ČRoz3-Vltava, 28. ledna 1998, 16.30
Naše téma: Věda proti pavědám
Psycholog dr. Jiří Zíka (přepis
dr.S.Libovický, zasláno dr. J. Grygarem CSc.)
XXX Hlasatelka
Vysílá odpolední studio Vltava. Ve výběru pořadů z dopoledního vysílání vás
teď zvu k poslechu 3. dílu cyklu Věda proti pavědám. Hostem autorky pořadu Heleny
Tyburcové je dnes klinický psycholog dr. Jiří Zíka, který se už přes 20 let
věnuje hypnóze jako prostředku k léčení psychických i tělesných obtíží a
nemocí.
Znělka
TTT
Jsou jen dvě cesty, jak žít svůj život. Jedna je jako by nic nebyl zázrak, druhá
jako by všechno bylo zázrak. Věřte nebo ne, ale to jsou slova Alberta Einsteina. Je
mnoho tajemného, neznámého, o čem nevíme, co neumíme vysvětlit. Třeba ohledně
naší mysli, vědomí, podvědomí. Klinický psycholog dr. Jiří Zíka je mým
dnešním hostem v pořadu Téma. Začněme jedním běžným lidským příběhem.
XXX Pacientka Marta Brabencová (plačtivě)
To vyvrcholilo asi před těma 4 lety v roce tak 93, v červnu, kdy jsem na tom byla
psychicky hrozně špatně. Prostě se to vršilo a vršilo a vršilo strašně moc let.
No a já jsem tehdy si najednou uvědomovala -- já vám nemůžu říct proč, protože
já to nevím, že jsem na tom byla velice zle. Já jsem cítila, že odcházím. To se
spíš nahromadilo -- no dost psychických věcí původem z rodiny, ze své původní
rodiny, výchovou rodičů atd., atd.. Já jsem to vždycky chtěla zvládnout sama,
nechtěla jsem si přiznat, že se mnou něco je nebo že mi něco je nebo že něco není
v té rodině úplně v pořádku. Tak jsem se jenom ovládala a přemáhala, až prostě
toho bylo moc. A ačkoliv jsem nechystala, neplánovala jsem nějakou sebevraždu,
nemyslela jsem na to, ani jsem si -- já nevím -- nevyhlížela okno, z kterého bych
skočila. Nic takovýho. Přesto jsem s odstupem času věděla, že to bylo se mnou v
červnu hrozně zlý. V tom červnu mi syn přinesl knížku americkýho psychologa Joseta
Martyho Moc podvědomí. Jenom ta hypnóza si myslím, že by mně nebyla tak úplně
pomohla. Já jsem k tomu potřebovala vědět, co mám dělat se sebou, když jsem sama.
No a já jsem podle té knížky tedy velice držela. Pan doktor Marty vypráví o tom,
že máme v sobě jakousi sílu, kterou nazývá podvědomí a ta síla je tady od toho,
aby nám pomáhala. A ona nám chce pomáhat, ale my ji odstrkujem, svým chováním,
tím, že ji nevnímáme, že o ní nevíme. On tomu říká vědecká modlitba a že si
má člověk složit nějaký přání nebo touhu, co by chtěl a třeba být v pokoji
sám v klidu, v pohodě a teď si to pro sebe říkat. Říkat třeba třikrát denně. A
tomu podvědomí to vlastně napovídá. Neposmívala jsem se tomu, ale taky jsem tomu moc
nějak nevěřila, ale byla jsem na tom tak, že jsem si říkala: já už nemám jinou
možnost. Není to jednoduchý. Musí se chtít a musí (zalyká se pláčem) a dá to
strašnou práci. A je to vyčerpávající. No a asi před rokem a půl nebo před dvěma
lety jsem cítila, že prostě furt jdu buď rovně a nebo přešlapuju na místě. A tak
jsem si říkala: potřebuju postrčit, ale nevím jak. No a tehdy kolegyně v práci
vyprávěla, že chodí k panu dr. Zíkovi na hypnózu. Na tom prvním sezení jsem snad
jenom brečela, většinou, než se -- on ze mě ani nic nepáčil. On prostě mne nechal,
ať -- ať se vybrečím a zase povím pár slov a zase vybrečím (její soustavný
pláč přechází do hysterického smíchu). A tak to bylo snad i po druhý. No a já
jsem do té doby hypnózu znala jenom třeba z toho filmu Kouzelný dům. A nebo z
televize, kde vám strčí do ruky cibuli a tvrdí, že to je mandarínka a ty lidi
říkají: ono je to strašně dobrý (opět hysterický smích) a strašně to voní, je
to mandarínka. Jenže tady to nebylo vůbec to vono. Rozhodně mi nevykládal, že mám v
ruce mandarínky nebo něco takovýho. Nic. Každý slovo jsem slyšela. Když jsem k
němu přišla, tak jsem mu řekla: připadám si jako velice hluboká studna (hysterický
smích) plná odpadků a ty odpadky jsou vzpomínky a myšlenky, který mě prostě --
říkám tomu hnůj. Kydají na mě hnůj. Na dně, pod tima odpadkama bylo takový
malinkatý podvědomí, který mi nemohlo pomáhat, protože to bylo zabalený tím
hnojem.
