TECHNIK ZA OCEÁNEM
(díl pátý)
Poznámka: Touto sérií navazuji na můj předešlý článek v AmberZinu, nazvaný "Identita či izolace", abych popsal některé specifické věci, se kterými se český technik potká, když se vydá na západ. Pochopitelně všecko závisí na zemi, ve které se octne - moje zkušenosti jsou pouze z Kanady a ze Spojených států, případně Japonska. Nedělám si nároky, že je to tak i jinde, jde mi spíše o rozdíly v myšlení, methodologii a praktické aplikaci. Pokud má někdo zkušenosti jiné či novější, případně otázky jakéhokoliv druhu, napište mi je prosím na mou adresu (viz dole).
-----
Snad bych se měl teď zastavit a říci něco o kvalitě. Tady existují dva termíny: Quality Control (QC) a Quality Assurance (QA). To první znamená řízení (tedy ještě ve výrobě), to druhé spíše zajištění, tedy hlavně inspekce, například přicházejících součástek. To první je víc aktivní, ale potřeba je obojí, i když se to u malých firem většinou jmenuje jen tak či onak. Český termín Kontrola Kvality tuším také zahrnuje obojí (samotný termín kontrola ovšem v češtině neznamená řízení - v angličtině ano, a česká "kontrola" se tu zase překládá jako check-up, inspection, nebo assurance. Všechna anglická slova mají v sobě navíc něco pozitivního, neboli "přesvědčit se, že je vše v pořádku", kdežto naše kontrola je spíše "vyřadit, co není v pořádku". Je to asi jako s kladnou a zápornou logikou u logických obvodů. To první je dáno tím, že zaručují, aby zakazník dostal jen dobré věci, to druhé vychází z toho, aby zákazník nedostal špatné věci.
Řeknete si asi, co je to za nesmysl, vždyť je to totéž! A vidíte, není: v období elektronek se zjistilo, že zkoušet každou zvlášť by zdvojnásobilo její cenu. A vyrábělo se jich víc a víc - a tak se začalo samplovat, tj. vybírat jen určité množství, jakýsi vzorek, ten se zkoušel a podle výsledku se rozhodlo, jestli je celá dodávka (doslova lot, možná objem dodávky - přesný český význam neznám) přijatelná, lépe řečeno jestli "prošla". Stoprocentně dobrá asi nebude, jen s určitou pravděpodobností a o zbytek se postarají záruky, tj. výměna či oprava zboží zadarmo. Velikost vzorku se určuje statisticky, podle počtu kusů v lotu a povoleném procentu vadných součástek. Tabulky vám pak řeknou, kolik může být těch vadných kusů ve vzorku. Někdy se musí udělat ještě další vzorek, jindy se musí zkoušet celý lot (u malých či drahých dodávek), jindy se všecko vyhodí, anebo opraví, pokud to jde. Tento proces se nazývá AQL (Assurance Quality Level) a tabulky a grafy jsou počítány statistickými metodami a jsou k disposici inspektorům. Pak se ale zjistilo, že tato metoda nahravá moc zákazníkovi, tak se přešlo na LTPD (nebo tak nějak, název si nepamatuju), kde se bere konstatní vzorek, prakticky nezávislý na velikosti dodávky. Tato metoda vlastně vyjadřuje tu druhou filozofii, tu zápornou logiku. Nahrává sice výrobci, ale v případě větších lotů je ekonomičtější. A jelikož je test částí ceny, úspory se projeví i u zákazníka.
Když jsem v QC pracoval dva roky, dostal jsem takový nápad: anonymní anketu. Ptal jsem se lidí, proč vůbec máme kontrolu kvality. Odpovědi byly různé, od "abychom měli dobré výrobky", přes "takovou buzeraci" až k tomu, že "chceme spokojeného zákazníka". Prostě nikdo se k tomu správnému důvodu nepřiblížil ani na fous. Přitom je to očividné: je to z důvodů úsporných. Pochopitelně, že nechceme vyrábět špatné výrobky, ale při zvýšené automatizaci se výroba nedá vždycky tak přesně - a hlavně levně - řídit či nastavovat. Navíc vyrábět se musí dál a se zmetky si musíme poradit tak říkajíc za pochodu. QC + QA nám tedy slouží jako zpětná vazba, která nám říká, JAK si vedeme, KDE to děláme špatně, případně CO udělat, aby se to napravilo. Bez toho bychom buď vyráběli samé zmetky, nebo by zboží bylo tak drahé, že by nás konkurence lehce porazila. Výsledek je stejný: v obou případech ztráta biznysu.
