Juan Valdez se narodil v roce 1967 ve Venezuele. Ještě jako nemluvně byl odebrán rodičům a v tankeru společnosti EXXON - spolu s několika desítkami dalších dětí - měl být ve Spojených Státech prodán bezdětným rodinám. Při celní prohlídce byli ovšem pašeráci odhaleni a děti skončily v útulku Červeného kříže. Jelikož Vladez neměl rodný list ani žádné jiné dokumenty, bylo mu přiděleno první jméno, které pracovníky ústavu napadlo. Jak říká v "Chocked chicken" sám Valdez, své jméno prý získal tak, že jeden z úředníků, kteří dětem vystavovali rodné listy pro získání amerického občanství, uviděl na zadní straně časopisu Time reklamu na brazilskou kávu Juan Valdez a z nedostatku lepšího nápadu vepsal toto jméno do rodného listu. V další části knihy však Valdez tuto verzi sám popírá a tvrdí, že byl skutečně prodán, ale že od pěstounů ve 12 letech utekl a jméno Valdez začal používat až po katastrofě tankeru EXXON Valdez. Je těžké říct, která z těchto dvou verzí je blíž pravdě, protože v tomto směru jsou příslušné pasáže dost zmatené a jednou se odvolávají na první verzi, kdežto jindy na druhou.

V každém případě Valdez vystudoval střední školu a díky své mohutné postavě se mu podařilo získat v roce 1986 sportovní stipendium na MIT. Ovlivněn arabskými spolužáky konvertuje k islámu a stává se něčím, čemu později sám říká "kurevsky hodnej kluk". Na MIT se seznámuje s počítači a od začátku se věnuje bezpečnosti operačního systému UNIX. O jeho aktivitách na této škole svědčí jeho spoluatorství na článku o nebezpečích používání tzv. rour v UNIXu, které umožňovaly při nesprávné konfiguraci systému překlenutí přihlašovacích sekvencí a nahlášení se do systému s právy roota (správce systému). Dá se předpokládat, že v této době (zřejmě inspirován názvem příspěvku "Security holes in UNIX systems, and dangerous using of pipe devices" - Nedostatky v bezpečnosti operačního systému UNIX a nebezpečí při používání zařízení roura) začal psát svou hackerskou kuchařku "Holes in UNIX pipes". Tato kniha nese jasné známky okouzlení Gibsonovým Neuromancerem, ovšem beletristická stránka knihy má být spíše maskovaním reálných metod nabourání se do operačních systémů. Dnes je tato publikace již překonána (vývoj UNIXu se nezastavil a na základě citovaného článku - a nejen jeho - byly provedeny v kernelu UNIXu některé změny, které zabraňují použití rour nežádoucím způsobem), ale přesto patří ke zlatému fondu hackerské literatury a odkazují se na ni mnohé pozdější publikace podobného charakteru. (Mj. i Hebbova stejnojmenná kniha s názvem "Holes in UNIX pipes", o které se tuší, že ji také napsal Valdez, aby po sobě zahladil stopy.)

V roce 1987 Valdez spolu s Ianem Morganem zakládá skupinu Solid Oil Support, která se zdá být jakýmsi lékem na Juanovy deprese, kterými trpí od dětství. Místo úlevy mu však psaní textů pro skupinu přináší jen další a další chorobné deprese. Snaží se je řešit alkoholem, ale velmi brzy se dostává do stádia počínajícího alkoholismu. Svůj čas teď dělí vpodstatě mezi tři činosti - práci s počítačem, psaní básní, které pak Morgan zhudebňuje, a konzumaci alkoholu. Valdez tvrdí, že když "měl svůj den", byl schopen ráno v 5 hodin začít programovat, v sedm večer odejít do baru a pít tam až hluboko do rána kvanta levné whisky (prý až dvě láhve za večer) a přitom psát na barové ubrousky básně, které pak rozdával kolemjdoucím cestou domů. Není jisté, jestli v tomto směru Valdez trochu nepřehání. V "Chocked chicken" tvrdí, že po určitou dobu dokonce navštěvoval psychiatra. Sezení prý ukončil v okamžiku, kdy mu lékař odhalil, že je latentním homosexuálem, a že jediný důvod, proč vzniklo SOS, je jeho nedořešený vztah k Morganovi.

