Izar seděl v rohu hospody a mračil se. Venku už se pomalu šeřilo, ale stejně ještě bylo dost vidět. A to se Izarovi nehodilo. Už od rána se totiž za ním táhl jako stín nějaký chlapík. Nevypadal jako lapka, ale jako neškodný sedlák zrovna taky ne. Izar se zamračil, a rozhlédl se po hospodě. Kdepak ho máme? Očima přejížděl jednotlivé hosty - kupce, troly, trpaslíky, elfy, hosty tak podivné, že i Izarovi dalo práci poznat odkud pochází... Tamhle je. Hned u východu. Izar se zamračil ještě víc. Ten je a
le neodbytný ! Courá za ním celý den, a teď ho dokonce šmíruje v hospodě. Zakýval na hostinského:
"Zaplatím. A chtěl bych odejít jinými dveřmi, než jsou tamhlety." Hostinský se vychytrale usmál:
"To není nejlevnější služba, pane. Za to jsou příplatky." "Dobrá. Ale aspoň čtvrt hodiny nesmí nikdo postřehnout, že jsem odešel. Jinak se vrátím a urvu ti uši!" zasyčel na hostinského Izar. Toho okamžitě opustila dobrá nálada a mlčky vedl Izara k nálevnímu pultu. Postavil se za něj a hlavou ukázal na stěnu za sebou. Izar se podíval, kam hostinský ukazuje a usmál se: falešné stěny jsou zřejmě v módě. Hostinský se natáhl kamsi pod pult a stěna za ním se otevřela. Izar se prosmýkl kolem pultu, prošel
vchodem a posunul falešnou stěnu zpět. Rozhlédl se: byl ve skladu. Proběhl mezi sudy a pytli s moukou, objevil druhé dveře, a proběhl jimi ven na ulici. Pospíchal křivolakými uličkami, přes náměstíčko velikosti pastviny tak pro jednu ovci, a zase dalšími, ještě užšími a bizarnějšími uličkami.
Konečně uviděl bránu. Proběhl za zády stráží a ocitl se na kamenné cestě. Oddychl si a zpomalil. Po chvíli odbočil k lesu, našel si suché pěkné místo, a šel spát.
Vzbudil se okolo půlnoci, hvězdy svítily na černém nebi a úplněk pokryl vše pod sebou stříbrnou září. Ale neobdivoval krásu noci - přemýšlel co ho vzbudilo. Naslouchal. Teď! Kroky! Opatrně se rozhlédl a začal tiše vstávat. Kroky se zrychlily a proměnily se v běh. Izar vyskočil, uchopil svou dubovou hůl, a postavil se do střehu.
"Pane?" Bohové, to je ten šmírák! Jak ho našel?
"Pane?"
"Přání?"
"Rád bych se vás něco zeptal." Izar poodstoupil dva kroky dozadu, aby měl záda krytá stromem.
"No prosím. Po ničem tak netoužím, jako zodpovídat dotazy o půlnoci. Navíc komusi, kdo se za mnou plazí celý den, a nenechá mi chvíli klidu." Vetřelec pokrčil rameny.
"Hrozně moc se omlouvám, ale nechtěl jsem aby někdo viděl jak spolu mluvíme. Nemyslím si, že by to celé věci prospělo." Izar ho přerušil:
"No tak co je? Chceš po mě peníze? Nebo mě sleduješ jen tak pro radost ? A s kým mám vůbec tu čest?" Vetřelec vystoupil ze stínu do kaluže měsíčního světla a stáhl si kapuci:
"Hrozně se omlouvám. Jsem opravdový hlupák. Jmenuji se Wiliam."
"Wiliam Hlupák?"
"Ne, jenom Wiliam. A ty jsi čaroděj."
"Třeba. A co z toho ?"
