Nejlepší počítač mého života mi přišel poštou. Bylo to někdy v srpnu roku 1990. Malý balík, který dorazil spletitými cestami tehdy ještě Československých pošt ze slovenské Skalice, obsahoval jednu podkrabici, ve které ležela nejlepší hračka jakou jsem kdy měl: Didaktik Gama. Ale pěkně popořádku...

oprvé jsem počítač uviděl v ABC. Jestli si to někdo ještě pamatujete, tak v druhé polovině osmdesátých let začaly v ABC

ZX Spectrum

vycházet takové útlé sloupečky ve kterých byly fotografie zahraničních počítačů (předpokládám, že je někdo vykopírovával ze západoněmeckých katalogů, které se tehdy do Československa pašovaly jako takové malé teleportační přístroje, které vás alespoň na pár minut vezmou do toho nádherného světa tam kde se nestojí fronty na hajzlpapír), a kousek textu k tomu, co všechno počítač umí. Musím říct, že shodou okolností byl úplně první počítač který jsem takto viděl na fotografii Sinclair Spectrum +2.
      První osobní kontakt s počítačem jsem si prožil někdy v páté třídě základní školy (tj. zhruba v roce 1986), kdy jsme s kroužkem mladých elektrotechniků opustili kalafunou provoněnou místnost, ve které jsme jako největší výdobytek moderní elektrotechniky pájeli ze dvou tranzistorů oscilátor, a zamířili do přilehlé továrny na pračky. A tam nám byly představeny sálové počítače (typ si už nepamatuji) s obrovskými krabicemi páskových pamětí, s terminály a kávu popíjejícími operátorkami. Tehdy jsem poprvé způsobil pád operačního systému, když jsem otevřel jednu z těch skříní s točícími se páskami abych se podíval, jak to tam mají udělané. (Operátorky si šly postavit vodu na další kafe...). Pak jsme byli odvedeni do jiné místnosti, kde jsme u terminálů asi hodinu a půl závodili v tom, kdo déle dokáže udržet velké písmeno H mezi dvěma sloupci písmen I a vyhýbat se při tom po obrazovce se pohybujícím písmenům X. Byla to možná nejlepší hra jakou jsem kdy viděl.

Sir Clive Sinclair a ZX Spectrum + Génius a jeho dílo

      S dalšími počítači mého života jsem už i pracoval. Byly to české, naprosto geniální, počítače PMD 85 - 2A. Geniálnost těchto strojů, které měly místo klávesnice tlačítka z telefonů, spočívala v tom, že přesně poznaly kdy jste dokončili program, a dříve než jste ho stačili spustit (neřku-li uložit) se zhroutily. Takto jsem naprogramoval svou první hru ve stylu Scorched Tanks (v textovém režimu, samozřejmě), vytvořil několik programů, které byly schopny zadané číslo několika poměrně složitými operacemi převést na jiné číslo, a konečně také nakreslil svou první nahou slečnu (příkazy PLOT a LINE, samozřejmě...).

LD      HL,$5C92 LD      A,(HL) AND     A JR      NZ,L046C INC     HL LD      C,(HL) INC     HL LD      B,(HL) LD      A,B RLA SBC     A,A CP      C JR      NZ,L046C INC     HL CP      (HL) JR      NZ,L046C

Problém byl v tom, že k počítačům (zcela ve stylu doby teď snad již minulé) nepřišly vůbec žádné manuály. Příkazy BASICu jsme zkoušeli metodou pokus omyl, o nějakém programování v assembleru nemohlo být ani řeči. A tak jsem pravidelně prošvihával poslední autobusy a setmělými cestami šlapal těch šest kilometrů domů (samozřejmě, že v zimě nechyběl ani ten sníh, kterého tehdy bylo tak nějak víc a byl tak celkově bělejší :-) a snil o vlastním počítači.
      A pak přišel další zlom. Někdy v roce 1988 jsem uviděl opravdový domácí počítač ATARI, což pražákům možná nepřipadá jako žádný div, ale kdo někdy žil ve městě s pěti tisíci obyvatel ví, že pokrok se nešíří všude stejnou rychlostí (to Atari vlastnil syn místopředsedy městského národního výboru, což mnohé vysvětluje, že ano...). Tehdy jsem poprvé uviděl, co všechno se dá naprogramovat, jak vypadá grafika, jak zní počítačová hudba. A tak jsem do toho definitivně spadnul.

