Stará zahrada tohle léto rozkvetla jako nikdy předtím. Mnohaleté suché stromy se snad zázrakem obalily pestrými květy. Sedm královských dcer, oděných do nejdražších šatů, zlatých a stříbrných, si hrálo na slunnénm svahu a vyhýbalo se temnému lesoparku na okraji zahrady. Nikdo ho neměl rád a žádná noha by tam nevkročila.
Jenom dvě dívčí nohy každodenně chodily do stinného lesa. V jeho srdci totiž ležela tůň, přebytečná horská voda stékala do nádrže pod ní a dívka se sem chodila koupat. Jenom ona, protože nikdo jiný by se nedokázal vody v tůni ani dotknout, jak byla ledová.
Tam ji také potkal králův syn Denal. Čertví, proč tam zabloudil. Šel a najednou zahlédl mezi stromy stát nahou dívku. Z vlasů jí kapala voda a stékala po bledém, krásném těle. U nohou se jí choulily šedé šaty. Jako očarován šel k dívce blíž. Obrátila k němu tvář a on strnul. Podíval se do těch jejích očí, zelených a hlubokých, vášnivých. A ona nevykřikla, nesnažila se zahalit. Hovořili spolu očima a jejich myšlenky si rozuměly. Stáli tak dlouho a ona rozpoznala v muži touhu. Rozeznala ji dříve než muž sám a on to věděl.
Přistoupil těsně k dívce, neuhnula. Dotkl se jí, neucukla. Chtěl ji políbit a v té chvíli ho odstrčila.
"Zemřel bys." řekla tiše.
Nechápal a ona ho přizvala gestem k tůni. Lehounce zčeřila hladinu. Voda se podivně zakalila. Postupně se vyjasňoval živý obraz: Denal stál ve slavnostním šatě před shromážděním, které mu provolávalo slávu. Na hlavu mu kladli korunu a předávali další symboly moci. Po boku mu stála žena, tolik podobná záhadné dívce...
Denal vděšeně couvl od tůně. Hladina opět zprůhledněla. Zvedl hlavu, rozhlédl se, ale dívka zmizela.
V noci nemohl spát. Ráno přišel zase k tůňce. Dívka tam stála, ještě se na ní leskly setřené kapičky ledové vody, byla však již oblečena. Zjevně na něho čekala. Když zaslechla jeho kroky, pomalu k němu obrátila obličej a znovu ho na chvíli svázala silou svých očí.
"Kdo jsi?" vyhrkl Denal.
"Felba." řekla.
"Ten... obraz... včera," mávl rukou k tůni, "to byla lež, že?"
"Proč? Vždyť pořádáš zásnubní ples! Budeš se ženit, budeš mít syna, budeš králem."
"Snad nechceš na ples přijít?!" zvolal s úsměvem.
"Chci." řekla ostře.
Denal to bral jako žert. "Dobře, "přikývl, "zvu tě."
Felba už zacházela mezi stromy. "Já přijdu." řekla ještě a ztratila se.
Díky rušným přípravám Denal na tajemnou dívku zapomněl. Když se oblékal do plesových šatů, najednou se otevřely dveře a vešla Felba. Polekaně sebou trhl, ale než stihl vykřiknout: jak jsi se sem dostala?! Felba ho předešla:
"Máš i pro mě šaty?"
Denalův pohled padl na připravené bělostné šaty pro vyvolenou dívku. I Felba se na ně podívala.3/4 Tam u tůňky to nemyslel vůbec vážně. Tak i teď lehkomyslně ukázal na šaty.
Ještě ve dveřích se Felbě usmál. Pospíchal do sálu Radosti, slavnost byla totiž už v plném proudu. Sotva Denal vstoupil, král zahájil ples. Mladý princ tancoval s několika vhodnými dívkami. Pak usedl do čestného křesla a bezdůvodně vyčkával.
Dveře se náhle otevřely a v nich se objevila krásná žena v nádherných bílých šatech. Lidé v jejím okolí rázem zmlkli a ustali v tanci. Denal zbledl, král s královnou si v úleku pohlédli do očí. Nikdo nikdy neviděl důstojnější a více okouzlující ženu, než byla tato neznámá. Vykročila pevným krokem, podpadky jejích střevíčků rázně a pravidelně odměřily vzdálenost ke křeslu s princem. Bylo vidět, že zná svou cenu, hlavu s umným účesem držela hrdě vzpřímenou. Bledý obličej zářil jako měsíc a v očích měla tisíce jisker.
Před Denalem se uklonila. Princ byl ovládán zcela její vůlí. Nevnímal, že tancuje. Jeho svět se zmenšil na dvě oči, zelené, hluboké a zrádné. Objevoval v nich něco, co dosud v životě nepoznal. Během okamžiku se výraz jejích očí změnil, podivně v nich svitlo. Denal cítil, jak se v jeho srdci budí velká, nekonečná, šílená láska, uvědomoval si, že je navždycky zamilován a že jeho vlastní život proti tomuto tajemnému citu nic neznamená. Pak svit v očích zhasl, ale Denal byl spoután.
Král i jeho žena pozorovali s úzkostí tancující dvojici. I oni zahlédli svit, který tak dobře znali, a královna si schovala tvář do dlaní. To je konec, šeptala si, konec, je nekonečně zamilován kouzlem smaragdových očí.
Po plese si princ odvedl Felbu do svého pokoje. Přistoupil k ní, lehce se dotkl jejích hedvábných, černých vlasů a sklouzl rukou na rameno. Felbino tělo bylo chladné jako skála a její oči bodaly jako dva uhly. V prstech ho mrazilo. Nahnul se k jejím rtům, ale ona mezi jejich ústa vložila dlaň.
"Ne, tohle bych nechtěla. Zemřel bys." zašeptala naléhavě. Dotkla se mužova těla a Denal na okamžik zavřel víčka. Když se rozhlédl, byl v pokoji sám.
Neštěstí rodičů, kterému nerozuměl, ho utvrzovalo v tom, že Felba není sen, není přelud, i když se vždycky tak záhadně rozplyne. Běžel k tůni, ale nebyla tam, vyptával se všech, ale vrtěli jenom hlavou.
Hosté plesu se urazili a odjeli. Princ zůstal bez nevěsty. Bloudil jako šílený po chodbách, když neměl tu, kterou miloval, byl ztracen. Kam se podíval, hleděly na něho temné, zelené oči.
Zoufalý znovu přišel k tůni a usnul na jejím břehu. V noci se mu zdálo o Felbě, radila mu, aby pohladil vodu v tůni. Ráno se probudil otřesen, ale udělal to. Nic se ale nestalo. Svěsil hlavu, když sebou v úžasu trhl. Za zády uslyšel kroky. Bál se ale obrátit.
"Denale?"
Felbin hlas! Prudce se otočil. Stála tam v očekávání, s nachýlenou hlavou, černé vlasy rozpuštěné. Přiskočil k ní a objal její kolena.
"Ožením se s tebou." prohlásil a vstal. "Chceš mě?"
Poprvé zahlédl v její tváři úsměv. "Nevím."
Tón Felbina hlasu ho znepokojil. Přesto ji vzal jemně za ruku, jakoby se bál, že se mu dívka vytrhne.
"Proč nevíš, Felbo? Brání ti něco? Tvoji rodiče?"
"Nemám rodiče, zemřeli už dávno."
Denal se zarazil. "Tak mladí?"
"Žít dlouho mohou jenom ti nejlepší." řekla Felba zastřeně. "O některých se to ví, že byli vybráni. Výjimečně to někteří cítí sami. Ti jsou už od mládí velmi moudří."
"Co ti tedy brání?"
"Ani to nevím," přiznala Felba. "Ale zítra to budu vědět."
