EKK

Článek shrnuje přednášku konanou 29.5.1997 v rámci besedy v EKK konané spolu s doc. Z. Kratochvílem a doc. O. Jelínkem. Jsem si vědom určité diskutabilnosti svých tezí i toho, že v diskusi jsem všem uspokojivě neodpověděl. Na něco nezbyl čas, některé argumenty mne napadly až po konci. Mnohé otázky odpovědět neumím, mnohé je, myslím dosud otevřený problém. Psaný text jsem trochu doplnil a upravil.

Jestli budete mít další otázky a připomínky, neváhejte prosím a ozvěte se mi (máte-li možnost nejlépe prostřednictvím e-mailu).

§
Metafysika a Fysika
Peter Zamarovský
Elektrotechnická fakulta CVUT, Technická 2, 166 27 PRAHA 6
e-mail: zamarovs@feld.cvut.cz

Cílem příspěvku je ukázat na potřebu určité rehabilitace metafysiky. Pokoušíme se tu ukázat, co metafysika je a jako hraje roli v procesu poznávání. Tato role dnes nebývá dostatečně uvědomována. S tím souvisí mnohé nedomyšlené představy o vědě a jejích možnostech, které někdy ve svých důsledcích mohou vést až k paradoxům. Tyto zkreslené představy a paradoxy pak znevažují samu autoritu vědy. Jejich jádrem bývá podle mne právě nepochopený vztah fysiky a metafysiky.

Moderní dobu bychom mohli charakterizovat mnoha význaky. Mezi nejdůležitější patří bezesporu to, že během ní došlo k mohutnému rozvoji přírodních věd a s tím souvisejícímu rozvoji techniky. Odehrálo se to na úkor spekulativní filosofie. Můžeme též mluvit o rozvoji „fysik“ na úkor metafysiky. Moderní dobu je proto možno příhodně označit i jako dobu „antimetafysickou“.
Metafysika byla jádrem starověké a středověké „učené moudrosti“, s nástupem renesance její role klesala a v moderní době se z širšího povědomí někam vytratila. Typický technik ani přírodovědec dnes neví co to metafysika je. V obecném povědomí zbyla jen mlhavá představa, že jde o jakýsi relikt středověku, něco zpátečnického a protivědeckého.
Na druhé straně pojem fysiky (resp. fyziky)je znám všeobecně. Fysika přispěla k formování dnešní podoby světa, ke společenskému pokroku (ať už ho hodnotíme jakkoliv). Ve všeobecném povědomí i v povědomí samotných fyziků představuje fyzika autonomní vědu pojednávající o nejzákladnějších aspektech světa. V roli „základní vědy“ tak vytlačila fyzika metafysiku.

V následujícím se soustředíme na otázky:

Co to metafysika je.
Proč se metafysika dostala do pozadí, proč a v jaké formě ji rehabilitovat.
Z toho pak vyplývá i otázka po vztahu fysiky a metafysiky.

1. Co je metafysika - z historie pojmu

Pojem „metafysika“ pochází z helénistické doby. Andronikos Rhodský, který se ujal editace Aristotelových spisů označit ty jejich části, které se zabývají přírodou FYSIKAMI, spisy následující pak nazval „META TA FYSIKA“, tj. „po fysikách následující“, zkráceně pak METAFYSIKAMI.

