---

Nechtěla jsem Oidipa

---

Probouzím se do temné noci, pomalu, blábolivě začínám vnímat svět, ve kterém jsem se ocitla.

Nemohli to být bohové. Ti, dávní, bezejmenní, kteří mne stvořili, nemohli být bohové. Bohové nedělají chyby. Nedělají chyby, když tvoří.

Možná to byli zlí démoni podsvětí. Teď mne sledují a baví se. Nebo nedělají ani to. Třeba zapomněli, že existuji? Jenže já jsem. Bídně, ale jsem.

Nesnáším sluneční světlo, ani světlo měsíce. Ničí mne, zabíjí. Mohu vycházet za novoluní. Tehdy mohu použít svých silných křídel a rychlých nohou, abych lovila a nasytila se. Potřebuji hodně potravy.

Znám jen hlad a tmu protrhanou hvězdami.

Jsem navěky připoutána ke své jeskyni. Je těsná a páchne. Ale slunce do ní svými chapadly nedosáhne.

Později:

Přicházejí jedlí tvorové, svítí pochodněmi a vábí mne ven.

Možná mne někdy v noci zahlédli, když se hřáli u svých ohňů, i když jsem se jim snažila vyhýbat. Musela jsem jíst. V temných nocích jsem vycházela na lov. Bylo jich mnoho, těch dvounohých jedlých tvorů. Bála jsem se jich. Spokojila jsem se s čtyřnohými. Uměla jsem je ulovit, nebylo to těžké, ale od novoluní do novoluní bylo daleko.

Svit ohně snáším.

Dělají hluk, ti dvounozí. Přinášejí mi jídlo. Už nejsem odkázána na náhodu, na živá, teplá, krvavá a masitá zvířata, která se zatoulají do jeskyně, nebo na nejistý lov v tmavých nocích bez světla. Ti tvorové - lidé si říkají - se rozhodli, že mne budou krmit. Nevím, proč to dělají, ale je to příjemné. Už nemám pořád hlad.

Probouzí se ve mně zvědavost. Chci o těch - lidech - vědět víc. Po dlouhém klidu, netečnosti a nudě, kdy hlad byla jediná má starost, si uvědomuji, co všechno můžu.

Například:

Mohu být všude, stačí jen chtít. Má vnitřní zrcadla se po období slepoty rozsvětlují. Mohu si vybrat, co chci sledovat. Hovory lidí, kteří se starají o dobytek, nebo život ve velkých, ponurých budovách, kterým říkají hrady. Učím se rozumět jejich řeči.

Učím se rychle, ach, jak báječně rychle se učím.

Jsem zvědavá, bohové věční, jak já jsem zvědavá. Chci o světě, ve kterém žiji, vědět všechno, třebaže nevím, proč v něm žiji.

Teprve teď vím, jak jsem se nudila. S tím je konec. Chci se bavit.

Lidé si myslí, že jsem bůh. Nevím, tolik jsem toho zapomněla v podivném místě jménem Předtím, než jsem se ocitla zde, nevím, kdo, co ani proč jsem. Možná že jsem bůh.

Před mou jeskyní vystavěli lidé dům, kterému říkají chrám. Každou noc a každý den tam některá z žen, kterým říkají kněžky, hlídá oheň, který je prý posvátný. Kněžky nosí černá roucha, vyšívaná stříbrnou nití, postříbřené jsou i jejich zbraně. Na prsou nosí to, co pokládají za mou podobu.

Jdu do svého chrámu. Náleží mi, i vše, co je v něm.

Žena, která té noci hlídá posvátný oheň, ječí strachy, když se objevím. Je hloupá. Vztahuje ke mně ruce a prosí o soucit. Proč? Má mi sloužit, proto je na světě, proto sedí schoulená na zemi a dívá se do plamenů. Je moje, náleží mi.

"Je to velká čest, být obětí boha," říkám jí.

Přikyvuje a vzlyká. Začínám mít hlad. Nebo je to jen chuť, povzbuzená jejím strachem? Nevím. Nemohu ji sežrat, potřebuji ji k jinému účelu. Vysvětluji jí, co chci k jídlu a kdy.

Přikyvuje, vzlyká, souhlasí. Se vším souhlasí.

Zbývá určit dobu lidských obětí. Mluví o nich ona, ne já. Pláče, a mne to rozčiluje. Čím víc pláče, tím jsem hladovější.

Ovládám se.

Snad si ta dívka myslí, že bohové vždycky vyžadují lidské oběti. Bohové lidí a současně lidožrouti? Divné, ale u dvounožců je možné ledacos. Je lépe se nevyptávat, jestliže chci být považována za božstvo. Vědomosti mohu získat jinak.

Musím být považována za bohyni. Mám čím dál tím větší hlad Potřebuji čím dál tím víc síly, potřebuji ji na svá pozorování. Jsem nesnesitelně zvědavá.

Pokud jsou lidé ochotni mne krmit, vyhovím každému jejich sebehloupějšímu rozmaru. Kromě toho je kdesi v mé paměti skryto, že mluvící tvorové mají chutné maso. Jenže tenkrát, když jsem je ochutnala poprvé, nemluvili. Když tedy chtějí, abych je jedla...

"Vždy, když je noc nejdelší," říkám jí, "a vždy, když je noc nejkratší. Taková je doba hlavní oběti." Pohlédnu na ni. Třese se a přikyvuje. Ještě jsem od ní neslyšela jediné rozumné slovo. Jsou takové všechny ženy? "Musí to být muž, a bude lepší, když přijde dobrovolně."

Svítá. Vracím se do jeskyně. Musím. Nesnáším jiné světlo než světlo ohňů a světlo hvězd.

