Setkal jsem se s rozporuplnou knihou. Je zajímavá a čtivá, ale šíří značně zkreslený obraz o stavu přírodovědy a o charakteru vědeckého poznávání. Doporučil bych ji všem k protříbení názorů. Základní údaje o knize:
Nancy R.Pearcyová, Charles B.Thaxton: "Duše vědy - proměny ve vztahu vědy a náboženství". Návrat domů, Praha 1997 (303 str.). S původním názvem "The Soul of Science" vyšla v Konos Connection, Illinois (USA) v r. 1994; přeložila A.Koželuhová.
Kniha je srozumitelná pro širší okruh čtenářů a je pečlivě a promyšleně zpracována (terminologické nedostatky přičítám nedostatečné odborné korektuře českého překladu).
První dvě části knihy nazvané "Nové dějiny vědy" a "První vědecká revoluce" uvádějí čtenáře do historie vědy a jejího vztahu k náboženství. Ukazují, že počátky moderní vědy těsně souvisejí s křesťanstvím a s jeho různými myšlenkovými proudy. Vytýkají historikům vědy (zčásti jistě právem), že teologický aspekt vědy podceňují, že náboženství a vědu kladou zbytečně proti sobě. Podle mého názoru přinášejí tyto části knihy řadu nových pohledů, které lze akceptovat.
Autoři knihy však nijak nezakrývají fundamentalistický postoj, když kupř. formulují na s.35 tuto obavu:
"Nemůžeme se vyhnout neodbytné otázce: Jestliže věda přijala tolik hnací síly z křesťanských předpokladů, co se stane teď, když jsou tyto předpoklady podkopávány - teď, když křesťanství již není veřejným vyznáním, které podporuje základ vědy? Co se stane s vědou, když křesťanské motivy a myšlenková kostra odumírají? Soudobá věda dosud žije z nahromaděného kapitálu staletí křesťanské víry. Ale jak dlouho tento kapitál vydrží? A co ho nahradí?"
Jako odpověď se v dalších částech knihy vnucuje čtenářům představa o současném všeobecném úpadku věd a nezbytnosti obnovy křesťanské víry. Racionálně vědecký a náboženský přístup se přitom metodologicky nijak nerozlišují; soustavně a záměrně se tyto přístupy směšují. Důsledkem je, že metodologicky stojí autoři knihy na straně pseudověd. Otevřeně to přiznávají v samém závěru knihy, kde na s.239 kladou otázku, zda lze "oddělit skutečnou vědu na jedné straně - astronomii, fyziku, chemii, biologii, geologii - od pseudovědy jako je akupunktura, astrologie, parapsychologie a spisy Velikovského". S odkazem na údajný současný stav filosofie vědy odmítají takové oddělování. Jsem připraven hájit zcela opačný názor: přes neexistenci striktní definice vědy a vědecké metody, lze na základě dnešního poznání rozlišovat vědu od pseudovědy velmi ostře - lépe než kdykoli v minulosti.
Podrobně jsem přečetl zvláště třetí část nazvanou "Vzestup a pád matematiky" (s.115-155). Vyučuji totiž již čtvrté desetiletí matematice na Strojní fakultě ČVUT aniž jsem si všiml, že by tato disciplína upadala. Naopak, v období mého působení byly prohloubeny mnohé klasické disciplíny a vznikly disciplíny nové. Některé původně čistě teoretické partie našly technické aplikace. Některé empirické poznatky se staly podnětem rozvoje abstraktních matematických teorií. Potřeba matematického vzdělání stále narůstá. "Upadlá" matematika zůstává základem rozvíjejících se přírodních a technických věd. A tudíž i základem technologií, bez nichž si nelze představit dnešní civilizovanou společnost. (Matematika je ovšem živá, vyvíjí se, a tak jí jsou vlastní i rozličné rozpory, jak poznali již starověcí pythagorejci.)
Zkrátka, nabízený příběh o vzestupu a pádu matematiky mě zaujal a tak si ho dovolím blíže komentovat.
Matematika si bezpochyby vydobyla vážnost už od starověku; zvláště Eukleidův přístup byl po dva tisíce let přijímán jako jedinečný model jistoty lidského poznání. Spolehlivé poznání se tu dosahuje přijetím evidentních axiómů, z nichž se pak vyvozuje soubor pravd. Axiomatická metoda geometrie se stala nedostižným vzorem i pro vznikající přírodovědecké disciplíny od 17. století.
Co je zárukou jistoty pravd, kterých se touto cestou dosáhne? Na to odpovídal filosofický zakladatel moderní přídovědy René Descartes: ručitelem je tu dobrý Stvořitel, který člověka vybavil rozumovou schopností odhalovat a rozpoznávat evidentní pravdy. Později pod vlivem osvícenského ateismu se tato role Boha opoustila (Kant) s tím, že určité předpoklady poznání jsou člověku a priori dány (dnes bychom se mohli domnívat, že se jako produkt vývoje staly relativně stabilní součástí genetické výbavy).
Mnozí filosofové kladli (a činí tak dodnes) otázku, zda člověk poznává objektivní realitu, či zda je realita mámením a člověk poznává spíše sám sebe, ale to není pro tuto úvahu důležité. Idea absolutního vědeckého poznání tu ještě počátkem 19. století byla, přestože tu zároveň byly (a dodnes jsou) různé názory na to, co vlastně subjekt poznává. Křesťanský názor je tradičně realistický.
Potud se můj pohled podstatně neliší od výkladu autorů zmíněné knihy (pokud jsem jim porozuměl). Ti se na rozdíl ode mne zlobí na myslitele 18.století, že nešli ve šlépějích zbožných předchůdců a vytlačovali Boha z vědy. Tedy Boha jako ručitele správnosti matematického a vůbec přírodovědeckého poznání? Tady jsem nepochopil, proč se zlobí; vždyť "pádem" matematiky, kterému by zbožnost vědců sotva zabránila, by pak utrpěla především Jeho prestiž.
