Ještě jednou Teslovy deníky

Jan Hurych

Vzpomínám si, že když jsem ještě dělal v Montrealu, že jsem se seznámil s jedním Holanďanem, jmenoval se Flieg Van Horne. Samotný způsob, jak jsem ho poznal, byl atypický: koupil jsem si totiž na bleším trhu obnošené dřeváky, ve kterých jsem našel vevnitř na chodidle inkoustovou tužkou napsané jeho jméno a telefonní číslo. Domnívaje se, že si asi tímto způsobem hledal partnerku, zavolal jsem mu, abych mu sdělil, že to nepracovalo, už z toho důvodu, že to byly mužské dřeváky, které by byly volné i té největší Popelce.

Ujistil mě, že mu o to nešlo, neboť je notorický – teď už si nepamatuji, jestli řekl starý mládenec nebo alkoholik. Vysvětlil mi, že tak učinil proto, že dělal u holandské firmy v Dorvalu, kde si je museli všichni takhle označit, jinak by se jim pletly. Ale proč to píšu: vídali jsme se pak častěji a zatímco naše manželky pletly, my jsme se probírali našimi vzpomínkami. Flieg byl totiž za druhé světové války nasazen v Reichu, kde nejprve dělal u party, která odjišťovala nevybuchlé spojenecké bomby. Později byl přeřazen do party, která je zase zajišťovala a nakládala do německých bombarďáků na cestu zpět, k čemuž většinou nedošlo, protože Němcům došel benzin. Pochlubil se mi ale, že jich stejně hodně nasabotoval, aby nevybuchly, neboť měl na Němce vztek.

Až jednou ho přeřadili k jedné Němce, která pod záminkou, že má doma nevybuchlou bombu, ho pak zneužívala nejprve pohlavně, později i sexuálně. To se Fliegovi líbilo a tak tam zůstal až do konce války.
Ale proč to povídám: její manžel , který sloužil v Jugoslávii, dostal totiž nabídku: buď jít na ruskou frontu nebo sloužit v Hitlerově štábu. Bylo to těžké rozhodovámí, ale nakonec zvolil to druhé. Protože se ale ve Vlčím doupěti nesmělo pít (v Norimberku potvrdila Adolfova sekretářka, jak často řval na šoféra: “Za jízdy mi chlastat nebudeš!”), vynahrazoval si to Fritz doma a Flieg mu musel dělat společníka. Opilý Fritz Kindle – tak se totiž ten obergruppenfuhrer jmenoval – mu pak vybreptal, že se teď v Německu pracuje na jedné tajné zbrani, tak tajné, že se nesmí ani zkoušet. A tady se dostávám opět k Teslovým deníkům.

Tesla si totiž psal denníky dvojího druhu: nejprve v srbštině, to pro sebe, protože - a to se málo ví - on hodně zapomínal, a později je přepisoval do angličtiny, aby odlákal pozornost na ty originální. A právě v těch to schválně zamotával, aby tomu nikdo nerozuměl. (To také vysvětluje, proč z nich zatím nikdo nic nemohl použít, pozn. jansan). Naneštěstí ale Tesla později zapomněl i to, kam si ty srbské denníky schoval, a do té anglické verze musel pak psát už jen nesmysly. No a jeden německý špion v Manhattanu našel ty srbské denníky u vetešníka, propašoval je v ponorce do Brestu Litevského a odtamtud do Berlína. (O tom trochu něco vím: Angličané a Američané se dodnes hádají, kdo z nich ty denníky falšoval a tomu německému špionovi nastrčil.)

Po selhání “Fau einz” a “Fau cvaj” si totiž Hitler sliboval, že jiné tajné zbraně zvrátí osud války, který se neodvratně blížil. Dostat do ruky originální Teslovy denníky se Ádovi zdálo jako znamení, seslané samotným bohem (jinak byl atheista, pozn. jansan). No a jelikož byl Fritz předtím v Jugoslávii, tak se předpokládalo, že zná srbsky. Později , když Fritz poznal, že tam píšou cyrilikou, naučil se dokonce od jednoho ruského zajatce azbuku. Flieg se vůbec od Fritze dozvídal hromadu tajných věcí, ale když jsem se ho ptal, jestli se ty zprávy snažil propašovat ke spojencům, řekl mi s podivem. ”Vidíš, a to mi ani nenapadlo!”

Jedna věc, kterou se Němcům přece jen podařilo rozluštit z denníků, zřejmě jednala o TTZ (Teslových Tajných Zbraních). Po pokusu ve Francii, kde Němci vyzkoušeli elektrické dělo a zjistili, že by na to potřebovali celou jednu elektrárnu (a kabely až na frontu, pozn. jansan), přesunuli zájem na aplikace bezdrátové. Tesla, který jak se dnes celosvětově uznává, předběhnul Marconiho (stavěl také v Kanadě vysílací věž, kterou ale pro nedostatek peněz nedokončil), měl mimochodem patent i na dálkově řízená radiová torpeda a válečné roboty. Flieg si pamatoval jenom to, že se jednalo o bombu, která měla baterii kondensátorů, která se za letu dobíjela třením o vzduch. Hlavice bomby pak vysílala impulsy mikrovlněnou anténou. K čemu měly sloužit, to se už v denníku nedalo rozluštit, neboť zrovna na tuhle stránku rozlil Tesla inkoust.

Popisuju tady jen to, co si Flieg (a také já od něho) ještě pamatoval – nezapomínejme, že i on musel tehdy s Fritzem pít; tomu také děkoval za svá zničená játra. Něco si rozhodně nepamatoval přesně, například občas nevěděl, zda se vynálezce jmenoval Dr. Tesla-Bráník či Dr. Tesla-Hloubětín - ta dvě jména si pořád pletl. Jinak ale za jeho podání mohu ručit: proč by lhal člověku, jehož dřeváky jednou sám nosil?


jansan