Abych se vyjádřil ke všem zviditelňovacím  tématům, se kterými se můžeme setkat v našich médiích, navážu dnes plynně tématem pokusů s laboratoními zvířaty. Je mi naprosto jasné, že kdo je proti používání zvířat v laboratořích, toho mé úvahy nemohou přesvědčit aby změnil svůj názor, nicméně snad odhalím několik vyslovených blbostí, které zviřátkáři uvádějí, aby ty malinkaté – ťu, ťu, ťu – nevinné tvorečky zachránili před bídnou smrtí. 

Ubohá malá zviřátka

Hned zkraje bych se chtěl zastat rozumější části zviřátkářů, kteří nesouhlasí pouze s testováním kosmetických prostředků – tito lidé, aniž si to uvědomují, totiž bojují za víceméně správnou věc. To, že se velká část populace nechá televizní reklamou přesvědčit, že k dosažení dokonalého štěstí je potřeba mít každý měsíc jinou pěnu na holení, krém na ruce, či dokonce deodorand, považuji za určité zatemění zdravého selského rozumu. Slouží-li mi dobře ten který výrobek, pak není potřeba se obracet k jinému jen proto, že jsem kdesi viděl, jak si jakýsi pochybný MUM stříká do podpaží podivný sajrajt, který ho má snad učinit atraktivnějším, či dokonce sexuálně výkonějším. Proto považuji testování v zásadě totožných kosmetických přípravků na zvířatech za projev lidské blbosti, která, jak známo, bohužel nezná hranic. 

Naproti tomu se mezi zviřátkáři objevují zřejmě misantropní jedinci, kteří, nemaje v lásce lidstvo, bojují i za pozastavení pokusů v medicíně a farmakoligii. Tito lidé tvrdí, že není správné vyzkoušet nový lék nejprve na zvířatech, protože nemáme právo ubližovat těm ubohým malým zviřátkům. Myslím, že na podobný nesmysl může přijít pouze do sterilního městského prostředí uzavřený mladý intelektuál.  

Lidé samozřejmě mají právo využívat zvířata a také to už zhruha půl miliónu let (či jak dlouhá je podle antropologů historie druhu Homo sapiens) dělají. To právo se jmenuje právo silnějšího, nebo spíše právo schopnějšího. V přírodě každý druh výše umístěný na potravinovém žebříčku využívá druhů, které jsou pod ním, k udržení vlastní existence. Každý pohladí hodnou kočičku která právě ulovila myš, ale když se podobné myši vstříkne do krve nějaký nevyzkoušený lék, je hned oheň na střeše. Nechápu jaký je rozdíl mezi kočkou, která ke svému přežití potřebuje sežrat myš a mezi lidstvem (používám tohoto výrazu jen velmi nerad) které stejnou myš k přetrvání své existence využije v laboratoři. Navíc bych si dovolil tvrdit, že měsíčně kočky sežerou mnohem více myší, než se spotřebuje ve vědeckém výzkumu za celý rok. 

Rovněž je zarážející selektivnost s jakou se někteří zviřátkáři stavějí k různým druhům zvířat. Zatímco králík, pes nebo kočka žene slzy do očí, myš vyloudí jen krátké popotáhnutí a nad žábou se už jen krčí rameny. Opravdu zvláštní, uvážíme-li, že spousta zviřátkářů tvrdí, že jsme si všichni – tedy lidé i zvířata – rovni. 

Nemá snad smysl hovořit o zviřátkářích, kteří k večeři zkonzumují půl kila tlačenky a ráno podepíší petici za ochranu zvířat. Trochu zamyšlení si zaslouží vegetariáni, kteří vypadají jako ti spravedliví, kteří se hned mohou shýbnout pro kámen a hodit jím. Doporučil bych jim však při nápřahu pár chvil zamyšlení. Možná by si pak uvědomili, že tato civilizace nejen že zabijí zvířata v laboratořích a na jatkách, ale zabíjí je rovněž svými exkrementy, jako jsou rozličné druhy toxických i všelijakých jiných odpadů, či vytrvalá likvidace původních životních podmínek všech živočišných druhů. A možná by si uvědomili i to, že plodů této civilizace užívají tak hojně, že se od těch prvních zmiňovaných ani moc neliší. 

Nad opravdu neuvěřitelnými prohlášeními typu „tak ať si to zkoušejí na lidech“, zůstavá už jen rozum stát v němém úžasu. Pokud někdo vysloví něco podobného, pak by si snad měl nastudovat něco o historii, zejména pak o holocaustu a lidech jako byl Mengele. Možná by pak přestal plácat blbosti a začal se stydět. 

Z toho co jsem dosud napsal by mohl někdo získat dojem, že jsem psychopat, který každou volnou chvíli věnuje pitvání nebo trávení zvířat. Pokud si to někdo myslí, je těžké mu to po tom, co jsem dosud uvedl vyvrátit. Všem ostatním bych chtěl říct, že každého, kdo nějakým způsobem týrá zvířata bych poslal ne sice do vězení, ale určitě do psychiatrické léčebny. Myslím si totiž, že to, jak se chováme ke zvířatům velmi dobře ilustruje to, jak bychom se nejraději chovali k lidem. A pokud někdo projevuje sklony k mučení zvířat, je více než pravděpodobné, že brzy začne uvažovat o nějaké zábavnější hračce než je kočka nebo pes. 

Na závěr bych si dovolil malé srovnání. Mám-li k něčemu přirovnat potřebu některých lidí zasazovat se za zastavení pokusů se zvířaty, pak mě napadá srovnání s tím, když úspěšný podnikatel, který ráno zničil svého konkurenta, odpoledne hodí padesátikorunu do kloubouku žebrákovi na rohu před kanceláří. Stejně tak zastánce zviřátek s pocitem zadostiučinění zapomene na sekanou kterou si dal k obědu a zdvihne trasparent s nápisem „Zastavte pokusy se zvířaty“.