V únoru 1988 zahajuje práci na vlastní verzi operačního systému UNIX, který má být holes-proof, ale ve stejné době začíná SOS jezdit po celých Spojených státech a hrát v klubech, takže je tento projekt opuštěn ještě v ranném stádiu a zdrojové soubory zveřeněny k volnému použití. V pauzách mezi koncerty se JJVM věnuje průmyslovému hackingu, který pak sponzoruje dlouhé týdny, kdy se spolu s ostatními členy skupiny opijí do němoty, navštěvuje ilegální bordely a herny. Jako hacker příjmá zakázky společností, které chtějí nabourat systém konkurence, nebo ukrást nějaká utajovaná data. Jako svou "známku" zanechává na serverech konto VenezuelaRules a upravený příkaz ls, který místo atributů souborů vypisuje slovo patched!. Během osmi měsíců nabourá přes dvacet serverů a mezi správci sítí se o jeho akcích začíná mluvit jako Venezuela's Red Patch.

Koncem roku 1989 vychází SOS první album a Valdez ukončuje svá studia na MIT dříve, než ho pro stálé absence stačí vyhodit. Věnuje se naplno své básnické tvorbě a hackingu. Po jednom koncertu se při pohlavním styku s fanynkou nakazí syfilitidou a penicilinovou léčbou a třemi měsíci v protialkoholní léčebně uzavírá další etapu svého života.

Po této apokalyptické fázi následuje zklidnění. Začíná psát "Chocked chicken", jako jakési vyrovnání s minulostí. Na knize pak pracuje dalších pět let. Během roku 1991 je odhalena jeho hackerská identita a NSA mu nabízí práci coby konzultantovi pro informační diverzi. V nastávajícím boomu Internetu se Valdez cítí jako doma a práci příjmá. Její náplní je většinou špionážní činnost (teď už ovšem bez okatých značek na napadených počítačích). JJMV vymýšlí novou metodu hackingu, kterou, zřejmě z nostalgie, nazývá "Pipeline Escape Sequence". Valdez se o této metodě příliš nerozepisuje, ale zdá se, že tato metoda spočívá ve vytváření jakýchsi systémů virtuálního potrubí, ke kterým se dá připojit, aniž by bylo možné zjistit, odkud je operace prováděna.

V roce 1996 nastává další změna ve Valdezově chování. Dokončuje "Chocked chicken" a opouští NSA. Další zprávy o něm pocházejí až z roku 1997, kdy se zničehonic objevuje v Praze. Zde se seznamuje s dívkou, se kterou pak další dva roky žije v malém žižkovském bytě.
Podle její výpovědi se prý Valdez často i na několik týdnů ztrácel a vracel se vyhublý, vyčerpaný a většinou i s nějakým zraněním. Jediný komentář, který prý kdy pronesl ohledně těchto svých "dropouts" byl, v první čtvrtině roku 1998, kdy se vrátil se 40 stupňovými horečkami, tento: "I'm searching my roots, I'm trying to find a red path..." (Pokouším se najít své kořeny, hledám rudou stezku...)

V listopadu 1998 odešel na další výlet, ze kterého se dosud nevrátil. Jeho přítelkyně nám sdělila cosi v tom smyslu, že je velmi dobře možné, že odjížděl do oblasti Jugoslávie.

Jak je vidět, je Valdez rozporuplná osobnost. Jeho nevyrovnaný vztah k sexualitě, umocněný navíc otřesnou zkušeností se syfilisem, jeho nelehké dětství, alkoholová závislost, to všechno ovlivnilo jeho život tak, že místo u přátel hledal úlevu v hackingu, který se pro něj stal jakýmsi lékem na všechny pocity méněcennosti, a který mu dlouhou dobu pomáhal udržet se při životě. Můžeme se jen dohadovat, co jej přimělo opustit dobře placené místo v NSA a vydat se na rudou stezku. V jeho tvorbě je patrná fascinace ropou a vším, co s ní souvisí, hraničící někdy až s nechutnou obsesí. (To je také důvod, proč jsme dali jeho literarní tvorbě nálepku oil-punk),

A co po Juanu Vladezovi v Praze zůstalo? Trocha spodního prádla, pár nedopalků a velký otazník. Především nám tu ale zanechal nedokončenou sbírku básní, ze které vám přinášíme několik úryvků.