Tady se dostávám k bodu, který se na západě nemusí vysvětlovat, ale z dopisů čtenářů z Čech se dovídám, že u nás ještě ano. Hromada věcí, která se na západě dělá, není z humanitárních nebo idealistických popudů, velkého nadšení nebo geniality manažerů. Nutnost je to správné slovo - systém pracuje tak, že se musíte pohybovat mezi dvěma limity a někdy je ten prostor zatraceně těsný. Pravda, zákazníci si vynutí dobré zboží, ale konkurence svými malými cenami vám vnutí také určitou cenu, a vy musíte tancovat jen na čtverečním metru. Je to něco jako darwinismus: hledání optimální cesty přirozeným výběrem. Podobně pracujete-li ve skupině profesionálů (tím nemyslím jejich tituly, ale hlavně vztah k práci), budete se chovat také jako profesionál. Budou-li lidé kolem vás pořád jen nadávat, připojíte se asi po čase k nim, je to nakažlivé. To ovšem neznamená, že tu nutnost tady každý vidí a správně akceptuje, ale to už zase zapracuje ten darwinismus.
Ale radši zpět k věci. Kvalita se řídí a kontroluje ve všech stupních výroby - mimochodem výroba, tedy manufacturing, připadně production se zde pojímají dost všeobecně: tak se vyrábí nejen boty, ale i softvér, vyrábí se i reporty, výzkumné zprávy, dokonce i zprávy v televizi (pokud nejsou fabricated, tedy vymyšlené). je o prostě tvoření nových hodnot. Složky, které různě zajišťují výrobu, její kvalitu, prodej, reklamu a komunikaci vůbec, transportaci či opravy - to vše jsou services. Ty nepřispívají přímo k hodnotě, ale zato k ceně, a to často hodně. Díky přebujelé byrokracii teď navíc rostou jako z vody, přesně podle pana profesora Parkinsona. Tím ovšem rozdíl mezi hodnotou a cenou značně vzrůstá. V Kanadě je v už asi 70 procent lidí v services, takže si lze lehce vypočítat, že v roce 2010 bude každý Kanaďan servírovat druhého. Tyto problémy jsou ale po celém světě a jak říkal můj dědeček, bude to pořád horší :).
Kvalita začíná už přímo u designu: nemůžete mít dobrý výrobek, který není dobře navržený. Můžete ho časem dělat lepším, ale cena takových změn je drahá: představte třeba si stojí změna raznice na automobilové lince nebo nová verze softvéru! Jako vedoucí oddělení kvality jsme měl s designery pořád boj, většina mých návrhů přicházela zpět s razítkem REJECTED, odmítnuto. Nechal jsem si tedy udělat také razítko, REJECTION REJECTED, navíc starogotickým písmem, abych tak poukázal "starobylost" jejich designů. To ovšem nepomohlo, ale časem jsem zjistil, že si prostě po odmítnutí můj nápad přivlastnili a udělali opravu tak, jak jsem navrhoval, ale pod svým jménem. Já jsem totiž moje návrhy úprav specifikoval moc detailně, tj. napsal jsem jim,jak se to má udělat. Tož jsem jim od té doby napsal jenom třeba : velký šum na výstupu - opravit. Přišli za mnou osobně, že jsem jim nenapsal detaily. Řekl jsem jim tedy, že velký šum na osciloskopu pozná každý blb, ale jak se má opravit, za to že jsou placeni oni a já si svoje nápady už nenechám krást. Od té doby jsme si rozuměli perfektně, k obecné spokojenosti.
Kromě večerního studia statistiky (doma, ne na škole) jsem se musel prokousat technologií výroby počítačů, zkušebními a inspekčními metodami, stovkou jiných věcí, dělat vedoucího a pokud zbyl čas, začít používat i vlastní hlavu. My jsme byli poměrně nová odbočka americké firmy v Kanadě, tak jsem a já musel všecko zkanadizovat. Americká dokumentace a procedury u nás tak přesně neplatily, a tak jsem musel psát pro ně vyhlášky, které jsme pak převedl na firemní procedury. Vcelku jsem je nemusel měnit - jen jednou. Najal jsem nového inženýra a ten se mi za nějakou dobu zeptal, proč nedělám věci přesně podle těch vyhlášek. Řekl jsem mu, že jsem k tomu dostal povoleni od samotného autora, který je pochopitelně víc směrodatný než jeho vyhlášky. Ještě se mi zeptal, kdo je autor, ale pak už se mě radši moc neptal. Tady na západě se vůbec moc neptáte: buď to víte, nebo si to někde seženete sami. Jinak to budí dojem nesamostatnosti.
