Vleklá válka s Irákem (nebo spíše s částí arabského světa) je složité téma. Nemíním - ač název k tomu možná zavádí - rozebírat jednotlivosti této války, jako jsou jednotlivé útoky a počty padlých, či otázku zda je to morální či ne. Chtěl bych se spíše zamyslet nad celkovým vztahem, který má k válkám Západ a Střední Východ.

V tomto problému můžeme vystopovat celkem čtyři hlavní strany: Spojené Státy, Evropu, komunistické (nebo spíše pseudokomunistické) Rusko a Čínu a samotné země Středního východu. Rozeberme nejprve, jak se k válce staví jednotlivé země.

Spojené Státy mají k válkám, a speciálně k té na Středním východě, poměrně jednoznačné stanovisko: jakýkoliv režim, který ohrožuje dodávky ropy je potřeba usměrnit. Nehledí se přitom na to, jak hrůzná je jakákoliv válka, protože způsob, jakým je válka prezentována v médiích (záběry z kamer umístěných na naváděných bombách či raketách), ukazuje pouze technologickou stánku věci. Není vidět strach který jakékoliv bombardování vyvolá v civilním obyvatelstvu, není vidět ani utrhané končetiny či rodiče kteří ztratili děti. Spojené Státy, jako země, která na svém území nemá žádnou historickou zkušenost s válkami (kromě občanské války, ale toto není historická zkušenost, která by formovala povědomí národa), si neuvědomují čeho se dopouštějí. Válka je pro ně něčím ve stylu počítačové hry - bojují technologie, nikoliv lidé, ničí se radary, nikoliv lidské životy.

Přístup Evropy je dvojaký. Jednak si evropské vlády velmi dobře uvědomují riziko které plyne z jakýchkoliv destabilizujících aktivit na Středním východě, jednak je tu hluboce zakořeněný odpor k válce. Tento odpor vyrůstá ze zkušenosti, kterou Evropa s válkami učinila a z toho, že zdejší společnost nalezla jiný způsob jak vyřešit neshody mezi sousednímio zeměmi - diplomacii. Proto, přesto, že vlády schvalují útoky USA proti Iráku, panuje všeobecný odpor k jakémukoliv přímému použití síly proti protivníkovi. V Evropanovi je zakořeněna potřeba jednat diplomaticky, a války použít jen v opravdu nejkrajnějším případě.

Pseudokomunistické země (pseudo proto, že komunismus je učením, které vzniklo jako reakce na buržuazii a kapitalismus, které ani v Rusku ani v Číně nikdy neexistovaly) jako je Rusko a Čína, vidí ve vměšování se do komfliktů mezi USA a středovýchodními zeměmi možnost uplatnit své mocenské ambice. Rusko i Čína jsou velké země s velkým počtem obyvatel, přesto (po pádu Železné opony hlavně Rusko) nemají - z převážně ekonomických důvodů - moc, či autoritu odpovídající jejich velikosti. Proto se zviditelňují každým myslitelným způsobem, a když se nemohou USA a bohatým evropským ekonomikám vyrovnat, staví se k nim do protikladu.

Poslední pohled je pohled samotného Středního východu. Tyto země se teprve nedávno (není to ani sto let) staly ze zemí chudých kočovníků jedněmi z nejbohatších států světa. A to z jediného důvodu - díky neuvěřitelnému přírodnímu bohatství, kterým disponují. Narozdíl od všech evropských zemí (ale třeba i od Japonska) se ke svému bohatství nedostali desetiletími tvrdé práce a omylů, ale téměř přes noc, když průmyslové země zjistily, jako moc potřebují ropu. Proto v národech žijících v této oblasti nedošlo k úpravě myšlení. Někde hluboko uvnitř, jsou to stále ještě chudí kočovníci (navíc s pocitem zneuznání, protože sami sebe považují za kolébku civilizace - i když se prokázalo, že vedoucí pozici nebyli s to udržet), pro které je jediným způsobem řešení problému boj a válka. (Částečně je to také tím, že středovýchodní země mají k dispozici, v porovnání s Evropu, obrovská území. Tak nebyla potřeba učit se přizpůsobit svému sousedu, a najednou jsou tyto státy v pozici, kdy jejich sousedy jsou všechny země světa.)

Zamyslíme-li se tedy nad tím co jsme si už řekli o zůčastněných stranách, je tu jediná cesta jak z tohoto problému vyváznout nejen živí, ale i s určitou grácií. Musíme se přizpůsobit. Jednak je nezbytné, aby se přizpůsobily země Středního východu a jednak se musí přizpůsobit i ostatní strany.

Spojené Státy i vyspělé evropské země si musí uvědomit, že pokud budou tvrdošíjně trvat na své pozici, problémy které máme se jen prohloubí. A Střední východ musí akceptovat podmínky ve který žijeme, musí přijmout, že svět se od rozpadu Osmanské říše změnil, a to radikálně. Narozdíl od doby před téměř sto lety teď existují zbraně, na jejichž vlastnictví některé země ještě nejsou připraveny. A země, které tyto zbraně vlastní musí přijmout myšlenku, že nejednají s barbary, přestože se tak díky odlišnosti kultur jeví.

Je tedy nutné, aby se všechny tyto čtyři světy vzájemně přiblížily. A nedomnívám se, že válka je nejlepší cestou ke sbližování národů. Aby se vyřešily problémy které Západ má s Irákem a dalšími zeměmi, měly by se místo bomb shazovat televizory, místo sankcí by se měly začít stavět supermarkety a McDonaldy. Protože jakkoliv je bezhlavá globalizace špatná, v tomto směru je prostě nezbytná. Bez toho, aby iráčtí občané sledovali přiblblé seriály z americké produkce, nemohou příjmout kulturu kterou tyto seriály prezentují (jakkoliv pochybná tato prezentace je). Bez toho, aby nakupovali tisíce a jednu zbytečnost, nikdy nepřilnou ke svému majetku natolik, aby pro ně riziko války bylo strašlivou představou, která je vrátí o několik desetiletí zpět.

Je ovšem nutné, aby se přizpůsobila i druhá strana. Západní média by především měla přestat prezentovat Střední východ jako oblast barbarství, chaosu a nepořádku. A také křesťanská tradice odmítání islámské kultury je v dnešní době propojených světadílů něčím přežitým a přitěžujícím. Hloupě trvat na zachování jakési náboženské netolarance (jakkoliv skryté), ukazuje neuvědomění si principů která má tato nová informační společnost, ve které na první pohled bezvýznamná zpráva z jednoho konce světa může způsobit krach burz na opačné polokouli.

Lidé, který stále přibývá, jsou stále více a více koncentrováni na omezeném povrchu této planety. A chceme-li přežít, musíme komunikovat. Pokud se to nenaučíme a budeme dál používat nesmyslných prostředků které byly zastaralé už v minulém století (i když tehdy ještě nemohlo jejich použití způsobit zkázu celé planety), může se stát, že jednou na tento konzervatismus doplatíme. Dokud budou státy na jedné straně světa tvrdohlavě shazovat bomby a státy na straně druhé na to opovídat trhavinami u velvyslanectví, není tu žádná šance na společné soužití. A proto je důležité, aby Irák byl amerikanizován a Západ vstřebal odlišnosti i paradoxy islámské a středovýchodní tradice. A to nikoliv válečnou cestou.

a do těla zprávy napište ano nebo ne. Výsledky budou přístupné v příštím vydání AmberZinu z hlavní stránky rubriky Proč.