Žádná konečná osobní nebo institucionální záruka nás patrně nezachrání před plížící se vírou a intelektuální pasivitou, nicméně extropisté mohou k obraně proti ní přijmout určité zvyky a praktiky. Při vytváření extropistické filosofie bychom měli vždy zdůrazňovat, že tyto praktiky jsou chápány ve smyslu postojů a tendencí povzbuzujících pohyb vpřed, vzhůru a ven. Není to soustava pevných přesvědčení o určitých cílech a o zvláštních významech těchto cílů.
Posilování dynamicky optimistického myšlení můžeme zabudovat do pravidelných meditací a plánovacích seancí. Pravidelné sezení za účelem určení osobních cílů a priorit poskytuje možnost ke kontrole reality: je to čas pro přehodnocení osobních dlouhodobých a krátkodobých cílů a efektivity použitých prostředků. Tato plánovací sezení můžeme použít jak pro motivační, tak pro kritické stránky D.O.: optimisticky a ctižádostivě určit cíle a vizualizovat je, na druhé straně také pravidelně kriticky hodnotit účinnost použitých předpokladů a metod.
Dalším způsobem, jak si udržet vysokou míru optimismu a vyvarovat se intelektuální pasivitě, je postoupit k ohodnocení své myšlenky jiným extropisticky založeným osobám. Takoví jedinci a skupiny pravděpodobně podporují stejné obecné hodnoty a cíle a tak nebudou nepřátelští, nicméně potlačí vaše nespoutané úlety fantazie. Ověřování vlastních názorů ve skupině osob, která je zásadně odmítavá k vašim cílům, případně jim nemůže rozumět, není ani posilující, ani poučné. Hodnocení idejí v podporujícím, ale kritickém a analytickém prostředí je vitální.
Všechny sučasné lidské kultury ukazují tuto touhu po určitosti a jistotě. Tato touha zamořuje převažující ekonomii politikou sociálního státu, nachází opravdový domov ve všech náboženstvích s ideou ráje a směšuje se s "Božskou přirozeností", s nevlastněním ega. Toto entropistické pokušení se rozšířilo dokonce ve vědě, mnoho vědců přijímá etablovaný postoj a nahrazuje jím kritické a přitom vnímavé bádání. Snaha dosáhnout jistoty hrozí naší "virtuální komunitě" jak vnějškově, tak i vnitřně. Vnějškově vede touha po jistotě k protiextropistickému odporu ke společenské a technologické inovaci. Neinformovaní odpůrci kryoniky a biologicky fundamentalističtí odpůrci genetických modifikací jsou jasnou ukázkou nebezpečných praktických dopadů této vlastnosti. Vnitřní hrozbu rozvedeme v následující kapitole.
V přitažlivých přestavách o podstatném prodloužení života a prostředcích, jakými jsou kryonika a uploading, se setkáváme s hlubokým nepochopením a nepřátelstvím. Ať je oslovený věřící, nebo je ateistou, jeví odpor k vážné a otevřené úvaze o nesmrtelnosti, což je zakořeněno v jeho touze vyhnout se nepohodlí nejistoty, možnosti a volby. Dogmatické přesvědčení o snadném, blaženém posmrtném životě dovoluje věřícím vyhnout se konfrontující smrti. Vše, co je od věřících vyžadováno, je - tak, jak to oni cítí - uvěřit. K zabezpečení jistého pokračování života je zapotřebí vykonat jen několik činů, popřípadě činy žádné. Někdy jsou ovšem určité předepsané činy nezbytnou zárukou jinak snadného, nekonečného života.
všichni sdílí onu dogmatickou jistotu, ať už jsou to ti, kdo nevěří v život po životě, nebo nefilozofové a humanisté, uctívači smrti, tvrdící, že smrt je přirozená a tudíž dobrá, nebo efemeralisté prohlašující, že smrt je "nevyhnutné" zlo. Pokud se nenecháte oklamat náboženskou představou o nefyzickém, posmrtném životě, díky tomu, že jste dostatečně poctiví anebo jste přinuceni nenáboženskou subkulturou, vaší jedinou alternativou k nejistotě je pouze přijetí absolutně nevyhnutné smrti - "tak nevyhnutné, jako smrt a daně". Jistota smrti vám dovolí přestat na ni myslet, smířit se se svým osudem a nevnímat otravná tvrzení zastánců nesmrtelnosti. Uctívači smrti prezentují osobní zánik jako slastné vyvrcholení života, v jehož nepřítomnosti život ztrácí smysl. Efemeralisté nepředstírají, že tato anihilace je dobrá, souhlasí však s uctívači v tom, že smrt by měla být přijímána důstojně. A humanističtí efemeralisté z tohoto přijímání dělají ctnost.
