Kontejner sebou znovu trhnul. Alex uvnitř dopadl na lokty a bolestivě si je narazil. "Sakra, nemůžou zacházet s nákladem trochu ohleduplněji," řekl pro sebe tlumeným hlasem. Byl opatrný, i když ho přístavní dělníci nemohli zaslechnout. Jeho hlas tlumily kovové stěny kontejneru. Krom toho byli řidiči ohlušeni rámusem nákladních vozíků.
Alex se zapřel nohama do stěn, aby při prudkých zatáčkách neklouzal uvnitř kontejneru. Hlavu si podložil červenožlutou kombinézou, stejnou jako měli firemní dělníci. Na poslední chvíli se mu ji podařilo sehnat na černém trhu. Sledoval pozorně výkyvy a počítal zatáčky. Teď někdy by měl vjet do nitra lodi. Ještě stále ho mohli objevit, ale spoléhal na nevšímavost obsluhy, která mávne rukou nad poloprázdným kontejnerem, zvlášť když rozdíl ve váze zjistí až při vstupu do lodi. Kdo z dělníků by se vracel dlouhou cestou zpět do skladu, aby vypsal reklamaci? Jedna bedna se v tom ohromném množství ztratí.
Vše pokračovalo podle plánu. Dunění kol zesílilo ozvěnou uzavřené prostory. Odhadl, že kontejner putuje hlavní tepnou do zadních částí korábu. Čas od času je míjely vozíky na cestě zpět. Byly prázdné, poznal to podle zvuku motorů. Když napnul sluch, uslyšel útržky hovorů, které na sebe dělníci volali. Nebyl si jistý, ale měl dojem, že porozuměl několika slovům: "Tohle je poslední várka." Odtáhl ruku od stěny a pohlédl na fluoreskující ciferník. Do startu zbývalo půl hodiny.
Nákladní vozík směřoval monotónní rovnou chodbou kamsi do nitra lodi. Teď už se to obešlo bez zatáček i náhlých otřesů. Alex se uvolnil. Po přestálém napětí na něj dolehla únava.
"Pan Riar?" otázal se zástupce vedoucího pro věci personální.
"Ano," odpověděl Alex. Polknul nasucho.
"Vy jste podal žádost o zproštění pracovních závazků vůči naší firmě. Máte k tomu nějaký závažný důvod?"
"Osobní důvody. Matka... víte, mám rodiče..." Kádrovák se na něj podíval a Alex se zakoktal. Úlisný úsměv úředníka v něm vzbudil odpor. Alexovi bylo jasné, že se ztrapňuje. Lež byla příliš průhledná. Žádné osobní důvody. Prostě to už nemohl na Satelitu vydržet. Když před rokem utekl ze školy a podepsal smlouvu s Transmineralem, domníval se, že pracovat mimo Sluneční soustavu bude dobrodružné a velmi výnosné. Pche! Platili sice hodně, ale kolik si účtovali za ubytování a stravu! Většina výdělku padla zpět do chřtánu společnosti. To, co mu zbylo, stačil propít během nekonečně dlouhých dní volna, kdy na povrchu Satelitu zuřily vichřice znemožňující těžbu.
"Rodiče o mne mají starost a rádi by mě měli přece jenom blíž než třicet světelných roků." Alex slyšel, jak nepravděpodobně znějí jeho slova a dostal chuť vykřičet své pocity do měkké slizovaté tváře před sebou. Říct, co všechno si myslí o praktikách společnosti, která za každou chybu připíše zaměstnanci další měsíce k jeho smlouvě, už tak nesmyslně dlouhé.
"Měl byste chápat, pane Riar, že naše společnost dodává životně důležité suroviny pro celý planetární systém i pro Zemi. Každý máme nějaké místo v této práci. Vy pracujete s rypadlem, já s lidmi. Jsme jako malá kolečka v obrovském soukolí. Podle smlouvy," podíval se do svazku papírů na stole, "vám zbývá ještě rok. To není nijak dlouhá doba. Vedoucí vás hodnotí výborně, společnost si nemůže dovolit ztratit tak dobrého zaměstnance." Alex povytáhl obočí. Vzpomněl si na neustálé konflikty se směnovým parťákem a ušklíbl se. Ten rok se může ještě jaksepatří protáhnout. Znal chlapy, co tu tvrdli už desátý rok. Zástupce společnosti si jeho výrazu nevšímal.
