Příběh se odehrává začátkem třicátých let osmdesátého století před Kristem
Věnováno pánům Eduardu Štorchovi a Robertu E. Howardovi
Mokrý jarní sníh čvachtal pod nohama muže v koženém obleku. Z jeho chůze bylo možno vyčíst smrtelnou únavu. Opíral se o těžké kopí a stoupal vzhůru k černému otvoru ve stěně soutěsky. Skalami hvízdaly první poryvy jarní bouře. Temné mraky uzavíraly obzor na západě a rychle se stmívalo. Muž věděl, že pod volnou oblohou nepřežije ani on, ani chlapec, který se plouží v jeho stopách o několik set metrů níž. Navyklými pohyby připravil a zapálil smolnou louč a pak vstoupil do černočerné temnoty. Snad jeho vysílení, snad horečka, která prostupovala ze zraněné paže celým tělem, způsobily, že opomněl udělat Velké ochranné znamení. Tuto chybu si možná mohl dovolit lovec, který ze své stopy setřásl pronásledovatele z klanu Medvědů, ale v žádném případě člověk, jemuž v zádech kráčela kletba mága z Malované jeskyně.
Snad si to ani nestačil uvědomit. Po několika desítkách kroků spatřil v plápolavém světle zažloutlé zuby největšího medvěda svého života. Šelma se vynořila v naprostém tichu odkudsi z hrůzných snů pradávných dob. Napřažené jilmové kopí prasklo jako stéblo třtiny a čtyři tuny kostí, svalů a nenávisti k lidskému rodu změnilo muže na útěku v krvavé cáry. Zatuchlým vzduchem jeskyně zazněl řev, který děsil nejstatečnější ze statečných po tisíce let.
Útlá postavička ve svahu ztuhla hrůzou. Pak již jen prchala z prokletého místa. Mokré závěje zouvaly chlapci boty, větve ho bičovaly přes tvář i ruce. Padal, ale znovu a znovu se zvedal a běžel, dokud mu stačil dech. Nakonec zcela vysílen padl na kolena a rozpálenou tvář položil do sněhu. Když zvedal oči, uviděl něco, co mu sebralo poslední naději. Roklí vzhůru se proti němu hnala šedavá čelní stěna sněhové bouře. Kdesi udeřil první blesk. Ozvěna hromu se roztříštila v dušený smích starého mága. Pak vítr chlapcem surově smýkl, mrazivý vzduch mu vyrazil dech a oči oslepily bodavé jehličky sněhu. Z posledních sil sevřela drobná ruka malý talisman.
Talun nasál ostrý a čistý podzimní vzduch. Kdesi na jeho dně ucítil přiboudlinu pachu samotářské šelmy. Mladík se usmál. Jeho ruka se zvedla proti zapadajícímu kotouči slunce a učinila Znamení souboje. Seschlé listí zašumělo a z lesa zaskřehotal ptačím hlasem Ruun, bůh Velkého lovu. Talun pozvedl oči. V temné modři soumraku se rýsovala silueta osamělého skalního orla. Výzva byla přijata.
Talun učinil Velké ochranné znamení a opatrně vykročil k jeskyni. Pod jeho nohama nezapraskala jediná větvička, nezašustil jediný uschlý list. Z temného otvoru táhl pach smrti. Zatím bylo hrobové ticho. I ptáci kamsi zmizeli, jako by cítili napětí srážky dvou mocných sil. Mladík se dostal k místu, které si vyhlédl už včera. Téměř hladké úbočí vápencové skály tvořilo několik desítek kroků od jeskyně poměrně velký výstupek.
Při troše dobré vůle se zde mohl lovec skrýt, aniž by si ho zezdola kdokoliv všimnul. Pod ním byla pevná skála sporadicky porostlá mechem. Zde Talun poklekl a vytáhl své medvědí kouzlo. Byl to zdánlivě obyčejný, neprodyšně zašitý kožený pytlík. Jediný řez nože odhalil jeho obsah - modravou nevábnou kaši pronikavého zápachu.
Mladík mrštně vyskočil na vyhlédnutý výstupek a přitiskl se zády k chladné vápencové stěně. Nyní musel čekat. Potok běžící roklí si bezstarostně brblal své písničky a čas se líně vlekl. Stará šelma však nijak nepospíchala.
Konečně se z hlubin jeskyně ozvalo temné zamručení a posléze se na světle objevilo huňaté tělo zabijáka. Talun strnul. Mezi Horaly se sice několikrát účastnil lovu na jeskynního medvěda, ale každý z nich vypadal proti tomuto obrovi jako nedochůdče.
Poslední potomek ledových dob patřil mezi největší svého druhu. Když tu stál v chladném podzimním dni, dosahoval tukový hrb na hřbetě výšky dospělého lovce. Téměř metrová hlava vyzbrojená smrtonosným chrupem a tlapy s hrozivými drápy dokázaly rozdrtit protivníka během několika okamžiků. Pokud by se šelma postavila na zadní, nebyl by ani mladíkův úkryt nic platný. Talun sevřel pevně oštěp a snažil se nedýchat. Jestli kouzlo, které se naučil od Horalů, selže, je ztracen.
Medvěd zatím nebyl v bojovné náladě. Blížila se zima a s ní doba dlouhého spánku. Krhavýma očkama obhlížel svoje panství. Všude byl klid, pouze jeho nozdry zachytily neodolatelný pach. Sklonil hlavu k podivné kořisti a ochutnal ji. Vnitřnostmi mu proběhl zášleh slastného ohně. Se stále větší chutí polykal modravou kaši, která mu chutnala tak, že na závěr ještě důkladně olízal skálu, na které ležela. Svět před očima se mu mírně rozostřil a zhoupnul. Tak krásný pocit za celý svůj dlouhý život nepoznal. Mladíkovy nervy byly napjaty k prasknutí. Šelma spolkla návnadu, ale stála tu dál jako hrozivý přízrak. Zoufale si opakoval celý postup výroby kouzla - dopustil se někde chyby? Bylo kouzlo příliš slabé na tohoto obra? Čas se zastavil. Konečně medvědovi povolily nejprve přední a pak zadní tlapy, takže se slyšitelným zaduněním klesl k zemi. Hlavu měl však stále ještě vztyčenou. Kradmým pohybem zkontroloval Talun, zdali jeho mlat drží pevně za pasem. Sevřel oštěp a připravil se ke skoku. Oči šelmy se začaly přivírat a svaly mohutného těla uvolňovat.
Slunce již stálo vysoko na obloze, když mága náhle probudil podezřelý zvuk. Rázem byl na nohou. Rozhlížel se podezřívavě kolem. A pak to uviděl. Podobizna Krále medvědů, stojící na nejčestnějším místě primitivního kamnného oltáře, ležela v prachu.
Starce obstoupila hrůza. Posvátný idol kmene padl. Těkal očima z jednoho kouta chýše do druhého, žádné další znamení však nepostřehl. Hrozí snad Králi medvědů nebezpečí? Mág neváhal. Na udusanou zem položil kožešinu s posvátnými znaky, vhodil do řežavých uhlíků ohniště směs bylin a do vrásčitého čela si vetřel mast prozření. Pak se zkříženýma nohama usedl na kožešinu a začal tichounce prozpěvovat monotónní modlitbu ku poctě Ruuna. Seschlé tělo se začalo kolébat do rytmu.
Bolesti stáří opustily mágovo tělo. S prastarými formulemi, jejichž význam se ztrácel v hlubinách věků, se nejprve zklidnil dech. Jako volání vzdáleného temného bubnu pronikala melodie stále hlouběji do starcova podvědomí. Přestával cítit své tělo. Jasné jiskry probouzely jeho srdce a tlumily činnost ostatních orgánů mágovy tělesné schránky. Vlnivé pohyby získaly na rychlosti, hlas zesílil a magické formule rozsvítily slunce, lunu i hvězdy dávno mrtvých dob. K nim teď šeptal, mluvil i křičel mág z posvátné Malované jeskyně.
