STOIKOVÉ DŘÍVE A DNES.
(Staronová dimenze, Díl 3.)
Centrální myšlenkou stoiků bylo, že kosmos je něco jako božská bytost, obdařená "duší", zřejmě míněno něco jako kosmická inteligence. Naší rolí je to přijmout a žít s souladu s touto "duší", ted s přírodou samotnou. Stoikové přijímají vše, co se stane, a to bez zbytečných otázek (např. proč se to stalo zrovna mě, atd) a vyznačují se trpělivostí, specielně při snášení utrpení všeho druhu. Není divu, že t.zv. stoický klid se všeobecně považoval za hlavní charakteristiku stoika. Na rozdíl od pokorných křesťanů ale stoikové neříkají, že to všecko na nás přichází jako trest nebo jako zkouška víry.
Hellenističtí stoikové věřili, že emoce, jako například závist či nenávist, pocházejí ze špatného usuzování a že osoba, která dosáhla perfekce, se jim nepoddává. Stoikové starého Říma zdůrazňovali, že pravý filosof je imunní proti neštěstí a že ctnost sama vlastně stačí pro štěstí. Více radikální stoikové dokonce prohlašovali, že jen oni jsou opravdu svobodní, zatímco všichni ostatní jsou otroci svých vášní. Je prý třeba ignorovat věci jako je bolest či rozkoš, bohatství či chudobu, zdraví či nemoc, neboť to vše je jaksi druhotné a nepodstatné.
Zatímco díla řeckých stoiků (t. zv. stará stoa) se zachovala jen v malých zlomcích, stoikové z doby Říma - Seneca, Epictetus a Marcus Aurelius - nám zanechali kompletní traktáty a knihy. Už v Řecku se pochopitelně našli i kritikové stoiků: Alexander Afrodiasis či Plutarch z Chaeronie, medik Galenus, Sextus Empiricus, Plotinus a neoplatonista Simplicius. Na druhé straně Říman Cicero si vážil vysoké morálky stoiků a i když sám stoikem nebyl, ve svých dílech se snažil popsat jejich filozofii.
Až do nedávna se interpretace stoických děl zúčastnili hlavně odborníci. Důvod byl jasný: většina knih existovala jen v originále. Fragmenty některých děl sice sebral do třídílného souboru na začátku tohoto století H. von Arnim, ale první soubor překladů vyšel až v knize The hellenistic Philosophers od A. Longa a D. Desleyho (1987).
Stoická filozofie.
Je třeba zduraznit, ze stoikům nešlo jen o filozofii jako vědu, ale přímo jako způsob žití. Věřili, že jakmile poznáme, z čeho se svět kolem nás skládá, i my se vlastně změníme. V tom - ale jen v tom - se podobají epikurejcům a to také vysvětluje, proč je křesťanství, které tvrdí, že se neměníme věděním, ale vírou, víceméně posunulo do pozadí. Víra si totiž nevyžaduje tolik námahy jako studium. Typický je stoický přístup Marka Aurelia, který v Meditacích nejen opakuje důležité stoické postuláty, ale zároveň je rozebírá a kriticky si uvědomuje, které v dané situaci vlastně porušil (podtitul jeho Meditací je "Sám sobě").
Stoické učení se dělilo na fyziku, logiku a etiku. Život má tedy probíhat v souladu s kosmickým řádem ( "podle přírody") a má být řízen morálkou.
Fyzika.
Zde se nejedná o "naši" fyziku, tedy nejde o oblast fyzikální, ale fyzickou, s podobným významem, jako třeba "fyzická bolest". Plato se táže, co je podstatou existence a odpovídá, že existuje vlastně jen to, na co je možno působit, nebo co naopak působí na druhé. Stoikové k tomu přidávají, že obojí se dá přisoudit jen tělesům, tudíž že jen tělesa existují - ovšem dodávají, že existují věci, které trvají samy od sebe, jako čas, místo a podobně. Navíc je každá existující věc také navíc zvláštní, tedy unikátní.
Vše, co existuje, je hmota, sem patří i jejich "bůh" a lidská "duše". Toto tvrzení vyplývá z toho, že celý svět musí mít jednotný základ, jinak by na sebe věci nemohly působit. Všechno je odvozeno od primární hmoty, tedy ohně (zde je třeba uznat, že v dnes bychom asi spíše mluvili o energii či energetickém poli).