Má jeskyně má ještě jeden východ. Ústí však do propasti, ve které se stále převaluje mlha, do propasti tak úzké, že při prvním máchnutí by se má křídla roztříštila o skály. Je to otvor, dobrý jen na to, abych se zbavila odpadků.

Ve svých vnitřních zrcadlech vidím tu ženu.

"Žádná noc nemůže být současně nejdelší a nejkratší," říká. "Co živa budu, tuhle hádanku nevyluštím." Trápí se, je nešťastná.

Přichází starý muž s dlouhými vousy, v roztrhaném rouchu a s holí v ruce.

"Což to musí být jen jediná noc? Každý rok má jednu noc nejdelší a jinou nejkratší. Bohyně prostě žádá lidskou oběť dvakrát do roka. Co je na tom těžkého?"

"Jak mám ale poznat tu správnou noc?" ptá se dívka. "Poraď, Teireisie."

"My pastýři známe noci dlouhé i krátké, žijeme uprostřed stromů a rostlin, a je pro nás důležité vědět, kdy bude dobrá pastva. Dlouhá noc věstí mladou trávu, krátká příchod horkých dnů. Vím, kdy přicházejí, znám je. Znám postavení hvězd, které jim předchází."

"Zůstaneš ve službách chrámu Sfingy," říká sebevědomě ta dívka. "Budeš dohlížet, aby doby, které bohyně stanovila, byly vždy přesně dodržovány."

Mám tedy jméno, jmenuji se Sfinga. Proč ne, žádné jméno není horší než jiné. Kdybych jen věděla, jak jsem se zde ocitla a proč tady jsem.

Lidé oslavují tu hloupou dívku, věnčí ji květinami, nazývají velekněžkou. Velebí její moudrost. Uvádějí ji na hrad. Vládne. Vybírá si muže. Spí s ním. Když přichází nejdelší noc v roce, planou v mém chrámu ohně a lidé zpívají hymny na mou oslavu.

Muž, který před tím sdílel s kněžkou lože, stoupá sám po dlouhém schodišti od chrámu k mé jeskyni. Vstupuje dovnitř.

Chvěje se, ale nechce dát najevo strach.

"Jsem tady, ochránkyně města!"

"Proč myslíš, že chráním tvé město?" Mohu se ptát, dát najevo nevědomost, ten muž už nikdy mou jeskyni neopustí.

"Nikdo se neodváží napadnout Théby, když ví, že jsi tady. A od noci Zjevení to ví v Pelopově zemi každý, zpráva o tom se rozletěla. Stačí, když se ukážeš, a nepřátelé prchnou. Tvůj vzhled by dokázal zastrašit i nejstatečnější muže."

Když to říká, asi to bude pravda. Jenže já se nemohu nikomu ukázat. Nesnáším světlo a ve tmě by mne neviděli. Ale proč mu to povídat?

"A přece - jsi tady. Proč jsi neutekl nebo neodmítl sem přijít, jestliže jde ze mne taková hrůza?" ptám se raději.

"Když na mne kněžka bohyně Sfingy, její zástupkyně mezi lidmi, ukázala, mohl jsem říci: ne, nechci. Já však jsem toužil žít, třeba jen krátkou dobu, po jejím boku, na hradě, který kdysi vystavěli Kyklopové. Ona je krásná, nejkrásnější žena, kterou jsem kdy viděl. Věděl jsem, jakou cenu za její krátkou lásku zaplatím."

Kyklopové? Možná tak lidé říkají těm, kdo stvořili i mne.

Krásná? Pro bohy, co zase tohle slovo znamená? A láska?

Lidská víra v bohy je zajímavá a pro takové, jako jsem já, prospěšná. Přemýšlím, jak ji podporovat.

Jsem sytá a ten člověk mne baví. Nechávám si ho dlouho. Teprve, když mne začne nudit, si na něm pochutnám. Sympatie, které jsem k němu pociťovala, zvyšují můj požitek z jídla.

Hrad, který vystavěli Kyklopové dřív, než do Pelopovy země přišli lidé, byl donedávna osamělý. Pustnul, nikdo ho neobýval. Časy skvělých hrdinů, synů bohů a lidí, kteří v něm žili, minuly tak dávno, že zůstaly jen písně. Pěvci nás navštěvovali málokdy. Zapomínali jsme. Théby byly jen pastevecká vesnice, tak chudá, že dlouho nikomu nestála za vydrancování.

Celý Pelopův ostrov však zchudnul, i náš malý majetek byl pro lupiče přitažlivý. V poslední době jsme zažili několik loupeživých nájezdů. Bylo načase, aby hrad opět ožil.

Stalo se.

Objevila se bohyně Sfinga v noci Zjevení, aby Théby chránila a povznesla k bývalé slávě. Muselo to tak být, neboť bohové nezapomněli na své oblíbené město, vystavěné jejich dětmi Kyklopy.

Bohyně Sfinga ustanovila svou zástupkyni mezi všemi lidmi, a ta se nastěhovala s početnými sloužícími na hrad, jak náleželo její důstojnosti. Určila muže, který s ní mohl sdílet lože, aby ho připravila pro povznesení největší - k samotné bohyni.

První dítě, které se kněžce narodilo, byl chlapec. Zlobila se. Jeho zrození pokládala za zlé znamení pro sebe i pro město. Chtěla ho odevzdat bohyni hned po narození. Její rádkyně jí to však rozmluvily. Což novorozeně pochopí, jaké cti se mu dostává? Rozkázala, aby dítě odnesli, už ho nechtěla vidět a nestarala se, kdo ho vychová.