"Chápu samozřejmě starost vašich rodičů, ale všichni máme rodiče, že. Já například jim často píšu, to rozptýlí jejich obavy. Radím vám, zkuste to také. Mezihvězdná pošta je sice drahá, ale vy přece vyděláváte dost. Pokud po skončení prvního období podepíšete na další dva roky, dostanete samozřejmě přidáno."
A budu moci častěji psát, pomyslel si Alex. Nadechl se:
"To je jistě pravda, ale přesto bych radši, kdyby to bylo možné..." Jeho hlas neměl daleko k prosebnému tónu. Zástupce se nenechal vyvést z rovnováhy.
"Lituji," pokrčil úředník lhostejně rameny, "ale nemohu vám nijak pomoci."
Alex se zamračil. Udělal ze sebe hlupáka. Od začátku mu mělo být jasné, že ničeho nedosáhne. Ze všech těch keců se mu udělalo nanic.
"Děkuji vám za velice cenné rady," řekl ironicky. Muže v saku změna tónu nezasáhla. Jeho tvář zůstala bez výrazu. Byl za to placený.
Vozík stoupal po šikmých nájezdech a pak, z ničeho nic, prudce zahnul do prava. Ocelové páčidlo, které leželo vedle Alexe, narazilo do stěny, až celý kontejner zaduněl. Alex chytil tyč do ruky a zbytečně zatajil dech. Tu ránu musel slyšet i řidič. Vozík zastavil. Řetězy zarachotily, zasyčela hydraulika a kontejner stanul na pevné zemi. Alex zavřel oči. Přece jen ho dostanou. Pot se mu řinul po čele. Cítil, jak mu košile vlhne mezi lopatkami. Čekal, kdy se otevře víko a kdy na něj dopadne nemilosrdné světlo. Nepochyboval o tom, že by porušení smlouvy musel u společnosti odpracovat. Znamenalo by to jistě další dva roky navíc. Taková byla běžná praxe.
Motor ztichnul. Rozhostilo se ticho, až to zabolelo v uších. Zakousl se do rtů. Řidič vystoupil, Alex zaslechl zaskřípání sedačky vozíku. Ozvalo se šátrání po stěnách kontejneru. Alex bláznivě zatoužil zkrátit do osudové čekání a sám vyrazit hermetické víko. Neudělal to. Znovu se ozval startér a rachot motoru, který znovu naplnil vzduch, se začal vzdalovat. Nemohl tomu uvěřit, dokud hluk nezanikl v prostorách lodi. Posadil se na balíček šatstva. Vzduch v jeho dočasném úkrytu čpěl potem. Konečně se uklidnil natolik, že byl schopen uvažovat. Přístavní dělník nepátral po příčině nárazu, obešel jen kontejner a zkontroloval, jestli není porušený. S úlevou položil hlavu na skrčená kolena a obejmul pažemi kotníky. Zavřel unaveně oči.
Dva měsíce spřádal nitky myšlenek, až dozrál tenhle plán. Každý den vyrážela ze Satelitu nákladní loď k Milde - nejbližší planetě soustavy. Vytěžená ruda se tam mísila s dalšími složkami a vypražená surovina se koncentrovala. Teprve potom putovala mezihvězdným prostorem k žlutému slunci, okolo kterého kroužila jeho mateřská planeta - Země. Doufal, že se v převleku za firemního dělníka zamíchá do vykládací čety na Milde a unikne pozornosti Transmineralu. Ani tak mocná společnost jako Transmineral nemá pod kontrolou celou planetu. Především jim nepodléhá osobní mezihvězdná doprava. Zatímco ho budou hledat na Satelitu, odletí spokojeně z Milde. Potom, až bude mimo planetární soustavu, mohou si ho stíhat kde chtějí. Dělily ho dvě hodiny od svobody. Tak dlouho trvala cesta k Milde.
S úlekem se probudil.
