamžitě zatáhla.
Ten zatracený prsten se brání, uvědomil si komtur. A jestli budeme pokračovat, učiní toho muže nezranitelným. Zamračil se. Touha získat tak zajímavý šperk v něm vzrostla. "Nech ho být. Ohni neodolá," řekl. Vyšel z kobky a žalářník ho poslušně následoval. Těžké dveře za nimi s rachotem zapadly. Connor Hu Gwyn osaměl.
"V kopcích nad jezerem žije vědma. Chtěla jsem se za ní vydat, ale sama se bojím," řekla Danella.
Jeli nyní dva na jednom koni. Dívka neznamenala pro zvíře žádnou zátěž, a tak si vykračovalo stejně hbitě, jako když na něm jel Divislav sám.
"Myslíš, že nám poradí, jak začarovat hrad? Promiň, ale raději věřím svým pažím, než kouzlům," namítl Divislav.
"Pomůže nám. Vždyť i rytíři se tomu území vyhýbají. Určitě mají strach."
"Nebo jí nemají co sebrat," řekl Venheťan. Považoval dívku za přítěž, ale i slabý spojenec je spojenec, a venhetský šlechtic je kavalír.
Jejich společná cesta už druhý den vedla po kopcích. Jejím cílem byla návštěva ženy, v jejíž pomoc Danella doufala, ať se Divislav bránil jak chtěl. Ale musel uznat, že to, co nejvíce potřebují, je dobrá rada.
Vrchy jim zastínily výhled na jezero a znemožnily orientaci. Divislav doufal, že jsou dost daleko od hradu, nechtěl padnout rytířům do rány dříve, než vymyslí nějaký vhodný plán. Tady, v tomto bohy zapomenutém kraji, bylo veřejným tajemstvím, že rytíři obchodují s otroky, ačkoliv to bylo jak v Lewanu, tak na pláních zakázáno. Ve skrytu hor však vedlo mnoho bezpečných cest, po nichž se dal dopravit živý náklad do Gosianu, kam připlouvaly otrokářské lodě.
Pokřivené kmeny borovic ztěžovaly cestu a padlé kmeny ji místy úplně znemožnily. Občas musel Divislav sestoupit z koně a opatrně ho provádět houštinami. Danellu nechával nejprve kavalírsky v sedle. Když se cesta stala ještě divočejší, seskočila i ona a Divislava překvapil její výborný orientační smysl. Uměla nalézt vhodnou stezku stejně dobře jako on.
Slunce stanulo v zenitu a Venheťan chtěl zastavit k polednímu odpočinku, když ho dívka upozornila na drnovou střechu, vyčnívající z křovin.
Vědma byla stejně vysoká a stejně útlá jako Danella, ale tím veškerá podoba končila. Měla dlouhé černé vlasy sčesané dozadu a stažené do copu. Byla oblečena do šatů podivného střihu a byla bosa.
Nebyla ani stará, ani mladá, a z její hladké tváře zdravě snědé barvy zářily jasně modré oči.
"Jestli jste přišli za mnou, tak pojďte dovnitř," vyzvala je.
Usadila je na malé stoličky a sama se opřela o stěnu.
"Ano, snad jsem ta, kterou hledáte," připustila, když se jí Danella zeptala na vědmu z kopců.
"Říkají mi Wenya. Co vás ke mně přivádí?"
"Rytíři Lva," řekl stručně Divislav. Wenya se zasmála. Krátce a úsečně.
"Je snad v tomto kraji něco jiného, co by ke mně přivedlo návštěvníky?" otázala se s trpkým přídechem.
"Zajali mého přítele. A také jejího bratra."
"Tvůj přítel je její bratr?"
"Ne. Jmenuje se Connor Hu Gwyn."
"Zní to jako qwaanské jméno. Jsi jižan?"
"Já ne. On ano, záleží snad na tom?"
"Ne," mávla Wenya rukou. "Pokračuj."
Divislav jí krátce nastínil důvod své cesty kolem jezera i okolnosti přepadu.
"Ano, to je jim podobné," pokývala hlavou. "Mají strach o svá nicotná tajemství. A co ty, děvče. Co provedli tobě?"
"Oni... zajali Amara."
"Ty jsi Amarova sestra?" zpozorněla Wenya. "A jsi si jistá, že ho zajmul řád?"
"Několik měsíců už se neobjevil doma. Ty ho znáš, paní?"
Wenya se zasmála.
"Amara? Často sedával na tom samém místě jako nyní ty. A dávno před ním tvůj otec." "Znala jsi mého otce?"
"Znám mnoho lidí. A ty se o svého bratra bát nemusíš. Je pro rytíře příliš daleko."
Zavedli ho po úzkém, ve skále vytesaném schodišti hluboko pod základy hradu. Věděl, kam kráčí, a cítil se naprosto klidný. Bezprostřední nebezpečí popravy mu nehrozilo a čím více času získá, tím bude větší i šance ke splnění úkolu. Šelma zůstávala někde poblíž a určitě bude nějakou dobu vyčkávat, než se ujistí, že je její pronásledovatel zneškodněn.
Mlčenlivý strážce před ním otevřel dveře a stejně tichý rytíř vzadu ho postrčil do temné kobky. Přitiskli ho ke studené skále a kovář mu nasadil okovy. Rytíři přivalili kovadlinu a kladivo roztlouklo první nýt.
"Nemáš nejmenší šanci," řekla Wenya Divislavovi, když stanuli na břehu jezera. Od chýše k němu nebylo daleko.
"Tak proč ze mne pořád taháš rozumy?" zavrčel.
