"Nevěřme bezhlavě všemu, co se vydává za vědu," píše Václav Semerád ve svém článku "Globální oteplování, Ozonové díry (a polednice)..." A také "Dogmatici to mají odjakživa jednodušší." Sám bych to nedokázal vyjádřit lépe. Bohužel to je to jediné, v čem se s ním shodnu.
Jeho cílem je odmítnout "téze" o hrozbě skleníkového efektu a ozónové díry. Činí tak zvláštním způsobem: neútočí na vlastní jádro těchto modelů, ale na okrajové detaily, fakticky jenom podpůrné příklady, a jejich vyvrácení či spíše "vyvrácení" má za důkaz nesprávnosti celku.
Upřímně řečeno, těžko útočit na jádro problému, když nebylo zatím nikde vcelku publikováno. Lze útočit na "matematický model IPCC", když IPCC své základní programy žárlivě střeží s poukazem na to, že jsou "ve vývinu"?Kde máte, člověče, VCELKU publikováno ono jádro?Přiznám se, hledal jsem dost. Stáhl jsem si z Internetu články jak od IPCC, tak články opačného pólu vědecké komunity (NASA, Marshallův institut apod). Bohužel, u ekologů se příliš často jedná o hrátky typu kvízů náboženských sekt. Víte, že... víte, že... (neuhodnete-li, co Vám předkládají, máte automaticky "nula bodů"). Občas je to proloženo obrázky z NASA, na nichž se promenují hrozivé ozonové díry:
Tak si tedy probereme jednotlivé argumenty...
Není pravdou, že Venuše je příkladem skleníkového efektu, říká p. Semerád. Poloměr její oběžné dráhy činí 0,723 AU, takže dostává na jednotku plochy zhruba dvakrát (přesně řečeno o 91%) více energie plochy než Země. Ta má průměrnou povrchovou teplotu zhruba 300 kelvinů (pěkně prosím, žádné "stupně Kelvina" soustava SI nezná), takže na Venuši by i bez skleníkového efektu by měla být teplota ("upozorňuji, že tady je bezpodmínečně nutno použít absolutní stupnici") cca 600 K.
Není pravda, jak píše pan Vaněk, že popírám existenci skleníkového efektu na Venuši. Ten zajisté existuje. Dokonce jsem ochoten připustit existenci skleníkového efektu i na Marsu, jakkoliv je tam atmosféra značně řidší. Já jenom popírám tézi, že pouze a jedině skleníkový efekt může za teplotu jejího povrchu.
Tady si dovolím malou odbočku: Pokud pan Vaněk nezná stupně Kelvina, doporučil bych mu studium historie fyziky. Jako pomocná jednotka se jistou dobu používaly. Dodnes jsou neskonale názornější než obdobně zastaralé stupně Celsia. Ostatně - většina jednotek používaných v SI jsou pouhý úzus, navíc postavený na velice fiktivních základech. Vezměte si obyčejný metr. Původně byl definovaný jako desetimiliontá část kvadrantu zemského, po zjištění, že s tak nepřesnou definicí nelze pracovat, předefinovaný na "vzdálenost mezi dvěma vrypy na mezinárodním standardu uloženém..." a teprve v poslední době byl definovaný konečně (!) něčím neměnným, to jest násobkem jakési Pišvejcovy konstanty s vlnovou délkou jakéhosi prvku. Když se to tak vezme, celá slavná soustava SI je zpackanina. Nicméně se používá. Jen je otázkou, jak dlouho. Já jsem zažil už několik "převratných" soustav.Správně a vědecky by bylo zapotřebí definovat jednotky úplně znovu. Já sám ve svých sci-fi románech používám délkovou jednotku "zhavae" (odložte slovníky, ledaže byste měli náhodou slovník jazyka "Bar", univerzální řeči Galaktického společenství). Jedině "zhavae" nepotřebuje žádné Pišvejcovy konstanty a přitomje univerzálně platná po celém známém vesmíru. (Ach, jak jsem si ve svém sci-fi románu "Zoidée, dívka z planety Bardžá" na zavádění této měrné soustavy na Zemi smlsl!). Divím se jen, že se už dávno na Zemi nepoužívá. (Ono k tomu nakonec jednou dojde, třebas pod jiným jménem).
