Jaromír Plášek

(pozn. editora: tento článek vyšel původně v čísle 1/1998, str.1, časopisu "Pokroky matematiky, fyziky a astronomie", pouze s drobnými korekturami)

Hahneman a další nadšenci na sobě později vyzkoušeli účinky většího množství látek rostlinného původu i četných solí, minerálů a kovů. V souladu s principem podobnosti hledali nové léky. Reakce zdravých jedinců na zkoušené látky byly popsány v nejdůležitější homeopatické knize, která se jmenuje Materia medica homepatica. Tato kniha (přesněji její modernizovaná verze) je homeopatům klíčem k ordinování homeopatických léků. Homeopat se podle seznamu příznaků uvedených u jednotlivých látek snaží nalézt preparát, jenž je v souladu s příznaky choroby jeho pacienta. Zjednodušeně řečeno: například heřmánek pravý je používán v podobě homeopatických pilulek při kolikách a nadýmání z toho důvodu, že jeho koncentrovaný výluh vyvolává koliku zažívacího traktu.

Způsob přípravy a stupeň ředění "léků" patří k největším podivnostem homeopatie. Účinná látka, například výluh z léčivé rostliny, kterému se říká matečná tinktura, se počne opakovaně ředit lihem nebo vodou, nejčastěji v poměru 1:100. Po každém takovém tzv. centesimálním ředění následuje intenzivní protřepávání roztoku (tzv. dynamizace). Nejlepší je protřepávání ruční, bez použití motorem poháněných strojů, neboť během dynamizace se prý v léku ukládá "živá síla", či přepisuje a množí "léčivá informace", původně obsažená v matečné tinktuře. V duchu této logiky je lék tím silnější, čím více dynamizací má za sebou, neb se v něm "uložilo více informace". Z hlediska chemie vypadá vše trochu jinak. Zopakujeme-li ředicí proces například dvanáctkrát, dostaneme přípravek o potenci C12. Není těžké spočítat, kolik molekul účinné látky v naředěném preparátu zbylo. Jednu jedinou z nich bychom mohli najít nanejvýš v jedné z asi deseti kávových lžiček potencovaného medikamentu (uvedený odhad vychází z předpokladu, že jejich koncentrace v matečné tinktuře byla zhruba 10-3 mol.l-1). Při potencích kolem C60 bychom jednu molekulu z původní matečné tinktury museli hledat v "kapce" rozpouštědla o průměru rovnajícím se několika milionům průměrů jádra naší Galaxie. Potence C60 však ani zdaleka nepatří k největším ředěním, s nímiž se v homeopatické praxi můžeme setkat. Existují dokonce léky o potenci C1000!! Tím ale výčet homeopatických podivností ještě není u konce. Ředěním ve vodě se připravují "roztoky" i z tak málo rozpustných nerostů, jako je například oxid křemičitý.

Dnešní homeopati jsou si na rozdíl od Hahnemana paradoxu vysokých ředění dobře vědomi. Nevidí v něm však nic, co by vylučovalo možnost přímého působení homeopatik na lidský organismus. Hahneman mluvil o jakési živé síle. Jeho pokračovatelé se odvolávají na podobně neurčitou abstraktní informaci, která prý se přepisuje z matečné tinktury do homeopatického léku, který ji pak předává dál do chorého organismu. Za touto představou se skrývá řada značně bizarních "teorií", jejichž kritický rozbor lze nalézt jinde, viz např. [4,5]. Nejproslulejší z nich je představa o "paměti vody", jež je dědictvím nechvalně známé Benvenistovy aféry. Roku 1988 byl v časopise Nature publikován článek, v němž se tvrdilo, že homeopatické roztoky protilátky proti imunoglobulinu IgE mají prokazatelný biologický efekt na bazofilní granulocyty (což je jeden druh bílých krvinek) i po zředění na C60 [6-9]. Jeden z autorů této práce, francouzský imunolog profesor Benveniste, vyšel vstříc recenzentovi, toužícím po vysvětlení podivného experimentu, a doplnil diskusi ad hoc smyšlenkou, že informace o molekulách protilátky zůstává uložená v podobě pozměněné struktury vody.

