Část druhá - Ve zlé víře
Co je důležité
Možná jste nyní zklamáni. Přečetli jste už hezkých pár stránek a nedozvěděli se vlastně jedinou konkrétní techniku manipulace.
Skutečně jsem se zatím o žádné nezmínil. A přesto jsem už vše důležité řekl. Popsal jsem kořeny, základy, z nichž naše potřeba manipulovat vyrůstá. Všechno konkrétní vychází z nich a ukáže se vám s křišťálovou jasností, budete-li si jich vědomi.
Manipulace není něco, co stojí mimo nás, něco, bez čeho bychom se dokázali obejít. Schopnost a potřeba manipulovat druhými je součástí lidské podstaty. Nepřekonáme-li tuto podstatu, jinými slovy, nestaneme-li se svatými, budeme své známé nevyhnutelně využívat a zneužívat a oni nám to přirozeně budou oplácet. Manipulace je neoddělitelným prvkem Lidské komedie, mohl by říci s mírně povzneseným úsměvem cynik.
Proč tomu tak je?
Člověk je tvor, který má potřeby. Snaží se je uspokojit, v co největší míře, co nejrychleji a s co nejmenší námahou.
Jednou z nich je potřeba získat maximum zdrojů pro ukojení vlastních nároků. Potrava, sex, životní prostor.
Další potřeba zůstat sám sebou, vydělit se od druhých a stanovit hranice: Toto jsem já, toto vy; to je moje, tohle vaše.
Dále harmonické soužití s lidmi, kteří jej obklopují. Klid, bezpečí, pozornost, kterou mu věnuje okolí, jeho vlídná péče.
Potřebu mít maximum zdrojů lze uspokojit těžko. Vždy zbývá něco, co bych rád získal. Vyšší plat. Lepší zdraví. Sousedova žena.
Získat vyšší plat je v mém zájmu, ale už ne v zájmu mého zaměstnavatele. Lepší zdraví je v mém zájmu, ale ne v zájmu farmaceutického průmyslu. Mít sousedovu ženu je v zájmu mého souseda stejně jako mém. Své vlastní zájmy má i žena. Když něco získám, dost pravděpodobně někdo jiný něco ztratí. To však není můj bezprostřední problém. A tak se snažím získat to, co chci a obětuji na to tolik sil a důvtipu, kolik považuji za vhodné. Bojuji se svým šéfem, s cholesterolem, se sousedem, s jeho ženou. A oni se mnou.
Budu-li to považovat za účinné, použiji fyzickou sílu. Jindy se uchýlím k delikátnějším metodám.
K manipulaci.
Hnacím motorem většiny našich činů, možná všech, je sobectví. Cokoli děláme, děláme proto, že máme dojem, že se tak budeme cítit lépe.
Nezištná pomoc druhým? Cítíme se lépe, když vidíme, že druzí netrpí. Charitativní činnost nám pomáhá více si vážit sebe samých. A také vylepší naši pověst nezištného člověka. Znáte ten vtip? "Za vaši pověst bych dal milion. Mohl bych na ní totiž vydělat deset milionů."
Je to s námi skutečně tak špatné? Nemyslím si, že bychom měli k pocitu marnosti dostatečné důvody. Peklo, které čeká hříšníky, by nemělo smysl, kdyby neexistovalo i nebe.
Mám obrovskou vzpruhu ve vědomí, že se cítím doopravdy dobře, pomáhám-li někomu potřebnému. Skutečně pociťuji štěstí, když pro někoho - třeba jen opuštěné zvíře - udělám něco dobrého a v jeho očích vidím vděčnost. V takových chvílích nekalkuluji, nečekám od budoucnosti nějaký revanš. Prostě prožívám hlubokou správnost svého jednání.
Je to znamení Boží jiskry nekonečné dobroty, která je v každém z nás, jak tvrdí mnohá náboženství? Nebo evoluční adaptace druhu, který se naučil, že je výhodné odplácet dobro dobrem a zlo zlem a realizuje toto poznání prostřednictvím emocí soucitu a spravedlivého hněvu, jež jsou vyvolány biochemicky podle pravidel daných genetickým kódem převzatým od rodičů?
Myslím, že na tom příliš nezáleží. Tak jako tak chceme, aby nám bylo dobře. Jisté jednání nám k tomu dopomáhá více než jiné. V zájmu osobního pohodlí a dostatku se zřejmě neobejdeme bez vzájemných zápasů a bojů. Jsme jací jsme a nezbývá nám než se s tím naučit žít.