Nejsem trochu drzý?
Jistě! Jenomže!Zhavae opravdu nezávisí na rozměrech a jiných parametrech planet (viz původní metr, ale také parsec - odvozený od úhlů a průměru oběžné dráhy Země, o světelném roku nemluvě), není spojená s poměry na jedné konkrétní planetě (viz Celsiova stupnice, vázaná na bod varu vody, který ovšem těžce závisí na "normálním" tlaku na mořské hladině, takže se mění s nadmořskou výškou a dokonce i s počasím), rozměrech bytostí (palec, loket, sáh, míle) a zejména na Pišvejcových konstantách, definovaných "právě tak, aby to vyšlo" (z tohoto pohledu je definice metru v SI přímo ukázková obludnost). Jestli se máme někdy shodnout s extra-terestriálními inteligentními bytostmi, potom se budeme MUSET shodnout právě na TÉTO a ŽÁDNÉ JINÉ jednotce. (I oni na ni budou MUSET přejít, protože by nám například těžko vnutili sáh, používaný před několika tisíci lety na planetě Ux - měřil zhruba 6,75 metru.)Zhavae měří (přibližně - aby mě zase někdo nechytal za čísílka) 21 centimetrů (pro pana Vaňka: centimetr je - a dokonce přesně - setina metru) a je to - vlnová délka vodíku, nejčastějšího prvku ve vesmírném prostoru, přinejmenším v naší Galaxii. Má snad někdo lepší návrh?
Pro zájemce uvádím, že pro první zednické přiblížení (centimetr žádná míra) je metr PŘIBLIŽNĚ 5 zhavae, takže postačí údaje v metrech prostě vynásobit pěti. Takže 1kz = 200 m (například v atletice lidských bytostí).
Konec legrace, RETURN!
Jediný argument pro všechny zastaralé jednotky (inch, feet, mile, Kelvin,Celsius, metr) je to, že se používají. Integrované obvody dodnes používají palcový rastr, který soustavu SI naprosto okázale ignoruje. (Že o tom ani nevíte, pane Vaňku? Nevadí - poučte se, budete ty palce ještě dlouho potřebovat. Shodně s Vámi se už země RVHP kdysi pokoušely prosadit SI, tedy rastr 2,5 mm. Marně.) Nezpochybňuji, že přechod na nové jednotky by byl krvavý a bolestný. Ale moc se nedivte, že SI nepovažuji za jedinou, samospasitelnou a už vůbec ne NEMĚNNOU měrnou soustavu. Uvidíme za padesát let (možná i dříve).
Ale raději se vraťme k původnímu námětu.
Tolik Semerádova úvaha. A jak obstojí ve zkoušce středoškolskou fyzikou?
Bohužel (pro něj), ve fyzice je řada (možná dokonce většina) kvantitativních vztahů příčina-následek nelineárních, a závislost mezi příjmem energie a teplotou je jedna z nich. Přesnější by bylo mluvit o toku než příjmu energie: kdyby planeta energii jen získávala, teplota by stále rostla nade všechny meze ("Kdyby byla sluneční energie dopadající na Zemi využita na 100%, pak by se na povrchu vytvořila za pouhých 500 let kilometrová vrstva roztavených hornin." Petr Jakeš, Planeta Země, Mladá fronta 1984, s. 118).
Pronikavý postřeh, hodný Mladé fronty. Kdyby... chyby... Kdysi jsem se mohl umlátit smíchy, když se v Mladé frontě jakýsi svazácký reportér rozplýval nadšením nad novátorskou metodou "žaves", netušíc, že celý termín zní "žaves mipa" a je to zkratka ("ŽÁ-dný VE-lký S-raní, MI-lostivá PA-ní"). Ale to zase odbočuji. Jistě, takový "argument" se velice snadno vyvrací, že?
I p. Semerád hovoří o "ustavení rovnováhy": ta nastane tehdy, když se množství energie, přijímané planetou od Slunce, rovná množství energie, které se planeta zbaví. Příjem, jak p. Semerád správně vypočetl, závisí pouze na závislosti od Slunce - nepřímo úměrně její druhé mocnině. Ale ztráty nejsou přímo úměrné teplotě, trojčlenku tu nejde použít.