Ponechejme však na pokoji absurdní ředění homeopatických preparátů i naivitu "informačních teorií", neboť posláním homeopatie je prý pomáhat nemocným, nikoli vysvětlovat, jak a proč léčba působí. Musíme si totiž poctivě přiznat, že každý trochu schopný homeopat nám může předložit několik příkladů úspěšně vyléčených pacientů, u nichž klasická léčba údajně nevedla k žádným výsledkům.V souvislosti s tímto se dostáváme k velice složitému komplexu problémů, o nichž se čtenář může detailně poučit v nedávno vydané knize [4]. Medicína zná případy spontánního upravení stavu pacientů působením jejich psychiky. Poměrně častý je také efekt placeba, kdy je pozitivní změna stavu pacienta navozena jeho vírou, že dostává velice účinný lék. Placebo však nedokáže odstranit tak zásadní funkční poruchy orgánů, jako je například cukrovka nebo ischemická choroba srdeční. Ostatně na léčení takových chorob se současná homeopatie, prováděná lékaři, vůbec neorientuje. Nejvíce úspěchů slaví u lidí s neurotickými obtížemi a trpícími chorobami neurovegetativního původu, v jejichž počátcích lze vystopovat dlouhodobě působící stres. Podstatnou skupinu pacientů úspěšně léčených homeopatiky navíc představují lidé nespokojení s průběhem léčení metodami klasické medicíny. Zpravidla se přitom nejedná o objektivní hodnocenívlastní léčby, nýbrž o pouhou reakci na profesionálně odtažitý přístup lékaře k pacientovi, bez patřičného zájmu o jeho osobní problémy a strach z choroby.

V přiznání existence positivních kasuistik bychom však neměli vidět oslavu homeopatie a nezvratný důkaz přímé účinnosti homeopatických preparátů na lidský organismus. V podstatě nebyly provedeny žádné terapeutické pokusy s homeopatiky dle kritérií běžných pro testování léků. Ojedinělé studie trpí závažnými nedostatky statistické analýzy výsledků, kvůli kterým je nelze považovat za popření efektu placeba [5]. Zbývá odpovědět na otázku, zda zmíněné kasuistiky nejsou alespoň dostatečným důvodem ke vstřícnému přístupu k homeopatii. Jsem přesvědčený, že nikoli, a to z velice prosté příčiny. Neurotické obtíže či psychosomatické poruchy mívají obvykle velice konkrétní kořeny. Cestou k jejich trvalé nápravě může být jen solidně prováděná psychoterapie, během které se pacient naučí porozumět své duši a osobním problémům. Šálivý efekt, následující podávání homeopatických pilulek, které homeopat vybírá v souladu s obskurní Hahnemanovou typologií, nelze považovat za trvalé a skutečně účinné řešení.

Koncem roku 1995 vyšel v časopise Mladý svět rozhovor s předsedou Akademie věd ČR. Profesor Zahradník v něm bezvýhradně zavrhl nevědecký přístup homeopatů k vysvětlování příčin chorob lidského těla a k jejich léčení. Následovala bouřlivá reakce příznivců homeopatie. Vědci byli obviněni ze zaslepenosti a z neschopnosti objektivně posuzovat nové objevy. Ing. Janča, jeden z čelních představitelů české alternativní medicíny, dokonce nechal svoji rozhořčenou polemiku zveřejnit v Mladém světě s titulkem Jen hlupák ví vše. "Její princip (rozumí se princip homeopatie) lze lehce vysvětlit lidem s objektivním myšlením, kteří jsou schopni přijímat i jiné skutečnosti než ty obecně uznávané. Takoví lidé jsou ovšem v našich tzv. vědeckých kruzích mimořádně vzácní," tvrdil čtenářům Mladého světa. "Skutečný vědec přece nikdy nemůže bez předchozího studia problému o něčem prohlásit, že je to nesmysl. V dějinách lidstva a medicíny je bezpočet případů, kdy se takzvané nesmysly staly skutečností."

