Olendy Wugi unaveným pohledem sklouzl po smogem zalitých ulicích hluboko pod ním. Auto, letící v úrovni šedesátého patra, škrtalo střechou o nízké olovnaté mraky. "Kdy naposledy svítilo slunce?" proletělo Olendymu hlavou.
Poctivě se snažil vzpomenout si, ale marně. Auto prudkou zatáčkou sklouzlo do úzké uličky a rychle ztrácelo výšku. Se skřípavým drcnutím se zastavilo v devatenáctém patře u špinavého vchodu do bytu.
Prošel dovnitř a zamířil přímo k lednici. Vytáhl z ní pivo. Otáčel papírovou láhev zálibně v rukách a prohlížel si ji. Imitace skla byla skoro dokonalá. S povzdechem se došoural pohovce, a s úlevným heknutím na ni dopadl.
"Ještě pár takovejch dní a hodím si mašli," zavrčel, když se mu nedařilo otevřít lahev. "Dvacet devět," štěkl směrem k televizi."
Stěna proti němu se rozzářila a naskočil žádaný kanál. Na obrazovce se zmítala jakási neumělá napodobenina Martyho Fauzha a vřeštěla cosi, co se velmi vzdáleně podobalo zpěvu. Zavřel oči a dlouze se napil. V lahvi to zažbluňkalo. Hořká tekutina mu sklouzla do krku a ochladila rozpálený vnitřek.
"Sázejte, sázejte, sázejte!" vykřikl moderátor, oblečený do zlaté kombinézy. "Naše číslo je 25711567256. Vaše sázky přijímáme do neomezené výše. Krvavé bludiště - vaše hra."
Jeho tvář vystřídala plastická mapa zalesněného porostu.
"Pro dnešní den jsme pro vás připravili pouť krajinou, kterou jsme si vypůjčili před třemi tisíci lety."
"Cože?" zafuněl Olendy. "To je pitomost. Tak daleko se snad časem lítat nedá," zavrtěl hlavou a mrkl ven jestli už nezačalo pršet. Stále ještě ne.
"Kdo se první dostane do hradu uprostřed naší krajiny, stává se nejen králem, ale získá i obrovský poklad, který vznikne odečtením jedné milontiny vašich vkladů. Samozřejmě kromě toho, který už tam je teď! Vy však můžete vyhrát ještě víc, pokud vytipujete nejen vítěze, ale i čas, za který se dostane na hrad, tedy do cíle. Na cestě ho však čekají nejen přirozené překážky, ale i některá překvapení od nás a také bojovníci od firmy Yanuzzi.
Ostatně," moderátor se hlasitě zasmál, "naše pravidla jsou natolik známá, že bych je snad ani nemusel opakovat."
Mapu nahradilo studio. Dvacet dobře vypadajících lidí se tísnilo ve vyplašeném hloučku. Měli na sobě šedavé haleny. Většina z nich měla ruce položené na jílcích mečů a dýk, které se jim pohupovaly na opasku. Bylo na nich vidět,že to není obvyklá součást jejich oblečení. Na nohách měli vysoké kožené boty.
"Sedmnáct mužů, tři ženy," zabručel Olendy, když je přejel pohledem. "A ani jedna pěkná," škytl znechuceně.
"Jako obvykle se naši dobrovolníci podrobili základnímu výcviku v přežití a budou vysazeni..."
"Jo," zabručel Olendy, "a taky aspoň čtrnáctidenní vykrmovací kůře, když jste jako obvykle sebrali hordu tuláků, trestanců a kurev, protože nikdo jiný by se na takou sebevražednou pitomost nenechal nachytat."
Hra se rozeběhla velmi rychle. Transportními kanály televizáci vysadili soutěžící v pravidelných vzdálenostech od sebe po celém obvodu připraveného území.
Olendy tiše upíjel pivo a jen tak koutkem oka sledoval namáhavý postup jednotlivých soutěžících. Jejich souboje se zvířaty, pády do roklí, potíže s důmyslnými pastmi ho nevzrušovaly. Na to byl příliš unavený a otrávený. Jeho práce pátrače v čase byla daleko zajímavější, ale taky únavnější, než ty "nafilmovaně" umělé potíže na obrazovce. Byl přesvědčený, že je to celé švindl, a proto se sázení v televizních soutěžích zásadně nezúčastňoval.
"Přece musí vyhrát ten, na kterého je nejmíň vsazené, jinak by to nemělo cenu," ušklíbl se.
Přivřel oči a pomalu sklouzával do spánku. Najednou se probral, protože se mu něco nezdálo. Prudce zavrtěl hlavou, protřel si oči a upřel je na obrazovku. Něco se změnilo. Ale to něco komentátor nekomentoval. Olendy si bleskově přehrával průběh minulých minut, a pak na to přišel.
V podstatě kruhová mapa se lehce změnila. Úsek v levém horním rohu obrazovky zmizel a trvalo hodnou chvilku, než se objevil znovu. Všechny čtyři soutěžící, kteří v něm v tu chvíli byli, označil řídící počítač za mrtvé.
Ve hře tím pádem zůstávalo již jen pět lidí.
Olendy je sledoval, jak postupují k hradu, jak se rozhlížejí kolem sebe, padají, opět vstávají, bojují s roboty, oblečenými do napodobenin středověkých brnění.
Jeho myšlenky však poletovaly jinde. Proto ho ani nezaujalo, že se první tři dostali do hradu, jehož chodby režisér nakoncipoval jako poměrně složité bludiště, plné nestvůr, bojovníků, břitů, vylétajích ze stěn, propadlišť a jiných zákeřností.
Melodicky kníkl zvonek fónu. Mávnutím ruky Olendy ztišil vizi a přitáhl si fón blíž k sobě.
"Přijeď na Damovitzův bulvár," šéfův hlas zněl právě tak unaveně, jak se Olendy cítil.
"Teprve před chvílí jsem přijel," snažil se to zahrát do autu Olendy.
"Já vím," skřípl šéfův hlas. "Cestu už máš naprognutou v autě, tak si do něj akorát vlez. A dělej!"
"Tak jo," povzdychl si Olendy a zvedl své masivní tělo z pohovky.
"No ono to bylo tak...," sladký hlásek produkčního se Olendymu z duše protivil. Ty růžovoučké frajírky z vize měl rád jako péro v zadku. "...tady Megi..."
"Jak se jmenujete," štěkl naštvaný Olendy na rozblemcaným masem oplácaného chlapa, kterého produkční označil jako Megiho.
"Megalo Rupina," pípla hora masa.
Olendy se znechuceně zašklebil.
"Tedy," snažil se pokračovat slaďoučký produkční, "Megi mě upozornil, že naše soutěž ještě nikdy nebyla ve středověku."
"Vy nevíte, že středověk byl asi o tisíc let později, než kam jste si šáhli pro území?" vykulil modré oči Olendy, který své vědomosti načerpal cestou sem.