TTT Možná byste mohl, pane doktore, dopovědět ten příběh paní
Marty Brabencové, která změnila úplně svůj život.
ZZZ Všechno dopadlo dobře jako v každý správný pohádce, takže
paní Brabencová začala po čase přicházet k tomu závěru, že by měla dělat spíš
to, co chce ona a ne to, co jí bylo vnucováno nebo co -- dalo by se říct okolnostma
byla nucena dělat. Dělala redaktorku --
TTT -- v nakladatelství.
ZZZ -- v nakladatelství, ale zase. Chtěla dělat redaktorku jinýho
oboru. Chtěla dělat redaktorku výtvarnou, ale k tomu se v podstatě nikdy nedostala.
Čili pořád v ní byl určitej pocit nespokojenosti nebo nějakýho nesouladu s tím, co
dělá. Začala dělat loutky --
TTT Téměř profesionálně. No jak mně vyprávěla, tak je nesmírně
šťastná, když ráno vezme do ruky dláto, hoblík. Z té emotivní výpovědi je
patrné, že jsme jenom lidi. Jsme citliví. Zdaleka nejsme tak silní, jak se možná
stavíme vůči okolí. Co můžete říct o tom změněném, o tom nastřádaném
lidském vědomí? Co nám brání žít bez trápení?
ZZZ Do určitý míry si to trápení způsobujeme sami, protože když
umožníme druhým nebo i sami sobě, abysme dělali něco s čím niterně nesouhlasíme,
tak vlastně jsme sami sobě tvůrci tohodle nepříjemnýho pocitu. Čili -- člověk
samozřejmě v životě nemůže dělat jenom to, co by chtěl dělat. Musí dělat třeba
kompromisy, ale měl by udělat to, že se postupně dostává k tomu, co je jeho
podstata. Čili takový ty nánosy, který získáváme v průběhu života a určitým
způsobem nás jakoby zabřemeňujou. No tak poznat, co je to za nánosy, poznat, že
chceme úplně něco jinýho nebo podstatně něco jinýho než to, co děláme a pracovat
na tom, abysme se dostali pokuď možno k tomu, co chceme.
TTT Ujasněme si ještě pojmy nebo kategorie. Souhlasíte, že v
jistém smyslu můžeme dát měřítko mezi vědomí a mysl.
ZZZ Mysl je mnohem širší pojem.
TTT Tak a to je to, co od vás chci teďko slyšet. Co to je za zázrak
nebo co je to vlastně za sílu, mysl?
ZZZ Určitej program nebo řídící prvek každý živoucí bytosti. Je
to ta nejvyšší instance, která v nás je. A vědomí je jeho součást. Vědomí je --
to je ta uvědomovaná součást mysli. Ta mysl je mnohem širší. Patří tam i to
nevědomí nebo podvědomí. Kdežto to vědomí je to, co vnímáme teď a tady, co si
uvědomujeme, o čem víme a co jsme schopni víceméně vědomě kontrolovat, vědomě
ovlivňovat. Kdežto mysl obsahuje i složky, který si neuvědomujeme nebo si je
uvědomujeme zprostředkovaně a nejsme často schopni ty složky nebo ty proudy, který
jsou v mysli vědomě ovlivňovat nebo ani je nepoznáváme. Je tam jakoby v nás něco
nepoznanýho, nepoznatelnýho, který vnímáme jenom skrze náznaky skrze symboly nebo
prostřednictvím snů nebo prostřednictvím pocitů, prostřednictvím řeči těla.