"Protože žádáš pomoc a já jsem ochotna ti ji poskytnout. Nevím sice proč, snad proto, že projevuješ smysl pro opravdové přátelství, a to je v této době nezvyklé. Cestu do hradu ti ukázat nemohu, ta zřícenina je chráněna kouzlem. Sice primitivním, ale kdybych ho prorazila, zjistili by to. A já nepotřebuji, aby mě přestali považovat za bláznivou ženskou, která sbírá bylinky a vaří lektvary. Několik rad ti ovšem dát mohu. V žádném případě se nesnaž proniknout do hradu násilím. Ani jako zloděj. Jediný způsob, jak dostat tvého přítele z jejich spárů, je přinutit řád, aby ti ho vydal dobrovolně."
"Jak?"
"Musíš mezi ně vstoupit jako jeden z nich."
Divislav si opovržlivě odplivl. Zažil už jednou ty potupné okamžiky, provázející život řádového novice a nechtěl se k nim vracet. Navíc mu to připadalo jako zbytečně dlouhá procedura, během níž mohl Connor zmizet bůhví kam.
"Takhle to nemyslím," zasmála se Wenya, když pochopila, co mu táhne hlavou. "Toto je odlehlý řádový hrad a ty se do něj dostaneš jako vyslanec velmistra z Valu."
"Mám přijet a tvrdit, že si jedu pro hříšníka, který zabil posvátného lva?"
"Snad. Přijdeš-li mezi ně ve lví kůži, dodá ti to postavení generála řádu. Nezbytné průpovídky tě naučím a ty si vyžádáš vězně pro velmistra. Důvod uvádět nemusíš. Ani nesmíš."
Divislav kývl. "Zkusím to. Čím začneme?"
"Lví kůží," řekla Wenya. "Do toho, bojovníku. Támhle jedna pobíhá."
Pohlédl určeným směrem a opravdu spatřil lva. Stál nehnutě jako by zkameněl a hleděl na lidi.
Chvíli nerozhodně postával, potom odepjal pás s mečem. Dobrý tisový luk by posloužil lépe, ale Divislav ho neměl, a tak musel vzít zavděk dlouhou dýkou, která mu v souboji poslouží lépe, než meč. Ale Wenya jeho ruku, tahající zbraň z pochvy, zadržela.
"Mám snad toho lva zaškrtit?" zeptal se nevrle.
"Zkus to," řekla a po tváři se jí rozlil úsměv. "Stojíš-li opravdu za něco, dokážeš to."
Zavrčel. Bláznivá ženská. Ale on jí dokáže, že Venheťan obstojí i v takovém divném souboji.
Přikývl a vykročil k šelmě.
"Tak pojď, ty požírači zdechlin!"
Když se přiblížil na několik kroků, šelma se náhle nahrbila a skočila. Divislav v poslední chvíli uhnul stranou a když lev dopadl na zem, vrhl se po něm. Uchopil ho jednou rukou za bradu, předloktím druhé se opřel o lví zátylek. Chtěl trhnout, aby zvířeti zlomil vaz, šelma však reagovala rychleji. Škubla hlavou a Divislav jí přelétl přes hlavu. Chytil se hřívy a strhl lva na sebe.
Do těla se mu zaryly drápy, ale bolest nevnímal. Na tváři cítil horký lví dech. Rozevřená tlama se ocitla v nebezpečné blízkosti. Snažil se ji srazit stranou a přitom znovu uchopit zvíře za krk. Převalovali se ve smrtícím objetí a Divislav musel zapomenout na rozum a bojovat instinktivně.
Potom se mu konečně podařilo sevřít lví šíji. Jednou rukou lva obejmul a druhou stiskl ohryzek. Vložil do toho všechnu sílu.
Šelma sebou házela a podařilo se jí Divislava zalehnout, ale Venheťan nepovolil. Stisk se zdál nekonečný, lví tělo však náhle ztěžklo. Povolil sevření a chystal se bezvládnému zvířeti přerazit vaz, když ho Wenya uchopila za rameno.
"Ne," řekla. "To byla jen zkouška."
Divislav se nechápavě zvedl. Z ran mu crčela krev a nebyl schopen pochopit, proč musel podstoupit tu nesmyslnou rvačku. Nevěděl, že jen v zápalu boje a přímém ohrožení života mohla Wenya bez zábran nahlédnout do jeho duše a odhalit i ty nejtajnější myšlenky a schopnosti. Viděla všechno, i to, co by jinak mohl skrývat pod magickým závojem.
"Lví kabát je pro tebe už přichystán," řekla mu. "A já se přesvědčila, že jsi opravdu schopen splnit svůj úkol."
Divislav mechanicky kývl. Nemohl vědět, že úkol, o němž vědma hovořila, nemá s vysvobozením Connora nic společného. I Wenya sama teprve přemýšlela, má-li do něj Divislava zasvětit. Byl přece jen příliš čistý na to, aby ho poslala na černou cestu, ale zároveň představoval to nejlepší, co mohla potřebovat.
"Pojď," vybídla ho, "ať ti mohu vyléčit rány. Rytíř Lva přece nemůže chodit takhle zjizvený."
Dveře zapadly a Connor Hu Gwyn ještě chvíli počkal, než zvedl hlavu a otevřel oči, aby se seznámil s novým obyvatelem kobky.
Přikovali ho k protější stěně, stejně napůl zbaveného oděvu, jako Connora. V šeru si jižan nemohl pečlivě prohlédnout jeho tvář, zdála se mu však klidná. Muž byl dlouhý a hubený, nebyla to ovšem vyzáblost špatně živeného člověka, šlachovité tělo bylo plné síly.
"Zdejší hradní pán není zrovna nakloněný poutníkům, což?" řekl jižan do ticha.
Muž k němu vzhlédl. Řetězy mu umožňovaly více pohybu, než Hu Gwynovi, pro jehož menší postavu byly zapuštěny příliš daleko od sebe.
"Kdo jsi?"
"Host se má představit jako první a já jsem tu vlastně už domácí pán," prohlásil Connor vesele. "Nicméně, jmenuji se Connor Hu Gwyn."
"Jsem Brinsan."