"Potřebuju pane, aby jsi mi očaroval meč. Musím zabít nějakého draka." Izar znechuceně zavrtěl hlavou. Bohové! Opravdu Wiliam Hlupák. Rozhlédl se okolo sebe posbíral pár suchých větviček, vyndal z torny křesadlo, a zapálil je. Pak se pomalu a pohodlně posadil a prohlížel si svého nočního hosta.
"Očarovat meč říkáš. No, to není až zas tak složité. Ale proč chceš proboha bojovat s drakem? A navíc - jak jsem pochopil, nemusíš bojovat s nějakým konkrétním drakem, ale s úplně libovolným. Jaký to má smysl ? Já být tebou, tak se drakům radši vyhnu," zeptal se udiveně. Wiliam se díval do země:
"Potřebuju peníze."
"Opravdu skvělý důvod k boji s drakem"
"Ale jsou přece draci bohatí?"
"To jsou. Ale taky pěkně neurvalí, co se drakobijců týče. A za ta léta co se je pokouší kdekdo zabít nasbírali hromadu zkušeností. Porazit draka je teď mnohem těžší, než třeba před sto lety."
"Právě proto potřebuju očarovaný meč." Izar si povzdychl. "Kolik těch peněz potřebuješ ?" Wiliam se zamyslel, chvílemi počítal na prstech, a pak se poprvé přímo podíval na Izara:
"Něco okolo dvě stě kilo zlatých mincí."
"Cože ? A zlaté sele by jsi nechtěl ?" Wiliam se znovu zamyslel:
"To by nebylo špatné. A kde ho ulovím?" Izar zaúpěl a zalomil rukama. To snad opravdu není možné!
"Zlaté sele je modla jistého kmene ne severu. Ve dne i v noci ho střeží tisíc mužů v plné zbroji. A přesto je to jednodušší než se pokoušet zabít draka!" Wiliam zesmutněl:
"To mi nedáváš moc naděje. Ale přesto to zkusím. Bude lepší,když zemřu v boji, než abych si celý život vyčítal, že jsem to nezkusil."
"Hm," zabručel Izar a začal se balit do pláště, aby mohl spát. "A k čemu potřebuješ takovou hromadu peněz ?"
"Abych si mohl koupit nevěstu," řekl hořce Wiliam.
"Koupit nevěstu? Kdo to kdy slyšel?" Wiliam se neradostně usmál.
"Znáš krále Lothara?" Izar se zamyslel.
"Vládne kdesi ve vnitrozemí. Nemá ve znaku hořící kříž?"
"Má. To je přesně on. A jeho dceru chci za ženu. A Lothar řekl, že mi ji dá, když ji vyvážím zlatem." Izar se zadíval užasle na Wiliama.
"Dvě stě kilo? Unese ji vůbec nějaký kůň?"
"Ale unese," oponoval mu Wiliam, "není tlustá. Je štíhlá a drobná. Ale Lothar do její váhy započítal i šperky, slavnostní šaty a oblíbené hříbě."
"Opravdu laciná nevěsta," zašklebil se Izar. "Kolik že má král dětí?"
"Nevím. Proč?" divil se Wiliam.
"Mno, při téhle metodě vdávání a ženění dětí by se mohl za pár let v tom zlatě koupat," pochechtával se Izar. "To by možná ocenil i nějaký ten drak." Lehl si pod strom a položil před sebe hůl. "měl by jít taky spát. Zítra nás čeká perný den." Wiliam nadšeně vyskočil:
"Pomůžeš mi? Opravdu mi pomůžeš ?" Izar se zavrtěl a zamumlal: "Máš štěstí, že momentálně nemám nic na práci. Uvidíme, co se s tím dá dělat."
"Izare?"
"Ano, Wiliame?"
"Kam se vlastně škrábem? Už se tu placatíme osmý den, a ještě pořád jsi mi neřekl kam jdeme?" Izar se usmál na zadýchaného a utrmáceného mládence:
"Chtěl jsi draka? Chtěl. Tak prosím - máš ho mít. Za pár hodim tam budem."