"To je snad jedno. Diváci se v tom stejně nevyznají. Věří nám... Ale hlavní bylo," pokračoval mužík s dlouhými fialovými vlasy, které měl na temeni svázané do elegantního uzlu, "že v té době tady bylo skoro pusto prázdno, protože právě těsně před tím pominula morová rána. Skoro celá Evropa byla vylidněná, ale všechno zůstalo stát. Nebyla válka, co by všechno poničila... Lidi jenom pomřeli..."
Olendymu se zvedl žaludek.
"A to jsme mohli využít...," pokračoval produkční. "jenomže naši věkaři nám neřekli, že tak daleko zpátky můžou nastat komplikace."
"Jaký věkaři," zařval Olendy. "To ví každý pitomý štěně v druhé základní, že zpátky se dá jít maximálně dva tisíce let..."
"Ale proto nás to taky lákalo," pokrčil produkční ramínky v stříbrné košili, kterou mu zdobila brož od Waneka.
Olendy se pokoušel odhadnout, jestli ji vyrobil Tom, nebo jeho syn Stephan.
"Problémy nastávají s živými organismy," přejel si produkční po zlatých kalhotech, jako kdyby kontroloval jestli má dost ostré puky, "a my jsme chtěli jen krajinu..."
"Hm," zabručel Olendy, "a na zvířata jste zapomněli, že jo?"
"Ano, prosím," fialové vlasy, zahalily tvář jak produkční rozpačitě kývl.
Šéf pozoroval slovní přestřelku z masivního koženého křesla. Jeho prsty tichounce bubnovaly do oblého opěradla.
"Co od nás tedy vlastně chcete?" vmísil se nakonec do debaty. "Ty čtyři tuláky?"
"To nebyli tuláci," protestoval produkční a rozhazoval při tom ručkama.
"To není podstatné!" utnul šéf bezcenné protesty.
"Nebylo by," chlapíček propletl prsty obou rukou, "kdyby nám tam nezůstala hromada techniky..."
"Počkat," vtrhl jim do rozhovoru Olendy, "vy jste sem snad natáhli kopii pří..."
"Ne," zavrtěl produkční hlavou a Megi mu sekundoval, "to by bylo strašlivě drahé..."
"Nebo spíš byste na tom tolik nevydělali, co?" štěkl studeně Olendy.
"Hm," produkční přikývl jenom velmi zdráhavě. "My jsme je šoupli tam. Jenomže potom se nám to vymklo z ruky. Ti čtyři sklouzli o kus jinam. Zřejmě blíž k nám... Možná o pár dní..."
"Doufám, že tam aspoň máte na všem detonátory," naklonil se Olendy nad zpoceného mužíčka, který se choulil v koženém křesle, které na něj bylo evidentně příliš veliké.
"Samozřejmě," vyhrkl produkční a přesvědčivě rozhodil rukama.
"No, snad... skoro na všem," odvážil se poznamenat Megalo Rupina.
"No, na všem" upřesňoval produkční, "jenom na čtyřech kamerách ne."
Na těch, co nesli sami účastníci, co?" zašklebil se Olendy.
"Prosím, ano," produkční přikývl tak prudce hlavou až se mu uzel rozpadl a dlouhé fialové vlasy mu zakryly celý obličej. "Na nich není dálkové odpalování."
"Rozmysli si to, Olendy," řekl šéf klidně. "Nechám akci na tobě. Máš volnou ruku. Tak daleko nemůžeme zajistit stabilní přenos, a ty to víš. Linku udržíme tak dva, možná tři dny. Přece jenom máme lepší přístrojové vybavení, než televizáci. Budeme ji držet tak dlouho, jak to jenom půjde, ale jak se to jednou zepsuje, tak nepočítej, že bychom se pro tebe mohli dostat dřív jak za pár měsíců. Mašiny s tím budou mít problémy."
"Já to risknu," chytil se Olendy za nos a zamyslel se. "Mám poslední koordináty těch nešťastníků. Dva z nich jsou už asi mrtvý. S tím třetím bude zřejmě potíž, protože to byl pouliční rváč, a tomu by se..."
"Já vím," šéf se drobně zaculil.
"No a ta ženská nebude daleko. Neměla vůbec šanci. Celou dobu ji doprovázela neskutečná klika, jinak se nedostala tak daleko."
"Když bude nejhůř, odpal jenom stacionární věci a kamery nech být. Budeme doufat, že se to v průběhu věků ztratí," hlas šéfa byl vážný.
"Zařídím se podle rozkazu," uklonil se Olendy jako kdyby měl v břiše pravítko.
Průhledná kapsle vyplivla Olendyho na malé mýtině. Dal ruce v bok a rozhlédl se kolem. Nepříliš hustý jehličnanový les. Tráva mu sahala někam ke kolenům, kolem bzučel hmyz a slunce pálilo jako o život. Bylo poledne.
Olendy vytáhl z kapsy černou pětihranou krabičku. Na malém displeji se zobrazila mapa okolí. V zamyšlení přejel ukazováčkem po svém bambulovitém nosu. Chvíli manipuloval s tlačítky pod mapkou a za okamžik na horním okraji displeje naskočila drobná svítící šipka. Ukazovala k nejbližší kameře.
Vyšel z lesa do širokého průseku, který křižoval přímo les. Olendy upřel oči na přístroj. Šipka ukazovala doleva a pod ní svítilo číslo padesát.
"Tak to už je jenom coby kamenem dohodil," broukl Olendy spokojeně.
"Aha, tady je," zabručel a rozmázl si po obličeji poslední zbytky komárů, kteří ho trápili celou cestu a zaklonil hlavu.
Ve výšce dobrých třech metrů seděla kamera, jedinou nohu zabodnutou do kmene masivní borovice. Vysunutá daleko do prostoru se stále ještě otáčela a snažila se zabrat jakéhokoli člověka v blízkosti. Nyní se soustředila na Olendyho.
Ppodíval se na ní a uviděl první příznaky zkázy - rezaté fleky koroze.
"Tady to dlouho nevydrží, i kdyby se mi to nepodařilo," ušklíbl se dobromyslně Olendy a prohrábl si hnědou čupřinu, která mu splývala až na ramena, "je tu moc kyslíku a na to tyhle mašinky nejsou zvyklé."
Vytáhl zaměřovač. Opět se jeho prsty roztančily po klávesách. Na kameře se rozsvítilo červené světýlko, které signalizovalo nebezpečí. Po dvaceti sekundách se lesem rozlehlo suché tlesknutí a kamera se rozlétla po okolí jako mráček různobarevných vloček.
Olendy se podíval na mapu a s uspokojením konstatoval, že zmizely všechny svítící body kromě tří. Většinu práce měl za sebou.
"Tak to bychom měli," konstatoval spokojeně.
