PSYCHOLOGIE NEVĚDOMÍ
A KVANTOVÉ ASPEKTY MOZKOVÉ AKTIVITY

Petr Bob

Shrnutí:

Jsou prezentovány souvislosti mezi archetypy kolektivního nevědomí, psychickými komplexy a kvantovými stavy v mozku. Je vyslovena hypotéza o korelaci kvantových stavů v mozku s psychickými komplexy , které jsou komplexními důsledky projekce archetypů jež vystupují jako pořadatelé představ jejichž prostředníctvím se prezentují. Je ukázána pravděpodobná souvislost mezi kvantovými procesy v mozku a neuronovou synchronizací měřitelnou na EEG. Na základě těchto souvislostí je možné experimentálně a klinicky analyzovat a testovat hypotézu. Některé experimenty jsou spolu s psychologickými rozbory uvedeny. Rovněž je zmíněn problém lokalizace vytěsněných psychických komplexů v souvislosti s patologickými formátory jež se uplatňují jako epileptická ložiska.

1. Úvod

C.G. Jung spolu s W. Paulim studovali problematiku vztahů mezi jevy na kvantové úrovni a psychickými procesy. Tyto myšlenky se v kontextu současného vývoje v neurovědách, fyzice a psychologii zdají být neopomenutelné pro další bádání. Shrnutí některých souvislostí je cílem této práce.

2. Problém pozorování
V doslovu ke své práci "Teoretické úvahy o podstatě duševna" (1) C. G. Jung hovoří o komplementaritě vztahu vědomé a nevědomé úrovně psychické existence člověka. Zdůrazňuje zde skutečnost, že psychické procesy v úrovni již nepřístupné vědomí získávají charakter objektivní reality, která se, ale současně chová jako subjektivní realita tj. v její možnosti uvědomění. Platí to zejména například o nevědomých potlačených traumatech, které bývají často rozhodující objektivní faktor při rozvoji neurotických a psychotických poruch, a které často predeterminují člověka k opakování situací a vztahů, které s potlačeným traumatem významově souvisí. Například tyranizující postoj rodiče opačného pohlaví může ovlivnit vyhledávání partnerských vztahů podobného typu a to nevědomě tak, že se prezentuje jako "vkus" to jest schopnost zamilovat se do určitého typu partnera. V případě uspěšného analytického procesu a zaintegrování těchto autonomně působících psychických komplexů do vědomí tj. jejich uvědomění, např. na základě rozvzpomenutí na určité situace z dětství, dojde k nápravě tak, že se změní vkus výběru partnera v souladu s ostatními uplatňujícími se faktory. Nesoulad těchto faktorů měl za následek psychickou disociaci, tj. ono konstatované rozštěpení kdy si člověk ke svému zoufalství uvědomuje, že si není schopen vybrat sobě odpovídajícího partnera, spolu s rozvojem neurotických nebo psychotických příznaků, které patrně na významové úrovni nějak souvisí právě s oním potlačeným traumatem, a které se zřejmě mohou manifestovat i psychosomaticky v podobě nejrůznějších patologických příznaků.
Lze tedy říci, že psychické procesy v té úrovni, kde se ztrácí schopnost představivosti a lze zjistit jen vlivy, které mají pořádající vliv na obsahy vědomí nabývají objektivní povahy. Například tam kde si člověk "nedokáže představit" jak realizovat pro něj životně důležité přání a kdy na vědomé úrovni opakovaně selhává, dostává se do vleku objektivně jím hýbajících událostí, ztrácí kontrolu a možnost aktivního působení vědomí ("kdo má hlad i kůru jí").
Pořádající vliv určuje typický směr a průběh nevědomé psychické aktivity, která má zpravidla značně uniformní kolektivní charakter a to jak z hlediska kulturního, rasového či etnického a to jak v současnosti, tak i v minulosti, jak lze soudit z dokumentů uplynulých dob. Možnými projevy takovýchto nevědomých pořádajících faktorů jsou například: instinktivní chování (patern of behaviour), typická uspořádání představ (mýty, sny), nebo i jen obyčejné denní snění, které vede k vytváření představ a přání. Zpracováním těchto mytologických, klinických a obecně kulturně historických materiálů lze vytvářet představy určitých typů takovýchto pořádajících vlivů, či faktorů a systematicky je označit jako archetypy. Archetypy mají tedy charakter, který již není možné označit jako pouze psychický, ale nabývá rozměru objektivní (na psychice nezávislé) skutečnosti.
Podobným způsobem se postupuje rovněž v oblasti fyzikálního poznání světa kde je možné obdobné pořádající vlivy vyjádřit matematickými rovnicemi za pomoci pojmů jako např. síla, pole apod. Podobná, ale poněkud převrácená situace je v moderní kvantové fyzice, která se zabývá matematickým popisem objektů mikrosvěta, který se principielně odlišuje od světa popisovaného v rámci paradigmatu newtonovské fyziky a to zejména v nutné existenci pozorovatele a jeho vlivu na průběh fyzikálních procesů, jež jsou součástí kvantově mechanického procesu měření. Fyzikální popis světa tak v sobě zahrnuje subjektivní faktor a tedy psychologickou, neobjektivní úroveň reality nezbytnou pro chápání světa specielně pro teoretickou interpretaci experimentálních dat.
Moderní vývoj ve fyzice a psychologii s sebou tedy nutně nese značné změny v obvyklém karteziánském dualismu pojetí hmoty a ducha, popřípadě změny v zažitém pojetí fyzikálního popisu res extensa jako objektivní reality a res cogitans jako reality čistě duchovní imateriální povahy jež se až dosud omezovala na popis čistě psychologický bez možnosti užšího propojení s pojmy biologie či dokonce fyziky.
Stojíme tak před dvojí analogií procesu pozorování (měření), a to jednak před skutečností, že psychické jevy mají svoji objektivní formu existence, která je ovlivnitelná postojem vědomí či dokonce z části zahrnutelná při integraci nevědomých obsahů do vědomí během psychoterapeutického analytického procesu. Pozorování nevědomých procesů vede k jejich ovlivnění pozorovatelem (vědomím), podobně jako v kvantové fyzice, kde se rovněž uplatňuje principielní vliv procesu měření na průběh fyzikálních procesů jehož důsledkem jsou Heisenbergovy relace neurčitosti a v obecnější filosofické rovině Bohrův princip komplementarity.
Fyzik Wolfgang Pauli, který s Carlem Gustavem Jungem vedl obsáhlou korespondenci o podobných otázkách, jejich společnou publikaci (2) nevyjímaje, v jednom svém dopise C.G. Jungovi napsal: "Fyzik bude skutečně na tomto místě očekávat obdobu v psychologii, protože se zdá, že gnoseologická situace týkající se pojmů "vědomí" a "nevědomí" je dalekosáhle analogická k níže popisované situaci "komplementárnosti" ve fyzice. Jednak lze nevědomí zpřístupnit zajisté jen nepřímo skrze jeho (pořádající) účinky na obsahy vědomí, jednak má každé "pozorování nevědomí", tzn. každé uvědomování nevědomých obsahů, nejprve nekontrolovatelný zpětný vliv na nevědomé obsahy samy (což jak známo zásadně vylučuje "vyčerpání" nevědomí uvědoměním). Fyzik tedy per analogiam usoudí, že právě toto nekontrolovatelné zpětné působení pozorujícího subjektu na nevědomí omezuje objektivní charakter jeho reality a současně jí dodává subjektivnost. Ačkoli je dále poloha "řezu" mezi vědomím a nevědomím (alespoň do určitého stupně) ponechána na svobodné vůli "psychologického experimentátora", zůstává existence tohoto "řezu" nevyhnutelnou nutností. "Pozorovaný systém" by se pak podle toho z hlediska psychologie skládal nejen z fyzikálních objektů, nýbrž by zahrnoval i nevědomí, zatímco vědomí by připadla role "nástroje pozorování". Je zjevné, že s rozvojem "mikrofyziky" se způsob popisu přírody v této vědě dalekosáhle přiblížil způsobu popisu v moderní psychologii: Zatímco fyzika je v důsledku zísadní situace označované jako "komplementárnost" konfrontována s nemožností vyloučit vlivy pozorovatele determinovatelnými korekturami, a proto musela v zásadě rezignovat na objektivní zachycení všech fyzikálních fenoménů, psychologie mohla zásadním způsobem nahradit pouhou subjektivní psychologii postulátem existence nevědomí, jež je dalekosáhle objektivně reálné."

3. Archetypy, fenomény synchronicity
Archetypy se projevují v pozorování a zkušenosti a to tak, že nevědomě pořádají představy. Asimilují data smyslových vjemů a stávají se tím psychickými představami. C.G. Jung vztahuje nepsychičnost a objektivitu archetypů rovněž k takzvaným fenoménům synchronicity (1),(2). Synchronicita vymezuje akauzální vztah dvou událostí a představuje tak přirozený protějšek k principu kauzality, jehož hypertrofii v rámci newtonovské fyziky je na úrovni fyziky kvantové nezbytné opustit a to jednak odvratem od laplaceovského determinismu, jednak v souvislosti s tzv. kvantovou nelokalitou o níž bude v dalším textu pojednáno podrobněji a to rovněž v souvislosti s možnou fyzikální interpretací synchronistických fenoménů.
Jung v práci (3) ukazuje následující členění synchronistických fenoménů:
1. Koincidence psychického stavu pozorovatele se současnou objektivní, vnější událostí, která odpovídá psychickému stavu nebo obsahu, přičemž mezi psychickým stavem a vnější událostí není patrná kauzální souvislost.
2. Koincidence psychického stavu s odpovídající, více či méně současnou vnější událostí, která se však odehrává mimo dosah vnímání pozorovatele, je tedy vzdálená v prostoru a dá se ověřit teprve dodatečně.
3. Koincidence psychického stavu s odpovídající, dosud neexistující, budoucí, a tedy časově vzdálenou událostí, kterou lze rovněž verifikovat teprve dodatečně.
Jung se rovněž zmiňuje o experimentech amerického psychologa J.B. Rhinea, který realizoval řadu experimentů v oblasti extrasensorického vnímání a vytvořil tak rozsáhlý experimentální materiál. Výsledky pokusů ukazují se statistickou průkazností, že psyche dovede prostorový faktor v určité míře vyřadit. Pokus s časem konstatuje, že časový faktor, alespoň v dimenzi budoucnosti, může být psychicky relativizován. Jung (1) uvádí možnost vysvětlení těchto fenoménů zavedením předpokladu psychicky relativního časoprostorového kontinua podobně jako je tomu v teorii relativity v závislosti na určitých parametrech fyzikálních veličin. Rovněž je uveden odkaz na práci fyzika Pascuala Jordana z r. 1936, který použil ideu relativního prostoru pro vysvětlení telepatických fenoménů.
Jung ve svých pracích poukazuje na celou řadu zkušeností a kazuistik podobného typu, a to i zkušeností vlastních. Pro ilustraci uvedeme jednu z nich. Ve svých pamětech (4) v kapitole "Psychiatrická činnost" uvádí případ jednoho svého pacienta trpícího psychoidní depresí, který v době jeho nepřítomnosti, důvodem byla přednáška v jiném městě, spáchal sebevraždu. C.G. Jung popisuje událost takto: "V tu dobu jsem musel mít přednášku v B. Asi kolem půlnoci jsem přišel do hotelu- poseděl jsem po přednášce ještě s několika přáteli - a pak jsem šel rovnou spát Ležel jsem však ještě dlouho a nespal. Asi kolem druhé hodiny - musel jsem právě usnout - jsem se s leknutím probudil a byl jsem přesvědčen, že do mého pokoje někdo přišel, připadalo mi, jako by se dveře prudce otevřely. Ihned jsem rozsvítil, ale nic tam nebylo. Pomyslel jsem si, že si někdo spletl dveře, a podíval jsem se do chodby, ale tam bylo ticho jako v hrobě. "Pozoruhodné", pomyslel jsem si, "někdo do místnosti přece jen přišel." Pak jsem se pokoušel rozpomenout a napadlo mi, že jsem byl probuzen tupou bolestí, jako kdyby něco narazilo na mé čelo a pak na zadní stranu lebky.- Druhého dne jsem dostal telegram, že onen pacient spáchal suicidium. Zastřelil se. Později jsem se dozvěděl, že kulka zůstala vězet na zadní straně lebky.
Při tomto zážitku šlo o opravdový synchronistický fenomén, jak nezřídka pozorujeme v souvislosti s archetypickou situací- zde v souvislosti se smrtí. Relativizace času a prostoru v nevědomí umožnila, že jsem vnímal něco, co se ve skutečnosti odehrávalo někde úplně jinde. Kolektivní nevědomí je všem společné, je základem toho, co se ve starověku označovalo jako "sympatie všech věcí". V tomto případě vědělo mé nevědomí o stavu pacienta. Cítil jsem, že jsem už celý večer pozoruhodně neklidný a nervózní, a to v silném protikladu ke své obvyklé náladě."
V práci "Duše a smrt" (4), říká toto:
"Zdá se totiž, že naší nevědomé psyche náleží vlastnosti, které vrhají docela pozoruhodné světlo na její vztah k prostoru a času. Mám tím na mysli prostorové a časové telepatické fenomény, které lze, jak známo, mnohem snáze ignorovat než vysvětlovat. Věda si to však dosud v tomto ohledu zjednodušovala až na několik chvalitebných výjimek. Musím se však přiznat, že jsem si nad takzvanými telepatickými schopnostmi velmi lámal hlavu, neboť označení "telepatie" ještě zdaleka nic nevysvětluje. Časoprostorové omezení vědomí je tak silně přesvědčivou skutečností, že každé porušení této fundamentální pravdy, je vlastně událostí nejvyššího teoretického významu, neboť tím by se dokazovalo, že časoprostorové omezení je ustanovením, které lze zrušit. Podmínkou zrušení by byla psyche, ke které by tedy časoprostorovost patřila nejvýše jako relativní, podmíněná vlastnost. Někdy by však také mohla psyche hranice časoprostorovosti prolomit, a to nutně pomocí jedné z vlastností, které jsou pro ni podstatné, totiž relativní bezprostorovosti a bezčasovosti. Tato- jak se mně zdá- velmi pochopitelná možnost má tak nedozírný dosah, že by měla zvídavého ducha vyburcovat k maximálnímu úsilí. Náš současný vývoj vědomí však natolik zaostává (výjimky potvrzují pravidlo!), že nám pořád chybí myšlenková a vědecká výzbroj, abychom dostatečně využili a zhodnotili fakta telepatie v jejich významu pro podstatu psyche. Poukázal jsem na tuto skupinu jevů jen proto, abych naznačil, že vázanost psyche na mozek, to znamená její časoprostorové omezení přece jen není tak samozřejmý a nezvratný fakt, jak jsme si dosud troufali předpokládat."
V (1) se rovněž uvádí, že pokud překročí psychický obsah práh vědomí, jeho synchronistické fenomény vymizí. Prostor a čas nabyde svůj obvyklý absolutní charakter a vědomí je opět izolováno ve své subjektivitě. Jedná se opět o jeden z případů, které lze vystihnout pojmem komplementarity známým ve fyzice. Přejde-li nevědomý obsah do vědomí ustává jeho synchronistická manifestace a naopak uvedením do nevědomého stavu (transu) mohou být vyvolány synchronistické fenomény. Obdobným případem je vymizení klinických příznaků po té co jsou jim odpovídající nevědomé obsahy uvědoměny. Pauli formuluje vztah komplementarity z hlediska fyziky takto: "Je přenecháno svobodné volbě experimentátora (respektive pozorovatele)..., které znalosti chce získat a které ztratit, nebo lidově řečeno, zda chce měřit A a B zničit, nebo zničit A a měřit B. Není však ponecháno na jeho vůli, aby znalosti jen získával, aniž by také nějaké ztrácel." (1).