"Opravdu Izare? To je skvělé! Očaruješ mi meč?" zářil nadšením Wiliam.
"V klidu, chlapče, v klidu. Napřed se pokusíme s drakem dohodnout."
"Dohodnout?"
"Mhmm. Někteří draci půjčují své zlato na úrok. Jsou to pěkní lichváři."
"Aha. A jak mu to zlato vrátím ? Vždyť já nic nemám. Jenom starý hrad po otci, a to si ani nejsem jistý, jestli ještě stojí."
"To je přesně to, o čem se s ním budeme dohadovat," uzavřel debatu Izar.
Byl už skoro večer, když se mezi skalami rozsvětlilo a objevilo se malé kruhové údolí. Uprostřed údolí byl kamenný stůl, a na něm malý zlatý zvonek. Izar došel ke stolu, zvedl zvonek a krátce zazvonil. Wiliam se zatím rozhlížel po údolí. Nikde žádného draka neviděl. A neviděl ani žádnou jeskyni, kde by bydlel. Izar zazvonil podruhé. Wiliam zatím začal pochybovat o smysluplnosti cesty. Izar zazvonil potřetí. A Wiliam upadl, protože se pod ním zhoupla zem. Ležel rozpláclý jak žába, a držel se rukama
trsů trávy, a užasle sledoval Izara jak s poklidem sedí na kameném stolci. Všude kolem byl hrozný kravál, skřípění a hukot. A pak byl najednou klid.
"Nechtěl by jsi vstávat?" ozvalo se za Wiliamem, "mohl by jsi na té zemi nastydnout." Wiliam pomalu vstal, oprášil se, a pak ještě pomaleji se otočil. Předpokládal, že uvidí něco jako velkou ještěrku, chrlící dým a oheň. V tom horším případě dokonce několikahlavou ještěrku.
Ale drak byl úplně jiný. Byl sytě červený, a s ještěrkou měl podobnou jen kůži. Nebyl ani zvlášť velký, ale jedno bylo jasné: tenhle drak se umí o sebe postarat. Wiliam se uklonil a začal couvat k Izarovi.
"Alvine! Jak se vede?" pozdravil se Izar s drakem.
"Díky za optání, můžu se tu ukousat nudou. Nesliboval jsi minule, že se tu zastavíš hned jak budeš moci? Ach, ta lidská nespolehlivost," škorpil se drak.
"Ale Alvine," smál se Izar, "zaprvé nejsem člověk, a za druhé - kdy ty jsi se nenudil? Nudíš se pořád co tě znám. A když ti nabídnu, aby jsi šel se mnou, tak máš najednou hromadu práce." Drak se vesele ošklíbl, mrkl na Izara, a zeptal se:
"A copak tě přivádí dnes? A kdo je tohle ?" štouchl packou do Wiliama.
"To je Wiliam, a přišel s prosíkem. Wiliame, přednes svou žádost."
Wiliam se sbíral ze země, kam ho drak povalil, a podíval se zmateně na Izara. Tohle si nedomluvili. No dobrá. Otočil s k drakovi a začal:
" Já...já..já..." Drak se otočil na Izara a trpělivě se zeptal:
"Nebylo by lepší, kdyby jsi mi to řekl ty? Takhle se těžko něco dozvím."
"Je zamilovaný do Lotharovy dcery a potřebuje půjčit peníze," vysvětlil mu Izar.
"Aha. A kolik?"
"Asi dvě stě kilo," vyrazil ze sebe Wiliam.
"Hm. A pro Lothara říkáš?" Wiliam horlivě kýval hlavou. "Klidně ti půjčím. Ale myslím si, že stejně nepořídíš. Lothar je totiž pěkný podrazák. Víš, že mi od své poslední války dluží ještě dvě stě tisíc tolarů?" obrátil se na Izara. "A tváří se, jako by se nechumelilo." Drak se znovu obrátil na Wiliama. "Zítra ti ty peníze dám. Teď vás zvu na večeři, ráno to spočítáme a pak vás odnesu do nížiny k Lotharově hradu. Alespoň se podívám, jak to teď venku vypadá."
