Možná to nebyl nejlepší program pro psa. Asi fakt ne. Když pes hopkuje po zadních a předvádí neumělý tanečky nebo když pinká čenichem do barevnýho balónku, nikdo si ho celkem nevšimne. Jenže Edwiga byla hvězda všech náměstíček, uměla odmocnit jakýkoli číslo, bleskově odrážet propalující laserový šlehy, až agrouši ječeli vzrušením, a nejradši ze všeho hrála šachy. Bylo legrační, jak posunovala figurky svou bílou, krátce osrstěnou packou s úhlednými nažloutlými drápky. Tvářila se při tom děsně přemýšlivě. Její hřejivě hnědý oči jí zvlhly, jak zírala zblízka do šachovnice; myslím, že všichni psi jsou krátkozrací. Když přišla na ten správnej tah, vždycky legračně zastříhala ušima. Byly jsme jen jedny z mnoha potulnejch komediantů, co se potloukají po plazzách a vagónech metra, ale lidi nás měli rádi. Dřív, dokud se používaly peníze, jsem mívala takovej legrační koženej měšec pořád plnej mincí. V poslední době nám lidi dávali spíš všelijaký drobnosti, což bylo zas napínavější: malinký hezký balení různejch dobrot, různý voňavý pěny, kapsle, ze kterejch vyrostly do tří dnů kytky nebo nějaký zeleniny, a tak. Byl to příjemnej život.
Edwigu jsem vůbec nic nemusela učit, na všechno přišla sama. Jednou jsme dostaly od nějakýho cvoka novou sadu dětskejch fleretů a Edwiga zařadila do repertoáru šermířskej zápas. Flerety měly na konci barevný citlivý kuličky, který snímaly zásahy, a na displeji na rukojeti se objevovala jejich síla a kvalita, což záviselo na tom, do kterýho místa protivníka jste se trefili. Třeba zásah do obličeje, za ten by nebyly vůbec žádný body. Museli jste mířit na hruď a na ramena.
Fascinovalo mě, že Edwiga to všechno hned uměla. Musela sice třímat fleret oběma předníma packama, takže se nemohla postavit tak dobře bokem a tak přesně se krýt, jenže stejně její obrana i výpady byly nekonečně rychlý a jemný, nikdo na ni prostě neměl, s jejíma reakcema a postřehem.
A v tom byla asi právě ta chyba.
Ten den, kdy se to všechno stalo, jsme musely jako už mockrát vyklidit náš oblíbenej plácek před Olšovým nočním podnikem "LA BRANCHE ROUGE"*, protože se tu zase už chystala velká venkovní noční taneční show, a to je spousta řevu, příšerný hudby, blýskavejch tanečnic s pštrosíma pérama a jinýho děsnýho nevkusu, a to není nic pro nás. Edwiga navíc nesnáší barevný rachejtle, protože sirnatě smrděj a ona se bojí ohně a jisker, že jí popálej kožich.
Takže jakmile parta hulákajících osvětlovačů začala rozvěšovat girlandy barevnejch žárovek, laserovejch blesků a generátorů různejch dýmů a čmoudů, zdejchly jsme se do takový tichý uličky asi za tři rohy, k vetešnictví starýho Soukupa. Tady nikdo neřval a nehulákal. Nějakej chodec se tady ale občas vyskytnul, a tak jsme rozložily fidlátka a připravily produkci. Vždycky jsem se hodně bála agroušů a v hloubi duše jsem moc nesouhlasila s tím, když dostali právo na ničivý vybíjení se, i když chápu, že společnost, jak se pořád vopakuje, je jim moc dlužná; ale nestačilo by je zavřít do nějaký haly, tělocvičny, lomu nebo podobnýho prostředí, a tam aby rozbíjeli, lámali a ničili po libosti? No, asi by to nestačilo, protože by to nebylo doopravdy.
Nemám prostě agrouše ráda, i když vím, že je neslušný dávat jim to najevo, jelikož jsou z nich agrouši právě proto, že je ostatní neměli dost rádi. Vždycky se jenom bojím, aby na mně nepoznali, že je nemám dost ráda.