Práce s lidmi byla také kámen úrazu. Vedoucí inspektorek, neboli leadhand, mi začala přesvědčovat děvčata, aby tatáž nedělala přesčasy v sobotu, i když teda za ně dostávaly dobře zaplaceno. Jenže v té době to bylo nejvíc potřeba, neboť test potřeboval mít na neděli vše připravené, aby v jednom dni vše vyzkoušel a opravil. V pondělí se totiž odváželo a kde není dodávka, není ani platba, že ano, a utíkají procenta z peněz, které ještě nemáte. Navíc byla výroba vždycky tradičně zpožděná a my pak měli frmol. Byli jsme něco jako brankář v hokeji: za námi bylo už jen to červené světlo. Jednou mi ta leadhand odradila inspektorky dokonceaž po tom, kdy už mi všechny slíbily, že přijdou a pak nepřišly. Tož jsem jí mírně domluvil a ona se rozzlobila a šla natruc dělat do nákupního oddělení. Dostala mě s tím do prekérní situace: kde jsem měl sehnat někoho tak kvalifikovaného? Později si mi přišla stěžovat, že v tom novém místě musí dělat přesčasy a ještě zadarmo! S uspokojením jsem jí řekl, že jsem to věděl, ale že jsem nechtěl stát v cestě božímu trestu. Naštěstí jsem brzo získal jiné děvče, které bylo jako leadhand daleko lepší. Lidé jsou, koneckonců, nahraditelní.
Pro naše testovací počítače jsme často potřebovali součástky pro naše jigy (t.j. zkušební přípravky) . Měli jsme otevřený účet u místní elektronické prodejny a vždycky jsem řekl některému technikovi, aby tam zavolal. Většinou nám dovezli součástku ještě ten den. Byrokrati z nákupního si ale usmyslili, že tohle musi přece dělat oni. Dali jsme jim tedy objednávku a já se těšil, jak nám to ulehčí práci. Jenže tři dny a nic. Tak jsem tam zašel a nákupčí mi vykládal, že se tam už tři dny nemůže dovolat. Požádal jsem ho tedy, zda mohu použít jeho telefon. Nic netuše, řekl O.K. Zavolal jsem tedy do toho obchodu a vše objednal, přímo před jeho očima. Jen při odchodu jsem otráveně prohodil: "Vidíš, já to mám za dvě minuty a ty ses tam tři dny nedovolal!". Rozčilil se a křičel: "Chceš snad říct, že jsem lhář?" Jenže s tím si na mě nepřišel. "No to by bylo lepší, kdyby jsi byl lhář," povídám, " jinak bych si musel myslet, že jako nákupčí nestojíš za nic!" Tak jako i jinde, byli jsme pak nejlepší přátelé - tady se naštěstí tyhle věci berou většinou sportovně, jinak bych asi tohle psal už z invalidního vozíčku.
Pochopitelně, že byly i technické problémy. Najali partu inženýrů pro design a někteří se to pořád ještě učili. To samé ve výrobě, ale hlavně v kvalitě a testingu (ten patřil, jako obvykle, pod kvalitu, a ne naopak!). Používaly se ještě metody, které pro polovodiče byly nepraktické. Tak například inspektorky "prozváněly" kabely v jednotkách ohmetrem, protože normální bzučák by svými napěťovými špičkami polovodiče zničil. Jak pomalé to bylo, to si asi odvedete představit. Navíc "elektronickýL bzučák by mnoho nepomohl, ten bzučel v rozsahu 0 až 1 kiloohm. "Drát " jsme ale definovali odporem mezi 0 a 0,1 ohmů a pokud tam byl někde paralelně rezistor (třeba přes výstup zdroje, 10 ohmů), obvod se přes něj uzavíral. Jelikož dívky ale neměly čas čekat na přesné ustálení ručičky přístroje, uznávaly to jako OK. Navíc měření zabíralo obě ruce i oči, které se musely podívat na sondy a pak ještě na měřák.