Podstatnou součástí METAFYSIK byla ta část filosofie (FILOSOFIE zahrnovala ovšem i vědu), která pojednávala o jsoucím jakožto o jsoucím, tedy to, co bylo nazváno též ONTOLOGIÍ. Název „METAFYSIKA“ byl sice vágní, ale snad i proto se stal oblíbeným. Shrnovalo se pod něj vše, co bylo předpokládáno být „za přírodou“. Kromě ontologie to byla zejména teologie. Pod metafysikou se někdy rozumí i okultismus včetně parapsychologie (zejména v anglosaském kulturním světě). Obsah tohoto termínu je v různých myšlenkových systémech různý a to znemožňuje exaktní definici metafysiky jako takové. Kromě ontologie, logiky, někdy i matematiky se sem zařazovaly další „teoretické základy“ různých věd. Týká se to např. psychologie (Wundt, Schopenhauer) dokonce i kosmologie. Typické pro tyto metafysické systémy je, že jde o složitější myšlenkové konstrukty mající daleko ke každodenní praxi. V povědomí většiny z nás je i marxisticko-leninské pojetí metafysiky, v tomto filosofickém systému „metafysika“ značí v podstatě „antidialektiku“, tedy pro marxisty nepřátelský směr filosofování. Z tohoto důvodu byla metafysika „na indexu“, i když bylo pod tímto termínem myšleno třeba i něco dost jiného.

2. Role metafysiky

2.1 Úpadek metafysiky

Proč se dnes ale METAFYSIKA stala něčím mizejícím z povědomí, něčím zpátečnickým, protivědeckým, něčím, čeho by se měl fyzik varovat?
Důvod vidím v tom, že se metafysika v očích širší veřejnosti nevzpamatovala z úpadku, daného degenerací metafysického myšlení, která má své kořeny ve středověku. Rozvoj filosofie téměř periodicky zabíhá do neplodných samoúčelných spekulací a tento osud stihl i středověkou metafysiku. Platonismus, aristotelismus i celá metafysika na těchto systémech založená se staly impotentními relikty starověku. Reakcí byl pak rozvoj směrů opačné orientace jako ockhamismus (viz známá „Ockhamova břitva“), empirismus, materialismus a později positivismus v různých svých formách.
Nástup moderní fyziky utvrdil v širší veřejnosti povědomí, že staré metafysické úvahy a dokonce i celá metafysika jsou překonány.
Newton vymezil fysiku úžeji než byl původní aristotelský koncept zahrnující celou přírodní vědu, moderní fyzika se týkala pak už jen přírody neživé. Imponujícím úspěchem Newtonovým bylo to, že se mu podařilo sjednotit mechaniku pozemskou s mechanikou nebeskou.
Okouzlení z těchto úspěchů v oblastech „mechanické“ fyziky vedlo k dalšímu opovržení metafysikou. Přírodovědci se o metafysiku a filosofii přestávali zajímat, vystačili si se svou fyzikou. Na filosofy začala společnost hledět ještě více jako na lidi podivínské, od světa odtržené, filosofování přestalo být synonymem moudrého uvažování a stalo se synonymem planých úvah, metafysika pak se stala museálním exponátem dob minulých. Fyzika a celá přírodověda se zdála být založena čistě na mechanice. Fyzikové se zajímali o Descartovu „RES EXTENSA“. Vinou onoho descartovského rozštěpu reality pak její druhá část - „RES COGITANS“ byla z fysiky vyloučena jako fyzikálně nezachytitelná a tedy i neexistující.(Tedy podle úvahy, že jediná rozumná ontologie je ontologie založená na fyzice, přesněji na současném stavu této vědy.) Tím byla „RES COGITANS“ vyloučena i ze světa materialisticky smýšlející části společnosti. S tímto procesem byly úzce spojeny i představy absolutního determinismu a tzv. vulgárního či mechanického materialismu, které od počátku dráždily a urážely zejména lidi věřící a humanitně založenou inteligenci.
Ve vývoji moderní fyziky vidíme snahu vymaňovat se z pout metafysiky, která byla neustále vnímána jako cizorodý, nepřátelský prvek. Ideál „čisté“ fyziky pak vrcholí v empiriokriticismu a positivismu. Jeho čelným představitelem byl fyzik a filosof (brněnský rodák) Ernst Mach. Tento ideál se ale začal ukazovat jako nedostižný a stále zřejměji vysvítalo na povrch to, že bez metafysických předpokladů se ani ve fyzice neobejdeme. Nereálnost programu empiriokriticismu a Machových myšlenek byla kritizována i Leninem, i když v této záležitosti sehrály významnou roli související aspekty politické. Od machismu se odvrátil ale i A. Einstein, pro kterého byla Machova filosofie inspirací k vytvoření teorie relativity.
Podle mého by tedy bylo chybou chápat metafysiku jen jako museální relikt zajímající jen historiky, spekulativní filosofy a teology.
Metafysika se neztratila a ani potřeba metafysiky nevymizela.