o plyšovém převratu se změnily některé věci (nikoliv však lidé), takže hned o prázdninách 1990 se mi podařilo přesvědčit rodiče, aby mi koupili počítač. A tak jsem se stal šťastným majitelem zbrusunového Didaktiku Gama model 1989. Tento geniální výdobytek socialistického počítačového průmyslu (v době, kdy na západě už dávno řádily Amigy a Atari ST) byl v podstatě úplnou kopií ZX Spectra doplněnou o integrovaný obvod 8255 (tři vstupně-výstupní brány) a dalších dvatřicet kilobytů paměti, které se daly využít přepínáním stranek (na gamě hrdě nazývaných banky paměti). Tato vylepšení byla převážně výhodná. Díky portům se totiž dal k Didaktiku připojit joystick bez jakýchkoliv dalších interfaců (přesněji - byl to Kempston joystick) a také některé další periferie. Výhodou expandované paměti bylo, ža Rastislav Gemrot naprogramoval geniální kopírák GamaCopy který dokázal této druhé banky využít při kopírovaní programů (tím se stalo, že v kombinaci s komprimací se dalo najednou kopírovat i více než 65 kilobytů paměti). (A abych nezapomněl - v ROMce Gamy '89 byla opravena chyba neumožňující využít NMI...) Dodnes by mě zajímalo, jestli výrobní podnik ve slovenské Skalici zaplatil vůbec nějaké peníze Clivu Sinclairovi, který ZX Spectrum vymyslel...

Část vnitřností ZXS - Issue 2

      Co bylo na gumákovi (podle vzoru Didaktik Guma...) nejgeniálnější (druhá nejgeniálnější věc byly ostré rohy počítače, které, když jste chtěli něco psát na klávesnici, vás tlačily přímo doprostřed dlaní), byla jeho jednoduchost. Narozdíl od C64 či ATARI, bylo na gumákovi neuvěřitelně snadné začít programovat. Prostě jste ho zapli a už jste v BASICu psali příkazy, vyráběli FOR smyčky nebo dělali spoustu jiných věcí. Od té doby mě programování nikdy tak nebavilo (s vyjímkou jednočipových procesorů, ve kterých není vůbec žádný přednahraný program, který by mě omezoval, takže si můžu dělat opravdu co chci).
      Myslím, že v tomto směru odvedl Clive Sinclair opravdu výbornou práci. Dokázal stvořit počítač, který byl jednoduchý, ale přitom neuvěřitelně výkoný díky tomu, že byl téměř absolutně přizpůsobivý. Lidé, kteří se nechtěli pachtit s assemblerem (a mezi ty jsem, díky své přirozené lenivosti vždycky patřil) mohli programovat v BASICu, kdo chtěl ukázat jak dokáže z procesoru na taktovací frekvenci necelé 4MHz vydupat neuvěřitelné věci, měl připraven jednoduchoučký hardware, se kterým se daly dělat hotové zázraky. A lidé ty zázraky dělali.

alším zařízením, které jsem dostal spolu s počítačem byla kazetopásková paměť s tiskárnou SP210T. Toto monstrum bylo kombinací magnetofonu (elektronicky ovládaného - když jste si pořídili vhodné kabely a napsali program, dal se tento přístroj řídit přímo z počítače) a dalšího důkazu neutuchající české vynalézavosti - jednojehličkové tiskárny BT100. Pokud si někdo myslí, že postavit si souřadnicový zapisovač ALFI podle návodu ve VTM ze dvou stavebnic Merkur a vysoce nedostatkových krokových motorků byl vrchol českého home-made průmyslu, pak nikdy neudržoval BT100-vku v provozuschopném stavu. Tisk na této tiskárně probíhal tak, že jste vzali papír, na který jste chtěli tisknout, na tento papír položili kopírák (do psacího stroje) a tento sendvič jste zasunuli pod přizvednutý přítlačný váleček (ten zajišťoval posuv papíru).