Idea absolutního poznání se ovšem hroutila po objevu neeuklidovských geometrií - od 30. let 19.století. O sto let později byla definitivně opuštěna po objevu neúplnosti formálních (dostatečně bohatých) matematických teorií. To je onen tragický "pád matematiky", o který autorům jde, a který se prý dominovým efektem rozšířil do celé přírodovědy. Tady již musím názory autorů striktně odmítnout. Vždyť píší kupř. doslova, že "výsledky Gödelovy práce byly zhoubné". Cožpak lze chápat objevy neeuklidovských geometrií nebo neúplnosti formálních teorií jinak než jako triumfy lidského rozumu, který si těmito objevy ujasnil možnosti dosavadního poznání?
Kniha zamlčuje, že zdrojem autority matematiky nikdy nebyla pouze přesnost a axiomatická výstavba teorie. Vždyť nejprestižnější matematická partie od 17. století - infinitesimální počet - byla založena Newtonem a Leibnizem pouze intuitivně a dlouho trpěla logickými spory. (Přesnou teorii se tu podařilo dovršit teprve v 70.létech 19. století!) Přesto se stala jedinečným jazykem pro vyjádření fyzikálních zákonů i teoretického základu technických disciplin. Aplikabilita tohoto počtu (a matematiky vůbec) byla a stále je až zázračná. Autoři knihy upřímně doznávají, že tuto stránku matematiky vysvětlit nedovedou. To, že by mohla být dokladem pravdivosti matematického a přírodovědeckého poznání, jim na mysl nepřišlo; stejně jako u jiných "záhad" tu spatřují intervenci božské Inteligence:
"Hádankou však zůstává to, že matematika vyslovuje tvrzení, která sahají za hranice empirického světa, a přesto je ve vztahu k tomuto světu stále téměř zázračně přesná. ...
To je tedy dilema současné filosofie matematiky. Zarážející shoda matematických teorií a materiálního světa volá po vysvětlení - ale bez předpokladu stvoření světa inteligentním Bohem žádné vysvětlení není." (s.153)
Dalším fenoménem ve prospěch matematiky, na který se v knize "zapomělo", jsou důsledky obecnosti matematických teorií. Což se matematika nestává tmelem při "zázračném" historickém procesu sjednocování původně oddělených přírodovědných disciplín? Zejména díky pokročilé matematice se přece mohl sjednotit elektromagnetismus s optikou (Maxwell) nebo mechanika s elektromagnetismem (Einstein). Kdyby například nebyly čistě teoreticky dříve studovány neeuklidovské geometrie (údajná počáteční příčina proklamovaného "pádu matematiky"), nemohla vůbec vzniknout Einsteinova obecná teorie relativity.
S nepřijatelným despektem se v knize hovoří o "čisté" (teroretické) a "aplikované" (užité) matematice:
"Kdysi tak mocný vědní obor nesmírně upadl. Matematici začínali s vírou, že objevují samotný plán a strukturu světa, zatímco dnes se matematika omezuje buď na pouhou abstraktní hru, nebo na nástroj vědy a techniky. Ani čistá ani aplikovaná matematika si již s pravdivostí nedělají žádné starosti." (s.149)
Nikoliv, tak tomu není, k žádnému "pádu" nedošlo. Pravdivost matematiky a přírodních věd je však třeba chápat dnes jinak, než tomu bylo před dvěma sty léty.
V poslední (čtvrté) části knihy "Druhá vědecká revoluce" se berou v potaz další partie dnešní vědy - teorii relativity, kvantová mechanika, molekulární biologie. Myslím, že zasluhuje uznání názorný a zároveň dosti přesný populární výklad některých obtížných partií. Ideologická zaslepenost autorů však i zde vykresluje falešný obraz vědy - ke škodě vědy i křesťanské víry.
Dlouho jsem váhal, zda a jak na tuto publikaci reagovat. Cítím, že s falešnými názory vyřčenými ve jménu křesťanství by měli polemizovat především věřící.
Samozřejmě, že vědu ani náboženství nelze vytrhovat z širšího kulturního kontextu. Za současného stavu poznání však lze dosti dobře rozlišovat racionální vědedecké poznání od jiných způsobů porozumění světu, jejichž legitimitu nemíním zlehčovat. Ignorování těchto hranic považuji za nekulturní.
Znepokojuje mě zázemí citované knihy. Nedočetl jsem se sice, ke které církvi či sektě autoři patří - tváří se jako mluvčí křesťanů vůbec. (Evidentně nejde o katolíky.) Není pochyb o tom, že jsou to vzdělaní lidé. V předmluvě knihy děkují Fieldsteadově ústavu za stipendium poskytnuté k napsání knihy. Jmenovitě děkují více než dvěma desítkám odborníků za to, že kontrolovali rukopis. Tato podpora je znát, v jistém smyslu má kniha profesionální úroveň.
Žiji ve svobodné společnosti, autoři zmíněné knihy také, ale tím vzájemné srovnání končí. Šíření jejich názorů je značně materiálně podporováno, kdežto tuto moji ve shonu napsanou kritiku si přečte sotva pár kolegů. Myslím, že jde o typickou situaci. Není na čase začít vyčleňovat na propagaci a obranu vědy prostředky srovnatelné s prostředky těch, kteří vědu podrývají? Neměli bychom na střet s pseudovědami systematicky připravovat publicisty či učitele nebo studenty příslušných oborů? Budu vděčen každému, kdo mě přesvědčí o zbytečnosti mých obav.
