Advokátem optimistů

aneb

je Extropiánství sektou pro příští tisíciletí?

Pavel Šuchmann


Když jsem pro AmberZine překládal Dynamický Optimismus, tento filosofický text autora Maxe Morea, napadlo mě, že bude žádoucí k němu připsat nějaký komentář. Že budu muset vysvětlit, proč jsem tuto stať vybral, co mně na ní upoutalo, co se mi líbí a co ne.
Naštěstí mě Jiří X.B. předešel a udělal část práce za mě. Tu špinavější část. Pustil se do optimistů, s úporností sobě vlastní narouboval svoji kritiku na téma, kterému se věnuje poslední dobou - spojil extropismus se sektářstvím a pomocí tohoto modelu odsoudil šmahem vše, co mu přišlo pod ruku.
Nepřekvapuje mě to, znám Jiřího kritickoanalytický postoj a snahu rýpat do všeho, co jen trochu souvisí s budoucností lidské civilizace.

Jak jXb poznamenává v úvodu, jedná se v podstatě o pokračování naší dlouhodobé diskuse, kterou spolu vedeme už asi rok. K tomu chci jen dodat, že tuto diskusi vyvolal jiný, shodou okolností také extropistický text. Šlo o Ráj na čipu aneb Život jako Mozkosekaná autora Barta Koska. Mozkosekanou jsem také vybíral a překládal já, takže jsem se cítil povinen na Jiřího kritiku odpovědět.
Situace se tedy opakuje a mně nezbývá nic jiného než si opět stoupnout do lavice obhajoby a odvracet od nás, optimistů, Jirkovy kousavé útoky. :-)

V úvodu musím předeslat, že s myšlenkami Dynamickým Optimismu sympatizuji, jsou totiž mému nazírání na svět bližší než tuzemská provinciální malomyslnost a humanistickoekologické kňourání nad černými zítřky lidstva. Tím samozřejmě netvrdím, že baštím všechno, co Max More ve své stati uvádí. Aby bylo jasno, nemyslím si, že má D.O. naprosto ve všem pravdu. Na druhou stranu přiznávám, že u některých odstavců bylo mě zvolati hlasem nadšeným: "Wow, moje řeč!".

jXb se ovšem snažil v textu najít to, co v něm není, jen aby mohl extropisty srovnat se sektou. Občas pro své otázky nenalezl odpovědi, které byly uvedeny jen o několik odstavců dál.
Pokusím se nyní na ta místa upozornit a reagovat postupně na jednotlivé Jirkovy argumenty.


V prvé části D.O. jde autorovi především o to, aby popsal rozdíl mezi optimismem a pesimismem. Jiří to komentuje:
jXb: "Tímto odstavcem nám autor dává vybrat - buď jste optimisty, pak si spolu budeme rozumět, nebo jste pesimisty pak je potřeba abyste se změnili, protože (jak se dovíme dále) pesimismus nepřináší nic pozitivního. Něco jako realismus, tedy zlatá střední cesta, neexistuje buď jste bílí (optimisté), nebo černí (pesimisté)."

Nesouhlasím. Nikde v původním textu není uvedeno, že všichni lidé jsou buď rozjásanými a úspěšnými optimisty, nebo naopak depresivními, nepřátelským vesmírem manipulovanými roboty, jejichž ostatky se postupně hromadí pod slavným mostem Nuselákem. Takové černobílé vidění je samozřejmě nesmyslné. Autor dále popisuje vlastnosti, které jsou optimistům vlastní a dává je do protikladu s vlastnostmi pesimistů. Pokud mluví o ryzím optimistovi a ryzím pesimistovi, jde mu jen o zdůraznění odlišností.

Mezi optimisty a pesimisty nevede žádná ostrá hranice. Na každou nepříznivou situaci můžeme reagovat buď oním zmíněným vyhrnutím rukávů (optimistická vlastnost), nebo pesimistickým hozením brokovnice do žita. Záleží jen na tom, kolikrát v životě jsme rukávy vyhrnuli a kolik brokovnic jsme odhodili (do jaké míry tedy jsme optimisty a do jaké míry pesimisty).

To, že každý sám sebe vidí jako "realistu", je nasnadě, to je ostatně hned dále rozebráno: "Realismus" je ale spíše chápán ve vztahu "k hodnocení situace". Tedy, jak to vidím já: Optimismus a pesimismus je věc vnitřních postojů, zatímco "realismus" je to, jak vnímám okolní realitu, tedy můj "kognitivní filtr". Nikdo z nás si nepřipustí, že jeho vnímání světa je chybné, že jeho filtr je vadný - všichni tedy sami sebe hodnotíme nálepkou "realista". Ani republikán ani komunista o sobě neprohlásí "Já jsem extrémista" - oba jsou ze svého politického úhlu pohledu přesvědčenými realisty.