Pohlédla Denalovi do očí a on pochopil. Nechal ji celou noc samotnou, aby mohla rozumlouvat s těmi, kteří řídí její kroky.
Ráno jenom mlčky kývla a nechala se odvést do paláce. Vyžádala si prosté, splývavé šaty a učesala se. Denala znovu ohromila její proměna. Pak předstoupili před Denalovy rodiče.
"Chci se ženit." oznámil Denal suše.
Jeho rodiče si pohlédli do očí. Co jsem říkala, mluvil královnin pohled.
"To já nedovolím." odsekl král přísně a zavolal stráž, která Felbu odvedla. Denal ji chtěl bránit, a tak ho král poručil spoutat.
"Měj rozum, Denale," promlouval k synovi mírně. "Chceš si vzít Felbu a nic o ní nevíš."
"Nepotřebuji nic vědět." řekl Denal rozhodným tónem. Kupodivu byl klidný a vyrovnaný.
"Blázne!" rozkřikl se král. "Ty nevíš - " zarazil se v půli věty. Prchlivě zalétl pohledem ke královně. S povzdechem přikývla na nevyslovenou otázku: Řekni mu to.
"Co ještě nevím?" zeptal se Denal pomalu a důrazně.
"Pravdu o svém bratrovi nevíš. Když jsi se vrátil ze studií, lhali jsme ti. Smaal neonemocněl. Ona ho zabila..."
"O-ona?" zakoktal Denal. "Co se stalo?"
Král se zachmuřil a začal smutným hlasem vyprávět. "Tvůj starší bratr Smaal slavil dvacáté narozeniny. Pozvali jsme mnoho hostů, mezi nimi i Smaalova nového přítele, který přivedl také svou sestru. Byla to Felba. Nevěděli jsme o ní, chovala se nenápadně. Smaal si jí všiml u jednoho dlouhého stolu. Stála na opačném konci, obracela se, jejích tváře se setkaly. Jen krátce jí pohlédl do očí. My oba," král se mírně pootočil ke své ženě, "jsme ten střet viděli. Svit v očích, to strašné kouzlo. Smaal byl ztracen a my jsme nic netušili. Ten večer si ji odvedl do svého pokoje. Felba mu však zmizela. A on bloudil jako šílený po hradě, protože ji neměl. Já jsem se mezitím dozvěděl, co je Felba zač, a bránil všemožně Smaalovi, aby ji našel. Avšak Smaal nežil, jenom jeho tělesná schránka chodila po chodbách jako přízrak. Smiloval jsem se nad ním a dovolil mu jít do zahrady. Vrátil se večer i s ní. Chtěl, aby zůstala. A ráno byl Smaal mrtev. Felba u něho seděla a po tvářích jí stékaly slzy jako hrachy." Král se na chvíli odmlčel. "Felba nám naznačila, co se v noci stalo. Jeho touha po ní byla příliš veliká. Neuposlechl její varování. Neubránila se mu. Smaal si vzal, co chtěl, a zahynul. Tak to aspoň tvrdila ona..." Králi selhal bolestí hlas.
Denal zbledl.
"My jsme jí nevěřili." pokračovala královna. "Ale Smaal nebyl ani zraněn, ani otráven. Pochopili jsme, že tohle není přirozená smrt. Vysvětlení mohla podat jenom Felba, ale ta už dál jenom mlčela. Věděli jsme, že patří k prastarému Rodu smaragdových očí, a také to, co o ní rozhlašovali lidé. Říkali: Čarodějnice. Co nejdál od ní! Proto jsme bránili Smaalovi v hledání , vylekaly nás ty silné řeči. Nyní nám bylo jasné, že lidé nelhali. Felba je čarodějnice. Museli jsme ji ztrestat. Dali jsme jí vyloupnout oči. Když ji odvedli katovi, obloudila ho, stejně jako všechny další. Bylo to marné, nikdo jejím očím neodolal. Přesto jsme se nevzdali a uvrhli ji do cely. Nevydržel však žádný zámek a řetězy se rozpadly. Felba nám řekla, že ji spoutá jenom její vlastní láska. Pak zelené oči vyhasnou a už nikdy nikoho neočarují, už nebudou přinášet smrt." Královna vzdychla. "Hrad ale neopustila. Žila ve staré zahradě celé dva roky. A my bláhově věřili, že odešla. Možná, že na tebe čekala, Denale."
"Určitě." promluvil král tvrdě. "Všechno se opakuje jako se Smaalem. Skončím s Felbou! Nikdo ji nedokáže zabít, oči ho zrazují. Ale já našel řešení."
Denal vycítil v otcově záměru něco podlého, zákeřného. "Nedělej to, otče!"
"Ty mi to nepřekazíš!" zvolal král ohnivě. "Nechci tě ztratit. Raději vidět tvá pouta než tvou smrt."
Denal sevřel rty a sklonil hlavu.
U večeře zaslechl hluk na nádvoří. Vyhlédl z okna. Skupina strážných vedla ve svém středu dívku s páskou přes oči. To mohla být jedině Felba. Průvod zůstal stát před Mohylou smrti. Felba překročila příkop a strhla si z očí pásku. Nějaký muž vložil do příkopu hořící pochodeň a kolem celé Mohyly vzplál oheň. Denal odhadl, že dřevo vydrží tak do rána.
Odešel do svého pokoje. Snesla se temná noc, nebylo vidět ani na krok. Kruh z plamenů zářil jasně do dálky, ale u Mohyly vládla tma. Denal věděl, že tam Felba je, že tam čeká.
Nikdo mi nevezme mou lásku, myslel si v té chvíli, nikdo mi nezabrání jít za Felbou. Ani oheň, říkal si a zároveň věděl, že nikdo neprojde hořícím příkopem živý. Ale já musím! Felba mě volá!
Porazil muže, který ho hlídal, vyběhl na chodbu a pěstí omráčil dalšího strážného. Stejně naložil se všemi ostatními, kteří se mu postavili do cesty. Nikomu se nepodařilo ho zadržet. Před ohnivým kruhem se ale zastavil a bezradně zavolal Felbino jméno. Plameny se rozestoupily, za nimi stála Felba s široce rozpaženýma rukama. Denal prošel vzniklou mezerou, aniž by pocítil žár ohně.
Felba ho odvedla k ploše široké Mohyly. Denal k ní přistoupil a zadíval se jí do očí. Rozvážně vzal její chladnou ruku do svých horkých dlaní. Felba jakoby tála lnula k Denalovi. Její pohled nebodal, byl měkký a něžný.
"Chci, i za tu cenu." zašeptal.
Nepřiznala v té chvíli, že se jí zmocnil strach o Denala. Strach z toho, že jeho láska není dostatečně žhavá, aby přehlušila smrtící mráz. Strach z toho , že ho zabije. Ale jestli se tak nestane, pak to znamená...
Nestačila domyslet. Denal ji objal kolem pasu, přitáhl těsně k sobě a políbil na rty. Nebránila už jeho touze. Snad i ona uvěřila, že konečně někdo přemůže kouzlo jejích očí. Přestože věděla, že kruté pomstě smaragdu nikdo neunikne...
Ale Denal přežil. Cítil se slabý, avšak jeho nitro naplnila nová síla. Teď chápal, že slepá láska, kterou způsobily zelené oči, se proměnila v lásku skutečnou. Políbil Felbu na tvář a ve tmě se mu zdálo, že zář jejích očí poněkud zmatněla. Ale mohl se mýlit.
"Jdi už." řekla mu Felba přísným hlasem. Byl trochu zastřený.
"Utečme spolu! Nevzdám se tě, vždyť i ty - "
"Odejdeš sám." přerušila ho. "Co se má stát, to se stane. Nechtěj zasahovat do rozhodnutí, která jsou mimo tebe."
Denal pobledl a naposledy pohladil pohledem její harmonické, snad dokonalé tělo.