Abychom se vyhnuli nedorozumnění, rádi bychom zdůraznili, že netvrdíme nic ve smyslu, že pokušení dogmatické určitosti podléhají všichni s výjimkou transhumanistů. Většina světa není obeznámena s ateistickými alternativami k jisté smrti, což je způsobeno relativním mládím transhumanistických filosofií, jakou je extropismus, a technik, jakou je kryonika. Ten, kdo věří, že smrt je jistá a omezení daná člověku jsou nevyhnutelná, patrně ochotně přehodnotí svůj názor po předložení našich myšlenek. Pouze ti, kdo postrádají odvahu a racionalitu, o tom odmítají znovu uvažovat. Jedinci se silnější vůlí k životu a osobnímu růstu přijmou možnost nekonečně pokračujícího života a s tím související potřebu pečlivého, nepřetržitého myšlení a potřebu akce nutné k uskutečnění této možnosti.
Extropistické ideje o neomezené délce života vždy vyvolávají obzvláště dogmatické odezvy neextropistů. Zvážit možnost, že extropistické cíle mohou být možné a dokonce žádoucí, vyžaduje ohromnou změnu v osobním pohledu na svět. Vyžaduje to změnit zvyky týkající se zdraví, seznámit se s mnoha technikami prodloužení délky života, jít proti rodinným a společenským normám, rozhodnout se pro kryonickou suspenzi. Změnit způsob, jakým využíváme čas a prostředky a přezkoumat všechny priority a přizpůsobit je extropistickým hodnotám. V době, kdy jsou extropistické myšlenky sdíleny jen málo lidmi, je hrozba izolace a odcizení normální kulturou příliš zastrašující. Jak snadné je zahodit tyto kacířské myšlenky. Někteří nesmělí jedinci, pro něž je myšlenka radikální změny pohledu na svět příliš děsivá, mohou zlé, extropistické kacířství odsoudit. A nebo přinejmenším říci, že je nepřirozené.
S tím souvisí i tendence hovořit o uploadingu nebo oživení ze suspenze tak, jako kdyby se tím náhle a úplně eliminovaly veškeré obtíže života. Tito kryonici a přívrženci uploadingu v nás vzbuzují dojem, že transhumánní či posthumánní existence je trvale blažená, jakožto výsledek dramaticky zvýšené inteligence a lepších těl. Bez potřeby další snahy. Tato představa obrací myšlenku uploadingu či vzkříšení ze suspenze na jakousi odrůdu křesťanského Nanebevzetí, ve němž věrný vystoupí do ráje a zanechá za sebou všechny problémy Světa. Ve skutečnosti můžeme předpokládat, že pokračování života bude plné podnětů vyžadujících přemýšlivou pozornost a činnost. I když potíže se nebudou podobat těm dnešním a možné odměny budou mnohem velkolepější.
Dynamický optimismus neschvaluje tendence směřující k dogmatické pasivitě a víře. D.O. od nás vyžaduje nevěřit tomu, že nějaký postup je definitivní či nějaké řešení určitě úspěšné. Víra v to, že uploading a kryonika bude určitě fungovat a bude pro nás pracovat včas, je zhoubná. Odradí jak výzkum způsobů, jakými lze zlepšit tuto pravděpodobnost, tak i hledání lepších alternativ. Tendence vedoucí k jistotě může částečně vysvětlit i to, proč se tolik kryoniků a zastánců uploadingu nestará o své zdraví. Je mnohem snazší věřit, že máte v budoucnu před smrtí jistý únikový východ, než v současnosti cvičit a ovlivňovat svou stravu.
