(Věra Nosková, členka sdružení Sisyfos - klubu skeptiků)
Časopis Reflex
se snaží reflektovat skutečnost v poměrně slušném záběru a nasvěcuje ji
častěji skrze subjektivní články názorově vyhraněných redaktorů. Je
to jeden z více možných mediálních přístupů ke zpracování společenských
témat, přístup mnohdy efektní, polemický, dráždivý až konfrontační. Je ale
zajímavé, že navzdory zřejmě původně zamýšlené pluralitě redakčních názorů
se Reflex v oblasti vědy, kritického přístupu k módním paranormalitám,
postmodernismu a skepticismu vůči sporným tvrzením a jevům, staví téměř vždy na
stranu obchodníků s tajemnem a jsou mu v článcích některých redaktorů blízké,
řečeno s nadsázkou, úlety bizarních strejců. Je to zároveň pochopitelné.
Zvláštní, bláznivé, sporné až rozčilující má větší schopnost připoutávat
pozornost a pobavit než pohled střízlivý, pochybující, omezený trváním na
dokázání pravdivosti sporných tvrzení. Dlužno dodat, že ten první přístup je
vlastní především bulváru, k jeho stylu patří kromě povrchnosti a voyerství,
také levné efekty.
Poté, co mi redakce Reflexu uveřejnila článek na téma sporné clusterové medicíny
(přejmenované později jejími propagátory na cellhelp a nejpozději na SIAB -
specifickou individuální autobioterapii) nabyla jsem dojmu, že Reflex se nebrání ani
kritickým pohledům na sporná tvrzení, a vědu včetně lékařské nemapuje jen proto,
že na to momentálně nemá vhodného člověka. Upřímně řečeno, líbila se mi
představa, že bych tuto tématickou mezeru mohla vyplňovat svými články já (už
předtím jsem na stránkách Reflexu publikovala reportáž o neutronové záchytové
terapii a článek o problematice likvidování starých či bezprizorných lidských
embryí na klinikách mimotělního oplodňování). Ale mé námluvy s Reflexem brzy
skončily.
Článek o sporné clusterové metodě (nazývám ji tak proto, že pod tímto označením
je mezi lidmi známa, zatímco její nové názvoslovné převleky spíš slouží k
matení kritiků) vyšel v 44. čísle minulého roku a jmenoval se "Čemu věřím,
tím se léčím". V prvním čísle letošního roku vyšel od redaktora Ivana
Breziny konfrontační článek reagující na můj a jmenoval se "Čemu nerozumím,
proti tomu bojuji". Nemohu zde srovnávat oba články, takového úkolu by se mohl
se ctí zhostit snad jen nestranný odborník. Ráda bych jen poukázala na některé
nesolidní novinářské způsoby poněkud paranoidního kolegy.
Už v úvodu vyslovuje podezření: Jde o dogmata obhájců racionality, nebo ekonomické
zájmy farmaceutických firem? K této lákavé představě redaktora zřejmě inspirovala
MUDr. Stanislava Svojsíková, kterou v závěru článku cituje: “Může za tím být i
ekonomický zájem mamutích farmaceutických firem, který ostatně před lety vyhnal
SIAB z akademické medicíny i v Německu. Léčba metodou SIAB je totiž ralativně
velice levná. Kdyby se prosadila v masovém měřítku, poklesl by možná odbyt řady
drahých léčiv.” Toto účelové a komické podezření ještě doplňuje popisek pod
fotografií: Metoda SIAB není samospasitelná, bez jakýchkoli nepříznivých
vedlejších účinků prý ale dokáže pomoci zhruba šedesáti procentům pacientů.
Představme si pro srovnání, že by se lékařská věda chlubila, že dokáže
vyléčit například šedesát procent pacientů se zánětem slepého střeva, ostatní
prostě mají smůlu. Takovou problematickou sebechválu si může dovolit jen metoda,
která, jak přiznávají její propagátoři, kombinuje klasické léky a terapii se
svými preparáty a zabývá se chorobami jejichž zanedbání nebývá osudové -
například jimi objeveným manažerským únavovým syndromem nebo i na psychickém stavu
závislou lupenkou.