Zaměřil si nejbližší svítící bod. Už dlouho se nehýbal. Znechuceně si odfrkl při pohledu na vzdálenost, která ho čekala. Otráveně se vydal na cestu.
Mrtvolu hledal dost dlouho. Člověk zapadl do hluboké jámy a překrýval ho vrak robota, jehož kamera se při boji roztříštila. Umělého bojovníka nastříkali kamufláží, a tak Olendymu trvalo dobré dvě hodiny, než je našel, i když se celou dobu motal kolem. Robot vážil dobrých dvě stě kilo. Olendy se dost nadřel, než ho odvalil, aby mohl mužovi strhnout z prsou plochou kameru. Vylezl z příkopu a zastavil se na kraji. Pod jeho nohama zemina povolovala a v drobných pramíncích se sypala dolů.
Sklonil hlavu ke kameře a na její vnitřní ploše nahmatal úzkou škvírku. Zasunul do ní nehet a pootočil jím o kus doleva, potom doprava, a pak opět doleva. Ozvalo se tiché lupnutí a kožené lemování, které kamuflovalo její pravý účel se rudě rozzářilo. Olendy hodil kameru vysokým obloukem. Snažil se trefit obě mrtvá těla, ležící dole pod ním. Skoro se mu to povedlo.
"Vhúm," zaznělo zezdola a ze dna rokliny se zvedl oblak zvířeného prachu. Než se usadil, dal se Olendy na další cestu.
Slunce se už sklánělo k západu a Olendymu ještě zbývalo dobrých deset kilometrů k druhé kameře. I ta byla nehybná, takže předpokládal, že i tam najde jenom mrtvolu. Držel směr podle šipky na displeji a doufal, že co nejdřív narazí na nějaké vhodné místo k odpočinku. Sluneční kotouč už zmizel za korunami stromů, když narazil na potůček. Vydal se proti proudu.
Na druhém břehu potoka se objevila písčitá zátočina. Olendy ho přebrodil. Voda mu sahala nad kolena, byla teplá. Olendy shodil tornu na písek a došel do lesa pro dříví. Neuplynulo ani pět minut a na písku plápolal ohníček. Olendy se napil z čutory. Trochu vody si nechal v ústech a rozpustil v ní dva čtvercové kusy sušené potravy, které si s sebou nesl. Nebyla nikterak chutná, ale nechtělo se mu lovit, ani se zdržovat s přípravou jídla. Natáhl se vedle praskajícího ohně a zadíval se na oblohu. Tisíce hvězd ho bodalo do očí. Fascinovaně přejížděl pohledem po neznámých souhvězdích. Kolikrát si už říkal, když se vracel z nějakého sledování v minulosti, že se na ně musí podívat do katalogů, ale nikdy mu na to nezbyl čas. Znal jediné souhvězdí a tím byl Velký vůz, který mu ukázal jakýsi Holanďan, když pátral v devatenáctém století po Leonardovi di Rissovi. Les zmlkl a jen občas vlétla nějaká můra do plamenů a jako zářící diamant se vznesla vzhůru.
Nad ránem ho probudila zima. Byl celý mokrý od rosy. Oheň stále ještě doutnal. Olendy se k němu sklonil, rozfoukal jiskřičky a přihodil několik suchých šišek. Z ohýnku stoupalo teplo a v něm si ohřál ruce.
S povzdechem se vydal na další cestu. Les se měnil. Smíšeným lesem postupoval pohodlněji, a proto i rychleji.
"Nepřibližuj se ke mně, nebo tě zabiju," ozvalo se zavřísknutí z houštiny, k níž mířil.
Olendy se zarazil. S tím nepočítal. Potom mu však došlo, že člověk tam ukrytý musí být zraněný, protože se jeho hvězdička na displeji už druhý den nepohnula.
"Nech toho," štěkl. "Nejsem od televizáků. Jmenuju se Olendy Wugi a jsem pátrač."
"Nelži!" štěkl muž. "Poslali tě, abys mě dorazil."
"Co bych z toho měl?" usmál se Olendy. "Nechceš napít?" zeptal se a sedl si na zem.
Chvíli bylo ticho, pak mu odpovědělo zachrčení:
"Hoď mi sem lahev."
"Ani mě nenapadne," odsekl Olendy, "to bych se s ní mohl rovnou rozloučit. A já ji ještě budu potřebovat."
"No dobře," ozval se muž v houštině, "tak sem pojď."
Olendy opatrně rozhrnul keře, čekal nějakou zákeřnost. Kolem hlavy mu prosvištěl meč, který se zasekl do kmínku keře po jeho pravé ruce. Prudkým kopnutím Olendy oddělil ruku, která svírala jílec od meče. S bolestným zasténáním se muž zhroutil dozadu. Olendy se nad ním sklonil a sebral dýku, která muži vypadla z druhé ruky. Prohlédl si nešťastníka a bylo mu jasné, že už dlouho žít nebude. Měl rozseknutou nohu po celé délce stehna. Vzhledem k zaschlé krustě krve nebyl schopný odhadnout, jak hluboká je rána. Čeho si však všimnout musel, byly červené a fialové pruhy, které se táhly po celé noze. Gangréna.
Sklonil se k muži a prudkým pohybem vyhrnul tuniku nahoru. Sněť už snědému chlapíkovi zachvátila i břicho. Olendy mu strhl z hrudníku televizní kameru a zničil ji. Tím prudkým pohybem se muž probral z bezvědomí. Přivřenýma očima sledoval, jak se pátrač snaží přivolat pomoc. Nakonec měl Olendy dojem, že jeho zprávu na ústředí přijali a místo zaměřili.
"Nechám ti tady antibiotika, která mám s sebou," řekl a začal šátrat v torbě.
"To je zbytečné," mávl chlapík malátně rukou. "Buďto mě odtud dostanou, nebo mi už nic nepomůže."
"Dobře," mávl Olendy rukou, "ale já musím dál. Nechám ti tu aspoň něco proti bolesti."
"To by bylo fajn," zašklebil se muž.
Byl celý zpocený, ale v očích se mu objevila jiskřička naděje. Olendymu bylo zle, protože byl přesvědčený, že kvůli zraněnému tulákovi se nikdo moc namáhat nebude. Chytil chlapíka pod rameny a odtáhl ho k nejbližšímu stromu. Pak vytrhl meč z keře a hodil ho ležícímu. Ten ho s úlevou uchopil a s vděčností se díval za odcházejícím pátračem.
