A co policisté na to ...

Zdálo by se, že spojit problematiku cikánů a feťáků je nemožné. Nuže dále se dovíte, jak si představuji, že by v některých směrech, bylo dobře nahradit první jmenované těmi druhými. Než však začnu s nějakými úvahami, považuji za nutné uvést na pravou míru dva pojmy, které jsem uvedl hned v nadpisu. 

Především bych měl napsat, kdo je to cikán: Cikán se od ostatních lidí odlišuje zejména tím, že nepracuje. Opravdový cikán má několik dětí, z jejichž přídavků žije, chodí po hospodách a se svými kumpány vyvolává rvačky. Často krade. S romem, což je průměrný občan české společnosti snažící se nevzbudit přílišnou pozornost, má společný pouze jediný rys: barvu pokožky. Jelikož je však mnohem jednodušší poznat, že člověk má kůži o odstín tmavší, než zjistit, jestli je opravdový grázl, většina společnosti generalizuje, a každého, kdo nesplňuje obecně přijatá měřítka bělocha, nazývá cikánskou sviní. Že tak kvůli společenské nepřízpusobivosti některých jedinců trpí i naprosto nevinní a spořádaní občané, je známá věc.

Dále bych vysvětlil, kdo je podle mě feťák: Člověk, který propadnul jakékoliv droze (i těm státem uznávaným) takovou měrou, že již není schopen fungovat jako součást společnosti. Aby získal finance na další dávku drogy (je jedno jestli jde o pervitin, heroin nebo láhev rumu), je ochoten dopouštět se trestných činů a ohrožovat bezpečnost ostatních. Za feťáky nepovažuji sváteční uživatele drog, kteří si například na párty dají pod jazyk trip, nebo tabletku extáze. Tito lidé jsou feťáky stejnou měrou, jako jsou alkoholiky lidé, kteří se příležitostně opijí na oslavě narozenin.

Nyní ještě jedno odbočení, ze kterého však vyplyne to, o čem chci mluvit. Myslím, že nejrozšířenější formou výchovy dítěte (zde se sice opírám pouze o svá pozorování, ale dovolím si generalizaci), je kombinace zastrašování, vysvětlování a příkladů. Když dcera příjde domů s tím, že si nechá na rameno vytetovat srdíčko, ve kterém bude jméno jejího tělocvikáře, většina rodičů patrně nejprve vybuchne a něco podobného ji zakáže a svůj zákaz podepře hrozbou výprasku - to je první fáze. Ve druhé fázi, když vidí, že dcera spíše testuje terén, než že by už byla rozhodnuta na druhý den navštívit tatoo studio, se rodič uklidní a pomocí rozumných argumentů (nebo spíše pomocí argumentů, které se jemu zdají být rozumné) se snaží vysvětlit, že nechat se tetovat není zrovna nejlepší nápad, třeba už jen proto, že zmíněný tělocvikář je patnáct let spokojeně ženatý a má tři děti. V poslední fázi, kdy je znova potřeba dítě poněkud vylekat, řekne rodič něco jako "A tetování stejně chodí jenom kriminálníci a cikáni".

A v tomto okamžiku jsme se dopracovali k něčemu, co považuji za jeden z kořenů obecné averze ke komukoliv s tmavší pletí v této republice. Že totiž už od dětství slýcháme, že ten, kdo dělá všechny ty nechutné věci jako je štárání se v nose, užívání sprostých slov, či drobné krádeže v samoobsluze, jsou cikáni. A protože, jak jsem už napsal, je mnohem těžší poznat kriminálníka, než někoho s tmavší pletí, jsou všem, kdo nejsou bílí jako čistě vypraná prostěradla, přisuzovány ty nejhorší vlastnosti. Když od dětství slýchávám, že jediný kdo si nečistí zuby jsou cikáni, pak se nelze divit tomu, že v dospělosti jaksi podvědomě předpokládám, že každému romovi potáhne z pusy. Proto se domnívám, že protirasistické kampaně, ke kterým se chystá snad už i naše vláda, by neměly být směřovány jen na děti, ale zejména na jejich rodiče.

Je mi samozřejmě jasné, že není možné se zbavit toho, aby rodiče dávali svým dětem odstrašující příklady. Má-li se někdo chovat slušně, musí tu vždy být někdo, kdo se chová špatně, aby byl vidět ten rozdíl. Existence veřejného nepřítele je tudíž nutná. Je ovšem otázka, zda je nejvhodnější, aby se veřejný nepřítel odlišoval nečím takovým, jak je barva kůže. Je určitě lepší, když jsou za veřejné nepřátele považováni muži s dlouhými vlasy, než barevní. Vlasy je totiž možné ostříhat a každý si tedy může vybrat na které straně stojí. Pokud jste ovšem černá huba nebo žlutý ksicht, je velmi těžké stát bílou tlamou.

A teď se konečně dostávám k tomu, o čem jsem chtěl mluvit. Domnívám se, že by pro společnost bylo mnohem lepší, kdyby matky svým ratolestím neříkaly, že "tohle dělají jenom cikáni", ale kdyby spíše používaly výrazů jako "mluvíš jako špinavý feťák". Kromě toho, že děti pak pravděpodobně budou mít poněkud méně negativní vztah k lidem s jinou barvou kůže, předpokládám, že by si takto vybudovaly i jisté zábrany co se týče drog (podobně, jako si vypěstují odpor k alkoholismu, když jim matka dvakrát týdně ukazuje, jak obecní opilec zvrací do potoka).

Je možné říct, že je to jen vyhánění čerta ďáblem. Že tím, že svým dětem budu vštěpovat jako příklad všeho negativního feťáky, kteří jsou v podstatě nemocnými lidmi, přenesu jejich potřebu nepřítele jinam a místo rómů se pak budou v řekách topit narkomani. Je tu ovšem jeden rozdíl - barevní si barvu své kůže nevybrali, kdežto každý feťák byl na začátku normálním člověkem. To, že dovolil, aby sklouzl do bahna, je především jeho vlastní zásluha, protože, kromě několika vzácných případů, se člověk feťákem stává z vlastní vůle (nebo spíše z jejího nedostatku).

Ano, je pravda, že cikáni jsou v podstatě stejní jako feťáci - dělají to samé, jen z jiných pohnutek. Jenže to, že jsou tmaví, odsuzuje zároveň celou komunitu lidí, kteří nechtějí nic jiného než pracovat a své poctivě vydělané peníze utrácet za zbytečnosti, které ukazuje televize. Proto si myslím, že je stokrát lepší házet kameny do oken lidem, kteří kvůli tomu, že se jim někdy v minulosti nechtělo řešit nějaký problém, nebo se chtěli předvést, kradou a občas dělají i mnohem horší věci jen proto, aby měli na další dávku, než vypalovat byty lidí, kteří se od nás, bílých liší víceméně jen tím, že mají jinou barvu kůže.