2.2 Co se tedy stalo?
Když byly opuštěny složité spekulativní metafysické úvahy na silně hypotetické úrovni, byl důraz logicky více pokládán na empirii. Spekulativní předpoklady byly nahrazeny jednoduššími, které se jevily jako samozřejmé nebo téměř samozřejmé. Tyto pak ale nebyly vnímány jako metafysické, protože postrádaly atributy, který byly metafysice (podle mého neoprávněně) přisuzovány: spekulativnost, nesamozřejmost, nepraktičnost.
Tuto tendenci bychom mohli nazvat ANTI-METAFYSIKOU, už proto, že se na pozadí odmítání spekulativní metafysiky vyvinula. Kořeny této antimetafysiky jsou ovšem mnohem starší. Např. mnozí považují za prvního antimetafysika sofistu PRÓTAGORA, který proslul výrokem, že

„měřítkem všeho je člověk, jsoucích věcí, že jsou, nejsoucích, že nejsou....“ .

Stejně tak i tradice empirické jsou starověkého data (především lékařské školy).

Podle mého ale i tyto „jednoduché předpoklady“ je správně považovat za metafysiku. Pojem „antimetafysika“ je podobně jako Havlova „nepolitická politika“ jen metafora, která, když se bere doslovně vytváří protimluv:
„Antimetafysika“ je zase jen druh metafysiky, oproštěné (alespoň podle mínění jejich zastánců) od přílišné spekulace a proto všeobecně přijatelnější. Ale je to metafysika skrytá a proto je svým způsobem záludnější. Schovává se pod různými jinými názvy. A pro její skrytost si jí neuvědomujeme. Netvoří vědomé předpoklady našeho vztahování se ke světu (včetně fysiky), vytváří skryté předsudky. Z oblasti vědomí se přestěhovala do oblasti podvědomí.
Jak ale ukázala Freudova psychoanalýza i Jungova psychologie analytická, podvědomí bývá smetištěm různých vytěsněných představ, které mohou pro náš duševní svět představovat jako „neřízená skládka“ potenciální nebezpečí (viz Freudova teorie neuróz). Stejně tak podle mne může být nebezpečná i ona skrytá metafysika.
Fysiky (i fyzika v novodobém smyslu slova) jsou vědy o přírodě. Tedy vycházejí primárně z empirie: z pozorování a pokusnictví. Avšak proto, aby věda umožňovala predikci (která je charakteristická pro vědu) potřebuje určité „teoretické konstrukty“, které přímo v přírodě nepozorujeme, ale naopak prostřednictvím nich přírodu chápeme. Tyto konstrukty jsou předmětem víry (někdy slepé víry). Výstižně se k tomu vyjádřil Anselm z Cantenbury:

„věřím, abych rozuměl“.

Anselm věří v Boha, fyzik věří pak svým fyzikálním konstruktům: pojmům, zákonům a především matematice. Jeho víra mu umožňuje chápat přírodu.