Olendy kontroloval směr, kterým se pohybovala třetí kamera. Směřovala ke hradu. Pochodoval strojovým tempem a ani si příliš nedával pozor kam šlape. Pod nohama mu praskaly větve, občas začvachtal vodou napitý mech. Několikrát zaslechl z houštiny vyděšené dusání zvěře, která se dávala na úprk před nebezpečím. Občas se mrkl na displej pátrače a zkontroloval směr, kterým šel. Zářivý bod, který na něm označoval kameru se nyní nehýbal. Usmíval se, když si vzpomněl na šedivé nebe doma, na oblaka smogu, na holé pahýly stromů, o nichž genetici tvrdili, že jsou schopné přežít úplně všecko. Na blížící se nebezpečí ho neupozornilo nic. Možná však, že zaslechl tichý svist meče, nebo snad upřený pohled do zad ho přece jen varoval. Skočil kupředu a několikrát se na zemi překulil. Sáhl dozadu za krk, kde měl připevněný meč. Už ve skoku se otáčel, aby viděl nepřítele, který ho napadl. Otrhanec se k němu blížil a z jeho očí svítila smrt. Mužův výraz ho na okamžik paralyzoval. Chlapík se napnul a chtěl ho přibodnout k zemi. Olendy v poslední chvíli uhnul. Olendy vyskočil a postavil se do střehu. Chlap stál s mečem v ruce od něj tak tři kroky.
"Zabiju, tě ty svině," chrčel a z jeho hlasu kapala nenávist.
"Já nejsem televizák, ani robot," snažil se Olendy zastavit rozzuřeného muže.
Ten ho však vůbec nevnímal a vrhl se na něj jako uragán. Olendy se s vypětím všech sil bránil sprše ran, kterými ho útočník zasypával. Nebyl to žádný profesionální šerm, ale krupobití ran bylo tak husté, že Olendy nevěděl kam dřív nastavit meč. Nebýt keliarové haleny, po níž už dvakrát protivníkův meč slouzl, bylo by rozhodnuto. Olendymu tekl studený pot po čele i po zádech. Uvědomil si, že muž ho chce zabít za každou cenu. Stále se ještě bránil a příliš neútočil. Ale začínala ho bolet ruka. Pokusil se několikrát o výpad, ale muž si drobných zranění, které mu Olendy dokázal způsobit, nevšímal. Meč se svištivě snášel zleva na nechráněný Olendyho krk. Ostrým sekem odrazil útočící meč, ale síla, kterou vložil do rány, ho pootočila doleva. Toho muž využil a bodl Olendyho do pravého stehna. Meč projel masem a narazil na kost. Olendy v posledním okamžiku, než upadl a omdlel, švihl rukou s mečem vodorovně. Jeho zbraň projela nechráněným břichem a zarazila se až o kameru. Poslední, co si Olendy zapamatoval, než omdlel, byla hrstička drobných jisker, odlétajících od otevřeného mužova břicha.
Zalepené oči se nechtěly otevřít. Olendy se snažil zavolat o pomoc. Marně. Z hrdla se mu nevydral ani hlásek. Ruce cítil jako dvě klády přirostlé k zemi. S nohama to nebylo jiné. Zoufale se snažil otevřít oči. Bolelo to. Byl přesvědčený, že bojoval se zalepenými víčky několik hodin, než se mu podařilo pootevřít jedno oko. Jediné, co uviděl, byla tma.
"Oslepl jsem," blesklo mu hlavou. "A co když je noc," snažil sám sebe přesvědčit, ale žaludek měl sevřený strachy.
Klaply dveře a do místnosti se vloudila troška třepotavého světla. Olendymu se nesmírně ulevilo. Otevřeným okem se snažil zahlédnout toho, kdo vešel. Záře se blížila. Bylo slyšet popraskávání louče. Nad Olendym se sklonila dívčí hlava, kterou zdobila hříva nakrátko sestřižených hnědých vlasů. Obličej znovu zmizel z Olendyho zorného pole. Napjal sluch. Uslyšel zasouvání louče do držáku. Pak lehké kroky. Vedle lůžka cvakla položená nádoba, v níž zašplouchala jakási tekutina.
"Vydrž chvilku. Omyju ti obličej."
Olendy zavřel oko, aby mu do něj nenatekla tekutina o jejíž čistotě měl vážné pochybnosti. Po obličeji mu přejížděl mokrý hadr. Kapky vody sjížděly dolů a lehtaly ho kolem uší a na bradě.
Když přešla na krk, otevřel obě oči. Byla to ona. Poznal ji okamžitě. Pootevřel ústa a vydal ze sebe několik chraptivých zvuků. Porozuměla tomu tak, že má žízeň a okamžitě mu do úst nalila několik doušků vody. Začal se dusit. Kašlal, chrchlal a zmítal se na lůžku. Ochromení povolilo.
Dokázal se posadit.
Pohled na ovázanou nohu mu radosti do života nepřidal. Vzpomněl si na souboj se šíleným účastníkem televizní soutěže. Promnul si prsty, aby se ujistil, že už zase nabraly původní ohebnost. Opatrně, přece jen ho ruce ještě neposlouchaly tak, jak by měly, se snažil odstranit špinavé obvazy z nohy.
"Nechte si to tam," vykřikla dívka, "nebo se vám rána zase otevře! Vykrvácíte!"
"Nebude snad hned tak zle," opáčil, ale obvazem začal cloumat podstatně opatrněji. "Jak dlouho už tu ležím?" otočil se na dívku, která stála opřená o masivní, ale nikterak hezký stůl.
"Je to čtrnáct dní, co vás přivezli baronovi muži z obhlídky. Říkali, že jste se s někým serval. On dopadl hůř," konstatovala klidně, "je mrtvý."
Rozlétly se dveře a dovnitř vrazil mohutný, podsaditý a nepříliš vysoký muž.
"Říkal jsem ti, abys ho nechala na pokoji," zařval překvapivě hlubokým hlasem.
"Někdo se o něj starat musí," nedala se dívka.
Chlap udělal několik rychlých kroků k ní a napřáhl ruku. Facku však nedostala. Uhnula letící ruce, chytila ho a muž sebou plácl na zem.
"Tohle nedělej," štěkla skloněná nad ním. "Zůstala jsem s tebou, protože jsem sama chtěla. Nejsem žádná tvoje děvka, které si sem taháš z vesnic. To si pamatuj!"
Olendy se se zájmem díval na celou scénu a dělalo mu potíže, aby se nezačal smát, když zvítězilo moderní bojové umění nad hrubou silou. Pomohlo mu však i to, že ho poraněná tvář dost bolela, takže smích nebyl na místě i z těchto důvodů.
Muž vstal, otřepal se a výhrůžně se na dívku podíval.
"Kdybys tohle udělala před mými muži, musel bych tě zabít!"
"Nemáš nárok," odsekla, "musel bys mě dát zabít, protože na mě nikdo z vás nemá. To už jsi zapomněl na naše první setkání? Stálo tě šest mužů, než ti došlo, že bude lepší domluvit se se mnou."