Zrychlující se takt z něho po cárech rval poslední zbytky reálné existence. Široce rozevřené oči dávno nevnímaly stěny chýše nebo tábořiště klanu. Vznášely se vysoce nad zářícími vrcholky podzimních hor a koncentrovaná mysl plula éterickými proudy k místu ohrožení. A tam uviděla - nebo spíš procítila - omámeného patriarchu jeskynních medvědů. Vedle něho pálil oheň nenávisti a pomsty, který mág tak dobře znal ze svého hrůzného snu. Co na tom, jestli měl podobu vůdce vlčí smečky nebo mladíka s oštěpem v ruce? Aura nenávosti a měsíční znamení na krku bylo stejné. Vyjící a svíjející se stařecké tělo pohnulo křečovitě rukou a uchopilo kostěnou jehlici. Chvíli slepecky tápalo než dosáhlo na sošku posvátného medvěda. Pak už jen jediným pohybem bodlo do jeho slabin...
Talun, jehož reakce zrychlila droga z lovecké pasty Horalů, jednal bleskově. Normální lovec na jeho místě - pokud by nestrnul hrůzou - neměl proti prudkému výpadu medvěda nejmenší šanci. Mladíkovi se však podařilo odskočit. Mohutná hmota těla nedovolila šelmě zareagovat okamžitě. To umožnilo Talunovi vytáhnout mlat a udeřit. Rána sice nedokázala zastavit útok čtyřtunového kolosu, rozdrtila mu však část horní čelisti a pravé oko.
Medvěd zařval, až se zachvělo celé údolí. V okamžiku stál na zadních, aby sevřel nepřítele do smrtonosného objetí. Jen jeho váha dokázala likvidovat podstatně silnější soupeře. Mladík se opět pokusil o rychlý únik, ale tentokrát mu chyběl zlomek vteřiny, rozhodující o bytí a nebytí. Jeden z drápů šelmy zachytil kožený oděv a strhnul Taluna k zemi. Mladík se snažil uvolnit. Vši silou udeřil do útočící tlapy. Výsledkem bylo pouze vzteklé zařvání medvěda a křečovitý pohyb, který lovci rozdrásal celé rameno. Teprve teď se Talunovi podařilo vyprostit a odkutálet se stranou. Bylo to však příliš pozdě. Šelma zaútočila znovu. Mladík stačil pouze nastavit ruku s mlatem. Zbraň odlétla kamsi mezi kameny a síla nárazu odhodila Taluna do skalní škvíry, odkud nebylo úniku. V té chvíli mladík věděl, že svůj souboj prohrál. Již se nebránil. Slyšel řev medvěda a cítil jeho odporný pach, mísící se se sladkou vůní krve.
Proč jen Ruun dopustil, aby přišly teplé větry, které rok za rokem odkrajovaly ledovec na úbočí hor? Spolu s nimi mizela stáda velké zvěře. Kde dnes byli všichni ti mamuti a sobi? Místo několikadenních slavností Velkého lovu zůstalo jen nadhánění skromných úlovků. Halas kmenových tanců se změnil v uspěchanou sháňku několika soust. Marně volal mág Královnu ledových pustin, marně vzýval v jeskyni duše zvířecích obrů, jejichž obrazy zanechaly na stěnách předchozí generace. Kdysi mohutný kmen se nemohl na starých sídlech uživit a postupně se rozpadal na kočovné klany, které procházely se svým skromným majetkem křížem krážem krajem.
Stará kouzla ztrácela sílu a snad pouze posvátný medvěd spojoval události minulé s nejistým zítřkem. Mág se ztěžka posadil. Škvírami ve stěnách chýše dopadalo purpurové světlo zapadajícího slunce na primitivní oltář. Hliněná soška medvěda, opatrovaná po celé generace, ležela na zemi rozbitá na drobné střepy.
Pomalu přicházely i další zprávy. Ve vnějším světě vládla zima a bolest. A přesto bylo třeba pohnout rukou, vzepřít se a znova se rozhlédnout kolem. Po době nezměřitelně dlouhé se tak stalo.
Ze skály se stal obyčejný kámen, kolem kterého kroužila zrnka prachu. Černá houština vlasů se zvedla spolu se ztýranou hlavou. Hlava patřila člověku jménem Talun, ležícím ve skalní škvíře pod ztuhlou prackou posvátného medvěda.
Mladík nevěděl, jak dlouho tu ležel. Krev byla černá a sražená, z těla šelmy čišel chlad. Nepociťoval žádnou radost nad svým vítězstvím, spíš měl strach, že ve smrtelném objetí drápů šelmy a skalní škvíry zůstane navěky. Po značném úsilí se mu přece jenom podařilo vyprostit se. Sípavě nabíral vzduch do rozbolavělých plic a zem chladila jeho tělo rozpálené horečkou.
Bylo třeba udělat řadu životně důležitých věcí - najít si úkryt, rozdělat oheň - ale to již nebylo v Talunových silách. Trochu pozdě si teď uvědomoval, že loveckou drogu používají u Horalů pouze Velcí lovci, o které se po vítězném boji několik dní starají prostí členové rodiny. On tu však byl zoufale sám. Bylo jen otázkou času, kdy šelmy zjistí, že pán údolí je mrtev a přijdou k připravené hostině. A těm se nedokáže ubránit. Pokud ovšem dřív nezmrzne. Již teď pociťoval malátnost a necitlivost končetin. Musel riskovat. S vypětím všech sil se propracoval do kapsy svého loveckého kabátu a pokusil se do sebe vpravit ještě několik soust lovecké pasty. Vysílilo ho to natolik, že opět ztratil vědomí.
Ráno bylo jiskřivě čisté. Taluna bolelo naprosto všechno - od hlavy až po nejposlednější prst na noze. Cítil se však opět čilý a schopný postarat se sám o sebe. Velice dobře věděl, jak zrádný a především krátký je tento stav vyvolaný drogou. Nesměl ztratit ani chvilku, jestliže chtěl přežít.
Pazourkovým nožem začal stahovat kůži z mědvěda. Když došel ke slabinám, zarazil se. Spatřil kruhovou ránu se začernalými okraji. Proto se tedy šelma probudila a zaútočila! Mág z posvátné jeskyně ještě neřekl své poslední slovo. Kletba trvá.
Talun si vybavil před očima vrásčitou tvář svého nemilosrdného nepřítele, staženou zlomyslnou grimasou...
Když se probudil, byl již při plném vědomí. Podařilo se mu vymotat z kůže a napít se chladivé vody. Jasně si uvědomoval, jakým zázrakem bylo to, že přežil. V deliriu mohl zmrznout, utopit se, otrávit se, nenapravitelně se zranit - a přece tu stále ještě je a dýchá. Posadil se a učinil rituální poklonu velkému Ruunovi. Byl však tak zesláblý, že padl tváří mezi kameny.
Možná to způsobila neschopnost mága, možná to bylo jen pokračování historie staré celých dlouhých sedm let...
Tenkrát putoval s Říčními kupci podivný muž. Znal každou zátočinu, každou peřej, a přece se zdálo, že víc než výměnný obchod ho zajímá řada jiných věcí. Krajina, lidé, jejich zvyky a kouzla. Sám byl zasvěcen do mnohého tajemství - uměl přivolat zvěř i ryby, zaříkat nemoce, vyrobit svítící znamení bohů, dokázal odhadnout záměry větrů, slunce i mračen. Nikdy však nepoužíval své znalosti ke škodě nepřátel, vždy jen pomáhal těm, s kterými žil a obchodoval.
Toho léta ho však posedl ďábel. Rozhodl se navštívit Horaly v jejich sídlech nad oblaky. Ano, Horaly, z jejichž lovišť se málokdo dokázal vrátit. Cizinec však slíbil sůl, pazourky i ozdobné mušle, takže se mu podařilo přemluvit tucet lovců z klanu Medvědů, aby ho provázeli nebezpečnými kamenitými stezkami.
Výprava skončila tak, jak zákonitě skončit musela. Po několika týdnech kupce na pokraji vysílení napůl přivedl a napůl přinesl jediný z jeho průvodců, který zůstal naživu. Ten muž sám neměl daleko za řeku zapomnění, byl však silný a přežil.
