Ó Usíre, vládče Ebozu, jenž díváš se na mne, Hironheba, svého sluhu, smiluj se... Ó králi všech egyptských bohů, jenž máš šakalí obličej a lidskou postavu, jenž živíš se mrtvolami, střežíš tuto hrobku, pohlcuješ stíny, uchvacuješ srdce a zasahuješ rány, aniž tě lze viděti, vysvoboď mne...
Nebe jest rozbouřeno, hvězdy utíkají jako mraky a kosti nebeského lva se třesou pro můj čin...odpusť mi!!!
Prošel jsem Sloupovou síní, kde nechal jsem bez povšimnutí slavnostní nosítka i zlaté poháry a drahé látky, i jantarové skarabey. Lehce jsem odstranil kamennou desku s reliéfem psohlavé opice, boha Thovta, hlídající ohnivé jezero smrti... i úryvek textu nad její hlavou si ještě pamatuji... "...opice sedící na přídi lodi Reovy, přinášející pravdu Pánu vesmíru, rozlučující mou slabost a mou sílu, odstraňte zlo, tkvící na mně, a zapomeňte na mé hříchy..."
Nezapomněli a uvrhli mne do temnoty v tomto pohřebišti Cheriohanském, u něhož se Nil obrací k Zedu.
Německou 465. pouštní divizi "Africa Corps" napadla letka deset minut před polednem. Propocené a zplihlé vojáky, chloubu Hitlerovy Říše, smetly kulky palubních kulometů do horkého egyptského písku během vteřiny.
Ještě teď vidí Hans Bruckner, vojín a pomocník pancéřovníka Wifreda Jobbse, jak se jeho velitel snaží dostat k lehkému protiletadlovému kulometu, částečně skrytému maskovacím plátnem stanu. Střely ze stíhačky ho nadzvednou, překotí a roztrhnou. O jednoho velitele méně, pomyslí si Bruckner a je mu zcela lhostejné, že zasažen mohl být on sám. Ale to bylo před týdnem. Teď se tělo mrtvého za stanem, jen ledabyle poházené pískem, hemží žravými mravenci, kteří ho rozebírají na bílé kosti, svítící jako vše v té šedivé horké poušti.
Ó Ré! Ó Atume! Ó Gebe! Ó Nuto! Tisíc chlebů a tisíc džbánů piva Pánu tohoto hrobu. když z krajů tmy zakročí v můj prospěch. Vím. že kdo vejde do cizího hrobu a uzme nebo zkazí něco tam, chycen bude jako pták. A souzen v síni pravd. Nic jsem nevzal. Horovo oko stále leží v sarkofágu vedle svého pána, zabaleného v trouchnivějících páscích látky a nikdo se k němu nedostane. Písaři, obřadníci, sluhové duchů ani kněží. Nejsem pšenice, podléhám zkáze!!! Jsem živ, ačkoliv jsem mrtev. Nevidím již zlatého skarabea Cheprera, valícího slunce po obloze, protože jsem se odvážil vloupati do této hrobky.
"Jedno je mi záhadou," řekl Spirt, hlavní archeolog celé výpravy."Proč tu hrobku nevykradli, když se dokázali dovnitř dostat... Sám víte, Pube, že když jsme vpustili naším vchodem do zadní místnosti vzduch, rozpadaly se nám papyry a látky, uložené uvnitř tři tisíce let, před očima. Ten, kdo tu starou baterku vložil do sarkofágu, musel být duch!"
Je těžké popsat oba muže geologické společnosti "Egypt Sun", zabrané do tohoto podivného rozhovoru. Není na nich nic zvláštního, co by na první pohled zaujalo... Kostkované košile, zarostlé brady, brýle proti slunci, reklamní čepice s černými štítky... a přeci to jsou vybraní odborníci, specialisté na výzkumy pouště. "Jedna možnost je," směje se Pub, "že ten úctyhodný egyptský kněz tu baterku prostě používal!"