Reference na knihu Ayne Randové "Atlas Shrugged", jak si jXb všiml, opravdu chybí, nikoliv ovšem vinou autora, ale nedbalostí překladatele. Tímto si sypu popel na hlavu - já jsem ten lajdák (jenže za ty peníze, co byste ještě nechtěli :-) - všechny reference článku tedy uvádím dodatečně.

Dále budu citovat opět jXb:

jXb: "Definování přítele - optimista je člověk který se stále cítí dobře a myslí jen na samé dobré věci, jako by jiné než příjemné události neexistovaly. Pakliže existují, není potřeba nad nimi dlouze hloubat - co se pokazilo to se dá zase dohromady."

To je ovšem chyba a základní nepochopení. Nic se nedá dohromady samo. Kdyby si Jiří napřed přečetl celý text a pak teprve psal svoji kritiku, povšiml by si možná toho, že se Max More v druhé části věnuje odlišení optimismu pasivního (optimista s vadným poznávacím filtrem) od optimismu dynamického.
Dynamický optimista ví, že jeho vidění světa je (a vždy bude) nějak pokřivené, ale pracuje na tom, aby jeho filtr fungoval lépe, zatímco pasivní optimista - tedy věřící optimista - je s vadným filtrem spokojený a nesnaží se nic měnit. Slovy původního textu:

More: "Člověk je pasivně optimistický, pokud se odvrací od toho, co nechce vidět a věří tomu, že události nějak pracují pro něj. Tento způsob filtrovaného vnímání utěšuje člověka, ale selhává ve snaze zaměřit se na problém."

To osobně pokládám za základní myšlenku a souhlasím s tím.

Ale zpět k Jirkově kritice: jXb: "Zdravá dávka nedůvěry je prezentována jako špatná vlastnost, předpoklad, že poruchy se hromadí, je rovněž nesprávný. Nakonec se dovíme, že pesimistou je i člověk který na začátku práce zvažuje negativní důsledky, které by případně mohla přinést. Tady bych jen poznamenal, že kdyby projektanti jaderných elektráren byli optimisté ("Náš reaktor nemůže vybuchnout, protože je náš, proto žádné zbytečné ochrany") bylo by na světě o několik kráterů víc."

Kde jsi toto, Jiří, vyčetl?
Projektant takové elektrárny přece může být optimistou a zároveň nedůvěřovat zdvojené nebo ztrojené ochraně reaktorového okruhu. Správné zvážení negativních důsledků je něco úplně jiného, s optimismem to přímo nesouvisí. Dokonce bych se odvážil tvrdit, že dynamický optimista zvažuje důsledky lépe než pesimista, díky tomu, že se odváží: "nést břemeno svých vlastních chyb a nepřenášet tuto zodpovědnost na někoho, kdo tato rozhodnutí neučinil." (sekce 8 - Osobní zodpovědnost). A ona zdravá dávka nedůvěry je vlastní všem dynamickým optimistům. Opět tu stíráš rozdíl mezi optimismem a růžovými brýlemi naivity, opět překrucuješ smysl textu.

Teď si neodpustím jednu malou jedovatost:
More: "Optimisté jsou zvláště podezíraví vůči domnělým mezím, o kterých se říká, že jsou "posvátné", "přirozené", nebo "část božího plánu". Pasivní optimista může odmítat omezení s poukázáním na zjevení a dogma, dynamický optimista napadá překážku přímým rozumovým úsilím, analýzou a kreativním přemýšlením o problému."
jXb: "Opět je vyjádřen rozdíl mezi jasně uvažujícím optimistou a tupě omezeným pesimistou"
Jirkův komentář jen jasně dokazuje, jak pozorně jXb vnímá myšlenky, které se snaží napadat - v kritizovaném odstavci byste totiž marně hledali slovo "pesimista" (sorry, jXb, musel jsem :).

Povrchní analýza textu je ovšem patrná i v dalších částech kritiky:
More: "Pesimisté jsou statičtí a konzervativní, vyhýbají se nejistým změnám, protože ty přinášejí všechny možné nežádoucí výsledky. Sebezdokonalování, tato stránka D.O., je spojeno s principem sebetransformace: dynamicky optimistické sebepojetí chápe ego spíše jako proces nikoliv jako neměnný stav."
jXb: "Neboli: To, že každý sudý den v týdnu změníte své názory není nedostatek, nýbrž cesta k sebezdokonalování.... Je to jako kdybychom před sebou měli propast, přes kterou vede jen úzká lávka a místo abychom použili osvědčenou metodu jak se dostat na druhou stranu se pokusili o přechod po rukou, přičemž bychom se ujišťovali tím, že se pokoušíme o něco nového, lepšího a významnějšího. Toto podle mě není cesta k sebezdokonalování ale stupidní hazard."