Thébská mysteria začínala být slavná. Lidé cestovali z dálky, aby je mohli spatřit, za poutníky přicházeli obchodníci. Tržiště bylo rušné a mnoho z jeho bohatství zůstávalo ve městě, které rostlo a sílilo. A budilo závist.

Královna si čím dál tím častěji vybírala za manžely cizince. Třeba byla Thébany znuděna, možná, že jí to nařídila bohyně, nebo snad nechtěla oslabovat město, které potřebovalo vojáky a stavitele hradeb. Její palácová garda byla složena z dobrých bojovníků, její tělesnou tvář tvořily bojovné kněžky, oděné v černi a stříbře, s podobou Sfingy na prsou. Zjevovaly se tam, kde jich bylo třeba, na rychlých černých koních okovaných stříbrnými podkovami a šířily kolem sebe hrůzu, smrt a zmar.

První královna byla velmi moudrá a statečná žena. Jediný člověk, který se setkal se Sfingou tváří v tvář a přežil to. Věštba tvrdí, že podruhé, až člověk stane tváří v tvář Sfinze a vrátí se živý, Sfinga zemře. Kéž se tak nikdy nestane.

Kněžka, brzy jsme ji začali nazývat královnou, měla dcery, ale víc synů. Snad v tom byl záměr, boží úradek. Kdykoliv mohl její zrak padnout na mladíka, syna, kterého zavrhla a její posvátný hlas ho mohl pozvat do královského lože. Některým Thébanům to pomyšlení vadilo.

Co je na tom špatného? O to těsnější by bylo její pouto k bohyni. Pouto krve.

Ti lidé mají rádi věštby, předtuchy, tajná znamení.

Musím se snažit, pokud to bude v mých silách, aby se věštby plnily. Musím se postarat, aby se naplňovala prokletí, třeba vyslovená nerozvážně a ve vzteku . Mohu to dokázat, sílu k tomu mám.

Čím zbožnější budou lidé, tím líp pro mne.

Pořád ještě objevuji nové a nové schopnosti, které ve mně dřímají.

Lidé mne zajímají.

Touží po moci, třeba by trvala krátce. Těžko to chápu, možná proto, že žiji dlouho a smrt si neumím představit. Chtěla bych vědět víc o životě a hlavně o smrti. Ta mne zajímá nejvíc.

Zvyk obětovat mladé muže místním bohům se rozšířil po celé zemi. Nedaleko odtud, v Élidě, jsou obětováni bohu, který se prý zjevuje v podobě koně. Mladíci z celého kraje závodí o tu čest. Předhánějí se na vozech, do kterých jsou zapřaženi koně. Všichni ti hloupí chlapci touží po vítězství, loži kněžky a slávě vyvolené oběti.

Jdou na porážku jako ovce a rádi, s posvátným nadšením v srdci. Je to velmi zajímavé.

Jeden z nich podváděl. Vyměnil svému soupeři zákolník za voskový. Vyjeli na závodní dráhu, koně se netrpělivě vzpínali, frkali, než bylo dáno znamení. Závodníci se řítili vedle sebe, když v nejvyšší rychlosti upadlo kolo vozu. Mladík spadl a zranil se, ne smrtelně, ani ne těžce. Zlobil se však, že nedojel do cíle. Spílal tomu, kdo mu zachránil život, proklel jeho samotného i jeho děti. Co když ale vítěz nebude mít vůbec žádné děti? Čas, než bude zabit před sochou Koně, je krátký a kněžka nemusí otěhotnět.

Pak musí kletba dopadnout na některé z jejích dětí. Nezáleží na tom, na které. Lidské legendy se postarají o všechno ostatní.

Zmýlila jsem se. Ten muž už nějaké děti po světě má.

Současná thébská královna Iokasté - už ani nevím, jestli je to dcera, vnučka či pravnučka ubohého stvoření, které se přede mnou třáslo v noci Zjevení Sfingy - zavedla nový zvyk. Bere si za své dočasné manžele syny jiných královen, prý aby se božská krev vyvolených králů nemísila s krví obyčejných lidí. Mám ráda cizince, a zvlášť tyhle dobře vychované mladíky z královských hradů. Jsou zábavnější než Thébané a většinou i chutnější. Thébané nikdy nezapřou svůj pastevecký původ, v životě ani ve smrti.

Chutnají jako skopci.

Nechtěl jsem odejít, když pro mne otec přišel, byl jsem ještě malý chlapec a chtěl jsem zůstat u maminky Astyochy. Otec však nepovolil, prý pro muže není dobré, když vyrůstá mezi nymfami. Maminka mne neubránila a já musel odejít. Potom otec přišel do Élidy, aby se pokusil zvítězit v závodě válečných vozů a získal právo vstoupit do lože kněžky.

Zvítězil.

Tehdy jsem nevěděl, co to znamená. Každý říkal, že můj otec je veliký hrdina a já byl na něho pyšný.

Na den oběti se pamatuji, byl jasný a slunečný. Ověnčené, bíle oděné kněžky zpívaly oslavné písně, můj otec, nádherně oblečený, ve vyleštěné bronzové zbroji a s mečem v pochvě posázené barevnými drahokamy šel v čele průvodu. Na jeho hlavě se leskla zlatá přilba s rudým chocholem, připomínajícím koňskou hřívu. Záviděl jsem mu a myslel jsem, že mu musí závidět každý, kdo ho vidí. Potom můj otec pokorně sklonil hlavu pod velkou sochou koně. A socha ožila. Vlastně ožila jen jedna noha, která tloukla do hlavy mého otce. Pod jejím prvním úderem zlatá přilba pukla a rozletěla se na třísky. Byla dřevěná, jen pozlacená, stejně jako meč.

