Mlha a zase mlha. A když už je něco vidět, tak je to rozblácená cesta a unavené tváře mužů, kteří mají ke spokojenosti pěkně daleko. Takhle oheň, víno a kus pečeně, zasnil se. To tak zašklebil se pro sebe, a pobodl koně, aby nezůstával moc pozadu.
"Hektore! Kayi! A tenhle mrňous je Artuš?"
"Briane!" Smích, zmatek, řinčení postrojů.
"Artuši! Kde je zas ten malý zmetek ? Ty, přiveď ho", rozkázal rytíř Hektor nejbližšímu z pacholků, a obrátil se zpět k rytíři Brianovi: "Asi jsem ho neměl brát s sebou. Je to pro něj dlouhá a těžká cesta," usmál se, "ten se tak držet ženských v kuchyni."
"Hektore... To není možné, vždyť mu musí být aspoň třináct!" řehtal se Brian.
"To ano. Ale to je tak všechno," vložil se do rozhovoru Kay.
"Ty mlč! Dal jsem to ho na starost, a takhle to dopadlo!"
"To není pravda otče! Prostě je slaboch!"
"Nehádejte se," zasáhl Brian, "Vyprávěj Hektore. Cco jsi dělal celé ty roky? A o meč králů budeš bojovat ty ?"
"Ještě toho trochu. Ne, já už bojovat nebudu," usmál se starý rytíř, "ale věřím, že můj starší syn - Kay - tě vyhodí ze sedla. Na něho můžu být opravdu pyšný." Oba muži v Kayově doprovodu pobodli koně a rozjeli se k čelu výpravy.
Artuš se proplétal mezi stany, klopýtal a uhýbal před projíždějícími jezdci. Co chvíli do někoho vrazil. Měl toho už docela dost. Kay ho seřval, a Hektor se bavil jen s Brianem a neměl na něho čas. Panoš! A že je to pro něj čest! Má toho už plné zuby! Měl zůstat doma...
"Měl jsi zůstat doma ty mrňavej bastarde!" Kay byl takřka brunátný. Hlas mu chvílemi přeskakoval z rádoby burácivého řevu do jekotu. "Nejposled nější pacholek by mi byl platnější! Na botách mám bláto ! Přezky nejsou vyleštěné! Kde jsi se flákal?"
"Kayi, já..."
"Drž hubu! A švihej! Nehodlám na turnaji vypadat jako od dobytčat! Slyšíš? Dělej!" Artuš se marně snažil potlačit slzy. Povedený st arší bratříček! Otočil se, a šel si pro koudel. Ne, to tedy Kay nebude vypadat jako od dobytčat. Jen je otázka, jestli si ho s dobytčetem nepletou, šklebil se Artuš sám pro sebe.
"Příjemná práce?" Artuš se vyděšeně vztyčil. Před ním stál starý muž v černém plášti s kápí. Tu ale měl teď shrnutou, a bylo vidět nakrátko ostříhané šedivé vlasy, černý plnovous - a oči. Ty byly z celého obličeje nejvýraznější.
"Pane?" zeptal se udiveně Artuš.
"Ptám se, jak ti jde práce," usmál se na něho muž, a bez vyzvání se posadil.
"Jde to," odpověděl mu nejistě.
"To je dobře," znovu se usmál muž. "Kdybych mohl tohle říci já..."
"A komu sloužíte?" zeptal se Artuš zvědavě. Muž se okamžitě rozchechtal:
"Komu sloužím? Bohové! Komu prý sloužím!" Artuš se na něho zmateně díval:
"Nevypadáte jako rytíř. Nechtěl jsem vás urazit."
"Ne, neurazil jsi mně", smál se dál muž. "Komu sloužím? To je složité - ze všecho nejspíš celé téhle zemi. Dovolte mladý pane, abych se představil: jmenuji se Merlin, a tenhle turnaj se koná vlastně z mého popudu."
"A proč?"
"Prosím?" "Turnaje se dělají o svátky, nebo na něčí počest. Proč se dělá tenhle?" zeptal se Artuš.
"Proboha kde tě drželi? V prasečím chlívku? To opravdu nic nevíš?"
"Ne," zrudl Artuš. "Mám hodně práce, nestarám se, kde co lítá."
"Hm, aha." povzdychl si Merlin. "Dobrá, tak tedy co nejjednodušeji. Vítěz tohoto turnaje je připuštěn k velice těžké zkoušce. Nikdo jiný. A kdyby náhodou uspěl - což se už dobře přes deset let nestalo , stal by se králem celé Anglie."
Merlin se odmlčel: "Kdoví, třeba za pár let zvítězíš ty..."
"Hm....spíš ne" zamumlal Artuš. "Nejsem dost dobrý bojovník. Nemám sílu."
"Bojovníka netvoří jen síla, ale chytrost, rychlost a vynalézavost." odpověděl mu Merlin. "No, už půjdu. Měj se hezky, Artuši" rozloučil se. " Mnoho štěstí."
Artuš se za ním zamyšleně díval, dokud se mu muž nerozplynul v stínech začínajícího večera. Stan byl plný lidí. Křik, smích, halekání a řinčení zbroje.
"Mnoho štěstí, Briane!"
"Drž se Kayi. A nenech se ukolébat, tady nejsi u mámy!" Kay se zazubil:
"Jen se neboj, Briane. I tede poženu!"
"Ale až odpoledne" smál se Brian, "máš špatný los, budeš dlouho čekat."
"Kdo si počká..."
"No, uvidíme." "Artuši? Za hodinu půjdu na řadu, mám všechno připravené?" zeptal se Kay bratra probíhajícího stanem.