Některé transhumanistické domněnky jsou více náchylné na chyby způsobené jistotou a intelektuální pasivitou, jiné jsou citlivé méně. Uploading se zdá být citlivou ideou, vzhledem k radikální a nespojité povaze transformace, která ji dává příchuť nanebevzetí. To je důvod, proč souhlasím s Thomasem Donaldsonem v upřednostnění postupné metamorfózy před nespojitým uploadingem. Postup metamorfózy na nás bude vyžadovat opatrnou a nepřetržitou volbu při optimální modernizací tělesné schránky a vědomí. Uploading slibuje radikální změnu, která od nás nevyžaduje žádnou snahu.
Kryonika je v současnosti do určité míry chráněna, protože dnes jde o holé přežití. Tato aktivita vyžaduje od provozovatelů zlepšování technických a organizačních schopností a dokazování její proveditelnosti lhostejným nebo nepřátelským outsiderům. Jeden zvláště zranitelný systém přesvědčení je Univerzální Nesmrtelnost (U.N.). Řád U.N. je produktem Společnosti rizika (orig. Society for Venturism). Venturismus samotný můžeme přirovnat k malé části extropismu, která je definována ve smyslu odstranění nedobrovolné smrti pomocí technologických prostředků. U.N. jde dokonce dál v tom, že se dopouští i oživování mrtvých.
Tento cíl, pokud je teoreticky a prakticky vůbec dosažitelný, je tak extrémně vzdálen od našich současných možností, že vyvolává buď lhostejnost nebo evokuje přesvědčení. Co víc, U.N. může svádět k omezení snah o zabezpečení nekonečného života, vzhledem k přesvědčení, že jedince nakonec znovuvytvoří ostatní Univerzální Nesmrtelní. I kdyby z U.N. tyto negativní jevy neplynuly, tato doktrína je mnohem více náchylná na výše zmíněné vlivy než je kryonika.
Pokud máme trvale a lepšími způsoby mířit k dosažení takových extropistických cílů, jakými jsou nekonečný život, větší intelektuální a fyzické schopnosti a rozšiřování osobní svobody, musíme se bránit proti plížící se jistotě, určenosti a dogmatismu. Zvláště bychom měli pracovat na změně svých představ. Opustit názory těch, kteří mají vždycky "pravdu" a místo toho se identifikovat s procesem učení, růstu a transformace. Každý z nás si oblíbí jiné prostředky usilování o společné cíle, jsme ale zodpovědni za trvalou otevřenost alternativám a novým poznatkům. Buď zůstaneme flexibilní a budeme žít s neurčeností, nebo budeme stagnovat a zahyneme.
Někdy se ptáme sami sebe, někdy se nás ptají neextropisté, zda je nějaký cíl dosažitelný. Otázku proveditelnosti lze rozdělit do kategorií technické možnosti, empirické (vědecké) možnosti a logické neboli pojmové možnosti. Jestli jsou tyto kategorie vždy přesně oddělitelné, to je otevřeno úvahám. Nejprve prodiskutujme pro naše účely nejdůležitější rozdíl mezi technickou a empirickou možností (proveditelností).
Řekneme-li že určitý cíl, jakým je přistání člověka na Marsu nebo konstrukce nanotechnologického asembleru, je proveditelný, tvrdíme, že je proveditelný současnou technologií. Ale to je stále poněkud neurčité - má to znamenat dosažitelnost cíle pomocí strojů, které právě existují? Nebo pomocí strojů současných a zatím existujících jen na rýsovacích prknech? Nebo proveditelnost pomocí někde existujících technologií, ať už o nich víme či nikoliv? Něco, o čem se domníváme, že je technicky nemožné, může ovšem být proveditelné empiricky neboli vědecky. Něco je empiricky možné potud, pokud to není vyloučeno nějakým známým omezením přírody. Příklad empiricky nemožného cíle je konstrukce perpetua mobile, vzhledem k platnosti prvního a druhého termodynamického zákona.
