"Ještě že mám tak výborného tlumočníka," žvatlala postarší turistka. "Zdejší nářečí je prý docela nesrozumitelné..." Mirian strnula. Přesně tohle povídala paní Kaffnerová. A pak zmizela a Helga na ni se svou výpravou čekala u jezera a turisté byli celí vzteklí, jenže vztek je postupně přešel, když starou dámu nenašla ani koloniální policie. A to jsou šikovní hoši.
Přešla na druhý břeh, šuškalo se po hotelích. Odtud se nikdo nevrátí. Ani guvernér se tam neodvážil, ani ten statečný muž, který nám vyhrál válku... Mirian tyhle řeči znala. Od války se několikrát objevily takové divné nálady. Jako by přežil někdo z původních obyvatel nebo prvních kolonistů a teď šířil děsivé zvěsti... Řeči utichnou. Vždycky utichly.
Jenže paní Sinelová mi v předvečer výpravy vykládá týmiž slovy to samé, co zmizelá paní Kaffnerová. Ty báby jsou si ke všemu i podobné... Blbnu, usoudila Mirian. Zaťala zuby a namáhavě se usmála: "To je fajn, paní Sinelová. Vezměte ho s sebou." Ráno nesl k autobusu zavazadlo paní Sinelové štíhlý, příjemný muž, čtyřicátník, nevalně oděný, zjevně místní. Nesměle se usmál na průvodkyni. "Tlumočníci jsou mlčky trpěni... Platí to stále?"
Pobavilo ji to. Nepůsobil dojmem úkladného vraha. "Platí, nemějte obavy... Já jsem Mirian." Podala mu ruku. Pevně a teple ji stiskl. "Karonn," uklonil se.
Během dlouhé cesty ke třem řekám byl velmi užitečný a Mirian si blahopřála, že ho vzala s sebou. Bavil starší dámy, staral se o ně, nosil jim kokakolu a tabletky proti nevolnosti a o každém opuštěném stavení v okolí znal nějakou hrůzostrašnou historku. Opuštěných domů byla na trase spousta. Tahle oblast bývala hustě zalidněná, ale po válce a hlavně po dostavění kanálu z Akkerského jezera do města se odtud lidé ztratili. "Prý tu straší," vyrušil ji z úvah hlásek šilhavé turistky ve slaměném kloboučku. Mirian si změřila rozzářenou vrásčitou tvářičku, směšné šortky a rudé sandálky na tenkých nohou a s přemáháním vysvětlila: "Jsou to místní pověsti. Jsou hezké, ale neberte je vážně."
Paní odcupitala a Mirian si vyměnila s Karonnem pohled plný porozumění.
"Pomáháte mi," řekla mu při první zastávce. Seděla na dřevěné lavičce, s nohama nahoře.
Postavil před ni kávu z automatu. "Chcete zmrzlinu?"
"Ne, díky. Až na další zastávce. Tam je lepší přístroj."
"Vážně?" podivil se. "Nejsou snad všechny od stejné firmy?"
Zasmáli se. Dobře se s ním směje, pomyslela si.
"Musím překládat." Vstal. "Naši malí zvědavečci..." Ukázal na houští, z něhož se jak lesní skřítci rojily otrhané děti. Mirian se otřásla. "Nikdy nepochopím, odkud se tady berou."
"Prý vycházejí z jezera," řekl. "Aspoň podle pověsti."
Děti obklopily turisty a ve své nesrozumitelné řeči žebraly o zmrzlinu a bonbóny. Karonn rozvážným krokem přistoupil k hloučku. Děti na okamžik ztichly, ale když je přívětivě oslovil, rychle zase ožily. Karonn plnil své povinnosti tlumočníka skvěle. Poctivě turistům překládal strašidelné a neuvěřitelné povídačky, až z toho citlivějším povahám vstávaly vlasy na hlavě.