Přečtěte si ještě jednou pečlivě poslední větu tohoto citátu. Jedná se o velice oblíbený způsob obrňování iracionálních rádobyteorií proti vědecké kritice. Ano, v dějinách vědy skutečně existuje mnoho velkých objevů, za nimiž stáli heretici, kteří se nebáli jít proti převládajícímu duchovnímu proudu své doby. Koperník se svým revolučním vysvětlením pohybu hvězd na nebeské sféře je snad nejznámějším příkladem. Kacíři byli Darwin i Schlieman, který objevil Tróju. Lze však z toho vyvozovat, že libovolný nápad, který je ve zjevném rozporu se současnými vědeckými poznatky, je a priori geniálním objevem, který určitě ovlivní budoucnost vědy? Za velice pošetilého bude nejspíš považován každý, kdo by dal na tuto otázku kladnou odpověď. Historie totiž zná i příběhy vědců, kteří mrhali energií v marném boji za své omyly. Patřil k nim například i slavný vynálezce Edison, který věnoval nemálo času konstrukci přístroje na domlouvání se s mrtvými. Vedle vědců, kteří se jen docela prostě mýlili, se navíc někdy vyskytli též lidé nečestní. Třeba sovětští "vědci" Lysenko a Lepešinská, kteří šířili dialektický materialismus v biologii odmítáním zákonitostí mendelovské dědičnosti. Z ideologických důvodů publikovali z spoustu "objevů", které byly pro biologii stejně nestravitelným soustem, jaké pro ni dodnes představuje idea homeopatického léčení. S přičiněním komunistické moci byla lysenkovština začleněna do podivné sovětské "biologie" navzdory tomu, že ji výsledky seriózních experimentů přesvědčivě popíraly.

Kam ale zařadit Hahnemana. Byl či nebyl jasnozřivým rebelem ve službách pokroku? Podívejme se na jeho stěžejní dílo, Organon racionálního léčení (1810), v souvislostech daných stavem tehdejší medicíny. Pouštělo se žilou a léčilo drastickými klystýry. V podstatě nebylo vůbec známo, co určuje farmakologické vlastnosti léčiv ani hojně používaných léčivých bylin. Dávkování některých "léků" jeho doby nám dnes připomíná spíše pokusy o neúmyslné travičství než opravdové léčení. Nebyly ještě položeny základy patologické anatomie ani patologické fyziologie. Nikdo nic nevěděl o biochemii a molekulární biologii. Dokonce představy o existenci atomů a molekul, které nám dnes připadají jako zcela samozřejmé, byly tehdy teprve ve stavu zrodu. Moderní věda je totiž mnohem mladší, než si občas připouštíme. Názor, že atomy různých prvků jsou kvalitativně různé a že se mohou spojovat ve větší celky, molekuly, vyslovil ruský učenec Lomonosov až v roce 1741, pouhých třicet let před začátkem Hahnemanových universitních studií. Definitivně a v dnešním smyslu byl však pojem atomu a molekuly zaveden až Laurentem o sto let později, ve 40. létech 19. století. Hahneman byl již dávno mrtev, když R. Wirchow (1855) začal učit, že medicína musí vycházet z buněčné teorie, čímž mimo jiné podnítil vytvoření nového oboru medicíny, zvaného buněčná patologie. Teprve roku 1877 publikoval R. Koch výsledky svého studia příčin sněti slezinné, čímž položil základ pro další vědecké zkoumání infekčních chorob a zahájení velice úspěšného boje proti nim, který nemalou měrou přispěl k pozdější vysoké prestiži vědecké medicíny.