4. Prostor a čas v kvantové fyzice a teorii relativity
Zatímco ve fyzice Isaaca Newtona mají prostor a čas absolutní povahu nezávislou na dějích a vztažných soustavách kde tyto děje probíhají, v teorii relativity doznává prostor a čas značných změn. První podstatnou změnou je zavedení prostoročasového kontinua, které spočívá v principielní nemožnosti oddělit od sebe prostor a čas jakmile překročíme hranice klasické fyziky. Klasická fyzika je tak ukázána jako jistá aproximace jinak mnohem složitějších zákonitostí. Jedním z důsledků především obecné teorie relativity je porušení linearity prostoru a času, která znamená jeho nespojitost, což zjednodušeně řečeno znamená skoky v prostoru nebo v čase nebo v obém současně. Celkem přístupnou formou jsou některé skutečnosti rozebrány v knize K.S. Thorna (5) spolu s odkazy na původní zejména časopiseckou literaturu. Důsledky teorie relativity vedou k teoretické možnosti využít takovéto prostoročasové nespojitosti pro okamžité přeskoky v prostoru nebo v čase ("stroj času"). Tyto nespojitosti byly nazvány červí díry, jejich představa je spíše pomůckou představit si nepředstavitelné; jedná se o tenké trubičky, tak tenké, že jejich rozměr spočívá na samé hranici existence prostorových rozměrů. Pod touto hranicí již rozprostraněnost přestává existovat, alespoň teoreticky podle současných představ (5),(6). Tento rozměr činí 10  ^-33m, pro srovnání rozměr atomu je 10 ^-10m a rozměr atomového jádra 10 ^-15m. Pod hranicí 10  ^-33 m, která se nazývá Planckova délka, již neexistují struktury prostoru a času a jako tenounké provázky se zde scházejí všechna jsoucna, která kdy byla jsou a budou. Zde protiklady splývají v jednotu a minulost se potkává s budoucností.
Snahy v tomto směru vyvíjené jsou úctyhodné a jsou brány ve fyzikálním světě vážně. Například K.S. Thorne et al. publikoval ve Physical Review (7) článek o využití červích děr pro mezihvězdné cestování a cestování v čase. Jednoduše řečeno pokud by někdo takovouto technologii záměrné konstrukce červích děr zvládal, mohl by například sedíce v biografu na Václavském náměstí v Praze podrbat za uchem svého bratrance z Austrálie třeba v Sidney aniž by se přitom zvedl ze sedačky nebo aniž by kvůli tomu musel přijít o ruku. Jinak,ale teorie relativity klade ostrá omezení pohybu objektů jejich rychlost je vždy menší než je rychlost světla.
Prostor a čas v kvantové teorii nejprve vychází z klasické fyziky a teprve později se vytváří relativistická kvantová mechanika. Avšak již od samých počátků diskusí Alberta Einsteina s Nielsem Bohrem se otázky povahy prostoru dotýká problém nazvaný jako paradox Einsteina, Podolského a Rosena takzvaný EPR paradox (8), který se týká vzájemných "okamžitých " korelací prostorově vzdálených soustav. Zjednodušeně řečeno kvantové systémy, které původně interagovaly o sobě jakoby neustále "vědí" nezávisle na vzdálenosti mezi nimi tj. vzdálenost může být i taková, že v rámci přesnosti měření by nestihl doletět signál o rychlosti světla od jednoho k druhému. Jelikož kauzalita předpokládá konečnou rychlost šíření signálu, takovéto nadsvětelné spoje jsou v rozporu s principem kauzality. Můžeme říci, že jsou akauzální. Takovéto předpovědi porušení principu kauzality jsou již obsaženy v důsledcích speciální teorie relativity, týkají se hypotetických částic tzv. tachyonů, které se pohybují nadsvětelnou rychlostí, mají zápornou energii a pohybují se v záporném časovém intervalu, to znamená, že dorazí do cíle dříve než vyrazí. Pozoruhodné je, že tachyony mají určité aspekty ,jež by mohly být podstatným způsobem nápomocny v řešení nejprekérnějšího problému současné fyziky (9) to jest spojení teorie relativity a kvantové fyziky v jednu konzistentní teorii, jež bývá označována jako kvantová teorie gravitace a o níž se zmíníme v dalším textu v souvislosti s problematikou této teorie tak jak ji formuluje Roger Penrose rovněž v souvislosti s kvantovými aspekty činnosti lidského mozku.
Původní EPR verze představuje korelace při měření spinu dvou elektronů, jež mají podle Pauliho principu výlučnosti vždy opačný spin. Naměříme-li tedy na jednom elektronu z daného páru spin v jednom směru na druhém elektronu naměříme vždy spin opačný nezávisle na vzdálenosti mezi oběma elektrony. Takovýto případ v případě dvou elektronů nelze realizovat experimentálně. Je, ale realizovatelný na systému dvou fotonů na nichž byly takovéto nelokální korelace (kvantová nelokalita) prostorově vzdálených soustav experimentálně potvrzeny viz.(8), (10). Pozoruhodný příklad kvantové nelokality poskytuje tzv. měření bez interakce ( Interaction free measurement) (11), ve kterém při některé z více variant experimentálního uspořádání dojde k následně schematicky vyjádřenému jevu: Koherentní svazek světla se rozdělí ve dva svazky z nichž každý letí jiným směrem. Nemají tedy zdánlivě spolu již nic společného. Pakliže ale jednomu z nich vložíme do cesty předmět, například kámen, na druhém svazku, necháme-li jej dopadnout na sítnici, uvidíme obraz kamene o nějž se první svazek zastavil. To vše za podmínky, že se světlo chová kvantově což je vyjádřeno slovy koherentní svazek světla. V citovaném článku je rovněž obsažena internetová adresa na níž lze nalézt mnohé detaily k této problematice.
Máme tedy vedle problému komplementarity pozorování další významnou podobnost mezi světem kvantové fyziky a světem psychologie nevědomí jež je dána vztahem synchronicity a kvantové nelokality.

5. Vlnová funkce a její kolaps
Zatímco v klasické mechanice a klasické fyzice vůbec popisujeme fyzikální procesy prostředníctvím analytických funkcí a na základě počátečních podmínek jsme schopni přesně předpovědět vývoj a hodnoty fyzikálních parametrů kdykoli v budoucnosti je situace v mechanice kvantové zcela odlišná. Zde neznáme přesnou hodnotu, spíše širší množinu možných hodnot tzv. vlastních hodnot, z nichž některá se po procesu měření stane skutečnou, ale vždy s jistou nepřesností. Nelze naměřit ostré hodnoty. Zmíněná množina možností je dána vlnovou funkcí. Dojde-li k měření obor možností vymezující fyzikální charakteristiky systému se zužuje právě na ony reálně naměřené hodnoty a jejich intervaly nepřesnosti. ono zúžení oboru možností se vyjadřuje někdy pojmem redukce, jindy pojmem kolaps vlnové funkce. Situace se poněkud podobá situace člověka, kterého něco čeká a on sám ještě nemá představu o tom jak věci dopadnou, jak se vyvinou. Až teprve po proběhnutí daného děje nabývá skutečnost konkrétních obrysů a z řady možností se některá realizuje. Situace se jak již z nastíněného přikladu vyplývá poněkud podobá psychologické dynamice nevědomých procesů. Archetyp vymezuje určitý směr, obor možností jejichž prostředníctvím se může daný směr realizovat. Nakonec se, ale realizuje jen některá z nich a i v psychologické situaci podobně jako ve fyzice je možné uvažovat určitou pravděpodobnost různých možností před jejich realizací. V psychologické situaci může tato možnost být realizována dvěma způsoby jednak vynuceně, člověk je postaven před hotovou věc, je k výběru donucen vnějšími okolnostmi. Nebo je mu dána možnost volby kdy se rozhoduje na základě vnitřních představ a chtění. Ve fyzikálním světě existuje určitá paralela k těmto dvěma možnostem vývoje redukce oboru možností tedy kolapsu vlnové funkce. První představuje již zmíněný proces měření, kterým se transformuje nepředstavitelná fyzikální kvantová realita v realitu klasickou vyjádřenou prostředníctvím smyslových vjemů pozorovatele. Druhá představuje spontánní kolaps vlnové funkce, který je rovněž přechodem od kvantové reality k realitě klasické, ale na rozdíl od kolapsu vlnové funkce vlivem měření nebo pozorování není zvnějšku nikterak kauzálně ovlivněn, ale závisí pouze na vnitřních parametrech systému řada prací na toto téma ukazuje na skutečnost, že takovýto kolaps vlnové funkce úzce souvisí s gravitací, což je zejména zřejmé v případě makroskopických kvantových systémů (12),(13),(14), a že kvantová superpozice prostoročasových geometrií vede k perturbanci prostoročasu (15).

6. Záhady mikrosvěta a gravitace
Není vlastně absurdní hovořit o gravitaci v mikrosvětě? Víme přece, jak nepatrný je poměr gravitační a coulombovské elektrostatické síly mezi částicemi mikrosvěta. Není však ono zcela přirozené zanedbání, které se jeví tak normální jedním z nejfatálnějších omylů kvantové mechaniky? Jakoby ono přehlížené a samozřejmé se mělo nakonec stát zásadním a osudným. Tyto otázky se stanou předmětem následujících řádků.