"Mnn.. mnohokrát dě..děkuji," vykoktal Wiliam a šel za Izarem a drakem do jeskyně, která se mu za zády otevřela. Tentokrát bez kraválu.
Izar stál v trůním sále krále Lothara dva kroky za Wiliamem, a vůbec se mu tam nelíbilo. Král Lothar byl vysoký hubený muž se zlým a žlučovitým výrazem ve tváři. Dceru nebylo nikde vidět. Wiliam položil poslední pytel zlata před trůn a stoupl si vedle Izara. Nikdo nemluvil, bylo ticho. V místnosti byl chlad, a Izarovi bylo zima. A nejenom z nevytopené místnosti, cítil všude kolem páry zla.
"Takže?" zasyčel Lothar.
"Stalo se jak jsi nařídil pane," odpověděl mu Wiliam. "Donesl jsem požadované zlato."
"No a?" Wiliam se na chvíli zarazil:
"Řekl jste, že dostanu vaší dceru, když ho přinesu." Ohlédl se na Izara. "Slíbil jste to."
"Slíbil? Opravdu jsem to slíbil?" zeptal se s úsměvem král Lothar.
"Ano, pane. Slíbil." odpověděl mu pevně Wiliam. Lothar se vymrštil z křesla a zařval:
" A to si myslíš, že musím dodržet každý slib, který dám? Navíc slib nějakému smrkáčovi? To snad ne! Já jsem král a svůj slib ruším! Ceny stouply, hlupáku. Tohle ti zabavuju, stejně si to někde ukradl. Přines šestkrát tolik, pak se budeme bavit! A teď vypadni, - ty i ten tvůj nohsled! Vypadněte! Lothar se otočil k strážím:
"Zbavte mě jich!" Izar chytil Wiliama za rameno:
"Pojďme chlapče. Tohle nemá cenu." Wiliam se na něj otočil, a zuřivě mrkal, aby nebrečel:
"On to opravdu slíbil!"
"Já vím. Pojďme." Otočil Wiliama a vlekl ho ven. U dveří se Wiliam chytil zárubně, otočil a vykřikl:
"Králi Lothare! Slyšíš? Nikdo není nesmrtelný! A ty už vůbec ne! Myslíš si, že si to zlato můžeš vzít s sebou na onen svět? Nebo že se na tebe bude vzpomínat v dobrém jen kvůli bohatství? To je totiž to jediné, co po tobě zůstane - vzpomínky. To je jediné, co tě bude doprovázet za řeku mrtvých. Ale na tebe všichni rádi zapomenou! Udav se tím zlatem! Udav se!" Lothar stál u trůnu. Chvíli mlčel, a pak zaječel:
"Zabte je! Oba dva!" Izar se rozhlédl po strážích, vrazil do Wiliama a zavelel:
"A teď tempem! Jinak to nedopadne dobře!" Tentokrát Wiliam neodmlouval, a běžel co nejrychleji dovedl k bráně. Za nimi se ozýval řev strážných a řinčení zbraní.
Téhož dne pozdě večer seděli Izar, Wiliam a drak Alvin okolo ohně v lese. Wiliam si utíral rukávem slzy. Izar mlčel. Drak se díval z jednoho na druhého, a pak se otočil k Wiliamovi:
"O to zlato si nedělej starosti. Nepřišel si o ně vlastní vinou. Lothar je grázl a zaslouží pořádný výprask." Izar zvedl hlavu a otočil se na Alvina:
"Opouští vůbec Lothar někdy svůj hrad? A nemyslím tím válečná tažení." Alvin se zamyslel:
"Snad jen na slavnost slunovratu. To se jezdí poklonit slunci do Chrámu noci. Ale bere s sebou dost silný doprovod."
"Ale do chrámu přece jezdí i mnoho jiných poutníků?" zeptal se Izar.