Hahnemanovu homeopatickou ideu proto nemůžeme považovat za projev revolty proti metodám vědecké medicíny. Medicína opírající se o systematicky prováděný vědecký výzkum za jeho života prostě neexistovala. Kdyby mohl vědět vše, co by měli znát dnešní medici, homeopatie by nejspíš vůbec nevznikla. Zhruba dvacet let před vydáním Organonu dosáhl Edward Jenner v Anglii velkých úspěchů při zavádění očkování proti pravým neštovicím. Do všeobecného povědomí veřejnosti se dostalo, že propuknutí nemoci lze zabránit oslabenou nákazou. Můžeme se jen domýšlet, nakolik byl princip očkování inspirací pro učení o zákonu podobnosti a zákonu minimálních dávek. Jedno je však jisté. Zatímco Jennerovu očkování se během dvou staletí dočkalo úžasného teoretického zdůvodnění v podobě moderní imunologie, Hahnemanova tajemná "živá síla", pomocí které se snažil vysvětlovat působení svých zředěných léků, zůstala dodnes stejnou smyšlenkou, jakou byla v době svého vzniku.

V souvislosti s alternativní medicínou se objevila nejedna teorie hraničící až s mystikou (příkladem je esoterická psychologie, která homeopatické teorie "obohatila" o ideu abstraktní informace obsažené v homeopatických přípravcích [4]. Zastánci takových teorií obvykle odbývají jakoukoli vědeckou kritiku obviňováním vědců z omezenosti, která prý plyne z jejich materialistického pohledu na vesmír. Nemá smysl do omrzení opakovat, že když vědci odmítají považovat dědictví starověké a středověké mystiky za zdroj vědění rovnocenného s výsledky systematického vědeckého zkoumání přírody, nečiní tak jen kvůli svému materialistickému zaměření. Místo nekonečných disputací na toto téma nabízíme kriticky uvažujícím čtenářům jedno srovnání. Homeopatie a esoterická psychologie nejsou totiž jedinými myšlenkovými systémy, které stojí v opozici proti materialismu přírodních věd. Pro zajímavost si ukážeme, jak se od jejich zásadního odporu k vědě liší stanovisko katolické teologie. Dovolujeme si předpokládat, že tu bude sotvakdo podezřívat z tíhnutí ke zjednodušujícímu materialismu.

Pohled křesťanské teologie na hmotu vychází z aristotelské filosofie, konkrétně z jejího hylemorfismu. Dlouhou dobu byla ovládána názorem, podle kterého jsou všichni tvorové i věci neživé složeni z hmotné materie a formy, přičemž v člověku je tělo jako hmotná materia trvale určováno duší jako formou. Dnešní dogmatika ale zdůrazňuje, že ani z hlediska křesťanského učení již nelze opomíjet výsledky moderní fyziky ve zkoumání materie ani poznatky biologie, které podporují evoluční teorii. Teologické zamyšlení nad hmotou v přírodovědeckém poznání se pomalu obrací k závěru, že materia je veličina vzniklá aktem stvoření, která se může organizovat a měnit ve stále složitější podoby. Při hledání smyslu takových změn dospěl teolog W. Stegmüller dokonce k závěru, že materialistickou větu "veškerý duch je vpravdě materia" je třeba obrátit v tvrzení "všechna materie je potenciální duch" [10].