Strohá větička zazněla vznešeně. Jižan se na okamžik zarazil.
"Ráčili ti snad sdělit trest, který tě má postihnout? Mě, jestli jsem jim dobře rozuměl, chtějí upálit. Je to snad zdejší zvyk?"
Brinsan neodpovídal. Prohlížel si Connora jako jižan před chvílí jeho. Promluvil teprve po delší přestávce.
"Máš podivný přízvuk a nezvyklé jméno, Connore. Pocházíš z Vysokých hor?"
Hu Gwyn pokrčil rameny, název Vysoké hory mu nic neříkal. Snad šlo o Darwaiann, krk by za to nedal.
"Z kopců jsem. Ale narodil jsem se v Llanfairu a tam zase tak vysoké hory nejsou."
"Přicházíš z Qwaanu?" zeptal se překvapeně spoluvězeň. V jeho otázce bylo cosi dychtivého, co prorazilo dobře hranou lhostejností.
"Jistě. Je na tom snad něco zvláštního?" podivil se Connor, příjemně překvapený tím, že Brinsan neoznačuje jeho zemi jako Jih.
"Vyslal tě snad Ethal?"
Connor se zasmál. Jméno proslulého čaroděje mu nebylo neznámé, ale v životě se s ním, jako většina lidí, nesetkal.
"Proboha ne. Vypadám snad jako mág? Jsem toulavý zpěvák a Qwaan není čarodějnickou zemí, jak se povídá..."
"Vím," přerušil ho Brinsan. "Žil jsem nějaký čas v Naan Cyiahn. Proč tě ale odsoudili k smrti ohněm?"
Connor pokrčil rameny.
"Nevím a doufám, že jsem jim špatně rozuměl. Ale když už tu jsi, zavzpomínej se mnou na Naan Cyiahn. Před smrtí člověka potěší, když se aspoň myšlenkami ocitne doma."
"Jak se ti líbím, Danello?" zeptal se Divislav, když vyšel z chatrče se lví kůží místo pláště. Přední pracky, sepnuté na hrudi, zvedaly hlavu s hřívou do vztyčené polohy, takže Divislav vypadal jako dvouhlavá nestvůra. Danella se zamračila.
"Brr. Vypadáš jako strašidlo. Teď bych se s tebou nechtěla seznamovat."
Stáli před vědminou chýší.
Divislav se procházel a zkoušel, nakolik mu podivný plášť omezuje pohyb. Nebylo to nijak zlé, stejně musel vjet do hradu ve zbroji. I tu Wenya obstarala, snad byla na podobnou akci připravena už delší dobu. Venheťan ji nechtěl zpovídat, jen cítil, že je vtahován do nějaké vysoké hry. Tušil, že čarodějnice sleduje trochu jiný cíl než on. Divislav se takovým věcem vyhýbal. Necítil se povolán k ničemu jinému než k bezstarostnému potulování po světě, zpestřenému tu a tam nějakým dobrodružstvím.
Jako by cítila, že se Divislavovy myšlenky točí kolem ní, vyšla Wenya před chatrč. "Měl bys spát, bojovníku. Čeká tě náročný úkol a nevíš, kolik sil k němu budeš potřebovat. Spánek ti je dodá."
Něco zavrčel, neměl rád, když se mu někdo věnoval s přehnanou starostlivostí, a tím spíš ne, když to byla žena.
"Vím nejlíp sám, co mi dodá sílu," odsekl a vědma pokrčila rameny. Usmála se, protože už dobře znala Divislavovu duši a věděla, do jaké míry ho má vést a co je schopen dokázat sám.
Už dávno nebyla paní nad lidskými osudy, a tak si odvykla komukoliv vnucovat svou vůli. Ale stále to dokázala.
Po dlouhá staletí existuje řád rytířů Lva. Přetrval všechny války a všechny panovníky, kteří se ho snažili využít ke svým, mnohdy nepříliš čistým, záměrům. Mnoho řádových hradů bylo za ta léta zničeno, aby na nových místech vznikly jiné. Stovky rytířů padly v bojích a desítky zemřely stářím či na mučidlech, aniž se kdokoliv z nich zpronevěřil ideálům řádu.
Už věky trvá vláda velmistra z Valu, První řádové pevnosti. Prastaré rituály se v ničem nezměnily, jak se však proměnila tvář řádu!
V dobách, kdy ještě jezdci se znakem lva na štítě nebudili hrůzu a strach, kdy ochraňovali kraj a stáli v prvních řadách obránců země, stvořila Černá moc ve svých pekelných dílnách Symboly, zlaté sochy, naplněné Odcizením a Nejistotou. Symbolů bylo devět, stejně jako bylo devět legendárních královských korun. Ve zmatcích, panujících v té době, pronikly Symboly do světa, ztratily se v něm, ukryty před všetečnými zraky. Mnoho jejich vlastníků je považovalo za bezcenné tretky, jiní si jich vážili pro kov, z něhož byly odlity. Jen moudří a prozíraví lidé rozpoznali, že se v nich skrývá něco zlověstného - nikdo ale, nebyl-li povolán, nemohl zjistit co. Symboly tak procházely věky, občas vydávající něco ze své černé moci, většinou však naprosto němé. Byl v tom účel těch, kteří je stvořili, Zasvěcených, kteří tím přijali jméno Tvůrci. Za ten čas se řád rytířů Lva změnil ve společnost černých duší, hnaných touhou po moci. Získat ji nebyl problém, neboť z generace na generaci předávané válečnické umění učinilo řád téměř neporazitelný. Ale všude kolem byli nepřátelé. Králové, nespokojení malým rozsahem zděděného území, dobrodruzi sbírající armády a toužící získat aspoň nějakou zemí, a samozřejmě kdysi bratrský severní řád Draka, neméně dobře vybavený a posedlý stejnou touhou jako jezdci pod znakem Lva.