Jistěže. Jenže. V prvním přiblížení opravdu stačí uvažovat o dvojnásobku. Konstanta 1,91 není o moc přesnější (5%), když vycházíme z nepřesně vzatého poměru oběžných drah - i tak zanedbáváme excentricitu, zrovna tak jsme si (oba) dovolili zanedbat odrazivost, která může také silně ovlivnit příjem tepla. Mezi námi, kdo zná PŘESNĚ obyčejné Ludolfovo číslo Pí? Tvrdím, že jedině Pánbůh, a to ještě jen díky axiomu jeho vševědoucnosti. (Heršof, zase odbočuji, STOP a RETURN!)
Jak jistě ví i p. Semerád, v meziplanetárním prostoru je vakuum, znemožňující přenos tepla vedením či prouděním; planety mohou ztrácet energii jen zářením. A zářivý výkon (jak možno nalézt v každé dobré encyklopedii nebo kompendiu fyziky pod heslem Stefanův-Boltzmannův zákon) roste se ČTVRTOU MOCNINOU absolutní teploty! Jinými slovy - a na úrovni abstrakce opomíjející to, že planety jsou nehomogenní materiálově i teplotně a jejich zářivé vlastnosti patrně nebudou zcela nezávislé na teplotě - kdyby Země obíhala kolem Slunce po dráze Venuše, její teplota by byla pouze 1,91^(1/4) krát vyšší, tj. zhruba 350 K.
Pokud se chce pan Vaněk ohánět středoškolskou fyzikou, doporučil bych mu pořádně se na Stefanův-Boltzmannův zákon podívat. Asi zjistí, že pro Venuši a jakoukoliv jinou planetu je - víceméně nepotřebný. Platí totiž pouze pro absolutně černá tělesa, zatímco planety jednak nejsou absolutně černé, jednak mívají různě mohutný izolační obal. Vždyť i ten skleníkový efekt dosti účinně deformuje jednoduché rovnice typu Boltzmanna. Boltzmannem například těžko vysvětlíte obyčejnou mikrovlnnou troubu. Jiný příklad: povrchová teplota planety Jupiter je mnohem vyšší, než odpovídá jeho bilanci toků energie. Co z toho vyplývá o jeho skleníkovém efektu? Nechci tvrdit, že nic (on jistě také existuje a těžko bude záporný), ale proboha není možné s ním vysvětlovat VŠECHNO! Jupiter prostě vydává víc energie než přijímá - bez ohledu na skleníkové plyny (a že jich tam je - a jaké!). Panuje shoda (ale proboha nechtějte, abych šel hledat, kde všude je to napsané), že Jupiter disponuje jakýmsi vnitřním teplem, snad i řádově převyšujícím příjem energie od Slunce.
Vraťme se raději zpět na planetu Zemi: opravdu si myslíte, že by při DVOJNÁSOBKU slunečního záření byla její povrchová teplota pouhých 350 Kelvina? Vám jaksi nevadí, že i za NORMÁLNÍCH podmínek v našich zeměpisných šířkách jsou některé předměty schopny dosáhnout mnohem vyšších teplot?Například voda v černé hadici, v zimě pod bodem mrazu, se vám v létě klidně začne vařit. To není 350, to je 370 Kelvina! U nás! Rozdíl přes 100 stupňů Celsia - a to jde jenom o rozdíl toku energie v zimě a v létě, navíc značně zmírňovaný tepelnou setrvačností okolí.
