Pomalu jsem se vydal od schránky směrem k mému malémudomku, a přemýšlel co dál. Jak jsem si postupně uvědomovalobludnust jejich zločinu, sílil ve mně vztek. Obětoval jsemsvému dílu dvanáct let života - dvanáct let jsem trénovalbojová umění, učil se střílet a přežívat i v těch nejhoršíchpodmínkách. Píchal jsem si heroin, abych věděl, jaké jsou poněm abstinenční příznaky, schválně jsem se nakazil několikapohlavními chorobami, abych byl obeznámen s jejich průběhem.A ti hajzlové tohle všechno poslali do prdele. Vrátili mimou krátkou, ale neuvěřitelně hutnou povídku, ve které jsemshrnul všechny své poznatky, se slovy "Děkujeme, nechceme".Ještě než jsem vstoupil na verandu, uzrálo ve mněneuvěřitelně silné přesvědčení - za tohle zaplatí.
Vstoupil jsem do domu, našel velkou sportovní tašku azačal do ní skládat všechny potřebené věci. Věci, které jsemse naučil ovládat tak mistrně, jak je to jen možné. Jak setaška plnila, cítil jsem čím dál tím větší pocit uspokojenínad prací která mě čeká. Plánoval jsem ruzné alternativy apromýšlel krizové scénáře, hledal jsem ty nejlepší způsobyjak dosáhnout svého. Pak sem zavřel zip tašky a odnesl ji doauta.
Cesta do Prahy proběhla bez potíží. Města, jimiž jsemprojížděl, byla díky časné dopolední hodině víceméně prázdnáa tak byl počet chodců, které jsem nabral na masivnítrubkový rám mého Nissanu Agressor minimální. Dokonce jsemani nemusel zastavovat, abych otřel krev z předního skla -na všechno stačily ostřikovače a stěrače. Jak se blížilaPraha, blížila se i má noha na plynovém pedálu k podlaze, aprotože směrem k hlavnímu městu provoz houstl, přibývalopitomců, kteří mi neuhnuli z cesty a nechali se vymrštit zvozovky drsnými nárazy mého Agressoru. Titanová ostří, kterájsem Agressoru nainstaloval místo gumových páskůobepínajících dveře, se zařezávala do měkkého plechu drahýchzápadních aut, a ubožáci, kteří si ještě před chvílí vařilimozek pomocí svých mobilních telefonů, se zděšenými výrazy vtvářích zjišťovali, že ani hands-free výbava je nezachránípřed nechtěnou katapultáží z vozovky. Přes řev osmiválcovéhomotoru, kvůli kterému v Agressoru nebyla ani šachta proinstalaci autorádia, jsem je sice nemohl slyšet, ale velmiživě jsem si představoval zvuky páčeného plechu, tříštícíhose skla a výbuchů palivových nádrží, které se musely ozývatza mnou.
Policisté se na mě pověsili až po mém vjezdu dohlavního města, pár minut po tom, co jsem nabral černé BMWsedmičkové řady, které jsem častokrát viděl při televizníchzpravodajstvích před budovou vlády. Odklopil jsem víčkočerného krytu, pod kterým se kdysi skrýval airbag a do maléklávesnice, která se objevila, jsem naťukal několik příkazů.Na displeji zasvítilo jejich potvrzení a vzápětí se zasunulozadní okno Agressoru. Samočině naváděný rotační kulometzačal v krátkých dávkách s kadencí 700 střel za minutukropit policejní vozy za mnou.
Řev kulometu mě téměř ohlušil, ale cítil jsem obrovskévzrušení z toho co se právě dělo. Cítil jsem se jakogeniální řežisér, který právě na jeden záběr vytváří svůjnejlepší film, který budou v pozdních večerních hodináchvysílat všechny televizní stanice světa. Teprve teď jsem siuvědomil, že všechno co jsem udělal, vedlo právě k tomutookamžiku.
Konečně jsem hustým pražským provozem prokličkoval aždo té ulice neřesti. Policisté se mě již nesnažilipronásledovat - zřejmě pochopili, že proti mému kulometumnoho šancí nemají, a tak se raději stáhli a zřejmě čekalina vrtulník, který by mě mohl odprásknout z bezpečnévzdálenosti raketou. Zvolnil jsem proto, a sledoval čísladomů. A pak se objevilo to prokleté číslo - číslo, jenž znamená smrt a šílenství.
Zastavil jsem, a ještě než jsem si přes rameno hodilsportovní tašku, krátce jsme v ní zalovil. V ruce se miobjevila devítka Magnum. Pak jsem si prohlédnul budovu apřipomenul si, že osud mi dopřál splnit povinost vůčidesítkám a stovkám autorů, kteří, stejně jako já, bylijakýmsi redaktorským zmetkem označeni za literárníimpotenty, za špínu lidské společnosti, když do literaturypřinášeli nové a netradiční postupy, které bouraly staráparadigmata a snažila se lidského ducha - chápajícíholidského ducha - povznést až k nebesům. Natáhnul jsem závěra vychutnal si zvuk, se kterým se náboj zasunul do komory. Apak jsem vyrazil.