Očarovaná noha boha tloukla, tloukla a tloukla, až krev a mozek stříkaly kolem. Můj otec vykřikl jen jednou, jeho tělo však se dlouho svíjelo v křečích. Několik mužů ho muselo držet. Křičel jsem, bil jsem kolem sebe, neviděl jsem pro slzy a vztek.

Museli mne odvést, abych nerušil slavnost. Bránil jsem se, nebylo to však nic platné.

Královna Hippodameia - všechny élidské královny se tak jmenují - mne, možná ze soucitu, ponechala ve své družině jako páže. Neměl jsem, kam bych jinam šel, k matce jsem se vracet nechtěl, a město bylo veliké a honosné. Žil jsem tedy na élidském dvoře, a učil se bojovat, abych mohl být jednou přijat do královniny palácové gardy.

Tehdy se v Élidě objevil Laios z Théb.

Připadal mi starý. Do té doby jsem žil jako chlapec mezi chlapci, postrádal jsem společnost staršího muže, který by mi nahradil otce. Nemiloval jsem toho cizího muže, který říkal, že je můj otec a odvedl mne od matky, ale přesto mi chyběl. Přivítal jsem Laiovo přátelství.

Byl to vyhnanec, nechtěl mi říci, proč ho královna Iokasté - všechny královny v Thébách se jmenují Iokasté, po té první, stejně, jako všechny élidské vládkyně přijímají jméno Hippodameia - poslala pryč z Théb. Po straně se vyprávělo, že v tom byly nějaké rouhavé řeči proti Sfinze. Zachvěl jsem se, když jsem slyšel o té strašlivé bohyni, žádný z bohů, žádná z bohyň, které jsem znal, nebyli tak krvelační. Nikdy bych se neodvážil říci proti ní ani slůvko, takovou ve mně budí hrůzu, i když nejsem Théban. Myslel jsem si, že Laios musí být velmi statečný, a jeho přátelství mi lichotilo.

Chodili jsme spolu po městě, a já byl hrdý, připadal jsem si jako skutečný, dospělý muž. Pošklebků mých druhů ode dvora jsem si všímal jen málo, nevěděl jsem, co je jejich příčinou.

Když mne Laios přitiskl k sobě a začal mne líbat, vytrhl jsem se mu, zrudlý rozpaky a zlostí.

"Co děláš," křičel jsem. "Na tohle jsou přece ženské!"

"Ženské?" zeptal se pohrdavě. "Můj milý, kam jsi dal mozek? Nevidíš, co se děje kolem tebe? Jsou to ženy, které nás vedou na porážku jako dobytek, namlouvají nám, že je to služba bohům a nejvyšší čest, využívají nás a zabíjejí, a samy zůstávají naživu. Ti jejich zrůdní bohové a ještě zrůdnější bohyně mne nezajímají. Jsou i jiní bohové, mužští, čistší a čestnější. Možná, že ještě neznám jejich jména, ale jsem připraven jim sloužit. Což je v této zemi možné milovat ženu? Ne, tisíckrát ne! Pro mne ne. Mohu ale milovat tebe."

Vzpomněl jsem si na konec svého otce, na jeho krásnou, ušlechtilou hlavu, nelítostně drcenou kopytem posvátného koně, na tvář královny Hippodamei, když ho odevzdala bohu. Neuměl jsem si v té chvíli představit, že bych se někdy mohl dotknout ženy. Se slzami v očích jsem se Laiovi vrhl do náruče.

Bylo to strašlivé rouhání, které vyslovil. A přece, měl pravdu.

Brzy na to královna Iokasté povolala Laia zpět. Nevím, proč to udělala, možná ze žárlivosti na Hippodameiu, která v něm nalezla zalíbení a chtěla mu svěřit jakýsi významný dvorský úřad. Nikdy jsem nepochopil, proč se vracel, já však jsem nebyl nikde skutečně doma. On toužil po svých rodných Thébách.

Požádal mne, abych šel do Théb s ním, opravdu mne miloval a já jeho. V Élidě mne nic nedrželo. Než jsem odcházel, zahrozil jsem pěstí soše posvátného koně. Víc jsem nemohl udělat.

Přišel jsem do Théb, Laios mne ubytoval ve svém domě. Královna ho jmenovala velitelem gardy a on mne do ní zařadil. Jako nováčka, nic jiného nemohl udělat. Jenže já jsem už měl za sebou výcvik ve zbrani, byl jsem obratnější než druzí a většinu svých druhů jsem přemohl. Záviděli mi mou obratnost i Laiovo přátelství, dlouho tajemstvím nezůstalo.

Brzy na to jsem poprvé navštívil chrám Sfingy, bohyně tmy, ověnčené stříbrem. Slepý stařec, říkali mu Teireisiás, ale tak v Thébách jmenují všechny věštce, mne zatahal za tuniku. Nenápadně jsem se vytratil z bohoslužeb, abych ho vyslechl.

"Uteč, dokud je čas," řekl. "Visí nad tebou kletba." Divil jsem se, neudělal jsem nic, čím bych si zasloužil hněv bohů, kromě lásky k Laiovi, a takové vztahy byly mezi thébskými muži obvyklé.

Řekl mi, jak můj otec získal vítězství ve vozatajských závodech v Élidě, celou tu historii s voskovým zákolníkem, historii podlé zrady, kterou spáchal, aby mohl zemřít nejčestnější smrtí, o kletbě, kterou na něho uvalil jeho tehdejší soupeř. A taky mi řekl, kdo byl jeho soupeř.

Jmenoval se Laios.

Rozhodl jsem se, že uteču z Théb, jakmile to bude možné, páchly krví a pomstou. Ale neměl jsem kam utéci.