Jak se mu mohlo stát, že usnul! Pohlédl na hodinky. Spal téměř hodinu a půl. Uklidnil se, přistání ještě nezmeškal.
Uvnitř kontejneru byl těžký vzduch. Jak dlouho může trvat, než vydýchá všechen kyslík? Protáhl nohy rozbolavělé skrčenou pozicí. V chodidlech cítil mravenčení. Dost bylo nečinnosti, rozhodl se. Vstal a shrbil se, aby nenarazil hlavou do víka kontejneru. Pokrčil nohy, podepřel strop rameny a zatlačil. Zdálo se, že se víko ani nehnulo, ale jeho oči spatřily tenký pásek světla. Nasadil do spáry páčidlo. Několika trhnutími zpřelámal pojistné plomby. Víko nadskočilo. Pomalu jej otevřel, jako by se bál hluku, který tím způsobí.
Rozhlédl se po obrovském bunkru. Všude, kam dohlédl, ležely kontejnery stejných rozměrů, jeden vedle druhého ve vyrovnaných řadách. Mezi nimi se rozbíhaly pravoúhlé cestičky s mléčně luminiscenčním povrchem. Byl to sporý zdroj světla, ale umožňoval sledovat čas. Do přistání na Milde zbývalo čtvrt hodiny.
Skrčil se na dno svého kontejneru a převlékl se do pestrobarevných firemních šatů. V hlavě měl pro všechny případy připraveno několik důvěryhodných historek. Doufal však, že projde nepozorován. Krátce se zorientoval a vykročil mezerou mezi řadami beden na širokou cestu pro dopravní vozíky. Po několika minutách chůze dorazil až ke stěně obrovského skladiště. Na zdi zářila číslice 30. Označení paluby? Sledoval zelené šipky, které jej zakrátko dovedly k východu. Z paluby vedla jediná cesta, z toho usoudil, že je až na samotné zádi. Vstoupil do široké hlavní chodby, která spojovala všechny paluby. Luminiscenční panely ji osvětlovaly s větší intenzitou. Neměl tušení, kam jej zavede. Jeho znalosti o lodi byly dost omezené. Rozhodl se, že raději počká v úkrytu na zádi. Nebyl si jistý, jestli má loď nějakou posádku, náklaďáky ji obvykle nemívaly, ale nechtěl riskovat.
Znovu pohlédl na hodinky a tentokrát znejistěl. Velká ručička už minula celou hodinu. V tuhle dobu by měl pociťovat brzdné impulsy Přiložil chronometr k uchu. Pravidelný tikot ho ujistil, že funguje. Znovu upřel oči na ciferník. Ještě jednou probral své výpočty. Brzdění mělo začít před několika okamžiky. Namlouval si, že má špatně seřízen čas, ale s ubíhajícími sekundami jeho zděšení rostlo. Hlavou mu prolétlo několik variant. Nehoda? Minula loď Milde? Představil si, jak se náklaďák s každou sekundou vzdaluje tisíce kilometrů od cílové planety.
Propadl panice. Potom ho napadla ještě strašnější myšlenka. Obrátil se ke skladišti a vrhnul se k prvnímu kontejneru v řadě. V nezřetelné záři se snažil přečíst hliníkovou průvodku, připevněnou na jeho stěně. SATELIT / ZEMĚ, stálo tam.
"To není možné," vykřikl zoufale,až se to rozlehlo nad mrtvou palubou. Opřel čelo o chladivý kov. "To je nesmysl," zanaříkal. "Přímá linka přece létá jen jednou za půl roku."
Bezvládně usedl na podlahu. Byl uzavřený v obrovské kovové rakvi, která obsahovala jen trochu vzduchu a tepla. Řítila se s ním prostorem bez ohledu na jeho přání. Čas lhostejně míjel. Loď již dávno minula Milde a směřovala k Zemi.
Vždycky byl smolař, ale tohle ho zdrtilo. Jak mohl zvolit právě přímý spoj! Třicet světelných let prázdnoty. V nejlepším případě stráví čtyři měsíce v nekonečných prostorách lodi. Sám až k zbláznění. Uvědomil si, že má nepatrnou šanci. Bez potravin. Bez vzduchu, který uniká z lodi do mezihvězdného prostoru stejně nezadržitelně, jakým se sem prodírá šílenství prázdnoty.
