Dotáže-li se mě někdo, odkud vím, že to či ono zevšeobecňující tvrzení
uvedené v publikacích zabývajících se pavědeckými koncepcemi a paranormálnem
je nesmysl, pak velmi často zjistím, že nejsem schopen argumentovat dostatečně
pohotově. Obvykle se soustředím na rozbor nějakého detailu, který je zcela
evidentním nesmyslem. Bohužel, výskyt evidentních nesmyslů v pavědeckých
textech sám o sobě dokazuje nepravdivost celého textu jen nepřímo, je použitelný
jen v časové tísni. Je ovšem jistě velmi pravděpodobné, že nedokáže-li
autor takového textu uspokojivě popsat nějakou přírodovědnou banalitu,
kterou jsou schopni vysvětlit studenti základního vysokoškolského kurzu
příslušného vědního oboru, pak validita jeho jiných tvrzení je pravděpodobně
vysoce sporná.
Přesto však existuje okruh problémů, které nutí člověka k zamyšlení,
zejména jsou-li předkládány osobami s tituly získanými na renomovaných
univerzitách. V takovém případě totiž váhající člověk může volit mezi pseudovědou
zaštítěnou diplomem z Harvardu a vědou prosazovanou člověkem s diplomem
z docela obyčejné české univerzity. Velmi často se sice rychle zjistí,
že dotyčná autorita sice skutečně vystudovala na Harvardu či Oxfordu -
například dějiny filosofie - avšak vyjadřuje se velmi rezolutně k problémům
fyzikálním či biologickým. Titul z věhlasné univerzity také nezaručuje,
že jeho nositel zůstane svému akademickému slibu skutečně věrný. Neboť
lidé jsou jenom lidmi na celém světě.
Připusťme však, že nějaký problém, výsledek, teorie atd. byl přednesen
člověkem, který má nefalšovaný titul získaný v příslušném oboru, a že jeho
myšlenka nebyla překroucena prostřednictvím někoho jiného, řekněme finálního
autora záhadologické knihy.
Nedávno jsem v jedné z podezřelých záhadologických knih (Johannes
von Buttlar: Boží hra v kostky. Ikar, Praha, 1998) narazil na popis experimentu,
který by měl dokazovat pravdivost Sheldrakeovy teorie (spíše hypotézy)
morfické rezonance. Pro méně zasvěcené uvádím, že podstatou této hypotézy
je tvrzení, že při prvním vzniku různých struktur v přírodě vzniká jisté
informační (tzv. morfické či morfogenetické) pole, které je sdíleno celým
kosmem (či snad jen nějakou jeho blíže nedefinovanou částí) a usnadňuje
potom rezonancí vznik stejných struktur. Například, podaří-li se někomu
krystalizovat nějakou látku, při dalším pokusu již je této krystalizace
dosaženo mnohem snadněji. Žertovnější skeptikové k tomu podotýkají, že
krystalizační jádra jsou z jedné laboratoře do druhé přenášena badateli
v jejich vousech.
Morfické pole je myšlenkou velmi kompatibilní s jungiánským (absolutně
chápaným) kolektivním nevědomím, ale též s různými výmysly psychotroniků
- aurou, bioinformačním polem proutkařů aj. Morfická rezonance se má vztahovat
i na jevy psychické. Proto byl údajně proveden takovýto pokus: V nějakých
provinčních německých novinách či časopise byl zveřejněn soubor přesmyček,
v nichž měli čtenáři poznat původní slova. Při řešení této úlohy větším
počtem čtenářů mělo vzniknout silné morfické pole. V části Německa, kde
ony noviny nemají být k dispozici, byl před zveřejněním přesmyček předložen
skupině studentů počítačový text, který tyto přesmyčky obsahoval, a úkolem
studentů bylo tyto "překlepy" odhalit. Po zveřejnění přesmyček v tisku
byl pokus opakován s jinou skupinou a přesně ve shodě s Sheldrakeovou hypotézou
byla tato druhá skupina úspěšnější. Z citované knihy se nedovídáme nic
bližšího o kvantitativních parametrech pokusu, nevíme ani, zda byl tento
pokus opakován s jinými skupinami studentů a jak to všechno dopadlo. Můžeme
se jen domnívat, že k tomuto opakování nedošlo.