Tento příklad rozhodně nevysvětlíte Boltzmannem, při vší úctě k Vaší přesnosti! Ano, z Boltzmanna jste to spočítal přesněji než já, proti tomu výpočtu nic nemám. Jen si myslím, že realita je úplně jinde.A rozhodně za to nemůže skleníkový efekt! Skleníkový efekt je jen část záření, které se odrazí od Země (Boltzmanna nechte klidně spát, tomuto jevu se říká pitomá odrazivost), ale atmosféra ji vrátí zpět. Chcete ji povyšovat nad přímé sluneční světlo? Ježišikriste, nechte na sebe působit v létě nejprve celý den skleníkový efekt (bez přímého slunečního světla, tedy ve stínu, jen to co se odrazí od oblohy), druhého dne vylezte na prudké slunce a odstiňte si (nějakými paravany) zbytek oblohy - vsadím se, že nejpozději ten druhý večer svůj názor změníte! Ne že by vás nepřímé (odražené, rozptýlené) světlo nezahřálo, ale pravý úžeh vám způsobí jen to ostré sluníčko. Primární je tady očividně vliv těch 23 stupňů sklonu zemské osy. Doufám, že nezpochybňujete závislost slunečního záření na úhlu dopadu - to je podle mě dosti podstatná zákonitost, i když na Zemi připouštím i jiné vlivy a odchylky (Golfský proud aj.) Cosinus 23,5 stupňů je 0,917, což představuje rozdíl asi 10 procent, (na rovníku, opět to nepřípustně, až demagogicky zjednodušuji, já o tom vím...) nicméně je to znát pořádně, nemyslíte? Snad pochopíte, že v tom bude i něco jiného než ortodoxně Boltzmann - i když u té hadice jde náhodou také o "černé těleso". Vidíte, jak nesprávné použití správného zákona může vést až k broskvovině typu Mladá fronta?
Takže závěr - jděte někam s Boltzmannem! Ne že bych ho chtěl zpochybňovat, ale snad sám vidíte, že jste i s ním při veškeré přesnosti někde... (jinde než v realitě)! Nechte si ho na výpočet teploty asteroidů a komet - ačkoliv ani to ne, komety mohou (a taky účinně) ztrácet své teplo dokonce i PROUDĚNÍM - a to i ve vakuu, pane Vaněk. (Přečtěte si něco o pověstných ocasech komet.) Rozdíl ročních období je přitom lokální změna - celkový tepelný tok na Zemi je víceméně shodný a proudění vzduchu to globálně velice účinně vyrovnává.
Ještě si myslíte, že za teplotu Venuše může POUZE Váš skleníkový efekt?
I p. Semerád přiznal, že jeho výpočet nevysvětluje povrchovou teplotu 480 stupňů Celsia úplně ("je pravda, že teplota Venuše je díky dalším efektům vyšší"), ale oxid uhličitý tvořící více než 97% atmosféry smetl se stolu jako "minoritní jev"; důležitější jsou podle něj "zcela jiné skleníkové plyny" (jako snad dusík? nebo hélium, neon a argon, přítomné v koncentraci několika desetitisícin procenta? - viz Hlad a Pavlousek, Přehled astronomie, SNTL 1990), z nichž uvádí jen oxid siřičitý - doufám, že si ho neplete s kyselinou sírovou, vyskytující se v mračnech ve výškách desítek kilometrů.
Ano, přiznávám to bez uzardění. Nevysvětluji povrchovou teplotu Venuše. Nicméně snad teď už ani pan Vaněk nebude trvat na tom, že pouze a jedině skleníkové plyny odpovídají za ono peklíčko na Venuši. Netrvám na tom, že tam nejsou. Dokonce jsem uvedl, že tam mohou mít vliv i jiné než CO2 (namátkou jsem uvedl POUZE oxidy síry, i těch je tam dost na to, aby se jimi člověk otrávil), ale je toho tam mnohem víc. To není zanedbání CO2, jak píše pan Vaněk, to je jen přilití oleje do ohně. PŘESTO si nadále troufám tvrdit, že vliv VŠECH skleníkových plynů (i podle ekologů jen kolem 11% celkové tepelné bilance, Marshallův institut uvádí mnohem méně) i tam bude minoritní, protože základní vliv oběžné dráhy je mnohem vyšší (100 %, pokud se shodneme na zhruba dvojnásobném toku energie). To je tak těžké pochopit?
Co z toho všeho vyplývá?
Tvrzení, že Zemi čeká osud Venuše, pokud budeme bezhlavě spalovat fosilní paliva, považuji nadále za parádní hraběcí broskvovinu. Dvojnásobný přísun energie by prostě i na Zemi nejspíš rychle vedl k podobnému peklu jako na Venuši - i s naší současnou pozemskou atmosférou (bez 97% CO2). Takže - DEJTE UŽ KONEČNĚ POKOJ s Venuší, TO JE, oč tu běží!
