TECHNIK ZA OCEÁNEM
(díl osmý)

Poznámka: Touto sérií navazuji na můj předešlý článek v AmberZinu, nazvaný "Identita či izolace", abych popsal některé specifické věci, se kterými se český technik potká, když se vydá na západ. Pochopitelně všechno závisí na zemi, ve které se octne - moje zkušenosti jsou pouze z Kanady a ze Spojených států, případně Japonska. Nedělám si nároky, že je to tak i jinde, jde mi spíše o rozdíly v myšlení, metodologii a praktické aplikaci. Pokud má někdo zkušenosti jiné či novější, případně otázky jakéhokoliv druhu, napište mi je prosím na mou adresu (viz dole).

-----

Otázka bezpečnosti nukleárních elektráren je otázka stěžejní: jednak kvůli bezpečnosti samotné a také kvůli negativní popularitě, která se po světě vynořila, hlavně po Černobylu. Málo se zdůrazňovalo, že tam to byl jen výsledek experimentu, který byl nepromyšlený a navíc nezodpovědně řízený. Navíc to, že se to snažili nejdřív ututlat a neevakuovali okamžitě obyvatelstvo, stálo mnoho lidských životů navíc. Nemusím vám říkat, jaký asi stress to mělo na nás, kteří jsme měli na starosti navrhování nových elektráren na západě. Naše reaktory mají tři bezpečnostní systémy a ještě dva k tomu vztažené podsystémy, které zabraňují přetížení či nehodě, nemluvě už o normálním řízení, které nejen chrání, ale náhodnému výkyvu navíc zabraňuje. Kanadské reaktory i svým procesem bezpečnější, než ty cizí, ale přesto náš obchod utrpěl touto nezaviněnou "popularitou" stejně, jako ti druzí. Navíc se požadavky bezpečnosti stále zpřísňují a dnes jsou už takové, že se dostáváme do druhého extrému: jak navrhnout ochrany, aby byly necitlivé na náhodné šumové špičky signálů a nevypínaly reaktor úplně zbytečně. Citlivost našich přístrojů se totiž přiblížila velikosti normální radiace v ovzduší a v některých případech jde i daleko pod ni.

Pravda, řeknete, že v citlivosti to není. Samozřejmě, přístroje mohou selhat. Proto má každý z ochranných systémů své tři "kanály", s přesně stejnou instrumentací a v každám případě se vždy zůčastňují všechny tři kanály t.zv. "volby". Jde o to, aby se reaktor zbytečně nezhasil při každém vypadnutí nějakého přístroje - jeden den reaktoru "bez práce" totiž stojí až milion dolarů. A na druhé straně, vypadnutí jednoho přístroje nesmí narušit účinnost bezpečnostního systému. Jako všude, na jedné hranici je bezpečnost, na druhé je cena. Když dva ze tří kanálů trvají na tom, že se musí tripnout (tj. zhasnout reaktor), dojde k zhasnutí (pro zasvěcence: slyšeli jste jistě o logické "majority gate").

V časovém měřítku to vypadá tak, že "volení" trvá několik milisekund a spouštění zhášecích tyčí (vlastně "vystřelení", ony jsou hnány nejen gravitací, ale ještě předtlačenou pružinou) trvá méně než dvě sekundy, tedy od začátku až k dopadu. Kromě toho se systém musí často a pravidelně testovat - testuje se vždy jen jeden kanál a během testu se jeho logika dá do bezpečného stavu, tj. tak, jako kdyby indikoval trip, pro případ, že ostatní kanály by opravdu zaregistrovaly nebezpečnou situaci.