Ta pouštní liška Rommel se nechce vzdát a oni, poslední hrstka zbídačených německých vojáků, zbytek slavné 465.PD, musí tedy bojovat do poslední chvíle. Bruckner leží na břiše v písku jako předsunutá hlídka a v předepsané béžové uniformě se nesnesitelně potí. Slunce připaluje a zvlněným horkým vzduchem zahlédne Bruckner ve skupině nevysokých skal kousek od svého ležení na úpatí jedné z nich temnější skvrnu. Vstup do jeskyně. Tam by mohlo být chladněji a hlídaný úsek stejně viditelný jako odtud, napadne Brucknera. Vstává a plouží se k svému cíli. Vstup do jeskyně ho vítá kultivovaně opracovaným kamenným ostěním.
Nikdo z obřadníků neví, že Hironheb objevil v horách, daleko od hlavní cesty, ten malý nenápadný kámen, zakrývající vstup do krypty, odhrabal písek a odvalil kameny. Zející otvor a první bojácný pohled do krypty. Němí a bez hlesu tu leží na chodech uschlí skarabeové se zakrnělými křídly pod popraskanými krovkami, namačkaní u stěn. Okamžik vychutnával s úlevou mrtvé ticho. Tma před ním splývala s temnými schody do krypty, teplá, bez závanu větru, bez prostoru, plná netopýřích přeletů. Bez cesty, tma jako z olova...
Může za to ta hvězda! Oko boha Hora! Omámila mne, spletla můj rozum a sen pomíchala se skutečností! To ona mne zavedla sem, do hrobky Ptahamona, uctívaného v krajích Horního i Dolního Nilu. To ona srazila můj strach na kolena a vedla do druhé místnosti k odkrytí první slupky sarkofágu. Těch obličejů kolem! Hliněné, s blýskavýma smaragdovýma očima, to jsou jeho ženy... a tam dole loutky krav a koní, dobytka. který kněz vlastnil za živa. A tam, ne, to není kostlivec, pouze stín bárky, která má kněze dopravit k bohu Usírovi.
A - konečně - truhla potažená kůží z chřestýšů, jejich ocásky jemně šumí, když ji otvírám S CHŘESTÝŠI NĚCO PROVÉST!!!,
ale není tu...Slunce. Neleží tu mezi ametystovými tretkami. Oko Boha Hora má kněz u sebe, přímo na svém mumifikovaném těle. Sám jsem mu ho tam vložil.
Hironheb křičí a buší pěstmi do stěn své pasti. Po stěnách čtvercové jámy se na něj sypou drobné úlomky. "Ó Usire, nejsem zloděj!" jeho řev se odráží od výjevů z posmrtného života, v bohatých barvách vyvedených na stropě. Tím se nechal také zmást. Věděl, že stavitelé hrobek, zvláštní kasta vysokých egyptských úředníků, hloubí v předsálí sarkofágové komnaty umělé hrobky, s barevnými freskami na stropě i stěnách, aby se případný vykradač hrobů domníval, že hrobka je již prázdná, ale zde tomu bylo naopak. V první místnosti bylo vše soustředěno kolem nosítek a bárky, tak, jak se sluší na vybavení hrobu uctívaného kněze. Přes malou chodbičku za deskou s opičím reliéfem byl potom vidět vlastní sarkofág, pokrytý pavučinami. Pomocí systému několika zrcátek (nechtěl pobouřit Usira kouřem louče) se mu podařilo namířit mihotavý zlomek světla do chodbičky a udělal první krok. Podlaha se pod ním rozestoupila, rákosy s chytře nastraženou hliněnou pokrývkou zapraskaly a pustily jeho tělo do tmy. Náraz. Oči si přivykají šeru. Jáma je hluboká tak na tři výšky dospělého muže. Hladké stěny. Past na vykradače hrobky kněze Ptahamona. Ale on jím není! Nechtěl tu vzít nic, nezajímá ho bohatství váženého kněze... Chtěl se jen dozvědět trochu víc o duši Slunce, o Horově oku...
Když Bruckner vběhl do druhé prostory té podivné jeskyně, uvědomil si. že se nachází v podzemní svatyni, značně zdevastované, ale ještě stále kolosální. Vysoké sloupy obepínaly kamenný podstavec oltáře, kolem kterého ležely povalené a rozbité sochy bohů se zvířecími hlavami. Jeden měl komicky malou hlavičku sokola na statném těle a Bruckner se zasmál: "Má zobák jako lajtnant Müller...", přestože slova pronesl polohlasně, ozvala se shora tak silnou ozvěnou, že uskočil a namířil do ztemnělé klenby hlaveň samopalu. "Přece nevěřím na duchy..." utěšoval se, ale nepříjemný stísněný pocit v něm zůstal.