Metoda, s níž se p. Semerád vypořádal se stoupáním hladiny oceánů, připomíná častou chybu studentů matematiky, totiž obrácení implikace; zahájení důkazu u kýženého cíle a vyvození, že z něj "vyplývá" i východisko. Ano, je pravdou, že kdyby teplota všude na Zemi stoupla o 40 stupňů Celsia, teplota v Antarktidě by se dostala nad nulu a ledovce by valem roztály, ale lidstvo v mírném pásu, sužované (v horkém létě) sedmdesátistupňovým vedrem, by mělo jiné starosti. NENÍ pravdou, že to je nezbytná podmínka.
(Uveďte jinou, pane Vaněk! Uvidíme, jak to s ní dopadne - viz dále).
Metoda podsouvání vlastních představ druhým, jíž používá pan Vaněk, je mnohem obecnější než obrácení implikace. Bohužel je v politice mnohem běžnější (a tady jde o politiku, nezapomeňme). Ano, píšu o tom, že při stoupnutí teploty o 40 stupňů by došlo k roztátí ledovců a pokusím se tuto možnost zpochybnit, čemuž se říká důkaz sporem. Co je na tom špatného? Podotýkám, že pořád nevím o JINÉ možnosti, jak roztátí ledovců dosáhnout. Samozřejmě, není to nezbytná podmínka. Ale je zatím JEDINÁ, o které bych byl ochoten se bavit jako o REÁLNÉ. Jistě, kdyby nás napadli ufóni a udělali NĚCO, co by ledovce roztavilo, bylo by i ono neštěstí reálné. Problém je v tom, že se o ufónech odmítám bavit. Právě tak odmítám spekulace s posypáváním ledovců sazemi - tento pokus provedli svého času Sověti na Sibiři s výsledkem NULA. Přídavné energetické zdroje, "atmosférické čočky"... jako námět pro sci-fi by to ušlo. V realitě je prostě neberu! (Realita dokonce tvrdí, že za posledních 17 let průměrná teplota Antarktidy nestoupla vůbec. Prameny: NASA. Bodka, puntík.) Vezmu ovšem vážně Váš následující nápad. To se nasmějeme!
Následující odpověď je sice jen letmo nahozená a bez podrobnějšího numerického rozpracování, jež by ostatně vyžadovalo značně komplikovaný teoretický podklad, ale na úroveň Semerádovy úvahy (o jejímž přinejmenším bohémském přístupu k rigoróznosti argumentace vypovídá i to, že na začátku počítá s ledovci v Grónsku a Kanadě, které v dalším kroku zanedbá, ale dosažený mezivýsledek používá dál) docela stačí.
Jakmile spočítáme, že veškeré ledovce Kanady a Grónska nestačí na to, aby voda stoupla byť o čtvrt metru, můžeme je, pane Vaněk, odškrtnout. Nebo snad chcete započítávat ještě ledovce Alpské, Himalájské, Patagónské a kde se po světě jaký nachází? Ano, i uprostřed Afriky jsou ledovce (a jak by bylo krásné, kdyby samy napochodovaly kousek stranou a zavlažily žíznící Saharu)! Jenomže já je škrtám. Jako nepodstatné. To není bohémský přístup. Zato Vaše mlžení o nutnosti podrobnějšího numerického rozpracování, jež by ostatně vyžadovalo značně komplikovaný teoretický podklad, je typickým příkladem strašení. Nezlobte se, ale zdá se mi, že vaše zamotané teorie nemají jiný účel, než lidi zastrašit. Je jasné, že s Vašimi argumenty ohledně komplikovanosti teorií nebude běžný člověk diskutovat (kdo to má po Vás přepočítávat?). Ale naopak by bylo mnohem užitečnější, kdybyste i Vy aspoň občas použili onu pohrdanou trojčlenku, uděláte v tom pravděpodobně menší chyby než ve složitých výpočtech, postavených na vodě. Když z pouhé trojčlenky vyplyne, že v Kanadě a v Grónsku není ani při značně hrubém odhadu dost ledu, pak je to asi pravda. Na úrovni teoretických plkání si dělejte co chcete, matematika zná plno takových krásných neprobádaných plání (stačí třeba metrické prostory aj.), ale pokud Vám pitomá trojčlenka řekne, že kecáte, vraťte se raději do říše abstrakce. Jako matematik bych to asi říkat neměl, jenomže matematika se dost často zabývá problémy stylu: kolik andělů se vejde na špičku jehly (co je to třeba "hmotný bod"?), kdežto v realitě je třeba lépe vážit, co má smysl a co ne.
