KDO JE CHEECHA BUDVARA?
(otištěno ze žoldáckého časopisu Total Facelift, 1998, č.7.)

Ale abych začal od začátku. Bylo to jednoho dne v Japonsku. Vcházel jsme zrovna do podzemky v Tokiu, když vidím někoho, jak v plynové masce běží ven a přitom se pořád nenápadně otáčí. Protože jsme hned poznal, že se jedná o masku zahraniční výroby, sledoval jsem onoho muže, neb mi bylo hned jasné, že tady něco smrdí. Když konečně zapadl do jednoho špeluňku blízko parku Shishka, nedalo mi to, i vešel jsem též. A zatím, co jsem si objednával čistou samurajštinou srdce delfína smažené a la carte, nenápadně jsem sledoval muže s maskou a hned mi byly divné dvě věci: nebyl místní, protože si objednal kroucené mořské červy tochito, kteří byli v té roční sezóně ještě jedovatí (neboť se zrovna pářili) a za druhé, že si ani v restauraci nesundal masku s obličeje, lépe řečeno jen ji vyměnil za ještě nápadnější masku, takovou, co ji používají herci ve foklorním divadle bazuki.

Přisedl jsem tedy k němu na zem a povídám: "Hai!" Načež on mi odpověděl: "Hai!" Tím mi ale hned prozradil, že umí anglicky. V japonštině totiž hai znamená "ano", a tak jeho odpověď nedávala žádný smysl, neboť jsem se ho na nic neptal. Na druhé straně "haj" je v angličtině pozdrav, kterým se navzájem zdraví lidé, kteří si nemají co říci. Upozornil jsem ho hned, že s tou maskou je víc nenápadný než bez ní. Chvíli to trvalo, než mu to došlo, ale pak mi dal za pravdu. Sundal ji a tvář pod maskou se mi najednou nějak zdála povědomá. Povídám: "Hele, Kalmáre, vod kdy děláš pro Japonce? To už Tě to Mexiko nebavilo?" Zarazil se, že jsem ho poznal, ale když jsem mu řekl, že jsme spolu byli v pionýrském táboře na Rozkolníku, byl radostí celý bez sebe. Tehdy si totiž ještě nechal říkat Rudý Kalamář, kteréžto jméno si později změnil na více rozumitelné Roberto Calamari. Řekl mi po pravdě, že už ho nebavilo dělat policajta na nejrušnější křižovatce v Ciudad Sancho Pancho, s namontovanou kamerou v pendreku. "Jo, kdybych měl četnickou stanici, " povídá, "a vůbec - pssst - já teď dělám pro Val d' Eze".

"A co ty, "začal se ptát, "ty teď děláš pro zapadniky? Brzo jsi golubčik zapomněl na naše ruské chlebodárce!" Vysvětlil jsme mu, že dělám teď pro evropský Interpedibus a že jsem utekl z vlasti ze strachu z lustrace. Čemuž se on srdečně zasmál a řekl: "Vole, kdybys bejval zůstal, tak už bys teď měl fabriku." Přiznal jsem, že už jsem doma dlouho nebyl, takže nevím, co se tam děje, načež on na to řekl: "Buď rád!" Pak mi prozradil, že Val d' Ez dostal zprávu, že v tokijském metru vypustí agent profesora Agobiho nějaký plyn, tak se chtěli přesvědčit, o jaký plyn jde. Bohužel je jednalo jen o plyn naturální, proto teda ta maska.

Takovéto sedánky mezi špióny mám docela rád, člověka se tam doví víc novinek než ze SpyWebu. Čas nám utíkal a zatímco já už jsem dávno snědl ty tři smažené chobotničky, které jsem si ještě objednal na jeho počest a na jeho účet, on se stále ještě lámanou tokijštinou dožadoval od číšníka, který se neustále klaněl, svých červů tochito. Vrchní prohlásil, že už se kroutí, tedy ti červi a dodal: "Cho to mate!", tedy jako aby chvíli počkal, což ale Kalamář nepochopil a řekl:" Vraj nič, iba tuna maličký škorpiónok!" Ale než stačil ten svůj samopal rozložit, vrchní - který zřejmě rozuměl dobře slovensky, ale zase ne natolik, aby věděl, že se nejedná o jedovatý hmyz - se lekl, zavolal majitele a oba nás vypoklonkovali ven, teda už bez těch poklon a navíc i bez těch červů.