S cizincem bylo hůř. Měl ošklivě zraněnou nohu a zmítal se v horečkách v mágově chýši. O svůj život však kupodivu neměl strach.
"Bohové dopustili, abych získal nejmocnější z talismanů, které Vědoucí položili do vln, v nichž zapadá slunce," tvrdil udivenému kouzelníkovi. "Jejich síla je veliká, jsou-li každý zvlášť, ale ještě větší, spojí-li se dohromady. Vím, že lidé okolo Veliké řeky nežijí tak šťastný život jako kdysi. Chtěl jsem proto spojit všechny tři talismany v jeden a pomoci jim. Samotnému se mi to nepodařilo, a tak jsem myslel, že snad Horalové... Ale byla to hloupost. Ten, komu se podaří tento starý hlavolam rozluštit, může přinést rodům a klanům okolo řeky mnoho dobrého..."
V té chvíli se mága z Malované jeskyně zmocnila divoká posedlost. Na dosah ruky mu leželo kouzlo, které by z něho mohlo učinit nejmocnějšího z mocných, pána na Veliké řece. Celou noc nespal a ráno byl pevně rozhodnut. Ještě za šera došel za osadu do míst, o nichž bylo známo, že zde v hlíně sídlí duch smrti.
Kupec byl jistě velice moudrý, ale nepostřehl, že nový obvaz na jeho ráně je potřen poněkud jinou mastí než jindy. Výsledek se dostavil brzy. Ohavný černomodrý slimák sněti užíral cizincovu nohu den za dnem, hodinu za hodinou. Ani všemocný talisman nepomáhal. Bylo nutno přistoupit k poslednímu zoufalému pokusu.
Mág nechal vynést cizince z chaty, zapálil byliny a pronesl nezbytné formule. Podložil nohu umírajícího kmenem posvátného stromu a podal nejsilnějšímu z klanu kamennou sekyru. Cizinec zavřel oči.
Pak dopadla rána. Zapraštěly kosti a kupcovo tělo se vzepjalo v křeči. Noha se snětí odpadla. Mág žhavými kameny zastavil krvácení a nechal cizince odnést opatrně zpět do chýše.
Kupec bojoval až do večera a pak, smířen se všemi tajemstvími tohoto světa, skonal. Druhý den pohřbili jeho tělo u řeky, po které tolikrát cestoval. Nohu postiženou zlým duchem spálili na hranici.
Teprve večer otevřel mág pytlík ze vzácné kůže, který sebral mrtvému z krku. S údivem hleděl na dva talismany z podivného materiálu v barvě měsíčního svitu.
Ta historie byla stará sedm dlouhých let. Dosud však stařec vlastnil z cizincovy trojice talismanů pouze dva. Ten třetí se houpal na krku vlka, který pronásledoval mága v hrůzných snech. Jeho stopa končila v Údolí posvátného medvěda.
Muži, který tábořil v jeskyni Krále medvědů a živil se tělem svého poraženého nepřítele, odpočítaly hvězdy možná pouhých sedmnáct let, vypadal však na pětadvacet. I když se Talunovo tělo brzy vzpamatovalo z nedostatku, oči a výraz zarostlé tváře v sobě nesly nesmazatelnou pečeť prožitých strázní - hladu, nemoci i drogy.
Čas se však rychle nachyloval. Měsíc večer co večer narůstal a vory u Veliké řeky se chystaly k odjezdu. Mladíkovi hrozilo nebezpečí, že uvízne přes zimu uprostřed drsného kontinentu. Kam by se potom mohl obrátit? Vypravit se za kupci po břehu řeky cestou, která v příznivých jarních podmínkách trvá šest týdnů? Usídlit se v zimním táboře klanu Medvědů? To by ovšem znamenalo nejprve zlomit jejich nedůvěru k dalšímu hladovému žaludku a navíc sedět mágovi, jehož kletba ho pronásleduje, přímo na očích. A Horalé? Vlézt těm nerudným divochům pod těžké palice, aby rozhojnil jejich zimní zásoby?
Snad by bylo možné dojít k řece, vyrobit si malý vor nebo loďku a pokusit se dohonit své přátele po vodě. Bylo tu však nebezpečí, že Královna ledových pustin potáhne vodu ledem dřív, než urazí prvních pár desítek mil. Skutečně nezbývalo nic jiného než dostihnout vory. Byl tu však zásadní problém. Již třetí den zuřila venku sněhová vichřice, která by v pláních nad Velikou řekou zahubila Taluna stejně bezpečně jako kyje Horalů. Prožíval další neklidnou noc. Stále ho pronásledovala otázka: Proč ho bohové nechtějí nechat odejít? Čím se provinil?
Třeštil oči do tmy jeskyně a odpověď nenacházel. Jen bouře duněla roklí a ukolébávala mladíka do horečnatého snu. A tehdy, ve chvíli jasného prozření porozumněl jejímu táhlému zpěvu. Opakovala jedno jediné jméno...
Runymor! Jako by neznal onoho drsného boha Horalů! Cožpak mohl Pán hor nechat bez trestu červa, který zabil Krále jeskynních medvědů, aniž si vzpomněl na povinnosti, které to obnáší? Mladík rychle vyskočil na nohy.
Nebylo radno zahrávat si s nejstarším a nejmocnějším bohem tohoto kraje. Snad ještě není pozdě. Prodral se vánicí a kalným svítáním k mrtvé šelmě. Holýma rukama rozhrabal sníh a pak pazourkovým nožem, k němuž přimrzaly prsty, pečlivě oddělil mohutnou hlavu. Z jeskyně vyvlekl několik balvanů, z nichž pak u skalní stěny, kde medvěd skonal, vystavil důkladnou schránku. Za doprovodu zaříkadel do ní uložil lebku poraženého soupeře tak, aby svýma nevidoucíma očima hleděla k východu slunce. Z posledních sil pak nadzvedl těžký plochý kámen, kterým kultovní hrob uzavřel. Sotva stál na nohách, ale v duši měl najednou klid a mír. V té chvíli již nemohl udělat víc. Teprve Znamení mohlo ukázat, zda oběť utišila hněv velkého Runymora. Odplížil se na své primitivní lůžko a poprvé po několika dnech usnul hlubokým, posilňujícím spánkem.
Probudil se až v noci. Jakoby veden neviditelnou rukou vyšel z jeskyně. Bouře byla ta tam. Na mrazivé obloze zářily uhlíky hvězd a nad ozubenou linií skal vycházel měsíc. Byl v úplňku. Vory na Veliké řece odplouvaly.
Na druhé straně chybělo mladíkovi vybavení - především pazourkové hroty a úštěpy k výrobě nástrojů. Pokud mohl soudit, místní vápenec se k podobným účelům příliš nehodil. Také s oblečením na tom nebyl nejlépe. Měl jen rozervaný kupecký oděv a kůži z medvědího velikána. To nebyla proti třiceti-čtyřicetistupňovým mrazům, které ho čekaly, zrovna nejkvalitnější ochrana. Horalé by samozřejmě dokázali přežít i v horších podmínkách, jenže Talun přece jenom vyrostl v údolí a navíc měl za sebou zranění, delirium a celkové vyčerpání. Nehodlal se však v žádném případě vzdát bez boje.
Pracoval pomalu, ale vytrvale a systematicky. Několikrát denně musel odpočívat, cítil však, jak se pomalu dostává do formy. Jeden z větších výklenků v jeskyni zakryl medvědí kůží, aby v malém prostoru spíše udržel teplo. Podlahu vystlal vysokou vrstvou chvojí a nabízku připravil hromadu dřeva. Tělo zabité šelmy zakryl, pokud to bylo alespoň trochu možné, kamením a větvemi proti drzým liškám.
Vyrobil si několik oštěpů a jejich hroty zpevnil v ohni. Pustil se i do luku, tak jak to vídával u svého otce. Šlo mu to ztěžka - vzpomínky byly mlhavé a mnohdy selhávaly právě u těch nejdůležitějších detailů. Pozdější zkušenosti mu moc nepomohly; Horalé podobné vymoženosti nepoužívali a mírumilovní Říční kupci dávali přednost rybolovu. Nakonec se mu však přece jenom podařilo zhotovcit zbraň, která byla použitelná. Cvičil s ní, když byl venku snesitelný mráz.