Proč by se měl dynamický optimista nesmyslně utvrzovat v tom, že chodit po rukou je lepší? Ten nepřetržitý proces ega vedoucí ke zdokonalování znamená nepřetržitou cestu k dokonalejšímu vidění světa, lepším prostředkům, nebo, mám-li toho slova použít, k vyšší osobní extropii.
Tedy, chceme-li nahradit jednu teorii, postup či zvyk jinou teorií, postupem či zvykem, učiníme tak jen tehdy, bude-li ta nová teorie dávat objektivně lepší výsledky než ta stará, dokáže-li ji beze zbytku nahradit a jen tehdy, když pozorování reality v podmínkách, při kterých dochází v rozporu obou teorií, dá jednoznačně za pravdu té nové. Názory není třeba měnit několikrát týdně. Jen trvat na nich, když jsou v evidentním rozporu s realitou, je více než pošetilé.
Nechodil bych tedy po rukou, ale hledal bych solidní mostík o kus dál, nebo jiný bezpečný způsob, jakým lze propast přejít/obejít/přeletět.


Mohl bych teď jistě pokračovat ve vivisekci Jirkovy nepříliš zacílené kritiky, větu po větě, slovo po slovu. Neudělám to, bylo by to poněkud unavující. Zaměřím se dál jen na myšlenky původního textu, které pokládám za podstatné.

Kolektivní vs. individuální extropie: Vráťme se k definici D.O., kterou článek začíná: "Pozitivní, posilující a racionální vztah k individuálním a kolektivním možnostem". Je zvláštní, že je to zárověň poslední věta, ve které se mluví o extropistických možnostech většího množství lidí.
Článek se zabývá výhradně dynamickým optimistou - jedincem. Trochu mě to zarazilo, dokud jsem si neuvědomil, že je to vlastně v pořádku. Možnosti kolektivu závisí na možnostech jednotlivce, také zodpovědnost celku musí být rozložena na osobní zodpovědnosti jednotlivců. Extropismus tedy neslibuje "štěstí pro všechny" - nedopouští se tedy chyby, která je pro -ismy běžná. Lze z toho vyvodit jen to, že extropie společnosti nějak souvisí s úhrnnou extropií jejích členů. Mohlo by se zdát, že D.O. je sobecký. Jestli je tomu tak, to nevím. Asi ano, extropista může ztotožňovat své zájmy se zájmy jiného jedince a "vyhledávat vzájemně prospěšná přátelství".

Nesmrtelnost: Poněkud silné kafe. Kryonické zítřky jsou stále ještě v nedohlednu, silikonový brainware, mozkosekaná a podobné rekvizity patří stále ještě spíše do SF. Jedná se o provokativní úvahy, nicméně kde je v tomto případě ostrá hranice mezi ryzí spekulací a "vědeckou (empirickou) možností"? Odporuje snad samotný princip prodlužené délky života nějakému přírodnímu zákonu? Domnívám se, že nikoliv - naše tělo je sice velmi složitý systém, nicméně některé klíče k odemknutí komnaty, ve které se nachází elixír života, máme již v ruce. Genetika a molekulární inženýrství se jistě budou v příštím tisíciletí rozvíjet aspoň takovým tempem jako doposud a možná se nám podaří přenést vědomí z mozku do nějakého dokonalejšího hardware. Tyto spekulace nám, z nějakých psychologických důvodů, nemusí připadat příliš šílené. Důsledkem je ale zmíněná nesmrtelnost a neohraničenost myšlení - a to je bod, kde extropismus nutně naráží na prudký odpor neextropistů a na jakási "posvátná tabu":
"Ať je oslovený věřící, nebo je ateistou, jeví odpor k vážné a otevřené úvaze o nesmrtelnosti, což je zakořeněno v jeho touze vyhnout se nepohodlí nejistoty, možnosti a volby."

Víra a vůle: Dynamický optimismus je k víře (v textu se víra ztotožňuje s tzv. pasivním optimismem) otevřeně nepřátelský a nesmiřitelně napadá institucionalizované náboženství, ať už slibuje modré z nebe nebo ne. V tom jsem s ním za jedno.
Dále ovšem tvrdí, že "Ostrá hranice mezi dynamickým optimismem a vírou neexistuje, je tedy na naší zodpovědnosti, abychom se coby extropisté měli trvale na pozoru před možným utonutím ve víře.". Dynamický Optimismus má tedy k postojům víry blízko, tak blízko, že si na to musíte dávat bacha!
To možná vyvolalo Jirkův pocit "zákeřné formy paranoie" - podle mého názoru je to velmi kontroverzní a zajímavý bod.