Když tento, první,shutdown systém zapracuje, tj. kdy už zhášecí tyče padají, začne se měřit tok neutronů v reaktoru a pokud už během pádu tyčí nedojde k jeho podstatnému poklesu, spustí se hned ještě druhý shášecí sytém, tentokráte vstřikujíci do reaktoru "jed na neutrony", tedy gadolinium. Oba systémy tak mají ůplně jiný princip, což přispívá k spolehlivosti a také zatímco první je "vertikální", "jed" se vstřikuje horizonálně. Třetí systém vstřikuje do těžké vody tu obyčejnou, takže nejen zastavuje reakci, ale ještě přidává extra chlazení.

Je rezervovaný jen pro případ, že by při prasknutí potrubí někde utíkala chladící voda, tedy u našich reaktorů ta těžká voda. Jeden litr těžké vody totiž stojí asi sto dolarů a zředěním se zničí. Ovšem zhasnutím to nekončí. Naakumulovaná energie, lépe řečeno teplo, se musí někam odebrat. K tomu slouží normalní a navíc i extra emergency chladící systémy. Kapacita každého systému je taková, že je nejméně dvakrát předimenzovaný, např. už polovička tyčí už stačí zhasit reaktor, polovička pump uchladit reaktor a podobně. To vše tu popisuju velice zjednodušeně, ale nechci jít do detailů. Pokud máte nějaké otázky, prosím napište mi, rád je zodpovím.

Výsledek Černobylské katastrofy byl nejen tragický, ale i poučný. jedno z těch poučení asi málokdo poučení pochopil - představte si, jak bezpečný asi byl ten jejich arzenál nukleárních zbraní v jejich rukou! A kupodivu se toho lidé báli míň, než nukleárních elektráren. Asi proto, že ty elektrárny byly blíž . . . Je to otázka strachu a tady je těžké někoho přesvědčovat. Já sám bydlím 10 km od nukleární elektrárny, ale starosti si nedělám: vím, jak pracují, něco z nich jsem navrhoval a nějakou dobu jsem na elektrárně i pracoval. Často jsem pracoval i vevnitř v reaktoru a řeknu vám, je to zajímavý zážitek. Pochopitelně musíte mít "skafandr" a přívod kyslíku. Dorozumíváte se radiem a sledujte bzučák dozimetru, který vás varuje, když jste tam moc dlouho - tedy pro to které radiační pole, ve kterém se nalézáte.

Myslím, že to vše mi pomohlo se dívat na věc trochu jinak: mít důvěru v to, co dělám a dělat to jak nejlépe umím. A mít důvěru ve spolupracovníky, jeden tam totiž hodně závisíte na druhém. Prvně jsem viděl v kafeterii partu mechaniků, co měla vyměňovat součástky v reaktoru a vypadali jako obyčejní lidé. Když ale začali pracovat, nemohl jsme je poznat - byla to perfektně sehraná parta, něco jako dělostřelci u kanonu. Věřte mi, že svou práci berou vážně: ani malá chyba tam neodpouští a nakonec jde především o jejich život. Strach je někdy dobrá věc, ale měl by být podložen fakty. Jenže když znáte fakta, tak je pak většinou ten strach menší. Obzvláště strach z fakt. Nedávno v Kanadě umřel jeden známý antinukleární agitátor - zemřel na AIDS. Nebezpečí totiž číhá na člověka všude, ale od toho má rozum, aby si s ním nějak poradil.