Vrátil jsem se do chrámu, právě když královnin zrak pátral mezi shromážděnými muži, těmi z Théb i těmi, kteří přicestovali z dálky. Nečekal jsem, že její prst s dlouhým, rudě nabarveným nehtem ukáže na mne, pouhého chlapce, nováčka v královské gardě.

A přece se to stalo.

Napadlo mne tehdy, že netouží po příliš obratných bojovnících pro své vojsko, snad proto, aby její strážkyně v černém a stříbrném oděvu měly nad nimi převahu.

V Thébách je možné odmítnout královské lože, i když se potom muž stane bezectným, v Élidě taková možnost není. Prý ještě nikdo Iokastu a Sfingu neodmítl. Ani já ne, nemohl jsem. Pochopil jsem, že kletba účinkuje, a neměl jsem odvahu protivit se sudbě bohů. Předstoupil jsem, a královna mne uvedla na hrad.

Byla krásná, opojně krásná, Hippodameia se jí nemohla rovnat. Byla to první žena, kterou jsem měl. Než si bohové vezmou, co jim náleží, měl jsem své chvíle blaha.

Brzy jsem zjistil, že v jejím loži nejsem jediný. Občas mne zastupoval Laios. Snad jí vyhovoval víc než nezralý mladíček, který dosud nemiloval ženu, a muže jen jediného.

Palácové klepny říkaly, že Laios byl i milencem předchozí královny, i té, která vládla před ní. Tohle by Hippodameia nikdy neudělala. Muž, který kráčel pod kopyta posvátného koně, věděl, zda je královna těhotná s ním. V Thébách nevěděl ani to.

Bohyně Sfinga nepřála mužům.

Přesto, že byl milencem mé ženy, navštěvoval mne Laios dál. Plakal, naříkal, že mne přivedl na smrt, zapřísahal mne, ať s ním prchnu.

Věděl, že je to nemožné, stejně jako já.

Když jsem kráčel po schodech z posvátného chrámu k jeskyni Sfingy, ozývalo se tlumené kvílení žen, jak bylo předepsáno, ale jen jediný skutečně bolestný výkřik.

To se se mnou loučil Laios. A přitom to byl on, kdo na mne přivolal kletbu. Možná neznal jméno mého otce, nikdy jsme o něm nemluvili.

Já svou kletbu vyslovil tiše.

Tváří v tvář Sfinze jsem se roztřásl hrůzou. Byla skutečná, ne jako socha koně v Élidě, která ožívala jen jednou v roce. Tohle byla lačná, zlá šelma, nadaná navíc rozumem. Nepodobala se ničemu, co kdy žilo v našem světě, byla cizí.

"Muži před tebou byli statečnější," řekla, "ty se třeseš a vzlykáš jako žena. Co se to děje s muži? Čím méně mne budeš bavit, tím dřív tě sežeru."

"Čím dřív, tím lépe," odpověděl jsem. "Netoužím po životě v tvé přítomnosti a v takovém puchu, jaký tu vládne. Jsi odporná. Nejsi žádná bohyně, jsi obyčejná ohavná zrůda. Sežer mne, ať se s tebou nemusím déle špinit! Stojím tu jako oběť, ne jako tvá hračka pro zábavu."

Vyhověla jsem mu. Naplnila jsem tím kletbu, která visela nad jeho otcem i nad ním samotným, naplnila jsem věštbu slepého Teireisia. Kdoví kolikátý Teireisiás, jediný muž, který mohl sloužit v mém chrámu, to byl.

A potrestala jsem urážku bohyně.

Mohl žít ještě dlouho a mnohé se dozvědět, jako ti před ním. Ačkoliv, k čemu by mu to bylo?

Je to namáhavé, sledovat věštby a kletby, třeba jen ty, které se týkají vznešených lidí, a starat se, aby se naplnily, je jich čím dál tím víc. Každý proklíná každého - a čeká.

Dosud královny Théb poslouchají má nehmotná poselství, která vkládám do jejich mysli nebo do snů věštců a věštkyň. Ale na trůn se může dostat taková, která bude vůči mým kouzlům necitlivá, na místo Teireisia se může dostat podvodný věštec, který nebude pít posvátný nápoj nebo vdechovat dým z omamných bylin, takový, který bude lhát, aby prospěl sobě nebo těm, kdo jsou mu blízcí.

Muži se mohou stát mou příští obětí, pokud budou v mé moci, někdy i ti, kteří jsou jinde a obětují jiným bohům. Ale co ženy? Neměla jsem to v úmyslu, ale díky první kněžce jsou posvátné, nikdo je nezbaví života, ani v boji. Nepodléhají mému vlivu.

Víra v kruté bohy, podobné mně samotné, se šíří po celé zemi jako mor, a já nemohu vždy účinně zasáhnout, aby se věci dály tak, jak se mají dít. A občas se objeví skutečný mor, aby zamíchal mými úmysly.

Začínám být unavená, vyčerpaná. Ten mladíček mi nedal dost síly.

Rozhodla jsem se.

Příště bude po schodišti stoupat Laios. Je velký a silný, jeho síla se stane mou silou. Možná bude rád, když bude následovat osud svého milence. On toho hocha doopravdy miloval. Možná ani neví, že ho proklel a tím předurčil pro konec v mé tlamě. Chryssipos na oplátku proklel jeho. Nemohu udělat nic jiného, než si vzít Laia, i kdybych nechtěla.

Jaká asi je, lidská láska?

Současná Iokasté miluje Laia. Nikdy nemilovala nikoho jiného. Ta situace by mohla být zábavná. Třeba mne zbaví únavy.