Postupně uklidňoval svoje roztřesené tělo. Ne, teď nebyl čas na hysterii. Náklaďák je na cestě k zemi a kvůli němu otáčet nebude. Na tak dlouhé pouti nemůže loď zůstat osamocena. Někde tu je řídící centrum, kde sídlí posádka. Musí je najít.
Vydal se na cestu napříč lodí. Hlavní chodba, která jej vedla nejprve přímým směrem, po několika stech metrech skončila. Musel se vydat vzhůru po nájezdových plochách pro nakládací techniku. Zaplétal se do odboček a úzkých schodišť.
Občas ztrácel orientaci, ale nakonec, veden světélkujícími šipkami, dorazil do dalšího patra. Začal chápat rozlehlost korábu. Po vyčerpávající cestě spatřil cifru 29. Opřel se o stěnu a odpočíval. Vnímal praskání chladnoucí podlahy, dech ventilátorů i další zvuky, které nedokázal nikam zařadit. Loď žila vlastním životem, jako obrovské zvíře, v jehož nitru se bezcílně pohyboval.
Roztřásl ho chlad. Uvědomil si, že teplota klesá. Teplo sálalo stěnami lodi do otevřeného, mrazivého prostoru. Jak dlouho může trvat, než se uvnitř ochladí natolik, že to nebude moci vydržet? Nevěděl, ale znovu se přiměl k pohybu. Procházel řadami kontejnerů. Několik jich ze zvědavosti otevřel páčidlem. Obsahovaly jen zlatavé krystalky rudy. Vztekle udeřil tyčí do stěny. Tahle loď je zakletá! Celý rok žil s rudou na Satelitu, teď mu bylo dáno s ní i zemřít.
Když došel na dvacátou palubu, zůstal překvapeně stát. Stěny zářily měkkým žlutým světlem. Postřehl různobarevné směrovky a vzpomněl si, že je na některých palubách už zahlédnul. Také barevné rozlišení ventilátoru a luminiscenčních panelů nebylo samoúčelné. Kdyby se dokázal správně orientovat ve značkách, možná by nalezl přímou cestu k velínu bez obcházek, které mu ztrpčovaly život. Nebylo to však jednoduché. Hlavní koridor se co chvíli rozvětvoval v síť chodeb, které spolu žádným logickým způsobem nesouvisely. Některé pokračovaly v přímém směru, jiné mizely v křivolakých zatáčkách a ústily do zvláštních hangárů.
Do jednoho takového skladiště se nechal zlákat. Měl štěstí. Když vypustil z kontejneru natlakovanou ochrannou atmosféru a sejmul víko, nalezl uvnitř tropické plody, hojně pěstované ve sklenících Satelitu. Až při pohledu na ovoce si uvědomil, jakou má žízeň. Poté, co se nasytil a napojil kyselou šťávou, vyvlekl těžké kovové víko do hlavního koridoru, aby jím označil odbočku ke skladišti. Umínil si, že pro příště bude věnovat hangárům více pozornosti.
Rozhlížel se i pro interkomech, ale buď vnitřní spojení neexistovalo, nebo nevěděl, kde jej hledat. S únavou na něj dolehla i tíseň. V tom obrovském, tmavém prostoru naplněném zbožím, kde zrak osvěžily jen různobarevné směrovky, si připadal ztracený. Už hodnou chvíli tajil dech, když přicházel k místům, kde se chodby křížily. Někdy se mu zdálo, že cítí ve vzduchu podivný pach.
Zastavil se.