Postoupil k místu, kde navazovala třetí prostora, nízká chodba s reliéfy želv, a prošel jí do ohromné půlkruhové jeskyně, prozářené sluncem, která se otvírala do zubatého údolíčka s ještě zubatější a hranatější kamennou strží, tvořící jakoby velké obří schody.
Bruckner nejdříve zarudlýma očima ohledal terén, zda tu není schován nepřátelský voják, a potom se vydal prozkoumat účel těch podivně rozmístěných kamenných stupňů. Byly to gigantické sloupy, monolity, ležící ve vydlabaných rýhách. Zajímavé, k čemu asi sloužily - a hlavně, jak a kdo je používal. Bruckner před jedním podřepl a rýpal do kamene hlavní samopalu. Spodní část sloupu vězela v temné rýze, kterou neprosvětlilo ani horké polední slunce. Bruckner proto samopal odložil, vytáhl z torny baterku a posvítil do rýhy. Sloup byl vysekán z jednoho kusu a spodní část zůstávala ještě neoddělená od masívu skály. Takových nedokončených monolitů tu, ve stráni, bylo několik. Brucknera začalo z nepohodlného posezu mravenčit v podkolení, proto vstal a napřímil se. Letecký granát dopadl tři kroky od něj a výbuch srazil Brucknera z kamenného stupně. Skutálel se, zakrvácený, na dno údolíčka, baterku však setrvačností svíral stále pevně v ruce.
"Akum a Sin zase nepracují, knězi Ptahamone", hlásí hrbatý hlídač, hned jak kněze spatří vcházet.
"Dobře, svolej je do modlitebny" přikáže Ptahamon, osmahlý muž s vysokým čelem. Důstojně kráčí středen sálu k podstavci, na kterém hoří hromádky vonných větviček. To je již potřetí za tento rok. Bude jim muset pohrozit vládcem Achuenatonem a bohem Horem, když už na ně neplatí Enhuret, bůh Hornoegyptské župy, kterým se on, kněz Ptahamon, správce kamenolomu Vedy, důkladně před pracovníky ohání.
"Nedají na mne, knězi Ptahamone, vysmívají se mi.." Hrbatý Ahad byl otrok a přestože byl povýšen do stavu svobodného úředníka vládce Achuenatona, nemá mezi ostatními náležitou úctu.
Kněz tedy kráčí s Abadem ven ze svatyně na terasy kamenolomu, kde muži v bílých bederních rouškách tesají dláty rýhy kolem sloupů a vrážejí do nich dřevěné klíny. Stojí a dívá se, jak klíny polévají vodou, která, až klín nabobtná, utrhne v celé délce ten obrobský kus kamene jako papyrus. "Tak pracovat se nechce, Akume? Uštkl tě had, že se ti leje voda po obličeji jako ve žních?" Kněz vytahuje z řasnatého roucha krátký rákos, tvrdý a pružný. Švihá s ním klečícího kameníka a vykřikuje: "Vyteč, jede! Vyjdi ven! Oko Horovo tě vidí! Vyjdi, palčivosti, která bráníš v práci!" Akum se třese pod ranami, ale mlčí a zatíná zuby. Za knězem se však vztyčí Sin, Akumův bratr, a zvedá nad hlavou půlkruhový kvádr, na kterém kameníci sedí při své práci. Žíly mu nabíhají a oči jsou plné vzteklé nanávisti.
"Při Ptahovi,nestvořil jsi to, co jest dole, ani to, co jest nahoře, nesmíš toho ani ničiti..." křičí Sin a balvan z jeho rukou naráží do knězovy hlavy.
Ptahamon roztahuje ruce a nevýslovně pomalu padá z terasy do údolí. Vidí nad sebou bílé polední slunce a slyší, jak u nedalekého napajedla haleká pastýř s dlouhou holí, tonoucí mezi slepým a vlnícím se stádem, mečícím a vrážejícím do poutníků naložených zavazadly. Cítí těžkou vůni vonných mastí a seschlých jídel smíšenou s pachem dobytka... Jeho tělo se, hluboko pod terasami. zlomí v půli jako uschlé křídlo ibise.