Pak se střapaté hejno rozprchlo a autobus pokračoval v jízdě. Prodíral se na svých pásech obtížným terénem. Stoupali do hor. Na hory je vždycky nádherný pohled. Mirian je viděla snad po stopadesáté a pokaždé na chvilku ztratila řeč.
"Jsou krásné i v mlze," promluvil za ní Karonn. "Moje zaměstnavatelka spí. Brzy budeme na prvním mostě."
"Sedněte si," nabídla mu místo vedle sebe. "Nechcete jim něco povědět místo mě?"
"Jen jestli to zvládnu," mínil skromně.
"Zkuste." Podala mu mikrofon.
"Vážení," ujal se slova Karonn. "Blížíme se k první ze tří řek, jež se proslavily ve válce. Proslavily... Především počtem obětí v bitvách o mosty. Most, přes který pojedeme, je původní, z období první kolonizace, byl však zpevněn titanovými pruty. Takže žádný strach... Řeka Settys je plná vírů a neustále pění jako šampaňské. Kdysi bývalo oblíbenou zábavou mladých sportovců sázet se, kdo ji přeplave. Jenže pokusy končily stereotypně. Jak, to si domyslíte. Hned teď. Dívejte se!"
Mirian zjistila, že jeho hlubokému, měkkému hlasu naslouchá stejně fascinovaně jako turisté. Když zazněla poslední slova, poslušně vyhlédla z okénka a zírala na divoké pěny řeky Settys, jako by je viděla poprvé.
"Zaujal vás můj výklad?" zašeptal jí u ucha.
"Umíte," uznala Mirian.
"Znám to tady." Zesmutněl. "Byl jsem tu před válkou, víte?"
"Snad nejste domorodec?" Zahrála zděšení. Jen zahrála. Domorodci přece vyhynuli... "Ale ne," smál se. "Kopal jsem spojovací kanál. Řídil jsem ty jednoduché roboty, co je pak předělali na smrtící zbraně... Ty tanky, víte? Ale s těmi už jezdili jiní." Pohlédla na něj úkosem. "Povídá se, že z nich sundali každého, kdo neprošel kontrolou myšlení..." Netušila, že na Jerapu zůstal někdo z původních dělníků. Tahle planeta je plná legend, jež vznikají podivuhodně rychle, a podle jedné z nich byli všichni dělníci stiženi strašnou kletbou. Onemocněli, zešíleli, zemřeli, spáchali sebevraždu... Málokdo se vrátil zpátky na Zemi.
Karonn se smál, když mu to povídala. "Kontrolou jsem opravdu neprošel, nebyl jsem dost spolehlivý. Tedy pro potřeby armády. Ale žádná kletba mě nestihla."
"Zase nějaký výmysl," souhlasila Mirian. Pocítila lehký dotek na rameni. Jeho ruka. Neshodila ji. Normálně by se nedala ochytávat od kdovíjakého místního pobudy, který tlumočí za pár šupů bohatým turistkám. Tenhle pobuda měl něco do sebe...
"Akker," řekl Karonn. Jeli nad hlubokou strží, v níž se úplně dole klikatila říčka Akker, druhý přítok Akkerského jezera. "Přes tu se chodí pěšky, ne?"
"Jo," vzdychla. "A na zastávce mají dobrou zmrzlinu."
Autobus zastavil. Turisté lízali zmrzlinu, bavili se s dětmi, které se tu zase tak záhadně objevily, jako by vyrostly z kamení na strmých úbočích hor, pili kávu a obdivovali nádherný, křehký, nebezpečně vyhlížející visutý most. Karonn si chvíli vážně vykládal s dětmi, pak si přisedl k Mirian. "Těším se, jak budou na můstku ječet," kývl bradou směrem k turistkám.