Když bez hnutí naslouchal sténání lodi, neslyšel nic zvláštního. Ale sotva se opět pohnul, vracel se mu pocit, že za ozvěnou jeho kroků se skrývá zvláštní šramot. Doufal, že je to jen klam, nebo podlahou přenášené chvění, při kterém se rozeznívaly ocelové rošty. Nemohl se zbavit pocitu, že jej někdo sleduje. Pokusil se neznámého překvapit, ale pokaždé, když se prudce otočil, uviděl jen prázdnou, do šera zahalenou chodbu. Celodenní pochod jej vyčerpal. Už téměř nevnímal, kudy kráčí. Nebyl zvyklý tolik chodit. Nakonec se těsně před cílem, na páté palubě, vzdal. S vypětím posledních sil vysunul z blízkého skladu jeden z prázdných kontejnerů a zahradil jím chodbu. Byla to jeho pojistka. Kdyby se náhodou posádka vydala na kontrolní obhlídku lodi, musela by ho objevit. Usnul dříve, než ho stačil roztřást ledový průvan.
Probudil ho zvláštní pocit, že něco není v pořádku. Stěny zalévaly chodbu lhostejnou září. Pohlédl na hodinky a zlostně sykl. Zapomněl je natáhnout. Nedokázal odhadnout, jak dlouho spal. Zdálo se, že loď dýchá v pomalejším rytmu než včera.
Znepokojovalo ho však něco jiného. Do šumů a praskání, na které byl zvyklý, se mísilo hučení. Duté, hluboké hučení. Podobalo se to rezonanci. Zvuk kolísal, postupně slábnul, až ustal docela. Loď hlasitě zapraskala, zachvěla se a zmlkla. Kdyby cestoval kosmem jako obyčejný pasažér, nevěnoval by podobným zvukům pozornost. Zanikly by ve společenském hovoru. Jenže teď, v naprostém tichu mrtvé lodě, působily strašidelně. Neměl tušení, čemu by je mohl přičíst. Snad se automaticky zapnula nějaká čerpadla či generátory. Než stačil domyslet, pohasly o odstín lumiscenční panely. Rozbušilo se mu srdce. Znamená to snad, že dochází energie? Co jestli panely nemají žádný zdroj a luminiscence závisí jen na teplotě? V každém případě to znamenalo, že za nějaký čas přestane být vidět. Co se stane, jestli do té doby nenajde řídící centrum?
Přestože cítil hlad, vyrazil znovu na cestu. Zalitoval, že s sebou nevzal několik plodů. Začal intenzívněji pátrat ve štítcích kontejnerů, které po cestě míjel. Nechal za sebou čtvrtou, třetí i druhou palubu. Nervozita, která se ho zmocnila, mu tříštila myšlenky. Přesto mu neunikla jedna drobnost. Nikde nespatřil nápisy, či výraznější směrovky, které by naznačovaly cestu k centru. Udivilo ho to.
Konečně vstoupil do poslední paluby. Prošel rozsáhlými skladišti, dlouhými chodbami i plošinami s luminiscenčním světlem. Znovu opakovaně hledal i na cestách, kterými již několikrát prošel. Marně. Zůstal stát v posledním skladišti. Jeho vnější stěnu tvořil prosklený průzor. Zíral na hvězdnou oblohu a stále nemohl uvěřit, že řídící středisko tu není.
"Proboha, kde mohou být," mumlal pro sebe.
To nejhorší se stalo skutečností. Měl to pochopit už dávno. Velín neexistoval. To, co považoval za kosmickou loď, byl jen obrovský kontejner nacpaný malými kontejnery. Jeho start i přistání zajišťovaly tahače. Neměl ani motory, ani řídící centrum, prostě nic. Alex se schoulil, teď už nemohl svůj osud nijak ovlivnit.
"Hej," vykřikl zuřivě. "Kde jste kdo! Proboha, nenechávejte mě tady!" Ozvěna se rozléhala po všech koutech paluby, ale nikdo ji neslyšel. Hlas mu připadal slabý. Rozmáchl se a udeřil páčidlem do ocelového zábradlí. Rány se zvonivě odrážely od stěn. Po chvíli se vysílil. Rozhostilo se ticho. Snažil se samomluvou přemoci svůj šok.
"Bude to dobrý. Dobrý, Alexi, zase bude dobře..."
Vnímal svůj hlas jako něco cizího... Utěšování zabíralo jen částečně. Do očí mu vystoupily slzy.
"Do prdele," řekl pokud možno drsně. Tenhle způsob fungoval lépe. Hřbetem ruky utřel slzy a zvedl hlavu.