Redaktor Ivan Brezina zřejmě od redakčního fotografa, s nímž jsem na článku
spolupracovala, dostal informaci, že jsem členkou České skeptické společnosti
Sisyfos. Se získáním pravdivých informací o této společnosti se nezdržoval. V
odstavci pod mezititulkem Sisyfos zasahuje například veřejnost informuje, že naše
společnost vznikla na půdě Akademie věd (není to pravda - vznikli jsme zdola, jako
občanské sdružení, později nám díky sympatiím předsedy Akademie věd profesora
Zahradníka začala Akademie bezplatně půjčovat prostory a rozvinula se spolupráce s
jejím tiskovým oddělením). Naším předsedou je prý MUDr. Ivan David (už téměř
rok jím je prof. MUDr. Jiří Heřt), já jsem prý archivářkou (jsem pokladní a
vlastně iniciátorka vzniku naší společnosti). Tvrdí, že nikdo ze spolku skeptiků
Sisyfos, který proti metodě SIAB rozjel křižácké tažení, se s její podstatou
neseznámil. Cituji: "Jejich boj není odborný, ale ideologický. Podle stejné
logiky by se mohla inkvizice vědeckých dogmatiků snažit zakázat v Čechách dětské
očkování a acylpyrin." Zmínka o dogmatismu a inkvizici připomíná jiný
hysterický článeček a to v Telegrafu, který vyšel poté, co naše společnost byla
na jaře roku 1995 ustavena. Mladičká redaktorka se v něm obávala, že může přijít
doba, kdy budeme léčitele upalovat na Staroměstském náměstí. Je zvláštní
pozorovat, jak naše společnost navzdory tomu, že pořád ještě není dost aktivní a
nemá moc ani vliv, o majetku nemluvě, vzbuzuje v některých lidech hysterické reakce a
paranoidní představy už svou existencí. Existuje prostě myšlenkový svět, kde
nejsou podezříváni z nesolidnosti a fantazírování divoké teorie, obchodníci se
zázraky, kontaktážníci s mimozemšťany, ale je podezíraná skepse a kritické
myšlení z dogmatismu a z mocenských choutek myšlenkový svět neomezených možností
zakázat.
Když článek kolegy Breziny vyšel, požádala jsem dopisem pana profesora Rudolfa
Zahradníka, předsedu Akademie věd, aby se vědy v tomto sporu, pokud možno zastal. Pan
profesor mě telefonicky ujistil o své podpoře. Oba články, můj i odpůrcův nechal
okopírovat a rozeslat členům Učené společnosti České republiky. Dostala jsem pak
po čase kopii protestního dopisu, který tato společnost s podpisy třiceti předních
českých vědců poslala šéfredaktorovi Reflexu. Přiznávám, že tato podpora mě
hluboce oslovila a zavázala. Na svých stránkách na tento dopis Reflex nereagoval. Než
šéfredaktor dopis obdržel, napsal do Reflexu náš člen Pavel Vachtl a jeho reakce
uveřejněna byla. Končí ji takto: "Pokud se někomu zdá, že věda je dogmatem,
pak nechť ví, že jediným, ale základním “dogmatem” vědy je dogma
experimentálního ověření, které rozhoduje o životě či smrti určité teorie."
V druhém čísle Reflexu tohoto roku Ivan Brezina opět mapuje dráždivý boj
iracionality a skepse v článku Den závislosti. Tentokrát se soustředil na
rozjařující tvrzení ufologů a navštívil také akci Sisyfa a tiskového oddělení
Akademie věd, promítání filmu Pitva mimozemšťana. Největší část článku
zabírají čtenářsky vděčné fantazie jistého ufologa: Plejáďané mají ve
švýcarských Alpách své podzemní základny. Vědci je nenajdou, i kdyby se
zbláznili. Nebo: Vždyť i ten skeptik Grygar musí vědět, že se ozvali a pokoušeli
se nás kontaktovat, ale vláda nám to zatajila. Americká armáda už několik talířů
sestřelila a jejich posádky rozpitvala. A pak se divme, že nás mimozemšťané
nechtějí přijmout do Galaktické rady. Američtí papaláši mají dneska v Nevadě
několik sestřelených talířů a lítají s nimi na Mars. Bulvární způsob psaní si
žádá takového legračního strejdu dokonale vytěžit, takže žvanění tohoto muže
v článku nemá konce a po několika sloupcích přestává bavit, ale unavuje. Náš
člen, psychiatr MUDr. Ivan David, může doložit příklady z praxe, že postava
kontaktážníka s mimozemšťany, či vesmírného zasvěcence je velmi oblíbená mezi
dnešními schizofreniky a hraje významnou roli i v dalších duševních chorobách. Je
otázkou vkusu, nakolik bludy postižených osob, ať už jsou internováni nebo se
neléčí, bavit čtenáře časopisu. Redaktor Brezina se snaží čtenáře přimět k
pohrdlivému úsměvu i záběry z akce protivníků ufomanů. Když popisuje přednášku
v budově AV s filmem Pitva mimozemšťana, použije přímou řeč na rozdíl od části
ufologické jen zřídka: Kdosi v sále vykřikne: Jé hele, co to z něj leze? To vypadá
jako prejt! Jiný pak polohlasem dodává, že se z toho svinstva poblije. Ozve se jakýsi
chudák ufolog a militantní vědkyně ho v přímé řeči sepsuje a končí svůj útok
výzvou: Styďte se. Nakonec si skeptici potřásají rukama prý: s hřejivým vědomím,
že nebezpečí pominulo a víra v racionalitu byla zachráněna. Všichni jsme prostě
komické figurky, pinožící se prosťáčci s legračními emocemi a žabomyším sporem
- tak nás zřejmě vidí redaktor Ivan Brezina, který se nad námi vysoko vznáší -
vědoucí, mocný a posměšný.