"Dámy ječí a pánové tiše blednou," doplnila. "No, děti jsou pryč, půjdeme..." Bylo to přesně tak, jak předpověděla. Karonn vedl paní Sinelovou a ostatní dámy jí nezřízeně záviděly. Ten člověk budil dojem jistoty a neochvějného klidu. A ještě jí vypráví historii mostu. Mirian ji na schůdcích sice přednesla pro všechny, ale Karonn znal šokující podrobnosti. Počet mrtvých při stavbě, počet obětí ve válce... Strašná čísla.
"Nejhezčí je stejně Líít," řekl pak Karonn Mirian v autobuse. Uháněli už po skalnaté náhorní plošině, vzduch byl zářivě modrý a starší turisté podřimovali. Únava a vliv pilulek... Mirian se přistihla při úvaze, jak se s ním znovu setkat. Páni. To mě to ale vzalo, posmívala se sama sobě.
"Ještě používáte ty ploché loďky a bidla?"
"Jistě. Není to romantické?" zamrkala na něj.
"A cáká to... Znáte tu pověst o vodě z Líít?"
"Pokaždé ji vyprávím..."
"Jestli máte manžela, zkusím vás trochu namočit," řekl najednou, "a vy na něj zapomenete."
"Nemám manžela," pronesla zasněně, "nemusíte mě topit."
Plavba přes Líít na rozhoupaných prámech je bezvadná atrakce. I tentokrát se vydařila.
Mirian zívla. V autobuse bylo horko, chtělo se jí spát. "Byl jste krásný převozník," řekla Karonnovi. Pozorně se na ni zahleděl. "Spěte. Ujmu se výkladu a u jezera vás vzbudím."
"Dík. Jen mi moje ovečky moc nestrašte." Malátně se usmála, stiskla mu ruku a propadla se do spánku.
Probuzení bylo kruté. Autobus stál u písčitého a kamenitého břehu, v místě, kde byla dosud znát původní výše hladiny. Ta byla nyní o tři metry níž, převalovala se tam, zvlněná neustávajícím větrem, šedá a zlověstná.
Turisté křičeli a volali. Paní Sinelová se ztratila. Odskočila si za tamtu skalku a už se neobjevila. Mirian si protřela oči a zorganizovala pátrání. Činnost lidi uklidní. I zbytečná činnost. Mirian si byla jista, že už paní Sinelovou neuvidí. Musím se zeptat Helgy, jak zmizela ta její turistka, Kaffnerová... Náhle si uvědomila, že nikde nevidí Karonna. Kam se poděl?
"Karonn?" Dáma ve slamáčku, která se neúčastnila pátrání, jelikož měla na noze puchýř, ukázala na jezero. "Povídal, že támhle v té zátoce se hromadí všechno, co do jezera nepatří. Že se tam podívá."
"On tam plaval? Vstoupil do jezera?" Mirian si zuřivě vjela prsty do vlasů.
"No ano. Co má být?" Dáma na ni upírala nechápavé oči.
"To se nesmí!" bědovala Mirian. "Kdo vstoupí do jezera, nikdy se nevrátí! Ještě nikdy se nikdo nevrátil!" Zmlkla. Kdyby mě slyšeli ostatní, začnou zas magořit... Kruci, copak Karonn, místní člověk, neví nic o jezeře Akker?
První řidič se vrátil se svou pátrací skupinou. "Nalevo ani noha. Došli jsme až ke staré silnici."
Za chvíli dorazil druhý řidič se svými svěřenci. Jen zavrtěl hlavou.
To se mi snad zdá, zoufala si Mirian. Zlý sen... Odvrátila se od zaražených turistů a zahleděla se do dálky. Ve vlnách spatřila něco nezvyklého. Hlava, ramena, paže... Někdo tam plave! Karonn!
"To není možný," zahučel jeden z řidičů. Jeho mlčenlivý kolega jen kroutil hlavou. Mirian sestoupila k hladině.
"Jak jste to dokázal?"