Zbytek času trávil po vzoru Horalů: Nacpal si žaludek medvědím masem k prasknutí a pak si pomocí monotónních zaříkadel navodil letargii podobný spánek, v němž dokázal setrvat i několik dní. Jeho tělo si postupně zvykalo na chlad, takže ani v chatrném oblečení neměl jedinou vážnější omrzlinu. Tak prožil nejkrutější období zimy. Teprve s přicházejícím jarem začaly skutečné potíže. Nejprve musel svést těžký boj s rosomákem, který se rozhodl zabavit zbytky medvěda pro vlastní potřebu. Vychytralá šelma po několika dnech zuřivých honiček prohrála; Talun tak získal kus teplé kožešiny a hlubokou ránu ve stehně. Ztratil hodně krve a především potřebnou pohyblivost. Neměl k dispozici žádnou z bylin, která by urychlila hojení, takže se z lovce stal pouhý mátožně kulhající stín.
Jeho žaludek již jen těžko snášel medvědí maso. Pouhý pohled na něj naplňoval mladíka odporem. Začínaly mu krvácet dásně. Pokoušel se sice žvýkat kůru stromů, byla však trpká a pomáhala jen velmi málo. Zastřelil svým lukem několik neopatrných ptáků, zničenému žaludku se tím ale nikterak nezavděčil. Potřeboval nutně změnu jídelníčku - nějaká semena, bobule, kořínky, ořechy...
Bylo čím dál tím hůř. Sníh přes den tál a noční mrazy na něm vytvářely zrádnou ledovou kůru, která se pod Talunem lámala, znemožňovala lov a do krve rozdírala nohy. Jen s vypětím všech sil dokázal dopravit do jeskyně alespoň dřevo na oheň. Dole v roklině se objevili vlci a jejich vytí mrazilo v kostech. Teď měli na starosti své lásky, ale bylo jen otázkou času, kdy zjistí, že se tu pro ně uvolnilo nové loviště. Mladík vylézal ztěžka ze svého kutlochu a vzýval všechny bohy, které znal, aby mu dovolili přežít. Sežvýkal první mech, který našel u skály v místě, kde roztál sníh. Byl odporný, ale přece jen poživatelný - na rozdíl od masa, které začínalo podezřele páchnout. I tyto velice skromné náznaky obratu k lepšímu zasypal lepkavý sníh jarních bouří. Talun připomínal spíš kráčející kostru než lovce.
A pak se opět vyčasilo. Mladík vyšel před jeskyni. Chladný dech hor začínalo nesměle prohřívat jarní slunce. Z jihu přiletěli první ptáci. Bylo jasné, že dole u Veliké řeky se již všechno probudilo k životu, ale zde v horách přijde obrat teprve za několik týdnů. A budou to týdny nejhorší. Týdny, které rozhodnou, jestli přežije. Odplivl opatrně krvavou slinu, aby se nedotkl bolavých, viklajících se zubů. Ať už se cítí sebehůř, musí odtud. V žádném případě nechtěl dělat věčného společníka mrtvému Králi medvědů. Kdyby měl lézt po čtyřech, kdyby se měl plížit jako had!
Hned nazítří sbalil svoji skromnou výbavu a vydal se na cestu. Šel jen velice zvolna. Napadal na zraněnou nohu, opíral se o oštěp, klopýtal a padal. Stokrát měl chuť zůstat ležet a usnout. Vůle ho však hnala dál. Dolů, stále dolů z nebezpečných mrazivých hor. Za sluncem, za jarem, za životem...
Tenkrát, po smrti příliš zvědavého cizince, se domníval, že řeči o třech talismanech jsou pouhým nedorozuměním. Talismany byly prostě dva a svým nezvyklým odleskem přivedly kupce na falešnou stezku - podobně jako měsíc zvědá z lůžka své oběti, aby je ve spánku nutil konat ty nejneuvěřitelnější kousky.
Bohužel se však mýlil.
Když skončila doba povinného smutku a mág vkročil opět mezi svůj klan, spatřil na krku jednoho ukoptěného výrostka, který ještě ani neměl jméno, amulet z téže měsíční hmoty. Netrvalo dlouho a dozvěděl se celý příběh. Byl celkem jednoduchý. Chlapec byl synem muže, který jako jediný přežil masakr v cizincově táboře a který nešťastného kupce dopravil zpět do sídla klanu Medvědů. Za odměnu věnoval cizinec lovci jeden ze svých podivných měsíčních předmětů. Prohlásil, že je to vzácný talisman, mocnější než kouzla Horalů, mocnější než náhrdelník z medvědích špičáků. Lovec neměl důvod nevěřit muži, který se odvážil mezi Horaly. Jakmile však sebral síly po útrapách cesty, celou věc si rozmyslel ještě jednou a dospěl k názoru, že ochranu spíš než on, zkušený lovec, potřebuje jeho syn, pro kterého se nové stezky teprve otvírají. A tak skončil třetí měsíční talisman na krku desetiletého chlapce.
Mág žádal okamžitě o vydání měsíčního kouzla, které může nezasvěcenému přinést jenom neštěstí. Takový předmět v nepovolaných rukou způsobí mnohem větší zlo, než když je bezpečně uložen u zkušeného kouzelníka. Cožpak amulet uchránil cizince před smrtí? Naopak! Zahubil nejen kupce, ale i muže z klanu Medvědů, kteří ho doprovázeli. Lovci se tyto argumenty příliš nezamlouvaly. Z mágových očí vyčetl nezřízenou touhu po onom zvláštním předmětu a také dobře postřehl skřípající tón starcových slov. Aby talisman neztratil svoji moc, musel být buď darován nebo řádně vyměněn. Jestliže byl odebrán násilím nebo prostě ukraden, ztratil původní majitel mystickou ochranu, ale novému vlastníku to nepřineslo nikdy nic dobrého. Kouzelný předmět buď zcela ztratil svoji moc a nebo - a to bylo u silných amuletů velice nebezpečné - se začal mstít. Starý kouzelník váhal. Nebylo radno zahrávat si lehkovážně s osudem. Nechal si tedy chlapce zavolat.
Ukoptěný výrostek nervózně přešlapoval z nohy na nohu, klopil oči a nevěděl co s rukama. Cítil se však nanejvýš vyznamenán pozorností, které se mu dostalo. Když konečně pochopil, o co jde, dosáhla jeho pýcha závratných výšin. Marně mluvil mág řečí božskou, marně vyhrožoval řečí pekelnou. Chlapec odmítal vydat tak cenný dárek. Snad ho oslnila hodnota podivného talismanu, snad chtěl s kouzelníkem sdílet jeho tajemství. Možná stačilo opovržlivě odfrknout a nechat celou záležitost nějaký čas odležet, možná stačilo nabídnout chlapci místo mágova pomocníka. Starcovy nervy však byly vybičovány na samý okraj únosnosti - v cestě za největším kouzlem v povodí Veliké řeky mu stál nějaký usmrkanec, který se ještě nezmohl na vlastní jméno!
Mág zvýšil hlas a to byl definitivní konec. Výrostek tu stál, zíral do země a nepromluvil jediné slovo. Kouzelník přímo fyzicky cítil, jak se mu jeho životní sen ztrácí v nenávratnu. A tak udělal věc, která uvedla události do osudového pohybu. S očima sršícíma hněvem chlapce proklel.
Přivolal neštěstí na každý den jeho života, na každý jeho krok, na každé nadechnutí, na každý úder srdce. Chlapec však nepadl na kolena, nežebral o milost - pouze sevřel do dlaně svůj talisman a pomalu zvedl oči. Ponořil je beze slova do starcových. Nebylo v nich nic než opovržení.
Kouzelník ztratil poslední zbytek sebevlády a vrhl se na to drzé pískle. Dřív než mohl vlastnoručně zakroutit krkem nenáviděného usmrkance, ucítil mezi žebry pazourkový hrot oštěpu chlapcova otce. Ten hrot se přímo chvěl touhou probodnout starcovo vztekle bijící srdce.