Předpokládejme nyní poctivost autora knihy i nezaujatost experimentátorů
(oba tyto předpoklady nejsou ve světě iracionalit tak banální, jak by se
mohlo zdát) a pokusme se sami přijít na to, jak měly být skupiny studentů
vybrány, aby byl experiment platný. Snad není nutno zdůrazňovat, že další
úvahy se mohou plně vztahovat i na jiné druhy experimentů. V tomto případě
se však navíc jedná o pokus lidskou psychikou a to není žádná legrace,
jak by nás jistě mohli poučit psychologové. Sám bych takovýto pokus, jehož
výsledek může být z hlediska přírodních věd převratný, naplánoval asi takto:
a) Provedením experimentu bych pověřil osobu, která by nevěděla, jaký
je jeho účel. Jiná osoba, nepoučená o rozdílu mezi pokusnými skupinami,
by výsledky vyhodnotila, aniž by byla v jakémkoliv kontaktu s osobou první
- této metodě se říká dvojitý slepý pokus.
b) Skupiny studentů by musely splňovat přinejmenším tato kritéria:
- jednalo by se o studenty stejného oboru ve stejném ročníku (aby měli
stejnou afinitu k psanému slovu).
- obě skupiny studentů by o sobě navzájem nevěděly, musely by tedy
asi být z různých univerzit, ovšem takových, které mají posluchače alespoň
přibližně stejné kvality (musíme se smířit s tím, že na některých univerzitách
jsou studenti inteligentnější než na jiných)
- v obou skupinách by muselo být stejné procento dívek a hochů (říká
se, že dívky jsou pečlivější)
- žádná skupina by nesměla být handicapována větší psychickou únavou
(pokus by musel být proveden zhruba ve stejnou hodinu a stejný den v týdnu,
nesměl by mu předcházet žádný studentský mejdan, těžká zkouška apod.)
- žádná z obou skupin by neměla žít v očekávání nějaké významné události,
která by mohla pozornost studentů odvádět nějakým jiným směrem (zkušebního
testu, plesu apod.)
- v obou skupinách by musela být zajištěna stejná kvalita osvětlení
a stejný jas obrazovek počítačů, stejné nastavení textového editoru - pokud
by text byl čten přímo z obrazovky. (V tomto případě jde o ovlivnění výsledků
zrakovou únavou.)
- pracoviště studentů by musela mít velmi podobnou ergonomii (stejné
pohodlí, stejná poloha hlavy vůči obrazovce).
- musely by být vyloučeny rušivé šumy z okolí, komunikace mezi studenty
apod. (Tyto vlivy lze sotva standardizovat, proto musí být vyloučeny.)
- informace o zadání úkolu by musela být podána jednotným způsobem,
nejlépe písemně nebo v podobě nějakého záznamu na videu či magnetofonu
(jinak by hrozilo, že se do kvality práce studentů promítne např. autorita
informující osoby či její okamžitá nálada - všichni víme, že úkol lze zadat
studentům způsobem různým).
Nechci nikterak podceňovat experimentátory, ale nepovažuji za možné,
aby všechna tato kritéria byla v praxi splnitelná, a to jsem ještě možná
na leccos důležitého zapomněl.
Je však docela možné, že analogický pokus lze dostatečně kvalitním
způsobem zorganizovat. Pokud však bude proveden jen jednou nebo ve velmi
malém počtu opakování a navíc s poměrně malými experimentálními skupinami,
pak ani jeho výsledek, tvrdící, že s pětadevadesátiprocentní jistotou byl
kýžený efekt pozorován, nezaručuje, že se nejednalo o náhodu. Pětiprocentní
pravděpodobnost omylu je docela rozumnou alternativou toho, že by naše
představy o přírodě měly být postaveny na hlavu. Čím dalekosáhlejší důsledky
má mít výsledek nějakého pokusu, tím pečlivěji musí být takový pokus proveden
a zdokumentován.
Povšimněte si, prosím, že jsem rozebíral jen výsledky a plánování
určitého pokusu, ale ani slovem jsem se nezmínil o tom, zda neexistuje
nespočet jiných nepřímých argumentů proti platnosti Sheldrakeovy hypotézy.