Autor připouští, že "Mnoho velice běžných názorů je extrémně silně hájeno". Jinými slovy, bez určitého přesvědčení o jistých skutečnostech byste nepřežili. Příklad: Jdete ve městě po chodníku někdo na vás přes ulici zavolá: Pozor, padá cihla!". Nebudete-li tomu chlapíkovi věřit, máte možná z hlavy mozkosekanou.

V životě přijímáte a ztotožňujete se se značným množstvím informací. Některé si můžete ověřit, dokázat sami pro sebe, jiné "přijímáte bez důkazu". Musíte, protože důkaz je příliš složitý. Sledujete-li zprávy, nebudete si zjišťovat, jestli těch zraněných v přestřelce bylo opravdu sedm. Prostě věříte předkládaným informacím, důvěřujete autoritám a necháváte si podsouvat nejrůznější fakta. Na tom není nic divného.
Pokud si ovšem tuto každodenní "manipulaci" uvědomujete a víte, jak tyto mechanismy fungují a dokážete se podle toho chovat, stáváte se "extropistou".

Vůle k činům - a že nás extropisté k činům nabádají, jen co je pravda - bývá také podložena vírou, důvěrou ve vlastní schopnosti a výsledek konání. Abyste mohli cokoliv dělat, musíte si být alespoň trochu jisti, že to, co děláte, má smysl, jinak se jedná o pokrytectví a přetvářku.
Dynamický optimismus, jak ho vidím, je tedy jakousi derivací víry, uvědoměle samonosnou vůlí.

D.O. požaduje, aby byla víra redukována na množství nezbytně nutné. Důvěřujte sobě, vlastním schopnostem a tomu, že dokážete být lepší. Důvěřujte, jen pokud skutečně musíte a důvěřujte tomu, komu důvěřovat můžete.
Takže bych byl ochoten učinit asi tento závěr:

Dynamický optimismus? Ano, ale proboha, přemýšlejte při tom! :-)


Reference z pův. článku:

Beck, Aaron T., M.D., Cognitive Therapy and the Emotional Disorders (Meridian, New American Library, 1976). ISBN: 0-452-00663-5

Bell, Tom W., "Extropia: A Home for Our Hopes" in Extropy #8 (Vol.3, No.2), Winter 1991/92.

Branden, Nathaniel,The Psychology of Self-Esteem (Nash Publishing Corporation, 1969). ISBN: 0-553-23449-8

Branden, Nathaniel, Honoring the Self (J.P. Tarcher, 1983, Bantam edition 1985). ISBN: 0-553-26814-7

Dyer, Dr. Wayne, Your Erroneous Zones (Sphere Books, London, 1976). ISBN: 0-7221-0565-7

Dyer, Dr. Wayne, Pulling Your Own Strings (Hamlyn Books, London, 1978). ISBN: 0-600-20061-2

Dyson, Freeman, Infinite in All Directions (Harper and Row, 1988). ISBN: 0-06-091569-2

Hospers, John, An Introduction to Philosophical Analysis (2nd ed., Routledge & K.Paul, 1973).

James, William, The Will to Believe and Other Essays (Longmans, London, 1896).

Lakein, Alan, How to Get Control of Your Time and Your Life (Signet Books, New American Library, 1973.) ISBN: 0-451-13430-3

Mackie, J.L., The Miracle of Theism (Clarendon Press, Oxford, 1982). ISBN: 0-19-824682-X

Maltz, Maxwell, Psychocybernetics (Wilshire Book Company, N. Hollywood, 1977). ISBN: 0-87980-127-1

Moravec, Hans, Mind Children: The Future of Human and Robot Intelligence (Harvard University Press, 1988). ISBN: 0-676-57616-0

More, Max, "Dynamic Optimism," Cryonics #129 (vol.12(4)), April 1991, pp.4-5.

Nozick, Robert, Philosophical Explanations (The Belknap Press of Harvard University Press, 1981). ISBN: 0-674-66479-5

Rand, Ayn, The New Left: The Anti-Industrial Revolution (New American Library, revised edition 1975). ISBN: 451-08776-3

Regis, Ed, Great Mambo Chicken and the Transhuman Condition (Addison Wesley, 1990). ISBN: 0-201-09258-1.

Robbins, Anthony, Ultimate Power (Ballantine Books, 1986). ISBN: 0-449-90280-3

Taylor, Shelley E., Positive Illusions (Basic Books, 1989). ISBN: 0-465-06053-6

Wilson, Robert Anton, "Ten Good Reasons to Get Out of Bed in the Morning" in The Illuminati Papers (And/Or Press, 1980). ISBN: 0-915904-52-7

Wilson, Robert Anton, The New Inquisition: Irrational Rationalism and the Citadel of Science (Falcon Press, Pheonix, Arizona, 1986). ISBN: 0-941404-49-8