Kouzelník pomalu odtáhl od chlapce své ruce přeměněné křečí v pařáty dravce. Takovou urážku si však nemohl nechat líbit - i když se jednalo o Harda, lovce, který přežil útok Horalů. Mág zvedl hlavu a začal ječivým hlasem odříkávat další kletbu - tentokrát mířenou na otce i jeho syna. Cítil, jak ruka muže znejistěla, slyšel, jak se ke vchodu chýše sbíhají členové klanu. Přímo vychutnával houstnoucí atmosféru, která na svých křídlech přinášela lovci i jeho chlapci neodvratnou smrt.
Jenže Hard nepatřil mezi lovce, kteří se nechají lapit do tak primitivní pasti. S rychlostí, která mu již tolikrát zachránila život, uchopil chlapce a prorazil ramenem zadní stěnu chýše. V nastalém zmatku zmizel směrem k horám, nad kterými se skláněl podzim. Rozezlení muži klanu Medvědů ztratili jeho stopu již několik mil za táborem. Tato zpráva mága nikterak nerozladila. Jeho kletba byla nebezpečnější než rozzuřený medvěd-zabiják a vytrvalejší než smečka hladových vlků. Byly mu lhostejné útrapy vyděděnce vyzbrojeného pouze oštěpem. Nezajímal ho jeho beznadějný zápas se zimním pralesem. Pouze jednoho předjarního dne pocítil s uspokojením neslyšný závan smrti lovce, který si dovolil vztáhnout ruku na svého šamana.
Horší bylo, že se s lovcem ztratilo i prokleté vlče, na jehož krku visel měsíční amulet. O jeho smrti starci duchové zprávu nepřinesli. Mág začal chápat, kdo naplnil děsem jeho sny, kdo zabil Krále medvědů, kdo je teď ve světě lidí jeho největším nepřítelem. Zatím však ještě netušil, že se jedná o celkem nenápadného pomocníka Říčních kupců, který nese podivně znějící jméno Talun.
Jeho úlovky nebyly zrovna královské - žížaly, brouci, jedna chladem ztuhlá ještěrka, kořínky, pupeny keřů... Kdyby mu někdo něco podobného nabídl před půl rokem, urazil by se. Teď byl však vděčen za každé sousto, které mu umožňovalo přežít. Rostlinná strava po krátkém čase zatlačila kurděje, rána na noze se zahojila, ustoupila i horečka, která ho v poslední době sužovala prakticky denodenně. Věčná únava a stovky drobných bolestí však nadále zůstávaly.
Jen s největším úsilím se mu podařilo projít okolí s lukem v ruce. Jedna jediná vyhublá vevrka byla výsledkem celodenní námahy.
Jak však kotouč slunce stále víc prohříval vzduch a roztáčel kolotoč jara, probouzela se v Talunovi opět touha po pomstě. Spolu s ní jako by se otvíraly i skryté rezervoáry energie. Jeho lovecké stezky se prodlužovaly, záda vzpřimovala a najednou tu bylo místo bezmocného kulhání opět tichý sebejistý krok bojovníka.
Jednoho dne zrána, když otevřel oči, proudila v jeho žilách opět čilá krev a cítil, že je čas vyrazit. O hodinu později již kráčel zarosenou lesní stezkou. Doprovázel ho ptačí křik a jasná obloha. Mech pod nohama tlumil zvuk kroků. Nad hlavou mu kroužil skalní orel - posel boha lovu Ruuna. V té chvíli neexistoval v celém širém světě nepřítel, kterému by se neodvážil postavit tváří v tvář.
Mnohé zlomyslné jazyky tvrdily, že takového tvora mohla zplodit jedině nějaká zaběhlá medvědice s nejšerednějším z Horalů. Tyto názory však bylo možno šeptat, jedině když byl Skřet velmi velmi daleko, neboť měl citlivé uši a v jeho shrbeném, ale zato rozložitém těle bylo dost síly na to, aby zpřelámal žebra každému posměváčkovi. Teď upíral své oddané oči ke starci, k jedinému, koho považoval za svého přítele.
"Vracím se z Údolí posvátného medvěda, pane. Král je skutečně mrtev a jeho kosti ohlodává zvěř."
"A jeho vrah?"
"Zmizel. Pokud bylo možné sledovat stopy, přezimoval v jeskyni a s novým sluncem utíkal k řece. Neměl mnoho sil, opíral se o oštěp a několikrát upadl. Je to však již řada dní, co odešel. Buď padl cestou a nebo si někde líže rány."
"Kde ho hledat?"
"Přinesl jsem věci, na kterých zanechal své teplo, pane."
Mág se usmál. Jeho pomocník byl skutečně k nezaplacení. Kdo z mužů klanu, kteří se u večerních ohňů tolik chlubili svojí statečností, by se odvážili do Údolí posvátného medvěda na samé hranice lovišť Horalů? Kdo z nich by vstoupil do jeskyně Krále medvědů? Kdo z nich by měl tolik chladnokrevnosti, aby učinil vše, co tento zarostlý Skřet?
"Nedotknul ses těch věcí?"
"Nejsem malé děcko, pane! Nezahnal jsem z nich jeho duši. Uložil jsem je do tohohle sáčku kostěnými tyčinkami. Jsi mág a jistě toho darebáka najdeš. Budu první, kdo mu pak půjde zlomit vaz."
"Jsi velice schopný a odvážný, příteli," pokýval hlavou spokojeně stařec. "Myslím, že brzy budou Medvědi potřebovat, aby je vedl muž tvých schopností. Jen co vyřídíme staré účty, zeptám se samotného Ruuna, co si o této otázce myslí."
Skřet sklonil skromně hlavu, ale mág velice dobře postřehl na jeho tváři spokojený škleb.
"Teď připomeň náčelníkovi i všem mužům klanu, že se v našem revíru stále ještě potlouká škodná, kterou je nutno bez milosti zahubit. Na krku má prokletý talisman - ten ať mi okamžitě donesou. Dřív než napáchá nenapravitelné škody."
Skřet se beze slova uklonil a zmizel stejně tiše jako se objevil.
Stařec opatrně uchopil sáček z jemné kožešiny a na plochý kámen vysypal jeho obsah. Úlomky dřeva, několik pramenů vlasů, které si Talun odřízl, aby mu nepadaly do očí a lesklý úlomek pazourkové čepele. Ten se mágovi hodil nejvíc. Opatrně shrnul tyčinkou ostatní relikvie zpět do sáčku. Pak okolo kamenného zlomku za přeříkávání příslušných zaklínadel položil nejprve náhrdelník ze štičích zubů, pak druhý z medvědích špičáků a nakonec třetí z orlích spárů. Nepřítel se teď před zrakem kouzelníka nemohl skrýt ani ve vodě, ani na zemi, ani ve vzduchu.
Za několik okamžiků již hořel drobný ohníček a těžký omamující dým naplňoval mágovu chýši. Stařec tančil okolo kamene monotónní tanec s očima upřenýma na lesklý odraz pazourku. Po chvíli se světlá jiskřička začala rozšiřovat v lesklý kotouček, který dále nezadržitelně rostl, až vytvořil jasně zářící obruč kolem mlhavého prostoru. Do této hlubiny se začala propadat mágova mysl. Nejasný obraz dostával jasnější kontury. Ve stínu keřů ležel mladík ponořený do klidného spánku. Stařec však s velkým uspokojením spatřil i několik postav, krčících se opodál. Talunovo probuzení mělo být hodně nepříjemné.
"A máme tě!" houkl jeden z lovců spokojeně.
Talun se nezmohl na odpověď, jen ztěžka polknul slinu. Připíchnut k zemi prokletým oštěpem neměl zrovna náladu k rozhovoru.
"Mág bude mít radost," mínil druhý z mužů.
"Nebude," zavrčel třetí. "Koho myslíte, že jste chytili? Copak je to nějaký nepřítel? Vrah Krále medvědů? Koukněte se pořádně. Vždyť je to ten kluk od Říčních kupců!"