"Zkurvený centrum, až se dostanu na Zemi, něco jim k tomu řeknu." Zvláštní logika těchto slov ho povzbudila.
Měl před sebou čtyři měsíce strašné, absolutní samoty. Pokud vydrží. Usedl na zem a s očima toužebně uřenýma do průzoru hleděl na hvězdy, jakoby někoho nebo něco čekal. Když později vzpomínal na dny, které následovaly, nemohl si přesně vybavit, co dělal. Snad bezmyšlenkovitě bloumal celou lodí a hledal potraviny. Nikdy však nenašel nic jiného než ovoce. Spát chodíval k průzoru na přídi a celé dlouhé hodiny před usnutím zíral na hvězdy. Časem se naučil nějakým šestým smyslem orientovat v chodbách. Snad se podvědomě řídil barevnými značkami. Nikdy totiž nezabloudil.
Nevěděl, jak dlouho se toulal lodí, ale podle toho, že začalo hnít ovoce v otevřených kontejnerech, usoudil, že to trvalo několik dní. Několikrát měl dojem, že cestou, kterou kráčí, kdosi nedávno šel, ale nepřemýšlel o tom. Nemyslel vůbec na nic. Byl v hluboké depresi.
Loď zatím chladla.
Praskání stěn se zpomalovalo a luminiscenční panely ztrácely svoji zářivou schopnost. Ačkoliv se zádi podvědomě vyhýbal, musel najít šaty, které tam zanechal. Sám nevěděl, proč tam nezašel dřív. Hledal tak dlouho, až je nalezl.
Šaty ležely na dně kontejneru. Když si přetahoval bundu přes hlavu, ucítil, že je nasáklá nějakým pachem. Ten pach znal. Občas ho potkával v chodbách. Objevil zdroj vůně. Byla to opaleskující skvrnka na podlaze. Shýbl se a přičichl k ní. Vůně byla taková... nepozemská. Zježily se mu chloupky na rukou. Uslyšel hlasy. Sílily. "Jsem tady, jsem tady, jsem tady..."
Vyděšeně se vztyčil a přitiskl dlaně k uším, ačkoli věděl, že je to zbytečné. Slova se rodila někde uvnitř jeho mozku.
"Jsem tady, jsem tady..."
Alex vyděšeně vyběhl na chodbu. Ledově čistý vzduch mu naplnil plíce. Hlasy zmizely. Vzpomněl si na legendy, které vyprávěli dálkoví piloti. Zešílel snad? Zachvěl se. Ten někdo, co si prohlížel jeho šaty, tam zanechal skrvnu schválně. Bylo to znamení. Cestou zpátky obezřetně nahlížel do každé chodby. Chvěl se strachem. Na pátém patře spatřil další opaleskující skvrnu. Právě v tom místě, kde první den přespal. Kontejner, který mu posloužil jako lůžko, však neviděl.
Rozhlédl se kolem sebe. Chodby byly pusté. Kontejner zmizel! Snažil se ovládnout svá roztřesená kolena a se zatajeným dechem minul pachovou značku co největším obloukem. Celou cestu na příď se neodvážil ani jednou ohlédnout. Věděl, že v ocelové kleci není sám. Úlevu mu to však nepřineslo.
V noci se znovu ozval známý zvuk. Loď sténala basovou rezonancí pod náporem neznámých sil. Zdálo se mu, že se dunění blíží. Ulekaně se posadil. Koutkem oka zahlédl nějaký pohyb v průzoru. Ohlédl se přes rameno a vykřikl. Hvězdy zmizely! Celý průzor byl jednolitě černý, bez jediného paprsku světla. Začínal věřit, že dorazil až k samotným branám pekla.
Ráno se cítil špatně. Organismus oslabený jednotvárnou ovocnou dietou a zimou vypověděl poslušnost. Alex se nedokázal udržet na nohou. V horečkách střídaných zimnicí se chvěl na podlaze a chrlil nadávky vstříc černočernému vesmíru, který je nevnímal. Ve chvílích úlevy se pokoušel zvednout, ale nešlo to. To je konec, uvědomil si. Pokud nedokáže dojít pro potravu, musí zemřít. A on to nedokáže. Hovořil v horečkách sám se sebou, vtipkoval na svůj účet, ale už to nepomáhalo. Tohle nebyl dobrý závěr dobrodružství. Je to absurdní pocit vědět, že smrt přichází.