Ale můžeme se snažit nepůsobit více bolesti, než je nutné. Sobě i druhým. Najít svou míru. Míru svobody toužit a míru přání mít víc. Pěstovat schopnost vzdát se něčeho, co druzí potřebují více než my. Schopnost nebýt slepí. Žít v souladu sami se sebou, s lidmi, světem. Umění laskavého přijímání i dávání.
Je jedno, zda působí Boží jiskra nebo genetický kód. Důležité je vědomí, že štěstí celku závisí na štěstí jednotlivce - a naopak.
Dobro a zlo
Působit bolest je špatné. Rozdávat radost je dobré. To jsou základní předpoklady, které se většině z nás vtiskly do paměti v době prvních her. V tom čase, kdy pro nás bylo slovo individualita zvukem beze smyslu a smích či slzy ostatních jsme cítili jako své vlastní.
Pocity druhých lidí sdílíme do jisté míry dodnes a jsou to právě ony, které způsobují, že se při uspokojování svých potřeb chováme ohleduplně - v mezích možností a v závislosti na závažnosti našich přání.
Snažíme se být dobří.
Co je však dobro? Co je zlo?
Nadpis této části - Ve zlé víře - obsahuje slovíčko, které se často používá, o jehož skutečném významu se však příliš nepřemýšlí. Podívejme se trochu podrobněji na to, co se v něm skrývá.
Slova jsou totiž jen pomůcky, kterými zjednodušeně shrnujeme naše chápání reality a mohou tak svědčit o způsobu, jakým vidíme svět. "Jména jsou důsledky věcí," říká v knížce Umberta Eca Jméno růže učený františkán, arciže latinsky. Slova jsou zároveň to jediné, co mám k dispozici, abych se vám pokusil předat svůj díl poznání.
"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci." Co tedy popisuje jméno dobra a jméno zla?
Běžně je používáme k označení významu jednotlivých činů a událostí. Je to sice poněkud redukovaný smysl, ale protože se nechci trápit obtížným filosofickým hloubáním, přidržím se ho.
Když někomu řeknu "Jsi zlý kluk." nebo "Je dobře, že jsi to udělala.", známkuji. Zapisuji černý puntík či usměvavé sluníčko do pomyslné žákovské knížky.
Toto hodnocení však spočívá na vratkém podkladu - na základních předpokladech. Proč je nějaká věc dobrá a jiná zlá? Protože se ke mně, mému životu a mým přáním vztahuje určitým způsobem. Díky ní je mi lépe nebo naopak hůře.
Je tedy dobro a zlo věcí relativní?
Ano, ano, tisíckrát ano.
A přece.
Výsledek tohoto relativního hodnocení je u většiny z nás tak podobný, že jej lze do značné míry absolutizovat.
Jak lze s takovými názory odpovědět na otázku: Je určitý čin dobrý nebo zlý?
Nijak. Dotaz je nutno doplnit: Vzhledem ke komu? Krádež je dobrá z hlediska zloděje, zlá z hlediska okradeného a společnosti.
Ne však za každých okolností. Je něco jiného odcizit celoživotní úspory bezmocné stařence a něco jiného vzít samopal teroristovi vyhrožujícímu střelbou.
Je manipulace zlá či dobrá?
Jaká manipulace? Z jakého hlediska?
Ačkoli posuzuji, snažím se nesoudit. Je příliš snadné nechat se strhnout spravedlivým hněvem či slepým nadšením. Manipuluji a jsem manipulován. Jsem ale přitom dobrý či zlý? Je to, co dělám, dobré či zlé?
Asi jste si všimli, že postupně zabředáváme do obtížně řešitelných etických problémů. Budeme-li v tom pokračovat, zákonitě skončíme v pasivní letargii, protože ať uděláme cokoli, s největší pravděpodobností někomu uškodíme.
Máme tedy zaujmout pozici lotosového květu a snažit se oprostit od všech světských činností? Nepochybně to je jedna z cest. Neodpovídá však Manifestu individuality: Mám právo až do krajnosti využít možnosti a schopnosti, které jsou mi dány. Mám právo na omyl. Působení bolesti je průvodní efekt existence nešťastných či nenaplněných lidí.
Mohu působit bolest, mám na to právo - neboť mám právo jednat jak uznám za vhodné. Jsem však povinován chovat se nejohleduplněji, jak jsem schopen.
Tato povinnost vychází z kritérií dobra a zla, která jsou relativní. Mnohá z nich - právě ta nejzákladnější - jsou však přijímána shodně většinou členů naší kultury. Svým způsobem zavazují nás všechny.