BT100 - náčrt

Pak jste tak dlouho klepali do klávesnice, až se tiskárna roztiskla. Než se tiskárna uvedla do provozní teploty, bylo většinou potřeba vytisknout čtvrt stránky na které byly různě rozhozené mikrořádky a další podobná umělecká vylepšení. Pak už to ovšem jen svištělo. Stránky padaly z tiskárny rychlostí 1 strana za cca 20 minut (a někdy dokonce i pomaleji). Mezi tím jste ovšem museli provádět ještě spoustu dalších úkonů jako vytahovat nakrčený papír (protože tlak přítlačného válečku na posouvací gumová kolečka nebyl vždy a všude stejný), nasazovat spadlý špagátek, který pohyboval vozíkem s jehličkou a různě dotahovat a uvolňovat všelijaké šroubky a matičky. Nicméně se mi na této tiskárně podařilo mimo jiné vytisknout kompletní komentovaný výpis ROM ZX Spectra (16 KB strojového kódu), několik manuálů a mou vůbec první povídku.
      Časem jsem zjistil, že když se z magnetofonu použitím jistého nemalého množství síly odejme kryt dvířek, dá se šroubovákem pohodlně dosáhnout ke stavěcímu šroubku hlavy a nastavit tak její sklon. To způsobilo, že jsem byla najednou schopen načítat i cizí kazety s programy, a že se mi tedy otevřelo celé širé pole spectráckých her.
      A tak začaly ty šílené víkendy,

Kritické množství nejlepšího hardwaru.

kdy jsem se v pátek odpoledne vrátil z internátu seděl u počítače v podstatě nonstop až do nědělního večera, kdy jsem se začal připravovat na odjezd do školy. A jak mě pomalu přestávaly bavit hry, začal jsem programovat a s takto nově nabraným dechem jsem dobu proseděnou bez přerušení u počítače ještě protahoval (pokud si to pamatuji správně, tak nejdelší šichtu jsem zatáhnul od devíti hodin ráno do půl čtvrté ráno). Když jsem chtěl něco dokončit (například nějakou rozehranou textovku), vzal jsem si počítač na internát, navštívil dorostovou lékařku a celý týden se povaloval v posteli s počítačem v klíně a televizí (nenápadně odnešenou z televizní místnosti) na stole. A byly to ty nejšílenější čtyři roky, jaké jsem kdy s počítačem zažil.

tom, jestli tehdy byly hry lepší než jsou teď se toho už napsalo a namluvilo spousta. Nicméně se domnívám, že František Fuka v rozhovoru (viz. rubrika Nostalgie), který jsme s ním před časem dělali, měl pravdu, když řekl, že ze všeho nejvíc připomínalo programování v osmibitové éře umění. Nešlo jen o to udělat hru která bude vypadat dobře. Šlo o to udělat hru která bude dobrá a bude vypadat dobře. Protože lidé vám občas odpustí nedokonalou grafiku, ale nikdy nudu. Šlo o to předvést to nejlepší co je ze sebe člověk schopen dostat. A to na všech frontách. Bylo to to pravé podhoubí pro multitalenty, protože když jste neměli možnost kontaktovat lidi, kteří by k vašemu programu udělali grafiku a zvuk, museli jste si všechno udělat sami. A museli jste si i napsat vlastní hudební rutiny, protože jen vy jste věděli kolik volného procesorového času zbyde, až spustíte hlavní část programu. A přitom všem jste nemuseli trávit týdny a měsíce studiem nějakých funkcí operačního systému (který je napsán tak, aby hezky vypadal, ale ne tak aby hezky fungoval, což je v mnoha případech poněkud důležitější než hezké ikonky). Prostě jste si všechno udělali po svém, měli jste všechno pod kontrolou.
      Když si teď do emulátoru nahraji nějakou hru, pořád mě to baví. Pořád mě baví (znovu a znovu) zachraňovat FUXOFT před explozí bomby v jedné z nejvtipnějších textovek jakou jsem kdy hrál, ještě pořád rád skládám molekuly v Atomixu, nebo sbírám lucerničky v BruceLeem. Proč? Protože je to zábavné. Je to mnohem zábavnější, než řezat hnusné slizáky motorovou pilou, nebo sledovat půlhodinu animace, pak kliknout myší a zase sledovat animaci.