Mezi záchvaty ho trápila palčivá žízeň. Ačkoliv se mu při pomyšlení na kyselé ovoce dělalo zle, zároveň po něm toužil. Šátral okolo sebe rukama, ale nebylo tam nic. Už dojedl poslední. Polknul, ale jazyk se mu přilepil na patro. Neměl ani sliny. Probral se z horečky. Před sebou na podlaze spatřil několik plodů. Halucinace, pomyslel si. Už přicházejí i v mezidobích. Automaticky natáhl ruku a vložil plod do úst. Šťáva mu zaplavila chuťové pohárky. Kyselá halucinace, usmál se. Udivilo ho to. Bylo to příliš dokonalé. Horečkou zmučený mozek převracel situaci ze všech stran. Namáhavě vztyčil hlavu. Pokoušel se zaostřit rozmazaný zrak.
Pak jej spatřil.
Nedaleko něj stál podivný tvor. Mohl být tak metr vysoký. Nejasné obrysy se amébovitě vlnily. Neměl hlavu, jen neforemné tělo.
Alex měl pocit, že ho ten tvor pozoruje. Nevěděl, co by řekl, nepociťoval však strach. Teď už ne. Palupa čpěla známým pachem. Nadechl se.
"Hledal jsem tě, bytosti," sdělil mu neznámý.
Myšlenky, které vyvstaly Alexovi v hlavě, byly tak intenzívní, že je odlišil od svých. Pochopil, že se s tvorem dokáže dorozumět. Těžká vůně se převalovala ve vzduchu. Alex ji znovu nasál.
"Nechal jsem ti v chodbě vzkaz," pokračoval tvor. "Nepřijal jsi ho."
Alex si vzpomněl na pachovou stopu a pochopil.
"Budeš mi rozumět, když budu hovořit akusticky?" otázal se cizince.
"Ano. Všechna tvá slova ke mně dojdou i na molekulární úrovni. Vyzáří je tvá kůže."
"Škoda, že jsme se potkali tak pozdě. Myslím, že mi nezbývá mnoho času."
"Proč? Odcházíš?" otázal se tvor.
"Umírám. Smrt, to je konec existence."
"Myslíš výměnu buněk v organismu. Jejich odumírání."
"Ne, je to zánik celého organismu."
"Ach..."
Alex poznal podle zmatených vůní, že tvora jeho sdělení udivilo. Cizinec pokračoval. "Má existence není časově omezena. Mohu nahrazovat celé poškozené části těla jinými. Proč neučiníš totéž, bytosti?"
"Neumím to. A pak, na lodi nejsou náhradní části mého těla."
"Cože? Vždyť tvoje..." tvor zaváhal, jako by hledal výraz, "... loď je veliká, plná nákladu. Můžeš přece nějaký použít."
Alexovi se zdálo, že přestává chápat, o čem tvor hovoří.
"Já nemohu upotřebit předměty na lodi, nejsou k tomu vhodné." Tohle ani není moje loď."
Pachový oblak zaplnil okolí. Tvor užasnul. "Chceš říct, že ty a tvá loď nepatříte k sobě jako jedno tělo? Jak můžeš v tak nepřirozené symbióze žít?"
"Ale já nežiji v symbióze. Ocitnul jsem se na téhle lodi náhodou, není má. Dokonce nejsem ani její pilot, neovládám ji. Je to jen mrtvý kus kovu, i když se ti možná zdá, že je živá. Jsem tu jen omylem, nepatřím sem, a proto musím zemřít." Zaplétal se do slov. Zdálo se mu nemožné, aby vysvětlil cizinci nesmyslnou situaci, ve které se ocitl. Sám to všechno chápal jen ztěží.
Tvor se rozvlnil a jednou rosolovatou panožkou ukázal do průzoru. "Pohleď. Tam je moje loď."