Jsem ale smířená s tím, že prolítávaj kolem nás na tryskovejch érovkách, který rozrážejí ušní bubínky a ožehávají lidi plamenejma jazykama. Zvykla jsem si na jejich bicykly, který při každý otočce kola vystřelej. Trpělivě uhýbám jejich boxovacím koulím na gumovejch pružinách a přesvědčuju sama sebe, že stejně nikomu doopravdy neublížej. Ani si už nevšímám agroušskejch honů na vyděšený vozíčkáře. Je fakt, že podle pravidel hry mají zakázáno někomu doopravdy ublížit. Můžou ale rozbít, poškodit a zničit cokoli, co není živý nebo nutný pro udržení životních funkcí nějaký živý bytosti.
No a parta takovejch agroušů se právě rozhodla, že se pobaví na náš účet. Samozřejmě začali laserovou fackovandou. Snažila jsem se Edwize nějak signalizovat, že nemá reagovat tak strašně rychle. Že má radši snýst nějaký to šlehnutí laserem do kožichu. Ale nemohla jsem toho moc dělat: mrkat, prosebně kroutit pusu... nebylo to vůbec nic platný. Edwigu hra vyloženě bavila. Předváděla se, odrážela rány přímo s požitkem, její malinkej protilaserovej štít se jí míhal v packách skoro neviditelně, oči se jí rozzářily a tlama se roztáhla v tom nejveselejším psím úsměvu, s vyplazeným růžovým jazykem.
Vtom si agrouši všimli fleretů a hned si je rozebrali. Rozhodli se, že budou proti Edwize šermovat tři najednou. K mý hrůze odlomili špičky fleretů, takže vznikly ostrý a opravdu nebezpečný hroty. Tohle mi ovšem pojišťovna zaplatí jako všechny škody způsobený agrouši.
Edwiga to všechno brala jako čím dál větší legraci. Viděla jsem na ní, že se na ten souboj vyloženě těší. Ale ve mně se v tý chvíli zastavil dech.
Agroušům bylo samo sebou jedno, že od začátku souboje ukazoval displej na jejím fleretu spoustu prvotřídních zásahů. Jeden agrouš se s řevem rozběhl proti Edwize a vší silou do ní vrazil přeražený fleret. S mocným trhnutím ho vytáhl a pobaveně pozoroval ránu. Pochopitelně se neobjevila krev a Edwiga se nezkroutila na zemi v křečích, ani nic podobnýho. Nejspíš si poškození v zápalu hry ani nevšimla. Kožešina se jen trochu natrhla a pod ní se objevila černá zrnitá hmota vlastní tělo Edwigy.
"Uteč, rychle," zařvala jsem, ale věděla jsem, že to je zbytečný, protože neměla vůbec žádnej pud sebezáchovy, a i kdyby, stejně by ji dostali. Tohle byla naprosto povolená zábava.
Propíchali ji flerety skrz naskrz. Srazili ji k zemi a dupali po ní, až z bílozlatý kožešiny lezly křehký obvody, malý elektronický krabičky, vymačkávaný z černý pórovitý hmoty výplně jejího trupu.
Edwiga se do posledního okamžiku snažila vést svůj fleret tak, aby jeho jemná, citlivá špička zasahovala soupeře do hrudi a do ramenou. Pokud z její hlavy ještě něco zbývalo, měla pořád ten radostnej, hravej výraz.
Za chvíli ležely na chodníku jen cáry podupaný, zablácený kůže, spousta černý pórovitý pěny a pár lesklejch tenoučkejch drátků.
Agrouši zůstali tiše stát, šklebili se a zírali na mě.
Byli jen o málo mladší než já. Uvědomila jsem si, že přesně vyhmátli, jak mi můžou nejvíc ublížit. Ušklíbla jsem se, abych nevypadala tak sklesle, ale jen taktak že jsem nezačala brečet.
Jeden z nich se tak divně, rozpačitě zasmál, a mě napadlo, ačkoli to už byla úplná šílenost, že by vlastně ode mě chtěli projev nějakýho uznání. Respektu. Že si vlastně mysleli i když nic tak stupidního si pochopitelně doopravdy myslet nemohli, že je za to budu trochu obdivovat.
"Ts," usmála jsem se, i když to byl zlej a přezíravej úsměv a i ten mi dal hodně práce. "Ts. Slyšela jsem, že ničení zooidů připadá zábavný jenom..."
"No?" civěli na mě.
"Jedině androidům, přece. Nečum tak blbě a zastrč si ty dráty, co ti čouhaj z uší!" To už se mi krk stáhnul tak, že bych ze sebe nevypravila ani jedno další slovo.
Ale oni zmlkli a ten nejmenší se nejistě začal dloubat v uchu.