Pojem boha je ovšem třeba chápat tak, že bůh byl pro ně něco jako absolutní zákon, dnes bychom opět asi spíše řekli "absolutní Inteligence". Z toho plyne, že všechno má svůj důvod, harmonii, design a náš kosmos je tudíž řízen zákonem příčiny a následku. Jednotlivec ovšem nemá absolutní svobodu, neboť žije ve světě, kde je prakticky vše řízeno nějakou nutností. My si můžeme myslet, že to děláme z volné vůle, ale defakto se i my řídíme tou nutností. Bůh - nebo chcete-li absolutní inteligence - vytváří svět, jak ho známe, svět, který zase skončí opět v ohni, tedy v energii. Tento cyklus se opakuje napořád, tedy je to něco podobného pulzační teorii vesmíru. Lidská "duše" ( opět bychom asi řekli "lidská mysl") je částí "božího ohně", je tedy také částí světového zákona příčiny a proto veskrze racionální.
Podobně jako pro epikurejce, bůh je prostoiky materiální, ale zatímco u těch prvých se o bůh o řízení světa moc nestará, u stoiků je podstatou všeho do posledního detailu. Je to první a nezničitelný princip vesmíru, vlastně eternální důvod všeho. Věci i lidé zanikají, znovu se tvoří a opět zanikají podle nějakého plánu, což navíc dodává zdání - ale pouze zdání - osudu. V moderním pojetí bychom spíše mluvili o všeobecné zákonnitosti ve vesmíru. Jak už zde bylo uvedeno, někdy boha připodobňují "konstruktivnímu a inteligentnímu ohni", dnes bychom řekli tvořivé síle, či informaci, která se s krývá v zárodcích (DNA?) a je tak podstatou vývoje věcí. Kosmos je podle nich vyplněn hmotou, obklopenou vakuem. Kombinace elementů je tak zvaná pneuma, která tvoří materiální podstatu světa.
Co se týká "duše", tato není třídílná, jako u Platona, ale všechny impulzy a tužby jsou jen funkcemi racionální duše, na rozdíl od křesťanské duality "duše-tělo". Závěry, které vedou k lidským akcím, jsou pak dány rozhodovacím procesem, jehož výsledek sice nemůžeme ovlivnit, ale k jehož vykonání je potřeba náš souhlas. V jazyce naší doby bychom řekli asi, že logika našeho mozku provádí samotné rozhodování, zatímco naše akce na základě tohoto rozhodnutím jsou navíc podmíněné naším souhlasem, naší svobodnou vůlí . Je to koncept velice blízký dnešní době a na starověk ovšem značně moderní. Zatímco Plato tvrdí, že v nás stále "válčí" iluze našich smyslů s "rozumovou" částí naší "duše", u stoiků má obojí stejnou podstatu a dostatečnou disciplinou můžeme zamezit omylům v našem chování. Naše konání není tedy jen pod kontrolou rozumu, ale je přímo výsledkem rozumu (nepočítáme-li politiky:).
Lidská mysl je tedy v podstatě materiální, t.j. umírá s tělem. Chryssippus sice tvrdil, že duše moudrých filozofů přežívají, ale pozdější stoikové od toho upustili, zřejmě pro zachování důslednosti.
Logika.
Logika stoiků je v podstatě Aristotelovská, tj. veškeré znalosti vstupují do mysli skrze naše smysly a tam se také zapisují. Plato na rozdíl od nich tvrdí, že samotná mysl je zdrojem všech vědomostí, a smysly jsou jen zdrojem omylů a chyb. Kriterium pravdy pro stoiky není v samotné myšlence, ale v pocitech, v realitě.
Stoická logika zahrnuje mnoho věcí, jako třeba analýzu důkazů, řečnictví, gramatiku i t.zv. filozofii jazyka (epistemologii). Jejich logika se navíc nezabývá syllogizmy, jako Aristotelova, ale pravidly, která velice dobře připomínají naši formální, počítačovou logiku :
1) jestliže platí p > q........pak z p plyne q (kde p>q znamená: IF p THEN q)
2) jestliže platí p > q........ pak z Np plyne Nq (kde Np je negace p)
3) jestliže platí N (p&q)........pak z p plyne Nq (kde & je logické AND)
4) jestliže platí p EXOR q.......pak z p plyne Nq (kde EXOR je exclusive OR)
5) jestliže platí p EXOR q........pak z Np plyne q
(pokračování)
jansan