TTT Snad co existuje lidstvo byly tady ty tendence vždycky z nějakých
důvodů si navodit změnu vědomí.
ZZZ Změna vědomí je něco, co je přirozený, protože my fungujeme
spíš jako systém, kterej je dynamickej. To znamená, že nemáme neustále stejnou
náladu. Naše pocity se střídají. Čili jednou jsme víc aktivní, jednou méně. Jsme
víc bdělejší, méně bdělejší. Čili v průběhu 24 hodin se střídá takovej
výraznej systém spánku, bdění. Čili to už jsou kontrasty, kdy to vědomí se mění
přirozenou cestou a jestliže člověk potřebuje nebo chce se rozvíjet, tak ten rozvoj
má určitej -- určitej průběh. Jsou tam určitý fáze, kdy je potřeba -- v etnologii
se tomu říká rituály přechodu, když se hovoří o vývoji lidského jedince v čase.
Kdežto i naše psychika má určitý rituály přechodu. Jestliže chceme třeba změnit
obsah svýho vědomí nebo jestliže si chceme odpočinout, tak musíme udělat určitej
rituál, určitou změnu, která nám umožní tady fungovat jiným způsobem a díky tomu
jakoby přechodovýmu stavu se může dosahovat i trvalejších změn.
TTT Teď už tedy co je hypnóza, která je vaším hlavním profesním
zájmem?
ZZZ Já radši používám slovo trans, protože slovo hypnóza --
jednak tedy to má ten nádech z toho řeckého názvu hypnos, což byl bůh spánku a my
dneska se na tu hypnózu díváme trošku jinak než dřív. Čili hypnóza není spánek,
ale proto já raději používám ten pojem trans, což je širší pojem do kterýho
jakoby užším pojmem spadá hypnóza. Takže ten trans je vlastně určitej stav, kdy
naše vědomá mysl funguje jiným způsobem než když jsme plně vědomí a aktivní.
Dejme tomu, abysme si to trošku usnadnili, tak když jsme víceméně duševně zdraví,
jsme v pořádku, jsme aktivní, nespíme, tak jsme při vědomí. A ten stav mezi tím
vědomím a spánkem můžeme nazvat transem nebo -- dejme tomu -- hypnózou. Samozřejmě
není to přesný, ale přibližně je ta asi něco takovýdleho, že se v tom stavu
hypnózy nebo stavu transu mění fyziologický fungování člověka, hlavně fungování
mozku --
TTT Aha.
ZZZ -- a mozek řídí další části těla. Čili mění se i
fungování těla. Čili je to takovej velice složitej proces, kterej se projevuje
různejma vnějškově pozorovatelnejma projevama a subjektivně, vnitřně to můžeme
prožívat prostřednictvím toho vnitřního prožívání svejch pocitů nebo toho, co
vnímáme sami v sobě.
TTT Jak mají k sobě blízko hypnóza a sugestibilita.
ZZZ Hypnóza je určitej výsledek, kterej vytváříme
prostřednictvím sugescí a každej z nás je určitým způsobem vnímavej na sugesci.
Někdo víc, někdo méně. Čili ta míra tý citlivosti na sugesci je označovaná jako
sugestibilita. Sugestibilita je do určitý míry vlastnost, která je víceméně
vrozená, ale zase záleží na tom, co za sugesci považujeme. Já jsem spíš
přívržencem toho, že vlastně jakýkoliv působení dvou lidí, ať se jedná o
normální rozhovor dvou lidí, kteří vůbec o hypnóze nic nevědí, tak tam je
obsaženej sugestivní prvek. To, že jsou ty dva lidi pohromadě, je vzájemnej proces
ovlivňování samozřejmě víceméně na nevědomej úrovni. To ovlivnění děláme
vlastně prostřednictvím sugescí. A ty sugesce můžou bejt buď tím, že něco
říkám. Když budu říkat: vaše oči se občas zavřou nebo vaše víčka se
zavírají, tak to už je do určitý míry sugesce, ale může bejt sugestivní třeba
to, že určitým způsobem jeden na druhýho působí mimoslovně. To znamená třeba
změnou polohy těla, změnou polohu hlavy. Vlastně nepřímo jakoby podvědomě
ovlivňuje toho druhýho a často, dá se to i vysledovat, dá se to vědecky dokázat.
Čili je to jakoby mimoslovní sugesce.
TTT Vy jste svým vzděláním psycholog.
ZZZ Ano.