Muž se v průběhu jejího proslovu přece jenom trochu uklidnil. Přejel si levou rukou zplihlé, zacuchané vlasy a nakonec kývl:
"Dobře, postarej se o něj. Chlap, který dokáže zabít, se nám může hodit. Za předpokladu, že to přežije," ušklíbl se směrem k Olendymu. "Zítra si s tebou přijdu promluvit," štěkl, "a doufám, že už budeš schopný mluvit souvisle."
Olendy mlčel. Potřeboval si nejdřív promluvit se Zuzanou. Proto jenom pomalu kývl. Se zaskřípěním se dveře za baronem zabouchly.
"Ty seš od nás?" nakrčené dívčí čelo prozrazovalo starosti.
"Jo," snažil se Olendy kývnout.
"Máš mě zlikvidovat?"
"Ne," tentokrát doprovodil slůvko energickým zavrtěním hlavy. Pohyb však okamžitě vyvolal bolestné zaúpění. "Měl jsem vás všechny přivézt zpátky, protože jste ulítli jinam... Do jiného času," upřesňoval.
Na dívčin nedůvěřivý pohled, poněkud váhavěji pokračoval:
"Tedy, abych byl přesný, hlavně jsem měl zničit techniku, kterou tady televizáci nechali. To už jsem udělal, kromě kamer, které jste měli na sobě vy."
"A proč jsi zabil Romana?"
"Protože málem zabil on mně. Nenechal si nic vysvětlit a snažil se mě propíchnout, rozsekat na cimpr campr a vůbec," ušklíbl se Olendy a hned bolestivě vyjekl.
"A to ti mám věřit?" nedala se dívka.
"Můžeš mi říct proč bych ti měl lhát? To za prvé. A za druhé si uvědom, že nikdo nebude strkat šílený prachy na to, aby se zbavil čtyř lidiček, na nichž stejně nikomu moc nezáleží."
"Tak to ti teda pěkně děkuju," odsekla nakvašeně dívka. "Myslíš si, že se teď budu o tebe dál starat?"
"Nevím," pokrčil Olendy rameny. "Řekl bych, žes lepší, než ses zdála na první pohled."
"Teď už to nevylepšíš," zavrčela a praštila nádobou, kterou držela v ruce. Voda se rozlila po podlaze a po chvíli zmizela ve škvírách mezi prkny.
Dívka vystřelila z místnosti tak rychle, že v tom okamžiku připomínala jenom modravý vánek, jak za ní vlála světlounce modrá blůza, kterou měla přetaženou přes kožené kalhoty až pod zadek.
"Za týden budeš schopný sedět na koni," baronův hluboký hlas se dunivě odrážel od masivní klenby místnosti, "a do té doby se budeš muset rozhodnout. Buď půjdeš se mnou jako žoldnéř, nebo tě použijeme jako cvičný cíl pro mé muže."
Olendy seděl u stolu, k němuž se dobelhal s vypětím všech sil. Snažil se nedat na sobě dát najevo, jak moc zeslábl za čtrnáct dní, kdy ležel v bezvědomí. Potůčky potu, jež mu hojně stékaly po tváři, ho však bezpečně prozradily. Hlavu měl podepřenou dlaní a zkoumavě si prohlížel vůdce lapků, který byl vším možným, jen ne šlechticem. Baron vládl svým mužům rukou velmi pádnou. Zuzana mu o tom dnes dopoledne leccos povyprávěla. Její vztek odvála noc stejně spolehlivě, jako čerstvý vítr rozežene beránky na letní obloze.
"Nemám důvod, proč bych se k tobě, pane, nepřidal," pokrčil nakonec Olendy rameny.
"Jiného pána nemám, ale..." zkoumavě se podíval na barona, "Nepočítej, pane, s tím, že bych se uvolil být pouze obyčejným knechtem. Na to jsem..."
"To prozatím necháme otevřené," usmál se dunivě baron. "Až budeš dostatečně zdravý, vyzkouší si tě můj první důstojník."
"Důstojník?" povytáhl Olendy levé obočí.
"Ano, první důstojník mého vojska!" zledovatěl baronův hlas.
Olendy sklonil hlavu a uvědomil si, že je, vzhledem k svému zranění, zatím baronovi vydaný na milost a nemilost. Pokrčil rameny a potom přikývl.
"Uvidíme," usmál se, když opět zvedl hlavu vzhůru, "jen abys nemusel hledat nového prvního důstojníka."
"Neboj se," odsekl baron, "nemusíš mít žádné obavy. Dokáže se o sebe postarat."
Meče o sebe narážely, až odlétaly jiskry, řinčely . I když Olendyho noha ještě zdaleka nebyla úplně ohebná, neměl s prvním důstojníkem v podstatě žádné problémy. I v tomto stavu byl podstatně rychlejší a mohl celou hru ukončit bez většího vypětí. Nechtělo se mu, a tak se prozatím jenom bránil a jen několikrát v náznaku zaútočil. Každý jeho výpad mohl ukončit boj, kdyby ho dovedl do konce. Nemínil však dát najevo svou převahu tak rychle. Chtěl, aby to vypadalo jako trochu náhodné a šťastné vítězství. Nechtěl zabíjet. Odrazil útok zleva a vyměnil si se svým soupeřem místo. Nyní stál zády k mohutnému, mosazí vykládanému křeslu, na němž se rozvaloval baron a o jehož opěradlo se nonšalantně opírala Zuzana. Další prudký úder, kterému se však rychlým úkrokem uhnul, šel do prázdna. Důstojník se nechápavě podíval na svůj meč, který špicí narazil do dřevěných prken podlahy.
Olendy rychlým obloukem zdvihl špičku svého meče do výše obličeje a vodorovným švihem rozsekl důstojníkovi tvář. Muž pustil zbraň a obě ruce přitiskl na zranění. Vyděšeně a trochu vztekle se díval na svého soka. Pak zahuhlal:
"Měl štěstí, ale musím přiznat, že vyhrál."
Mezi prsty kožených rukavic se mu objevovaly kapky krve a kapaly na silnou koženou halenu, jejíž výstřih měl stažený krouceným koženým řemínkem.
Prázdný pohár dopadl na stůl a baron si levou rukou naléval další víno z velké mosazné konvice. Krhavýma očima se rozhlížel kolem sebe. Většina jeho mužstva už byla silně opilá, ale všichni ještě seděli u stolu.
"Ať žije můj druhý důstojník," zařval, když nesl pohár ke svým plným rtům.
Podíval se na Olendyho, který polichoceně zvedl svůj pohár. Nevšiml si však, že jeho nový důstojník už delší dobu nepije, právě tak jako Zuzana. Vypil pohár na jeden zátah, krknul si, a pak mu hlava s dunivým bouchnutím dopadla na desku hodovního stolu mezi zbytky jídla. Z bezvládné ruky mu vypadl prázdný pohár na zem a cinkavě se kulil ke krbu.