X Spectrum pro mě usnulo (protože se nedá říct, že by umřelo, pouze bylo odsunuto na vedlejší kolej) v roce 1994. Tehdy jsem dokončil svou největší textovou hru (na motivy Pána Prstenů, jak jinak) o 80 místnostech, s tunami textu a desítkami možných akcí. Celou hru jsem sesadil, prověřil, pak jsem svého gumáka vypnul, schoval a posadil se k Amize, na kterou jsem povýšil díky dalšímu českému super-vynálezu - kupónové privitazizaci (ale to je zase jiná nostalgie). Od té doby si gumáka zapnu jen výjmečně, spíše abych zavzpomínal, než že bych chtěl hrát. Hraní přenechávám emulátoru, i když běží-li vám ZX Spectrum v okně ve Windows, není to ta pravá romantika.
      Od doby co jsem začal používat PC jsem víceméně nepředpokládal, že by na světě, natož v tak v této republice, existoval někdo, kdo by se Spectrem pracoval jiným způsobem než já. Když jsem ale začal sbírat materiál na tento příspěvěk, zjistil jsem něco, co mě doslova šokovalo. Nejen, že Spectrum není mrtvé. Ono se má docela čile k světu. Přímo na českém webu lze nalézt hry naprogramované českými programátory v roce 1998, a když budete hledat ještě trochu déle, tak objevíte stránku, na které nějaký zapálený šílenec popisuje jak připojuje k ZX Spectru harddisk, CD-ROM či ZIP-Drive.

Ulička do země stínů? Ani náhodou!

      A aktivní Spectristi nejen existují. Oni i pořádají setkání, vydávají časopisy (samozřejmě, že na webu) a programují dema či dokonce vymýšlejí vlastní filesystem pro ten již zmíněný harddisk (přičemž hlasováním se jednoznačně shodli, že používat Mic*osoftí FAT16 by bylo degradací jinak skvělého počítače). Zdá se tedy, že Spectristi nevymizeli ze světa. Oni se jen přizpůsobili novým podmínkám a v těch vesele ukájejí své choutky dál.
      A myslím, že tohle je pro ZX Spectrum signifikantní - je to taková síla, že se na ni nedá jen tak zapomenout. Za deset let si na dnešní PC nikdo ani nevzpomene. Ale Spectrum - to bude žít dál. Protože pořád tu bude někdo, kdo bude vědět, co je nejlepší na světě...

ři pátrání po nějakých informacích o ZX Spectru jsem na českém webu našel několik zajímavých linků. Dovoluji si je zde předložit k nakliknutí...

SINCLAIR ZX SPECTRUM CS - zde můžete najít přehledně uspořádané nejznámější české hry a programy na ZXS.

Tritolland - chcete-li se dovědět něco o tom, co dělají čeští ZX-HWráři a SWráři, klikněte sem

ZX Spectrum a nebo sem.

Excellent Spectrum Aces' Homepage - Stránky snažící se mapovat dění na české ZX-scéně. Doporučuji (jen se nenechte zastrašit tím šíleným layoutem stránek... :-) ).

Golden Archive - The Very Best of Sinclair ZX Spectrum. - poměrně obsáhlý archív her

!!!ZX SPECTRUM FOREVER!!! a tady dalsi.

The World of Spectrum - A tady je jeden link do ciziny. Pokud něco nenajdete na World of Spectrum, pravděpodobně to nenajdete ani nikde jinde...