TECHNIK ZA OCEÁNEM
(díl první)

Poznámka: Touto sérií navazuji na můj předešlý článek "Identita či izolace", abych popsal některé specifické věci, se kterými se český technik potká, když se vydá na západ. Pochopitelně všecko závisí na zemi, ve které se octne - moje zkušenosti jsou pouze z Kanady a ze Spojených států, případně Japonska. Nedělám si nároky, že je to tak i jinde, jde mi spíše o rozdíly v myšlení, methodologii a praktické aplikaci. Pokud má někdo zkušenosti jiné či novější, případně otázky jakéhokoliv druhu, napište mi je prosím na mou adresu (viz dole).

-----

V minulém článku jsem prohlásil, že jsem profesionální inženýr a člen inženýrské associace Ontária. To je vlastně totéž, protože to jde ruku v ruce: pro inženýrskou práci musíte získat licenci od místní associace, což je oficiální sdružení profesionálních inženýrů. To je u většiny firem (u malých ne, ale tam jsou zase jiné nevýhody) podmínkou nutnou leč rozhodně ne postačující - ještě se jim musíte hodit i jinak, pochopitelně. Mnoho lidí, kteří vystudovali cizí univerzity, je tím překvapeno a neuvědomují si, co všechno je k tomu třeba. Pro některé je to daleká cesta, marné volání . . .A přitom by bylo jednoduché si získat informaci předem a podle toho se zařídit.

Ale vrátím se raději na začátek, třicet let zpátky, kdy jsem přistál v Anglii. Žádnou informaci předem jsem neměl - jak taky? - a tak mi šlo hlavně o to bezpečně "vycestovat" a pak už jsem byl ochoten dělat cokoliv. Předpoklady se ukázaly pravdivé - byl jsem sice promovaný inženýr s devitiletou praxí, ale s miniaturní znalostí jazyka a požadavků pro ten který job. Aby to bylo ještě jednodušší, nikoho jsem v Anglii neznal. Rozhodně tento postup v normální době nedoporučuji a potíže s ním tu chci pro jistotu popsat.

Pochopiteleně, nejprve si musíte uzákonit pobyt, jinak jste - kdyz vám vyprší viza - v nebezpečí, že se vás někdo bude ptát impertinentní otázky, na které nebudete schopen(a) dát uspokojující odpověď. Psal se rok 1969 a otevřená náruč, s kterou se vítali v Anglii turisté bez zpátečního lístku (jinak řečeno uprchlíci z Československé republiky), ta se už dávno uzavřela, nemluvě ani o finanční pomoci. Tady bych chtěl poukázat na první věc, kterou je třeba si s sebou vzít: schopnost přemýšlet samostatně. Dostanete se tam totiž do tolika nepředvídaných situací, že jakokýkoliv detailní návod by byl zcela zbytečný, někdy i nesprávný. Informace si musíte sehnat, to ano, ale sami je ještě kriticky zhodnotit předem. Věděl jsem naštěstí předem jednu věc: že se musím nahlásit na tak zvané Home Office, kde mi dají povolení k dočasnému pobytu. Proč naštěstí? Ušetří to totiž nejen čas, ale hlavně se vyhnete se labyrintu byrokracie.

Nebyl jsem tehdy uprchlík a už vůbec ne politický - těm se věnovali více, ale zase tam bylo více byrokracie a neměli tu volnost, co měly soukromé osoby. Sběrné tábory v Anglii naštěstí nebyly. Šel jsem tam tedy jako soukromá osoba a po prohlášení, že Anglií jen procházím, abych dostal emigraci do Kanady, jsem dostal přechodný pobyt na čtyři měsíce. A ještě povolení pracovat, případně provozovat biznys (to byl takový anglický vtip, měl jsem tehdy jen dvě libry v kapse). Vyhráno, řekl jsem si naivně, teď ještě kde bydlet a pak hned tu práci. Neznaje nikoho a nemaje na nájem, navrhl jsem kamarádovi, co utekl se mnou, neobvyklé řešení. U nás v rodině se poslouchal na černo Londýn. Obrátil jsem si tedy heslo a místo "London calling", zavolal jsem já jim. Klasický příklad změny paradigmat, který se dnes tolik propaguje.

Lámanou angličtinou, lépe řečeno hodně polámanou, jsem gentlemanovi na druhé straně drátu vysvětloval naši situaci. Druhý bod, který bych chtěl zdůraznit, je drzost, lépe řečeno schopnost nevázat se příliš na rady, že "tohle přece nemůžeš," atd. Zůstat ovšem v rámci zákona, pochopitelně. Staré české přísloví "kdo se ptá, ten se moc doví", zde platí, ale v tom kladném slova smyslu.

Zde bych chtěl také poukázat na vliv náhody. Dotyčný gentleman byl totiž kdysi překladatelem Churchilla na Jaltské konferenci a pochopil naši situaci až velmi dobře. Asi měl pocit, že nám to tam tehdy pěkně zavařili a navíc byl vedoucím jednoho oddělení BBC. On to byl, který nám umožnil styky s krajany, kteří takovému doporučení nemohli odolat a pomohli nám sehnat byt u jedné vdovy po českém pilotovi a to prosím zdarma. Vlastně jsem měl místo náhody napsat "štěstí", protož náhoda pracuje pro každého, ale většinou negativně, že ano.

