Epilog
Bez záruky
Je čas vrátit se na začátek. Rozsáhlé globální vize nám pomohou v orientaci, ale prvotní popud k jednání vychází vždycky z nitra jednotlivce. Pojednání, které se neobrací k lidem, považuji za prázdnou intelektuální ekvilibristiku. Může nanejvýš pocvičit mozkové závity a pobavit přihlížející, skutečnosti, které na nás doléhají, však nezmění.
Příčinou vzniku této knížky bylo především mé sobectví. Důvody, které mě vedly k jejímu napsání, jsem shrnul v úvodu. Jeden z nich jsem však přitom pominul.
Je to cosi, co sám pro sebe nazývám mesiášstvím. Byl jsem mimo jiné veden představou, že tímhle spisem pomohu spasit svět. Předpokládám, že jste si toho při čtení předchozích dílů všimli.
Mesiášství je zvláštní lidské pnutí, mně osobně velmi sympatické. Má však nebezpečnou tendenci rozbujet se do rozměrů, ve kterých svou snahou zachraňovat ve skutečnosti ničí.
Každý z nás je tak trochu mesiášem, protože každý máme představu o tom, jak by věci měly být uspořádány a také o tom, co by se pro to mělo udělat. Čas od času nás to popadne a potom jsme ochotni v zájmu věci leccos obětovat.
V takových chvílích je potřebné zachovat rovnováhu. V rozporu se všeobecným míněním totiž není nejhorší ze všeho srážka s blbcem, ale srážka s nadšeným mesiášem. Takový člověk vás prostě smete a ani se neohlédne, aby zjistil, kolik kostí vám přitom zpřerážel. Co znamenají vaše kosti v porovnání se závažností jeho idejí!
Až některého z nás uvidíte (třeba zítra při ranní toaletě v zrcadle), buďte, prosím, shovívaví. Nemyslíme to zle. Jenom jsme se trochu vzdálili realitě.
Vraťte nás na zem. Každodenní všednost může být únavná, ale právě v jejím rámci lze konat jediné zázraky, které jsou opravdu účinné. Žádné ohňové efekty, žádné jásající davy. To nechte těm, kteří to potřebují.
Prozradím vám tajemství. Každý mesiáš touží především po uznání. Nejcennější je pak uznání od toho, koho si vážíme nejvíce.
Važte si sami sebe a obdivujte jen to, co si podle vás obdiv opravdu zaslouží. Nebudete tak závislí na těch, kdo vás následují, ani na těch, které následujete vy. Právě od nich totiž pochází nejvíce pokusů zmanipulovat vás. Také si uvědomte, že každý pokus zmanipulovat vás je v jistém smyslu lichotkou - někomu se zdáte důležití, někdo vás potřebuje.
Mesiáši jsou zvláštní živočišný druh. Zvláštní a bezpochyby potřebný. Mají však nebezpečnou tendenci mířit k slunci a spálit křídla, která je tam vynesla. Rovnováha a přiměřenost je užitečná každému. Rozhlížejte se kolem sebe. Někdo potřebuje nadlehčit, jiný přitáhnout uzdu. Ne na náměstích a v televizních show - tam už bývá pozdě. Ale dnes a denně kolem vás.
Nemanipulujte sami sebou, snažte se nelhat si do vlastní kapsy. Dávejte si pozor na lidi, kteří vám říkají, co byste měli a neměli dělat, a nutí vás dodržovat jejich pokyny. Nespokojte se s pouhým odhalením lži a pokrytectví. Pokuste se nahlédnout za ně, pátrejte po jejich příčinách. Přemýšlejte o tom, co potřebujete, a o tom, co můžete dát druhým. Snažte se, aby vaše dary prospěly i obdarovanému, nejen vám.
Hlavně a především buďte věrní svému vnitřním řádu a zároveň otevření změnám. Je sedm miliard středů světa a vy jste jedním z nich - z toho vyplývají všechna vaše práva i omezení.
Pokusil jsem se vás spasit. Pokud bych teď měl vybrat jednu jedinou větu, která je opravdu důležitá, otevřel bych román Iluze Richarda Bacha. I tam vystupuje mesiáš a má dokonce učebnici - Příručku pro spasitele. V ní se píše: "Vše v této knize může být mylné."
Význam čehokoli
Tato knížka měla pojednávat o manipulaci. Jak jsem ji psal, stala se manipulace pouze tématem, které mi umožnilo pustit se někam dál. Oponou, která je tu proto, aby byla rozhrnuta.
Mám rád tajemství a skryté věci. Miluji cesty, které vedou dál, než se na první pohled zdá.
Ani tato cesta pro mě nekončí, i když se pomalu chystám odložit pero. Měl bych napsat nějaký závěr, krédo nebo shrnutí. Jenže slova omezují, naše pochopení se stále prohlubuje. Cestu, po níž jsme se jednou vydali, nedokážeme opustit. Zůstane v nás a ať uděláme cokoli, nezbavíme se pohledu na ni, jak se vine dopředu, dál a dál, až mizí někde za obzorem.
Tato knížka, stejně jako její téma, se ukazuje být jenom prostředkem. Pro mě a snad i pro vás. To je její skutečný význam.
Když se dívám na sebe, svůj svět, známé lidi a věci, někdy se mi zdá, že cokoli jsem získal, čímkoli jsem se stal, bylo jen prostředkem na cestě. My lidé jsme navyklí na cíle. Všechny naše cesty samozřejmě někam vedou.
Je ale tomu skutečně tak? V poslední době o tom čím dál víc pochybuji. Naše ega potřebují pocit jistoty. Toto mám, toto vím, toto jsem. Jak pokračuje můj život, ztrácím své jistoty. A spolu s nimi, postupně, i potřebu cílů.
Tak se to má se rčením, že účel světí prostředky. Význam účelů se ztrácí, když se každý účel ukáže být jen prostředkem k cíli, který není v dosahu našeho pochopení. Samo slovo prostředek pozbývá smyslu.
V takovém stavu mysli je má situace zvláštní. Nemám proč jít, nemám proč stát, nemám proč se vracet. Když na mě někdo vyrukuje s manipulací, shovívavě se pousměji. Stejně tak když si uvědomím, že jsem manipulaci právě podlehl.
Odvanula chuť žít? Možná. Nicméně cesta pokračuje a krajina je půvabná. Vzduch svěží. Proč ne?
Stavy mysli se střídají. Samozřejmě, většinu času se pachtím stejně jako kdokoli jiný. Jenom už nepřikládám světu bezvýhradnou důležitost Shakespearových tragédií.
A o to možná jde. Potom se stane samozřejmou dobrá vůle, na které mi tak záleží.
Dobrá vůle jako prostředek k cíli, který se - možná - za horizontem přece jen skrývá.
Přeji nám šťastnou cestu.