Technická nemožnost by neměla extropisty odstrašovat od jejich cílů. Dokonalé řízení procesu stárnutí je dnes technicky nemožné, ale nemáme žádný důvod usuzovat, že je nemožné i empiricky. Motivací k činnosti je tvrzení, že "vše, co je empiricky možné, bude jednou možné i technicky" - za podmínky, že technologický pokrok bude pokračovat. To může být rozumně fungující princip, do doby, dokud nepřijmeme krátkodobé rozhodnutí, že něco, co je doposud technicky nemožné avšak empiricky možné, bude brzy proveditelné, navzdory tomu, že nemáme vůbec představu o tom, jak by ta věc mohla být realizována.
Může se objevit námitka ve smyslu, že mnoho empiricky možných věcí nikdy nebude možných technicky, protože dokonce samo řešení souvisejících technických problémů je pro lidské mozky příliš složité. Ačkoliv to může být pravda pro některé cíle, museli bychom být nejprve vševědoucí, abychom věděli, že je to pravda pro nějaký konkrétní cíl - protože všechny cesty k němu vedoucí by muselý být dopředu vyloučeny. Nezáleží na tom, kolik prostředků k řešení technologického cíle selhalo, zítra může někdo přijít na metodu, která funguje. Tato námitka dále staví na typicky neextropistickém předpokladu, že budeme vždy omezeni kapacitou lidského mozku.
Zdá se, že některé věci či jevy mohou být pojmově možné, tj. myslitelné, ačkoliv jsou epiricky neboli vědecky nemožné. Podle někoho spadají do této kategorie lety rychlostmi větší než je rychlost světla a cestování v čase. Podle jiného názoru vyplývá zdánlivá myslitelnost těchto jevů z toho, že tyto představy chápeme pouze povrchně. Předpokládejme, že cíl, jakým je let nadsvětelnou rchlostí je myslitelný, i když je vědecky neuskutečnitelný. Je rozumné předpokládat, že jednoho dne budeme schopni nadsvětelných rychlostí dosáhnout? Jestliže vědecké paradigma vylučující nadsvětelnou rychlost přetrvalo takovou dobu, předvedlo enormní vysvětlující a prediktivní sílu a odolalo mnoha pokusům o vyvrácení, pak by jistě bylo nerozumné vytvářet praktické plány založené na předpokladu, že let nadsvětelnou rychlostí budou nakonec možné. Vysoký stupeň důvěry ve stávající teorii by tedy měl být oprávněný.
Pravdivost vědecké teorie však nikdy není zaručena. Část toho, co dělá teorii vědeckou, je právě její zranitelnost vzhledem k vyvrácení dostatečně sporným důkazem (a dostupnost alternativní teorie). Nezáleží na tom, jak moc zavedená teorie to je, vždy je nějaká malá pravděpodobnost, že bude muset být přepracována. Taková pravděpodobnost je příliš malá na to, aby ospravedlnila praktické plány a činnost založené na její nepravdivosti, opodstatňuje ale čistou spekulaci, protože ta může vést k výzkumu, jenž by mohl pozměnit stávající paradigma. Rozumným pravidlem, kterým můžeme řídit množství vynaloženého času a úsilí, by mohlo být: věnujme dosažení cíle snahu úměrnou součinu jeho proveditelnosti a žádanosti.
Dynamicky optimistické přeformulování obsahu představuje pozitivní, posilující interpretaci události. Jako jednoduchý příklad cituje Robbins (1986) generála, který, pod těžkou palbou nepřátel, oznámil svým vojákům: "Neustupujeme, pouze postupujeme jiným směrem." Takové přeformulování obsahu může být sice sebeklamným zdůvodňováním, ale také se může jednat o užitečný výklad událostí, jejichž "správnou" interpretaci neznáme. Když vás například někdo uráží, můžete to chápat tak, že jste sám v určitém ohledu zlý, ale i tak, že se jedná o chybu osoby, která vás uráží.
Přeformulování kontextu přijímá událost takovou, jaká je (nebo takovou, jakou se jeví) avšak mění cílenou pozornost tak, aby se posunul kontext, v němž je událost nazírána. Tento způsob přeformulování patrně nevyžaduje odůvodňování nebo zavržení faktů. Místo toho zahrnuje soustředění na to, jakým způsobem se můžeme z události poučit, jaké možnosti nám otevírá, jaký užitek z ní můžeme získat, místo toho, abychom ji viděli jako nepříjemnou, otravnou a nepřekonatelnou překážku.