Jestli je Nebe a Ráj, tak jsem v něm. Nevím sice proč, když jsem ukradl včera Dietrovi tabatěrku plnou voňavých Egyptek, ale je to tak. Jsem v Ráji...
Sled myšlenek, které běží Brucknerovi hlavou, přeruší prudká bolest v rameni, jak chce zvednout ruku, v které stále cosi drží.
Něčí hebká ruka mu vyměňuje obvaz na čele. Hezky chladí a Bruckner se ptá, jak dlouho byl v bezvědomí. Ve chvíli, kdy mu dívka, sklánějící se nad ním, odpoví, dojde Brucknerovi, že se ptal v úplně cizí řeči, kterou nikdy neslyšel a nikdy jí nemluvil. Přesto dívka odpovídá stejnou řečí a Bruckner jí rozumí. Uklání se mu a říká: "Spal jste celou půli úplňku, knězi Ptahamone."
Horká voda, pěnící mýdlo a hladká uklidňující břitva. Krásné rekvizity v přestávce mezi ustavičnou vysilující prací s krvavýmu fáči a morfiem. Dr.Fuchs si je dopřává jako lahůdku, doplněnou nezbytnou cigaretou.
Zatímco obtahuje břitvu na koženém opasku, přemýšlí o tom raněném vojákovi... Objevil jistě nějakou dosud nevykradenou hrobku egyptského vůdce. Jak jinak si vysvětlit rákosový bičík s tepanou rukovětí, který svíral v ruce, když se zřítil do údolí po zásahu střepinou granátu z hlavně spojenecké stíhačky.
Roztříštěnou hlavu nikdo nevyléčí, ale v jeho případě je to škoda. Mohl podat skvělé informace o svém objevu.
I když co jsou platné informace o nečekaném archeologickém nálezu, když Rommel v téhle prašivé válce ztrácí jednu pozici za druhou.
Ó, Usire, smiluj se nad Hironhebem, vykradačem hrobek, protože tobě se jistě tak jevím. Ale než zde zemřu vysílením, věz, že já byl knězův nejbližší, já byl pověřen jeho balzamováním, když zemřel po pádu z terasy kamenolomu v Sutech. Já byl s ním poslední hodiny, kdy nic nechápal a stále se vyptával na vše, na své jméno, na otrokyně, které ho ošetřovaly, jak dobře znám ten pocit z vlastní zkušenosti, Jak jsem chápal jeho zoufalost! Já, pomatenec, jeho tělo rozřízl a vyjmul z něj vnitřnosti, já jej omyl a vložil do ledku, já vyplnil jeho břišní dutinu vonnými dřevy a pryskyřicemi, natřel dehtem a olejem a ovinul obinadly sta metrů dlouhými. A já přiložil do jeho rakve i tu záhadu, ten dar bohů - Horovo oko! Celá ta úprava mně trvala sedmdesát dva dny a při tom čase měl jsem možnost porozumět Horovu oku. Když jsem pevně stiskl kmen, ze kterého vyrůstalo, oko se otevřelo a vydávalo záři slunce, tak potřebnou při stavbě hrobek a úpravách vnitřků pyramid. A vždy při stisku jsem měl ten silný pocit známého dotyku. Vím, provinil jsem se, chtěl jsem ukrást dar Boha Hora knězi Ptahamonovi, ale čím více o tom přemýšlím, tím více věřím, že je určen nám, živým...
Archeolog Spirt přepisuje hieroglyfické údaje ze stěn hrobky na malé, tvrdé kartičky a ty pak vkládá do počítače. Je to neuvěřitelné. Shoda náhod. která jako tolikrát nehraje žádnou velkou roli v běhu dějin, a přesto je tak zajímavá.