Problém příliš mnoha částic
Pokud chceme popsat pohyb objektu v klasické fyzice, učiníme tak pomocí pohybové rovnice. Ta představuje zcela důsledné použití druhého Newtonova zákona o síle, tak že na jednu stranu dosadíme konkrétní zadání síly v analytickém vyjádření a dostaneme tak soustavu diferenciálních rovnic, jejichž řešení poskytuje úplný a přesný popis pohybu v soustavě kartézských souřadnic, nebo i jiných, které vyjadřují soustavu, ke které pohyb vztahujeme tj. jinak vypadá pohyb letícího ptáka z perónu a jinak z jedoucího vlaku.
Jako bychom v tuto chvíli zapomněli na to, že příroda sama je bytostně neurčitá, a že to co reálně naměříme má vždy statistickou povahu. Tuto jsme však v klasickém vidění světa odložili stranou a začali věřit v úplný, racionální popis světa, který lze vyjádřit prostředníctvím idejí rozumu.
Kvantová teorie je však ve své povaze bytostně odlišná. Ve své povaze dokonce postuluje minimální neurčitost, tj. maximální možnou přesnost s jakou můžeme měřit, poznat a vůbec vidět svět. Jejím postulátem rovněž je, že nemůžeme vidět a být při tom neviděni, tj. , že svou jsoucností, měřením, viděním již ovlivňujeme bytí pozorovaného předmětu či jsoucna. Zde dochází k disociaci, neboť kauzální a deterministický vývoj, který popisuje Schrödingerova rovnice je v okamžiku měření vystřídán kvantovým skokem (kolapsem vlnové funkce), který není ve své povaze deterministický a predikovatelný co do výsledku. Při takovémto měření dochází k redukci vlnové funkce, tj. výběru a uskutečnění jedné z řady možností pokud se týče výsledku měření a tedy poznání zkoumaného objektu vůbec, avšak jak již bylo řečeno nepredikovatelným způsobem a vždy nutně s jistou minimální nepřesností, která dává našemu poznání přírody bytostně statistickou povahu.
Kvantové objekty mají povahu bytostně duální, tj, jsou vlnami i částicemi současně a vždy více či méně jednou z nich, tj. buď převažuje lokalizovatenost a objekt je spíše korpuskulární (částice), nebo naproti tomu širší oblast možnosti výskytu a tedy vlnová povaha. Tento dualismus je však bytostně neredukovatelný, tj. nemůžeme preferovat částicový charakter před vlnovým a naopak. Nezbývá nám tak než kodifikovat spor. Věc je černá i bílá současně? Jakési spojení protikladů (coincidentia oppositorum).
V řešení Schrödingerovy rovnice používáme tzv. Hamiltonovu funkci, která pochází z klasické mechaniky, a kterou lze v častých případech definovat jako součet kinetické (pohybové) a potenciální (polohové, např. poloha v elektrostatickém poli) energie. Takovouto funkci mohu sestavit pro jednu částici (vlnu) a stejně tak pro celý soubor částic, jako součet jednotlivých příspěvků a vzájemných interakcí. Zde je, ale čertovo kopyto. Co když takovýto kvantově mechanický soubor částic necháme postupně narůstat, tak, že nakonec co do svého počtu a hmotnosti dosáhne makroskopických hodnot a stane se tak průnikem mikrosvěta do makrosvěta?

Kvantová mechanika makroskopických objektů
Již sám podtitul zní jako studená sprcha, všichni již přece víme, že kvantová mechanika zkoumá zákonitosti mikrosvěta, a že v našem makroskopickém světě platí zákonitosti klasické fyziky. Zde je však řečeno, že zákonitosti mikro a makrosvěta nejsou od sebe odděleny nepropustnou bariérou, ale že může existovat průnik těchto světů, tedy vzájemné komunikace obou řádů. Jak vlastně fyzika dospěla k takovémuto poznání?
Celý příběh začíná článkem F. Karolyhazyho (1966) s názvem: "Gravitace a kvantová mechanika makroskopických objektů". Pro takovýto makroskopický kvantový soubor již gravitační interakce přestávají hrát zanedbatelnou úlohu. Není tedy právě zde důvod k tomu, že v našem makroskopickém světě neexistují kvantové fluktuace v té míře v jaké je pozorujeme v mikrosvětě, ale pouze ona minimální neurčitost (nutný důsledek rovnosti v Heisenbergových relacích neurčitosti). Co se tedy stane, řešíme-li problém makroskopického kvantového systému matematicky.

F. Karolyhazy, Gravitation and Quantum Mechanics of Macroscopic Objects, Nuovo Cimento, XLII A, N 2, 390 (1966) . Shrnutí autora: "Problém redukce vlnové funkce v kvantové teorii je pojednán z nového pohledu. Za prvé propojením Heisenbergových relací neurčitosti s gravitací, bude odvozena kvantitativní limita ostrosti struktur prostoročasu. Za druhé, výsledky neurčitosti prostoročasových struktur jsou použity v rovnici pro šíření kvantově mechanických vlnových amplitud. Výsledkem teorie je skutečnost, že iniciální čistá vlnová funkce se obecně vyvíjí v čase směrem ke smíšenému stavu. Čistá vlnová funkce trvá pouze tak dlouho, pokud odpovídá dostatečně malé neurčitosti polohy, kterékoli masivní části zkoumaného systému. Obdržíme tak kvantitativní relace mezi hmotností a maximem koherentní neurčitosti v centru hmotnosti vlnové funkce tělesa."

Jednoduše ke kvantovému skoku (kolapsu vlnové funkce) může dojít i v případě izolovaného systému, jedná se tedy o spontánní přechod od kvantového ke "klasickému" (quantum to classical transition), tedy spontánní vynořování zákonitostí makrosvěta z kvantových zákonitostí, nikoliv nepodobné Bohmově ontologické interpretaci kvantové mechaniky, jako vynořování řádu explikátního (makroskopického) z řádu implikátního (kvantového). Ke kolapsu vlnové funkce tedy zřejmě nemusí docházet jen vnějším ovlivněním tj. měřením, pozorováním, "zapletením" s prostředím (quantum entanglement), (kodaňská interpretace kvantové mechaniky), přičemž jen dodejme, že za měřící přístroj lze považovat i lidský mozek.

Příběh pokračuje...
Nakolik tedy může být gravitace příčinou kolapsu vlnové funkce zatím ještě v tuto chvíli hledat odpovéď nebudeme. S jistotou však již v tuto chvíli můžeme říci, že citovaná práce nezůstala bez odezvy. Zde citované prameny si nebudou činit nárok na úplnost, ale poslouží jako základ pro vyhledání další pramenné literatury v případě hlubšího zájmu o problematiku. Vzpomeneme nyní článek, který uveřejnil Philip Pearle (Physical Review D 13, 857 (1976)) s názvem Reduction of the state vector by a nonlinear Schrödinger equation (Redukce stavového vektoru v nelineární Schrödingerově rovnici). Stavový vektor znamená totéž co vlnová funkce a redukce totéž co jeho kolaps. Cílem práce je modifikace Schrödingerovy rovnice takovým způsobem, aby v sobě zahrnovala možnost spontánního kolapsu vlnové funkce v případě izolovaných makroskopických kvantových systémů. Matematicky toho lze dosáhnout právě přidáním nelineárního členu ke Schrödingerově rovnici. Vznikly tak dvě třídy modelů jedny stochastické, které později vedly v práci (Ghirardi, Rimini, Weber, Phys. Rev. D 34,471 (1986) ) s názvem Unified dynamics for microscopic and macroscopic systems (Jednotná dynamika mikroskopických a makroskopických systémů) k postulování universálního principu redukce makroskopických kvantových fluktuací jako příčiny jinak stochastického (náhodného) kolapsu vlnové funkce a jehož existence je příčinou toho proč nepozorujeme makroskopické kvantové fluktuace, respektive proč existuje v makrosvětě pouze minimální neurčitost vyplývající z rovnítka v Heisenbergových relacích neurčitosti. Tedy maximální možné zredukování projevů vlnové povahy částic a tedy lokalizovatelnosti prostoročasových struktur vůbec.
Druhá třída modelů pracuje a i nadále uvažuje roli gravitace jako zásadní. Uvedeme zde článek (L. Diosy, Physics Letters 105 A, 199 (1984) ) s názvem Gravitation and quantum mechanical localization of macro-objects (Gravitace a kvantově mechanická lokalizace makroskopických objektů) tj. gravitace je důvodem minimální možné neurčitosti a tedy maximální možné lokalizovatelnosti makroobjektů, jinak by tedy i v makrosvětě důsledně panovaly kvantové zákonitosti. Diósy navrhuje nelineární Schrödingerovu rovnici s gravitačním interakčním členem a v závěru práce dospívá ke stejným výsledkům, ke kterým dospívá Károlyházy užitím rozmazanosti struktur prostoročasu, která je daná minimální možnou neurčitostí a tedy neostrou lokalizovatelností danou rovnítkem v Heisenbergových relacích.

Gravitace a její kvantování
Newtonovská teorie gravitace je zcela poplatná, a jinak tomu ani nemůže být, klasickému obrazu světa. Pro Newtona byla přímo božskou silou jež zprostředkovávala působení Boha ve světě. Její vlastnosti okamžitého působení na dálku umožňovaly jednotu jsoucna. Aspekt ostrosti prostoročasových struktur však nebyl pozměněn ani obecnou teorií relativity, která jinak tak zásadním způsobem ovlivnila naše vidění světa. Až teprve kvantová teorie byla schopna spojit dohromady dosud oddělené směry studia fyzikální reality tj. vlnění a pole na jedné straně a pohyb diskrétních objektů na straně druhé. Tato disociace byla obzvláště zřejmá v optice kde existovaly vedle sebe dvě teorie světla korpuskulární, založená Isaacem Newtonem, podle které bylo světlo proudem částic, a vlnová teorie Huyghensova, která považovala světlo za vlnění. Kvantová teorie byla již od svého vzniku motivována a zaměřena jako teorie mikrosvěta a tak z ní gravitace prostě vypadla jako zanedbatelná, nedůležitá. Spočívaly tak vedle sebe dva světy mikroskopický, kvantový a makroskopický tedy klasický, které byly od sebe navzájem izolovány, jeden druhému naprosto cizí, odděleny od sebe nepropustnou bariérou (Heisenbergův řez). V kontextu klasické koncepce v kvantové teorii zní tedy slovní spojení kvantová teorie gravitace jako protimluv nebo alespoň bezvýznamná slovní hříčka. Současná fyzika tedy s sebou nese dva hlavní problémy. První představuje problém měření v kvantové mechanice, který je vyjádřen paradoxem Schrödingerovy kočky, který je zmíněn v článcích o kvantových hlavolamech. V principu lze problém formulovat takto. Kočka se nachází podle kodaňské interpretace ve stavu kvantové superpozice stavu života a stavu smrti až do okamžiku než je pozorována, takový stav věcí se nám jeví zřetelně jako nesmyslný, tedy paradoxní, přesto je, ale důsledkem kvantově mechanické teorie, který jejím konstrukcím formálně odpovídá. Vezmeme-li, ale v úvahu skutečnost, že se v případě kočky jedná o makroskopický kvantový stav, který se redukuje spontánním kolapsem, zdá se, že v takovéto teorii tento problém přítomen není. Obdobná situace nastává v případě druhého závažného problému, který spočívá v hledání souvislosti mezi kvantovou teorií a obecnou relativitou. Rovněž i zde poskytuje kvantová mechanika makroskopických objektů určité zadostiučinění. Byť minimální možná neurčitost polohy, představuje zároveň neurčitost hodnot newtonského gravitačního potenciálu. Zároveň v případě makroskopického kvantového systému nelze již gravitaci zanedbat.Kvantová mechanika makroskopických objektů tak v sobě spojuje problém kvantové neurčitosti s problémem gravitace byť jen v její newtonovské formulaci, které však v jistém smyslu předznamenává a konfrontuje s podobnými problémy, jež se zároveň týkají i relativistické kvantové teorie gravitace. Podrobnějších informací se lze dočíst v práci (Diosy, Lukacs,1987) s názvem: " Na podporu newtonovské kvantové teorie gravitace". Za zmínku stojí rovněž práce (Diosy, 1987), zabývající se matematickou formulací rovnice, která v sobě obsahuje Schrödingerovu rovnici jako speciální limitní případ s nulovou hmotností objektu a tedy s nulovou gravitací. Kvantová mechanika uvažuje hmotnost pouze v souvislosti s kinetickou energií, nikoliv však, jak již bylo řečeno v souvislosti s gravitací. Takováto rovnice si tedy klade za cíl obecnější formulování kvantově mechanických zákonitostí, které jednak respektují roli gravitace v mikrosvětě, jednak umožňují jednotící pohled na mikroskopickou a makroskopickou dynamiku. Článek (Diosy 1989) s názvem : "Modely pro univerzální redukci makroskopických kvantových fluktuací " je další významnou prací. Autor zde akceptuje skutečnost, že spontánní kolaps vlnové funkce je důsledkem určitého universálního principu redukce makroskopických kvantových fluktuací, který závisí na gravitačních kriteriích. Vyvrcholením téměř třiceti let práce je publikace autorů Ghirardi, Grassi, Rimini (1990), která řeší určité formální nedostatky obsažené v práci (Diosy, 1989). Experimentálním testováním teorií, ve kterých vystupuje redukce (kolaps ) vlnové funkce jako reálný spontánní fyzikální proces nezávislý na procesu měření se zabývá článek (Pearle, Squires, 1994). Práce ukazuje vztah experimentálních výsledků ke gravitačnímu mechanismu spontánní lokalizace (kolapsu vlnové funkce) a k podpoře teorií uvažujících gravitaci jako příčinu redukce vlnové funkce.