Pár let jsem pak Kalamáře neviděl, až jednou v Montaně, kde jsme se sešli ve stejné vaně. On si tam kurýroval (hele, slovní hříčka, chápete? Kurýr - kurýroval!) revma, které získal ještě někde na vysoké vyzvědačské na Sibiři, zatimco já si léčil žlučník, nabouraný ještě z doby, kdy jsme v Bartolomějské vyslýchali studenty a nemajíce čas na oběd, museli jsme přitom pojídat tři dny staré chlebíčky z bistra. Teplé radiaktivní prameny Skalistých hor mu dělaly dobře, a říkal, že nechápe, že za to ti vězňové v Jáchymově ještě nebyli vděčni. Lázeň se mu nelíbila, asi proto, že musel pořád držet pod vodou nabitý kališnikov, ze jehož hlavně srandovně vycházely bublinky, takže dával přednost bahenní lázni. "Člověče, mě to bahno tak připomíná ty silnice v rodné stepi!" vzpomínal. Věděl jsem, že se Kalamář ve stepi nenarodil, ale proč mu brát iluzi, ne? Když jsme se loučili, povídá: "Až budeš mít někdy cestu do Cafeterie, navštiv mě tam. Bydlím v posledním zachovalém pralese na Orinoku a nemůžeš se splést, je to na severním cípu, hned druhá ulice za benzinovou pumpou s nápisem Out-of-gas, s někým tě tam seznámím."

Zapomněl jsem na to pozvání, až teprve když jsem vloni v podnikové tombole vyhrál jednu nebezpečnou akci v sousední Salariii, tak jsem si řekl, že se tam stavím. Akce dopadla dobře, postřílelo se přitom jenom pár okolostojících campesinů a zaplatili nám i přesčasy. Kalamář zrovna přistřihoval růžičky na plotě a uvítal mě pravým třtinovým rumem Habla-Usted. Vzpomínali jsme na ty staré dobré časy, kdy ještě lidi lákala světová revoluce. Pak jsem to nevydržel a povídám: "A co to překvapení?" Neřekl nic, sebral vycházkovou hůl se zamontovanou malorážkou, bez které nedá ani ránu, a šli jsme. Vlastně jeli: nejprve gazikem a když nám došel gaz, zastavili jsme se u té pumpy, jejíž nápis ohlašoval v šesti řečech, že benzin není.

"Alespoň si teda umejem auto," řekl Kalamář a když jsem se na něj podíval překvapeně, vesele se zasmál. Vjeli jsme do myčky, ale jaké bylo moje překvapení, když se celá platforma začala pod vodní sprchou potápět. Brzo jsem ale zjistil, že vlastně sjíždíme do podzemí. Tam jsme přesedli do takového vláčku, jako jsou v dolech, který nás po dlouhé době dodrncal do podzemní stanice, zvané U Plaza. Všude hlídkovali barbudos s puškami a dlouhými plnovousy , udržující takto tradici ještě z dob, kdy revolucionáři neměli na holiče. Tam jsme, opět výtahem, vyjeli na skutečné náměstí U Plaza, na které bychom se trolejbusem klidně dostali asi třikrát dřív. Pak jsme ještě přešli náměstí a zamířili do ordinace se zlatým nápisem: Dr. Cheecha Budvara, MuDr, PuDr, atdr..

Kalamář mě přestavil v recepci sestřičce v maskáči a s komando-baretem na hlavě, a řekl mi: "To máme kvůli dětem, aby nezlobily, Cheecha je totiž dětská doktorka. Por niňos", dodal, abych viděl, že se v jižní Americe leccos naučil. A skutečně. Cheecha tu maskovala svoji podzemní činnost tím, že léčila děti bohatých peónů. Čekali jsme až do oběda, kdy doktorka vyšla, mrkla na mě svůdně a když mě Kalamář představil, řekla mile: "Maj pležr, seňor!"

