(Diskuze ke knize BVerově článku o knize E. Drexlera)

Eric Drexler prohlašuje, že kdyby měl svou knihu Engines of Creation (1986) napsat znova, že by na ní nemusel příliš měnit. Po přečtení knihy pochopíme důvod: jeho kniha totiž pojednává o technologii, ve které se za posledních let příliš nepokročilo. Tím neříkám, že je nereálná či neuskutečnitelná - spíše že její čas ještě nepřišel.

Dovolte mi, abych to dokumentoval. Tak například v biologii: O.K., naklonovali jsme jednu ovci, tele a já nevím co ještě. Ale ruku na srdce: není to jen pokračování několik set let křížení živočichů a rostlin, křížení, které se jen přeneslo do laboratoří, do zkumavek a do jednotlivých genových struktur? Pořád je ještě naší methodou více “trial-and-error” než plánovaný design, alespoň co se nových útvarů týká. Pokud naše sebevědomí stouplo, tak je asi tak málo oprávněné, jako zásluha otce někoho, kdo dostal Nobelovu cenu, za to, že ho “zplodil”. Bionické inženýrství je pořád ještě na úrovni montážní linky, kde součástky kupujeme hlavně od matky přírody.

Je to také trochu zaviněno tím, že naše doba je posedlá úspěchy v oblasti křemíku. Ano, jsou zde výsledky v oblasti umělého života (AL, viz jiné Dimenze, “Život, jak ho ještě neznáme”). To jsou ovšem útvary čistě softvérové, virtuální. Drexlerovi jde něco víc: i když ne nutně na proteinové bázi, jeho “assembleři”, (používám tady rod živý, na rozdíl od asemblerů strojového kodu u počítačů) tedy systémy o nanorozměrech, budou zcela definitivně reální, vytvoření a ovládaní lidmi. Assembleři budou vykonávat nejen práce, na které jsou naše metody a přístroje příliš “makro”, ale budou také budovat zcela nový svět pomocí nových nanotechnologií. Tito molekulární dělníčci nejsou ale jen něco jako Gulliverovi trpaslíci, oni dovedou dělat skoro všecko a ještě mnohem víc. Autor, zaujatý nanotechnologií, zde spekuluje, kde všude by nám tito assembleři mohli pomáhat. Někteří, zřejmě kompatibilní k naším biologickým tělům, by pracovali v našich tkáních, bojovali proti rakovině a podobně. Jiní by vytvářeli nové chemikalie, slitiny, atd. Navíc by byli zcela podřízeni člověku…

A tady je problém číslo jedna: tyto - ať už živé nebo neživé - struktury budou samy o sobě, podobně jako buňky, velmi zranitelené. Odhaduji, že by brzo došlo k něčemu, co se stalo i v biologickém světě, kde se buňky začaly sdružovat a hlavně specializovat - na motorické, výměny potravy, obranné atd. sdružování by ovšem vedlo k dalším, komplikovanějším, a hlavně větším mikro-, možná i mili-assemblerům, teď už neschopným práce “v malém”. Pochopitelně se specializací by přišla asi také jejich inteligence (původní assembleři by ji asi neměli, už proto, jak by nás tak ochotně “poslouchali” :-).

A hlavní problém: jak by se tito assembleři vytvořili? Kde chybí detaily, vždycky přijde na pomoc Darwin, tedy I Drexlerovi. Ten Darwin, který ještě před svou smrtí začal vážně o své teorii pochybovat, což je mimochodem víc, než se dá říci o jeho dnešních stoupencích. A tady jde zřejmě o novinku, jinak by se “assembleři “ díky Darwinovi vytvořili už dávno sami, ne? Ovšemže tomu musíme nějak pomoci - ale jak? Navíc, kdyby se to podařilo, získali bychom asi vůbec první laboratorní důkaz Darwinovy teorie. Ne, nepleťme se, dosavadní genetické pokusy nám Darwina nedokazují, snad jen to, že už si umíme hrát s geny. To ovšem neznamená, že evoluce neplatí, jen její příčiny jsou jaksi “složitější” a také ten “přirozený” výběr má asi svoje výjimky. U Drexlera se tedy bude asi jednat o evoluci řízenou, nikoliv darwinovskou, kde je změna - a tím i výsledek - jaksi je ponechána náhodě. A “Stroje tvoření” bude zcela nutně předbíhat “Tvoření” těchto strojů. A tady to právě zatím vázne.

Osobně mě nejvíce zajímala kapitola pátá, nazvaná “Myslící stroje”. Zde Drexler spávně připomíná, že individuální RND (a též DNA) se neadaptují, zatímco bakterie ano. Některé mají dokonce chování, kdy reagují na změny v prostředí poměrně “inteligentně”. Autor také mluví o určitých modelech reality, které se vyvinou během života organizmu (pozor, pozor, tohle zavání lamarkismem - kde zůstal Darwin?). Modely jsou zatím známy spíše u vyšších živočichů a autor také podotýká, že se nemusí vždy jednat jen o instinkty (které, mám dojem, budeme jistě ještě v budoucnosti více studovat, neboť se zatím neví, jak se přes geny přenášejí z generace na generaci). Nanoassemblerů a modelů by se dalo využít při konstrukci nanopočítačů. Zde bych chtěl upozornit, že v prohlášení: “…naši …předci se dokázali vyvinout v jedince vysoké inteligence a vůbec přitom nemysleli” Bverovi vypadla dvě slova, správně má být ” …a vůbec přitom na to nemysleli..:-).”

Drexler zde také definuje Dawkinsovy memy jakožto agenty, vyvinuté formou učení a napodobování. Ale zpět k nanopočítačům - náznaky tadu už jsou, zatím tedy ještě ne příliš inteligentních prototypů. A jak vůbec inteligenci u nanopočítačů poznáme? Samozřejmě Touringovým testem, který je - podle mého názoru - asi to nejlegračnější, co se v počítačích dosud vymyslelo. Zatím se totiž žádný kompjútr podle tohoto testu nekvalifikoval - nehledě na to, že ”myslet” a “mluvit” jsou dvě různé věci. Také si myslím, že zvyšování rychlosti počítačů není tím hlavním účelem, důležitější je naučit je myslet správně. Autor se také zmiňuje o neuronových sítích, které by se, místo velkých a pomalých neuronů, realizovaly třeba pomocí molekul, což je, počítám, otázka velmi blízké budoucnosti.

Jaké jsou tedy šance budoucí nanotechnologie? Počkejte, jaké “ budoucí”? Nanotechnologie už tu je: dělení genu pomocí střevních virů, použití bakterií k průmyslovému vylučování mědi z roztoků, dokonce podobné, zatím jen na papíře, odmořování radiaktivně kontaminovaných materiálů a mnoho jiných aplikací, to už tu dávno je. Co tu ještě není, jsou ty nanotechnologie, které navrhuje Drexler. A v tom je zásluha jeho knihy: on vidí dál, než my, ale přitom není žádný visionář. Jeho technologie přijdou - a kdy k tomu dojde, to už není tak důležité.

jansan