Ale to odbočuji - chtěl jsem tu vlastně mluvit o prvním zklamání, kterým se ukázalo právě to hledání práce. Jako elektrotechnický inženýr jsem si myslel, že začnu alespoň jako elektrikář či elektromechanik - byl jsem sice překvalifikovaný, no ale budiž. Jenže abych tam mohl pracovat jako electrician (pro elektrické instalace či elektroslužbu), potřeboval jsem zase jinou, elektrikářskou licenci. Jinak vás firma nevezme a i odbory by se tomu bránily. Dává to smysl: ona totiž jakákoliv chyba může ohrozit zdraví či život obyvatelstva a licenční zkoušky jsou jediný možný způsob, jak se přesvědčit, že uchazeč zná svoje řemeslo. Ale i kdybych byl tu licenci opravdu měl, byl tady ještě jeden problém: musel jsem mít též svoje nářadí, celý můj vlastní toolbox, zakoupený předem.

Licence se někdy nepotřebuje tam, kde děláte u firmy třeba jako test technician, ale zase chtějí dokumenty, že jste udělal tu či onu technologickou školu, tedy průyslovku a ještě - kdo by to řekl? - přeložené do angličtiny a ověřené. Univerzitní diplom je sice víc, ale v tomto případě vám ty dokumenty nenahradí. Zásadou je, že každý dělá to, čemu se vyučil. Malá firma vás možná vezme i bez toho, ale bude vám platit hrozně málo, jak jsem to později zažil v Kanadě. Můj diplom mi sice přeložil a ověřil jeden profesor z Cambridge, ale v Anglii jsem ho už nepoužil. O místo inženýra jsem se ani neucházel, potřeboval bych na licenci víc času a zatím bych stejně musel dělat něco jiného, abych se uživil.

Takže se mi vyplatilo, že jsem byl ochoten dělat cokoliv - pochopitelně ve srovnání s komunistickým kriminálem, který by mě po návratu do Čech čekal, to pořád ještě znělo velice dobře. Dnes je situace jiná a když se v cizině člověku nedaří, návrat je docela rozumné řešení. Kdo se dnes vypraví za prací do ciziny bez předběžné přípravy a očekává nějaké rychlé zázraky, tak ať už radši zapaluje svíčku předem. Všecko závisí na připravenosti - joby se dají dnes vyjednávat na dálku a je rozhodně lépe přijít do "hotového".

Jak už jsem napsal, moje angličtina byla chabá, ale nebál jsme se mluvit. Jak jinak se můžete s lidmi dohovořit? Přinášelo to ovšem nesmírné problémy a omyly, ale o tom zase někdy jindy. Po kratší době práce ve slévárně, kde jsem tavil a sléval hliník, jsem volil práci bezpečnější, to jest umývání oken ve výškových budovách. Já vím, bezpečnější to není, ale asi jsem byl špatně informován:). Hbitě jsem zapomněl své vzdělání, protože už v prvním místě mě chtěli odmítnout, neboť jsem byl překvalifikovaný. "Překvalifikovaný ano," řekl jsem jim tehdy, "ale také podvyživený." Uvěřili mi to, bylo to asi na mě vidět. Vtip je totiž v tom, že Angličan si může vybírat a nebere nic nižšího, protože než to sežene, je na podpoře, ať už na nezaměstnanecké nebo sociální. Já nebyl na žádné. Zkoušel jsem to také, ale kancelář Jejího Veličenstva pro pomoc uprchlíkům mi dala dvě libry s naznačením, abych se tam už neobjevoval. Byla to vlastně ta nejlepší rada, kterou jsem v Anglii dostal - věřím, že kdybych ji neposlechl, tak jsem ještě dnes v Kanadě nebyl. Angličané jsou prima lidi a všiml jsem si, že čím více používají neslušné výrazy, tím větší pomoc od nich můžete očekávat. Ale v tom to není: člověk se musí co nejdřív osamostatnit a na to potřebuje znát, jak jejich systém pracuje.

Cizinec nedostane místo z protekce a musí sledovat předepsanou cestu. Víc o tom nevím, protože ta moje skončila u oken ve dvacátém poschodí. Vysokou školu mytí oken jsem sice nestudoval, ale jak vidíte, tak úplně od podlahy jsem také nezačínal. Naučil jsem se tam jak umývat okna a nespadnout z lešení a to samotné bylo v dané situaci zcela k nezaplacení. Navíc jsme přišel na to, jak umýt až 95 oken za den, ale tenhle nápad mi později kdosi z Microsoftu odcizil. Svět zeshora byl hrozně legrační, asi jako ta rada, kterou mi dal úředník na pracovním úřadě: "Vraťte se domů a sežeňte si práci v Anglii odtamtud". Dnes bych ho pochopitelně poslechl, ale tehdy to jaksi nešlo.

Celkem vzato, svému účelu ta práce posloužila - udrželo mi to naživu a dalo mi to určitou sebedůvěru, že se ve světě neztratím, a také jsem si vydělal na letenku do Kanady. Jinak mě hlavně posilovala naděje, že až dostanu landing visa pro Kanadu, začnu si tam hledat práci, která by odpovídala mojí kvalifikaci, práci, kterou budu mít rád. Že ji najdu, o tom jsem nepochyboval, dokonce ještě první týden po přistání v Montrealu . . .

hurychj@hurontel.on.ca
Copyright © 1998 Jan Hurych.