Karonn si prohrábl mokré vlasy. "Není tam. Mrtvá ani živá... Vy myslíte tu pověru? Nevěřím na ty nesmysly." Sebral své šaty, schované pod kamenem, a zamířil k autobusu. "Přišel jsem o výdělek..." Ušklíbl se. "Rád bych to bral takhle. S nadhledem..." Věřila mu. Držela se ho za ruku skoro celou truchlivou cestu zpátky a dala mu svou adresu.
Sotva se ve svém pokoji unaveně složila do křesla, rozsvítila se obrazovka telefonu. Helga.
"Ahoj," pozdravila kolegyni, kamarádku, se kterou před pár lety začínaly jako vůbec první průvodkyně turistů na planetě Jerap.
"Hele," vyhrkla Helga bez úvodu, "vím, co tě potkalo, ale to až jindy... Hele, Miri, ty se znáš s Karlem Achenerem?"
"Kdo je to?"
"Loučila ses s ním před hotelem..."
"Karonn?" zeptala se nejistě Mirian.
"Změnil jméno... Není divu," ušklíbla se Helga. "Má asi na svědomí spoustu lidí. Ve válce snad byl na jejich straně... Dlouho ho vyšetřovali, ale nic mu nedokázali. Potom se léčil na psychiatrii... Pak ho pustili. Jen abys věděla, Mirian, s tou mojí výpravou jel taky..."
Mirian přimhouřila oči. Pomluvit někoho je tak snadné... "Proč to neřekneš policii?"
"Je chytrej... Poslouchej, na psychině mají taky nahrávku jednoho kluka, co se ve válce zbláznil. On viděl, jak ten chlap unáší lidi! Osedlal si vítr a jel na něm na druhou stranu jezera... Kradl lidi rovnou ze stavby kanálu... Tohle ten hoch opakoval pořád dokolečka."
"Jo, jasně," řekla Mirian. "Díky za upozornění." Vypnula telefon. Spát! Nemyslet na Helgu a válečné cvoky...
V noci ji vzbudil zvonek u dveří. Věděla, že to je on. Vůbec se nebála. Pustila ho do bytu a cítila úlevu, ne strach.
"Chcete..." začal plaše, "totiž, vím, kde je paní Sinelová."
"Počkej chvilku. Obleču se," řekla potichu.
"Obleč se teple. U jezera fouká," poradil jí. "Na střeše mám vrtulník. Tichý."
"Jsou zakázané," namítla.
"Já málem taky," mínil s ironií v hlase. "Mluvila jsi s Helgou, ne? Helga je guvernérův člověk."
Vlastně jsem si to myslela, uvědomila si Mirian.
Na střeše opravdu parkoval tichý vrtulník. Karonn stroj ovládal skvěle. "Letíme hodně rychle," ozvala se Mirian.
"Příliš rychle," ohlédl se po ní. "Nestačím ti nic říct..."
"Zavraždíš mě jako paní Sinelovou a Kaffnerovou?"
"A slečnu Shoberovou a paní Villisovou a... pár dalších. Desítky, stovky lidí, co zmizeli od války... Ne, nezavraždím tě. Ale to ty přece víš."
"Vím. Jsem stejný šílenec jako ty," řekla spokojeně. "Všechna ta zmizení jsou tvoje práce?"
"Kdepak. Většinou šli s dětmi..."
"Na zastávkách?"
"Taky... Víš, ty děti jsou místní. Mají i pozemskou krev, ale domov mají tady. Záleží jim na osudu téhle planety. Moc nám pomáhají... Drž se. Přistáváme." Stroj měkce dosedl na písčitý břeh. Vystoupili. "Teď si osedláme vítr." Karonn zvedl z podlahy oválný kobereček. Sešli až k vodě, černé, jen s odrazy mdlého svitu dvou měsíců Jerapu. Karonn kobereček položil na vítr. Tak to Mirian viděla. "Sedni si. Normálně si sedni," přikázal jí. Lehce svůj podivný dopravní prostředek přidržoval. Nevěřícíma rukama se opřela o zvlněné sedátko. Pomalu, opatrně si sedala, nohy přitáhla pod sebe. Karonn hbitě naskočil za ni, vzlétli.