Alex spatřil, jak se nějaká obrovská hmota, dosud zastiňující hvězdy, vzdaluje od korábu a pak se zase vrací zpět.
"To je má loď," pronesl tvor, "je to živá součást mého těla. Já i ona jsme jedno. Nemohu ji natrvalo opustit."
Teď se podivil Alex. Pochopil, proč si nerozumí. Pokusil se objasnit rozdíly, které mezi nimi panovaly.
"To, co vidíš před sebou, jsem já. Je to celé mé tělo. Loď, to je pro mně jen způsob, kterým se chráním před vnějšími nepříznivými podmínkami volného vesmíru."
"Ach..." Zdálo se, že tvor chápe.
"Jaká jsi zvláštní, bytosti. Tvá evoluce postupovala opačným směrem než má. Já nepřizpůsobuji okolní podmínky svému tělu, ale své tělo okolním podmínkám. Dokážu odolat kosmickému prostoru i žáru slunce. Nechápu, jak můžete žít v tak nelogickém uspořádání. Živý v symbioze s neživým. Zvláštní... Nyní již vím, proč umíráš. Je mi tě líto. Musí být hrozné žít v mrtvé hmotě."
Tvor se na chvíli odmlčel. "Nabízím ti azyl. Mé tělo je dostatečně prostorné, pojme nás oba. Absorbuji bez problémů celou tvou tkáň, staneš se mnou a já tebou. Souhlasíš?" Alex ohromením nevěděl co říci. Pohlédl průzorem na obrovskou hmotu rozprostírající se ve vesmíru. Původní prudký odpor vystřídaly racionální úvahy. Nabízí se mu záchrana. Odhodlal se k odpovědi.
"Nedokázal bych žít věčně v kosmu. Člověk to nemůže vydržet. Jsme bytosti spjaté se svou planetou a se společností přátel. Jsme spolu spojeni, jako ty se svým tělem. Nemůžeme se oddělit. Nepřijmu tvou nabídku, přestože nevěřím, že se ještě vrátím na Zemi. Zbývá mi ještě dlouhá pouť vesmírem, jsem příliš slabý a zranitelný, než abych to vydržel. Toužím se vrátit k lidem, ale nedokážu to."
V okamžiku, kdy to řekl, si Alex znovu bolestně uvědomil, že to nejsou jen slova. Jeho čas byl u konce.
Opět ho rozechvěla horečka. Příliš pozdě se setkali dva poutníci vesmírem. Už se nestihnou ani blíže poznat. Alexovy myšlenky odlétly k Zemi. Vzpomínal. Scenérie jehorodné planety mu běžely hlavou jako film. Bylo to něco jako rozloučení. Tvor jej pozoroval bez hnutí, snad rozumněl tomu, co se v něm odehrává, snad nikoli. V každém případě však nerušil Alexovo rozjímání.
Když Alex otevřel oči, byl návštěvník pryč. Na podlaze zanechal vzkaz. Alex přivoněl k pachové stopě.
"Na shledanou, bytosti. Ještě se setkáme. Pozdravuj ode mne své symbionty," stálo tam.
Alex si smutně přičichl ještě jednou. Bylo mu upřímně líto, že tenhle podivný pozdrav už asi nevyřídí. Propadal se do bezvědomí.
"Hej, člověče, co tu děláte? Jak jste se sem dostal?"
Alex otevřel oči. Sklánělo se nad ním několik mužů v uniformách meziplanetární policie. Nechápal, co se děje. Pátral očima v jejich zamračených obličejích. Kde jste se tu vzali? Vysvětlení našel, až když obrátil zrak k průzoru.
"Země!," zašeptal slabým hlasem.
"Jste podezřelý, že jste unesl tuhle loď. Měla dorazit až za tři a půl měsíce. Jak jste to dokázal, mluvte!"
Alex otevřel úta. Poručík se k němu sklonil a přiblížil ucho k jeho rtům.
"Mám vás pozdravovat," řekl Alex tiše.
Kapitán na něj pohlédl se zvláštním výrazem v očích. Potom trochu mírněji pokynul mužům s nosítky: "Odneste ho."