Že to je nevědecké? Ale kdeže! Dám příklad: při výpočtu jaderného reaktoru se v prvním přiblížení počítá s homogenní aktivní vrstvou a s exponenciálním poklesem mimo ni. Je to nepřípustné zjednodušení? Ano, správnější je jistě použít Besselovy funkce, ale ani ty nejsou pro heterogenní reaktor dost přesné. Jenomže je obvyklé, že se nejprve spočítá hrubý odhad (lidově: plus minus sekera), vyřadí se očividné nesmysly, zapracuje se selským rozumem a teprve potom, rozumějte, až po tom hrubém odhadu na úrovni málem "trojčlenky" se začnou propočítávat dvě - tři nejlépe vypadající varianty. To je ve vědě (a zejména v technice) obvyklé. Jakmile se ale mezkovitě soustředíte na jediný typ, byť perfektně popsatelný, zplodíte ruský reaktor VVER a můžete stavět samé Temelíny. Ne že by to nešlo. Spočítané je to možná dobře, nechci shazovat úmornou snahu Rusů ani jejich výpočty, jenomže - vodo-vodní energetický reaktor je prostě od počátku zoufalost, kterou nenapraví ani Westinghouse. (Nezpochybňuji přínos této firmy k otázce bezpečnosti, ale to je přece jenom jiný autobus). Tepelná účinnost 23% (lepší parní lokomotiva) hovoří snad sama za sebe. Francouzi používají úplně jiný model - a o kolik jsou francouzské jaderné elektrárny lepší? (Prozradím bez mučení - téměř dvojnásobně, účinnost přes 40%).Doporučuji Vám proto trochu selského rozumu (a nazývejte si to pro mě za mě bohémský přístup).
V první řadě, aby lidstvo začalo mít vážné problémy, zdaleka nemusí hladina oceánů stoupnout o celých 90 metrů - běžte se zeptat do Polynésie, Holandska či Benátek. A aby začala hladina oceánů stoupat, zdaleka nemusí "masívně tát" ledovce v celé Antarktidě - stačí, aby se (třeba i jen v letním období) podstatně zvětšilo odlamování plovoucích ker z pevninského ledovce; oceán je obrovský tepelný rezervoár, takže nakonec roztají, i když je proudy neodnesou do tropů. Ví p. Semerád tak spolehlivě, jaký je mechanismus vývoje ledovců a jaký nárůst teploty by stačil k vyvolání takové změny? Vyzná se v komplikovaných dějích v zemské atmosféře do té míry, že může s jistotou tvrdit, že oteplení by bylo na každé zeměpisné šířce stejně velké? Já, přiznám se upřímně, nikoli.
Já samozřejmě neznám komplikované výpočty vývoje ledovců ani výpočty dějů, odehrávajících se v atmosféře. Podotýkám, že to zná pravděpodobně jenom Pánbůh (viz axiom jeho vševědoucnosti). Ale k čemu to všechno? Zůstaňme při zemi, u té opovrhované trojčlenky.