"Je to pěkné?" křičel jí do ucha.
"Nádhera!" smála se. "Na létajícím koberci jsem ještě necestovala!"
"To ti rád věřím."
Na druhém břehu Karonn seskočil a pomohl jí dolů. Stáli na holé skále, v místě, odkud se nikdy nikdo nevrátil, na úzkém klínu země mezi jezerem a řekami Akker a Líít. Obstoupil je zástup lidí se zvláštně nevýraznými tvářemi. "Domorodci," řekl Karonn. "Opuštění, bez paměti... Pojď." Rozhrnul tichý hlouček a vedl Mirian ke skupině domů, běžných montovaných stavení, používaných v koloniích. V největším domě v přízemí svítila všechna okna. Vešli do sálu, zabírajícího celou plochu domu. Na dřevěných a plastových židličkách a čalouněných lavicích u stěn tam posedávaly desítky lidí.
"Paní Sinelová!" vyjekla Mirian. Dáma jí vlídně pokynula a pokračovala v hovoru s jinou starou dámou. Ženy zde silně převládaly, ale Mirian zahlédla i několik postarších pánů. Všichni měli ve tvářích zvláštní jas, vyhlíželi tak nějak vznešeně.
"Ta druhá je paní Kaffnerová!" užasla Mirian.
"Jsou tu všechny. Všichni zmizelí," vysvětlil jí Karonn. "Někteří šli spát... Ještě je čas."
"Tahle dívka nemá právě dlouhou paměť," oslovil Karonna stařec s bílým vousem.
"Ne, nemá," přisvědčil Karonn. "Ale pomůže nám."
"Ptal ses jí? Ví, o co jde?"
"Nevím nic," řekla Mirian.
"Jde o záchranu původních obyvatel téhle planety," objasnil jí stařec, "téměř vyhubených před lety ve válce. A po válce. Existence kanálu..."
"Stačí," zarazil ho Karonn. "Máme naspěch."
"Počkej. My jsme, slečno, první kolonisté..."
"To jsem pochopila," kývla Mirian.
"Chtěli jsme s nimi žít... Ne mít z téhle planety prospěch, ne dobývat, vládnout... Jen žít."
"A co máte v plánu?" zeptala se věcně.
"Musíme doplnit hladinu jezera na původní výšku. To je první krok."
"Zavřít přehradu... Spustit vrata... Umíte to?
"Umíme. Ale někdo musí odvést stráže. Nechceme zabíjet."
"Já je mám odvést?" těkala pohledem od starce ke Karonnovi. Oba vážně přikývli. "Dobře. Tak povídejte."
O něco později se přiřítila ke stanovišti strážců hráze, celá vyděšená a rozcuchaná, a vyprávěla dvěma mládencům ve stejnokrojích šílenou historku o svém setkání s duchy. O tom, jak tady u jezera měla romantické rande, jak se u stanu, kde byla s přítelem, objevili duchové, vlající, vyjící, strašní, a unesli jí přítele do jezera... "Určitě jsou všude kolem," tvrdila. Hoši věřili i nevěřili, ale přece vylezli na pozorovatelnu, a zatímco zkoumali okolí dalekohledy, dveře do ovládacího střediska přehradních zařízení se za nimi zamkly. Vzápětí se zdola ozval rachot a výbuchy. Mirian se bez dechu naklonila nad kanál. Proud vody, směřující k městu, slábl, těžká vrata s děsivým hučením a skřípotem klesala dolů, až dutě udeřila o dno kanálu.
"To ona!" zuřil strážce s vyšší hodností na výložkách. Namířil na dívku samopal, ale druhý mu srazil ruku. "Co blbneš! To nemá cenu!"
"Jasně," souhlasila Mirian, "přelezte ohrádku a běžte domů."