TTT Ani psychologie nepřestává usilovat o své uznání. Jak
vnímáte její současné postavení vzhledem k vědě? Pokud teda budeme brát vědu --
vědu za to, co je jedině platné, uznávané, protože prokázané.
ZZZ No, tady to je velice složitý. Psychologie jako taková je věda
na pomezí filosofie, sociologie, biologie. Je tam průnik různejch oborů. Samozřejmě
lidská psychika je velice složitá a studium lidský psychiky je obtížný, protože
člověk studuje sám sebe. Že jo? V psychologii je hodně subjektivního, protože se
pracuje se subjektivitou a proto je hodně proudů, který se často vzájemně hodně
popírá., Třeba v psychologii byly tendence, aby psychologie byla učiněna vědou, tzv
behaviorismus, kdy se chtěla psychologie stát jakousi fyzikou duše, že vlastně si
brala inspiraci z fyziky, experimenty a exaktní přístupy. A nakonec to skončilo tak,
že ten behaviorismus zkoumal jenom to, co je objektivně pozorovatelný a úplně odsunul
to vnitřní, to prožívání. Nakonec ten behaviorismus se k tomu prožívání dostal,
takže behavioristi už dneska taky zkoumají sny, který jsou velice subjektivní. Takže
ač se ten trend prosazoval v tom smyslu, aby psychologie byla co nejvíc přiblížena
přírodním, vědám, tak přesto ten subjektivní faktor tam nějak překážel a --
TTT Věda a naproti tomu to, co je teda považováno za nevědecké,
lidi oslovuje, ať už je to astrologie, třeba numerologie, psychotronika nebo
biotronika. Kdo tady koho ohrožuje?
ZZZ Já si myslím, že ohrožujou tu vědu ty, který tvrdí, že jsou
vědci. Takhle! To je trošku nadsázka, ale já -- co se týče mýho jakoby
filosofickýho zaměření. Já jsem spíš přivržencem konstruktivismu. To znamená,
že vycházím z toho, že každej máme svoji pravdu, že existuje množství pravd,
který jsou závislí na nositeli tý pravdy, že ta pravda je určitým způsobem
vytvářená tím, kdo tu pravdu sděluje. To, co pro jednoho je absolutní pravda, to pro
druhýho může bejt absolutní nonsens, nesmysl. Takže tady je důležitý to, jak je
užitečný to, co si nosíme ve svý mysli, ve svý hlavě. Jestliže konstrukce, který
nosíme ve svý hlavě jsou pro nás užitečný a fungujou užitečným způsobem
vzhledem ke světu mimo nás, tak to je pravda užitečná. Kdežto, když někdo nosí
konstrukce, který mu přinášejí nepříjemnosti, tak potřebuje -- často to sám
deklaruje -- potřebuje změnu tý konstrukce. Čili jestliže člověk funguje ve
světě, ale je spokojenej, tak to znamená, že v jeho mysli funguje dobrej model světa.
Kdežto když je někdo nespokojenej se sebou a se světem kolem sebe, tak to znamená,
že v jeho mysli není užitečnej, není spolehlivej model světa, protože my vlastně
nejsme schopni přímo nazírat svět jako takovej, ale my o světě můžeme přemejšlet
jenom skrze naše vnitřní modely. Takový přiblížení toho, z čeho já vycházím a
co tedy potom prakticky uplatňuju, když pracuju s klientama prostřednictvím hypnózy.
Já nikomu neobrátím jeho svět na ruby, ale já se snažím, abych do jeho modelu
světa vnes nový prvky, který mu můžou umožnit, aby on si vytvořil změnu toho
modelu a na základě svého změněného modelu potom funguje ve světě. Takže je
spokojenější.
TTT Co prožívá člověk v tom transu? Když je v transu a kam až s
ním můžete v té hypnóze jít.
ZZZ Jeden z mýtů je, že -- jeden pól je, že hypnóza neexistuje a
druhej pól je, že hypnóza je to, co z člověkem udělá -- nebo z člověka udělá
loutku. Ani jedno podle mě není pravda. Hloubka transu nebo ten trans jako takovej
působí do tý míry, dokud to nevědomí je ochotný přijímat ty podněty. A jenom to
nevědomí je rozhodující v tom, jestli bude někdo manupulovanej nebo nebude.
TTT A to je u každého jinak, ta schopnost?