Do oblast metafysiky můžeme tedy zahrnout nejen víru v náboženském slova smyslu, ale i různé teoretické konstrukty fyzikální a hlavně pak matematiku, anebo alespoň její část (viz diskuse). Tyto konstrukty sice můžeme považovat za „nějak“ z přírody odvozené, ale rozhodně naši zkušenost s přírodou přesahující (transcendentální). Jsou předmětem naší víry. Fyzik jím věří stejně jako matematik (tedy typický matematik „platónského ražení“) věří třeba existenci nekonečna i když jej nikdy neviděl.
Fyzika se bez této víry, tedy bez metafyziky neobejde. Už sám její zakladatel I. Newton, který bývá často zjednodušeně považován za „materialistu“ sice odvrhl balast aristotelismu, ale zavádí takové koncepty jako „absolutní čas“ a „absolutní prostor“, které jsou ryze metafysické povahy. Celá matematizace fyziky, která z ní teprve dělá vědeckou disciplínu, je také závislá na matematice a jejích metafysických předpokladech (viz diskuse).
Kromě matematiky potřebuje fyzika i ontologii (viz problémy s „realitou“ v kvantové mechanice) a teoretická fyzika sama podle mne do oblasti metafysiky nenápadně přechází. Pokud ovšem tato metafysika je na úrovni podvědomé, tvoří náš předsudek a jako takový může být zdrojem problémů v chápání, paradoxů. K budování fyziky a přírodovědy vůbec je podle mne třeba se těchto předsudků zbavit. Zde bych si dovolil zacitovat C. G. Junga, který byl pravil:

“tak daleko, jak si uvědomíme své subjektivní předsudky můžeme přispět k objektivní psychologii“.

Podle mne se to netýká pouze psychologie. Co se týká oněch „předsudků“ kosmolog S. Weinberg poznamenává:

„není důležité nemít předsudky, ale je důležité mít ty správné předsudky“

A pokud nechceme onu „správnost předsudků“ ponechat náhodě, měli bychom ony nevědomé předsudky nahradit „předsudky“ vědomými, tedy pracovními předpoklady.

3. Metafysika a fyzika

Neuvědomění si metafysického charakteru některých oblastí našeho uvažování vede často k různým paradoxům a to i v rámci klasické fyziky. Tyto paradoxy pak znevažují autoritu fyziky a v povědomí veřejnosti se z nich často vyvozuje závěr, že současná fyzika či celá věda je nějak podezřelá a její závěry není nutno brát příliš vážně. To pak nahrává přívržencům alternativních přístupů včetně různých „antivěd“.

Příklady

3.1.1 Kauzalita
Příkladem může sloužit to, že si někdy neuvědomujeme, že koncept kauzality není součástí fysiky, ale stojí nad fysikou a patří do metafysiky. Pojem kauzality ani v žádném fyzikálním zákonu explicitně nevystupuje. Nicméně v povědomí mnohých fyziků je jen „správně časově orientovaná kausalita“ součástí fyziky. To pak někdy vede k odmítnutí účelovosti (teleologie) jako nefysikálního a tudíž nevědeckého přístupu. Týká se to i např. i „antropického principu“, který provokuje mnohé současné filosofy k neuváženým závěrům (viz např. úvahy Zdeňka Neubauera či Václava Havla). Přitom už Kant ukázal, že kauzalita je jen formou našeho nazírání na svět. Navíc „směr kauzality“ taky není dán objektivně, na subjektu nezávisle není se proto možné ani o něj nějak pevně opřít a „objektivně“, fysikálně definovat směr času, jak se někteří pokouší. „Kupředu nasměrovaná kauzalita“ je součástí metafysické nadstavby naší fyziky, je tu prvkem, který můžeme nahradit i volnějším předpokladem, kausalitou časově neorientovanou. „Směr kauzality“ není nějakým fysikálním projevem, je jen dán naším subjektem, tím, že ze známého vysvětlujeme neznámé. A tím známým (alespoň pro fysika) je spíš stav předcházející než následující (tedy současnost a minulost, než budoucnost, pro biologa ale tomu bývá často naopak). Onen ryze subjektivní prvek si fyzik zpravidla neuvědomuje, protože se domnívá, že subjekt ve fyzice nemá co dělat.