Diosy, Lukacs, In Favor of Newtonian Quantum Gravity, Annalen der Physik 7, band 44, 488 (1987). Shrnutí autorů: "Uvádíme zde argumenty pro vytvoření jednotné teorie newtonovské gravitace a kvantové mechaniky. Tato nerelativistická úroveň byla historicky přehlížena, ačkoli je konfrontována s koncepčními problémy, jež anticipují některé charakteristické rysy relativistické kvantové gravitace. Máme-li na paměti Wignerovu známou analýzu měřitelnosti v relativistickém případě, je možné ukázat verifikaci neurčitosti newtonovského gravitačního potenciálu, který vede k rozbití Schrödingerovy rovnice jakmile opustíme mikroskopickou úroveň."


L. Diosy, A Universal Master Equation for the Gravitational Violation of Quantum Mechanics, Physics Letters A 120, 377 (1987). Shrnutí a závěr autora: "V této práci je ukázána rovnice (Master Equation), která obsahuje člen universálně popírající kvantovou mechaniku pro masivní systémy. Z této rovnice vyplývá, že kvantově mechanický princip superpozice je porušen tehdy, když stavy mají radikálně odlišnou hmotnostní distribuci..." Závěr: "Ukázali jsme universální kvantově mechanickou rovnici s gravitačním členem popírajícím obvyklou kvantovou mechaniku. Markovovská rovnice (Markovian master equations) jako je tato byla rovněž navržena Ellisem et al. jako možný model pro popření kvantové mechaniky. Autoři akceptují Hawkingovu gravitační indeterminovanost jako teoretický základ. Jelikož byla Hawkingova indeterminovanost vykázána na úrovni Planckovy délky ukazuje tak na popření kvantové mechaniky v mikrosvětě, což bylo experimentálně testováno pomocí neutronové interferometrie. Z naší rovnice vyplývá, že toto popření běžné kvantové mechaniky má za následek působení proti vysokým hodnotám kvantových fluktuací hmotnostní hustoty, což odpovídá triviální makroskopické zkušenosti. Takovéto porušení kvantové mechaniky může být očekáváno pro masivní systémy spíše než v mikrosvětě. Jak ukazuje náš experimentální test."


L. Diosy, Models for universal reduction of macroscopic quantum fluctuations, Phys. Rev. A 40, 1165 (1989). Shrnutí autora : "Tato práce přijímá hypotézu, že absence makroskopických kvantových fluktuací je důsledkem určitého universálního mechanismu. Takový mechanismus byl navržen v práci Ghirardi et al. (Phys. Rev. D 34, 470 (1986) ), jehož úplná rekapitulace zde bude uvedena. Karolyházy (Nuovo Cimento 52, 390 (1966) ) již dříve ukázal možnou roli gravitace. V této linii budeme konstruovat nové , na parametrech nezávislé sjednocení mikro a makrodynamiky. Aplikujeme zde gravitační měření pro redukci makroskopických kvantových fluktuací hmotnostní hustoty. Tento model vede ke klasické trajektorii v makroskopické limitě translačního pohybu. U masivních objektů dochází ve velmi krátkém čase k destrukci makroskopické superpozice kvantových stavů. Rovněž je diskutován vztah formalismu stavového vektoru a matice hustoty. Rovněž je anticipována potřeba vypracování charakteristických predikcí v oblasti ležící na rozhraní mikroskopických a makroskopických vlastností systémů."


Ghirardi, Grassi, Rimini, Continuous-spontaneous-reduction model involving gravity, Phys. Rev. A 42, 1057 (1990). Shrnutí autorů: "Studovali jsme kontinuálně redukční model implikující dynamickou supresi lineární superpozice makroskopicky odlišitelných stavů jež byl prezentován v Diosi (Phys. Rev. A 40, 1165 (1989)). Tento model vykazuje určité charakteristické rysy, které se jeví velmi příznivé. a to zvlášté v tom momentu, který se týká vztahu redukce vlnové funkce a gravitace, poněvadž neobsahuje žádnou konstantu vyjma Newtonovy gravitační konstanty G. Jinak však model není zcela konzistentní. Navrhujeme drobnou modifikaci, která překonává jeho problémy a zároveň zachovává všechny pozitivní aspekty teorie.Výsledný model se zabývá systémy obsahujícími identické nebo odlišitelné komponenty a umožňuje mikrodynamické odvození redukce vlnové funkce, která směřuje k objevení definovaných makroskopických vlastností makroobjektů. Redukce je ve vztahu ke gravitaci stejně jako v Diosiho modelu, pouze fundamentální délka musí být uvedena pro vyloučení nekonzistence teorie."


Pearle, Squires, Bound State Excitations, Nucleon Decay Experiments, and Models of Wave Function Collapse, Phys. Rev. Letters 73, 1 (1994) ). Shrnutí autorů : "Diskutujeme excitace vázaných stavů v modelech, ve kterých vystupuje kolaps vlnové funkce jako fyzikální proces. Konsekvence provedení experimentu založeném na počítání fotonů spočívají na skutečnosti, že horní limita rychlosti anomální fotonové emise z pevné látky je větší než jeden foton za sekundu. Lze rovněž ukázat, že již realizované experimenty, které dávají horní mez rychlosti rozpadu nukleonů mohou mít signifikantní konsekvence pro takovéto modely. Ukážeme, jak tyto experimentální výsledky mohou být uvažovány k vyloučení původních verzí modelů kolapsu a mohou tak podpořit verze, ve kterých rychlost kolapsu odpovídá hmotnosti, s indikací gravitačního mechanismu."

Obecná teorie relativity a kvantová teorie
Ze základů speciální teorie relativity je známo, že se změnou rychlosti vztažné soustavy vůči jiné referenční vztažné soustavě dochází ke změnám vlastností prostoru a času zvané dilatace času a kontrakce délek, a že prostor a čas na rozdíl od klasické fyziky tvoří nedělitelné prostoročasové kontinuum. V obecné teorii relativity dochází ke změnám vlastností prostoročasu vlivem rozložení hmotnosti. Čím větší hmotnost, tím větší zakřivení prostoročasu, podobně, jako ve speciální teorii relativity v závislosti na rychlosti. Při rychlostech blízkých rychlosti světla doznávají již změny prostoru a času význačných efektů (dilatace času, kontrakce délek). V obecné teorii relativity jsou ekvivalentní, rovnoprávné, všechny vztažné soustavy, tedy takové, které se pohybují bez zrychlení, ale i takové, které se pohybují se zrychlením. Druhý takový základní princip obecné teorie relativity hovoří o tom, že lokálně nelze rozlišit mezi pohybem se zrychlením a působením gravitace. Například jsme-li v raketě ve stavu beztíže, která se pohybuje se zrychlením g vše bude stejné jakoby raketa stála na zemi, kde je rovněž tíhové zrychlení g, pod podmínkou, že naše raketa nebude mít okna. Odtud tedy plyne souvislost mezi změnami vlastností prostoročasu, které známe jako důsledek pohybu s vysokou rychlostí a gravitací. Gravitace je tedy podle obecné teorie relativity popsatelná změnami vlastností prostoru a času, jak se běžně užívá změnami zakřivení prostoročasové geometrie.
Kvantové fluktuace gravitačního pole, např. charakterizovaného newtonským potenciálem pak současně představují kvantové fluktuace prostoročasové geometrie. Jelikož je zároveň gravitační pole buzeno hmotou, znamená určité rozložení hmotnosti odpovídající vlastnost gravitačního pole a jemu odpovídající prostoročasovou geometrii, tedy specifickou povahu vlastností prostoru a času. Nacházejí-li se tedy v kvantové superpozici makroskopicky odlišitelné systémy nezanedbatelnou měrou dochází k superpozici jejich prostoročasových geometrií. Míra takovéhoto hmotnostně energetického rozdílu je určující pro dobu trvání takovéhoto makroskopického kvantového stavu podle relací neurčitosti DE.DT~ h.
DE představuje hmotnostně energetický rozdíl mezi makroskopickými stavy v kvantové superpozici, DT dobu života makroskopické kvantové superpozice tj. dobu po které dojde v případě izolovaného systému ke spontánnímu kolapsu vlnové funkce makroskopického systému a h je Planckova konstanta. Tolik stručné přiblížení některých myšlenek, které ve svých pracích sleduje Roger Penrose, např. článek (Penrose, 1996) pojednávající o roli gravitace v redukci stavového vektoru.

R. Penrose, On Gravity,s Role in Quantum State Reduction, General Relativity and Gravitation, vol. 28, 581 (1996). Shrnutí autora: "Tématem zkoumání je stabilita kvantové superpozice dvou odlišných stacionárních hmotnostních distribucí. Je uvažován perturbující efekt každé distribuce na strukturu prostoročasu v souladu s principy obecné teorie relativity. Lze říci, že definice časového translačního operátoru pro superponované prostoročasy zahrnuje vlastní nedefinovatelnost, která vede k zásadní neurčitosti energie superponovaného stavu, který v newtonské limitě odpovídá vlastní gravitační energii (gravitational self-energy) E rozdílu mezi dvěma hmotnostními distribucemi, což je konzistentní s konečnou dobou života řádu h/E superponovaného stavu a v souladu s předpoklady činěnými autorem na gravitačně indukovanou spontánní redukci kvantového stavu a v souladu s dřívějšími pracemi: Diosy a Ghirardi et al."

7. Kvantové záhady mozku
V článku (16) vyjadřují Crick a Koch určité stanovisko k vědeckému řešení problému vědomí. Vyjadřují názor, že tento problém pravděpodobně není řešitelný na základě přístupů usilujících vyložit mentální procesy pouze na základě součinnosti velkých skupin neuronů. Vyjadřují nutnost radikálně nového konceptu vědeckého myšlení, analogicky jako tomu bylo při vzniku kvantové mechaniky. V dalším textu se zabývají podrobněji zpracováním vizuální informace. Viděný objekt je reprezentován určitým počtem skupin excitovaných neuronů, které nejsou v mozku pouze lokalizovány v jednom místě, ale jsou lokalizovány v různých částech mozku. Existuje v tomto směru řada experimentálních evidencí, zejména týkající se studií excitací neuronů v různých částech mozku u opic, nebo poznatků získaných v případě některých poruch funkcí mozku člověka. V žádné z experimentálních prací se zatím nepodařilo nalézt zvláštní místo, kde se oddělené části vizuální informace opět spojují. Takovéto hypotetické místo bylo nazváno karteziánským divadlem. Tento výše nastíněný problém souvislosti v mozku prostorově distribuovaných informací, která ze subjektivní zkušenosti vizuálního vnímání bezprostředně vyplývá se nazývá "binding problem" a týká se i ostatních senzorických vstupů. Práce (17) se rovněž zmiňuje o evidencích jež potvrzují, že percepční a motorické funkce neocortexu jsou založeny na distribuovaných procesech representovaných velkými počty simultánně aktivních neuronů.
Marshall (18) teoreticky zpracovává tento problém a ukazuje nemožnost existence fyzikální struktury spojené s vědomím takové, jež by byla vysvětlitelná s použitím klasické fyziky. Ukazuje, ale že takto postavený problém je řešitelný z hlediska fyziky kvantové a že kvantová celistvost původně interagujících, ale prostorově distribuovaných systémů umožňuje chápat vědomí jako proces založený na specifickém chování kvantového řádu skutečnosti. Pro takovýto přístup svědčí i jiné teoretické a experimentální modely, které ukazují na význam kvantových jevů na úrovni neurofyziologických procesů v mozku. Například práce Fridricha Becka a Johna C. Ecclese (19), která pojednává o vztahu mozkové aktivity a vědomí na bázi funkční mikrostruktury cerebrálního kortexu, tak že exocytózu neurotransmiterů z presynaptického zakončení dává do souvislosti s kvantovým tunelovým jevem, což umožňuje vysvětlit skutečnost, že exocytóza se realizuje s pravděpodobností menší než 1, což ukazuje na dosud nerozpoznané kvantové efekty uplatňující se v těchto procesech.
Pozoruhodný svojí rozsáhlostí a hloubkou zpracování je přístup S.Hameroffa a R.Penrose (20),(21),(22), podrobněji následující kapitola, který v sobě spojuje celou řadu prací a dává problému hluboké fyzikální zpracování související s problematikou kvantové gravitace. Tento přístup je ve svém principu v souladu s některými tvrzeními obsaženými v práci (18), jež hovoří o tom, že jak svět klasických objektů tak vědomí svou jsoucností koření ve světě kvantových struktur (bohmovského implikátního řádu) a že se tak jako nereálné ukazuje dosavadní často užívané evoluční schéma kvantová realita - klasická realita - vědomí. Souvislost vědomí a kvantové gravitačních procesů by dávala vědomí význam přímo kosmologický včetně možného objasnění oněch aspektů psyche jež souvisí s její bezprostorovostí a bezčasovostí v souvislosti s fenomeny synchronicity a jejichž fyzikální mechanismy byly v souvislosti s kvantovou teorií a obecnou teorií relativity výše zmíněny. Neodpustím si, abych závěrem této kapitoly neuvedl citaci posledních pasáží z práce C.G. Junga "Duše a smrt"(23): "Podstata psyche sahá ovšem do temnot, daleko mimo naše rozumové kategorie. Duše obsahuje tolik záhad co svět se svými galaktickými systémy, skýtajícími tak vznešenou podívanou, že jen duch zcela bez fantazie si nedokáže připustit svou nedostatečnost. Při této krajní nejistotě lidského chápání je osvícenský postoj nejen směšný, ale také žalostně bezduchý. Kdyby tedy někdo z potřeby svého nejniternějšího citu anebo proto, že souhlasí s prastarými moudrostmi lidstva, anebo z psychologické skutečnosti výskytu "telepatických" vjemů vyvodil závěr, že se psyche hluboce podílí na bezčasoprostorové formě bytí, a patří tím tudíž k tomu, co se nedostatečně a symbolicky označuje jako "věčnost", nemohl by mu kritický rozum nabídnout nic jiného než vědecké "non liquet". Nadto by měl nedocenitelnou výhodu v tom, že by se shodoval s universálně rozšířeným "penchant" lidské duše, který existuje od nepaměti. Kdo takový závěr nedělá, ať už ze skepse, anebo proto, že se bouří proti tradici, z nedostatku odvahy nebo z povrchnosti své psychologické zkušenosti nebo z bezmyšlenkovité ignorance, má statisticky velmi malou vyhlídku, že se stane průkopníkem ducha, ale zároveň si může být jist, že se dostane do rozporu s pravdami své krve. Zda jsou koneckonců tyto pravdy absolutními pravdami, nebo ne, nebudeme s to dokázat nikdy. Stačí, že tu jsou jako "penchant", a víme dostatečně, co znamená dostat se s těmito "pravdami" do lehkomyslného konfliktu: znamená to totéž jako vědomé ignorování instinktů, znamená to totiž vykořenění, dezorientaci, absenci smyslu- a jak se tyto symptomy méněcennosti ještě jinak nazývají. Je jedním z nejfatálnějších sociologických a psychologických omylů, na které je naše doba tak bohatá, že se člověk tak často domnívá, že se něco může stát od určitého okamžiku něčím docela jiným. Že se například člověk může od základu změnit nebo že by mohla být objevena nějaká formule nebo pravda, která by znamenala zcela nový počátek apod. Byl to pořád ještě zázrak, jestli se vůbec něco podstatně změnilo nebo dokonce zlepšilo. Odchýlení od pravd krve vyvolává ustavičný neurotický neklid, něco, čeho bychom mohli mít v dnešní době už pomalu dost. Ustavičný neklid vytváří ztrátu smyslu a nesmyslnost je duševní utrpení, které naše doba v celém jeho rozsahu a celém jeho dosahu ještě nepochopila."