Máte pravdu, a Manifest vám to přiznává, namítáte-li: Závazek nabývá platnosti teprve jeho přijetím stranou, která je zavazována.
Já osobně jsem tento závazek přijal. Z této pozice píšu i tuto knížku a chápu pojem "zlé víry", který jsem vložil do názvu druhé části:
Ve zlé víře jedná člověk, který porušuje toto pravidlo Manifestu: Nikdo nemá právo záměrně škodit druhému za účelem vlastního prospěchu.
Takové jednání považuji za zlé a proti takovému člověku se postavím, budu-li to považovat za smysluplné a najdu-li v sobě dost odvahy.
Prospěch
Opět jsem použil pojem, který si zaslouží zvláštní zamyšlení.
Co je to prospěch?
Mohl bych se pokusit říci to objektivně. Jenomže (opět Manifest): Každé hodnocení lidí a jejich činů je subjektivní a relativní. Hovořím-li o objektivitě (hovoří-li kdokoli kdykoli o jakékoli objektivitě), jde vlastně o subjektivní názor. Uvědomujete si, jak se motáme stále dokolečka?
Takže subjektivně: Prospěšné je pro mě to, co mi pomáhá.
Pomáhá s čím? V čem? K čemu?
Dostáváme se k zajímavému bodu.
Nikdo z nás ve skutečnosti neví, co je pro něj doopravdy prospěšné, stejně jako si nikdo z nás nemůže být jistý tím, co je dobré a co zlé.
Máme o prospěchu nějakou představu, která se však s realitou vůbec nemusí překrývat. Tím ztrácí na závaznosti diskutovaná věta z Manifestu: Nikdo nemá právo záměrně škodit druhému za účelem vlastního prospěchu.
Řídíme-li se totiž vlastním prospěchem, řídíme se vlastně tím, co za vlastní prospěch považujeme. Každý má přitom právo na omyl a tak dále. Když mám hodnotit z tohoto hlediska něčí jednání, měl bych nejprve vědět, jaké jsou motivy, které jej k němu vedly. Mohu však pracovat jen se svou představou o jeho motivech.
Řekněte, nebyl by už lepší ten jogínský lotosový sed?
Máte-li na něj tak jako já příliš neohebné klouby, vyzkoušejte si radši další cvičeníčko. Odpovězte si na otázky: Co je pro vás prospěšné? Co je prospěšné pro někoho z vašich známých? A pokud ještě nemáte dost: Co je prospěšné lidstvu jako celku?
Všimněte si odlišnosti od cvičení, ve kterém jste orientovali vektorové pole vašich přání. To, co si přejete, nemusí být to, co vám prospívá.
Zaznamenejte, prosím, také skutečnost, že váš názor na to, co prospívá vašemu příteli, se může lišit od toho, co si myslí on (schválně se ho zeptejte), a také od toho, co by mu prospělo ve skutečnosti.
Pokud vás těší lámat si hlavu nad etikou, zkuste se zamyslet: Co má v takovém případě přednost? Napovím vám: odpověď vyplývá z vašeho seznamu základních předpokladů. A přirozeně může být mylná.
Věci lidí
Jednání ve zlé víře, které tady tolik kritizuji, tedy vůbec není jednoduchá věc. Vždyť podle mých definic je klidně možné, že se dva lidé budou chovat úplně stejně, přičemž víra jednoho z nich bude dobrá a druhého zlá. Kde jsou tedy hranice, podle kterých bychom se měli řídit?
V hlavách a srdcích těch, kdo jednají.
A to je základní dilema, které se jako červená nit táhne touto knížkou. Měl bych podporovat dobro a potírat zlo. Ale skutečná kvalita lidských činů vězí v mysli jejich vykonavatelů. Většinou je dobře uzamčena a skryta, často i před nimi samými. Jak tedy mohu rozlišovat dobro a zlo v lidech?
Odpověď je překvapivá. Začíná konstatováním, že už sama otázka je zavádějící. Je totiž výsledkem určitého přístupu ke světu. Takže správnou odpovědí je protiotázka:
A proč je chceš rozlišovat?
Ano, jak jsem přišel na to, že bych měl posuzovat druhé podle mých vlastních měřítek a v závislosti na výsledku je odměňovat a trestat? Vracíme se o kousek zpět. Do místa, kde jsem dovozoval, že dobro a zlo je tu pro mě, že události měřím podle jejich vlivu na můj život. Proto chci hodnotit, proto odměňovat a trestat - abych se měl lépe.