3.1.2 Čas a prostor
Newtonův „absolutní čas“ a „absolutní prostor“ v pozdějším vývoji fyziky činily problémy, dokud si fyzikové neuvědomili jejich metafysičnost. Nebylo to tak snadné, jak by se mohlo z dnešního hlediska zdát: bylo k tomu potřebí pozorování a experimentálního ověřování (viz slavný Michelsonův - Morleyův pokus), než dospěli fyzikové k přesvědčení, že absolutní prostor (representovaný v té době koncepcí éteru) ani čas nejsou „objektivně zjistitelné“ a tedy je možné je považovat za neexistující. Dalo by se to interpretovat jako další „triumf fyziky nad metafysikou“. Nutno si ale uvědomit, že „relativistický“ koncept prostoročasu (který je plodný ovšem díky své specifické metrice) je opět „jen“ metafysickým prvkem, i když z hlediska rozvoje vědy plodnějším.

Čas
Koncept času je typický pojem přesahující z fysiky do říše metafysiky. Fyzika, ani ta moderní relativistická, nemůže čas ve své složitosti uchopit, část tohoto konceptu je „nefyzikalizovatelná“. Fyzika neumí vyjádřit (natož pak zdůvodnit) už tak samozřejmý fakt, jako je běh času (Newton sice říká, že „čas běží“, tedy pohybuje se, ale nikde neříká vůči čemu se pohybuje). Fyzika pojímá čas jako další geometrickou souřadnici (tzv. geometrizace, spacializace času, někdy je tento proces nazýván přímo „detemporalizace“).
Neuvědomění si metafysického aspektu pak může vést k dojmu, že takto fyzikálně pojatý čas je čas jako takový.

3.2 Ontologie a fyzika
3.2.1 Absolutní determinismus
Jádrem tvrdých sporů a nedorozumění je nepochopení toho, že fysika nezakládá ontologii, která by byla přijatelná všeobecně. Z tohoto omylu pak vzniká „paradox absolutního determinismu“. Bývá charakterizován Laplaceovým výrokem, že

„Kdyby existovala nekonečná inteligence vládnoucí nekonečnou informací, existovala by pro ni budoucnost stejně reálně jako současnost a minulost.....“

Častá protiargumentace spočívá v dokazování, že takovýto „stroj - počítač“, zkrátka „inteligence“ možný není a nebude. Jsou s ní sice spojeny zajímavé úvahy o povaze chaosu, ale tento argument je logicky chybný. Z nepravdivého postulátu totiž pravda plynout může a v našem případě skutečně plyne. Předpoklad absolutního determinismu zůstává však pro „normálního uvažujícího člověka“ nepřijatelný: neguje morálku, justici, umění, náboženství, zkrátka vše lidské. Jak by bylo možné soudit někoho, koho činy jsou už předem dány? Jak by mohl někdo být za něco zodpovědný? Konečně už Karel Čapek v jedné z povídek říká ústy soudce:

„Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by soudit, jen by všemu rozuměli....“
Kde je v naší úvaze chyba?
První úvaha je popřít absolutní determinismus z fyzikálního hlediska. Na základě Newtonovské mechaniky to jde ale těžko, nebo to nejde vůbec. Na začátku tohoto století se ale situace změnila a někteří se pokoušeli nalézt spásu v kvantové mechanice. Tu se však začali bořit v půdě ještě měkčí. Podle kvantové mechaniky se totiž příroda vyvíjí s „určitou neurčitostí“. Tato neurčitost popisovaná zpravidla Heisenbergovými relacemi (nerovnicemi) má podle „klasické“ kodaňské interpretace charakter ontologický, tj. vystihující jak věci „objektivně“ (tj. ve smyslu „absolutně“) jsou.
Provokativní krok učinili James Jeans, který svým způsobem navázal na starou Epikúrovu argumentaci o „svobodné vůli atomů“, která omezuje Demokritův „řád nutnosti“ - tj. absolutní determinismus. Podle něj neurčitost popisovaná kvantovou mechanikou je to samé jako svobodná vůle částic a jelikož i náš mozek a naše tělo se skládá z takovýchto částic, je i naše svobodná vůle založena na tomto základě. Démokritovsky uvažující Einstein tuto interpretaci ale striktně odmítl.
Podle mého jde o „antropomorfizaci“ kvantově mechanické neurčitosti, její „polidštění“ vyplývající z lidského stanoviska nazírání („biologické myšlení“ jak to nazývá Z. Neubauer). Myslím ale, že není vážného důvodu tuto antropomorfizaci odmítat. Do fyziky samozřejmě nepatří, ale tam nepatří ani ta svobodná vůle a svoboda vůbec. Toto řešení je bezesporné, jestliže si uvědomíme, že ontologii, která rozhoduje „co je a jak to je“ neztotožníme s ontologií založenou na fyzice (klasické ani kvantové).
Vyjdeme-li ze staré Protágorovy teze, že měřítkem bytí je člověk, paradox mizí. Pro fyziku (alespoň klasickou) je budoucnost jistá, stejně tak pro Laplaceova démona a možná i pro Pánaboha. Ale nikoli pro živého člověka včetně fyzika. Pro něj je jistá minulost (snad), současnost, ale budoucnost moc ne. Ta neexistuje v objektivním, tj. předmětném slova smyslu (Neubauer), není mu předmetena. Ta mu teprve předmetena bude. Jsou ovšem výjimky, některé události můžeme předpovídat téměř s naprostou jistotou: nevíme sice, jaký bude zítra kurs koruny nebo počasí, víme ale jistě např. že 11. srpna 1999 bude v Linci úplné zatmění Slunce. Toto zatmění astronomovi (a potažmo každému koho to zajímá) předmeteno je, je to objektivní fakt.
Vzhledem k tomu, že měřítkem bytí je člověk, může být ona „fyzikální ontologie“ použita jen v případech, které člověk (fyzik) jaksi z hlediska poznání zvládne (to je ovšem historicky podmíněno). Jinak by nás tato ontologie přivedla do pozice vševědoucích (vševědoucího Boha), která nám samozřejmě nepřísluší a na kterou nejsme ani morálně připraveni. Z této pozice je zřejmá bezútěšnost našeho světa ve kterém jsme zcela bezmocní.
Zatímco svět viděný z našeho každodenního hlediska je pestrý, plný proměn a dějů, týž svět pozorovaný z onoho hlediska božského je statický, vše je v něm dáno, nic nevzniká, lidé nenarození, živí i zemřelí se liší jen bezvýznamnou časovou souřadnicí. (Nutno ovšem přiznat, že s tímto problémem se už v dějinách teologie setkáváme ve středověku a známe i různé pokusy o jeho překonání, nepovažuji je však za ontologicky domyšlené). Je to svět bez smyslu, apathický, bez nadějí ale i bez smutků. V tomto ideálním „fyzikálně - božském světě“ můžeme ale nalézt i útěchu, když naše přirozené, lidské hledisko nám přináší příliš smutku.
Příkladem této ontologie „založené na fyzice“ je úvaha A. Einsteina. Ke konci svého života, v dopise věnovaném zemřelému příteli matematikovi Bessovi, Einstein píše:

„Besso mě jen o něco předešel v rozloučení s tímto podivným světem .... rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je jen iluze, i když tvrdošíjná“

Ani Einstein si tu možná plně neuvědomuje, že je to jen „nějaká metafysika“, má ji prostě za pravdu, „fyzikálně dokázanou“ a jinou ontologii pak jen za pouhý klam.