Nebo také ne. Možná, že od té doby, co žiji, stárnu, a můj čas se chýlí ke konci.

Dítě bohů, tak mi říkali. Byl v tom kus posvátné úcty, ale víc posměchu. Nevěděl jsem, proč tomu tak je. Můj otec Polybos byl král a má matka Periboia královna. Byl jsem jejich jediné dítě a předurčený vládce Korintu. Tak proč ty pošklebky a ten posměch? Jak se vůbec moji druhové mohli něčeho podobného opovážit? Nikdo, kromě mých rodičů, nestál v Korintu výše než já. Snažil jsem se ztrestat jejich opovážlivost. Byl jsem na svůj věk velký a silný. Brzy se přestali posmívat, aspoň přede mnou.

Rostl jsem a sílil ještě víc, byl jsem nejvyšší a nejsilnější v celém městě. Má matka i můj otec byli drobní, útlí a černovlasí, já měl plavé vlasy. Slyšel jsem lecos o bozích jiných měst a řádech, které v nich vládnou, obětech, které jsou přinášeny. Můj otec byl spravedlivý vládce a matka dobrá vládkyně, zbožňovaná jako obraz Matky.

Rostl jsem a chápal.

Periboia neměla děti, její manžel, král, ji však nechtěl zapudit, a protivil se tím všem bohům Korintu. Potom se stalo, že jeho žena se objevila s dítětem v náruči, ač věděl, že před tím nebyla těhotná. Přesto dítě přijal jako dar bohů. To dítě jsem byl já.

Z řečí lidí jsem pochopil, jaký je můj skutečný původ. Musel jsem být odložené dítě některé z královských kněžek, které vládly v okolních městech a své manžele, když je využily v loži, obětovaly bohyním lačným mužské krve. Korinťané tyhle novoty odmítali, drželi se svých starých a čistých zvyků, dávali zemi květiny, vodě chléb a nebi dým.

Osud synů královských kněžek byl vždy dílem náhody. Kdo se jich byl ochoten ujmout, tomu patřili. Raději jsem nemyslel na to, co se stalo, když je nikdo nechtěl. Já měl štěstí, dostal jsem se blízko trůnu. Jenže mi to nestačilo, chtěl jsem vědět, odkud pocházím a kam patřím.

Nebylo těžké to vypátrat, každý věděl, kdy některá královská kněžka z blízkých měst porodila, a vše ostatní byla jen otázka výpočtu.

Byl jsem dítě z Théb, města Sfingy, bohyně měsíce a noci, zahalené jeho stříbrem.

Řekl jsem svým rodičům, že nestojím o korintský trůn. Plakali, milovali mne, jako bych byl jejich skutečné dítě.I já jsem je měl rád, jako bych miloval své rodiče, kdybych nějaké měl. Musel jsem však odejít, věděl jsem, že můj osud je jinde než v Korintu.

Periboia mne prosila, abych, když ji nechci poslechnout, se na svůj osud otázal v Delfách. Myslela si snad, že mne věštkyně pošle zpět k ní?

Já delfské věštírně nevěřil, ale chtěl jsem splnit matčino přání, měl jsem ji rád. Netušil jsem, jak mne kněžka přivítá. Vyskočila, až převrátila posvátnou trojnožku, ukazovala na mne a křičela slova, kterým jsem tehdy nerozuměl. Později jsem pochopil, že ta podivná, ošklivá, stará žena skutečně viděla do budoucnosti a její křik bylo prokletí za to, co teprve udělám, za nejstrašnější svatokrádež, kterou může spáchat smrtelník vůči posvátné bohyni.

Nevarovala mne, jenom proklela.

Měl jsem se vrátit do Korintu a zasednout na trůn po Polybovi, brzy po mém odchodu zemřel. Nemohl jsem to ale udělat. Jen bych se vyhnul osudu, který by na mne čekal jindy a jinde. Umínil jsem si, že k ženským bohyním budu uctivý, abych se vyhnul urážce a trestu, a zvlášť se budu klanět thébské Sfinze.

Co však v Thébách bylo odměnou a co trestem, jestliže nejvyšší pocta byla - nechat se sežrat? Tak nebo onak, byl jsem Théban.

Utekl jsem z delfské svatyně jako štván Eryniemi, ač jsem dosud v životě nespáchal nic horšího, než že jsem přišel na svět. Přesto, navzdory zlému osudu, před kterým jsem měl utíkat, mne cesta vábila tam, kde jsem se zrodil.

Na rozcestí jsem potkal muže. Cválal na koni, sledován několika muži mladšími než on, všichni oděni tak, jak v celé Pelopově zemi chodí oděni bojovníci.

Naši koně se téměř srazili, můj se vzepjal a shodil mne, tak tak jsem udržel otěže v ruce. Rozzlobilo mne to, vyskočil jsem na nohy a tasil meč.

"Měl bys dávat pozor," vykřikl jsem. "Slušní lidé vždy před zatáčkou zpomalí, aby se nestřetli s pocestným, který jde nebo jede proti nim, v plné rychlosti."

Zasmál se.

"Máš pravdu," řekl. "Mluvíš, jako bys byl vychován na královském dvoře. Nechceš se připojit k mému doprovodu? Cesta, kterou jedeš, nevede k ničemu dobrému. Nejvýš do chřtánu Sfingy. My sloužíme novému bohu, Apollónovi."

"Ten tvůj Apollón roznáší mor! A urážíš bohyni, která chrání Théby," vykřikl jsem a tasil meč, napříště to měla být i má bohyně.

"Nevěř legendám," řekl pohrdavě. "Prchám před nelidskou, krvelačnou zrůdou a jejími služebnicemi, které nejsou o nic lepší, než ona sama. Zastrč meč, vyskoč na koně a pojeď s námi."