Kontextové přeformulování dovoluje, aby zdánlivě nepříjemná či frustrující událost byla prostředkem k učení. Špatnou odpovědí je zaměřit se výhradně na frustraci, budovat ji, dovolit jí, aby vyplnila celou mysl a přehánět její negativní stránku. Pozitivní přeformulování zahrnuje to, co se můžeme z události naučit a jak můžeme zabránit jejímu opakování. Většina lidí si teoreticky uvědomuje, že pokrok vyžaduje nutné frustrace a nezdar, ale příliš často na to zapomíná v praxi. Nemůžeme nalézt něco, co funguje, aniž bychom se často nedostali do slepých uliček. Pokud se soustředíme na cíl a pohlížíme na nezdary na naší cestě jako na nabyté zkušenosti a jako na dosažený pokrok, jsme mnohem více motivováni. V opakovaných pokusech jsme vytrvalejší, dokud neuspějeme. Praktický D.O. znamená konec bědování a přehánění problému, znamená to trávit čas přesvědčeným hledáním způsobů, jakými lze problém řešit.
Odezva některých lidí na problematické situace je typická - rezignace, stěžování si a "katastrofizování". Zatímco jiní se usmějí, vyhrnou si rukávy, a pustí se do řešení problému s entuziasmem a tvořivostí. Může se zdát, že ti z první kategorie se nikdy nedostanou do té druhé. Přesto existuje mnoho způsobů schopných změnit návyky v chování. Okamžitě, jakmile zapadnete do sebeobranného uvažování a chování, si řekněte "DOST!". Pak uvolněte všechny svaly, dýchejte zhluboka a pomalu, zadržujte každou molekulu vzduchu, aby okysličila mozek a pomohla ujasnit myšlenky. Pak se zeptejte: "Jak mohu nejúčinněji zareagovat?". Pokud jste se dříve zúčastnili vizualizačních sezení, je tento postup efektivnější. V nich můžete vidět sebe, jak následujete postupy a představovujete si účinné odpovědi. Cvičení tohoto typu budují schopnost zůstat energický, imunní vůči nekontrolovatelným negativním emocím a neproduktivním reakcím. Podporují postoje, které chápou překážku spíše jako výzvu, nikoliv jako problém.
Kromě přeformulovávání vyskytnuvších se situací znamená D.O. také trénink v hledání příležitostí a možnosti. Zahrnuje kultivování kritického a analytického myšlení, vyhledávání vzájemně prospěšného přátelství, způsob přístupu ke zdrojům. Experimenty kognitivní psychologie ukazují, že lidé jsou nejlepší v rozpoznávání vzorů, pro které byli trénováni. Strávíte-li denně trochu času meditací nad svými cíli a formulací závazků k jejich dosažení, váš mozek se dostane do stavu, ve kterém bude více citlivý na účinné prostředky k dosažení těchto cílů. Časté vybavování těchto cílů a vizualizace vaší osoby, která k nim kráčí, posílí sebepředstavu dosahování, vytrvalosti a úspěšnosti. Sebepředstava se chová jako poznávací (kognitivní) mapa: váš mozek sleduje mapu a vybírá správné emoce, chování a reakce. Uvážené tvoření a posilování dynamicky optimistické sebepředstavy je tedy pro úspěch ohromně důležité.
Ne každý přijímá a prosazuje tento destruktivní postoj. Ti, kterým nevyhovuje, zjišťují, že jsou převážení těmi ostatními, sklánějícimi se před entropií. Protože naše cíle vyžadují enormní technologický pokrok a smělý vědecký výzkum, máme my, extropisté, zvláštní potřebu zvrátit tyto entropické kulturní trendy. Účel této eseje spočívá v odhalení základních prvků a motivačních sil našeho sdíleného extropistického světonázoru. Při plném vědomí důležitosti dynamického optimismu snad účinněji odoláme přílivu negativismu a nakazíme ostatní kolem sebe radostným, produktivním a osvobozujícím přístupem.