Zuzana se zvedla a dva bojovníky, kteří se ještě nezpili do němoty, přiměla několika štulci, aby barona zvedli a odnesli ho do ložnice. Pokynula Olendymu, aby je následoval. Líně vstal a šoural se za nimi.
Ode dveří sledoval, jak oba válečníci pohodili barona na lůžko. Zuzana přikryla spícího muže medvědí kožešinou. Zachraptěl a přitáhl si pokrývku přes hlavu. Zuzana mávla rukou a vyšla z místnosti.
Kývla hlavou ke svému pokoji. Olendy ji beze slova následoval.
Pohybem ruky ho pozvala ke stolu. Olendy se trochu prkenně uklonil a sedl si. Zuzana se posadila proti němu a upřela na něj své zelené oči.
"Tak teď bych od tebe ráda slyšela, co vlastně chceš dělat? Proč ses pustil do toho souboje? Ty tady chceš zůstat?"
"Příliš velké množství otázek," zabručel Olendy a přejel si dlaní zarostlou bradu. "Naši nejsou schopni udržet bránu pořád otevřenou. Teď musím počkat, jestli se jim ji povede znovu otevřít a kdy, nebo jestli se na mě vykašlou," Olendy sklonil hlavu a upřel pohled na stůl. Pečlivě si prohlížel rýhy, které ho protínaly křížem krážem. "Ještě furt nevím, kde vlastně jsme. Potřeboval bych se dostat na hrad, kde jste měli skončit závod."
"Vždyť jsi řekl, že jsme v jiném čase," zašklebila se mu do očí Zuzana.
"Jo, jenže jenom o pár měsíců, možná nějaký ten rok... Ale opravdu si myslím, že jste ujeli tak maximálně půl roku. Ber to však jako odhad.
"Hrad je dost daleko," řekla zamyšleně a prstem jezdila po desce stolu. "Myslíš si, že přemluvíš barona, aby tě nechal volně se potulovat po kraji?"
"Asi ne," nakrčil Olendy nos. "Ale nějak to musím vymyslet. Jestli otevřou bránu, musím být poblíž hradu, protože ten zaměřit dokážou," upřel pohled na Zuzanu, "a ty bys tam taky měla být."
"Proč já?" zašklebila se.
"Doma je přece někde jinde," pootevřel nechápavě ústa. "A já domů chci..."
Zuzana kývla, ale nijak se k tomu nahlas nevyjádřila. Místností se neslo tiché popraskávání jediné louče, která vcelku úspěšně rozptylovala tmu.
"Musím si o tom pořádně popřemýšlet," řekla Zuzana pomalu, a pak se na pátrače usmála.
"Není tak ošklivá, jak se mi zdála na obrazovce," blesklo Olendymu hlavou a touha se v něm zvedla jako záplava.
Zaťal zuby, soustředil se opět na poškrábaný povrch stolu. Po chvíli syčivě vydechl a zvedl se.
"Jdu si lehnout," oznámil klidným hlasem. "Snaž se taky něco vymyslet."
"Bylo by dobré víc si prohlédnout kraj. Je tady ještě hrad..."
"Myslíš Rollenbach?" zeptal se baron svého druhého důstojníka při večeři, které se účastnili kromě něj i oba jeho důstojníci a Zuzana.
"Jestli je to támhletím směrem," mávl Olendy rukou až málem zvrhl konvici s vínem, "tak Rollenbach."
"Proč?" ptal se zvědavě baron.
"Doposud jsme největší síla v celém okolí. Pokud se tam někdo usadí, mohl by se nám postavit. Bylo by dobré..."
"O tom, co je pro nás dobré a co ne, rozhoduju já," bouchl baron pěstí do stolu.
Zuzana se vyčítavě podívala na Olendyho. Její pohled říkal:
"Já jsem ti to říkala! Tys mi nevěřil..."
"Samozřejmě, že v tom máš, pane, pravdu. O tom jsem si ani na chvíli nedovolil pochybovat," odtušil Olendy a nacpal si úst neuvěřitelně velký kus pečeného masa.
Šťáva mu tekla po bradě a Olendy se blaženě olizoval. Vypadalo to, jako kdyby ho předcházející rozhovor přestal absolutně zajímat. První důstojník se napil vína z poháru a podíval se na barona:
"Myslím si, že pan Olendy z Wugiy má pravdu."
Olendymu málem vypadly oči z důlků a rázem se začal dusit kusem masa. Zuzana se natáhla přes stůl a mocným úderem do zad mu pomohla z nesnází. Olendy okamžitě spláchl všechno, co měl v ústech pořádným douškem vína. Stále ještě nechápal, proč mu jeho sok přišel tak najednou na pomoc.
"Vzhledem k tomu, že se blíží zima, měli bychom se rozjet v malých skupinkách po kraji a zkontrolovat, jestli se nám tu nepotulují nějací banditi," pokračoval důstojník.
Olendy zamyšleně kývl:
"Přesně to jsem měl na mysli, pane," usmál se na barona.
"Hm," podrbal se baron zamyšleně v hrozně zcuchané hřívě svých vlasů. "Asi máte pravdu," řekl zamyšleně, "nenapadlo mě to.
Zítra, hned po ránu vyjedete. Zůstane tady jen nejnutnější posádka, které budu velet já. Ty," ukázal na prvního důstojníka, "si vezmeš východní směr, a ty," podíval se zkoumavě na Olendyho, "si vezmeš ten druhý."
"Tedy západní," upřesňoval si Olendy.
"Sa-mo-zřej-mě," sekal baron slovo ledovým hlasem.
Olendy se usmál a spokojeně se zaklonil v židli až mu luplo v zádech. Pak natáhl ruku po poháru, zakroužil jím až víno trochu vyšplouchlo. Zkoumavě se podíval na loužičku, která se pomaličku rozpíjela na ohlazené desce stolu.
"Já se chci taky projet," broukla do ticha Zuzana, "přece furt nebudu tady!"
"Pojedeš tam, kam tě pošlu," opáčil líbezně baron.
Při tom se prohraboval houštinou svých zcuchaných vousisek a vyndaval z nich kousky jídla.
Za vrcholky stromů se objevil vysoký ostroh, tyčící se nad řekou. Na jeho vrcholu se k nebi zdvihala vysoká kulatá věž, zakončená kuželovitou černou střechou. Tmavé kamení, z něhož byla postavená, prořezávaly kolmé střílny. Přes masivní hradby ještě přečnívala vysoká střecha hradní budovy.
Olendy seběhl dolů ze stráně na cestu, vedoucí k hradu. Koně vedl za sebou. Spěch ho málem stál život. Zachránilo ho slunce, které na chvíli vykouklo z mraků. Paprsek dopadl na stříbřitou, místy však značně rezatou nitku, která vedla napříč cestou. Olendy se prudce zastavil s nohou napřaženou ve vzduchu. Koňská hlava ho jemně drcla do zad, až se zapotácel. Polkl sliny, které mu najednou naplnily ústa. Pomalu couvl. Kůň kupodivu udělal totéž.