Náboje, které byly v zásobníku naskládány po dvojicíchprůrazný s titanovým jádrem - tříštivý dum-dum, prošlyobličejem šmejda, který si myslel, že mi může zabránit vevstupu do budovy. Po jeho modravé uniformě se štítkem "group4", se rozstříkla krev a mozek. Aniž bych zpomalil minuljsem budku, ve které ten odpad lidské společnosti seděl,když zrovna nevykuřoval venku, a několika dobře mířenýmiranami jsem vyčistil výtah, do kterého se snažili nacpatjacísi ubožáci, kteří zaslechli, či dokonce viděli, jakskončil ten panák, který měl strážit vchod donakladatelství, jenž vydává ty nejhorší z nejhoršíchkomerčních splašků, přičemž zavrhuje novátorská aprovokativní díla mladých umělců. Mé těžké okované botyněkolika kopanci vymetly trosky, které zůstaly z těchkancelářských krys a já stiskl tlačítko nejvyššího patra.Byl jsem rozhodnut pročesat tu rouhačskou budovu od střechyaž po sklep, jen abych ztrestal namyšlenost těch, kteří simysleli, že mohou zavrhnout něco, co se vymyká jejichrozumu.
Když výtah konečně zastavil, otevřel jsem dveře,jejichž křídlem jsem okamžitě srazil jakousi okolojdoucísekretářku. Úder dveří ji odnesl dva metry daleko, alepřesto měla dost drzosti chytit se za nos a začít minadávat. "Ty kreténe," zaječela a mezi prsty se jí začalařinout krev. "Jak teď budu vypadat, ty vylízaná hlavo?"tázala se a její pištivý hlas mi připomněl zvuky, které se vmých uších ozývaly, když jsem se zbavoval návyku na heroin.Doktor, který za mými zády tvrdil, že jsem během odvykacíkůry docela zmagořil, měl mobilní telefon, který se jednouozval se stejně nepříjemnými zvuky během našeho společnéhosezení. On tehdy vyvázl jen s přeraženýma rukama aroztříštenou čelistí. Ale tahle namyšlená kráva mě opravdurozčílila. A jako by toho nebylo dost, pokračovala ve svélitanii: "Tohle mi zaplatíš, ty debile. Tohle mi zaplatíš,"opakovala. Své dluhy platím. Ani teď jsem neudělal vyjímku ajejí zmalovaný ksicht jsem pomocí tří kulek, které zbyly vzásobníku, rozmetal po celé chodbě.
Z kanceláří, které byly umístěny za umakartovýmipřepážkami, se vyhrnuli lidé. Hodil jsem Magnum do tašky avylovil ohmatané Uzi. Ještě než si čumilové stačili uvědomitco se děje, několik z nich se zhroutilo k zemi. Všude senejednou objevilo neuvěřitelné množství krve. Pomalu jsemtím tratolištěm procházel a zvolna kosil ty, kteří sesnažili nacpat do svých zatuchlých kanceláří. Kulkyvysekávaly do umakartu díry a šířily smrt po celém patře.Než jsem došel ke konci chodby, bylo všude slyšet už jensténání a nářek. Nasadil jsem do Uzi další zásobník a začalhledat někoho, kdo by mi mohl říct, kde bych našel tyzparchantělé hnusáky, kteří měli tolik drzosti, že mivrátili mou tvrdě vykoupenou povídku. Nakonec jsem objeviljakéhosi obtloustlého mužíka s pleší. Přidřepnul jsem k němua za zkrvavenou košili jsem si ho přitáhnul k sobě. "Ach,"mumlal tiše. "Co s tebou teď bude, ty můj pejsku?"Znechuceně jsem odvrátil tvář. Místo aby se snažil smířit sUniversem, přemýšlel o jakémsi čoklovi. Trochu jsem hoproplesk aby se probral. Zabralo to a jeho kalný zrak seupřel do mých očí. Položil jsem mu otázku na kterou jsem takpalčivě potřeboval znát odpověď. Chvíli na mně zmatenězíral, pak ale odpověděl: "Ve druhém patře." Ani jsemnezaváhal a napálil mu jednu do nosu. "Nelži, ty ksindle,"zavrčel jsem na něj a pro jistotu mu ještě právě přeraženýmnosem zakroutil. Zařval, ale má taktika zabrala: "Vetřetím," křičel, "ve třetím. Ve druhém jsou bezpečáci.Prosím vás, neubližujte mi," kňoural. Znechuceně jsem jejpustil a vydal se k výtahu.