Vynechám ZÁMĚRNĚ fakt, že odlamování ledů se ve velké míře nekoná prostě proto, že v letním období v Antarktidě okrajové oblasti ledů i bez Vašeho para-jevu většinou roztávají tak, že mezi mořem a okrajem ledovců zůstává pevná zem. (Chcete fotky? Jestli jste je ještě neviděl, seženu - ale ne teď hned.) Výjimky jsou, například Rossův ledovec, pravda. Tam by se to mohlo odlamovat. Ono se to tam taky už léta páně odlamuje. Přesto voda nestoupá - asi to nestačí. Vynechme představu, že se vnitrozemské ledovce seberou a po vzoru lumíků naskákají do moře, aby se nechaly někde v tropech (či jinde) rozpustit - má to v sobě cosi lahodně broskvovitého. Nechme je tam, jsou tam dobře zamrzlé a vyjděme z čísel pro okrajový led. Dobrá, co by nastalo, kdyby k Vašemu jevu OPRAVDU došlo? Jakkoliv je popisováno, že průměrná síla ledu v Antarktidě je 2500 metrů, neplatí to na okrajích. Tam je síla ledovců podstatně skromnější (atlas udává cca 100 metrů). Předpokládejme dále, že k tomu, co roztaje každým rokem, do vody naskáče najednou navíc další kilometr ledovců od okrajů (i to už zavání oněmi lumíky). Obvod Antarktidy můžeme spočítat přibližně jako obvod kruhu, vynásobme si to dvěma, abychom nějak zahrnuli členitost pobřeží (i to bude dost - zejména když vezmeme vážně tvrzení zeměpisného atlasu: pobřeží Antarktidy je málo složité,) ale je lépe ve stylu fail-safe udělat chybu směrem k té horší možnosti. Udělejme ji. A teď podle několika jednoduchých trojčlenek spočtěme, o kolik stoupne oceán! Mám vás tím unavovat? Raději ano, abych nebyl opět napaden, že jsem si to vycucal z prstu.
Obvod Antarktidy = 2500 km (poloměr) krát 2 Pí. Přibližně 15000 km. Nebudeme se zdržovat s výpočtem mezikruží, vynásobíme to prostě šířkou 1 km (15.000 km2). Krát 100 metrů tloušťky ledu = 1.500 km3. Fantastický objem, co? (V tunách je to ještě lepší.) Zanedbáme, že táním na vodu se led smrští, vezměme naopak dvojnásobek (mírně zbytečná oprava na členitost pobřeží) a hoďme těch 3000 km3 do světového oceánu, jehož plocha činí něco kolem 360.000.000 km2. Dobře, dobře, stometrová vlna by byla opravdu děsivá, raději pomalu. O kolik to stoupne, trojčlenko? O necelý centimetr? Půjdeme se zeptat do Polynésie, Holandska či Benátek, zda jim to bude vadit? Kdo se chce nechat vysmát, může.
A myslím, že můžeme i pouhou pitomou trojčlenkou odsunout katastrofické odlamování a tání ledovců, popisované panem Vaňkem, mezi broskvoviny přímo destilované. Jak to řekl ten princ? »A nemusíme se už zdržovat dělením.« Natož komplikovanými teoriemi o dějích mezi nebem, zemí, ledovci... a broskvemi.
Nehodlám zpochybňovat Semerádova tvrzení o ozónové díře prostě proto, že o problému dost nevím. Bohužel ani on neuvádí pramen, z něhož své údaje čerpá, s výjimkou občasného zvolání "(Prokázáno)". Za pozornost však stojí tatáž argumentační metoda: P. Semerád nenapadá empirická data o chemických reakcích freonů s ozónem, úbytku ozónové vrstvy nad póly nebo slepnutí patagonských ovcí; "v likvidaci ozonu freony nevěří"
To je pravda. Nenapadám empiricky prokázané reakce freonů s ozónem. Ty považujete za prokázané i Vy (asi byste měl pochybovat i o tom!). Jen se neodvažuji, jako Vám podobní, bohorovně tvrdit, že freony mají zásadní a jediný vliv na ozonovou vrstvu. Soustřeďme se na tu prokazatelnou Antarktickou ozonovou díru (pardon, pane Vaněk, nemám sílu štrachat se v těch 40 MB materiálů z NASA, ta díra prostě existuje, to je fakt). Tady ji máte:
Celkem vzato, Semerádův článek je jen jinou variantou známého Klausova výroku, že ekologie není věda a skleníkový efekt je výmysl vědců, proneseného po návštěvě experimentálního skleníku. Snad s tím rozdílem, že na rozdíl od Klausova povýšenectví čerpá p. Semerád naopak z životního postoje, v českém národě pohříchu až příliš rozšířeného, že "ti nahoře" chtějí "nás obyčejnský lidi" oblbnout, ale náš zdravý selský rozum je vždycky neomylně odhalí. Bez primárních dat nebo schopnosti jejich realistické interpretace se klidně obejdeme...
V.Semerád.