"Majn tú," řekl jsem, abych si nezadal a věřte, že jsem vůbec nelhal. Vypadala skvěle, a to jsem ještě ani nevěděl, že je to vlastně Val d' Ez. Odešli jsme do blízké kafeterie, kde doktorka rozbalila sandvič, do kterého se zakousla silným, řekl bych téměř mužným chrupem.Chvíli sledovala můj pohled na její řezáky a řekla: "Můšete mlůvit česká, já také stůdent na ten vyzvědačska škola ve Strášnice." Nakonec jsme se dohodli, že všichni známe nejlíp ruštinu a tak náš rozhovor nerušeně pokračoval, hlavně díky několika nenápadným barbudos, kteří v různých koutech kavárny pomalu ozilovali svou porci zmrzliny, asi aby jim déle vydržela.

Co mi tehdy Cheecha řekla, to si ale nemohu nechat pro sebe, i když se mi to možná nevyplatí - někdo přece musí lidstvo varovat, než bude pozdě!

Val d' Ez - ano byl to on - vyrůstal jako chudý syn zbankrotovaného milionáře na periferii Marseille. Když se naučil číst, první kniha, která mu padla do ruky, byla od Edmunda de Amicis: "Od Apenin k Andám" a když ji přečetl, tak tam také hned první lodí utekl. Maně mi napadlo, že měl štěstí, že to nebylo "Deset tisíc mil pod mořem". Co mi ještě navíc řekl - či řekla - z minulosti, to zde radši neopakuju, neboť bych mohl zkompromitovat některé věřejné osobnosti u nás doma. Navíc si moc nepamatuju, protože jsem se víc věnoval pohledu na rozkošnou mulatku (ano, Val si dal přeoperovat nejen sex, ale i rasu!). Jen malý knírek pod nosem naznačoval slávu bývalého Val d' Eze, ale ten mělo, jak jsem si později všiml, i mnoho seňorit v Cafeterii.

Napadlo mi, jestli se pod těmi skvělými plastickými ňadry přece jen neschováva chlupaté břicho Val d' Eze. Sledovala můj pohled a zasmála se rozkošným baritonem: "Ba ne, ty jsou pravé, sáhněte si!" Zastrčila mi ruku do výstřihu - tedy mojí ruku do jejího výstřihu - a musel jsem uznat, že měla pravdu. Naštěstí pak dál už ale nepokračovala - s hrůzou mě totiž napadla myšlenka, že se třeba operace úplně nepovedla a že je teď třeba Cheecha bisexuaální. Pak mi vyprávěla, jak vznikla předzívka "Val d' Ez": původně si dala jméno Val d'Isere, ale jeden soudruh na škole ve Strašnicích mu vysvětlil, že by to příliš připomínalo řeku Jizeru, nemluvě už o jiných, ne už tak slušných variantách. "EZ" naproti tomu byla jen nevinná tovární značka projímadla, co vyráběl její, teda tehdy ještě jeho, otec. Tu továrnu totiž za dávných dob odkoupil Cheechin dědeček od továrníka Engelse. "Zloděj jeden, " řekl tehdy dědeček, když poznal, co koupil, " bratra kapitalistu ještě vokrade!"

Při té koupi mu Engels také ještě přihodil zdarma tisíc výtisků knihy jeho přítele Marxe, kterou tehdy nikdo nechtěl. Dědeček nevěděl co s nimi, tak je levně prodal sousedovi Fišnáglovi, který pak do toho papíru balil ryby. Marxova filozofie se tak šířila hlavně mezi chudými dělníky, kteří chodili ty ryby kupovat, zatímco bohatším vrstvám ten marxismus smrděl. Jednu z těchto zažloutlých knih také ještě našel maličký Valda, tehdy ještě šestiletý, a vzal si ji s sebou při svém útěku k Andám. Schoval se v břiše jedné z námořních lodí, co tehdy kotvily ve Středozemním moři a vozily italské vystěhovalce do Ameriky a později, už lépe oblečené, zase zpět do Italie. Cesta trvala dlouho - jednak že měli špatné uhlí, jednak že nechtěli, aby se jim přihodilo to, co se stalo Titaniku, když jel moc rychle - a tak během té dlouhé plavby překousal malý Valda "Das Kapital " za necelý měsíc. Protože to ale bylo v němčině, které nerozuměl, věděl z toho asi jen tolik málo, jako profesoři marxismu-lenismu.