Takže počátkem manipulace je už samotné posuzování lidí?
Neměli bychom na sebe být až tak moc přísní. Vždyť vědomé posuzování našeho okolí a z toho plynoucí plánování vlastního chování je jednou z věcí, které dělají člověka člověkem. Nemohu být ničím jiným než lidským tvorem a bylo by tedy pokrytecké, kdybych pranýřoval něco, co k tomu neoddělitelně patří.
Nicméně červ v tomhle jablku přece jen je.
Samotná představa, že budu určitý způsob chování či myšlení odměňovat nebo trestat skutečně znamená, že hodlám manipulovat. Odměnou a trestem své okolí usměrňuji. Lákám nebo hrozím. Říkám: "Chovej se dál tímhle způsobem." "Tohle už nedělej."
Jádro pudla ale není v tom, že se rozhoduji, zda mám nebo nemám manipulovat. Manipulace není něco, co bychom dělali jen občas a dejme tomu v neděli ji pověsili do šatníku vedle zašpiněných montérek. Manipulace přirozeně vyplývá z určitého náhledu na svět, z určitého způsobu života.
A teprve tento světový názor je zlou vírou.
Co je to za názor?
Je to nevyslovený předpoklad, že svět je tu pro nás, naše pohodlí a prospěch. A že pokud v tomto smyslu není úplně dokonalý, je na místě jej pozměnit tak, aby nám vyhovoval. Pardon - aby vyhovoval mně.
Je to vztah ke světu jako ke hračce, automobilu a surfovacímu prknu. Co nevyhovuje, upravím. Vady reklamuji. Po opotřebení vyhodím a pořídím si nový model.
A takto se nechovám jenom k automobilu, ale i k lidem. Ke svým nejbližším.
Jsou tu pro mě a aby byli skutečně pro mě, musí mi dokonale vyhovovat.
Jinak je opravím či vyměním. Zmanipuluji. Přinejmenším se o to pokusím, protože, a to je skutečně k vzteku, svět nechce být znásilňován.
Ani vy nechcete být znásilňováni.
A tak si teď v duchu proberte, jaká je vaše skutečná víra. Tady už nejde o nějaké drobné cvičeníčko, ale o to, kdo skutečně jste. Je důležité, abyste to věděli. Nenechte se omezit mými nálepkami dobrá víra a zlá víra. Je to vaše víra a, jak jsem říkal, známkování je počátkem manipulace.
Nebo spíš nadměrný význam, který známkování přikládáme.
Běžte do lesa nebo do parku a vezměte do ruky kámen. Je to váš kámen?
Na své zahrádce se podívejte na keř. Je to váš keř a nikdo vám neupře právo nakládat s ním podle svého. Budete mu však zapalovačem opalovat nalité jarní pupeny? Vykopete ho a zasadíte nohama vzhůru, větvemi do hlíny? Bože, jak často děláme podobné věci lidem kolem nás a ani si to neuvědomíme!
A oni to přežijí a znovu rozkvetou. Většinou.
Ale s bolestí a ne tak bohatě.
Myslím, že to byl Karel Čapek, kdo napsal, že jsme správci a opatrovateli toho, co nám bylo svěřeno, ne jen prostými majiteli a uživateli.
Svěří-li nám někdo něco - nebo dokonce sám sebe - vkládá na nás zároveň velký závazek brát ohled nejen na prospěch svůj, ale i na prospěch svěřeného. Nejsme-li ochotni převzít závazek, neměli bychom přijímat nic. Já vím, Manifest: Závazek nabývá platnosti teprve ... Ale nemůžete přece přijmout důvěru bez toho, že byste zároveň převzali i závazek nezklamat ji. Slova a věty mají svá omezení a Manifest (tedy to z něj, co jsem dokázal přenést na papír) se koneckonců skládá právě z nich. Kde končí práva jedince a začíná bezohledné sobectví? Kdo z vás se někdy dlouze podíval do očí opuštěné kočce nebo psovi, ví, o čem mluvím.
Máte pravdu, je vaše věc, jak se budete chovat a myslet. Mějte však, prosím, na paměti, že důsledky se nebudou týkat jenom vás.
A tak, až zase uvidíte nějaký kámen, strom nebo člověka, od kterého byste mohli něco získat, zamyslete se nad tím, jakým způsobem k němu přistoupíte.
I člověk se totiž může stát vaší věcí a kámen si vás může přivlastnit.