Ještě v noci se vrátil na hrad. Sledovaly ho udivené tváře strážných, které s takovou silou rozrážel pěstmi při svém útěku. Denal se vrhl na lůžko a tvrdě usnul.
Ráno Denal uviděl jenom spálený kruh a Mohylu prázdnou. Felbu museli někam odvést. Naléhal na otce, prosil, padl na kolena, plakal. Král byl pohnut, ale zůstal neúprosný. Nepros, neponižuj se, šeptala mu Felba z velké dálky.
Denal hrdě vstal a nastavil ruce. Spoutejte mě, nebo uniknu. Pokud budu volný, nic mě nezastaví, nic. A mé myšlenky nezadržíte ani teď. A ani tehdy, když budu svázaný. Felba je tady, u mě, v mých myšlenkách. Budu s ní rozmlouvat a naše láska, moje i její, nás přenese k sobě.
Chodil nyní spoután a lidé si o tom povídali různé zvěsti. Vysedával u okna, hleděl někam do dálky. Často ho našli, jak sedí v koutě tmavé chodby, zamyšlený, nepřítomný. Choval se klidně a povolně, většinou mlčel, na nic se neptal, jakoby už všchno dopředu věděl.
Král zešedivěl a královně přibylo vrásek. Hrad se proměnil v ponuré, truchlivé sídlo, s obyvateli, kteří se dotkli něčeho tak tajemně mrazivého, až se zapomněli smát. I na královy dcery se začal pomalu snášet temný závoj, a tak raději odjely k vlídným příbuzným. Králův mladší bratranec Drul, lačnící po trůnu, přijel na návštěvu zvědavý a připravený chopit se šance. Jednou potkal na procházce mladého Denala. Král svého hosta doprovázel a při setkání se synem jeho tvář zpopelavěla. Drul se začal nahlas smát.
"To snad ne, milý bratranče!" zajíkal se smíchy. "To ho máš tak svázaného, aby ti neutek za tou svou čarodějnicí?! Pěkný ptáček, ten tvůj Denal!"
Asi by se ještě dlouho jízlivě chechtal, kdyby k němu sám Denal nepřistoupil a nespálil ho pohledem.
"To jsi mluvil o Felbě?" zasyčel Drulovi do tváře. Tomu hned zmrzl úšklebek na rtech.
"Jdi odtud, hade." řekl Denal a opovržlivě ho obešel.
Král Drula nepřemlouval, aby zůstal. A vznešený, chamtivý příbuzný se urazil a rychle odjel.
Nadcházel Den Rady. Osudný den, kdy bude rozhodnuto, komu připadne trůn. Slova Nejstaršího Rádce, vyřčená již v předvečer, všechny zarmoutila: "Starý král má sice syna, ale ten je prý šílený. Volba musí padnout na jiný rod, zdravý a silný, který bude zárukou dalších zdravých a silných potomků."
Souběžně se zahájením Rady dostal Denal důležitou zprávu: Máš dítě, máš syna... Denal cítil, že je to pravda, a myslí mu proběhla vzpomínka na noc u Mohyly. Jdi a mluv, radily mu dál myšlenky.
Když Rada zasedla, krajem zuřila bouře. Domy se zmítaly v prudkých poryvech větru. Jenom hrad statečně odolával rozmaru přírody a jednání mohla v klidu proběhnout. Denal měl divný jas v očích, když žádal o vstup do jednací místnosti. Nemluvil jako šílený, pustili ho váhavě dovnitř. Jeden z Rádců právě hovořil o novém rodě, který doporučoval.
"Je to nutné," uzavíral svou řeč, "když právě vládnoucí rod nemá potomstvo."
"To není pravda." vložil se do toho Denal. "To není vůbec pravda! Dnes je ten čas a já můžu říct: Já jsem zcela zdráv, mám ženu, já mám syna."
Nastalo mlčení. Hrozivé, odmítavé ticho.
"Zlomil jsem kouzlo Felbiných očí," pokračoval Denal. "Já prohlašuji, že jsem se jí nikdy nevzdal a nevěřil jsem, že je čarodějnice. Miluji Felbu."
Za okny se opět zvedl prudký vítr a vzápětí se rozrazily dveře do sálu. Vešli podivní muži a obstoupili jednací stůl. Vdšichni měli důstojné a urozené vzezření. Sotva pohlédli svýma zelenýma očimana na přítomné Rádce, ti se přestali hýbat a strnuli jako sochy.
Jdi. Máš volnou cestu. Přiveď si Felbu i syna. Kůň ví, kam má jet.
Denal okamžitě poslechl, vyšel z paláce a nasedl na připraveného zelenookého hřebce. Kůň ho nesl k východu. Když doraziil k táboru, ve kterém si svůj trest odpykávali různí zločinci, zahlédl mezi ženami kojící Felbu. Zelené ženiny oči k němu vzhlédly, ale nemusely nic říkat. Denal vytasil meč a šel se bít.
Večer dorazil k hradu bílý kůň. To Denal si přivedl ženu a syna. Zástup zelenookých Felbiných bratří zmizel a Rada opět ožila. Novým králem se stal Denal.
Když Denal pohlédl svému synovi do očí, polekal se. Byly zelené jako ty Felbiny.
"Co to znamená?" zeptal se s obavami.
"Patří našemu Rodu." odpověděla Felba vážně. "Ale neboj se."
Denalovi nezbylo než uvěřit. Vzpomněl si na výjev u tůně, ten se přece stal skutečností, Felba musí vědět, co říká.
Synovo jméno určila Felba. Oznámila, že má na to právo. Denal přikývl na jméno Gredi. Tušil, že to má nějaký význam, Felba mu však na otázku neodpověděla. Dovolila Denalovi, aby synovi říkal krátce Gred a sana si na to zvykla.
Když byly Gredovi dva roky, přišel se na něho podívat Felbin bratr, kdysi Smaalův přítel. Skolonil se k dítěti a zahleděl se mu do očí. S uspokojením se zase zvedl.
"Je náš." usmál se.
Denal se kousl do rtu.
"Proč to říkáš?" zeptala se Felba bratra mírně. "Víš to přece už dávno."
Podivně se mu zajiskřilo v zorničkách.
"Proč jsi, Almi, přišel?"
Muž sebou údivem trhl a svraštil obočí, protože poznal, že ho Felba úmyslně oslovila jménem.
"Je brzy." řekla Felba. "Je brzy a ty nemáš právo. Přesto přinášíš strach. Přinášíš zlo. Ještě mám ostrý zrak."
"To vidím." řekl Almi poraženě. "Půjdu."
Skromně opustil hrad, aby se po letech vrátil, tentokrát v právu a včas.
Čas ubíhal a nejednou bylo Gredovi třináct let. O narozeninách přišel Almi znovu. Byl však jako vyměněný. Mluvil bez důrazu, bez povýšenosti, ohleduplně. Felba ho uviděla v dálce první a zbledla. Věděla, že jednou se to musí stát, ale v skrytu duše si přála, aby ta chvíle nikdy nenastala.
"Musíme odejít, milý." předesílala opatrně. "Já a Gred."
Denala napadlo tisíc a sto otázek. Ani jednu nevyslovil. Jen zapátral kolem sebe. Otevřely se dveře a vstoupil Almi.
"Jsi připravená, Felbo?"
Denal se otočil na patě a odešel. Felba sklopila hlavu, nemohla už více prodlévat a vzkázala synovi rozhodnutí o jejich odchodu.
Když dorazili do Údolí smaragdových očí, uvítaly je zástupy lidí. Kam se člověk otočil, narážel na zelené oči. Gred sestoupil s koně a přihlížel, jak se matka vítá a objímá s bělovousým staarcem a říkají si záhadná slova. Stál tam skromně stranou a držel za uzdu koně, kterého mu daroval otec. Stařec náhle uhnul očima a zabořil se pohledem k Gredovi. Všechny oči se upřely na něho.