Talun poznal hlas Bručouna, jednoho z nejrozvážnějších Medvědů. I když neoceňoval mladíka zrovna vysoko, zněla jeho řeč Talunovým uším jako rajská hudba.
"Hlupáci, nechte ho na pokoji! Jestli ho zabijete, nedostaneme ani jeden pazourek, ani špetku soli. A kolik kůží budeme muset dát na usmířenou!"
Hrot oštěpu se konečně odsunul od Talunova hrdla do bezpečné vzdálenosti. Lovci klanu Medvědů na sebe hleděli v rozpacích. Mrtvý kupec by byl skutečně zdrojem mnohých problémů. Na druhou stranu se však jen těžko vzdávali představy, že to budou oni, kdo si vyslouží přízeň velkého kouzelníka.
"Co tady vlastně hledáš?" ptal se Bručoun stále ještě nedůvěřivě.
Talun pomalu vstával ze země a snažil se vymyslet vhodnou výmluvu. Po prožitém šoku mu to však zrovna rychle nemyslelo. Naštěstí otázky pokračovaly.
"Kde máš ostatní? Kdy přijdou?"
To mohl mladík odhadnout.
"Asi za deset dní," vypravil ze sebe konečně.
"Ty jsi vyrazil napřed?"
Talun jen tiše přikývnul.
"To se ti na cestách moc nedařilo. Kdepak máš zboží?"
"Okradli mě," vzdychl mladík. Pomalu se dostával do role. jen z ní nevypadnout.
"A který zlý duch tě tak štval, že jsi nešel s karavanou?"
Dřív než stačil odpovědět, přišla pomoc z nečekané strany.
"Ale Bručoune, zeptej se ho spíš, která víla z klanu mu tak učarovala!" chechtal se mladý Chlupáč, s kterým Talun v létě nadbíhal několika dospívajícím dívkám. "Přiznej se! Byla to Mara? Keša? Nebo dokonce náčelníkova Eda?"
Talun klopil hlavu co to šlo, aby neprozradil své ulehčení. Teď se rozesmáli i ostatní lovci.
"Tos dopadnul, nápadníku!"
"Dárky mu ukradli! Za to ti kupci poděkují lískovou holí!"
"Teď se bojí do tábora, hrdina!"
"Jen běž, nestyď se. Jestli tě má ráda, přijme tě i bez dárků," těšil ho dobromyslně Chlupáč. "A jestli ne, nestála za to!"
Poplácali ho po rameni, udělali Znamení Dobré cesty a ještě hodnou chvíli bylo slyšet smích a veselé komentáře na adresu mladého smolaře. Ten balil věci a měl pocit, že se znovu narodil. Musí svou pomstu vykonat co nejrychleji. Bylo mu jasné, že celý klan Medvědů teď pátrá po vrahovi Krále medvědů. Jestliže se mu podařilo obelstít Bručouna, Chlupáče a jejich partu, neznamená to, že by se mu podobný kousek mohl povést podruhé.
Naštěstí tu bylo ještě několik pramenů vlasů, dosud nabitých mladíkovým fluidem. Opatrně je pomocí dřívek zahnětl do blátivé koule. Teprve pak, s použitím zaříkadel, začal vytvářet primitivní podobu svého nepřítele. Výsledek připomínal spíš karikaturu mladého lovce, z hlediska účelu však zcela vyhovova. Hliněná figurka bezmocně stála uprostřed chýše, vydána na milost a nemilost starci. Ten tančil okolo vítězný tanec a drobným, sotva dvě pídě velkým kouzelnickým lukem střílel do měkké hlíny magické šipky. Zpočátku se mu ruce chvěly, takže šipky padaly bezmocně na zem, ale pak první z nich zasáhla nohu hliněného idolu. Postavička se nahnula k jedné straně. Stařec zavyl nadšením. Další šíp probodl rameno. Figurka se pootočila kolem své osy, ale stále ještě stála. Několik dalších ran ji však srazilo k zemi.
Stařec vydával nadšený jekot, v tranzu skákal téměř ke stropu chýše a u úst se mu objevila pěna. V extázi odhodil luk a uchopil svoji kouzelnickou hůl. Rozpřáhl se a udeřil. Z hliněné postavičky zbyla beztvará placka, ze které na jedné straně vyčnívala pouze znetvořená ruka a na druhé hlavička visící v úhlu, který člověku dovolí pouze důkladně zlomený vaz.
Kdesi hluboko pod veškerou slyšitelností narůstal podivný rytmický hukot. Talun pevně sevřel mlat v očekávání nepřítele. Nikde se nehnul ani lísteček. Zapraskání v houštinách po jeho pravici s ním prudce trhlo. Ulehčeně se však usmál. Některá z šelem vyšla na lov a všechno živé se před ní krčí strachy. To vítěze nad Králem medvědů nemohlo vyvést z míry. Rychle se opřel o nejbližší mohutný kmen a s takto krytými zády napjatě čekal na další známky přítomnosti zvířete. Velice ho překvapilo další zapraskání - tentokrát po levici. Že by se do zdejších končin zatoulali bájní jeskynní tygři? Ti měli ve zvyku chodit ve dvojici - a to stálo život nejednoho neopatrného lovce. Jenže hluk v podrostu se začal ozývat i na dalších místech. Obkličují ho snad mágovi pomocníci? Žádný z klanu by však nedokázal tropit takový hluk. Mladík zřetelně slyšel zvuk praskajících kmenů a drceného houští. Že by se zde zjevilo stádo mamutů z pradávných dob? A pak najednou ucítil prudkou bolest v noze. Teprve tehdy pochopil, s kým má tu čest.
Další rána ho téměř srazila k zemi. Neměl však strach, narůstal v něm pouze bezmocný vztek šelmy zahnané do pasti. Vypotácel se na cestu a udělal kolem sebe kruh. Pochyboval však o tom, že ho dokáže ochránit před neviditelným a nezranitelným nepřítelem. Ani Velké znamení nepomohlo proti explozi bolesti v rameně. Snažil se odpoutat od magického vlivu starce. Jestliže se mu podaří myslet na něco jiného...
Jenže vlastní nenávist, tak hluboko vetknutá do srdce ho zradila. Tvořila pevný most mezi myslí mága a jeho obětí. Další rány již téměř necítil. Svíjel se v křečích uprostřed cesty a vydával ze sebe zvířecí skřeky. Rval ze svého těla bezúspěšně imaginární šípy a z prokousnutého rtu mu tekla krev. Okolo se zelenala tráva a jarní slunce lákalo k životu.
Měl neobyčejně vysoké čelo, šedé vlasy, modré oči a čelenku z měsíční hmoty. Na prsou jeho oděvu, který nemohl být ušit z kůže žádného žijícího zvířete, svítil znak trojzubce. Vyzařovala z něho dobrota, laskavost a klid.
"Talune, synu Medvědů, co tu hledáš?" pravil ten podivný stařec, aniž otevřel ústa. Mladík tohoto jména, nebo alespoň to, co z něj zbývalo, zastavil svůj divoký pád a odpověděl stejně neslyšně.
"Prohrál jsem svůj životní souboj, velký Ruune."
"Nejsem z těch, za kterého mě považuješ. Nemám nic společného s vaším primitivním lovem. Jsem tvůrce tvého talismanu. Celý svůj pozemský život jsem pomáhal já i mé výrobky lidem, jenže teď se část mého díla dostala do nepravých rukou. Jsem proto na tvé straně. Ochráním tě před všemi kouzly, která umí tvůj šaman. Odejdi v pokoji. Tvůj čas ještě nenadešel. Dokonči svůj velký souboj, Talune, synu Medvědů."
A zase pád, pak bolest, vzduch, světlo...
Mladík otevřel oči. Opět volně dýchal. Jen napuchlý prokousnutý ret bolel a na kůži pálily škrábance, které si v záchvatu křečí sám udělal.
Rozhlédl se okolo. Po zádech mu přebíhal mráz. Zdupaná tráva, polámané houštiny a několik stop od jeho hlavy neznámou silou přeražený kmen staletého stromu.