ZZZ Každej má jinou míru. Někdo je spíš člověk, kerej tomu
vnějšímu tlaku vyhoví nebo -- nebo ten vnější tlak není schopen odblokovat, a
někdo naopak má větší míru, větší takovou houževnatost, větší odpor vůči
těm podnětům z vnějšku. Ale zase je to vázaný na to, o čem jsem mluvil před
chvílí. Je to daný tím, jestliže já dám určitej podnět klientovi a ten podnět
zapadne do prázdného okénka, čili je to v souladu s jeho modelem světa, tak to
přijme, tu sugesci třeba nebo ten podnět. Když naopak já dám podnět, kterej
nezapadne, tak to není akceptovaný, není to přijatý, ten podnět. Tudíž to je
jakoby hluchá sugesce. Čili, co já musím dělat pro to, aby klient došel k tomu, co
on chce, protože to já nemůžu vědět. I když klient řekne, co chce, tak já nevím,
jestli je to pravda, jestli to chce takto. Von to -- von může chtít -- chtít něco
jinýho než řiká nahlas.
TTT Hm.
ZZZ Čili já v podstatě musím vytvořit takovou nabídku, aby
zapadala do prázdnejch okýnek a v tom případě to je užitečný pro klienta.
TTT Hm, to musí být asi hodně těžké navodit tu vzájemnou
důvěru, to asi --
ZZZ To je základ. Tomu říkáme raport. Raport je vlastně to, že
nejdřív se musí vytvořit určitý klima, určitá atmosféra mezi těma dvěma lidma.
A jestliže ta atmosféra je atmosféra důvěry, atmosféra spolupráce, potom to
funguje.
TTT Já myslím, že tady je jednak ta obava, že člověk neví, co se
s ním odehrává. Já sama jsem si před časem dovolila v článku Hypnotizér určitou
nadsázku, protože jsem si říkala, co vlastně se to s člověkem dělo. Vám se to
nelíbilo jako odborníkovi. Máte pravdu, ale lidi si třeba myslí, že budou nějakým
způsobem užiti, že s nimi se bude ten hypnotizér bavit -- nebo ten lékař se s nimi
bude bavit o něčem, co se jim třeba nelíbí nebo tak, ale taky že se třeba
neproberou nebo ještě horší mýty existujou.
ZZZ No, to je dost častý, tady to, že se někdo z hypnózy neprobere.
To je vopravdu mýtus, protože, jak se každej probereme ráno ze spánku -- pokud v tom
spánku zrovna neumřeme -- tak se můžeme probrat z hypnózy. Kdybysme vzali třeba
situaci, že máme interakci -- je teda hodně hluboce ponořený jedinec v hypnóze, těm
říkáme somnambulové, to je člověk, který vyplní v podstatě všechny sugesce až
na ty, které by ohrozily jeho život, tak je možný, že kdyby hypnotizér tohodle
člověka nedehypnotizoval, to znamená, nechal by ho v hypnóze a odešel by, tak ani v
tomto případě by se nestalo, že by ten člověk udělal něco, co ho ohrozí, pokuď
by nechtěl něco udělat. Sebevrah spáchá sebevraždu i když není v transu a stejně
tak ten somnambul, pokuď by nechtěl spáchat sebevraždu, tak to neudělá. Čili
neohrozilo by ho to, že je v transu, že je v hypnóze. On by moh reagovat těmahle
formama: Buď by se sám z hypnózy probral, jo?, a tím vlastně by ta hypnóza skončila
bez jakýkoliv dehypnotizace, nebo by usnul, přešel by z hypnózy do spánku tak, jako
usínáme večer a po nějaký době by se probudil a byl by normálně probranej z
hypnózy. A nebo prostě ten stav hypnózy by nebyl stavem hypnózy. Čili jiný možnosti
tady nejsou.
TTT Nehrozí tady taková škodlivost třeba, návyk, návyk,
závislost.
ZZZ To se taky hodně popisuje v literatuře, závislost na
hypnotizérovi nebo závislost na hypnóze. Já už hypnózu dělám 20 let. Mně se
stalo, že se někteří klienti -- nebo spíš jsou to klientky -- staly jakoby
závislí, ale to není otázka hypnózy, ale otázka normálního lidskýho vztahu.
-----------------------
TTT Pusťme, pusťme teď ke slovu studenty teologické fakulty Šárku
Kostkovou a Vratislava Vojtu a Jiřího Zbořila.