A tehdy vycítili Tvůrci Symbolů, že přišel jejich čas. Z jižních pralesů přišel do Argothu Rišhád. Měl těžký úkol - shromáždit Symboly a poskytnout jejich moc tomu, kdo ji umí využít. Zpočátku se Tvůrcům zdálo, že Rišhád úkol splní. Ale nikdo nepočítal s tím, že v jejich vlastních řadách se může nalézt někdo, jehož duši ještě nepohltila tma.
Rišhád náhle zjistil, že je pronásledován a musel se bránit. Tvůrce to neznepokojovalo. Měli dostatek času a věřili v jeho schopnosti.
"Netopýr," řekl Connor do ticha kobky. "A krysy. Odporná zvířata."
Brinsan mlčel. Snad spal, možná byl příliš vyčerpán olizováním vlhké stěny, jediné možnosti, jak získat nějakou tekutinu, vyjma dvou tří hltů vody, jež jim jednou denně dopřál žalářník. Jíst nedostali a patrně ani jednoho z nich už žádné jídlo na tomto světě nečekalo.
Zdálo se, že Brinsanovi věnuje komtur více pozornosti, než se pro obyčejného vězně hodilo. Connor (a především jeho prsten), byl od Brinsanova příchodu opomíjen, konečně, verdikt už byl vyřčen a komtura víc nezajímal. Hubený muž, který věznitelům neřekl více, než Hu Gwynovi, byl patrně větším trnem v oku. Brinsan ale přijímal svůj současný stav s ledovým klidem, jako by věřil, že je jen trapnou epizodou, nebo se naprosto smířil s osudem. Connor až do tohoto okamžiku myslel na to druhé.
"Krysy jsou ovšem odpornější," pokračoval v samomluvě. "Ty ocasy a ten hnusný pískot... Má něco na krku," řekl náhle a něco ho donutilo změnit tón hlasu.
Na protější stěně zachrastily řetězy. Connor nevěnoval zvuku pozornost, protože k jeho mysli dolehl slabý výron magie. Vycházel z netopýra a Brinsan to poznal také.
Ten netopýr má nějaké poslání, uvědomil si Hu Gwyn a tělem mu proběhlo mrazivé zachvění. Vzepjal se v řetězech, aby porozuměl zprávě, kterou podivný spoluvězeň sdělil netopýrovi, ale nepochytil z ní nic. Poznal jen, že noční tvor a Brinsan se znají a do duše se mu vrátila naděje.
Divislav uslyšel tiché kroky a ohlédl se. Spatřil obrys Wenyiny postavy.
"Je čas," zašeptala. "S prvním slunečním paprskem musíš zabušit na hradní bránu." Zvedl se, poopravil si pás s mečem a lví plášť.
"Dovedu tě nejkratší cestou k Jezernímu hradu. Potom už bude všechno záležet jen na tobě."
Přikývl a vykročil za ní.
Kráčeli dlouho, než hvězdy vybledly a na východě se rozjasnilo.
"Toto je stezka, která tě zavede k hradní bráně," ukázala Wenya na úzkou cestičku, vyšlapanou kopyty koní. "Po ní se už vydáš sám."
"Děkuji ti," řekl Divislav a vyšvihl se do sedla. Odepjal od něj přilbici, ozdobenou žlutým chocholem a nasadil si ji. Potom naposled pohlédl na Wenyu a pozdravil ji vznešeným pokynutím ruky. Usmála se a o krok ustoupila, aby mu uvolnila cestu. Křoviny a tma ji okamžitě pohltily.
"Ctihodný Maruk jistě pochopí, že situace není zrovna jednoduchá," prohlásil komtur. "Ano, zajali jsme muže, na němž by mohl mít velmistr zájem. Ale ti muži jsou dva, a tak nevím, kterého ti vydat. Víš přece, že trest nad obyčejným hříšníkem je v mé pravomoci."
Ctihodný Maruk si s blahovolným úsměvem a dobře skrytým vztekem, přihnul z číše a uzobl z hroznu vína.
"Máš pravdu, Baluku. Netušili jsme, že se to takto zkomplikuje. Rozhodně tě nemíním připravit o tvé právo a táhnout do Valu oba. Čím se provinil ten druhý?"
Komtur pokrčil omluvně rameny.
"Který je ten druhý?" zeptal se. "Jeden může být špeh těch zatracenců ze severu."
"Snad ten..." řekl opatrně Maruk.
"A ten druhý...? Obávám se, že jsme polapili někoho, kdo by mohl být Zabíječem."
Poslední slovo pronesl Baluk polohlasem. Vyslanec napůl uznale a napůl udiveně zabručel, aniž dal najevo, že nechápe, o čem komtur hovoří.
"Potom se tedy musím vrátit a požádat velmistra o přesnější informace. Budeš do té doby muset ponechat oba vězně naživu. Je docela možné, že ve Valu projeví zájem o oba."
Balukovi se zaleskly oči. "Jistě. Bylo by tu ovšem ještě jedno řešení. Ctihodný Maruk by mohl sám, ve velmistrově zastoupení, vynést rozsudky. Zbavíme se obou, což jsme ostatně chtěli učinit. Kdybys přijel zítra, nalezl bys jen dvě hromádky popela."
"Což by velmistra nijak nepotěšilo," zabručel Maruk a po zádech mu přejel mráz. "Ostatně, můj úkol je jasný. Mám dopravit do Valu zajatce, o kterém zpravili velmistra zvědové. Nerad bych podstoupil torturu za nesplněný příkaz. Myslím, že ani tobě by to neprospělo." Situace se trochu zkomplikovala, pomyslel si. Vlezl jsem do podivného hnízda a pokud odsud rychle nevypadnu, můžou mou přetvářku prohlédnout.
"Do západu slunce je ještě daleko," prohlásil. "Ještě máme dost času na správné rozhodnutí."