"To jistě. A co s tím ?" Izar se obrátil na Wiliama:
"Máš nějaké přátele, na které můžeš spolehnout?" Wiliam přihodil větvičku do ohně:
"Moc ne. Tak dva, tři." Izar se zamyslel:
"To bude stačit. Jak dlouho ti bude trvat, než je seženeš?"
"Tak měsíc. Možná trochu míň."
"Za jak dlouho je slavnost slunovratu, Alvine?" Drak se usmál:
"Každý čaroděj to ví přesně na vteřinu, a ty se tváříš že to nevíš? Izare... Přesně za dva a padesát dní." Izar se otočil k Wiliamovi:
"Teď jdi spát. Ráno vyraž za svými přáteli. Přesně za třicet dní se sejdeme u Orlího drápu. Víš kde to je?"
"Jistě Izare, cestoval jsem okolo," ujistil čaroděje Wiliam. Izar se otočil na Alvina:
"Chtěl jsem se zeptat - půjdeš do toho s námi?"
"Urazil bych se Izare, kdyby jste mě nevzali," odpověděl mu drak. "Žádné stromy nerostou do nebe, a já milerád ten Lotharův drobet přiříznu."
"Dobrá. Protože to máme mnohem dál, vyrazíme hned. Potřeboval bych, aby jsi mě odnesl domů, a pak aby jsi letěl čekat na Wiliama k Orlímu drápu."
"Dobrá. Pojďme tedy," souhlasil drak.
Po čtyřech dnech letu uviděl Izar svůj rodný les, kopce, a údolí. Alvin ho položil na mýtině před jeho chatrčí, a zase odletěl. Izar vzal z chatrče lampu a v podvečer ji zapálil. Lampa svítila jako na zem spadlá hvězda. Izar se přesvědčil, že je dobře vidět odevšad, posadil se na lavici a čekal. Netrvalo dlouho a nebyl sám. Stáli okolo něj jeho přátelé - Tranjee, trpaslík Czorny a medvěd Brogie. Mlčeli, viděli dobře, že si je Izar nezavolal pro legraci. Izar se chvíli díval do jejich tváří a pak ře
kl:
"Chtěl bych, aby jste šli se mnou k Chrámu noci a pomohli mi vyhrát jeden boj. Není to jen má záležitost, jde o jednoho chlapce. nenutím vás, ale rád bych vás měl s sebou. Tranjee, Brogie, i Czorny se na sebe podívali.
"Kdy vyrazíme?" zeptal se Tranjee.
"Za úsvitu. Vemte si zbraně, štíty, a ty Czorny vem s sebou své dva oslíky. Budou zapotřebí."
"Dobrá," zabručel trpaslík. "Hned jsem zpátky." Izar vešel do chatrče. Z truhlice si vzal objemný vak a dal do něho jídlo, byliny a plátno. Přehodil si vak přes rameno, a vyšel ven. Tranjee, trpaslík i Brogie už čekali. Tranjee nebyl za svou válečnou sekerou ani vidět. Izar se musel v duchu usmát, když si vzpomněl jak Tranjee bojoval s drakem.
"Dobrá. Zřejmě se vám nechce čekat do rána." zeptal se.
"Já bych stejně neusnul," zasmál se Tranjee. Izar se na něj usmál, otočil a mávl rukou směrem, kam měli jít. Jeden za druhým se tiše ztráceli ve tmě, jen přezky na oslích popruzích cinkaly. "Alvine! Alvine! Co vidíš?" Wiliam si stoupal v sedle a kůň pod ním neklidně přešlapoval.