Olendy ho uvázal u prvního stromu, který mu přišel pod ruku. Pak se vrátil na cestu.
Intenzivně při tom vzpomínal kolik min tu mělo být.
"Tři nebo čtyři?" mnul si dvěma prsty špičku nosu a stál uprostřed cesty.
Pak se podrbal na hlavě a sešel z cesty. Našel kámen velký jako mužská pěst. Schoval se za vzrostlý strom tak necelých deset kroků od miny. Dvakrát si valoun nadhodil v ruce, a pak ho hodil. Kámen dopadl a párkrát poskočil po prašné cestě. Nitku však nepoškodil. Olendy se zašklebil.
"Živit bych se tím asi nemohl," zabručel.
Vyšlápl kus do stráně mezi stromy, kde nedávné deště odhalily kamenité podloží. Přinesl si odtud náruč kamení. Vysypal je u stromu a zahájil znovu palbu. Teprve šestý pokus přinesl úspěch. Půda silnice se zdvihla do výše a rána mu málem protrhla bubínky. Kamení se vylétlo vzhůru a obloukem padalo zpátky. Olendy se zkoumavě podíval vzhůru a honem si přikryl hlavu rukama, protože si vůbec nebyl jistý, jestli ho některý z nich přece jenom nepraští. Naštěstí hustá koruna vzrostlého dubu odrazila celý příval. Další tři miny však žádné větve nechránily a hustý déšť kamení se postaral o jejich odpálení. To už Olendy ležel na břiše s obličejem vraženým do trávy a rukama zkříženýma nad hlavou. Na záda mu dopadala zemina a drobné kamínky.
Trvalo dlouho, než se odhodlal vztyčit na všechny čtyři. Potřásal hlavou, jako kdyby dostal pořádnou ránu.
"Tak to mi nenapadlo, že jeden šutr udělá takovou spoušť," koukal nevěřícně na cestu, která se změnila v značně rozryté pole. "Naštěstí do toho nikdo nevlez," zabručel, když stál nad prvním příkopem, který způsobil svým kamenem. Byl dobře půl metru hluboký a táhl se napříč celou cestou. "To jsou ale darebáci," vrtěl nechápavě hlavou. Vysmrkal se pomocí prstů na zem, aby si vyčistil nos plný prachu. Pak se vydal ke hradu. Usilovně si vzpomínal, jestli jsou na hradě ještě nějaké další pasti, které by ho mohly ohrozit.
"Pokud si vzpomínám, tak tu měli být bojoví roboti Yanuzzi, ale z těch už by neměl být v provozu ani jeden. Kromě toho tu mělo být poměrně složité bludiště, plné nestvůr, bojovníků, břitů, vylétajích ze stěn, propadlišť a jiných zákeřností. Jenže řídící mozek by měl být zničený. Věř ale televizákům," usoudil nakonec a postupoval kupředu jen velmi pomalu a opatrně, i když ho jeho zaměřovač přesvědčoval o bezpečnosti cesty. Hrad ho však zklamal. Místnosti byly prázdné, špinavé a jen v některých našel rozlámané zařízení, zbytky koberců, nebo kostry mrtvých lidí. Bludiště zmizelo i s televizní technikou, která ho vytvořila.
Prošel dlouhou chodbou, na chvíli se zastavil před nízkými, masivními dveřmi, kterými končila, a pak do nich strčil. Dveře se ani nepohnuly. Opřel se do nich. Nic. Poodstoupil a rozeběhl se proti nim a prudce kopl. Dveře příšerně zaskřípěly a pootevřely se. Než zvětšil mezeru natolik, aby se jimi mohl protáhnout, ještě se pořádně zapotil.
Velká síň ho nikterak nenadchla. Měl představu, že stěny by měly být vyzdobené malbami předků, nebo svatých, ale pokrývala je jenom špína. Holé kamenné stěny nijak místnosti nepřidávaly na útulnosti. Malá, střílnovitá okénka sem příliš světla nevpouštěla, a tak tu panovalo pološero. Několik mohutných dřevěných sloupů ji rozdělovalo. Avšak ani to nedokázalo rozptýlit stísněné pocity, které sál vzbuzoval. Olendy několikrát energicky potřepal hlavou, aby zahnal strach, který ho, bůh ví proč, přepadl. Dělal si v duchu legraci sám ze sebe, že se za chvíli bude bát i sednout si do auta.
"Auto," zahučel, "to je teď tak daleko, jako lítání do vesmíru," zavrtěl hlavou a znovu se zašklebil.
V zadní polovině sálu, nedaleko od kratší stěny, v níž se rýsoval nízký oblouk krbu, stál na podstavci, který Olendymu sahal dobře k pasu, kamenný trůn. Ti, kdo vyplenili celý hrad, proti kamenné mase nic nezmohli. Olendy se podrbal na špičce bambulovitého nosu a usmál se.
"Tady počkám," pomyslel si, "tady to bude pravé. Král čeká na své poddané."
Vylezl zezadu na trůn. Nahoru vedly tři kamenné schůdky. Pokusil se pohodlně na něm usadit, ale za žádnou cenu se mu to nepodařilo.
"Jak na tom mohl někdo sedět?" vrtalo mu hlavou.
Pak mu došlo, že pán hradu určitě neseděl na holém kamení. A asi taky neměl tak kostnatý zadek jako Olendy.
Vytáhl přístroj a stisknutím tlačítka ho aktivoval. Displej blikl a znova potemněl. Olendy se na něj díval s láskou. Bylo to jeho jediné pojítko s jeho vlastní dobou. Zuzana svou kameru ztratila už dávno. Všechny ostatní věci, které u sebe Olendy měl, zničili baronovi muži, když ho našli. Jen lokátor měl zavěšený na krku, a tak ho považovali za jakýsi škapulíř. Proto mu ho nechali.
"Spojení je ve hvězdách," sklousl si Olendy horní ret a zasmušile sledoval přístroj. Z nádvoří sem malým okénkem dolehlo zařinčení kopyt a hrubé mužské hlasy. Olendy vyletěl z trůnu, jako by ho někdo nakopl.
"To není možné," zachrčel, když se řítil k okénku.
Moc toho stejně neuviděl, protože bylo tak úzké, že nemohl vystrčit hlavu ven. Zahlédl jen několik koní, jejichž uzdy třímal v ruce podsaditý chlapík. První, čeho si na něm člověk všiml byla rozježená houština hnědých vlasů a vousů, která mu dělala z hlavy mohutnou kouli. Oblečený byl do kožených kalhot a haleny, kterou měl přepásanou širokým opaskem a zdobeným bandalírem, na němž se mu houpal poměrně krátký a široký meč. Netrvalo dlouho a Olendy uslyšel na chodbě dusání jezdeckých bot. Dovnitř sálu vtrhla Zuzana. Doprovázeli ji tři vojáci. Jejich zbroj cinkala a chrastila při každém kroku. "Vítám vás na hradě Rollenbachu," křikl Olendy.