Neposlechl jsem ho.

Rouhal se Sfinze, bohyni, v jejímž stínu jsem se zrodil, té, která se vyhýbá i Měsíci, leč sama září podobným světlem. Musel jsem ho potrestat, byla to moje povinnost. Bránil se jen málo, neohrabaně jako stařec, třebaže to byl statný, silný muž. Když se jeho doprovod rozprchl a on ležel zalitý krví, umírající v prachu cesty, zatímco kůň, ze kterého jsem ho srazil ranami svého meče, se klidně popásal opodál, pocítil jsem lítost. Byl to nepřítel, hanobil bohyni, kterou jsem z hloubi duše ctil, i když jsem ji neznal. Přesto měl v sobě něco, co mi bylo blízké, čemu jsem rozuměl.

Kdybychom se setkali jindy a jinde, mohl být mým přítelem.

Miloval jsem Chrýssipa víc než koho jiného.

Iokasté byla krásná. Její pozvání ke společné noci nebylo možné odmítnout, nikdy, ani cizinec si to nemohl dovolit. Byla to však otázka etikety, ne lásky, ani vzájemné přitažlivosti. Nepotřebovala být krásná, ale byla. O to to všechno bylo horší.

Snad mne milovala, a proto mi ze žárlivosti vzala Chrýssipa. Co živ budu, neuvěřím, že to byla vůle Sfingy, která vedla její ruku, aby ukázala právě na něho. Nechť je Sfinga uražena a ztrestá mne, jestli se mýlím, ale ruku královně Iokastě vedla obyčejná žárlivost a chtivost. Chryssipos byl krásný, měl žít a mít děti, ne skončit v chřtánu Sfingy. A já to byl, kdo ho přivedl do Théb.

S tou myšlenkou se mi těžko žije, zvlášť tady, v Thébách.

Při dnešní slavnosti, kdy po schodech k jeskyni Sfingy kráčel cizí, mně lhostejný muž, jsem nedokázal potlačit výkřik hrůzy. To jsem nevykřikl já, to křičel umírající Chrýssipos a má mrtvá láska k němu. Co živ budu, nebudu na něho moci zapomenout.

V Thébách už není pro mne místo, každý dům, každý kout na mne volá, hovoří o chvílích, kdy jsem byl šťasten. Město samo se pase na mém neštěstí, žije z něho a živí se mou duší.

Přesto neumím odejít. Kde jinde bych žil? Hippodameia v Élidě, kterou jsem znal, je mrtvá. Zkosil ji mor. Mor se šíří celou Pelopovou zemí. Mluví se o Apollónových stříbrných šípech. Šípech boha, který přeje mužům, lovcům a bojovníkům. Mluví se o smrti královen.

Iokasté, kterou jsem znal, zemřela. Na její místo nastoupila jiná, možná moje a její dcera, nevím. Je překrásná, ale šíří kolem sebe pach marně prolité krve. Přes veškerou svou posvátnou moc nemůže nastavit štít Apollónovým šípům. Přesto jsem nedokázal říci ne, když mne i ona pozvala do svého lože, páchnoucího krví a zmarem Théb.

Musím odejít někam, kde nevládnou krvaví bozi žen, podobní Sfinze.

Snad je to mor, který odsud vyhání muže, zvlášť ty mladé, lačné života, snad něco jiného. Domluvil jsem se s nimi.

Musel jsem vyčkat slavnosti, má nepřítomnost by byla nápadná a bojovné kněžky by mne pronásledovaly na svých černých, stříbrem okovaných koních, dokud by mne nedostihly. Není radno dostat se pod jejich zbraně, to bych raději volil jeskyni Sfingy. Nečekal jsem, že ruka královny ukáže na mne, že čtvrtá královna, do jejíhož lože jsem vstoupil, bude ochotna mne obětovat, mne, vrchního velitele thébských vojsk, bez kterého se nemohly ty před ní obejít.

Věřím, že Sfinga na mne dostala chuť.

Řekl jsem:

"Ne, nechci." Iokasté kývla hlavou.

"Jednou to někdo musel říci. Théby jsou pro tebe od této chvíle zakázané město. Jsi zrádce božstva, ale máš právo odmítnout a proto tě nikdo z Thébanů nesmí zabít. Odejdi tak rychle, jak můžeš. Věz však, že osudu neunikneš. Všichni Thébané jsou děti Sfingy a ona řídí jejich kroky. Cesta je volná, pro tebe i pro ty, kdo s tebou souhlasí."

Jel jsem s několika přáteli. Na rozcestí jsem potkal mladíka, který nebyl Théban a přesto byl oddán Sfinze. Ruka mi ztuhla, když na mne zaútočil. Nemohl jsem se mu bránit.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Poprvé v historii Théb muž odmítl předstoupit před Sfingu. Co jí řeknu, jak se před ní ubráním? Svým mužským rádcům jsem se nemohla svěřit se svým zmatkem a bojovnice v černém rouchu zdobeném stříbrem jen vrtěly hlavou, byly stejně bezradné jako já. Byla jsem první Iokasté v nové historii Théb, která se musela vyrovnat s něčím takovým. Byla jsem mladá, pár dnů na trůně a byla jsem na to sama. Nemohla jsem nic, než zachovat si důstojnost.

Vyčkala jsem, odložila den boží slavnosti. Třebaže nebyl správný den volby, rozhlížela jsem se v chrámu kolem sebe.

Byl tam, cizinec v poutnickém šatě. Nestačil se očistit, jeho ruce ještě páchly krví, kterou prolil. Tušila jsem, čí krev to byla. Má ruka na něho musela ukázat.