Teprve teď si začínal uvědomovat, čemu vlastně uniknul. Pomyslel s úctou a vděkem na neznámého starce. Zašátral po talismanu. Byl příjemně vlažný a sálal z něho klid a pohoda.
Talun přejel tu bizarní směsici pohledem a pak se zastavil u rozmázlé hliněné figurky se zbytky několika šipek. Najednou jako by ucítil ozvěnu magických ran. Ne, nemohl dát mágovi čas k dalšímu kouzlu. Tentokrát by to přežít nemusel. Opatrně vyklouzl ven a vyrazil k jedinému místu, kde se mohl kouzelník skrývat - k posvátné Malované jeskyni.
Dvakrát se mu podařilo vyhnout lovcům, kteří po něm pátrali. Skrýváním, plížením a nutnými obklikami se však cesta nepříjemně protahovala. Bylo již dávno po poledni, když konečně spatřil nenápadný vchod do jeskyně. Připravil si tedy louč a opatrně vykročil.
Se stromu před ním vesele seskočila veverka. Když spatřila lovce, vyděšeně vypískla a dala se na útěk. Mladík se usmál. Úsměv mu však o několik okamžiků později zmrzl na rtech. Zrzavé zvířátko se náhle, z ničeho nic zastavilo a začalo provádět cosi podobného tanci. Svíjelo se a točilo dokolečka - víc mu zcela ochrnuté nohy nedovolovaly. Veverka se snažila ještě chvíli plazit po břiše a vydávala přitom úpěnlivé zvuky. Nebylo jí však pomoci. Za chvíli byl konec. Z čilého rozpustilého zvířátka zbyl v trávě zplihlý chuchvalec chlupů.
Mladík v sobě naštěstí potlačil první bezmyšlenkovitou reakci prohlédnout si veverku zblízka. Stál na místě jako přimrazen a marně hledal důvod této prapodivné smrti. Znovu si připomínal poslední cestu zvířete, než se odvážil učinit několik opatrných kroků kupředu. Pak se dokonce posadil na bobek. Teprve tehdy uviděl v trávě zrnka jakéhosi tmavozeleného prášku, kterým byl posypán poměrně široký pruh okolo ústí jeskyně. Na brouky ani na mouchy kouzlo zřejmě nepůsobilo - vesele si lezli a létali, jako by se nechumelilo.
Talun váhal. Možná by se nebezpečné pásmo dalo přejít a boty by ho uchránily - ale takhle jednoduchou past by mág jistě nechystal. Možná stačí, aby se pár zrnek zachycených na trávě dotklo holé kůže... Mladík nevěděl. Čas přitom nečekal. Talun v rozpacích sundal s krku talisman. Pomohl jednou, snad pomůže i podruhé. Dotkl se lesklou měsíční hmotou opatrně vrstvy prášku.
Nechtěl věřit vlastním očím. Ostře zelená barva náhle přešla v nevýraznou šeď, zrnka se rozpadala na stále menší a menší, takže i jemný vánek prohánějící se mezi stébly je odnášel kamsi do neznáma. Cesta byla volná.
Zapálil louč, zatočil s ní nad hlavou, aby se důkladně rozhořela, udělal Ochranné znamení a sevřel pevně svůj mlat. Cesta osudu se po létech uzavírala.
Mladík však neměl na nějakou prohlídku čas. Tiše našlapoval a pozorně sledoval cestu. Konečně se chodba poněkud rozšířila a za zátočinou zahlédl odlesk světla. Rázně uhasil louč a co noha nohu mine postupoval vpřed. Mág seděl mezi dvěma kahanci otočen k mladíkovi zády.
"Tak jsi přece dorazil, prokletý červe!" zasyčel kouzelník, aniž se otočil.
"Přišel jsem pomstít svého otce," konstatoval Talun tak klidně, že se až sám divil. "Z Krále medvědů zbyla mršina, teď jsi na řadě ty."
"Svého otce jsi zabil především ty sám svojí tvrdohlavostí. Stačilo odevzdat měsíční talisman. Mohli jste být váženými lovci klanu a já nejmocnějším mágem, který přinese nový život kmenům u Veliké řeky. Ještě teď naposledy můžeme uzavřít mír." Pomalu se otočil a pohlédl Talunovi do očí. "Dej mi svůj talisman a budeme nadosmrti přátelé." Vztáhl k mladíkovi seschlou ruku dlaní nahoru.
Mágův pohled byl mocný. Talun měl pocit, že je opět malým chlapcem, který se chová velice neslušně k nejvýznamnějšímu členu klanu. Měl najednou touhu smýt ze sebe všechno špatné co bylo, poslechnout a být konečně šťastný. Uchopil talisman, který přinesl tolik neštěstí, a chtěl ho podat kouzelníkovi.
"... a nadosmrti budem přátelé."
Jenže v té chvíli projel jeho mozkem obraz lovců se smrtonosnými oštěpy, kteří venku pátrají po vrahovi Krále medvědů. Prudce se nadechl a z mágových očí vyčetl pravdu. Ono nadosmrti by bylo velice krátkým časovým obdobím.
"Je pozdě, starče. Žil jsi příliš dlouho."
Když ze sebe vypravil tuto formuli souboje na život a na smrt, cosi vevnitř se v něm uvolnilo.
"I ty jsi žil příliš dlouho," téměř zašeptal mág.
Pak prudkým trhnutím zvedl ruce nad hlavu a hlasem neuvěřitelně silným, který se rozléhal strašidelně podzemními prostorami zvolal: - "Runymore, ozvi se!" a dupl nohou.
Talun si teprve teď všimnul, že kouzelník stojí v magickém pětiúhelníku po vzoru Horalů, vybaveném všemi náležitostmi. Něco podobného viděl jen jednou jedinkrát, když se Velkého boha hor snažil dovolávat ve svém sporu jeden z Horalů. Zbytky jeho těla, které se podařilo najít, se pak pohodlně vešly pod lopatku hodně mladého jelena. Jeskyně se zachvěla, plameny kahanců zaplápolaly a na stěnách začaly tančit hrůzné stíny.
"Runymore, volám tě!" zvolal mág podruhé. Temné zadunění z nitra hor mu bylo odpovědí. Bůh starší než všechna známá lidská plemena se probudil. Talun se vrhnul vpřed aby rozdrtil šíleného kouzelníka dřív než bude pozdě.
"Runymore, přijď!" zaječel mág.
Ochranná síla pětiúhelníku srazila mladíka k zemi. Mág již nebyl v moci tohoto světa. Skály zaúpěly, když je od sebe trhala síla všech sil. Se stropu jeskyně se začaly uvolňovat kameny. Pak explodovala oslňující tma. Ječivá píseň kouzelníka splynula s duněním podzemí. Síly hor, času a nenávisti se srazily v jediném ohlušujícím vzepětí.
Jeskyně byla zcela zničená. Velká část stropu v podobě mohutného bloku klesla a opřela se skalní podloží. Tak drobná překážka jako bylo tělo mága jí v tom nemohla zabránit. Ze starce, který chtěl být nejmocnějším kouzelníkem na Velké řece, zbyla krvavá drť, v křeči sevřená ruka a hlava visící v úhlu, který umožňuje pouze důkladně zlomený vaz. A ještě něco. Váček s podivně cinkajícím obsahem.
Mladík ho opatrně otevřel. V blikavém světle zazářily dva talismany ze stejného tajemného materiálu s odleskem měsíce, jaký nosil sám na krku.
Talun se plížil ven ze zborcené jeskyně. Chodba se proměnila v labyrint škvír, slepých průchodů a zrádných pastí. Místy musel po čtyřech, místy lezl jako had. Několikrát měl pocit, že se ho skála pokouší sevřít. Ale nakonec, po době která se zdála nekonečnou, ucítil závan čerstvého vzduchu. O chvíli později, rozbolavělý, znavený a na mnoha místech odřený do krve, vylezl ven.
Slunce, sklánějící se k západu, ozařovalo neobvyklou podívanou. Celá stráň nad Malovanou jeskyní, porostlá pralesem, byla jako nepotřebný koberec shrnutý rukou obra pohozena v údolí. Kmeny, které mohli stěží obejmout tři muži, tu ležely rozdrceny na třísky. V mladíkovi se mísil pocit hrůzy z pradávného Runymora s obdivem k moci Tvůrce talismanu, který ho dokázal z tohoto pekla vyvést.