Pro státy, které nemají jiné zdroje energie, je nukleární alternativa někdy jedinou alternativou. Jistě, pokud je možné mít několik typů energie, je to lepší. Zanedbáme-li přehnanou propagandu o sluneční energii, která zatím napájí jen milióny kalkulaček, tj. něco jako jedna malá, "potoční" turbina, pak je nejbližší "čistou" alternativou vítr. Máme s ním už nejméně pětset let zkušeností. Proč se dnes ale stejně moc nepoužívá, jsem pochopil při návštěvě jediného pracujícího mlýnu v Severní Americe, tady v Ontariu. Postavil si ho jako hobby jeden přistěhovalý Holanďan, stavěl to 19 let a málem se finančně zruinoval. Veškerý mechanický pohyb se tam odvozuje od hlavní hřídele, tedy od vrtule: pohyb mlýnského kamene, pily na dřevo, zvedáku na pytle s obilím a i tahání klád z jezera. V dnešní době má ale každý takový pohon svůj elektromotor, takže nové mlýny vyrábějí jen elektřinu. U pily rychlost tolik nerozhodovala a když ano, tak se použila převodovka, ale udržujte napětí generátoru konstantní v rozsahu 1- 200 otáček za minutu! Nu ano, jde to, ale ta elektronika, a to nemluvím vůbec o připojení na síť, tam by bylo potřeba i konstantní frekvenci. Frekvenční střídače by ale vyžadovaly velké baterie, do kterých by se nejprve "skladovala" větrná energie. Takže finančně výhodnější je jen místní použití, bez velkého rozvodu a i tak závislé na náladách boha větrů.

Ontario má asi 60 procent elektřiny vyráběné z nukleárního paliva. Však byla Kanada první, která pracovala na mírovém využití nukleární energie - a to ještě za války. Je zajímavé, že teď nejvíce staví nukleární elektrárny právě ty státy, které mají bohatá naleziště oleje - asi si ho chtějí šetřit a já se jim nedivím. Napřiklad z jednoho galonu nafty se dá vyrobit nevím kolik litrů benzinu, který se většinou "jen tak" spálí - nebo několik kilogramů hnojiv, cenných chemikálií, možná i léků, barev či plastických hmot. Přitom 1 MW z uhelné elektrárny stojí šestkrát víc, než z nukleární, zatímco i ten "naftový" je dvakrát dražší. O čistotě vzduchu ani nemluvě. Zatím máme pro nukleární materiály jen trojí použití: bomby, elektrárny a radiaci pro léčení. Firma, kde jsem dělal, také vyrábí radioisotopy pro léčení a je v tom jedna z nejznámějších na světě. Doba života takových izotopů je tak krátká, že když se zásilka někde den zdrží, polovička radiace je už pryč. . .

-----

Bohužel, zase jako obvykle, mi do toho něco přišlo. Právě ten Černobyl. Naše mezinárodní zakázky se zmenšily na minimum, firma musela propouštět a tak nás bylo asi pět set inženýrů a techniků, kteří jsme dostali dopis se zlatou hlavičkou od samého pana ministra. Jako předtím ve Spojených státech, nikdo se nezajímal, že tady stát šoupe ven na ulici svůj duševní kapitál, který bude ještě potřebovat. Někteří neměli díky své expertize problém sehnat místo jinde, jiní hledali práci dlouho. Můj kolega, celý šťastný, že sehnal práci, letěl navštívit svou matku do Indie. Už se nevrátil - byl v tom letadle, ve kterém vybuchla bomba nad Skotskem.

Po pěti letech, kdy se nuklární průmysl zase vzpamatoval z černobylské katastrofy, marně hledali designery s nukleární zkušeností - každý jsme už dělali jinde a nechtěli jít zpět. Já jsem po nějaké době vegetování v Northern Telecom přešel (asi jsem jasnovidec) ke Canadian Standard Association (CSA), kde jsem certifikoval počítače, hlavně tedy americké a japonské. Že jsem při tom pořád jenom cestoval, a vůbec ne po Kanadě, to nemusím ani říkat. Už za měsíc jsem letěl do Japonska a když jsme přelétali v Torontě budovu mé bývalé firmy, uděla jsem na ně dlouhý nos. Naštěstí mě neviděli - měl jsem jim ale vlastně poděkovat, protože mi k tomu výletu nepřímo pomohli.
-----