Na velmi podobné problémy narazíme ve všech klinických studiích,
které se snaží prokazovat účinnost placeba, imitace léku, kterou může být
např. homeopatikum. I zde musí být splněna podmínka dvojitého slepého pokusu,
i zde musí být zajištěna homogenita srovnávaných skupin - domnívám se,
že v tomto případě nestačí tzv. randomizace. Je znám jen nepatrný počet
kvalitních studií, které prokázaly jakoustakous účinnost homeopatik. A
popravdě řečeno, i náhodnost těchto výsledků je mnohem pravděpodobnější
než převrácení fyzikální chemie a farmakologie naruby. Je totiž více než
jisté, že nespočet homeopatických studií, kterým se nepodařilo nic prokázat,
nebyl z pochopitelných důvodů vůbec publikován. V mnoha pčípadech se navíc
jedná o studie financované firmami, které homeopatické preparáty vyrábějí,
a prováděné lidmi, kteří pracují v homeopatických zdravotních zařízeních.
Tyto firmy a pracovníci jsou existenčně závislí na "image" homeopatie a
lze sotva předpokládat, že by bylo v jejich zájmu si toto "image" ničit
negativními výsledky. S podobnými problémy se sice můžeme setkat i ve vědecké
medicíně, protože zde existují také zájmy ekonomické. Naštěstí však v oblasti
vědecké medicény působí i dostatek nezávislých institucí, které nejsou
zaineresovány na kladném či záporném výsledku klinické studie.
Skeptik však není skeptický jen proto, že postrádá dostatečnou sílu
experimentálních důkazů různých pavědeckých teorií či spolehlivost svědectví
různých paranormálních jevů. Skeptický je i proto, že autoři alternativních
"věd" nejsou až na velmi vzácné výjimky schopni provést jakýkoliv, i nejjednodušší
kritický rozbor toho, o čem píší. Omezují se jen na invektivy proti vědě
(nejlepší obrana je útok!), místo vědeckého způsobu myšlení upřednostňují
intuici a jiné formy poznání. Takto mimochodem postupují i ochránci pavěd
z řad postmoderních filosofů, kteří kladou různé způsoby poznávání na stejnou
úroveň, přičemž záměrně ignorují rozdíly v jejich praktické využitelnosti.
Vraťme se však k reprezentantům ryzí pavědy. Jejich odmítání vědecké argumentace
má jistě nějaké příčiny. Vždyť na druhé straně přece existuje bohaté spektrum
i velmi čtivé popularizační literatury, v níž jsou vědecké problémy čtenářům
předkládány a kde jsou diskutována pro i proti. Dle mého názoru je téměř
sociologickou katastrofou, když knihy s pavědeckou tematikou jsou bez jakýchkoliv
skurpulí předkládány veřejnosti jako literatura faktu a s výjimkou jednotlivých
výbojů skeptiků téměř není síly, která by se snažila tomuto překrucování
pojmů postavit hráz. Je toto překrucování dáno jen přezíravým postojem
vydavatelů k hodnotě vědeckého poznání? Nebo prostou nevzdělaností, neschopností
rozlišit vědu od nevědy, skutečná fakta od smyšlenek, spekulace od rozumných
teorií?
Jako motiv tohoto odlišného přístupu k popularizaci vědy a pavědy
se přímo vnucuje podezření, že někteří autoři pavědeckých traktátů si jsou
více či méně vědomi neobhájitelnosti svých tezí. Uvědomují si, že kritický
rozbor problémů by je přivedl tamtéž, kam přivádí skeptiky, že by přišli
o své věrné čtenáře a tím i o mnohdy velmi slušné autorské honoráře, které
jim z jejich publikací plynou. Ušlechtilejší z těchto autorů si možná říkají,
že pouze uspokojují neškodná přání svých čtenářů. Jiní jsou jati neochvějnou
vírou v to, co píší, vírou, která často hraničí s psychózou a možná jí
v některých případech skutečně je. Co si ale v duchu říkají ti ostatní,
je mi poněkud záhadou. Nemohu se totiž ve své naivitě smířit s tím, že
někdo může "košatost duchovna" obhajovat proti "vyprahlému materialismu"
vědců z ryze materiálních pohnutek.
Náš význačný skeptik, dr. Jiří Grygar, se domnívá, že pavědy zhynou působením tlaku přírodního výběru na ty komunity, které budou pavědou příliš zachváceny a neobstojí v konkurenčním boji v prostředí zcela reálného materiálního světa. Byl bych velmi nešťasten, kdyby se občané tohoto státu měli stát právě onou komunitou, která se začne topit (bude svými charismatickými vůdci topena) v meditacích nad alternativami vědeckého poznávání světa.
Viz též homepage
Brněnské pobočky Sisyfa