"Jistě. Nebudu tě rušit. K obědu tě povolá páže," řekl komtur. Levou rukou se dotkl pravého ramena a odešel.
Komtur zuřivě dupal po chodbách a pouštěl hrůzu na všechny strany.
Pitomec, táhlo mu hlavou, nadutý pitomec. Velmistr se obklopuje čím dál tím větší sebrankou. Když mu pošlu jednoho z těch dvou, ukážu se jako ještě větší hlupák. Určitě chce toho prvního a já přijdu o prsten. Nebo druhého, a když zjistí, že je opravdu Zabíječ, prohlásí mě ve Valu za neschopného, protože tenhle panák jim vyžvaní, že jsem váhal.
Cítil, že je jeho pozice ohrožena. Úřad komtura a vládce nad tímto krajem mu vyhovoval - byl dostatečně vzdálen od centra řádu na to, aby mohl být takřka neomezeným pánem. A byl jím. Příkazy, přicházející z Valu, vnímal nejvýše jako dobře míněné rady. Jezerní hrad měl v bludišti rituálů své vlastní zákony. Navíc patřil ke starým državám řádu a jako symbol jeho moci měl výjimečné postavení. Nemohl být jen tak opuštěn a ponechán lewanskému králi. Pozice víc než jistá.
A do toho se v nepravou chvíli objeví dva podezřelí cizinci a vnesou svou přítomností do všeho zmatek. Kdyby o nich aspoň ve Valu nevěděli!
Komtur byl rozhodnut nevydat ani jednoho z nich. Vyčítal si váhavost. Měl je odstranit hned a nyní mohl vyjádřit jen hluboké politování a umýt si nad celou záležitostí ruce. Prudce rozrazil dveře své komnaty, vybavené přepychověji, než se na asketického rytíře slušelo, a padl do kožešin, zakrývajících lůžko.
Maruk si určitě přijel pro Zabíječe. O špehy nepřátel se ve Valu tolik nezajímají. Ale je ten hubený člověk skutečně Zabíječ?
Konečně, příliš na tom nezáleželo. Baluk se převalil na bok a vytáhl dlouhou dýku, kterou muži osobně zabavil. Byla to účinná a nebezpečná zbraň.
Určitě východní práce, pomyslel si. Mohl by být takovou zbraní vybaven Zabíječ? Nebo je jeho atributem kouzelný prsten a náhrdelník?
Sám nevěděl, co jsou Zabíječi vlastně zač. Přicházeli vždy po jednom a jejich těla byla obvykle nalezena rozsápána velikou šelmou - snad dokonce posvátným lvem, který se před léty objevil v kraji, a jehož přítomnost označili valští mágové za navýsost příznivé znamení. Jenom oni poznali, že roztrhané tělo patřilo Zabíječi a pouze oni věděli, co jsou ti záhadní muži zač a proč jsou řádu nebezpeční. Toužili získat jednoho živého. Stalo se potom zvykem posílat všechny zajatce do Valu - pro obě strany to ovšem znamenalo zbytečné ztráty - Valas sám s otroky neobchodoval a komendy tím přicházely o zisk. Proto vydal velmistr přísné rozkazy. A komtur Jezerního hradu je nebral na vědomí.
Ať už to probíral z jakékoliv strany, musel Baluk přinutit vyslance, aby nechal vězně popravit na Jezerním hradě. Jedině tak se mohl vyhnout nepříjemnostem.
Hleděl na vyleštěnou čepel a potom, když ho omrzelo prohlížet si svůj zpitvořený obraz, sklonil dýku a náhle ho napadlo to správné řešení.
Divislav... Vědma se náhle zamračila, jako by si uvědomila, že na něco zapomněla. Chvíli hleděla do prázdna.
No ovšem, napadlo ji po chvíli. Zapomněla jsem na Rišháda. Ten by mohl usmrtit Divislava během jediného okamžiku.
V myšlenkách se přenesla daleko odsud a hluboko do minulosti. Tehdy přemýšlela jinak. Lidské životy pro ni neznamenaly víc, než figurky na hracím plánu vysoké hry. Rišhád. Amar a Divislav. Od prvního okamžiku, kdy se rozhodla riskovat a zkusit jinou taktiku, ji trápil pocit zbytečně zmařeného života. Byla přece jenom žena a s klidnější myslí by obětovala spíše toho, kdo byl pro poslání určen, než muže, který ani nevěděl, jakou úlohu mu přisoudila.
Ale nepřišel snad v pravou chvíli? Nezachytil jeho přítel varování, určené někomu, kdo byl bohužel mimo dosah? Možná sám osud chtěl tomu, aby se Divislav dostal do její chatrče. Jakou má teď asi šanci? Neodvažovala se to odhadnout, mohla jen doufat. Vstala, usmála se na Danellu, vešla do chatrče a - strnula.
Na trámu visel netopýr.
Když ucítil přítomnost své velitelky, probudil se a okamžitě předal zprávu.
Pacholek tentokrát nepřinesl džbán a Connorovi přeběhl mráz po zádech. Za žalářníkem vstoupil do kobky kovář.
Čas se naplnil, blesklo mu hlavou. A Brinsanův noční posel se namáhal zbytečně. Údery kladiva procházely celým tělem a nepříjemně brněly. Nýt po nýtu odlétával, konečně bylo po všem. Kovář se přesunul k Brinsanovi a brzy byli oba vězni volní. Na schodišti je očekávali dva rytíři v plné zbroji s tasenými meči.
Connor se ohlédl po Brinsanovi. Ten se tvářil lhostejně. Mnul si ruce odřené od okovů a nechával se postrkovat po schodech. Jeden za druhým počítal jižan stupně. Bylo jich padesát. Když je pak strážci prováděli dlouhou tmavou chodbou plnou dveří, duněla mu padesátka v hlavě, převracela se a nabývala hrozivých významů.
Před chvílí to ještě bylo normální číslo.