K otázkám publika

V diskusi padlo mnoho zajímavých dotazů a připomínek, k některým bych se rád vrátil:

Až vymře lidstvo, budou ještě existovat prstence na Saturnu? (Otázka Ing. Součka)
Doc. Kratochvíl na ni odpověděl stručně kladně, nicméně myslím, že zdůvodnění odpovědi by stálo za několik slov:
Tato otázka se snaží ukázat na slabost naší ontologie založené na lidském subjektu. Ta se může jevit ekvivalentní tvrzení, že třeba Měsíc neexistuje, když jej nepozoruji. Jde na první pohled o absurditu, dospělí lidé přeci vědí, že věci nemizí a nevznikají podle toho, zda-li na ně právě koukáme. Děti v určitém stupni mentálního vývoje ovšem takové a podobné názory mívají často. Avšak jak dospívají začínají chápat jejich naivitu. V čem ale spočívá toto „dospívání“? Součástí tohoto procesu je pochopení (naučení se) toho, jak se věci ve světě odehrávají, jak spolu souvisí. V tom je ale zahrnuta i určitá fysika, která ale není ani jako fysika uvědomována (např. když dítě upadne, vykoná nějaké fyzikální pozorování týkající se statiky a dynamiky těles v gravitačním poli Země.) Součástí této „podvědomé fysiky“ jsou třeba i zákony zachování (pokud hračka zmizela, nestalo se tak samo, někdo ji vzal). Podle těchto zákonů ani jiné předměty včetně Měsíce a Saturnových prstenců nezmizí „jen tak“. A to ani když zemřeme a třeba i vymřeme: zkušenost s tím sice nemáme, ale na základě četných zkušeností s analogickými situacemi (které se týkaly ovšem jiných subjektů) usuzujeme, že tomu tak (asi nutně) bude. Tedy i součástí běžné „nefyzikální“ ontologie nějaká podvědomá fysika vždy už je. Bytí (věci) tedy není jen (její) vnímání, neplatí „ESSE ES PERCIPI“ jak pravil Berkeley.
Krajní Berkeleyho empirismus je těžko obhajitelný alespoň pokud považujeme za vnímání pouhé vnímání našimi smysly. Vnímáme ale i rozumem, nebo možná spíš rozumem, když si nějak interpretujeme nervové vzruchy ze smyslových čidel. Kolik je toho fyzikálního na náhledu záleží ovšem na zkušenosti i na vzdělání, tedy na tom rozumu jednoho každého.
Měřítkem všeho je sice člověk, ale ne úplný debil, ale člověk rozumný, nějak už uvažující, byť třeba podvědomě, člověk mající fysickou zkušenost a z toho plynoucí znalost fysiky. Takže i v této protágorovské ontologii trochu té podvědomé fysiky být musí. V každém člověku se tak stýká fysika s metafysikou a to už na zcela primitivní, intuitivní, podvědomé úrovni. Jednou nohou stojíme tu, ve fysickém světě, druhou pak jinde, ve světě metafysickém.
Vopěnkova alternativní teorie množin je snahou zbavit se metafysiky (poznámka doc. Kratochvíla)

Toto tvrzení je pravdivé, pokud hranici fysika - metafysika budeme klást někam doprostřed matematiky, přesněji řečeno „doprostřed“ teorie množin. Toto je celkem obecně přijatelné: „malé“ množiny, které přehlédneme, umíme je spočítat, můžeme považovat za součást přírody (FÝSIS) tedy i fysiky. Tato oblast je překračována u množin tak velkých, že je nikdo není schopen vnímat jako množiny (přehlédnout je, spočíst je) a dále samozřejmě pak u množin nekonečných. Klasická teorie množin pojímá (nebo vytváří?) i tyto množiny, zavádí dokonce nekonečný počet „stupňů nekonečnosti“ (tzv. mohutností) množin. Není však známo, že by těmto nekonečnům něco v přírodě nějak odpovídalo. Tato oblast leží tedy jasně v oblasti transcendentální, tj. metafysické. Tyto „veliké“, „metafysické“ množiny (veliké ať už konečné nebo nekonečné) alternativní teorie množin shrnuje pod pojmem „přirozené nekonečno“ a dále je nerozlišuje. V tomto smyslu odvrhuje metafysiku.