XXX Š. Kostková Reinkarnace záleží i z hlediska jakého
náboženství se to pojme. Třeba u buddhismu, tam to funguje jako -- že jo -- ta karma.
XXX Kdosi cosi neslyšitelného v pozadí
XXX Š. Kostková No jo, ale v podstatě jo, ale když člověk má tu
karmu špatnou a nějak plnou hříchu, tak prostě se to sune dolů a já nevím. Já si
myslím, že v podstatě i v tom křesťanství by se dala najít jakási paralela, že v
podstatě taky na základě toho, jak se chováme v tomto životě tak jako ňák, ten
jakýsi život potom tam je. Esi ňáká ta věčnost, boží království. Já nevím,
nevím jako to nevíme nikdo. V podstatě esi i tak trošičku neseme něco odněkud jako
z dřívějška. Hlavně si myslím, že jako ta duchovní síla je tak strašně veliká,
až je -- jestliže i ten Bůh stvořil tu duši a nás jako -- jako bytosti duchovní,
tak by tím nemohl plýtvat natolik, aby pro každého toho jednotlivého tvora měl nový
ten náboj, že to prostě nejde, že se to musí někde kumulovat a zase rozpouštět ven
jako. A zase vracet těm lidem. Otázka je třeba, jakou formou, jestli se nám vrací
opravdu to naše Já minulé nebo si to bereme z toho celku nějakého, z té zásobárny.
XXX Mužský hlas Já jsem měl dojem, že ta reinkarnace nemá jeden
rozměr, co má o křesťanství. Totiž my když se bavíme o jakémkoli směru novém, o
trém lidi chtějí slušet a ke kterému se přidávají, tak je to proto, že ti lidi v
tom vidí nějakou naději. Nikdo nedokázal to, že v reinkarnaci ta naděje je, vzhledem
k tomu, že -- já mám pocit, že ta hodnota lidskýho života ztrácí v tom právě,
že se ten život opakuje, že člověk, když je lepší a já nevím -- přestoupí do
nějaký vyšší formy, když není tak dobrej nebo ,když zkazí ten život, tak
přestoupí do nějaký nižší formy a jakoby byl důležitej prostě nějakej cyklus
životů, zakončenej v tý nirváně. Ovšem ta hodnota toho jednotlivýho života
prostě jakoby se ztrácela, jakoby ten jeden život v tom neměl hodnotu.
XXX Jiný mužský hlas Pro mě reinkarnace je zcela běžná
(checheche) a když tohle řeknu před svýma kolegama, křesťanama, tak těm vstávají
vlasy hrůzou na hlavě většinou, ale já bych k té hodnotě života -- já si myslím,
že právě reinkarnace jí dává trochu vyšší smysl, protože, pokud člověk žije
jenom jednou, tak když si vezmeme rozdíly -- já nevím -- ňákej bankéř tamhle v New
Yorku a rozdíl nějakýho hlasem umírajícího černocha v Africe, a pak se lidi ptají,
kde je ta spravedlnost. Já si myslím, že reinkarnace je jakási -- lidi to většinou
berou negativně, že -- za trest, ta bytost je v dalším životě trestaná. Já to beru
jako výchovu, že prostě něco si neuvědomila v tom minulém životě, něco udělala
špatně, tak v tom dalším životě si to musí uvědomit. Na druhou stranu zase tady
dneska, když se podíváme na relativitu času, tak je těžko mluvit asi o reinkarnaci v
pravém slova smyslu, že by za sebou ty životy navazovaly. Je také možné, že já
žiju v tuhle chvíli tady a současně v touhle doby někde ve čtvrtým rozměru může
žít taky a v jiným životě. Pokud teď vezmeme život jako se o tom říká, že
prostě svět je holografický, a já za sebe můžu říct, že reinkarnace je pro mě
běžná věc a že to není nic, co by se mělo úplně zatratit.
TTT Reinkarnace znamená převtělení a jinak jde tedy o představu,
že životní substance duše je věčná a že vtěluje se vždycky do nových forem
života. Jak se nezeptat někoho, kdo jde ta hluboko do lidských duší. Jakou s tím
máte zkušenost vy, co se od lidí dozvídáte?