Ve třetím patře zřejmě už něco tušili. Místorouhačského šumění počítačů a zatuchlého pachu hniloby,která prorůstala celou touto budovou, mě totiž uvítala savlaz pistolí, které v rukách drželi šašci ve stejných modrýchoblecích, jaký měl ten kripl dole. Před jistou smrtí mězachránil jedině můj výcvik. Hned jak jsem proti sobě uvidělnamířené zbraně, jsem ve zlomku sekundy zalehl a bleskovýmpohybem z tašky vylovil hrozen čtyř granátů. Jedinýmtrhnutím jsem je zbavil pojistek, které byly pomocíspeciálního držáku propojeny, a odhodil. V okamžiku, kdy mápravice opisovala ladný oblouk aby vymrštila ta smrtonosnávejce do přivírajících se dveří výtahu, ozvala se salva. Třikulky mi prošly předloktím, ale neměl jsem čas se těmiranami nějak zabývat, protože jsem se musel odsunout conejdále do výtahu, aby mě nezasáhny střepiny odletující zgranátů. Výbuch mnou otřásl. Kabina výtahu se povážlivězahoupala, a já měl co dělat, abych si stačil taškou zakrýtobličej, ke kterému mířila skleněná smršť roztříštěné výplnědveří výtahu. Když se situace trochu zklidnila, prohlédljsem si postřelenou ruku. Tři díry po čistých průstřelíchkrvácely, ale s vypětím vůle se mi podařilo provést starýjogínský trik, který umožňuje stáhnout okraje rány tak, abynekrvácela. Pro jistotu jsem ruku ovázal kusem bíléhotrička, které jsem si z těla strhnul levou rukou. Postaviljsem se a poněkud potácivě - stále ještě otřesen výbuchem -jsem se vydal dokonat své dílo spravedlnosti.
Patro, ve kterém před výbuchem snad bývaly stejnéumakartové přepážky jako nahoře, bylo dokonale zničené. Povýbuchu se proměnilo v jedinou velkou místnost, kde se krev,mozky, vnitřnosti a kusy končetin mísily s úlomky umakartu,psacími stoly a krátkými anténami mobilních telefonů. Kráčeljsem tou spouští a rozhlížel se, jestli nenajdu tu část, kdebýval ten stánek obscéní blbosti - redakce časopisu, jehožredaktoři denně odmítají práce, jež si zaslouží nejhlubšíobdiv. Konečně jsem uviděl několik scifistických kalendářů vrůzném stádiu destrukce a zpod umakartu vyčnívající ruku.Odkopl jsem umakart a objevil toho, jenž byl vším vinen.Vlasatec s knírem se se zkroucenou tváří snažil ucpat sidíru v břiše, kterou mu způsobila klávesnice počítače, stáleještě trčící z rozšklebeného otvoru ven. Zachechtal jsem sejeho utrpení a klávesnicí zakroutil. Vlasatec strašlivězaječel. Ušklíbl jsem se a jal se prohledávat okolí, zdanenajdu ještě někoho zodpovědného za tu strašlivou potupu,jíž se dostává nám můzami políbeným. Po chvíli jsem našeldrobnou postavu - kdybych nevěděl o koho jde, řekl bych, žejsem právě potkal mladého brýlatého inťoše, který se ještěstále nerozhodnul, zda někdy opravdu dospěje. Jako zázrakemzůstal téměř nezraněn - jediné zranění které utrpěl byloněkolik šrámů na obličeji, které připomínaly velké písmenoQ. Rozhodl jsem se být velkorysý a nechal toho ubožáka,který sice sešel z pravé cesty, ale nikomu neškodil, běžet.Inťoš chvíli zmateně hleděl na vlasatce, kterému snad chtěli pomoci, ale když jsem mu poodhalil největší z tajemství métašky, rychle se sebral a rozběhl se směrem, ve kterém jsempředpokládal požární schodiště. Zatímco jsem se zabývalinťošem, podařilo se poněkud vyhrabat mému úhlavnímunepříteli - předtím, než jeho vizáž pošramotily střepinyumakartu, mohl vypadat jako úspěsný podnikatel se zlatýmiobroučkami brýlí a sebevědomým výrazem. Vzpomněl jsem si navšechny nepravosti, které napáchal jako člen porotliterárních soutěží, v nichž vítězí nikoliv ti nejlepší, aleti nejpoplatnější jeho primitivnímu vkusu. Ocelová špička méboty zasáhla podnikatelovo rameno a spolu s cárem košile zněj odtrhla i kus masa. Podnikatel zaječel a upadl dobezvědomí.
S pocitem uspokojení jsem ty dva sledoval. Pak jsemUzim pokropil místnost, ve které se začínali zvedat i dalšípřeživší kancelářští švábi a z tašky vytáhl to, co inťošepřesvědčilo o správnosti jeho zaječích úmyslů - nablýskanoua dokonale promazanou motorovou pilu Husquarna.
Dále je tento příběh již dostatečně znám z bulvárníhotisku. Tento dopis vám posílám zejména proto, abyste siuvědomili, že přesto, že jsem byl na úprku několikrátzraněn, jsem stále v dobré formě. Proto vás vyzývám, váženáredakce, abyste váš odmítavý postoj k mé povídce znovuzvážili.