O Američanech jsem tu už psal, snad tedy ještě napsat trochu o Japoncích. Jde především o to, nejdřív dobře pochopit jejich mentalitu - pak už se ničemu nedivíte. Hlavně té jejich důkladnosti. Byla pro mě i zdrojem jednoho nechtěného žertu: u jednoho počítače jedné firmy při certifikaci neprošly šumové fitry v napájení ze sítě. To byl totiž takový výmysl z norem "profesorů" od IEC, jejichž testy CSA dodatečně přidalo do svých norem (naše normy dělali převážně inženýři, takže byly víc praktické). Filtr má totiž kondensátor a odpojíte-li jednotku ze sítě, můžete dostat ránu, sáhnete-li na nože siťové šňůry. Novější filtry ovšem mají uvnitř i vybíjecí odpory, takže náboj brzo zmizí. Přidat ten odpor jsem tehdy také zástupci té firmy doporučil.

On ovšem nevěděl nic o elektrotechnice, nebyl z oboru, byl to jen obchodní reprezentant - a tak se mi pro jistotu ptal, jak velký ten odpor má být. Hbitě jsme to vypočítal a vyšlo mi 34550 ohmů. Takový odpor ovšem nemohl nikde sehnat (vyrábějí se jen dekadické řady R10 a R20, se zaokrouhlenými hodnotami), ledaže by si jich nechal velmi draze vyrobit. Ačkoliv mě pořád jindy otravoval, kdy ten či ten projekt bude uznaný - měl jsem v jedné době současně asi dvacet projektů od něj a třicet od jiných firem - tentokrát mi dal delší dobu pokoj. Za 14 dní jsem mu volal sám a on mi řekl, zcela ztrápený, že protelefonoval půl světa, ale nikde ten odpor nemají. Mě ovšem nenapadlo, že to číslo bude tak brát doslova, vždyť jakýkoliv menší odpor by přece vyhovoval. Když jsem mu řekl, že už jsem tam zatím dávno dal 33 kiloohmů a že to pracuje, byl radostí bez sebe.

Na tu důkladnost je třeba se připravit ve všem - tak například na jedné schůzi na mě přivedli deset inženýrů, a každý z nich znal - na rozdíl ode mne - naše normy nazpaměť. Tím jsem se ovšem nedal vyrušit a když jsem si nebyl jistý, klidně jsem vytáhl dokument a začal z něj nahlas číst, přičemž jsem nenápadně prohodil, že si paměť schovávám na lepší věci. Jinak jsme vycházeli dobře: oni asi potřebovali víc mě než já je. Já jim to totiž musel podepsat, takže jsem měl, jak se říká, karty v ruce. Jindy zase jsme nemohli sehnat všechno zařízení k testu - bylo to v jednom městečku na jihozápad od Tokya - tak jsem jejich inženýrovi navrhl jinou metodu, nebyla sice přímo popsána v normě, ale jinak byla zcela ekvivalentní. On mlčel. Opakoval jsem to teda, v domnění, že asi neví, jak to chci udělat. Zase mlčel. Pak mi to teprve došlo: nesouhlasil se mnou, ale slušnost mu nedovolila říci ne. Tož jsem ho nechal, ztratili jsme den sháněním specielního transformátoru a já měl čas trochu poznat okolí posvátné Fudži.

Pochopitelně, že jsem se tam hodně naučil. Například to, že Američané se pořád snažili být žoviální a Japonci je pak podezřívali z neupřímnosti. Já jsem byl pořád stejný a i když kolikrát to nebylo podle jejich zvyků a mentality - vlastně málokdy - respektovali mě O.K. Ono se totiž někdy zapomíná, že jsou to normální, inteligentní lidé, kterým se nemusí všechno říkat po lopatě. I když něčemu nerozumí, přesto to chápou.