"Už dlouho jsme tě očekávali. Vítám tě doma, Gredi." uvítal ho stařec vážným tónem.
Gred mu na to neodpověděl, nebylo třeba. Stařec se odvrátil, s ním všichni ostatní, a zavedl Felbu se synem k jejich novému domovu. Byl jím Almiho dům. Gred neprotestoval, i když neměl Almiho pichlavý pohled rád.
Felba byla šťastná, že je opět mezi svými. Přesto každý večer vzpomínala a hleděla v tu stranu, kde stojí hrad, a myslela na Denala. Dnes už ale nebyla schopna hovořit s ním v myšlenkách.
Gred začal navštěvovat Dům moudra a bělovousý stařec, otec Bárti, ho vyučoval. Gred se učil rychle a byl bystrý, za půl roku zvládl veškerou nauku. Gred se pak z vlastní vůle začal připravovat na Zkoušky.
Zkoušky jsou vstupní branou do dospělosti. Jejich splnění je velmi složité a přípravy na ně trvají několik let. S přípravami se začíná tak v šestnácti sedmnácti letech. Gred byl odvážný, začal už ve třinácti.
Asi po roce přijel do Údolí osamělý jezdec. Nechal koně stát v soutěsce a prošel vstupní branou. Otec Bárti ho viděl přicházet a poslal mu Felbu naproti.
"Neměl jsi jezdit, Denale." řekla mu na uvítanou.
"Neradi mě tu vidí?" roztáhl muž škrobeně rty. Pak se jeho grimasa zhroutila, vystřídal ji zmučený výraz. "Už nemůžu dál." zašeptal. "Jedinou radostí je Gred." dodal s napjatým výrazem ve tváři.
"Gredi." opravila ho Felba.
"Cože?!" zvolal polekaně a s úžasem.
Felba nehnula brvou. "Gredi není tvůj syn, ty jsi pouze jeho otec."
Muž ztratil řeč.
"Je náš." dodala Felba s kamennou tváří.
Je náš, jen náš! Denalovi se zatočila hlava.
"To není pravda, to přece nemůže být pravda..." zašeptal zoufale. "Přece jsem nebyl pouhým nástrojem jeho zrození?" Ohlédl se po Felbě. "Co se to s tebou stalo? Tvoje láska vyprchala jako vůně! I ta jednou omrzí..."
"Takhle nemluv. Tomu sám nevěříš."
"Nechci věřit."
Felba ho chytila za ruku. "Denale, vrať se, snažně tě prosím. Vrať se domů. Já bych ráda - ale nesmím, nesmím!"
Zahleděl se do jejích prosebných očí. Nechtěj víc vědět, prosím, říkaly.
Co nemám vědět? Co je to zrádnost, která vězí v těch zelených zorničkách? ptal se v duchu, ale marně se dovolával odpovědi. Felba mlčela.
"Proklínám ty tvoje oči!" vykřikl zoufale.
"To neříkej!" řekla vyčítavě a uhnula pohledem někam vzhůru. Denal sledoval její pohyb. Felba si schovala tváře do dlaní. "Já přece za nic nemůžu..."
Co je to mezi mnou a Felbou? ptal se Denal sám sebe. Musí to být něco strašného, strašná síla, která mi bere ženu a syna. Která mě využila, ztýrala a teď se mi směje. A vládne i Felbě, té tajemné Felbě, která tu teď v beznaději pláče. Je něco silnějšího než její láska? Ale co? A co je to tam nahoře?
Odstrčil Felbu stranou a běžel rovnou k Velikým schodům. Dlouhé a široké bílé schodiště vedlo v pěti stupních po deseti schodech až k vrcholu, na kterém stál Chrám Smaragdu. Skrz bělostné sloupy unikala smaragdová zář, smrtonosná pro toho, kdo vystoupí příliš vysoko, až na nejvyšší schod. Denal nic z toho nemohl tušit. Zato všichni, kteří se dosud bezstarostně procházeli po Údolí, ztuhli a hleděli vyděšeně za ním.
Denal se hnal bezhlavě po schodech. Na osmém schodě pátého stupně se zarazil, konečně k němu dolétl Felbin varovný hlas. Zastavil se, ale neotočil. Právě v té chvíli vyšel z Domu moudra Gredi ve veselé společnosti svých přátel. Vzápětí uviděl na Velikých schodech svého otce a celý se proměnil. Najednou zapomněl, že tu není sám. Jakoby v Údolí zůstali jehom oni dva - Gredi a Denal. S úzkostí sledoval otcovy poslední dva kroky.
Denal dosáhl desátého schodu. Celý strnul a pak padl na chladný, kamenný schod. Byl mrtev.
Gredi vykročil pevně schodům. Felba ho chtěla zadržet, ale Almi jí přitiskl dlaň na ústa. Ostatní hrůzou mlčeli. Gredi šel pomalu, jistě. Už to vypadalo, že bude následovat svého otce, už už zvedal nohu nad prvním schodem, když si to náhle rozmyslel a zůstal stát dole. Hleděl na mrtvého otce, dlouho, nekonečně.
Nikdo si nedovedl vysvětlit, proč tam Gredi stále stojí. Stmívalo se a on se ještě nepohnul. Všichni se už ukládali ke spánku, jenom Gredi neopustil své místo. Náhle jako ve vytržení skryl svou tvář do dlaní a pomalu vzhlédl vzhůru. Jeho oči nebloudily, vpíjely se. Skoro neznatelně pohyboval rty.
"Pouze vyvolený pozná pravdu a jeho oči prohlédnou." zašeptal sotva slyšitelně.
Netušil, že otec Bárti stojí nedaleko. Jakmile ta slova stařec zaslechl, zbledl. Chvíli nevěděl, co dělat. Pak vzal Grediho jemně za loket a odvedl ho do Domu moudra. Snažil se klást nějaké otázky, ale chlapec mu neodpovídal. Byl stále v tom horečném, zlém snu a špatně viděl. Otec Bárti ho raději přivedl matce.
Gredi se dlouho nemohl vymanit z polostrnulého stavu. Ležel na něm stín, který se ne a ne ztratit. Gredi skoro s nikým nemluvit a často nevnímal ani Felbu, ani otce Bártiho. Postupně se mu vracel zrak.
Felbin syn už ale nikdy nebyl tím, kým býval. Chodil zasmušilý, zamlklý, v Domě moudra prožil celé dny. Vždycky přišel, řekl otci Bártimu, že si potřebuje něco vyhledat, a odešel do staré, nepoužívané knihovny. Tám trávil čas svého chlapectví.
Otec Bárti Grediho jednou prováděl dolními patry Domu moudra. Při prohlídce podzemí minul učitel jednu místnost a Gredi ho na to upozornil. Vyžádal si, aby do ní vešli. Stařec byl bílý, když neochotně odemykal dveře.
"Nemám tuhle kobku rád." řekl otec Bárti tíživě.
"Kobku? Tady?" podivil se Gredi.
"Ano. Kdysi nebyla tato budova Domem moudra. Bydlel tu jeden světec a velmi v této kobce trpěl."
Gredi prošel k protější zdi, cestou o něco zakopl. Posvítil si pochodní pod nohy. Uprostřed místnoti byl masívní čtverhranný podstavec. Gredi jen překvapeně vzhlédl.
Otec Bárti sklopil oči a váhal s odpovědí.
"Na tom podstavci stával veliký kámen. Byl to cenný poklad."
"A kde je kámen teď?"
Otec Bárti trhl hlavou. Neodpověděl.
Grediho zaujalo cosi na stěně a posvítil si na to.