8. Kvantově gravitační teorie vědomí a její biologické aspekty
Předmětem našeho zájmu bude dynamické chování velkého počtu částic. Je-li vlnová délka částice daná de Broglieho vztahem l=h/mv mnohem menší než vzdálenost mezi částicemi, jedná se o klasickou soustavu nezávislých částic, dochází k potlačení kvantového chování termálními pohyby, taková soustava je popsatelná s použitím klasické statistické termodynamiky. Odtud s použitím ekvipartičního teorému obdržíme pro střední (průměrnou) vlnovou délku vztah l=h/(3kTm)^1/2 kde k je Boltzmanova konstanta, T je absolutní teplota (-273,15 C je absolutní nula, konečným počtem kroků nedosažitelná teplota, podobně jako rychlost světla), odtud vidíme, že s klesající teplotou vlnová délka zvyšuje svoji hodnotu.V případě, že vlnová délka částice bude mít hodnotu větší, než je vzdálenost mezi částicemi situace se změní, dojde ke vzájemnému překrytí vlnových funkcí, v souvislosti s tím k překrytí pravděpodobností oblastí výskytu jednotlivých částic, s jejich následnou delokalizací. Každá částice má stejnou pravděpodobnost výskytu, v kterémkoliv místě uvažované soustavy. Výsledkem bude kvantová koherentní dynamika, která se projeví jako synfázní pohyb. Zde je důležité uvést následující rozdělení částic do dvou skupin. První skupinou částic jsou takové částice, kterých může být v jednom kvantovém stavu tzv. čistém stavu (popsaném jednou koherentní, spojitou vlnovou funkcí) neomezený počet. (Nelze-li nějakou soustavu částic popsat jednou vlnovou funkcí hovoříme o stavu smíšeném, který popisujeme pomocí matice hustoty. Pod pojmem koherence budeme proto v následujících úvahách mít na mysli koexistenci a kooperaci určitého počtu částic v jednom kvantovém stavu. Částice, které mají vlastnost participace na společném bytí, sdílení jednoho kvantového stavu, jsou matematicky popsány tzv. Bose-Einsteinovou statistikou, jejich charakteristickou vlastností je také celočíselná hodnota spinu (0,1,2,3,...), spin je vlastnost částice, která souvisí s jejím chováním v magnetickém poli, která však nemá makroskopickou analogii, nemůžeme ji pochopit na základě zkušenosti z makroskopického světa.Tyto částice se podle jednoho z tvůrců této statistiky nazývají bosony, příkladem takovéto částice je foton. Druhou skupinu tvoří částice, jejichž kolektivní chování je popsáno statistikou Fermiho a Diraca nazývají se opět podle jednoho z autorů fermiony. Fermiony nemohou být v jednom kvantovém stavu. Spin fermionů dosahuje poločíselných hodnot (1/2, 3/2,...). Spin může být i záporný, jak u fermionů tak i u bosonů, to umožňuje sdílení jednoho kvantového stavu dvěma fermiony, například dva elektrony se spiny 1/2 a -1/2. Díky této neobyčejné vlastnosti, která bývá nazývána Pauliho principem ( v jednom kvantovém stavu nemohou existovat dva identické fermiony), existují struktury atomů a celý náš svět. To, že jej můžeme vidět je naproti tomu dáno neplatností Pauliho principu pro fotony.
Nyní můžeme říci co je to Bose-Einsteinův kondenzát. Systém částic v jednom kvantovém stavu, popsaný jednou vlnovou funkcí, koherentní stav. V limitě pro T blížící se k 0 K kondenzují všechny částice nastává singularita (viz vztah závislosti vlnové délky na teplotě). Fermiony mohou kondenzovat tak, že vytvoří páry, celkový součet jejich spinů je nulový stanou se z nich "bosony" a mohou kondenzovat. L. Cooper prokázal existenci elektronových párů v případě supravodivosti, bezeztrátové vedení elektrického proudu ve vodiči za velmi nízkých teplot, řádově v intervalu 1,5 - 5 K. Podobným jevem je supratekutost, kdy rovněž při velmi nízkých teplotách dochází téměř k vymizení přeměn mechanické energie v tepelnou při pohybu, toku kapaliny. Entropie, statisticky interpretovaná jako míra neuspořádanosti systému je při absolutní nule rovněž nulová. Dalším příkladem Bose-Einsteinova kondenzátu jsou lasery. Dodáváním energie (pumpováním fononů), dochází k excitaci elektronů na vyšší hladinu elektronového obalu. Při společné deexcitaci, pádu na nižší energetickou hladinu, dochází k vyzáření koherentních paprsků světla, které vykazuje značnou schopnost interference a to i v případě dvou nezávislých zdrojů. Fonon je kvazičástice, představuje energetické kvantum (množství energie) potřebné ke kolektivní excitaci souboru částic. Pumpování fononů představuje excitace souboru částic do stavu o vyšší energii, na vyšší energetickou hladinu, prostředníctvím takovýchto kolektivních excitačních kvant.
Vznik Bose-Einsteinovy kondenzace v biologických systémech je omezen na velice úzký interval tělesných teplot organismů. První práce na toto téma pochází od Herberta Fröhlicha, (36),(37),(38), který je rovněž jedním z teoretiků supravodivosti, ukázal, že soubory proteinových dipolů ve vnějším elektromagnetickém poli, například proteiny uvnitř elektricky polarizovaných membrán, dále proteiny, které tvoří podjednotky elektricky polarizovaných polymerů (např. mikrotubuly), vykazují při dodávání energie koherentní konformační excitace. Fröhlich postuloval, že biochemická a termální energie vytváří obklopující "horkou lázeň", jež takovouto energii poskytuje. Kooperativní organizované procesy, které vedou ke koherentním excitacím, jsou podle Fröhlicha důsledkem společného napěťového gradientu hydrofobních dipólů. Tyto gradienty jsou příčinou strukturální koherence uvedených dipólů.
Proteinové konformační přechody se uskutečňují na rozsáhlé časové a rozměrové škále. Globální konformační přechody, které ovlivňují funkce proteinů se pohybují řádově v oblasti piko až nanosekund. Při těchto přechodech dochází k přetrhávání a znovunavazování vodíkových vazeb a k nábojové redistribuci typu dipólových oscilací. Dochází ke změně řady proteinových funkcí, jako signálových přechodů, otevírání či zavírání iontových kanálů, nebo působení enzymatických látek. Tyto změny mohou být regulovány řadou faktorů, např. hydrolýza ATP nebo GTP, toky iontů, elektrickými poli, vazbou ligandů nebo alosterickým ovlivněním konformačních změn sousedních proteinů. Vzhledem k mimořádným dielektrickým vlastnostem proteinů (schopnost udržovat napětí) Fröhlich navrhl, že různé faktory determinující proteinové konformace jsou integrovány na kvantové úrovni dipólových oscilací uvnitř každé hydrofobní oblasti proteinu. Koherentní excitační frekvence jsou řádu piko až nanoHz (identické s časovými rozměry konformačních přechodů proteinů ) a dále v mikrovlné a gigaHz spektrální oblasti. Na základě zde nastíněných souvislostí Fröhlich usoudil, že tyto konformační přechody souvisí s koherentním pumpováním fononů a s následnou indukcí Bose-Einsteinova kondenzátu. Experimentální evidence pro Fröhlichovy koherentní excitace v biologických systémech zahrnují, gigaHz oblast fononů proteinů rozpracovanou v roce 1991 Genbergem (39), ostré rezonanční netermální efekty pozorované v r. 1983 Grundlerem a Keilmannem (40), gigaHz-indukovaná aktivace mikrotubulární pinocytózy v krysím mozku rozpracovaná 1990 Neubauerem (41) a detekce Fröhlichových frekvencí Ramanovou spektroskopií pozorovaná v r.1983 Genzelem (42).
Kvantové koherentní stavy proteinů jsou tvořeny kvantovou superpozicí dvou diskrétních, navzájem odlišených konformačních stavů. Dochází k delokalizovanému stavu elektronu v hydrofobní oblasti proteinu a zároveň s tím k delokalizovanému stavu konformací proteinů. Jednotlivé proteiny přestávají existovat jako individuální jednotky a stanou se nedílnou součástí jednoho kvantového stavu popsaného koherentní vlnovou funkcí.
Mikrotubuly jsou struktury cytoskeletu tvaru dutých trubic složených z jedné vrstvy dimerních podjednotek molekul alfa a beta tubulinů. Tubulinové dimery, které budeme pro stručnost označovat jako tubuliny, mají dipólový moment s negativním nábojem orientovaným směrem k alfa monomerní části tubulinu. Biochemická energie je mikrotubulům dodávána dvěma hlavními způsoby. Vazbou GTP na tubulin a jeho hydrolýzou na GDP a prostředníctvím fosforylačních reakcí asociovaných proteinů. Každý tubulin má velkou hydrofobní nepolární uzavřenou oblast, obklopenou skupinami aminokyselin, jež mezi sebou interagují van der Waalsovými silami a vytvářejí tak vhodné podmínky pro kvantovou delokalizaci elektronu. Mikrotubuly trvale polymerizují a depolymerizují, vytváří společně s asociovanými proteiny ( MAP- microtubules associated protein) rozsáhlé sítě, ovlivňují buněčný tvar a funkce včetně synaptických spojení u neuronů. Buněčná architektura a synaptická spojení mohou být rychle změněny mikrotubulární přestavbou. Mnoho organizovaných cytoskeletálních funkcí spočívá v činnosti MAP. Některé MAP (dynein, kinesin) působí jako motory a přenáší materiál mezi mikrotubuly (axoplazmatický transport).
Řada studií (21) ukazuje vliv cytoskeletu na vnímání, jiné studie, (21) ukazují na souvislost cytoskeletu s kognitivními funkcemi. Například korelace produkce tubulinu a mikrotubulárních aktivit s vrcholnými výkony učení, paměti v mozku kuřat (21). U zvířat, jejichž mozky jsou často deprivovány nedostatkem kyslíku stupeň poškození kognitivních funkcí koreluje s měřitelným úbytkem dendritického MAP-2. Dalším příkladem jsou úbytky mikrotubulů v mozcích zvířat působením kolchicinu, jež vyvolává defekty v učení a paměti podobné Alzheimerově chorobě, u které byly rovněž prokázány mikrotubulární disfunkce (21).V souvislosti s těmito údaji byl rovněž prokázán vliv cytoskeletu na přenos signálů a na procesy zpracování informace. Bylo například ukázáno, že konformační vzorce tubulinů uvnitř mikrotubulů reprezentují informace. Tyto konformační vzorce stavů tubulinů se chovají jako celulární automaty a reprezentují informační procesy v buňkách včetně regulace synaptických spojení u neuronů (21).
Úplná anestezie představuje absenci vědomí. Anestetika často plynného skupenství se dobře rozpouští v nepolárních hydrofobních prostředích a rozrušují slabé van der Waalsovy vazby. Aktivity anestetik v hydrofobních oblastech membránových receptorů a kanálů u tubulinů a jiných proteinů vykazují retardaci mobility dipólů, elektronů v hydrofobních oblastech čímž inhibují konformační dynamiku. V důsledku toho mohou redukovat, nebo zabránit kvantové superpozici a koherenci. Ztráta nebo oslabení vědomí v anestezii ukazují na souvislost kvantové koherentní dynamiky v mikrotubulech mozkových neuronů a vědomí (21). Zajímavé je z tohoto hlediska působení halucinogenů např. tryptamin nebo fenyletylamin, které vykazují daleko větší selektivitu k vazbám na hydrofobní části neuronových proteinů než obvyklá anestetika, která se váží též na lipidy a proteiny i jiných buněk než neuronů. Proto vykazují halucinogeny vysoké účinky i při velmi malých dávkách (43), (44), (21).
Uvažujme kvantovou superpozici w|A> + z|B> , kde w a z jsou komplexní čísla, dvou makroskopicky odlišitelných kvantových stavů |A> a |B>. Ve standartní kvantové teorii při absenci působení vnějšího prostředí trvá uvedená superpozice neomezeně dlouho. Za čas t přejde |A> do stavu |At > a stav |B> do stavu |Bt >, pak kvantová superpozice stavů w|A> + +z|B> přejde do stavu w|At > + z|Bt > na základě deterministického časového vývoje, daného Schrödingerovou časovou rovnicí. Na základě kriterií objektivní redukce, nebo jinak řečeno spontánního kolapsu, existuje v případě makroskopické kvantové superpozice nestabilita stavu i v případě izolovanosti od vnějšího prostředí, srovnatelná například se spontánní nestabilitou radioaktivních atomů. Dochází tak po čase t, který vymezuje oblast stability ke spontánnímu kolapsu (redukci) vlnové funkce (kvantového stavu). Ke každému stavu |A> a |B> odpovídá určitá energetická distribuce a definovaná prostoročasová geometrie (podrobněji v dalším textu v kap. makroskopické kvantové stavy a kvantová gravitace), pak stavu w|A> + z|B> odpovídá superpozice různých prostoročasových geometrií. Gravitační vlastní energie stavu odpovídá rozdílu hmotnostně-energetické distribuce dané stavem |A> a stavem |B>. Velikost tohoto rozdílu determinuje spontánní redukci v čase T superponovaného stavu w|A> + z|B> do jednoho ze stavů, |A> nebo |B>. V případě, že |A> a |B> představují konformační stavy tubulinů alfa a beta uvnitř mikrotubulu, pak w|A> + z|B> představuje koherentní superponovaný stav tubulinů. nA je počet tubulinů ve stavu |A> a nB je počet tubulinů ve stavu |B> před tím než dojde k Bose-Einsteinově kondenzaci, ve které již nejsou stavy |A> a |B> rozlišeny, kde nA +nB je počet tubulinů zúčastněných na koherentním stavu. Po čase T se stav w|A> + z|B> redukuje tak, že vzniká určitý počet tubulinů ve stavu |A> a určitý počet tubulinů ve stavu |B> obecně s jiným rozložením alfa a beta stavů v prostoru mikrotubulu, které vytváří konformační vzorce, než před vznikem koherentního stavu. Čas T představuje přechod od předvědomých událostí k vědomí. Stav kolapsu představuje moment vědomé zkušenosti (vznik "nyní", "teď " v toku času). Předvědomé procesy představují procesy kvantové informace, nevědomé procesy fungují na principu deterministického počítače. Vědomí tak představuje kvantově gravitační perturbance prostoročasové geometrie. Vlastní gravitační energie DE jejíž delokalizace za čas DT způsobí dostatečnou perturbanci prostoročasu, je dána relací neurčitosti DE~ h/DT. V newtonské limitě, kde m je hmotnost atomu uhlíku a r jeho poloměr je E_c~(odpovídá) G m² / r ~10^{- 56} kde G je gravitační konstanta. Jeden uhlíkový atom obsahuje 12 nukleonů, pro dobu koherence T= 500 ms dostaneme
E= n_cE_c =1/T pak n_c=1/ (E_c T)= 12. 10¹³ nukleonů, jeden tubulin obsahuje 110000 nukleonů, odtud vychází 10⁹ tubulinů pro koherentní superpozici po dobu 500 milisekund. Lze ukázat i jiná modelová přiblížení pro výpočet počtu tubulinů v koherentním stavu (21). Podle experimentálních prací Libeta v r. 1990 (45), vychází charakteristický rozměr přechodu nevědomých procesů ve vědomé (doba koherence) okolo 500 ms. Podle Kocha z r. 1996 (46) vychází čas 100-200 ms. Dochází k šíření koherence v mozku prostředníctvím rezonancí mezi jednotlivými tubuliny v mikrotubulu, nebo prostředníctvím MAPs tak, že se koherence uplatňuje v makroskopických rozměrech. Ke kolapsu dochází nelokálně, současně, skokem v každém místě výskytu koherence najednou. Procesem objektivní redukce (spontánního kolapsu) dochází k výběru konformačního vzorce, vlastního stavu, tyto konformační vzorce ovlivňují funkce neuronů prostředníctvím MAPs. Tyto mikrotubulární aktivity ovládají intraneuronální architekturu a synaptické funkce modulací sensitivity membránových receptorů, ovlivňují iontové kanály, exocytózu synaptických váčků, komunikaci s genetickým materiálem a regulaci axoplasmatického transportu (21).
Aby nebyl koherentní stav rozrušen termálními pohyby dříve, než může dojít k jeho spontánnímu kolapsu, je nutná jeho izolace. Této izolace je dosaženo krystalicky uspořádanou vodou na povrchu mikrotubulu o přibližné tloušťce 3 nm, která zabraňuje dekoherenci termálními pohyby. Tento poznatek představuje výsledek experimentální práce těchto autorů Jibu 1994 (47), Clegg 1983 (48), Watterson 1996 (49). Další izolační mechanismus (Jibu, Hagan, Yasue 1996 (50) byl objeven užitím kvantové teorie pole, který předpovídá specifickou kolektivní dynamiku superradiance jejímž prostředníctvím mohou mikrotubuly transformovat inkoherentní neuspořádanou energii (molekulární, termální nebo elektromagnetickou) na koherentní fotony uvnitř jejich dutého jádra. Čas pro generaci těchto fotonů je mnohem menší, než čas nutný pro dekoherenci v důsledku termálních vlivů. Vápníkové ionty vázané na aktin a jiné cytoskeletální polymery vedou ke vzájemným reverzibilním změnám cytoplazmatických komponent solu a gelu. Mikrotubuly a MAPs váží nebo uvolňují vápník, v důsledku toho dochází ke vzniku želatinové (gel) izolující fáze na povrchu mikrotubulu (21). Minimální počet tubulinů potřebných pro kolaps je 10⁹. V jednom neuronu existuje přibližně 10⁷ tubulinů. Minimální počet neuronů potřebných pro objektivní redukci a vědomí je řádu 10².
Závěrem kapitoly uvedu několik údajů, které se týkají některých biologických aspektů funkcí cytoskeletu. Spojení mikrotubulů s membránovými receptory a iontovými kanály se děje strukturálně prostředníctvím cytoskeletálních proteinů např. fodrin, aktin, synapsin a biochemicky například účastí v kaskádě druhých poslů. Jako příklad lze uvést dendritický MAP-2 nezbytný pro učení a paměť. Jako výsledek aktivace synaptických membránových receptorů je MAP-2 defosforylován (zprostředkovává energii a informaci cytoskeletu)(25),(24). Tento proces má zásadní význam pro synapse např. v kortexu koček po vizuální stimulaci (26), nebo v temporálním kortexu krys při zvukovém pavlovovském podmiňování (27). Defosforylace MAP-2, která spotřebovává velkou část biochemické mozkové energie (28) působí rekonfiguraci subsynaptického cytoskeletu (29),(30). Pokud se týče exocytózy neurotransmiterů mikrotubuly nezasahují do terminálních oblastí axonu (jsou příliš velké- zasahují, ale do oblastí dendritických trnů, kde interagují s receptory) jsou s nimi, ale propojeny prostředníctvím cytoskeletálních proteinů např. synapsin jež jsou, ovlivněny přítokem a odtokem Ca2+ iontů, přímo zahrnuty v procesu exocytózy neurotransmiteru (31). Jak ukázali Beck a Eccles (19), proces vyloučení neurotransmiteru má podle všeho náhodné, pravděpodobnostní komponenty, kdy pouze jedna ze šesti axonálních depolarizací má za následek vyloučení neurotransmiterového váčku. Beck a Eccles se snaží ukázat, že se jedná o důsledek dosud nerozpoznaného kvantového vlivu, jak již zde bylo zmíněno.
Pokud jde o kódování a procesy přenosu informace Vassilev (32) ukazuje signálovou transmisi podél tubulinových řetízků. Cylindrické mříže tubulinových dipólů v mikrotubulech jsou svojí strukturou vhodné pro procesy přenosu informace a existuje řada modelů mikrotubulární signalizace a informačních procesů (33),(34),(35),(24).