ZZZ Já jsem podmíněnej svojí filosofickou konstrukcí, takže já k
tomu mám takovej přístup -- já osobně na to moc nevěřím, že to, co produkujou
někteří klienti, je produkce jejich minulých životů, ale pracuju s touhle technikou
v podstatě jakoby -- klienti tomu říkají, že chtějí minulý životy. Takže pracuju
s touhle technikou minulých životů. Ono to ne s každým, kdo o to požádá, funguje,
jo? Já mám zhruba takovou statistiku: ze 100 klientů to funguje u 20ti, u 25ti. Tak asi
jedna 1/4. Zajímavý je, že když klient prožije něco, o čem on je přesvědčen, že
je to minulej život, tak to dycky má léčebnej účinek. Víra v mej terapeutickej
účinek to má. Já nikomu neříkám, že tomu nevěřím nebo jak. Já s touhle
technikou pracuju tak, že klient požádá sám o tohle, a nebo já mu to nabídnu, pokud
-- z hlediska typu jeho problému mám pocit, že je to pro něj užitečný.
TTT A není vám na tom nápadné, pokud se budem o tom bavit, tak mě
vždycky první věc, která u toho napadne, že ti lidé, kteří se dostali až tak
daleko, jakoby do minulých životů, vždycky byli někým výjimečným, někým
slavným. Nikdy to nebyli úplně obyčejní lidé. Co vypovídají vám?
ZZZ Já jsem většinou zažil tady ty věci, že to byli císařové,
králové --
TTT No právě.
ZZZ -- ale zas nedá se říct, že by byli jenom takhle šťastni a
úspěšní. Jsou tam často i čarodějnice na hranicích. To je velice častý téma. Je
určitá kategorie reinkarnačních zážitků nebo snů, kdy ten člověk v tom
předchozím nebo x-tým životě minulým umírá. Vždycky je tam nějakým způsobem
ten stav ante finem. To znamená, že ten sen, reinkarnační sen, vždycky vyjadřuje
něco, čím končí ten předchozí život nebo některé z těch minulejch životů.
Vono to tam je vyjádřený jako že ten člověk najednou neví, najednou je tma. Tam
není vždycky vyjádřený, že tohle je smrt jednoho z mých předchozích životů, ale
dost často to tam jakoby navozuje tenhle pocit nebo tenhle závěr.
TTT Říkal jste, že na to tak moc nevěříte, takže v co vlastně
věříte vy? Jak se vyrovnáváte s takovou tou částí toho tajemna, toho skrytého,
esoterikého, co souvisí i s hypnózou a nebo s duší lidskou, protože my oba jsme
vyrostli nebo byli vychováni ve světě materialistickém.
ZZZ Tajemný je to, co člověk za tajemný považuje. To je naše
vnitřní forma, něco, co si vytváříme sami v sobě. Do dneška jsem fascinovanej
případem jedný dívenky. Ta pořád věří na čerty. Ona si vytvořila konstrukci
čerta -- tomu se odborně říká externalizace. Je to něco, co máme v sobě, ale my to
jakoby metaforou, metaforicky vytáhneme ze sebe, abysme to mohli popsat a potom se to
stává vlastně strašákem proti tomu nositeli. Takže to jsou velice složitý stavy.
Psychologicky nebo psychopatologicky se hovoří o tzv. disociaci, že naše mysl je
schopná se rozprasknout na X částí a ty části se dočasně oddělí, nebo když je
to choroba, tak ty části se oddělí trvale a jakoby v jednom člověku bylo víc
osobností. V jednom těle je víc myslí, víc psychik. Na co já věřím? Já věřím
na to, že si v svý hlavě nosim model vnějšího světa a sebe sama a tím se řídím.
Někdy mi to vyhovuje, někdy mi to nevyhovuje, ať s tím souhlasím nebo nesouhlasím,
můžu s tím něco dělat do určitý míry, když bych chtěl změnit ten model, ale
abych ho změnil, tak je to velice složitý a náročný. Takže to nejde rychle. Takže
tohle já považuju za to, čemu já věřím. Věřím tomu, že věřím, že si ten
model nosím v hlavě.
Znělka
XXX Hlasatelka Vyslechli jste třetí část 5ti-dílného cyklu Věda
proti pavědám. Hostem pořadu Heleny Tyburcové byl klinický psycholog dr. Jiří
Zíka. V zítřejším pokračování dostanou slovo astroložka dr.
Marie Svobodová, astronom dr. Jiří Grygar a PhDr. Zdeněk Neubauer. To bude v
premiéře v 9 hodin ráno, v repríze pak odpoledne v půl páté.