"Nemůže tě slyšet, je příliš daleko," mírnil mladíka Izar. "Počkej, až se vrátí - pak se dozvíme víc." Izar přistoupil ke svému koni a uklidňoval ho. Je ten Wiliam přeci jenom chytrý chlapík, pomyslel si. Sehnal koně pro všechny. Ale je hrozně netrpělivý. Izar se ohlédl po ostatních. Brogie odmítl na koně nastoupit, a šel po svých. Trpaslík seděl na svém hnědákovi jako by jezdil odjakživa. Tranjee se držel svého koně úpěnlivě za hřívu. Wiliamovi přátelé - rytíř jménem Huygens, vysoký rudovlasý obr
a Lithar, černovlasý elf, seděli na svých koních nehnutě a pozorně sledovali kraj okolo sebe. Sám Wiliam seskočil z koně a netrpělivě vyhlížel drakův návrat. Konečně se zaleskla červená Alvinova křídla přímo nad nimi a drak přistál.
"Není to tak špatné, jak jsem myslel. Ale jednoduché to rozhodně nebude. Jsme asi čtyři hodiny jízdy od chrámu. Kolem je asi tři tisíce stanů poutníků. V tom se ztratíme jak list v lese. Ale jak se dostaneme k Lotharovi a jeho dceři - to teda nevím."
"To budeme řešit až tam," rozhodl Izar. "Jedeme."
Tranjee stál po kolena v blátě, okolo něho se tlačilo hromada různých poutníků, a snažil se vidět co nejvíc. Tak pět kroků před ním jel Lotharův průvod a Tranjee se snažil zahlédnout jeho dceru. Už ji jednou viděl, hned ten večer co dorazili do tábora. Wiliama museli držet aby se k ní nerozběhl. Izar usoudil, že nejbezpečnější bude, když Tranjee a Huygens budou pozorovat Lothara a jeho doprovod, a ostatní budou zatím předstírat poutníky. Ale Huygens byl kdovíkde a Tranjee se potácel v davu už asi d
vě hodiny sám.
Nakonec se rozhodl vrátit k Izarovi a ostatním. Obrátil se a vyrazil mezi stany. Zrovna když vešel do uličky mezi dvěma dlouhými společnými stany, které tu byly postaveny pro nemajetné poutníky, když mu cestu zastoupil muž. Tranjee uskočil ke straně, aby nechal muže projít. Ten se však k tomu neměl. Naopak - stoupl si tak, aby Tranjee nemohl projít. Ten marně vzpomínal kde toho muže už viděl - v táboře je tolik lidí... Ale tohohle už viděl několikrát. Náhle se Tranjeemu rozjasnilo - ten muž jel vžd
y dva kroky za princeznou s taseným mečem ! Tranjee se prosmykl okolo stanu, a pokusil se proběhnout okolo muže. Ten se bleskurychle přesunul před něj. Tranjee se otočil a začal utíkat. Muž udělal jen několik rychlých kroků a hodil přes něj plášť.
"Myslíš Azire, že je to nejlepší řešení?" Dívčí hlas vyjadřoval pochybnosti i zklamání.
"Má paní, je od nich. A je nejméně nápadný. Projde všude. A kdyby nebyl dostatečně bystrý, neposlali by ho jako špeha." Mužský hlas postrádal jakoukoli intonaci, jako by jeho majitel neznal žádné city. Dívka si povzdechla:
"No dobrá. Zkusíme to. Nebo....chvíli počkej." Tranjee napínal uši jak mohl, a snažil se poznat kde je. Snad ho jeho přátelé hledají.... Snad někdo viděl, jak ho muž odváží.... Snad..
"Sundej mu šátek z očí, Azire." Dívčí hlas zazněl Tranjeemu za zády. Cítil, jak mu sundavají šátek, který měl omotaný okolo hlavy. Světlo! Konečně zase vidí! Tranje se pozorně rozhlížel a přitom se snažil nepohybovat hlavou. Stan...dost velký....někdo bohatý.
"Otoč se!" Tranjee se otočil, a údivem poklesl v kolenou. Za ním stála princezna.
Tranjee kličkoval mezi stany a snažil se dostat co nejrychleji k jejich tábořišti. Byla už tma, a už dvakrát zabloudil. Ale teď už snad šel správně. Zahnout, rovně, zahnout...