9. Kvantová synchronizace neuronů
V momentu kolapsu dochází k organizované kvantové exocytóze, tj. simultánní emisi neurotransmiterových molekul v synaptických vesiculech obsažených v presynaptické části neuronů. Kolaps superpozice kvantových stavů slouží jako iniciální signál k "pálení" neuronů prostředníctvím exocytózy neurotransmiterů tak, že ovlivňuje pravděpodobnost pálení ("firing") odpovídajících neurotransmiterových molekul prostředníctvím již zmíněných procesů přenosu informace. Tak dochází k translaci mentálního řádu do fyziologické akce (51), nejprve vyjádřené jako firing patern neuronů, který reprezentuje určitou fyziologickou akci např. pohyb ruky. Mentální řád, jak již bylo zmíněno odpovídá selektivnímu kvantově gravitačnímu procesu výběru prostoročasové geometrie. Spontánní kolaps lze chápat jako důsledek emergence archetypů neboť představuje akauzální, nedeterministický a nealgoritmizovatelný proces vzniku a lze jej chápat jako projev nebo projekci bezčasoprostorové úrovně reality. Neznamená to, že svět takovýchto platónských idejí lze jakýmkoliv způsobem poznat, ale že jsou pro naše chápání světa neodmyslitelné. Neznamená to tedy, že jsou, ale že je pro naše chápání světa potřebujeme v okamžiku kdy jsme nuceni uvažovat existenci procesů principielně akauzální povahy. Například již zmíněné synchronistické fenomény a jejich případné fyzikální koreláty. Také to, ale neznamená, že nejsou neboť tímto pro nás nabývají rozměru skutečnosti. Psychologické, biologické a fyzikální procesy lze tak chápat v duchu bohmovské ontologické interpretace kvantové mechaniky jako explikace implikátního řádu což je postoj zcela konzistentní s Jungovým pojetím bezčasoprostorové dimenze archetypů.
Pokud tedy budeme uvažovat synchronizaci neuronů jako důsledek kvantových procesů v mozku, získáváme tak smysluplný vztah mezi psychickými (mentálními), fyzikálními a fyziologickými procesy. Pojem synchronizace neuronů má svůj fenomenologický korelát, jímž je dobře známý makro-EEG fenomén vlny, jenž je právě důsledkem synchronizace mnoha neuronálních jednotek. Opakem je desynchronizace, kdy jednotlivé neurony v rozsáhlé neuronální síti pracují "nezávisle", nikoliv ve stejné fázi, toto se projeví nízkou makro - EEG křivkou. Pojem hypersynchronizace označuje zvýšenou synchronizaci projevující se stoupnutím amplitudy vlny, zpomalením a "zfázováním" vln nad rozsáhlými oblastmi nebo celým povrchem hlavy. Rozdíl mezi synchronizací a hypersynchronizací lze chápat kvantitativně. Během synchronizace je počet neuronů pálících ve stejném okamžiku menší a tento okamžik představuje širší časový interval. V průběhu hypersynchronizace je počet synchronizovaných neuronů větší a časový interval je ostřeji definován. Extrémní hypersynchronizace se projevuje například v případě epileptických paroxysmů zjevných v podobě epileptických grafoelementů především v podobě hrotů, nebo komplexů hrot vlna. Činnost neuronů se realizuje jednak excitací "pálením", jednak inhibicí a to ze dvou důvodů, jednak nedojde k depolarizaci membrány axonu, nebo naproti tomu přestože k depolarizaci membrány axonu dojde nedojde k exocytóze neurotransmiteru pravděpodobně z důvodů již zmíněných kvantových efektů (19). Výsledkem translace mentálního řádu do fyziologické aktivity je tak určitý počet inhibovaných a určitý počet excitovaných neuronů, jehož reprezentací je jak již bylo zmíněno firing patern neuronů, který je přepisem a transformací analogických vzorů na jiných stupních reality. EEG nám tedy poskytuje jednoduchý instrumentální prostředek k hledání vztahu mezi kvantovými jevy v mozku a psychickými procesy na archetypové úrovni jak bylo ukázáno v 1.kapitole v souvislosti se vztahy kvantové fyziky a psychologie nevědomí, které vychází ze společné práce C:G: Junga a W. Pauliho. Na základě těchto souvislostí je možné učinit hypotézu o vztahu od vědomí odštěpeného psychického komplexu k EEG hrotům, které reprezentují synchronizaci velkého počtu neuronů jíž lze chápat jako důsledek kvantové dynamiky mozku jejíž míra uplatnění odpovídá míře nevědomí, tj. existenci mimo oblast představ a asociací, v případě evokování takovéhoto komplexu do vědomí. Uvedenou hypotézu lze rovněž uplatnit vzhledem ke vztahu fenoménů synchronicity a jejich případné fyzikální interpretaci což by vedlo k principielní koncidenci psychické a fyzikální reality jíž by bylo možné chápat jako důsledek vývoje v raných kvantových stadiích vývoje vesmíru.