CSA si potrpělo na public relations - nevím, jak se tomu říká česky - doslova je to veřejné vztahy, prostě styk se zákazníky, zásobovateli a veřejností. Jinými slovy, chtěli, abych ještě ve volném čase zpracovával zákazníky, teda abych jim líčil, jací my jsme pašáci. Jeden večer jsem měl projev, asi pro dvacet hodnostářů, který nikdy nezapomenu. Zavedli mě do hezké restaurace, šli jsme kolem rybníčku se zlatými kapříky, vyjímečně nepršelo, ptáci zpívali - teda až do té doby, než jsme objevil pod blízkým keřem reproduktor. Jsa povahy jízlivé, hned jsem na to poukázal. Smáli se se mnou - Japonci totiž mají smysl pro humor, rozhodně víc než ti Číňané, co jsem kdy poznal - a tak jsme si dobře rozuměli. Půl hodiny se pak rozhodovali, jak budeme podle důležitosti sedět - no a pak jsme si všichni sedli na zem. Jestli jste tato pokračování dočetli až sem, tak už asi víte, že povídám hodně a rád. Asi po hodině jeden mladý inženýr usnul a spadl hlavou do mísy s rýží. Omlouvali se mi hrozně, přičemž prozradili, že jenom dva z nich rozumí anglicky. To mě zarazilo, ale ještě jsem jim půlhodinu přidal a jeden z nich to překládal.

Japonci jsou jak známo tradicionalisté, ne teda jazzoví z New Orleansu, ale japonští z Nipponu. To jim někdy brání, jak říkají Američané "masírovat inspiraci". Mají na to ale jinou dobrou metodu: skupinový brainstorming, kde každý může říci svůj nápad, který se posuzuje jen podle jeho hodnoty, a ne jestli to řekl pan ředitel či ještě zelený inženýr. Dobrá to tradice. Doby, kdy ještě kopírovali české sklo, švýcarské hodinky nebo dalekohledy pana Zeisse, ty jsou dávno pryč. Teď hlavně kupují licence, většinou ve Státech, to když místní investoři hned nepoznají, že jde o dobrou věc. Říká se, že jedna - ale asi jich bylo víc - metoda, která pomohla značně zlepšit japonskou organizaci výroby, byla právě od takto odmítnutého Američana. Když se osvědčila v japonsku, Američané ji pak honem od Japonců převzali, ale to "otestování zdarma" je přesto stálo leckde i prvenství na trhu.

Pravda ovšem je, že některé metody pak ale stejně v U.S.A. nepracovaly. Americký dělník nemá tu pracovní důkladnost, nemluvě už o uniích. O tom, že Japonci dají na "honor", tedy čest, jsem věděl už dříve, ale praktickou lekci jsem dostal až při styku s nimi (firmu nejmenuji, poznáte proč). Poslali mi totiž jednou fax, že jsem tam a tam udělal chybu. To mě rozčililo, protože já jsem se mýlil jen jednou v životě - to když jsem si jednou myslel, že jsem se zmýlil a zatím jsem se nezmýlil, takže jsem se vlastně zmýlil, ale v tom odhadu. Hned jsem jim nafaxoval (málem jsem tu udělal překlep), že jsem to nebyl já a hned jsem tam připlácnul, jako žert, že je to pro mě urážka na cti. Už za hodinu přišel fax z Japonska s omluvou - od toho vedoucího i jeho vedoucího a možná, že informovali i císaře - a při mé další návštěvě v zemi vycházejícího slunce jel ten ubožák přes půl Japonska (tři hodiny tou japonskou Strelou), jen aby mě mohl pozvat na večeři a ještě jednou se mi omluvit. Nezdálo se mi vhodné mu vysvětlovat, že se to na západě tak nebere (to bylo ještě před Clintonem) - ale proč mu kazit iluzi a mě večeři. (Poznámka: více dojmů z Japonska jsem popsal v Hurontarii, v šestidílné reportáži "Sayonara". Najdete ji v češtině na adrese dole, v loňském archivu).