Vystoupili po kratším schodišti do přízemí hradní budovy, když jeho chmurné představy náhle rozbil nezvykle jasný hlas.
"Stůjte!"
Bylo to trochu nelogické, protože už stáli a Connor si uvědomil, že hlas patří Brinsanovi. "Toto je provinění proti řádu."
Connor polekaně zvedl hlavu. Strnul.
Pacholek na něho útočil širokým nožem. Connor reflexivně uskočil a v tomtéž okamžiku si s úžasem uvědomil, že se pacholek vůbec nepohybuje a koutkem oka zahlédl stejně nehybného kováře. Pochopil, že je Brinsan zastavil magickým gestem a slovem v okamžiku, kdy se je pokoušeli zabít. Connor o tom dlouho nepřemýšlel. Moc hlasu rychle pomíjela a pacholek hodlal dokončit úder. Connor mu srazil ruku a uskočil stranou, aby se vyhnul meči rytíře za svými zády. Ten zasáhl žalářníka, rozpoltil mu hlavu a než se stačil rytíř znovu rozmáchnout, zřítil se k zemi, zasažen Brinsanovou mocí. Connor vytrhl meč z mrtvé ruky.
"Chtěli nás zabít. Prý na útěku," řekl Brinsan. "Nechápu to, ale to teď nevadí. Pojď, musíme obnovit svou sílu."
Connor se rozhlédl a vpadl do prvních dveří, které spatřil. Brinsan za ním. Měli štěstí, protože za dveřmi v malé místnůstce, sloužící zřejmě jako příruční skladiště, nalezli nádoby s vínem.
Brinsan si jednu vybral a chvíli nad ní kroužil rukama a cosi mumlal. Connor ho zvědavě pozoroval a aniž si toho byl vědom, uznale pokyvoval hlavou. Tušil, o co se Brinsan nyní pokouší a věděl, že to není jednoduché. Pomocí zaříkávání koncentroval sílu a život, který hroznům dalo slunce tak, že víno ztratilo rozjařující účinky a změnilo se v elixír dávající člověku veškerou svou sílu.
"Pij," vybídl ho Brinsan. "Na čas nás to posílí."
Connor se nerozpakoval. Nedbal protestů žaludku, odvyklému takovému množství tekutiny, a pil. Včas se ale dokázal zarazit, aby zbylo i na Brinsana. A zatímco tento podivný mág hltal očarovaný nápoj, Connorovým tělem už procházela vlna znovunabyté síly. Zamával zkusmo mečem, aby se ujistil, je-li opravdu v pořádku. Potom se ohlédl po Brinsanovi a otázka, která se zračila v jeho očích, nepotřebovala překlad do lidské řeči.
"Jenom v nebezpečí života smím použít Moc," řekl mág. "Jen tehdy, kdy někdo z lidí ohrožuje Poslání. To se nyní stalo."
Connor Hu Gwyn pokrčil rameny. Převelice ho zajímalo, jaké poslání vlastně mág vykonává, ale na dlouhé vyptávání teď nebyl čas.
Opatrně otevřel dveře a vyhlédl na chodbu. Nikde nic, vyjma čtyř mrtvol.
Rychle je zatáhli do skladiště a vydali se na cestu za svobodou.
Marukovo zažívání bylo nepříjemně narušeno podivnými zvuky, které dolehly do hodovního sálu. Trhl sebou, protože zcela jasně rozpoznal zvuk boje. Stačil si ještě všimnout, že komtur zareagoval poněkud strojeně.
Něco na mě chystáš, pousmál se v duchu. Do hodovní síně vpadl rytíř bez přilbice.
"Vězni uprchli, pane!" vykřikl. Komtur vyskočil, vrhl se ke dveřím a Maruk za ním. Něco se mu na poplachu nelíbilo, nastal však čas činů a úvahy bylo třeba ponechat na pozdější dobu.
"Chtěl jsem ti je nechat předvést," řekl komtur, když pospíchali po chodbě ke schodišti. Proč ten hluk? přemítal v duchu. Měli už být mrtví. Možná, že se v těch tupých makovicích vylíhla myšlenka a zinscenovali bitku, aby byl efekt dokonalý. Ale přece jen to trvá příliš dlouho.
"Chci je živé, rozumíš!" křikl na něj vyslanec. "Živé, nebo se se životem rozloučíš ty!"
Komtur se zachmuřeně usmál. Řešení tohoto problému bude stát více úsilí, než předpokládal, ale on si s tím určitě poradí.
Seběhli po hlavním schodišti. Dole je čekala skupinka rytířů.
"Jsou na nádvoří, pane! Ukrývají se v kovárně."
Něco tu nehraje, uvědomil si Baluk a zbledl.
Vyšli ven, komtur jako první a Maruk hned za ním. Pohlédli ke kovárně, kterou tvořila pouze trámová konstrukce, zakrytá doškovou střechou. Uprchlíci do ní pronikli vchodem z hradní budovy, který byl teď zabarikádován, a který se rytíři marně pokoušeli vylomit. Další ozbrojenci kroužili kolem kovárny a už přibíhali i tři rytíři s kušemi. Kovárna byla otevřená a cíl příliš blízko na to, aby ho minuli.
Postavili se do řady a pohlédli na komtura. Nenápadného gesta, jež znamenalo Zabít, si ovšem povšiml i Maruk. A už se nerozmýšlel.
Mohutnou pěstí v železné rukavici udeřil prvního střelce a na místě ho zabil; při pádu s sebou strhl k zemi i ostatní.
"Řekl jsem živé!" zavrčel.
Musím se ho zbavit, blesklo komturovi hlavou. Jinak je všechno ztraceno! Ukázal na vyslance a vykřikl: "Zabte ho!"
Jezerní hrad byl přece jen příliš daleko od Valu a velice málo navštěvován, takže jeho pán mohl v oddanost svých rytířů věřit. Poslechli na slovo a vrhli se k Marukovi. Ten se jen krátce zasmál a hladce odrazil první výpad.