Ani později, po pěti letech studia ve Strašnicích - kam se dostal na stipendium americké firmy United Fruitcake, která ho naverbovala a chtěla z něho udělat double agenta Moskvy a Washingtonu - mu nebylo "učení všech učení" o moc jasnější. O tom svědčí například i to, že to pořád ještě pletl a říkal marxismus-engelsismus, řitní boj a podobně. I stalo se nemožné: Val d' Ez z politiky propadl! I vrátil se do Ameriky a rozhodl se, že se pomstí. Protože ale nevěděl komu, bral to po řadě hlava nehlava a jeho teroristické akce jsou dnes všeobecně známé. Sláva jména Val d' Ez se šířila světem, ale narůstalo i nebezpečí, že ho někdo začne brát vážně a to i evropská policie Interpedibus. Aby si zajistil klid, nechal si nějakou dobu říkat také Šakal, Karlos a spol. A když Rusové chytli falešného Šakala, viděl Val d' Ez, že jde do tuhého.

Bylo třeba najít nějakou jinou krycí existenci. Ale náš "muž mnoha tváří" si věděl rady i tady. Následovala sexuelní operace, kterou prováděl doktor Vyřezal (to není jeho pravé jméno!), dále vyoperování tří obratlů v páteří, aby se snížila výška kostry, vyplnění levého očního důlku novým skleněným okem, protože na tom starém bylo vidět, že sklo prasklo, dále dokonalý facelift a propíchnutí ušních boltců. "Zeptejte se mi, jestlo to bolelo," vyzvala mě Cheecha. "Bolelo to? " zeptal jsem se, i když jsem věděl odpověď. "Bóóóožičku, a jak!" zaúpěla, jako by tu bolest ještě pořád pociťovala. Pak se mi přiznala, že si dala jméno Budvara po nápoji, který se tehdy dovážel z jižních Čech do Strašnic a byl tam draze prodáván jakožto pivo na export. Na křestní jméno Cheecha jsem se už ani ptát nechtěl, ale vysvětlila mi to stejně a to tak, že to slyšela ještě v narkóze, při operaci, a pak jí to utkvělo v paměti. Navíc se jí líbilo, že to znělo tak latinsko-americky.

Pak se mi svěřila s něčím, po čem mi vstávají ještě dnes hrůzou vlasy na pleši: po dálkovém studiu mediciny - které sice nedodělala, ale zato si koupila titul doktora od jednoho poslance z Čech, který jí ho prodal i s imunitou - ji napadlo něco ďábelského. Po zkušenostech z Moskvy, kde studovala brainwashing v jedné komunální prádelně, věděla, že praní mozků je nejen nepraktické, ale také málo efektivní, obzvláště bělení šedé hmoty. Ani úspěchy chemiků tehdy ještě sověty podporované laboratoře Na Starém bělidle nedokázaly vypucovat víc než padesát hlav denně. Genialita Cheechy byla v tom, že naopak vymyslela výměnu celých mozků. A tak si v pralese Cafeterie dala postavit podzemní laboratoře, ve kterých teď transplatuje prefabrikované mozky přímo do hlav pacientů.

Zprvu to dobře nepracovalo, v laboratořích vypěstované mozky byly buď příliš malé nebo zase moc veliké, ale povzbuzena úspěchem filmu Hošani z Bolivie, nedala pokoj, dokud to nedokázala. Až po tisíci nezdařených pokusů, na které prasko pár milionů dolarů a téměř stejný počet lebek, objevila jeden druh opic, jejichž mozek - protože se tytéž hlavně živí listím z místního gumovníku - má dostatečný modul pružnosti, aby se vešel do mozkovice jakékoliv velikosti. Tam pak zaujme celý prostor pro mozek tento vymezený. Metoda transplatace je poměrně jednoduchá a tak ilegální výměna a dnes už i prodej "Cheechiných" mozků pokračuje. Dokonce existuje i hnutí, které pod záminkou zpětného retro-dearwinizmu se snaží napravit chyby evoluce a prohlašuje, že budoucnost lidstva patří zase jen opicím. Nové i opotřebené mozky se už prodávají i na Internetu. Pokud umíte číst dobře mezi řádky, podívejte se sem. Na počitadle tam najdete už 2 miliony návštěv.

Co ještě dodat? Snad jen to, že brzo přijde i doba, kdy se budeme muset dívat i po svých známých a v duchu se ptát: "Už ho také má?"

jansan