Funkčně to zkoušet nešlo, většina logických obvodů tam ještě nebyla a ani flat cables (ploché kabely) tehdy ještě neexistovaly. Tehdy se začaly používat čipy pro differenciální zesilovače, ale pro požadovaný malý rozsah měření - a navíc ohmů - jsem marně hledal nějaké vhodné schemátko. Dostal jsem nápad použít můstkové zapojení pro měření a navíc měřit paralelně tj. sondy byly překlenuty odporem 1 ohmu. Přiložený odpor 0,1 ohmu (či menší) pak vytvořil dostatečný pokles napětí, který se dál zesílil a přes další zesilovač s reléovou hysterení pak zapnul výstupní tranzistor, pohánějící bzučák. Proud na vstupu byl omezen na 5 mikroampér a polovodiče ani nezašimral. Abych to zkrátil: pracovalo to perfektně, děvčata pak používala zase jen své uši a oči se jim uvolnily pro jinou práci. Bylo to tak citlivé, že jsme dokázali identifikovat nedostatečně utažený šroubový spoj na svorkovnici. Inspekční čas klesl na polovinu a když se to dozvěděli přes ulici v Northern Telecom, hned mě požádali o schémátko. Po létech jsem našel podobnou verzi, i když ne tak citlivou, v časopise Electronic Design - zřejmě to zas tak velký vynález nebyl.
Některé problémy v testu měly přímo detektivní aroma. Tak například všechny naše napěťové zdroje se posílaly do Států, našim jiným odbočkám, co dělaly periferály. Jednou mi přišla zpráva ze Salt Lake City, že naše zdroje při testovací tepotě "foldují" tj. jejich ochranná zpětná vazba (foldback) omezuje výstup a jeho napětí podstatně klesne. Normálně to má ovšem dělat jen při nadproudu či zkratu. Byl to značný průšvih, skoro všechny zdroje tam začaly v testu bláznit. Pro firmu ztráta, pro mě - no jak už jsem řekl, slušně řečeno challenge, ale hlavně průšvih. Změřil jsem si sám pár našich zdrojů, okalibroval přístroje na měření, hlavně teploty, rychlost a objem chladícího vzduchu ventilátorů za minutu- nic, všecko se zdálo být v pořádku. Po hodinách telefonátů do Utahu jsme pořád nic nenašli.
Poslal jsem tedy technika přes půl Států s naším nejlepším (podle našich výsledků) zdrojem. Doletěl a zavolal mi, že tam zdroj selhal. Řekl jsem mu tedy, atˇpřiveze ten jejich "nejhorší" zdroj. Přivezl a ten u nás pracoval O.K. Záhada nad záhady. Navíc se tam přichomejtnul náš ředitel, zrovna když mi technik vykládal, že hoši ze Salt si myslí, že je to kondesátorem. Věděl jsem, že je to blbost a také jsme to řekl. Ředitel mě ovšem chytil za slovo a já mu slíbil, že na to do dvou dnů přijdu. V úplné desperaci jsem tam čučel do půlnoci a namáhal šedou hmotu mozkovou. Po půlnoci jsme dostal nápad: zajel jsem domů, vypůjčil si od manželky fén na vlasy, zamontoval termočlánky na jednotku a začal ohřívat. Nemusel jsem jít daleko: tři stupně nad nominální teplotou začal zdroj foldovat.
Bylo jasné, že něco v nepořádku je, i když ty tři stupně v tom vlastně nehrály roli. Teplotně měl zdroj foldovat až při daleko vyšší teplotě. Zalistoval jsem si na hard-disku a hle, měli jsme dva dodavatele na čip toho regulátoru. Tenhle co to dělal, byl Motorola, zatímco Texas Instrument pracoval OK. Trápil jsem počítač tak dlouho, až jsem našel nějaké starší memo z Roseville, Minneapolis , že se tyhle čipy nemají od Motoroly kupovat. Další databáze a našel jsem jméno kupčíka, co je nakoupil - ten ale před měsícem odešel k jiné firmě. čipy ovšem koupil až už bylo memo vydáno, jasně byla vina na něm a jelikož těch čipů nakoupil stovky, museli jsme je všechny vyhodit. Ovšem takové případy se stávají a jelikož už nebyl zaměstnanec, ušel nejen pokárání, ale i mému vzteku.
Ještě bych měl vysvětlit ten rozdíl tří stupňů - ale na to už přijdete i vy, když vám řeknu, že Salt Lake City je položeno zeměpisně značně vysoko. Také tohle tehdy nikoho nenapadlo a já na to přišel až za půl roku po tom, kdy už to bylo vyřešeno. Nejvíc mě ale mrzelo, že jsem se tehdy s ředitelem o něco nevsadil; ale o co se vsázet, že ano - přece se nebudu sázet o svůj job . . .
(pokračování)
hurychj@hurontel.on.ca
Hurontaria, English-Czech magazine
Copyright © 1999 Jan Hurych.