Přivedli ho přede mne a já ho posadila vedle sebe na trůn. Nebránil se, ale potom, v hradních komnatách, když nás nechali samotné, odmítl vstoupit do mého lože.

"Patřím Sfinze, ne tobě," řekl. "Chci pro ni zůstat čistý." Nechápala jsem ho, ale možná měl pravdu, možná chápal posvátné věci lépe než já. Mor z Théb ustupoval, když stál vedle mne.

Milovala jsem ho. Když přišla noc, kdy jsem ho musela odevzdat bohyni, bolelo mne srdce a hloupá slaná voda mi tekla z očí. On, vystrojený, jak se na oběť bohů sluší, se na mne ani neohlédl.

Kráčel po stupních k jeskyni, osvětlen zapadajícím sluncem, vstříc osudu, pro který se zrodil a žil. Nikdy jsem ho nemilovala tolik, jako v ten den.

Byl jsem u cíle svého života, tam, kam jsem skutečně patřil a kde jsem vždycky chtěl být. Měl jsem pohlédnout Bohyni tváří v tvář, té temné, stříbrem oděné.

Laios mi unikl, už nikdy mi nemohl patřit. Chtěla jsem si s ním promluvit, byl něčím novým v historii lidí, pro které jsem bohyně. Nebylo mi to dopřáno. Laios zemřel rukou toho mladíka, který mi stoupá vstříc. Jsem odhodlána ho pomstít.

Nechtěla jsem Oidipa. Je pro mne jídlo, nic víc. Nenávidím ho, budu se snažit zabít ho co nejdříve.

Poprvé za období mé vlády nad Thébami jsem nedostala to, co jsem chtěla. Snad to byl vliv Apollónových šípů. Ten hloupý mužský bůh má čím dál tím větší vliv nad Pelopovou zemí. Přitom je to zlý démon, který neumí nic jiného, než rozsévat mor.

Čekám, a ten mladík přichází do mé jeskyně. Klaní se mi a říká:

"Jsem tam, kde jsem si přál být, a kde má cesta skončí. Jsi krásná. Dovol, abych se tě dotknul."

Nevím, co mám na to říci. Ostatní se mne báli, rozzlobený Chrýsippos mi vmetl do tváře, že jsem ohavná a páchnu. Oidipús mne jemně hladí po dlouhém lvím hřbetě a má hladká srst, vzrušená tím dotykem, se ježí a vysílá pulsy mému tělu.

Mé tělo se protahuje blahem, v mém krku se cosi vlní. Místo otázek předu blahem. Ten muž hladí má křídla.

"Máš hebké, blankytné peří," říká. "Jsi překrásná, bohyně."

Jemně si hraje, a nakonec se se mnou spojí.

Jsem ukolébána rozkoší a usínám v jeho objetí. Přichází ráno. Ještě jednou mne jemně pohladí, políbí a říká:

"Já se vrátím, čekej," a odchází do světla vycházejícího slunce. Slyším udivené výkřiky lidí, vidím poslední Iokastu, jak se mu s pláčem vrhá do náručí. Vidím Teireisia, jehož oči udiveně zírají do věčné temnoty. A potom si vzpomenu.

Až druhý člověk vyjde živý z jeskyně Sfingy...

Celý svůj život jsem se snažila, aby se kletby splnily a věštby byly naplněny. Už nikdy se nebudu milovat s Oidipem. Chtěl, abych čekala. Nemohu.

Propast za mou jeskyní je plná mlhy. Kdybych roztáhla křídla, roztříštím je o skály.

Skáču, křídla přitištěná k tělu jako dravec, když střemhlavým letem stíhá kořist.

Mlha mne zachytí, náhle se houpu v hustotě, kterou neumím pojmenovat. Potom mne vlna vyvrhne na břeh světa, který neznám. Sbíhají se ke mně tvorové mně podobní.

"Vrátila ses," říkají, a já vím, že tak to mělo být.

Možná se setkám i s Kyklopy, kteří nás sfingy stvořili ke svým nepochopitelným účelům, v tomhle světě, který mi byl dlouho uzavřen. Chápu teď mnohé, co jsem tam nechápala. Jen lituji, že ten muž, Oidipús, nemohl přejít se mnou. Byl jiný, patřil spíš sem než mezi lidi. Zpočátku jsem ho nenáviděla, teď na něho

nemohu zapomenout.

Jaké asi bude dítě, které v sobě nosím?

Vládl jsem Thébám, svému rodnému městu, po boku královny, která mne milovala. Sfinga zmizela, provedl jsem lidi její páchnoucí jeskyní plnou kostí, aby viděli, že jí už nemusí sloužit a muži pro ni nemusí marně umírat mladí.

Jenže Sfinga byla jediná bytost, pro kterou jsem žil, kterou jsem miloval. V Thébách se šíří Apollónův kult. Ten slunečný bůh není o nic lepší než Sfinga, vybírá si své oběti v boji, při lovu nebo když sešle na město mor. Sfinga byla milosrdnější.

Chci za ní. Snad, když vytvořím přehradu mezi sebou a světem, když se zbavím slunečního světla, najdu cestu.

Beru do ruky žhavé železo. Voda v mých očích se vypařuje. Bolí to. Má dcera mne bere za ruku a vede mne z města.

Jdeme dlouho, než před sebou cítím propast.

"Odejdi," říkám Antigoně.

"Ne, otče," křičí. Nestojím o její lásku, nikdy jsem nestál o lidskou lásku. Opakuji svůj příkaz a ona poslechne.

Sám, bez lidí, kráčím tam, kde chci být. Propast na mne čeká, láká mne a vábí...