"Izare! Izare!"
"Tranjee! Ty mizero mrňavý, kde jsi byl?"
"Klid, Wiliame," uklidňoval mladíka Izar. "Zabloudil, a ztratil se Huygensovi. To se stává."
"Izare, já mám dopis." Jediné, co teď bylo slyšet, bylo praskání ohně.
"Sem s ním." Izar byl náhle velice vážný.
"Jaký dopis? A neměl by být náhodou pro mě?" zeptal se tiše Wiliam.
"Je pro tebe. Ale neuměl bys ho přečíst," vysvětli mu Tranjee.
"Ale já umím číst!" protestoval Wiliam.
"Klid Wiliame! Tranjee, ten dopis." Izar se tvářil ještě zachmuřeněji než před chvílí. Tranjee sáhl do kapuce a vytáhl růži zabalenou v šátku. Izar rozbalil šátek a podal růži Wiliamovi. "Je k dopisu nějaký vzkaz, Tranjee?" zeptal se tiše.
"Oheň ti ukáže cestu." Izar přistoupil k ohni, a začal šátek nahřívat.
Wiliam mu stál těsně za ramenem, a pozoroval upřeně šátek. Chvíli se nědělo nic. Pak se začaly na šátku objevovat znaky.
Slunce už vycházelo, když se poutníci vydali k chrámu. Průvod krále Lothara měl přes sebou volný dlouhý pás cesty, protože málokdo toužil po tom přimotat se pod nohy jeho žoldnéřům. Za žoldnéři jel sám král, a v odstupu za ním princezna a Azir. Pak jeli další žoldnéři. Slunce prozařovalo věže chrámu a oslepovalo poutníky, kteří buď hleděli do země, nebo si zakrývali oči rukou.
Tak se stalo, že až do poslední chvíle nikdo nezpozoroval rychle letícícho draka. Vynořil se náhle ze slunce, snesl se prudce dolů a za hromového řevu zaůtočil na průvod. Ozval se zděšený jek a nářek. Část poutníků utekla mezi stany. Většina ale udělala čelem vzad a jako řeka se valili zpět. Smetli první oddíl žoldnéřů. Král Lothar okolo sebe shromáždil ty, kteří se udrželi na koních, a snažil se s nimi prodrat mezi stany. Proud lidí je však stále strhával. Žoldnéři tasili meče a začali mlátit lidi
naplocho. Chaos se ještě zvýšil. Někteří z poutníků tasili své zbraně a začali žoldnéřům oplácet. Z jekotu, nářeku a řevu bylo slyšet řinčení zbraní. A do toho se začala od chrámu valit mlha.
Izar se probudil jako první. Nepotřeboval mnoho spánku, a navíc se mu ve snech stále vracelo ráno před chrámem. Zavřel oči a znovu všechno viděl: Nalétavajícího Alvina, princeznu s Azirem strhávající koně mezi stany, Wiliama, přebírající princeznu na svého koně.... Czornyho s Brogiem a Litharem stojící proti druhé části žoldnéřů a ohánějící se svými zbraněmi, Tranjeeho, mávajícího sekyrou okolo sebe, spíš pro postrašení než pro skutečný boj....Huygense klesajícího pod ranou jednoho žoldnéře a znovu
Tranjeeho, zahazujícího sekyru a snažícího se Huygense odvléci do bezpečí... Azira, který s vrátil i s Alvinem...
Izar si povzdechl. Huygens se z toho určitě časem dostane - vyléčí ho. Wiliam s princeznou odjeli už večer k brodu, a přes něj dál, přes planiny do krajů, kde je Lothar nebude hledat. Alvin se vrátil do svých skal, a vzal s sebou jako společníka Azira. A oni se hned ráno vydají na cestu domů. Obzor se prosvětlil svítáním. Izar se zvedl a šel probudit své přátele.
Agent & E-mail: Marek Sochor