Neboť tápeme v tmách, hned jaká je podstata duše,
zdali se zrodila s tělem či naopak do těla vchází
zvenčí při našem zrodu, zda při smrti s námi hyne,
či jde do temnoty Orku v prostorné podzemské sluje,
či snad po vůli boží zas vchází do jiných tvorů ...
Titus Lucrecius Carus: O přírodě
Britský fyzik a biochemik Francis Crick (1916) je především znám svým podílem na jednom z fundamentálních objevů našeho století - na odhalení molekulární struktury nukleových kyselin a jejich významu pro přenos genetické informace. (Získal za to Nobelovu cenu v roce 1962 spolu J.D.Watsonem a M.H.F.Wilkinsem.) Méně známo je, že se dlouhodobě zabývá vztahem mozku a vědomí i popularizací dosažených výsledků. Český čtenář dostává nyní příležitost seznámit se s nimi v překladu světového bestselleru s názvem Věda hledá duši (Překvapivá domněnka) . Mladá Fronta, Edice Kolumbus, Praha 1997, 312 str. Z anglického originálu The Astonishing Hypothesis. The Scientific Search for the Soul (Londýn 1994) přeložil a doslov napsal František Koukolík.
Crickova kniha tedy pojednává o tajemství zvaném vědomí. Obhajuje "překvapivou domněnku", že vaše radosti i starosti, vzpomínky a touhy, váš pocit osobní identity i svobodná vůle nejsou ve skutečnosti nic jiného než chování obrovského souboru nervových buněk a přidružených molekul .
Je "překvapivá domněnka" opravdu překvapivá? Podle Cricka je tomu tak proto, že je vzdálena představám většiny dnes žijících lidí . Pochybuji, že většina českých čtenářů bez rozdílu smýšlení bude opravdu překvapena, vždyť o hmotné povaze psychiky jsme se učili ve škole. Poznamenejme však, že i v našich školách se lze setkat s odstupem k přírodním vědám. Ilustruji to ukázkou z jedné společenskovědní studijní příručky:
Rýsuje se principiální hranice empirického zkoumání: Empirické vědy nemohou nikdy ukázat, jak z fyzikálně empirických příčinných souvislostí může vzniknout něco tak subjektivního, spjatého s Já a vědomého, jako je mé vidění hnědé krávy. ... Je fascinující, co dokážou fyzikové, fyziologové, chemikové, ale také psychologové a sociologové o takových empirických příčinných souvislostech povědět. I když filosof tyto pilné a chytré lidi obdivuje, jedno ví jistě: Všechny tyto empirické vědy nemohou nikdy říci, co vlastně je poznání. (Arno Anzenbacher: Úvod do filozofie. Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, s.122.)
Crickova kniha představuje především racionální opozici postojům blízkým právě uvedenému. Těm, kteří se necítí být vlastníky hotové pravdy, nabízí zajímavé pohledy na filosofické otázky spjaté s vědeckým výzkumem vědomí: jaká povaha světa se předpokládá, jak se uplatní redukcionistické či holistické zaměření, jak lze přistupovat k choulostivému problému qualií (doslovně "jakostí"; kupř. jak lze vysvětlit počitek hnědosti hnědé krávy) nebo k ještě choulostivějšímu problému svobodné vůle. Filosofie však není v knize tím hlavním, její autor si ani nemyslí, že by obecné úvahy samotné pomohly s řešením problému vědomí pohnout.
Vědomí je mnohostranný jev, jemuž se pro jeho složitost a neuchopitelnost věda dlouho vyhýbala. F.Crick dosud nepovažoval za účelné pojem vědomí přísně vymezovat nebo zakládat jeho obecnou teorii. Namísto toho zvolil ve spolupráci s mladším badatelem C.Kochem zrakové vědomí jako užší podsystém a ten zkoumá z tolika hledisek jak je to jen možné . Předpokládá, že tím podstatně usnadní cestu k poznání dalších složek jako je například vědomí bolesti nebo sebeuvědomění. O svém přístupu píše: Vědomí je jev, jenž se zdá natolik zvláštní a na první pohled je jeho pochopení natolik náročné, že je, paradoxně, uchopí jen výklad zaměřený na některou jeho složku.
Většina textu knihy se zabývá interakcemi (ověřenými nebo tušenými) stamilionů neuronů vytvářejících zrakové vědomí. Zraková informace je symbolicky zpracovávána v komplikovaně propojených úrovních lokalizovaných v sítnici oka, v thalamu a především v různých částech mozkové kůry. Intuitivní názor o přenosu obrazu z oka k jakési bytůstce sídlící v mozku je mylný.
Teoretické představy o zrakovém vědomí se ověřují náročným pozorováním a pokusy. Existují i nadějné počítačové modely krajně zjednodušené činnosti sítí neuronů. Mnoho věcí již lze alespoň v principu vysvětlit, např. různé zrakové klamy nebo chorobné poruchy (např. nemocný považuje sebe za slepého, přestože vidí). Přes množství dosažených dílčích poznatků je dnes výzkum vědomí na samém počátku. "Překvapivá domněnka" není dosud testovatelnou vědeckou hypotézou, ale některé její konsekvence se zřejmě takovými stávají. Především v tomto sdělení spočívá poselství pozoruhodné a odvážné Crickovy knihy.
Kniha zasahuje do více vědních oborů - medicíny, biologie, chemie, kybernetiky, filosofie a dalších. Může ji číst každý, ale čtení je obtížné, vyžaduje soustředění a časté návraty. Je třeba vysoce hodnotit odbornou kvalitu překladu i snahu zlepšit srozumitelnost volnějším překladem a vkládáním vysvětlivek.
Na závěr poslední kapitoly se píše:
Co z toho všeho plyne se teprve ukáže. Může se ukázat, že naše překvapivá domněnka odpovídá skutečnosti. Další možností je, že přijatelnější budou některé náhledy bližší náhledům náboženským. Vždy však existuje možnost třetí: skutečnosti doloží nový alternativní způsob náhledu na problém vztahu mozku a vědomí, způsob podstatně odlišný od poměrně hrubého materialistického náhledu ... i od dnešního pohledu náboženského.
Oceňme autorovu nepředpojatost. Nebylo by však lépe, kdyby si, nezávisle na osudu "překvapivé domněnky", věda a víra přestaly konkurovat a překážet? Kdybychom se je učili chápat jako rozdílné způsoby porozumění člověka okolnímu světu i sobě samému?