"Tohle ti neprojde," prohlásil ten klidnější ze strážců. Kývla. "Já vím."
Kolem ohrazené plošinky zafičel vítr a na něm přiletěl jezdec na koberci. Mirian se ho chytila za ruku, naskočila a vmžiku byli pryč."
"Viděls to?" zeptal se klidnější strážce.
"N-ne," zakoktal druhý.
Hladina jezera se zvedala před očima. To není možné, myslela si Mirian, napouštění takovéhle přehrady přece trvá celé týdny...
"Postavili jsme v horách vlastní přehrady," vysvětlil jí Karonn. "Na všech hlavních přítocích. V místech, kde jsou hluboké kaňony a není tam shora vidět. Teď je naši lidé otevřeli."
"Všechno musí proběhnout rychle," ujal se slova stařec. "To je naše jediná šance."
"Pojďme se rozloučit," vyzval Karonn dívku.
"Rozloučit? S kým?"
"S těmi, kdo vstoupí do jezera," odpověděl stařec.
"Cože? Tak přece smrt, zabíjení?"
"Všichni jdou dobrovolně. Jsou staří a mají dlouhou paměť. Doplní zásobu, o kterou tuhle zemi připravili jejich krajané. Jezero musí být plné vody, Mirian. A plné paměti." Starý muž se unaveně usmíval.
Chtěla vykřiknout, protestovat, ale sevřelo se jí hrdlo. Jako v mlze viděla paní Sinelovou a Kaffnerovou, ještě nedávno pitomé turistky, a teď... Oběti.
Paní Sinelová jí pohladila paži. "Sbohem, Mirian. Je to krásné, viďte?"
"Nebojíte se?" vypravila ze sebe dívka.
"Stát se částí něčeho velkého... A napravit zločin... Není to sen?" Stará dáma se vznešeně otočila a vkročila do černé vody.
Mirian se křečovitě chytila Karonna a hleděla za nimi. Jeden po druhém se tiše potápěli. Stařec vyprovodil poslední dobrovolníky a oslovil dvojici na břehu. "Stačí nám chvilka, Karonne. Za svítání uvolníš připravený tunel. Děti rozestavíš na kontrolní stanoviště... Město potřebuje vodu, a dostane ji. Naši vodu. Každý, kdo se napije, pochopí. Každý, kdo si ve vodě umyje ruce, pozná pravdu o Jerapu. Nikdo se už nepostaví proti nám, až ochutnají naši paměť." Stiskl si s Karonnem ruce a vešel do jezera.
S příslušným zpožděním dorazila na Zemi zpráva o vyhlášení samostatnosti kolonie na planetě Jerap. Druhé povstání. První, před dvaceti lety, bylo krvavě potlačeno. Tentokrát se však ke vzbouřencům přidali i vojáci z pozemských jednotek, dokonce i velitelé, jen guvernér spáchal sebevraždu. Výčitky? Nebo mu někdo pomáhal? Kdopak ví...
Planeta, za války téměř vylidněná, byla najednou plná domorodců, objevili se i první, původní kolonisté, vzbouřenci, o jejichž smrti nikdy nebylo pochyb. Pozemští znalci si div neukroutili hlavy. Nikdo neměl potuchy, co se v té záhadné kolonii semlelo.
"Každá kolonie si nakonec vybojuje samostatnost," řekl ve svém prvním projevu, přenášeném pomocí složité techniky mnoha družic a spojovacích mezistanic právě zvolený prezident Jerapu. "Jen si vzpomeňte, co jste se učili v dějepise. Vám nikdo nevzal paměť, použijte ji tedy!" Jeho hlas zazněl tak naléhavě, že leckdo z posluchačů vstal od televize a chvíli bezradně šátral v knihovně. Pak si všichni postižení uvědomili, že doma beztak žádnou učebnici historie nemají, zastyděli se a v poklidu zasedli ke sledování dalších zpráv.