Stařec skutečně splnil svůj slib. Ochránil mladíka před všemi útoky světa magie. Byl tu však ještě svět lidí. A ten se na Taluna zašklebil šerednou tváří Skřeta z klanu Medvědů.
"Tady je vrah," vykřikl pomstychtivě. Ochotné ruce dalších lovců svázaly mladíka a špičkami oštěpů ho hnaly k osadě.
"Zabil jsi Krále medvědů!" řekl ledovým hlasem.
"Zabil," souhlasil mladík.
"Zabil jsi mága z Malované jeskyně!"
Talun chvíli váhal, ale nakonec se rozhodl pro pravdu, ať už se komu líbí nebo ne. Neměl sílu na to, vymýšlet si komplikované lži.
"Chtěl jsem ho zabít. Nepodařilo se to. Zničil ho Velký duch hor, kterého si na mě zavolal."
"Klan Medvědů nenechá zabít zvíře totemu bez trestu. Klan Medvědů nenechá smrt kouzelníka bez trestu."
"Smrt přivandrovalci!" zaječel Skřet.
"Obětovat Ruunovi," hučeli lovci.
"Dejte ho roztrhat vlkům," přisazovali si mladíci.
"Slyšíš hlas Medvědů," pokýval hlavou náčelník.
"Utopit kupčíka!" vykřikla některá z žen. "Ano, utopit! Utopit!" souhlasili nadšeně další. "Ať plave ke svým břichem vzhůru!"
"Ticho!" zamračil se náčelník. S chutí by vyhověl klanu a poslal drzouna po vodě, náčelníkem se však nestal jen pro svoji sílu a odvahu. Domýšlel důsledky svých činů - a tady byl právě problém. Nebude tento trest vyhlášením nepřátelství Říčním kupcům? Postaví se za svého člověka - i kdyby se provinil sebevíc? Nebylo by lepší vymáhat výkupné?
Další otázku proto položil velice opatrně.
"Kdo tě poslal škodit našemu klanu?"
Odpověď mu vyrazila dech.
"Duch mého otce, náčelníku. Volal ze svého hrobu o pomstu!"
"Lže," vykřikl Skřet. "Náš klan nikdy žádného kupce nezabil."
Talun vyskočil a v očích mu zajiskřil vztek. "Rozvažte mi ruce, ať té uřvané hubě ukážu, kdo je tu lhář! Sám byl mezi prvními, kdo chtěl vidět krev mého otce. Nenechám se urážet takovou slizkou ropuchou!"
Skřet se vrhl na Talunovo hrdlo. Mladík však padl k zemi, skrčil nohy a pak již jen vší silou vykopl vzhůru proti břichu soupeře. Skřet zařval bolestí a vytáhl nůž. V té chvíli se na rozběsněného lovce i mladíka vrhli ostatní a roztrhli je od sebe. Trvalo hodnou chvíli, než se rozruch utišil.
"Tvá slova jsou poněkud podivná," mínil náčelník. "Klan skutečně nemá vinu na smrti žádného z vašich."
"Rozvaž mi ruce," skřípal Talun, "ať dokážu svoji řeč."
Náčelník byl na rozpacích. Když však viděl svoje lovce s připravenými zbraněmi, usoudil, že ten podivný mladík nemá šanci na nějakou lest. Pokynul souhlasně hlavou. Pouta spadla na zem. Talun ze sebe strhnul halenu.
Kdo vám řekl, že jsem zrozen z Říčních kupců, zabedněnci!"
Na jeho prsou mezi jizvami bylo v záři dopoledního slunce jasně vidět rodové tetování klanu Medvědů.
Nastalo hrobové ticho. Klan Medvědů zíral na muže, který býval bezejmenným škvrnětem v jejich osadě. Třeštili oči na lovce, který zabil největšího z medvědů, na bojovníka, který ukončil život pána duchů. Snad jen náčelník si v té chvíli uvědomil, že teď konečně mohou drzouna potrestat, aniž by tím vyvolali spor s Říčními kupci. Jenže zloba a vztek v duši Skřeta, znásobená zklamáním, že po smrti mága již nikdy nezasedne do čela klanu, rozhodla jinak.
"Tak se ukaž, ty jedovatá zmije! Žil jsi příliš dlouho."
"I ty jsi žil příliš dlouho!" zasyčel Talun a dvě těla, naplněná po okraj nenávistí, se srazila v zápase na život a smrt.
Ani jeden z nich neměl čas sáhnout po zbrani. Bili do sebe holými pěstmi, sápali se jeden druhému po hrdle. Kosti praštěly a klouby úpěly pod tahem šlach a svalů. Skřetovi se v jedné chvíli podařilo udeřit s Talunovou hlavou o Poradní skálu. Mladíkovi zajiskřilo v očích a ucítil teplou lepkavou krev. Skřet vítězoslavně zařval. Talunovi se však podařilo vyškubnout a skulit se dolů do mechu. Skřet, připomínající v tu chvíli nestvůrnou rozšklebenou ropuchu, skočil za ním. Oba soupeři zmizeli za praskotu lámaných větví v podrostu.
V té chvíli jako by z ostatních členů klanu kdosi sejmul kouzlo. S neartikulovanými výkřiky se vrhli vpřed, aby jim neuniklo nic z fantastické podívané. Než se však zorientovali, bylo téměř po všem. Nelidské zaječení, dusot nohou prchajících před neodvratným osudem k řece. Několik lovců stačilo spatřit na okamžik bledou tvář, v níž místo oka zela krvavá rána. A pak už jen poslední zoufalé záškuby těla, jemuž do plic místo životodárného vzduchu vniká páchnoucí šlem. Talun konečně povolil sevření, kterým tisknul Skřetovu hlavu do říčního bahna, a postavil se na rozechvělé nohy. Hleděl do vážné tváře náčelníka. Co bylo třeba říci, bylo řečeno. Co bylo třeba udělat, bylo uděláno. Náčelník kývnul hlavou.
"Svůj boj jsi vyhrál, synu Harda. Vítej zpátky ve svém klanu." Pak udělal znamení míru.
Mladík se snažil sestavit z nich kouzelný obrazec, ale nedařilo se mu. Jako by se talismany tomuto použití zpěčovaly.
Nečekaně tu však byl okamžik osvícení. Snad proto, že měl Talun k lovu a boji blíž než mírumilovný kupec, snad proto, že ho nezaslepovala touha po moci jako mága, snad proto, že si to přál sám Tvůrce talismanu. Mladík najednou cítil, kam který kus měsíční hmoty patří, aby plnil svůj účel a smysl. Díly zapadly do sebe. Vzniklý předmět byl zjevně určen k tomu, aby byl držen v ruce. Talun ho sevřel v dlani zpocené rozrušením. Cosi cvaklo a do sluneční záře vyskočila stříbřitá čepel nože, na níž pobleskoval modravý znak trojzubce. Ten nástroj byl tak odlišný od všeho, co kdy mladík viděl, že strnul úžasem. Nevěděl, že to co drží v ruce, je vyrobeno z hmoty, kterou jednou budou jeho potomci nazývat kov, nevěděl, že v ruce drží pozdrav dávno mrtvých Atlanťanů. Jen tiše a vroucně děkoval podivnému starci, jehož duch si usmyslil žít v tomto krásném nástroji.
Od řeky zaznělo táhlé volání. Najednou byla pryč myšlenka na Tvůrce talismanu, zapomenuty byly i návrhy náčelníka na to, aby zůstal s klanem Medvědů.
Jaro se lámalo k létu a přicházeli Říční kupci. Jejich karavana s sebou přinášela kromě soli, pazourků a vzácných škeblí také vůni dálek, kouzlo jarních cest proti proudu řeky a dobrodružství podzimních návratů na vorech. Z Talunova hrdla se vydral radostný pokřik a jeho nohy se samy od sebe rozeběhly k vodě.
duben 1991