Na stěně byl nápis: "Kde brát sílu proti strašné zlobě kamenu? Trpím a vím, že zahynu. Chtěl bych vás uchránit, i když mě proklínáte. Daruji vám v pramenech vodu svých očí, která žije. U nich hledejte ducha Jeho. Smar Agd."
"Kdo je On?" porušil ticho Gred.
"Nevím. Snad... Vyvolený."
Gred zmlkl a vyšel z kobky ven.
Když Gredi dosáhl patnácti let, požádal, zda by mohl nakrátko opustit Údolí. Byl už několik dní předtím divný a v očích mu hrál zvláštní oheň. Otec Bárti mu vyhověl. Gredi pak přišel ke schodům, rychle uhnul před pohledem vzhůru a zadíval se na místo, kde padl jeho otec. Znovu se mu před očima odehrávala otcova smrt. Ještě si chtěl rukama chránit zrak, ale smrt ho předstihla. Ta letmá představa, ten bezprostřední pohyb neustále drásal Grediho city...
Otče, dnešek je dnem rozhodnutí. Loučím se s tebou na tomto místě, protože ty jsi pro mě zůstal zde. Tady zůstal tvůj duch, který měl sílu se vzepřít. Chci znát pravdu, a proto odjíždím k Pramenu.
Potom se vydal na cestu. Královský palác našel bezpečně, v tom se nemohl zmýlit. Hrad za těch pár let náramně zpustl. Už ho nikdo neobýval, nová vláda přenesla trůn do sídla Denalova nástupce někam daleko. Gredi tu nemohl nikoho potkat, ale když se dotkl zdí, bral za kliky dveří a když se jeho kroky rozezněly po chodbách, hrad ožil. Gredi slyšel vzdálený hukot jako ze slavnosti, kolem něho se míhali neviditelní sluhové, ze zahrady k němu doletěl smích. Stačilo vyhlédnout z okna a málem by uviděl sedm krásných Denalových sester. Třeba by se za jejich zády mihl stín, to by se šla Felba právě vykoupat.
Ano, Felba, má matka. A tůň. Kvůli ní jsem přece přijel.
Zamířil do staré zahrady. Zarostla, uschla. Z tůně zbyla jenom malá studánka, sice stejně čistá, ale ospalá. Gredi probudil vodu pohlazením. Zaleskla se. Chlapec se usmál a vzhlédl od ní k malé zídce. Voda se jí už nedotýkala jako dřív. Pozorně si ji prohlédl. Měl ostrý zrak, viděl mnohé, co jiní neviděli, a zdálo se mu, že rozeznává tři, pod sebou umístěné znaky. Klekl si k zídce a přejel ji prsty. Horní znak se trochu zvýraznil, vypadal jako pramínek vlasů. Pak se rozjasnil druhý. Znázorňoval část svalnaté paže od lokte po zaťatou pěst. Třetí, nejspodnější znak představoval dvě velké oči.
Gredi se narovnal. Jeho myslí dosud otřásaly pochybnosti, nyní si byl jist. Skutečně se jedná o Pramen síly!
V okamžiku radosti z poznání se rozhodl podstoupit zkoušku. Položil obě dlaně na hladinu, roztáhl mírně prsty. Soustředil vědomí. Studánka se proměnila v zrcadlo, které odráželo jakýsi obraz. Gredi otevřel oči. Viděl pohled na Chrám Smaragdu z nepřirozené výšky. Chrám stál klidný, bílý zářil ve zlatém slunečním svitu. Mezi sloupy se odrážely mírně nazelenalé paprsky. Z Chrámu sestupoval muž v bohatém, sněžném oděvu. Obyvatelé Údolí stáli po obou stranách velikého schodiště a nadšeně ho vítali. Muž kráčel pomalu, a přece se rychle přibližoval. Byl velmi podobný Gredimu, ale zdál se o mnoho let starší, tak čtyřiadvacetiletý.
"Ó, Vyvolený! Ó, Osvoboditeli! Ó, Gredi Agde!" vovala ústa.
Muž se na ně usmíval, když k nim přicházel, vrhal zářivé pohledy vlevo vpravo. Jeho oči byly zelené. Do obrazu vstoupila zády otočená dívka, měla dlouhé, vlnité, hnědé vlasy. Oslavovaný muž ji k sobě přivinul. Jeho oči byly hnědé, hluboké a mírné.
Gredi už nemohl nechat ruce na vodní hladině ani o mihnutí déle. Byl přečerpán Pramenem síly. Zahlédl ještě, že se dívka otáčí, ale její tvář už nespatřil.
Možná viděl svou budoucnost. Možná lež. Nemělo cenu zdržovat se na starém hradě. Gredi nasedl na koně a vrátil se do Údolí.
Dorazil domů pozdě v noci. Zdál se nezměněný, ale zkušený otec Bárti vypátral na chlapcově čele stín. Felba ho uložila spát s tím, že musí být po cestě velmi unavený. Věděla své. Ale Gredi neusnul. Nechtěně vyslechl rozhovor mezi matkou a Almim.
"Kde asi byl...?" vzdychla Felba utrápeně.
Almi se zasmál. "Chceš to vědět? U té tvé tůně byl! Vzpomeň si, co říkal nad hrobem svého otce! ,Pro mě jsi zůstal tam...' Vím, co tím myslel. Denal věřil, že vysvětlení je nahoře, a Gredi si zřejmě myslí, že jeho vysvětlení je u tůně."
Felba se zlekla. "Proč tam vůbec jel?"
"Chce se stát asi Vyvoleným!"
"Nežertuj." usadila ho Felba vážně.
Almi kupodivu zmlkl a sevřel rty. "Něčemu nerozumím. Víš, kdo řídí naše kroky? A kdo řídí jeho?"
"Otec Bárti přece." řekla Felba prostě. "Vzpomeň si na jeho rady. Když zemřel Smaal, chtěla jsem se vrátit do Údolí. Vyčítala jsem si, že jsem zklamala. Ale otec Bárti mě přivedl k tůni a já z ní každý den čerpala sílu v osamnění."
"Se mnou to bylo podivné." přiznal Almi suše. "Otec Bárti mi po Zkouškách řekl, že sehraji nějakou úlohu. Dlouho jsem nečekal. Přišel jednou ke mně a poslal mě na oslavu jara do královského paláce. Bylo mi to divné, tak jsem se raději přeptal, proč bych tam měl chodit, a on mi takovým divným tónem poradil, abych si získal přízeň králova syna. Uposlechl jsem. A když slavil Smaal narozeniny, přivedl jsem na otcovu radu i tebe."
"A vidíš to, Smaal nebyl tím pravým. Otec Bárti mi jednou řekl, že ten pravý muž si ke mně přijde pro záchranu. A bylo to tak. Vždyť můj syn zachránil Denalovi trůn. Ale i tak - Smaalova života bylo škoda."
Almi svraštil obočí. "Měl jsem ho rád."
"I já... Proč se jenom tehdy unáhlil?! Zaplatil za to životem."
"Takové už jsou pravidla Prokletí!"
"Nemluv o tom!" okřikla bratra s obavami.
Almi chvíli mlčel, přemýšlel o něčem. Gredi přímo cítil, jak se některé myšlenky dotýkají jeho a některé ho míjejí.
"Otec Bárti mě tenkrát postavil do čela výpravy, zachránili jsme Denala a tebe, vzpomínáš? Ty v táboře a on v poutech na hradě. Bál jsem se o tebe. I o dítě. O něho ne."
"Almi..."
"Tys ho milovala!" přerušil ji Almi prudce. "A já ho jel osvobodit. Vyrazili jsme v bouři, foukal tak silný vítr, že náš strhával zpět. Všichni jsme už měli po Zkouškách, a tak jsme odolali větru, dojeli na poslední chvíli, pronikli do paláce a svázali vůlí rádce. Celé odpoledne z nás prchala energie, až jste se vrátili. Tolik sil nás to všechno stálo! Tolik námahy! A k čemu? Denal nakonec zklamal."