To spatřili i oba obležení a rozhodli se zmatku, který nastal v řadách rytířů, využít ve svůj prospěch. Odhodili kopí, chopili se mečů, vyběhli z úkrytu a začali se probíjet k bráně. Vyslanec, oháněje se svou zbraní, postupoval týmž směrem, rozsévaje na všechny strany smrt.
Šelest křovin prozrazoval, že se jimi něco prodírá a Wenya dobře věděla co. Rišhád se už několik dní potloukal kolem. Teprve dnes pochopila proč. Hrál si s nimi, krutě si hrál, vydal je do moci řádu a nyní čeká, až budou úplně bezbranní.
Brinsan ho tedy při své cestě na severovýchod neminul. Našel ho a Rišhád zvolil elegantní řešení. Vyhnul se přímému boji a dovedl svého pronásledovatele až k Jezernímu hradu. Rytíři Brinsana zajali a patrně získali nejasné tušení, koho mají v rukou. Dopraví zajatce na Valas a velmistrovi mágové, mající posvěcení od Tvůrců, už z něj dostanou, kdo ho poslal a kde hledat tu, po níž takovou dobu toužili. Rišhád pak bezpečně splní svůj úkol.
Tvůrci. Ti falešní bohové, kteří získali své umění od pravých a původních Pánů světa. Nenáviděla je. A dělala stejné chyby. Největší, když neseznámila s pravým posláním toho, jemuž říkali Rišhád, ani ty, kteří jí pomáhali a nabízeli pomoc. Domnívala se, že jenom ona, Zasvěcená, má právo a povinnost zastavit zlo. Připravila pro tento úkol mnoho mužů, vysílala je na dlouhé pouti za Moudrými pro rady a všichni byli zabiti. Do Brinsana vkládala největší naděje - měl schopnosti a velkou vnitřní sílu.
Ale Rišhád byl prozíravější. Teď se mu musí postavit sama, odhalit se, a poté, kdy ho zničí, vydat se do rukou Tvůrců. Pocítila smutek a marnost. A nenávist.
Věděla, co udělá. Vyláká ho k hnízdu těch hlupáků, pranic netušících, jakou úlohu má jejich řád sehrát, zničí ho před jejich zraky, nalomí jejich sebevědomí.
Poodhalila svou pravou podstatu a Rišhád se jí zachytil jako omamné vůně. Vedla ho k hradu.
Tam všechno skončí.
Boj na nádvoří vrcholil. Proti trojici mužů se postavila řada skvěle vycvičených rytířů. Falešný vyslanec si vedl dobře. Probíjel se houfem okovanců jako křovinami, nijak nedbaje na kovové trny mečů. Odrážel výpady a zasazoval těžké rány. Jeho cestu zdobila řada mrtvých a zraněných.
Connor Hu Gwyn se hbitě proplétal mezi rytíři a využíval výhody větší pohyblivosti. Věděl, že jen zázrak by jim pomohl proniknout až k bráně a ještě ji otevřít, a nemínil dát svou kůži zadarmo. Nevnímal okolí, stačil jen rozeznat Divislavovy rozevláté vlasy a plnovous. Vědomí, že ho přítel neopustil, posilovalo. Jak si vedl Brinsan, to nevěděl, mág však byl patrně v dobré pozici, díky odstupu, jež si vytvořil pomocí několika vhodných triků. Na lepší iluze a na opravdovou magii neměl dost sil ani čas, a tak i jeho meč měl mnoho práce.
Rytíři se snažili uprchlíky zatlačit ke zdi a potom použít kuší a jejich úmysl se začínal dařit, tím spíš, že uprchlíci sami ustupovali k hradbám, aby si kryli záda. Vzduchem proletěly první šípy. Connor se neuvěřitelnou rychlostí pootočil a srazil jeden mečem. V řadách střelců to vyvolalo údiv, ale druhý šíp se mu už zabořil do pravého ramene.
"Kdyby alespoň ta brána byla otevřená!" zařval Divislav a poklesl v kolenou - jedna šipka mu prorazila stehenní plát. Obličej se mu zkroutil bolestí a on jen zuřivě zamával mečem.
A brána se rozlétla.
Všechno strnulo. Nikdo se nepohnul a poslední vystřelený šíp padl k zemi, jakoby zasažen neviditelnou dlaní. Všechny ruce se spustily podél těl a oči vytřeštily. V bráně stanul přízrak.
"Wenya," hlesl Divislav a hrdlo se mu podivně sevřelo.
Byla to ona, ale s vědmou, kterou znal, měla společné jen rysy tváře.
Oděná v rozevláté závoje, černé jako půlnoc, v nichž se třpytilo stříbro, stála v bráně, s rozpuštěnými vlasy, a z jejích očí vyzařoval nelidský chlad.
Dech noci.
"Pojď sem, Baluku!" zazněl její pronikavý hlas.
"Pojď," zopakovala a pozvedla obnažené bílé paže. Komtur se toporným krokem pokusil rozkaz splnit, v půli cesty se však zastavil a roztřásl.
"Jsi stejný slaboch, jako tvůj velmistr," řekla a komturovo tělo se vzneslo do vzduchu, rozlétlo se proti zdi a narazilo do ní.
"Toto je konec. Konec všeho," zvolala mrazivě. Střechy Jezerního hradu vzplanuly. Ozval se praskot a na stěně hradní budovy se objevila dlouhá trhlina.
"Wenyo!" pokusil se jí zastavit Divislav.
"Nejsem Wenya. Jsem Paní temnot. A toto je konec."
Všech mužů se zmocnil zmatek a strach. Všech, vyjma jediného.
"Není, Alviano!" vykřikl Brinsan, jediný, který chápal, oč jde. "Zadrž a nech mě s ním bojovat."