Náš přístup může být ale poněkud jiný: hranice metafysiky lze položit už „před“ matematiku. Za přirozený - fysický pojem pak položit počty (množiny) nějakých (fysických) objektů. Čísla jako taková (a číselné množiny) pak lze považovat za pojmy abstraktní (či ideální), spadající už do metafysiky, stejně jako celá matematika. Odmítnutí transcendentálních nekonečen („nepřirozených“) se pak také týká oblasti uvnitř metafysiky a ne její hranice.

3.2.2 Kvantová mechanika
Jak jsem ukázal, zakládá-li vědec ontologii (většinou ovšem spíš podvědomě) na formálních fyzikálních úvahách, může se dostat do problémů. Podvědomě máme za jsoucí prostě to, co se nám nějak osvědčuje v praxi. Týká se to i fyziky „dnešní“ tj. kvantové mechaniky, kde tuto praxi představují různé výpočty - viz např. tzv. kvantová chemie. Pro kvantovou mechaniku jsou typické některé paradoxy. Často uváděným je tzv. paradox Schrodingerovy kočky. Z hlediska kvantové mechaniky může být kočka v dokonale izolované krabici „současně živá i mrtvá“ (aniž bychom tím mysleli, že by byla v „přechodovém stavu“, tj. umírající.). Toto se jeví jako paradox, odporuje zřejmě logickému „zákonu vyloučení středu“: současně nemohou platit dvě navzájem se vylučující tvrzení. Z hlediska námi propagované protágorovské, na lidském subjektu založené, „(anti)metafysiky“ tu ale problém není: vzhledem k vnějšímu isolovanému pozorovateli kočka je, až jí nějak v nejširším slova smyslu začne vnímat (třeba jestli zamňouká), pak už bude ale jednoznačně živá nebo mrtvá.

V publiku padla nějaká poznámka, kde vystupovala jako ústřední pojem „vědecká pravda“.
K tomuto pojmu bych považoval za relevantní dodat toto:
Cílem každého poznání je pravda, cílem vědeckého poznání je pak pravda vědecká. Tento pojem je ale trochu ošidný. Bývá totiž někdy ztotožňován s pravdou absolutní, nevyvratitelnou. Nadřazuje se tak ostatním „pravdám“.
„Absolutní“ pravda je ale něco ideálního, kam můžeme směřovat, ale nemůžeme se dostat (alespoň v reálném světě, v ideálním světě, např. v matematice - můžeme formulovat pravd kolik chceme). Přestože „vědecká pravda“ je svým způsobem nejdokonalejší, přeci se s touto „absolutní“ pravdou, myslím, ztotožnit nedá. Když to budeme dělat, vystavíme se nebezpečí, že naše „vědecká pravda“ bude překonána, nebude už pravdou. To pak ale podráží samu autoritu vědy a to bychom dopouštět asi neměli. Myslím, že seriózní vědci ani termínu „vědecká pravda“ moc neužívají a jsou si skromně vědomi omezenosti svých poznatků. „Vědecká pravda“ je podle mne spíš nástroj scientistických bojovníků proti „pavědě“, ale je to zbraň, která má ostří dvojí.
Tady jsou objektivní přírodní zákony, které musíme respektovat...(dáma v publiku)

Podobně jako „pravda“ je choulostivý i pojem „přírodní zákon“. Lze pod ním totiž myslet leccos. Nemohu ovšem poskytnou analýzu, jen stručně ukážu některé s tím související problémy:

Je např. možné vůbec přírodní zákony nerespektovat? Nejsme jim coby součást přírody sami (nedobrovolně) podrobeni? Nebo je naše vůle nad přírodou a může si dělat co chce? Nebylo by nerespektování vlastně ekvivalentní zázraku, který by mohl dělat jen Bůh stojící nad světem?
Z určitého hlediska je tedy výzva k tomuto respektování zbytečná, protože jinak ani nelze. Ale na druhé straně může být v určité souvislosti docela jasné, co se tím myslí.
Ale co je vůbec ten přírodní zákon?
Zde, myslím, metafysika fysice ještě mnoho co dluží.