"Denal nezklamal."
"Ale prohrál a zemřel." nedal se Almi. "A přece tu zůstal... V Gredim."
Felba vzdychla.
"Přiznám se ti." řekl Almi tiše. "Jako chlapec jsem se chtěl stát Vyvoleným. Po Zkouškách jsem pochopil, že jím nikdy nebudu. Zklamání zůstalo ve mně a moje zášť se obrátila proti Gredimu."
"Prosím tě, proč? Kvůli Denalovi?"
"Vůbec ne. Gredi vycítil mou zlobu. Skrýval jsem to zlo, co mě mučilo, a on ho ve mně zahlédl. Jeho oko je bystré, už dávno věděl, že jsem zlý."
"Ale Almi!"
"Věděl to, Felbo. Vidí do nás. Od té noci, co zemřel Denal, žije v jiném světě než my."
"Je jiný..." zaváhala Felba.
Almi trhl bradou. "A je to tak správně. K čemu by byly všechny ty kruté prohry, lidské oběti? Smaalova smrt, Denalova smrt? Musí to vést k jedné velké výhře..."
"O čem to mluvíš?"
Almi se vzpamatoval. Řekl víc, než chtěl. Ale z očí mu nezmizel ten podivný žár. "Jsi nejlepší z našich žen. Máš veliké schopnosti. Můžeš být matkou Jeho."
"Nelži!" vykřikla Felba nešťastně.
Almi vstal, chvíli bylo ticho, pak klaply dveře. Felba přišla do synova pokoje a sedla si na okraj postele. Gredi by přísahal, že skrz víčka viděl matčiny slzy. Slyšel i její myšlenky.
To není pravda, není, není, opakovala si Felba, nesmí být. Co čeká mého syna? Jestli je Vyvolený, sejme z nás Prokletí? Říká se to tak v proroctví... Ale nepoloží za naši svobodu život? Gredi, ty nesmíš být Vyvoleným!
Gredi ráno dělal jakoby nic. Všiml si, že matka je ostražitější, než bývala, a že ho upřeně pozoruje. Almi vypadal nevyspale, utrápeně. Gredi dobře věděl, že jenom svěřit se nestačí. V nestřežené chvíli tiše Alminu řekl, ať za ním přijde k řece.
Gredi stál pod schůdky na břehu a ani se neotočil, když zazněly Almiho kroky.
"Co jsi chtěl, Gredi?"
"Na tvém srdci sedí zlo. Vězní tě. Co je silnější, láska nebo nenávist?"
"Já ... nevím." Almi byl silně překvapený.
"Řekmi mi pravdu, Almi." Gredi hleděl nepřítomně do vln. "Snad láska."
Gredi se prudce otočil a podíval se Alminu do očí. Jeho pohled pronikl až k srdci a pálil i v morku kostí.
"Nechceš být zlý." řekl po chvíli Gredi.
Ví všechno, prolétlo Almiho hlavou. "Ne, ale... Já... prosil bych, jenže..." odvrátil se.
Chlapec mu položil ruku na rameno. "Nemusíš mě prosit. Pomohu ti z vlastní vůle. Pojď."
"To nemůžu žádat!"
Gredi neodpověděl. Položil ruku na mužovo srdce. Almiho spoutala podivná síla, že se nemohl ani pohnout. Zlo pramenilo z jeho srdce ke Gredimu. Až vyprchalo, chlapec odtrhl ruku a usmál se.
"Nyní je zlo ve mně. Nic se neboj."
"Zahubí tě." řekl Almi nešťastně.
Gredi zavrtěl hlavou. "Já ho přemohu. Jsem silný. Neboj se."
Almi zbledl. Jsi Vyvolený, říkal chlapci v myšlenkách.
"Nepředbíhej proroctví." zaslechl Grediho. "Teď lžeš. Ještě lžeš."
Almi se obrátil, chlapec už stoupal po schůdcích nahoru. Rozuměl Gredimu, rozuměl mu příliš dobře.
Asi po půl roce přijeli k otci Bártimu hosté. V Údolí je viděli poprvé. Gredi nevěděl o jejich příjezdu, připravoval se na Zkoušky v malé jeskyňce nad řekou, mimo hlavní osadu. Zpráva se k němu nedonesla. Ostatně, hosté nepřijeli za ním. Občas sice Gredi docházel domů pro zásoby jídla, ale vždycky se vyhýbal zvědavým očím a jazykům.
Jednou se takhle vracel z osady, když pod schůdky zahlédl neznámou dívku. Seděla na břehu a pohrávala si s malým pytlíčkem u opasku. Nejprve si Grediho nevšimla, ale stín ho prozradil. Dívka se otočila, rarášky v jejích očích jenom poskočily.
"Ty jsi určitě Gredi." prohodila zvonivým hlasem.
"Jsem."
Pousmála se. "Řekli mi, že tu asi budeš."
"Vždyť tě neposlali."
Nezarazila se, jak čekal. "To máš pravdu." přiznala upřímně. "Zakázali mi sem chodit."
Gredi pouze zvedl v údivu obočí.
"A tím vzbudili jenom moji dívčí zvědavost." dodala.
Teprve nyní se mu rozjasnilo čelo. Usmál se.
"Úsměv ti sluší. Jsi hezký."
"Máš taky nějaké jméno?"
"Mám." přikývla. "Jedno: Nubana."
"Hm." Oči se mu zaleskly. "Dovolíš?" posadil se vedle dívky. Jeho zrak padl na pytlíček. "Copak to máš?"
Nubana vsunula prsty dovnitř. Chvíli váhala, nakonec ruku zvedla a nechala si mezi prsty propadat šedivý písek zpátky do pytlíku. "Šedý prach z Údolí zářících kamenů."
"Odkud?" zeptal se zaskočen.
"No přece... Ty neznáš Údolí zářících kamenů?"
Gredi zavrtěl hlavou.
"Aspoň jsi upřímný." poznamenala Nubana. "Ale poslouchej. zářících kamenů bývalo nejslavnější poutní místo. Každý člověk chtěl jednou za život pohlédnout na Kruh zářících kamenů. Bylo to sedm barevně svítících balvanů, z nichž jeden stával uprostřed Jejich záře byla nevyčerpatelná a do Údolí směl sestoupit jenom málokdo, jenom ten, kdo byl Pánem, kdo vládl nad kameny. Ostatní lidé stávali na kopcích kolem, dál nemohli. Až jednou přišel do Údolí Kruhu nějaký světec a rovnou sešel dolů. Patřil mezi Pány. Po několika dnech ale zmizel prostřední kámen, zbylé kameny zhasly a Údolí zářících kamenů upadlo v zapomnění."
"A jaký byl ten kámen, který se ztratil?"
"To nikdo neví. Jak to máme poznat, když jsou všechny stejně tmavé?!" zasmála se.
Ale Gredi zůstal vážný. Hluboce se zamyslel, úplně zapomněl na to, že vedle něho sedí Nubana.
Dívka mezitím vzhlédla k obzoru, slunce se právě klonilo k západu. Popotáhla Grediho za rukáv. "Podívej!"
Musel se usmát jejímu očarování.
"Tady je určitě krásně." řekla a přelétla očima špičky kopců.
"Máš pravdu." souhlasil procítěně. "Smím tě pozvat na výlet?" navrhl.
Upřela k němu svou tvář. Pomalounku se její rty roztáhly do úsměvu. "Líbím se ti?" zeptala se.
"Ano." přiznal.
"Tak dobře. Ráda s tebou půjdu."
Ještě téhož večera zašel Gredi za otcem Bártim a požádal ho o dovolení.