Názor současné křesťanské teologie na vědu zjevně není nepřátelský. Tato teologie je totiž pevně spojena se dvěma a půl tísíciletím vývoje evropské vzdělanosti, což se nedá říci o kořenech pavěd. Teologie proto moderní přírodovědu uznává jako úctyhodný plod evropské kultury, který v mnoha ohledech představuje nejpolehlivější sumu empiricko-racionálních poznatků o materiálním světě, ve kterém žijeme. Díky tomu teologie může, přestože monistický materialismus přírodních věd odmítá, mluvit o "úsilí jednu a tutéž skutečnost kosmu vykládat jednou z hlediska křesťanského dějinně spásného obrazu světa a jindy zase pod zorným úhlem fyziky, biologie, psychologie atd., aniž by si různé podoby pozorování navzájem odporovaly a navzájem se vylučovaly" [10]. Ve snaze, aby věci pro lidské bytí podstatné nebyly svévolně relativizovány, se dnes katolické křesťanství dokonce ústy papeže Jana Pavla II. přimlouvá za zvýšení prestiže vědy a podporuje vědce v odvaze bojovat proti iracionalitě: "Vědci sami se musí postavit proti protivědeckým a iracionálním proudům, které ohrožují současnou kulturu. Musí ukázat platnost vědeckého výzkumu a jeho etickou a sociální oprávněnost. Obhajoba rozumu je přednostním požadavkem každé kultury" [11].

Postmodernismus zastává názor, že vědecké poznatky jsou pouze jednou z možných forem vědění. To v konečném důsledku vede postmodernisty k závěru, že o světě nelze říci nic určitého [12-14]. Na jedné straně to byla samotná fyzika, která vytvořením teorie relativity a kvantové mechaniky navodila u některých filosofů pocit, že význam veškerých výsledků poznávání světa lidským rozumem je třeba relativizovat. Na druhé straně k postmodernistickým tendencím dnešní doby určitě nemalou měrou přispěl též pocit mnohých lidí, že poznatky, které hromadí fyzika a ostatní přírodní vědy, mají pramalý význam pro hledání smyslu jejich vlastních životů, a že věda nenaplňuje jejich bytostnou potřebu spojení intelektu s mystikou. Zanedbat bychom neměli ani strach některých lidí z moci vědy. Takový odmítavý emocionální postoj je podmíněný poměrně nedávnou zkušeností lidstva se zneužitím ničivé jaderné energie ve válce a skeptickým podezřením, že i jiné poznatky vědy by mohly být podobně zneužity. Často se v této souvislosti mluví například o rizicích genetiky. Pro postmodernistický způsob uvažování bývá nezřídka příznačná ochota přijmout určité teoretické modely ze subjektivních důvodů, nikoli pro jejich prokázanost a schopnost předpovídat nebo vysvětlovat, nýbrž aby posloužily jako politické nástroje [12]. Dalším zdrojem relativistivismu a protivědeckých postojů postmodernistů je pocit zklamání z toho, že vědecký způsob poznávání světa nezaručil automatický pokrok ve vývoji lidské civilizace. Z toho vychází šířící se mínění, že "novověký postoj založený na kultu objektivní poznatelnosti světa se ocitl definitivně v krizi".

Postmodernismus je více méně založen na předem dané nedůvěře k vědě. V rámci současné filosofie přírodních věd však pesimisticky orientovaný relativismus nepředstavuje zdaleka tak významný intelektuální proud, jak by se dalo soudit z opožděné české módní vlny. V mnoha ohledech ho převyšuje kritický racionalismus, představovaný v první řadě dílem Karla Poppera, jenž patří k ústředním postavám filosofie 20. století [15]. Před tvrzením, že pravda má relativní povahu, dal Popper přednost názoru, že libovolnou vědeckou pravdu je třeba posuzovat jen jako domněnku, která v budoucnosti může být nahražena domněnkou jinou. Zdánlivě se jedná jen o malý posun v hodnocení faktu, že u žádného z lidských poznatků o přírodě si nemůžeme být jisti, že je objektivní pravdou. Tento malý posun má však pro filosofii vědy nesmírně závažné důsledky. Naše vědění může systematicky narůstat jen tím, že se stará teorie změní v překonanou domněnku, nikoli tím, že na ni budeme pohlížet jako na relativní pravdu. Kritický realismus proto považuje za vědecké jen takové teorie a hypotézy, jež mohou být vyvráceny falzifikací: nalezením jevu, který bude v rozporu s důsledky vyplývajícími z teorie. Nesplnitelný ideál dokazování absolutní pravdivosti vědeckých tvrzení nahradil mnohem skromnějším požadavkem falzifikovatelnosti hypotéz. Tím se vyhnul riziku pesimistického relativismu postmodernistů, jenž se pomalu mění ve slepou uličku, na jejímž konci se skrývá riziko nihilismu a utlumení lidské tvořivosti.