Při denním styku s japonskými inženýry i výrobou jsem měl možnost srovnávat americkou a japonskou techniku. Američané jsou jistě vynalézavější, ale kvalita je u nich až na druhém místě (tj vše je zaměřeno hlavně na prodej). Tím neříkám, že dodávají zákazníkům špatnou kvalitu, jen mají ve výrobě prostě větší scrap , tj. počet zmetků. Finančně vyjde lépe levná výroba a vytřídění zmetků, než nákladné setrvávání na preciznosti či dlouhoživotnosti. Japonský "Zero Defect", tj, nulový scrap nebo dlouhá životnost (kromě zvláštních případů) jsou v U.S.A. nemyslitelné. Navíc je spotřební výrobek za rok, za dva, už zastaralý a tak se prostě koupí nový.

Japonci na druhé straně na kvalitě bazírují a vývoj "jen pro tu recesi" jim jaksi nesedí. Ovšem i to se mění, nejen v elektronice a počítačích, ale i jinde, vlivem nároků západních zákazníků. Jedna japonská počítačová firma přiváděla ročně už tehdy, když jsem je certifikoval, na svět - pardon, na trh - až deset modelů ročně. Firmy hlavně závodily mezi sebou, kdo dříve, lépe a radostněji, ale to je všude stejné.

Asi se ptáte, jak je to s Evropu. Neznám to z první ruky, ale vím, že Evropané mají obojí - kvalitu i nápaditost a navíc znají míru. To by jim mělo zajistit první místo ve světě. Také mají velkou konkurenci přímo uvnitř Spojené Evropy , mezi národy - tak např. ve válce v Zálivu tam přitáhli Evropané daleko víc nových modelů tanků a letadel, než Američané. Co Evropě brání víc se prosadit na mimoevropských trzích, je její velká iluze soběstačnosti.. Alespoň si teda myslí, že jsou soběstační a tak se tváří, jako když jim o zaoceánské trhy ani nejde. Ovšem situace se hodně změnila a zájem o globální sféry teď roste.

Závěr: Snažil jsem se tu popsat pár zkušeností, které mě v cizině potkaly. Některé mě překvapily, jiné ani ne, ale všechny mě zaujaly. Zkušenosti jsou totiž hlavně výsledky práce jiných a mě samotnému pak umožnily dělat věci stejně dobře, jako to dělali oni. A co víc, některé jsem nakonec i sám pomohl ještě dál vylepšit. Protože nic není tak těžké, když se ví jak na to (asi jako se říká: levitace není nic těžkého, když umíte zrušit gravitaci). Dobrá věc musí mít dobrý nápad a design, dobrou výrobu a i dobré použití. Zlomí-li se jeden článek řetězu, nestojí pak celý řetěz za nic. A abych nezapomněl to nejdůležitější: musí se to umět prodávat, protože plná skladiště neprodaných věcí ještě nikoho neudělala bohatším.

Čeští technici mají dnes velkou úlohu: myslím, že to jsou právě oni, kteří by se měli chopit opravy onoho řetězu. Proč mluvím o opravě? Protože obchod se zeměmi Varšavské smlouvy, na který byla původně orientována česká výroba, se už dávno rozsypal. Obchod se západem se sice tvoří velmi pomalu, ale jakou jinou šanci vlastně Češi mají? Situace se hodně diskutuje v hospodách - však také proto mají Češi největší spotřebu piva na hlavu - jenže u piva se málokdy co vyrobí. Kdyby ano, stálo by za to přeměnit všecky podniky v Čechách na pivovary. K tomu, abyste mohli ten řetěz slepovat, je teda potřeba hlavně zlepšit zahraniční obchod. A jak lépe se poučit o potřebách zákazníků ze západu, než zkušenostmi, teda těmi firsthand (tj. přímými, nejlépe vlastními). To jen Švejk, když se ho ptali, kde se naučil německy, řekl: "Sám vod sebe."
-----

hurychj@hurontel.on.ca Copyright © 1999  Jan Hurych.
http://www.hurontel.on.ca/~hurychj/ Hurontaria - English/Czech magazine. Reportáže, povídky a jiné čtení.