10.Kvantové aspekty vědomí

Podobně jako W. Pauli a C.G. Jung (1. kap. tohoto textu), se k úloze subjektu v kvantovém procesu měření vyjadřuje rovněž E.P. Wigner (54). Poukazuje na principielní inkonzistenci v porozumění měřícímu procesu v kvantové mechanice na objektivním na pozorovateli nezávislém základě. V (54) píše: "Nebylo možné formulovat konzistentní zákony kvantové mechaniky bez jejich vztahu k vědomí. W. Heisenberg (55) se vyjadřuje takto: "Zákony přírody, které formulujeme matematicky v kvantové teorii se nezabývají částicemi o sobě, ale naším věděním o elementárních částicích." Tyto důsledky vedly ke snahám o reinterpretaci kvantové teorie. Jednou z prací na toto téma je interpretace mnoha světů (56) a dále práce citované v 5. kapitole jejichž společným důsledkem je objektivní kolaps stavového vektoru vedle kolapsu způsobeného měřením (kodaňská interpretace).

Podstatný moment představuje zavedení rozlišení mezi kvantovým a klasickým mozkem (35). Mentální procesy jsou v přímém vztahu k procesům kvantovým, kdy se intence vyjadřují prostředníctvím objektivního na existenci vnějšího pozorovatele nezávislého kolapsu kvantového stavu což vede ke kontrole a regulaci mozkových procesů, bez interference s jejich dynamikou. Zde tedy vyvstává zřetelný rozdíl mezi kvantovým a klasickým mozkem, jehož funkce jsou v rovině informační a regulační (kybernetické), na rozdíl od mozku klasického, který se vyznačuje kauzální dynamikou fyziologických procesů. Kvantový mozek se tak ocitá ve zřetelné blízkosti k procesům psychickým, jejichž komplexitu a svébytnost dosud nebylo možné prostředníctvím stávajících neurofyziologických kauzálních modelů uspokojivě vysvětlit. Hlavním problémem zde byl právě problém svobodné vůle, spolu s jinými komplikacemi ukázanými v 6. kapitole. V dalším textu se budeme zabývat souvislostmi vztahu mezi kvantovým a psychickým děním a jejich důsledky. Tyto souvislosti shrneme v několika aspektech:
1. Aspekt regulační: Kvantový mozek zabezpečuje regulační, informační a kontrolní funkce. Archetyp působí jako regulující pořadatel představ vycházejících ze smyslových vjemů.
2. Aspekt spontaneity: Spontánnost psychických procesů souvisí se spontánním kolapsem vlnové funkce na kvantových úrovních funkcí mozku.
3. Aspekt komplexity: Komplexní psychologické děje - psychické komplexy - a jim odpovídající komplexní fyziologické procesy spojené kvantovou dynamikou.
4. Aspekt nelokality: Kvantová úroveň mozkových procesů představuje zcela zásadní změnu v popisu fyzikální reality takovýchto fyzikálních procesů interakce. Dva kvantové objekty interagují kvantovou superpozicí a tvoří kvantovou celistvost nezávisle na jejich vzdálenosti v prostoru, což představuje striktní požadavek kvantové teorie. Například interpersonální komunikace subjektů by tak znamenala kvantovou superpozici mozkových stavů jako nutný proces kvantového děje interakce čehož důsledkem by byla nevědomá úroveň celistvosti psychických systémů v prostoru oddělených subjektů. Tyto představy jsou konzistentní s Jungovou teorií kolektivního nevědomí, jako nelokální báze interindividuální psychické dynamiky (viz. kap.1.a 2.).
Nabízí se tak souvislost mezi evokovaným psychickým komplexem, který vychází z archetypického základu a jemu odpovídajícím kvantovým stavem mozku (jeho korelátem), jehož důsledkem je následující dynamika fyziologických procesů (korelační hypotéza). Míra uplatnění kvantových jevů se obráží v počtu tubulinů účastnících se na kvantovém stavu a tím i v počtu participujících neuronů. Výrazné uplatnění takovýchto procesů by tedy odpovídalo hypersynchronizaci, která se projevuje v elektroencefalogramu existencí hrotů nebo komplexy hrot vlna, přičemž rozdíl ve srovnání se synchronizací případně desynchronizací se zřetelně projevuje ve velikosti amplitud (výškou vln popř. hrotů), kdy v případě hypersynchronizace bývají zřetelně nejvyšší (velký počet neuronů pracuje synchronně a jejich elektrícká pole se sčítají). V dalším textu se budeme snažit ukázat, že takovéto pojetí problému ukazuje souvislost mezi halucinacemi a současnou manifestací subkortikálních hrotů u schizofrenie, jež jsou při klinicky běžně prováděném vyšetření nezjistitelné (60). Dále se budeme zabývat případy epilepsií a epileptóz, jejich psychologickou dynamikou a EEG.

11.Psychické komplexy a jejich role ve schizofrenním procesu
Psychické komplexy představují afektivně zvýrazněná a citově zabarvená prožitková jádra, která jsou svojí orientací v rozporu se zaměřením vědomí. Například pokud si o sobě myslím, že jsem dobrý plavec a je takováto identifikace pro mne v nějakém smyslu důležitá, jistě budu nerad vzpomínat na událost kdy jsem v tomto směru neobstál např. ve srovnání s někým jiným. Obecně řečeno zdrojem takovýchto komplexů bývají konflikty, traumata, jejichž důsledkem je vytlačení vzpomínky mimo dosah obvyklé paměti. Tím dochází zároveň k rozštěpení vědomí. Například jsem i nejsem dobrý plavec. Integrita může být opětovně obnovena jen tehdy pokud dojde k nahlédnutí konfliktu a korekce představy o sobě samém. Pokud k nahlédnutí takovéhoto konfliktu nedojde dochází k chronickému procesu psychické disociace, který se může vlivem dalších traumat stupňovat. Mírnější formou ztráty přizbůsobení vědomí a jeho oslabení bývá neuróza, výraznější pak psychóza. Komplexy představují prožitková jádra, z nichž dominantní bývá identický s komplexem já. Potenciálně, ale každý odštěpený komplex já obsahuje čehož důsledkem bývají nepochopitelné a nespojité změny chování tehdy, když afektivně zvýrazněný nevědomý komplex ovládne pole vědomí a vnutí mu svoji dynamiku a rytmus chování. Typické oslabení vědomí je přítomno rovněž ve snech kdy takovéto psychické komplexy vystupují ve formě symbolů (osoby, zvířata, věci) se kterými jsou svázány prožitkem vnějšího světa v procesu projekce (58),(59). K podobné situaci výrazného oslabení vědomí dochází při schizofrenii, což je např. na EEG patrné v poklesu zastoupení aktivity v alfa pásmu a zpomalení základního alfa rytmu, nárůst vln v pásmu delta a theta a také vyšší množství záznamů s nízkou beta aktivitou (60). Dochází tak k manifestaci psychických komplexů do vědomí a jejich nerozlišitelnosti od vjemů vnějšího světa (halucinace). Na základě uvedených souvislostí by tak bylo opravdu možné chápat spojitost typických EEG abnormalit u schizofreniků charakteru subkortikálních hrotů zejména v průběhu halucinací (60) spolu s defektem REM spánku s lákavou možností vykládat produktivní příznaky schizofrenie jako "provalení" snového prožívání do bdělého stavu (60), jako důsledek manifestace nevědomých psychických komplexů prostřednícvím kvantových dějů s důsledkem hypersynchronizace neuronů.

12. Epilepsie a epileptózy
Epilepsie je velice komplexní onemocnění s řadou specifických forem. Nejčastější a klinicky nejzávažnější formou je velký generalizovaný záchvat (grand mal),který probíhá ve čtyřech stadiích (61):
1. Prodromální stadium-několik hodin až dní před záchvatem pociťuje nemocný bolesti hlavy, dráždivost, svalové záškuby apod.
2. Aura-senzitivně-senzorické, eventuálně psychické změny, vznikající těsně před vlastním křečovým záchvatem.
3. Vlastní záchvat - úplná ztráta vědomí s následnými křečemi tonickými a postupně se rozvíjejícími klonickými záškuby.
4. Postparoxysmální stadium-postupný návrat k normě.
Epileptózy se pohybují na škále mezi psychózou a epilepsií. Je pro ně příznačné spojení typicky epileptických příznaků s příznaky obvyklými u psychóz. To se například projevuje často i během terapie kdy například antiepileptická léčba může vést ke zlepšení typicky epileptického EEG, naproti tomu, ale dochází ke zhoršení příznaků psychotických (63) např. halucinací. Jak případům epilepsií tak epileptózám je společný charakteristický průběh EEG v podobě hypersynchronizace, která je během záchvatu měřitelná ve velkých oblastech nebo i na celém povrchu hlavy. V nepřítomnosti záchvatu je měřitelná pouze v poloze jednoho nebo více epileptických ložisek, které tvoří lokalizovaný fokus, nebo při měření stereo-EEG se zanořenými elektrodami lze nalézt jeho lokalizaci v hlubokých strukturách mozku. Někteří autoři uvádějí (62), že i v případě typických psychóz se vyskytují v hlubinných strukturách mozku epileptická ložiska. Zda takovéto psychózy již lze považovat za epileptózy je možná spíše otázkou konvence. V každém případě to, ale ukazuje na souvislost obou typů onemocnění. Pozoruhodný model (62), který se snaží vysvětlit mechanismus epileptických paroxysmů se zakládá na fyziologické skutečnosti,že neobyčejně rozsáhlý kortex, který se skládá z desítek miliard neuronů je sice schopen provádět analyticko-syntetickou činnost, ale není schopen se samostatně organizovat. Jeho organizaci slouží vzdálená malá centra v podobě formátorů- kmenových modulačních jader. Například ascendentní retikulární aktivační systém, který je formátorem pro vigilitu. Formátory se během dne a noci ve své činnosti střídají, čímž umožňují zpracování informací v kortexu, jejich zapamatování a selekci podle afektivního náboje zprávy. Formátor realizuje svojí funkci tak, že funguje jako generátor impulzů, signálů do kortexu což vede k nastolení typické formy organizace aktivity neuronů kortexu. Epileptický fokus se uplatňuje jako patologický formátor, který se stává konkurentem fyziologických formátorů a jeho prosazení může vést k epileptickému záchvatu. Zde se v souvislosti s formátory nabízí myšlenka lokalizace vytěsněných psychických komplexů. Podobně jako v psychologii nevědomí existuje kompetice nevědomých psychických komplexů, které vstupují do vědomí. Vědomí je lokalizováno v kortexu zde se tedy nabízí přímá analogie a vztah mezi patologickými formátory a patogenními psychickými komplexy tj. takovými jejichž působení není v souladu s ostatními komplexy-formátory ve vztahu k vědomí-kortexu. Fyziologické formátory by tak tvořily psychofyziologický korelát k archetypům jako biologickým základům psychických funkcí a instinktů. C.G. Jung ve své práci o schizofrenii (59) uvádí myšlenku lokalizace psychických komplexů v souvislosti se specifickým toxinem, který se vytváří excesivním afektem, a který působí v okruhu patogenního komplexu, jehož asociační procesy jsou stlačeny až na archaický stupeň. Archetypy a jejich koreláty jakožto fyziologické formátory by tak představovaly vrozenou tendenci k vytěsnění určitých typů představ na archaickou instinktivní úroveň vědomí. Některé psychické procesy totiž nemohou být ponechány libovůli vědomí. Vlastní lokalizace jinak kvantového nelokálního archetypu tak vzniká jako důsledek vrozené tendence k vytěsnění podobně jako v případě patogenního komplexu. V (59) C.G. Jung píše: "Dle písemného sdělení se ale zdá, že se dvěma americkým vědcům nedávno podařilo vyvolat drážděním mozkového kmene halucinatorní vizi archetypického tvaru. Jde o případ epilepsie, jenž měl jako prodromální příznak záchvatu pokaždé vizi kvadratury kruhu. Tento motiv patří k dlouhé řadě takzvaných mandalových symbolů, jejichž lokalizaci v mozkovém kmeni jsem již dávno předpokládal. Psychologicky jde o archetyp ústředního významu a univerzálního rozšíření, který vystupuje v produktech nevědomí spontánně a nezávisle na veškeré tradici. Lze ho lehce rozpoznat a nemůže zůstat skryt nikomu kdo má nějakou zkušenost se sny. Důvod jenž mne přivedl k domněnce o lokalizaci v mozkovém kmeni, spočívá v psychologické skutečnosti, že speciálně tomuto archetypu je vlastní role pořadatele udávajícího směr. Symboly mandaly se proto často projevují v okamžicích duchovní dezorientace, a to jako kompenzující faktory řádu." Podobně působí formátor retikulární aktivační systém, přivádí vzruchy, které udržují mozkovou kůru v základní aktivitě nutné při bdění. Ale nejen to, veškeré nervové dráhy, které směřují vzestupně k mozkové kůře, vysílají k retikulární formaci postranní vlákna (kolaterály). Každý podnět se tedy uplatňuje přes tuto šedou hmotu mozkového kmene. Retikulární formace pak uvádí mozkovou kůru do takového stupně podráždění, že je připravena přijímat podněty, které k ní přicházejí specifickými drahami to má za následek různý stupeň jasnosti vědomí při různých podnětech. Z vnějšího a vnitřního prostředí přichází trvale velké množství informací jen některé se však stávají obsahy vědomí. Retikulární formace aktivuje kůru a tedy vědomí jen k přijetí těch infomací, jež jsou momentálně důležité působí tedy jako organizující princip řádu podobně jako na psychické úrovni archetyp řádu jako kompenzující pořadatel představ od nějž jsou jakožto kompenzační faktory funkčně odvozeny ostatní archetypická jádra komplexů, podobně jako v mozku odpovídají pravděpodobně každému stavu, druhu a snad i části vědomí různé formátory-jádra kmene (62) -hypoteticky lokalizovaná jádra psychických komplexů-archetypy. Mozkový kmen a limbický systém jsou struktury v nichž se psychické děje somatizují, projevují se neuronální impulzací a jako jejich důsledek vegetativními a motorickými reakcemi, děje se tak např. prostředníctvím sestupných vláken z retikulární formace do míchy kde působí povzbudivě nebo tlumivě na aktivitu motoneuronů. Naopak somatické změny a změny prostředí zde získávají podobu psychických obsahů. Z hlediska možnosti uvědomění nevědomých psychických obsahů má velký význam skutečnost, že nejen retikulární formace ovlivňuje mozkovou kůru, ale i mozková kůra má vliv na retikulární formaci.
Závěrem kapitoly uvedeme ještě jeden případ ukazující na vztah mezi hypersynchronizací a evokováním vytěsněných psychických komplexů. Jedná se o skupiny vysokých alfa vln ostrého tvaru u některých dospělých osob jako reakce na otázky jež tyto osoby prožívali jako trapné (64).