Zarazila se. Pohlédla na mága a vztažené paže poklesly.
"Brinsane?" řekla lidštějším hlasem.
"Je to mé poslání. Vím, že je před branou. Pusť ho dovnitř. Je zbytečné se vzdávat, dokud ještě máme síly."
"Ty je nemáš."
"Mám," řekl tvrdě a sklonil se ke sténajícímu komturovi, ležícímu s přelámanými kostmi u jeho nohou. Prudce trhl a když se narovnal, držel v ruce svůj dlouhý nůž.
"Mám Zabíječe a ten je mou silou."
"Budiž," pronesla Alviana nezúčastněně a odstoupila stranou. "Zkus to tedy. Ale bude to jen další, zbytečná smrt," prohlásila a znělo to unaveně.
Zvenku se ozvalo mohutné zařvání a jedním skokem se na nádvoří vrhl velký lev.
Poprvé za svou existenci se necítil ve své kůži. Až dosud byly všechny potyčky jen zábavou, občas sice bolestivou, protože ranám obyčejnou zbraní se příliš nevyhýbal. Nemohly ho však ohrozit. Ve své pýše nevěděl o ničem, co by ho mohlo zničit. On sám mohl zabít kohokoliv. I nyní se těšil na to, jak zničí duši svého nepřítele a potom ho roztrhá, jako zabil a roztrhal všechny jeho předchůdce.
Ale byla tu Ona, Paní temnot, která byla opravdu nebezpečná. Jedním slovem, pouhou myšlenkou ho mohla poslat do nebytí. Udělá to? Varovali ho před ní, před Paní, která ho pomáhala stvořit a která se potom vydala vlastní cestou a vysílala po jeho stopě nepřátele.
Věděl, že Tvůrci poznají kdy, jak a čí rukou zahynul. Odsoudí se Paní temnot ke strašlivému trestu? Nebo ještě nepatří natolik do tohoto světa, aby byla schopna vzít na sebe odpovědnost?
Ne, Rišháde, já to nebudu, ozvalo se mu v mysli.
Ne, Paní, ty máš strach, odpověděl.
A zahlédl zářivý záblesk. Nepřítel se postavil proti němu. Rišhád se rozhodl zabít ho Mocí. Bylo to rychlejší. Obával se, že by Paní mohla překonat strach. Musel být rychlý.
Propadl se do sebe a jeho protivník učinil totéž. Lidský stín byl nepatrný proti mohutnému stínu toho, jemuž dali jméno Rišhád. Ale v temném propletenci zářil malý bod, jemuž se démon musel vyhnout. Ten ostrý paprsek byl příliš nebezpečný. Vrhl se kupředu a pohltil vědomí svého protivníka. Zaútočil, začal se probíjet ochranným závojem magie k lidské podstatě. Brinsanova mysl se bránila a nastavovala zářivou moc Zabíječe. Ale Rišhád byl silný.
Bílý plamen pohasínal.
Divislav klečel a odlamoval šíp trčící mu z nohy. Bezmocně přitom pozoroval obrovského lva a malého Brinsana i mihotavé stíny, které poletovaly kolem nich. Potom zaklel a pevně sevřel rukojeť meče. Zvedl se, přenesl váhu na zdravou nohu a několika poskoky se přiblížil šelmě. Zvedl meč a udeřil.
Lev se po něm ohnal.
V tom okamžiku zaútočil z druhé strany Connor Hu Gwyn.
Nejasné stíny - odrazy živých bytostí v podsvětě Rišhád nevnímal. Soustředil se na Brinsana. Ti venku ho ohrozit nemohli. Přesto s nevolí zjistil, že na jeho tělo někdo útočí. Dva stíny těch venku zesílily. Ohnal se po nich. Rozdělil svou mysl na tři části. Rozdrtil stíny a oni se objevily znovu. Srazil je.
Byly stále zřetelnější. Rišhád zařval vzteky.
V tu chvíli jím projela nesmírná bolest.
Plamen bílého světla znovu zazářil a projel Rišhádovou myslí. Planul v troskách mrtvého Brinsana a démon si uvědomil, že to Paní umožnila vstoupit stínům dvou bojovníků, kteří ho bez ohledu na svá zranění napadli.
V závanu odcházejícího vědomí to pochopil.
Sbohem, Rišháde, uslyšel ještě její hlas. Odpovědět už nedokázal.
Oheň zachvátil i věž a rytíři prchali. Ve zmatku odhazovali zbraně i zbroj, šílení tou prazvláštní podívanou, která jim nikdy nevymizí z paměti. Nikdo je nezastavoval. Komtur vydechl naposled, když spatřil nepochopitelný zánik toho nejsvětějšího, co vyjma zlata a pocitu moci znal.
Alviana stála nad mrtvým Brinsanem a z očí jí tekly slzy. Úkol byl splněn. Má se stát opět Wenyou, vrátit se do své chatrče a čekat na den, kdy se objeví nový posel Tvůrců? Dne, kdy ji najdou a po krutých mukách vrhnou do Zapomnění?
"Znám ho," řekl Divislav sedící na zemi a zastavující krev, která mu proudila ze svalu, roztrženého lvím drápem. "Je to Danellin bratr. Proč jsi mu říkala Brinsan?"
"Byl to Brinsan - Lovec," řekla tiše Alviana. "Přijal to jméno, když Rišhád zabil jeho otce."
"Řekneš to Danelle?" zeptal se. Přikývla.
"Všechno je má vina a já to musím napravit," řekla.
Nebo se mám ztratit, překročit svůj vlastní stín a zmizet z tohoto světa? promlouvala k sobě. Svůj úkol jsem splnila. Ale kolik mě jich ještě čeká?
"Proboha," vzdechla náhle, když pohlédla na sedícího Divislava a postávajícího Connora. "Jste celí od krve. Musím vám ošetřit rány."
A byla opět Wenyou.