Redaktorka Martina Coufalová v jednom z dalších čísel Reflexu jde ještě dál.
Jejím vědomím prorostly jako samozřejmá fakta bláboly typu: vyrovnávání energií
v akupunkturních drahách, atd. To, bohužel, nevěděl jeden ze "Sisyfů",
který ji upozornil na monstrózní, novinářsky vděčnou kauzu: Vysílání životní
energie z tajných vysílačů Jiřím Langem z Berouna. Pan Lang a jeho tým nejsou
troškaři, ale na hlouposti lidí a firem slušně vydělávají. Náš člen nabídl
oné redaktorce i odborný servis a poukázal na slabá místa v tvrzení zastánců
teorie, na níž je tento byznys postaven. Nabídl jí dokonce soupis odborných otázek,
kterými by tyto zjevné podvodníky mohla dostat do úzkých. Je ovšem možné, že tím
mohl nastartovat v redaktorce odpor k ovlivňování. Nezávislost a neovlivnitelnost
novinářů tito pochopitelně pokládají za hodnotu téměř posvátnou. Jinými slovy,
jen oni sami rozhodnou, kým se nechají ovlivnit. (Mimochodem, proč a co hlavně dámy
ponouká nadržovat citlivcům, léčitelům a jasnovidcům? Lísání některých
redaktorek, nejčastěji v rozhlase, k mágům všeho druhu je odpudivé,
neprofesionální a jejich neschopnost vnímat zřetelné signály podvodu či jurodivosti
dotyčných se někdy podobá až slabomyslnosti. V každém případě jde o zajímavý
psychologický a sociologický fenomen, který bych s chutí doporučila i pozornosti
feministek.)
Martina Coufalová sice zpočátku o podnikateli Langovi píše s laskavým, ironickým
nadhledem, ale nakonec dochází k názoru, že: pan Lang postavil “elektrárnu”,
která opravdu funguje, i když je otázka nakolik a s jak trvalým efektem. ... Lang je
tříletým dítětem, které se rozhodlo obsluhovat jaderný reaktor. Dále redaktorka
domýšlí, že jeho klienty jsou zákonitě podobně založení lidé. Sami by se mohli
naučit pracovat s energiemi, ale protože sebepoznání je namáhavá a dlouhodobá
záležitost, je pro ně pohodlnější si totéž předplatit. Čtenář, jemuž funguje
přijatelně mozek nad tímto krátkým odstavečkem setrvá v úžasu a jen bezmocně se
ptá: O jakou práci s energiemi jde? Co je to za energie? Jsou snad závislé na
sebepoznání? Proboha jak? Co myslí autorka oním totéž? Předplácí si tito lidé
sebepoznání pana Langa nebo sebepoznání svoje?
Reflex, který aspiruje na časopis inteligentní, časopis s redaktory osobnostmi a má
excelentní fotografy, podlehl módní vlně, která podezírá a odsuzuje vědu a
omezenou racionalitu a vyhledává radostně osoby tak říkajíc z druhého břehu. I my
musíme přiznat, že bývají barvitější, a je s nimi občas legrace. Ostatně
racionalita JE omezená. Už proto že třídí, ověřuje, pochybuje, zkoumá. Zatímco
bláboly okultistů s vědátorským mimikri, monology podivínů či spekulace
postmodernistů nejsou omezené ničím a omezované nikým. Valí se líně, kalně a
bohorovně dobou, která by se paradoxně bez vědy a techniky propadla do ničivého
chaosu a bídy.