Ta data... kněz, pověřený dozorem nad otroky v kamenolomu, utrpěl smrtelný úraz přesně v místech, kde byla koncem druhé světové války poražena poslední Rommelova 465.pouštní divize... baterka německé výroby, která je nepochybně vojenská, pochází z hrobky kněze Ptahamona, přímo ze sarkofágu, který otevřeli oni, archeologové, a v něm našli tolik zlatých předmětů, že není možné, aby někdo, kdo tam svítilnu zanechal, odolal myšlence na vykradení hrobky!
Spirt si prohlíží znovu fotografii mumie, která se jim na vzduchu rozpadala přímo před očima, přestože sarkofág opatrně otevřeli a znova mu tane na mysli otázka, proč se nerozpadla před půl stoletím, když tam ten voják, nebo kdo to vlastně byl, baterku zapomněl. Spirtovi se nabízejí různá vysvětlení, která si pochopitelně nejde ověřit. Ovšem tvrzení, že se rovnoběžky protínají v nekonečnu, také nelze dokázat. A existenci nekonečna samého...? A přesto v něj věříme...
Prochází malou prostorou plnou barevných znaků, posedává na podstavci pro sarkofág, který je nyní již v Káhirském muzeu a snaží se tu záhadu rozluštit.
V noci spí špatně a má těžké sny. Druhý den brzy ráno je rozhodnut. Zde mají zmapován každý metr hrobky a půdy kolem ní. On musí jet tam, kde záhada začíná.
Píše několik vysvětlujících vět kolegům a bere si jednoho ze dvou lehkých džípů archeologické společnosti.
Na místě je před polednem. Vchod do zdevastované sloupové jeskyně objeví, když jeho hodinky ukazují 11:46. Na kamennou plochu se zvětralými stupni vstoupí v 11:51. "Jsou to bezpochyby nedokončené obelisky, obroušené časem..." mumlá si pro sebe. Jejich rozmístění do trojúhelníku je jistě náhodné, i když při jisté dávce fantazie by mohl někdo usuzovat na obří značku nebo přistávací rampu pro nějaké očekávané návštěvníky z jiné civilizace. Usměje se té myšlence a z brašny vytahuje skládací polní lopatku. Ve snaze odhrabat úpatí jednoho obelisku zaryje lopatku do písku v 11:59. Lopatka je nízká, musí přikleknout a přenese celu váhu své postavy na pravou nohu. V té chvíli porézní kámen povolí a Spirt se zřítí do údolí tak, jako kdysi kněz Ptahamon. Zcela na dně, zaryt do písku, zůstane ležet v nepřirozeném, nedokončeném kotrmelci, se zlomeným vazem. V pravici svírá skládací lopatku, jako by si sám chtěl vykopat svůj vlastní hrob.
Na dně jámy je dusno a ticho. Louč Hironhebova dávno dohořela a on nechápe, proč stále žije, proč ho bůh Usir nesmetl jediným smrtelným úderem za to, že se odvážil rušit posmrtný klid kněze Ptahamona. Hironheb nechápe víc věcí na tomto podivném světě, po úrazu v kamenolomu zapomněl i své jméno, nepoznával svou manželku a přátele, byl proto i zbaven úřadu. Pro ostatní byl pomatencem a jako s takovým s ním bylo nakládáno shovívavě. Když však viděl Oko Boha Hora, které držel umírající Ptahamon, zatemnil se mu mozek docela. Byl posedlý myšlenkou je získat. Tu posedlost nebyl schopen vysvětlit... Ta věc ho magicky přitahovala a brala mu z nevysvětlitelných příčin i ten zbytek rozumu, který mu zůstával. A dovedla ho i sem, na dno pasti ve skalním masívu, kde není ani chladná voda, ani ryby a ptáci, ani chléb. A kde ani nejlepší balzamovač nedá jeho tělo dohromady, než uplynou dva úplňky.
Hironheb, bývalý faraonův úředník, slyší, jak ve tmě vedle něj hrabou mravenci a ostří si na něj svá kusadla. Jsou malí, neviditelní, ale on se bude bránit. Hmatá zmateně kolem sebe a hledá svou zbraň. Konečně. Dřevěná rukověť se přitiskne k jeho horké dlani. Nástroj, o kterém neví, jak jej získal, ale který mu pomohl vniknout do této skryté hrobky, a zde s ním i zůstane až do úplného konce. Nástroj ostrý i oblý zároveň. Malá skládací lopatka.