"Chci provést jedno hezké děvče po okolí."
"Naše děvče?"
Gredi zaváhal. "Nubanu."
"Ach tak!" vzdychl otec. Zapátral v chlapcově nitru a zahlédl tam rodící se cit. "Tušil jsem to. Taky se toho nejvíce bál. Nubana... Jak chceš, jdi si s ní..."
Gredi se zamračil. "Přece bych ji nezabil! Co si to o mně myslíš? Tvé obavy jsou zbytečné, otče."
"Kéž by." utrousil otec Bárti smutně.
Nubana ráno čekala na schůdcích. Vzal ji důvěrně za ruku a zamířil horskou stezkou k hřebenům. Jít směli jen po určitou výškovou hranici. Gredi to věděl a včas se zastavil. Jeho zkušené oko zachytilo mezi stébly hradbu z bílých kamenů. Sedli si do trávy na svahu.
"Proč nejdeme dál?"
"Protože nesmíme."
Nubana překvapeně vzhlédla.
Gredi se usmál. "I tady je pěkně. S tebou."
Rozzářily se jí oči.
"Poslyš, včera tě moje vyprávění zaujalo, viď?"
Gredi přikývl.
"Vzpomněla jsem si na něco, třeba tě to bude zajímat. Můj otec mi jednou vyprávěl - patří taky k Pánům - že ten prostřední kámen byl zlý. Ostatní ho držely v kruhu, aby tlumily jeho sílu, byl nejmocnější. Nikdy prý nemůže zhasnout. A má zlou duši. Falešnou. Toho světce prý přitahoval, přivolával. Dal mu pocit velké moci a velkého bohatství. Dobrý člověk odolává tomu kouzlu dlouho a trpí při tom, ale když boj s kamenem prohraje, mění se na zlého a podlého. A jakmile ten okamžik nastane, dobro je už příliš slabé, kámen člověka pohltí. Nevím, co se stalo s tím světcem. Říká se, že zřejmě ten kámen ukradl. Ale určitě prohrál."
Gredi byl pohnut. Cítil spojitost toho příběhu se svou osobou. Něco mu připadlo známé, na jazyk se mu hrnulo jméno, už už by ho vyslovil, ale rozplynulo se.
"A jak se moc kamene přemůže, to nevíš?"
"Asi nijak. Můj otec říká, že se to povedlo jedinému člověku, Vládci, který ho posadil mezi ty ostatní barevné kameny. Ale Vládce dávno zemřel."
Gredi nic neříkal, vypadalo to, jakoby stále ještě poslouchal dívčin zvonivý hlas.
"Víc už toho nevím." ozvala se nejistě.
To Grediho vytrhlo z jeho bdění a tvář se mu rozjasnila. Pohlédl do jejích očí, modrých jako blankytné nebe. Pohladil její hnědé vlny vlasů, hebké a voňavé. Chvíli váhal, než jí položil ruku na rameno a políbil na rty. Zahlédl její překvapené zorničky, mile překvapené.
K večeru se vrátili do údolí a Gredi doprovodil Nubanu až ke dveřím domu pro hosty.
Scházeli se pak spolu často a celé Údolí o nich vědělo. Otec Bárti je pozoroval s obavami, stejně tak Nubanin otec. Nezasahovali, protože by to nebylo správné. Grediho kroky přestal otec Bárti řídit už před rokem. Upozornil na mlčení i Felbu a Almiho.
A pak přišel den, kdy se hosté rozhodli vrátit domů.
"Zítra, už zítra." zašeptala Nubana s bolestí.
"Vím, že musíš odjet." řekl Gredi smutně. "A já tomu nezabráním."
"Proč? Řeknu, abych zůstala, a já s otcem neodejdu!"
"To nemohu žádat." řekl Gredi těžce. "A ani bych tě nechtěl přimět k něčemu, nač je ještě brzy."
Vzala něžně jeho hlavu do dlaní. "Zní to, jakoby mezi námi ležela nějaká překážka..."
"Leží, Nubano. Strašné kouzlo tmavězelených očí. Nikdy mi nevyčítej, že jsem ti jenom slůvko prozradil. Nezbývá mi nic jiného."
Nubana se vylekala. "O čem to mluvíš?!"
"O Prokletí ukradeného kamene. Někdo přece musí tu moc zlomit!"
Nubana si sáhla na hrdlo. "Ty?"
"Vyvolený." uhnul Gredi před přímou odpovědí. "Neptej se už."
Jako v mrákotách se posadila do trávy. Setmělo se a vzbouřil se studený vítr, odešla by, ale Grediho slova ji přikovaly.
"Pověz mi tedy, co bude s námi?"
"Vstoupila jsi do mého života a zůstaneš. Lidé se scházejí a rozcházejí. Ty se vrátíš."
Nubana byla zoufalá. Nerozuměla ničemu.
"Ale jestli mě pak nenajdeš..." Gredi se odmlčel, stáhlo se mu hrdlo. Může tůň lhát? Nečeká mě smrt? Těžce polkl a pokračoval: "Věř, ty budeš navždycky moje Modroočka, jediná a poslední"
"Tohle jsi neměl říkat!" Dívce vstoupily do očí slzy. Rozběhla dolů po svahu. Neběžel za ní. Ani ji nevolal, už by se neobrátila. Řekl jí mnoho zlého a to ji vyděsilo. Ale neměl na vybranou.
Té noci spal v Almiho domě. Felba byla velmi překvapená, když našla svého syna v posteli, která byla tolik nocí prázdná. Chvíli se zaměřila na jeho tvář. Zabylo jí smutno. Gredi dospěl, ztratila ho. Už nepotřebuje matku, je mužem.
Almi Grediho vzbudil, právě když odjížděli Bártiho hosté. Gredi zaslechl povel k odchodu a rychle vyběhl ven. Nubana se ohlédla a setkala se s Grediho pohledem, s vírou, láskou a odhodláním v jeho očích. Rychle se odvrátila a popohnala koně.
Do svých šestnáctých narozenin splnil Gredi průběžně požadavky devíti Zkoušek z povinných deseti. Otec Bárti zatím o úspěších před Rodem pomlčel. Ale když složil Gredi i tu desátou, nejtěžší Zkoušku, varoval ho, že už to déle nemůže tajit. Všichni v Údolí by měli vědět, že Gredi má v šestnácti jako prvý po Zkouškách.
"Ještě nemám vůbec po Zkouškách." odporoval Gredi.
"Tomu nerozumím." řekl otec a snažil se proniknout bariérou, byla však příliš silná a jeho zrak slabý, nevyčetl žádnou z Grediho myšlenek. Bylo to spíš naopak. To Gredi mohl proniknout bariérou otce Bártiho.
"Pročítal jsem stará písma, jak víš. Tam se mluví o fyzické zkoušce jako o třetí. V našem žebříčku je desátá a nejtěžší. To znamená, že existují ještě další dvě Zkoušky a mnohem složitější. Zkoušek není deset, ale dvanáct."
"Máš pravdu." přiznal otec Bárti. " Já jsem složil jako jediný v Údolí tu jedenáctou a stal se otcem. Dřív se říkalo světcem."
"A poslední Zkouška?"
Otec Bárti uhnul pohledem, který zalétl někam nahoru. "Tu dosud nikdo nesložil. Nepřežil..."
Gredi se pousmál. "Někdo přece - Vládce."
"Ty víš i tohle? To jistě Nubana, že?"
Gredi přikývl. "Neměl jsem se to dozvědět. Mnoho mužů toužilo být Vyvoleným, když se doslechli o Vládci. A skoro všichni zahynuli. Skoro všichni - Almi ne."
"Odkud to víš?" zlekl se stařec.
"Jeho zlo mi to řeklo, než jsem ho zničil." usmál se Gredi. "Ale vím toho víc."