Jeho hlas zaduněl sálem a muži rázem tasili. Olendymu teprve nyní došlo, že v pološeru trůnního sálu vůbec není vidět. Obrazovka přístroje blikla a naskočil na ní obraz šéfa policie. Olendy prudce stiskl vypínač a zasunul přístroj do kožené torby, kterou měl položenou vedle sebe na trůnu.
Zuzana klidně pochodovala dál.
"To jsem si mohla myslet, že tě tady najdu," ušklíbla se. "Taky jsem se sem chtěla podívat. Ještě jsem se sem nedostala."
"Jak je to možné?"
"Baron nechtěl přijít o tak vynikajícího šermíře, jako jsem já. A kromě toho tady na hradě straší. Každý, kdo se sem vypravil přišel o život..."
"Proč teda mě pustil samotného?" vrtalo Olendymu hlavou.
"Nechal tě sledovat, aby se ujistil, že ho nechceš zradit. A kromě toho poslal mě s několika dalšími..."
"Aha," kývl Olendy hlavou. "A co se mnou teď bude?"
"Nic," pokrčila Zuzana rameny, "choval ses zcela loajálně, takže ti baron nyní bude moct důvěřovat."
"Chtěl jsem si s tebou promluvit," začal Olendy opatrně.
Zuzana jasně vycítila Olendyho chuť mluvit s ní o samotě. Zamyšleně popošla k okénku a podívala se dolů. Pak potřásla hlavou.
"Jděte dolů pomoct Albertovi. Zvedněte padací most, aby se sem nikdo nedostal. Až ustájíte koně, přijďte všichni sem. A nezapomeň," píchla prstem k bližšímu z vojáků, "přinést vak s jídlem. Jo, ten, co Olendy zapomněl u sedla. Aspoň se dneska pomějeme na cizí účet."
Muži se rozřehtali. Jeden po druhém zasunuli meče do pochev a bezstarostně vypochodovali z místnosti.
Jakmile se Zuzana přesvědčila o tom, že jsou pryč, přišla ke trůnu.
"Cos mi chtěl?"
"Máme šanci dostat se domů," řekl Olendy váhavě a díval se na ni dolů, jak stojí opřená rukou o chladný kámen podstavce. "Mám spojení."
"Můžou nás odtud vytáhnout?" řekla nevěřícně Zuzana.
"Můžou, a taky vytáhnou," kývl Olendy.
Před očima se mu objevil byt, televize, auto, lednice plná chlazeného piva. Přivřel slastně oči.
Málem ho to stálo život. Jen koutkem oka zahlédl záblesk světla na letící dýce. Mrskl sebou a zbraň neškodně vykřísla několik jisker z kamene, kde ještě před okamžikem Olendy seděl.
"Ty ses zbláznila?" šeptl překvapeně. "Můžeme se dostat domů. Domů!"
"Jaký domů," zasyčela vztekle. "já myslela, že tu zůstaneš se mnou. Jsou to přece jenom primitivové, tak by se mi normální chlap hodil..."
"Počkej, půjdem domů..." opakoval s očima vyvalenýma překvapivým obratem věcí.
"Jaký domů," zasyčela znovu. "Abych zase musela dát každýmu, kdo má aspoň o trochu víc, než mám já? Abych zase chrápala v nejhorších špeluňkách, nebo přímo na "vzduchu"? Na vzduchu," ryčela nenávistně, "kterej mi rozežere tvář dřív, než bych stačila zestárnout normálním způsobem? To bych se opravdu musela zbláznit! To tě radši zabiju."
"Počkej s tím zabíjením," snažil se ji Olendy zastavit.
Dívka se však dostala do křeče a nereagovala na nic. Mávala kolem sebe dýkou a neustále se snažila Olendyho probodnout. Zatím uhýbal a čekal na svou příležitost. Když přišla, neváhal ji využít. Zkroutil ji ruku za záda a rval zápěstí vzhůru tak dlouho, dokud nepustila zbraň na zem. Dýka dopadla na kamennou podlahu se zvučným zazvoněním. Olendy ji odkopl stranou. Přitiskl Zuzanu k podstavci a ohnul ji do oblouku. Přilehl k ní tělem, a tak se mu ji konečně podařilo znehybnit. Jednou rukou jí držel ruce, a levičkou ji dvakrát prudce udeřil. Z rozkousnutého dívčího rtu začal vytékat pramínek krve. Zuzana se přestala zmítat a podívala se na Olendyho, jako by ho viděla poprvé v životě. Sklonil se nad ní a polohlasně řekl:
"Když nechceš jít se mnou, tak to můžeš říct normálně. Nemusíš mě kvůli tomu ještě podříznout. To jsi opravdu zešílela?"
Odvrátila hlavu a vyplivla krev z úst. Pak znovu obrátila hlavu k Olendymu a zašeptala: "To myslíš vážně?"
"Myslím?" kývl vážně. "Proč bych se s tebou měl tahat, když sama nechceš. Je sice pravděpodobné, že bys doma měla vystaráno, vzhledem k tomu, žes přežila výlet až sem... Ale kdopak ví..."
Olendy ji pustil a narovnal se. Nespouštěl z ní oči. Přece jen jí nedůvěřoval. Zuzana zpod něj vyklouzla, otřela si rukou krev z úst a došla si pro dýku. Zasunula ji dozadu za opasek.
"Kdy odtud zmizíš?"
"Čím dřív, tím líp," mávl rukou Olendy. "Člověk nikdy neví, jak dlouho vydrží spojení. Bylo by lepší, kdybys teď vypadla ke svým žoldnéřům. Nemusej tě vidět. Aspoň jim budu moct tvrdit, že jsi taky mrtvá."
Zuzana se na něj podivně podívala. Pročísla si rukou krátce sestřižené vlasy, odhodila je dozadu a přistoupila k Olendymu. Stoupla si na špičky a políbila ho. Olendy ucítil na svých rtech slanou chuť krve. Pak se prudce otočila a vyběhla ze sálu.
Olendy se natáhl na trůn, zachytil řemen kabely a vytáhl přístroj. Obrazovka se rozzářila. Olendy se k ní naklonil:
"Kdy mě odtud vytáhnete?"
"Splnils úkol?" zaskřehotal šéf z obrazovky.
"Až na jednu kameru ano. Ta, se nedá najít."
"Dobře. Během třiceti sekund se na tebe zaměříme a za chvíli jsi doma. Nikdo jiný s tebou nebude?"
"Ne," řekl s trpkým úsměvem na tváři. "Nikdo jiný se se mnou vracet nebude, taky proč."