"Jistě Kayi." Opravdu má všechno připravené? Kůň je osedlaný, dřevce, štít... Meč! Proboha, kde je meč? Kay ho zabije! Vyběhl zoufale ze stanu. Nepůjčil by mu ho někdo? Ale kdo a kde? Zatracení zloději!
Ještě chvíli zmatkoval mezi stany, ale pak se rozhodl. Musí za zbrojířem do města, nechá mu svůj plášť jako zástavu. Jinak to asi nepůjde. Rozběhl se k městu. Už probíhá první ulice, zbrojíř bude bydlet někde u středu... Stráže! Co tu dělají? Oběhne to jinou ulicí... Ocitl se na náměstí. Ohromilo ho svou velikostí, a ponurostí. A uprostřed je kříž. Ne, to není kříž! To je meč! Rozhlédl se kolem sebe, a pak se rozběhl. Nepomyslel ani chvíli na nesmyslnost svého činu, na to, že meč je asi pevně zakovaný - vyběhl po stupních až k němu, chytil se ho, vyšvihl se až nahoru, chytil meč okolo jílce a zatáhl.
Meč zaskřípěl. Ještě jednou! Meč znovu zaskřípěl a povolil. Znovu se rozhlédl, ne, nikdo ho neviděl. Rychle pryč! Zasunul meč pod plášť a rozběhl se zpátky ke kolbišti.
"Merline, kde je Kay? Viděl jsi ho ?" Byl vyděšený, ve stanu už nebyla ani zbroj, ani Kay s Hektorem.
"Už bojuje, a vede si dobře," usmál se na něj Merlin.
"A kde jsi běhal ty? Sháněli tě."
"Má meč? Má Kay meč?"
"Ale jistě. Celý den ho nosil s sebou, a hrozně se všude vytahoval, že mu ho vykovali trpaslíci," zašklebil se vesele Merlin. Artuš se málem zhroutil. A on se tak vyděsil!
"Díky, Merline." rozloučil se. Otočil se a šel zpět do města, rovnou okolo stráží.
Šel jako omámený, jako ve snu. Vylezl na podstavec odkud meč vzal, nasadil ho na spáru a zatlačil. Meč chvíli vzdoroval, ale pak se zahřměním zajel zpět do kamene. Artuš upadl, zakopl, a svalil se z kamene dolů. Ihned vyskočil na nohy, hlavou mu zněl drsný skřípot. Zatřepal hlavou. Ne, nezdá se mu to. Obrátil se k meči: ten pomalu, kus po kuse zajížděl dál do kamene. Jako by ho do něj tlačil démon... Spěšně se otočil, a vykročil. Po chvíli se jeho kroky zrychlily. A pak začal utíkat.
Merlin se zamyšleně díval na chlapce před sebou. Drobný, tmavovlasý, s černýma očima. Neklidný a vyplašený. Díval se na starého muže nejistě a s určitou nevyslovenou obavou.
"Artuši, to co ti teď řeknu je nesmírně důležité. Je jedno, že jsi meč vrátil na místo. Dokonce je to lepší - alespoň jsi ho mohl vytáhnout před svědky. Ale kdyby tě stráž neviděla... To jsi opravdu nic netušil?" Artuš sklonil hlavu:
"Ne. A kdybych to byl věděl, dával bych si větší pozor. Nechci být králem, Merline. Stejně na mně všichni zahlížejí jako na bastarda. A viděl jsi je sám - neuznají mě. Jen pár rytířů je ochotných se mnou jít. A co s nimi pořídím proti celé zemi? Nic! Je to marné, Mer line." Merlin chvíli mlčel. Pak si povzdychl a vstal:
"Jsi syn krále Uthera Pendragona, a máš právo na trůn! A oni to uznají! Bude zapotřebí sebrat vojsko a pár těch vzbouřenců oblehnout v jejich hradech a porazit, ale to není neřešitelné. Jsem tu já, a já podobnou práci nedělám poprvé. Pomáhal jsem už tvému otci, a to bylo mnohem složitější. Byl to pěkný vztekloun. Však taky na svou vzteklost zemřel," dodal zamyšleně. "Pojď," vyzval Artuše, "musíš ke svým rytířům."
"Nechci," stál na svém Artuš. "Prostě nechci! Jestliže dokážeš sebrat vojsko a vzbouřence porazit, proč to neuděláš a nestaneš se králem sám? Já prostě nemám zájem!"
"Ale já nejsem syn Uthera Pendragona!" vybuchl Merlin.
"Zato jsi největší čaroděj široko daleko!" Merlin se prudce nadechl, a vykročil k Artušovi. Pak se ale zarazil, a klidným hlasem řekl:
"Dobrá. Pojďme si o tom promluvit ještě jednou. Ale ne tady. Je tu dusno. Projdeme se venku.... po hradbách."
"Jak chceš. Ale já svůj názor nezměním," souhlasil Artuš.
"Král je! Král jde!" Šum v síni zesílil. Otevřely se těžké dvoukřídlé dveře, a vešel Merlin doprovázený asi patnáctiletým plavovlasým chlapcem.
"Pánové! Je rozhodnuto! Vytáhneme proti vzbouřencům, a porazíme je! Nemají žádnou naději. Buď se vzdají, nebo je zničíme! Na naší straně je právo! Pánové, provolejte slávu králi Artušovi!" Otočil se a ukázal na chlapce za sebou. Ten pokročil vpřed, zvedl ruce v žehnajícím gestu, a hlasem, který se mu chvěl napětím a pýchou, vykřikl:
"Zvítězíme!" Nadšený řev přítomných mu byl odezvou.
Nikdo si už nevšímal starého muže, který unaveně a s výrazem bolestného smutku ve tváři poodešel stranou a usadil na lavici u okna.
Agent & E-mail: Marek Sochor