Otec Bárti zpozorněl.
"Co jsi udělal krátce po Almiho Zkouškách? Jak jsi ho uchránil před lákadlem o Vládci?"
Stařec oněměl.
"Řeknu to sám. Porušil jsi dané slovo a ukázal Almimu budoucnost." Otec Bárti zbledl a zavrávoral. "Dokážu to pochopit." ztlumil Gredi hlas. "Jenom veliká láska k vlastnímu synovi ti dodala odvahu k porušení svatého slibu... Řekmi mi, otče, co tehdy Almi viděl. To už mi jeho srdce neřeklo."
Otec dlouho mlčel, než se vzpamatoval. "Co viděl?" promluvil unaveně. "Nic. Nic neviděl. Přišla za ním pouze myšlenka a řekla mu: Poznáš Vyvoleného. Pro Almiho to bylo zklamání a zároveň i záchrana."
"Almi už poznal Vyvoleného." řekl Gredi pevně.
"Mlč!" okřikl ho otec Bárti. "Takhle jedenáctou Zkoušku nesložíš."
Gredi zvážněl. "Povím ti starou pověst, po které nezbylo ani stopy v písmech, protože je světci zničili. Pověst o Smar Agdovi..." Chlapec náhle zmlkl.
"Proč nepokračuješ?" zeptal se otec suše.
"Protože bych neměl." řekl Gredi jako ze sna.
Otec překvapeně mlčel. Gredi byl strnulý, sevřela ho ohromná síla a vtáhla úzkým otvorem do jiného světa. Otec Bárti, znalý a chápavý, čekal na chlapcův návrat.
"Už jsi ji složil." řekl starý muž šeptem, když Gredi zase procitl.
Gredi to přijal jako obyčejná slova a požádal otce Bártiho, aby na zítřejší ráno svolal celý Rod k Velikým schodům.
Druhému dne tam stáli, ačkoliv nevěděli proč. Otec Bárti obcházel v nejistotě zástupy, veselé, bezstarostné obličeje, a horečně přemýšlel. Felba s bratrem stáli stranou. Odpovědět na dotazy nemohli. Gredi brzo ráno vstal a odešel. Ne, nevědí kam. Vnitřní hlas Felbě napovídal, že její syn už zakrátko přijde. Nechtěla domyslet, čeho budou všichni svědky.
Slunce se prodralo mezi mraky, čas ubíhal a Gredi nikde. Bezstarostnost zmizela. Otec Bárti byl v pokušení poslat shromážděné zpátky domů, ale naléhavý Grediho tón, ve kterém zněl strach i odhodlání, ho ponoukal setrvat.
A najednou se Gredi objevil. Všechna ústa okamžitě zmlkla. Vyšel odněkud z kopců, na volných bílých šatech mu utkvěla zelená snítka. Blížil se pomalu a rozvážně kladl nohu v koženém sandálu. Tvář měl pobledlou a výraz neurčitý. Kývl všem na poizdrav a v očích se mu zajiskřilo. Zamířil rovnou ke schodům.
Nikdo se neodvažoval promluvit nebo aspoň šeptnout, báli se porušit to hrozivé a hluboké napětí. Když Gredi vstoupil na Veliké schody, píchlo Felbu u srdce. Její obavy se stávají skutečností.
Teprve na druhém schodě pátého stupně se Gredi natočil k zástupu a přelétl ho očima.
"Kdysi byl Dům moudra obyčejným domem," promluvil k zástupu zvučným hlasem, "i když ne zas tak úplně obyčejným, bydlel v něm světec jménem Smar Agd. Jednou se tento muž rozhodl navštívit Údolí zářících kamenů. Zatímco jiní pouze shlíželi na tu krásu pod nimi, Smar Agd sešel rovnou dolů. Šest různobarevných zářících kamenů svíralo v kruhu sedmý, zelený kámen. Ten světce volal a lákal k sobě, nic mu nepomohlo jeho jedenáct Zkoušek. Kámen ho očaroval. Nejdříve byl Pánem Smar Agd. Pak ale falešný kámen role vyměnil a přikázal světci, aby ho vysvobodil z Kruhu. Smar Agd poslechl a tajně ho v noci s pomocníky odvezl. Ukryl kámen ve svém domě a strážil jako oko v hlavě. Dodnes tam zůstal podstavec. Kámen byl ale zlý. Dával světci pocit moci a bohatsví, ale zároveň z něho vysával veškerou sílu dobra a měnil ji na zlo."
Zelené oči ho upřeně pozorovaly, nikdo se neodvážil jeho výklad přerušit. Gredi se nadechl k dalšímu vyprávění.
"Vliv kamene rostl. Nejprve zahynuli světcovi pomocníci, potom obyvatelé jeho domu, pak domů sousedních, nakonec zasáhlo zlo celé Údolí. Druhové Smar Agda prokleli a ten slábl a slábl. V přítomnosti kamene trpěl, zároveň neměl sil vzdorovat jeho volání. Rozhodl se proto obětovat. Sám na zádech vynesl mocný kámnen po bílých schodech nahoru do Chrámu věčné lásky, daleko od lidí. Tento čin ho ale vyčerpal natolik, že ho kámen konečně přemohl a pohltil."
Naokamžik se odmlčel a přelétl očima celý zástup. "Všichni, kdo žijí v našem Údolí, mají zelené oči. Zelené oči vládnou kouzlem, které svazuje nevinné lidi citem bolesti, šílenství a bezprostřední lásky. Na konci často stojí smrt. Náš Rod je proklínán. Nařkli nás z čarodějnictví, vyhánějí nás od svých prahů. Naši světci se pokusili zničit vše o Smar Agdovi a o jeho činu. Naučili naše předky žít s Prokletím, ukázali jim veliké schopnosti vůle, které nám dodnes pomáhají snášet příkoří kamene. Malým dětem se na jejich zvědavé otázky odpovídá: Tajemství. Přibyla nesmyslná dvanáctá Zkouška."
Jeho slova donutila mnohé citlivé povahy sklopit hlavy.
"Ale už Smar Agd věřil v toho, kdo nás zbaví Prokletí, jež sám způsobil. Zanechal nám vodu svých očí v pramenech, které určil jeho vnitřní zrak. Někde tam se měl v zrcadle spatřit Vyvolený."
Gredi zmlkl a postoupil o dva schody výše.
"Moci kamenu škodila jenom láska lidí. Proto mezi lásku a člověka vložil kámen smrt. Málokomu se podařilo zlomit kouzlo a přežít. Tomu, kdo chtěl jeho Tajemství odhalit, vyslal kámen naproti smrtonosnou zář.
Mnoho dobrých mužů chtělo porazit Prokletí a položili za to své životy. Slyšeli o Vládci a doufali, že jsou ti praví, ale srdcem tomu nedokázali věřit."
Gredi znovu postoupil o dva schody. Uhnul trochu doprava, jakoby se chtěl vyhnout nějakému místu. "Tělesná láska ve spojení s láskou srdce a ducha přináší místo smrti utrpení. Můj otec hledal vysvětlení svého trápení... Zde padl." Gredi ukázal za sebe. "A pro mě tam stále leží a bude navždycky."
Gredi se rozhlédl. "Jenom Vyvolený zná pravdu."
V odhodlání se otočil. "Jenom pohled Vyvoleného pronikne skrz zář ke kamenu. Jenom On dokáže svést se zlem boj a pohltit ho. Sejmout Prokletí."
Sotva Gredi vyřkl slova proroctví, učinil zbývající dva kroky. Stanul na desátém schodě a jeho zrak dosáhl Chrámu Smaragdu. Nezachvěl se, neklesl k zemi. Pronikl ke kameni a přečetl opět nápis.
Pootočil se k zástupu a jeho oči náhle zhnědly.