Někteří z příznivců homeopatie celkem přirozeně podlehli pokušení vysvětlovat postmodernistickým relativismem i rozpor mezi názorem vědců a homeopatů na princip homeopatického léčení [2]. Neuvědomují si však, že zvraty paradigmat, které postmodernisty tolik fascinují, je třeba považovat za pouhý zdvižený prst, za upozornění, že "úspěch vědeckého bádání si vyžaduje oproštění od lidských emocí, kritickou nedůvěru ke všem textům a tradicím a jejich neustálou konfrontaci s rozumem a zkušeností" [12]. Všichni, kdož v mýtech o léčivé síle protřepávané vody chtějí vidět příklady postmodernisticky chápané plurality vědění, které jen čekají na příchod nových paradigmat, by si občas měli otevřít knihu Immanuela Kanta (1724-1804), nazvanou Sny duchovidcovy. Veliký filosof v ní kritizuje teosofii a spiritistiku. Říká, že metafyzické a teosofické domněnky jsou sice myslitelné, ale že tuto vlastnost sdílejí s mnohými bludnými výtvory pomatenců, a ukazuje, že jakmile se opustí pevná půda zkušenosti, lze přísně logickým způsobem dospět k nejpodivnějším tezím a systémům.

Jakých zkušeností by se měli přidržovat homeopaté? Především by neměli ignorovat poznatek, že lidské tělo se skládá z buněk, které spolu interagují prostřednictvím molekul. Dále je to efekt placeba, o němž Hahneman neměl ponětí. Teprve až se homeopatům podaří ukázat, že existuje homeopatický lék, jehož působení nelze placebem vysvětlit, mohou začít snít o změně paradigmatu. Zatím jsme se omezili se na úvahy o působení molekul a léků na buňky lidského těla a na efekt placeba. Na řadě nyní pohled z druhé strany. Zkusme si položit otázku, zda jsou falsifikovatelné například informační teorie homeopatů. Snadno zjistíme, že toto základní kriterium kritického racionalismu na ně nelze použít a že je tudíž nelze považovat za vědecké poznatky. Problém tkví v komunikaci, zejména v chatrném vymezení pojmů, které se v homeopatických "teoriích" vyskytují [4]. Otázkou komunikace ve vědě se systematicky zabývali novopozitivisticky orientovaní myslitelé Vídeňského kruhu [15]. Rudolf Carnap, který patřil k vůdčím osobnostem tohoto filosofického směru, upozornil ve svém spise Pseudoproblémy ve filosofii (1928), že nejrůznější metafyzicky zaměřené teorie bývají plné bezesmyslných výpovědí, pro něž je charakteristické, že obsahují slova, jejichž význam nemůže být vysvětlen, např. výrazy "duše světa" anebo "světový duch. Podle Vídeňské školy by smysluplné věty vypovídající o skutečném světě měly být verifikovatelné, což znamená, že různí pozorovatelé by měli být schopni ověřit nezávisle platnost svých tvrzení. Verifikace smyslu vět ale není možná tam, kde nejsou k dispozici obecně srozumitelné výrazy. Každá pseudověda, jíž taková jasnost výrazů chybí, nutně ztroskotává na problému komunikace. Zkuste nahlédnout do některého pojednání o homeopatii a posuďte sami, nakolik lze z hlediska jasnosti výrazů považovat za smysluplné věty o morfogenetických polích či o abstraktní informaci, která se přepisuje a množí při dynamisaci homeopactikýh roztoků.