13. Závěr
Cílem práce bylo ukázat vztahy a souvislosti mezi psychickými a fyziologickými procesy. Kvantové jevy na úrovni mozku se tak ukazují jako možný prostředník k vyřešení některých zásadních byť dosud nezodpovězených otázek. Pokud se v tomto textu podařilo upozornit na smyslupnost a význam těchto přístupů, pak je tím obsah tohoto textu vyčerpán.

Literatura:

(1) C.G. Jung, Teoretické úvahy o podstatě duševna ,Výbor z díla II,Tomáš Janeček, Brno1997
(2) C.G. Jung, W. Pauli, Naturerklärung und psyche, Rascher 1952, Jungova práce je rovněž v Colected Works of C.G. Jung sv.8, Synchronicity : An Acausal Connecting principle, Princeton University Press 1960, Pauliho práce: O vlivu archetypů v Keplerově teorii planetárních pohybů, je dostupná v knize W. Pauli, Fyzičeskije očerki, Mir, Moskva
(3) C.G. Jung, O synchronicitě, Výbor z díla II
(4) C.G. Jung, Duše moderního člověka, Atlantis, Brno1994
(5) K.S. Thorne, Black Holes and Time Warps, Norton, New York 1994
(6) J.D. Barrow, Teorie všeho, Mladá fronta, Praha 1996
(7) K.S. Thorne et al., Phys. Rev. D 43, 3929 (1991), Phys. Rev. Letters 61,1446 (1988)
(8) J. Pišůt, Úvod do kvantovej mechaniky, Alfa, Bratislava 1983
(9) O.M. Bilaniuk, E.C.G. Sudarshan, Particles Beyond the Light Barier, Physics Today 43, May (1969)
(10) A. Aspect, P. Grangier, Experiments on Einstein-Podolsky-Rosen-type correlations with pairs visible photons, In Quantum Concepts in Space and Time (ed. R. Penrose and C.J.Isham), Oxford University Press 1986
(11)P. Kwiat et al., Quantum Seeing in the Dark, Scientific American, November 1996
(12) F. Karolyhazy, Gravitation and Quantum Mechanics of Macroscopic Objects, Nuovo Cimento 42, 2, 1506 (1966)
(13) L. Diosy, B. Lukacs, In Favor of a Newtonian Quantum Gravity, Annalen der Physik 7,488 (1987)
(14) G.C. Ghirardi, R. Grassi, A. Rimini, Continuous-spontaneous-reduction model involving gravity, Phys. Rev. A42,1057 (1986)
(15) R. Penrose, On Gravity,s Role in Quantum State Reduction, General Relativity and Gravitation, Vol. 28, No 5 (1995)
(16) F. Crick, Ch. Koch, The Problem of Consciousness, Scientific American, September (1992)
(17) W. Singer, Synchronization of Cortical Activity and its Putative Role in Information Procesing and Learning, Annu. Rev. Physiol.55, 349-74 (1993)
(18) I.N. Marshall, Consciousness and Bose-Einstein Condensates, New Ideas in Psychol., Vol 7,No. 1, 73-83 (1989)
(19) F. Beck, J.C. Eccles, Quantum Aspects of Brain Activity and the Role of Consciousness, Proc. Natl. Acad. Sci. USA, Vol.89, 11357-11361,December (1992), Biophysics
(20) S.R. Hameroff, R. Penrose, Orchestrated Reduction of Quantum Coherence in Brain Microtubules: A Model for Consciousness, Neural Network World, 5,793 (1995)
(21) S.R. Hameroff, R. Penrose, Orchestrated Reduction of Quantum Coherence in Brain Microtubules: A model of Consciousness, in Toward a Science of Consciousness,ed. S.
Hameroff, A. Kaszniak, MIT Press, Cambridge 1996
(22) R. Penrose, S.R. Hameroff, What "Gaps"? Reply to Grush and Churchland, Journal of Consciousness Studies,2,No 2, 98-111 (1995)
(23) C.G. Jung, viz(4), kap. Duše a smrt
(24) viz(22)
(25) S. Halpain, P. Greengard, Activation of NMDA receptors induces rapid dephosphorylation of the cytoskeletal MAP-2, Neuron,5, 237-46 (1990)
(26) C. Aoki, P. Siekevitz, Ontogenic changes in the cyclic adenosine31, 51monophosphate-stimulatable phosphorylation of cat visual cortex proteins, particularly of microtubule-associated protein 2 (MAP 2): effects of normal and dark rearing and of the exposure to light, J. Neurosci., 5, 2465-83 (1985)
(27) N.J. Woolf et al., Pavlovian conditioning alters cortical microtubule-associated protein-2, NeuroReport,5, 1045-8 (1994)
(28) W.E. Theurkauf, R.B. Vallee, Extensive cAMP-dependent and cAMP-independent phosphorylation of microtubule associated protein2, J. Biol. Chem., 258, 7883-6 (1983)
(29) D. Bigot, S.P. Hunt, Effect of excitatory amino acids on microtubule-associated proteins in cultured cortical and spinal neurons, Neurosci. Lett., 111, 275-80 (1990)
(30) P. Friedrich, Protein structure: the primary substrate for memory, Neurosci., 35, 1-7 (1990)
(31) N. Hirokawa, Molecular architecture and dynamics of the neuronal cytoskeleton, in The Neuronal Cytoskeleton, ed. R.D. Burgoyne New York: Wiley-Liss, 5-74 (1991)
(32) P. Vassilev et al., Intermembrane linkage mediated by tubulin, Biochem. Biophys. Res. Comm., 126,559-65 (1985)
(33) J.Atema, Microtubule theory of sensory transduction, J.Theor. Biol.,38,181-90, (1973)
(34) L.E. Roth, D.J. Pihlaja, Gradionation: hypothesis for positioning and paterning, J.Protozoology,24(1),2-9 (1977)
(35) S.R. Hameroff, R.C. Watt, Do anesthetic act by altering electron mobility?, Anesth. Analg., 62, 936-40 (1983)
(36) H. Fröhlich,Long range coherence and energy storage in biological systems, Int. J Quantum Chem.2, 641-9 (1968)
(37) H. Fröhlich, Long range coherence and the actions of enzymes, Nature, 228, 1093 (1970)
(38) H. Fröhlich, The extraordinary dielectric properties of biological materials and the actions of enzymes, Proc. Natl. Sci. USA 72, 4211-5 (1975)
(39) L. Genberg et al., Direct Observation of global protein motion in hemoglobin and myoglobin on picosecond time scales, Science 251, 1051-4 (1991)
(40) W. Grundler, F. Keilmann, Sharp resonances in yeast growth prove nonthermal sensitivity to microwaves, Phys. Rev. Lett. 51, 1214-6 (1983)
(41) C. Neubauer et al. Microwave irradiation of rats at 2,45 gHz activates pinocytotic-loke uptake of tracer by capillary endothelial cells of cerebral cortex, Bioelectromagnetism
11,261-8 (1990)
(42) L. Genzel et al., Relaxation processes on a picosecond time scale in hemoglobin and poly observed by milimeter-wave spectroscopy, Biopolymers 22,(1976)
(43) S. Hameroff, Quantum Coherence in Microtubules: A Neural Basis for Emergent Consciousness?, Vol.1, No.1 (1994)
(44) S.R. Hameroff, D. louria, Computer Simulation of Anesthetic Binding in Protein Hydrophobic Pockets, in Toward a Science of Consciousness,ed. S.Hameroff, A. Kaszniak, MIT Press, Cambridge 1996
(45) B. Libet et al., Subjective refferal of the timing for a conscious sensory experience, Brain, 102, 193-224 (1979)
(46) C. Koch, Towards the neuronal substrate of visual consciousness, in Toward a Science of Consciousness,ed. S.Hameroff, A. Kaszniak, MIT Press, Cambridge 1996
(47) M. Jibu et al., Quantum optical coherence in cytoskeletal microtubules: Implications for brain functions, BioSystems 32,195-209 (1994) (48) J.S. Clegg, Intracelular water , metabolism and cell architecture, in Coherent excitations in biological systems, ed. H. Fröhlich,F. Kremer, Springer-Verlag, Berlin 1983
(49) viz.(21)
(50) M. Jibu et al., Subcellular quantum optical coherence: Implications for consciousness, in Toward a Science of Consciousness,ed. S.Hameroff, A. Kaszniak, MIT Press, Cambridge 1996
(51) D.V. Nanopoulos, Theory of Brain Quantum mechanics and superstrings, http://www.hia.com/hia/pcr/
(52) J. Faber, Elektroencefalografie, Universita Karlova, Praha 1992
(53) H. Atmanspacher, The Hiden Side of Wolfgang Pauli: An Eminent Physicist Extraordinary Encounter with Depth Psychology, J. of Consciousness Studies, 3 (1996)
(54) E.P. Wigner, Remarks on the Mind Body Problem, in Quantum Theory and Measurement, ed. J.A. Wheeler, W.H. Zurek, Princeton University Press 1983
(55) W. Heisenberg, Daedalus,87,99 (1958)
(56) H. Everet, "Relative state" formulation of quantum mechanics, Reviews of Modern Physics, 29, 454 (1957)
(57) F. Beck, Quantum mechanics and Consciousness, Journal of Consciousness Studies 1, No 2,Winter, 253-5 (1994)
(58) C.G.Jung, Výbor z díla I, Obecné pojednání k teorii komplexu, T. Janeček, Brno 1997
(59) C.G. Jung, Výbor z díla I, Schizofrenie, T. Janeček, Brno 1997
(60) J. Libiger, Schizofrenie, Psychiatrické centrum Praha 1991
(61) J. Dobiáš, Psychiatrie, Avicenum, Praha 1984
(62) J. Faber et al.,Epileptóza-syndrom limbické léze, Č.S. Psychiat. 91, No.6,327-351, (1995)
(63) J. Faber, Epilepsie a epileptózy, Maxdorf-Jesenius, Praha 1995
(64) J. Berkhout et al., Alteration of the human electroencefalogram induced by stressful verbal activity, Electroenceph. clin. Neurophysiol. 27, 457-469 (1969)
(65) S. Grof, Dobrodružství sebeobjevování, Gema 89, Praha 1992