(zpracoval dr. Jaroslav Hořejší :"Vazena pani doktorko: Dekuji za upozorneni na clanek, ktery uz jsem mezitim v plnem zneni mel z casopisu JAMA a k nemuz jsem pripravil reakci do naseho casopisu REMEDIA POPULI. Tu vam v priloze posilam a muzete ji (ovsem s citaci) pouzit podle libosti. Srdecne zdravi J. Horejsi")
Vypadá to jako apríl, ale není to apríl. Renomovaný odborný
časopis The Journal of the American Medical Association (JAMA) přinesl ve svém čísle
z 1. dubna 1998 článek nazvaný A Close Look at Therapeutic Touch, pod nímž jsou
podepsáni Linda a Emily Roseovy, Larry Sarner a Stephen Barrett. Článek shrnuje
výsledky dvou testů, v nichž byly ověřovány schopnosti provozovatelů metody tzv.
léčebných dotyků (therapeutic touch - TT) správně detekovat energetické pole druhé
osoby. A řekněme předem, že v nich nedopadli valně.
Terapie na vše a bez jakýchkoli
limitů
Metodu terapeutických dotyků uvedla na scénu začátkem 70. let
tohoto století zdravotní sestra Dolores Kriegerová z New Yorku. Byť je velmi často
prezentována jako vědecká adaptace „přikládání rukou,“ ve skutečnosti je plná
metafyzických idejí. Jejím aktivním prvkem je životní síla, známá z Ayurvedy a
tradiční indické medicíny jako prana. Podle Kriegerové je třeba „zdraví
považovat za harmonický vztah mezi jedincem a celým jeho okolím. Mezi nimi dochází k
trvalému oboustrannému toku energií. Nemoc je v této souvislosti považována za
známku narušení volného toku prany. A léčebné dotyky napomáhají u nemocného
člověka obnovit původní rovnováhu.“
Dnes jsou léčebné dotyky zejména v USA a ostatním anglosaském
světě široce užívanou metodou, která má své kořeny hluboko v mysticismu, ale sama
o sobě prohlašuje, že je založena na vědecké bázi. Její provozovatelé tvrdí, že
dovedou identifikovat chorobu a léčit či zlepšovat stav nemocných prostě jen tím,
že manipulují energetickým polem člověka, a to skrze neporušenou kůži.
Celý postup se odehrává ve třech krocích:
První krok představuje koncentraci čili soustředění - léčitel
se soustřeďuje na svou snahu pomoci nemocnému. Je to něco podobného meditaci a
pomáhá to údajně i léčiteli samotnému.
Druhý krok je jakýmsi diagnostickým procesem - léčitel pohybuje ve
vzdálenosti 5 - 10 cm nad tělem nemocného směrem od hlavy k patě, přičemž se
„naladí“ na jeho stav a začne v rukou cítit „změny senzorických signálů.“
A konečně třetí krok spočívá ve vlastní intervenci čili
léčebném zásahu - léčitel svýma rukama na dálku provede v energetickém poli
pacienta potřebnou změnu prostě tím, že v určitých oblastech odstraní jeho
městnání a v jiných zase depleci, a tak odstraní chorobné toky energie. Výsledná
energetická rovnováha údajně odvrátí nebo vyléčí chorobu a pomůže organismu ve
vyléčení a rekonvalescenci. Jedna ze zakladatelek metody, Z.E. Putnam v roce 1995
prohlásila: „Teoreticky je touto možností léčit vše bez jakýchkoli limitů.“
Nejspíše proto se také dnes metoda terapeutických dotyk vyučuje na
100 vysokých školách a univerzitách 75 zemí, v celém světě až dosud absolvovalo
školení v této technice více než 100 000 lidí, včetně nejméně 43 000
zdravotníků, a zhruba polovina z nich nabyté znalosti také skutečně uplatňují v
praxi; odhaduje se, že jen v Severní Americe se jí můžete nechat léčit minimálně
v 80 nemocnicích.
Člověk - pole neorané
O „westernizaci“ metody léčených dotyků se zasloužila zejména
Martha Rogers, rovněž z New Yorku. Podle její teorie to není tak, že by člověk
energetické pole vlastnil - on takovým polem prostě je a jako pole také vstupuje do
trvalých interakcí s „polem environmentálním,“ které ho obklopuje. Rogersová
pasovala svou teorii na „vědecký koncept unitarity člověka“ a podpořila
chápání terapeutického dotyku na postup založený na vědeckých základech.
Nicméně i když se její „vědecká“ teorie ujala, používají provozovatelé i
nadále metafyzických termínů jako je prana, chakra nebo yin a yang.
Energetické pole člověka ovšem připomíná i živočišný
magnetismus, jak jej v průběhu 18. století postuloval Anton Mesmer a jeho
následovníci. Mesmerismus vycházel z představy, že nemoci jsou způsobovány
překážkami volného toku magnetického fluida, a že zkušení léčitelé
(senzibilové) mohou pouhým přikládáním rukou tyto překážky odstranit. Některé
aspekty mesmerismu převzala v 19. století teosofie, tajná víra inkorporující i
východní metafyzické koncepce a ústící v některých směrech až v ideách New Age.
Praxe terapeutického doteku se od ostatních alternativních
léčebných metod i od vědecké medicíny liší svým důrazem na úmyslnou a
záměrnou aktivitu léčitele. Proto je podle teoretiků metody irelevantní porovnávat
její účinnost s placebem. Podle Kriegerové „víra v uzdravení na straně pacienta
nehraje z hlediska léčebného efektu žádnou významnou roli. Její úloha může být
nejvýše psychologická a ovlivňovat vnímání nemoci nebo následného uzdravení.
Naopak léčitel - má-li mít jeho chování racionální základ - musí v úspěch
svého úsilí pevně věřit.
Celá teorie i praxe tzv. terapeutického dotyku spočívá na
myšlence, že terapeut dokáže detekovat a záměrně ovlivňovat energetické pole
druhého člověka. Fyzický kontakt s léčeným přitom vůbec není nutný. Člověka -
pole neorané - lze pomocí léčitelova úsilí kultivovat terapeutickým dotykem bez
dotyku. Orba neoraného pole se děje éterickým pluhem na dálku. A proč se tedy
vlastně navzdory tomu hovoří o „terapeutickém dotyku“? Prostě jen a jen proto,
že bylo nutno najít termín přijatelnější než původní „přikládání rukou,“
jež bylo pro řadu institucí nepřijatelné. „Therapeutic Touch“ prý zní a také
je založeno mnohem vědečtěji a neobsahuje příměsi mysticismu.
Summa summarum - TT se chápe jako předvoj léčebných metod, jež
opravdu uzdravují člověka, na rozdíl od těch, které pouze léčí nemoce - jak se
pejorativně označuje většina postupů oficiální medicíny. Za jednu z jeho výhod se
považuje mj. to, že nevyžaduje žádné rozsáhlé vzdělání ani dlouhý trénink -
rozhodující je vůle léčitele pomáhat trpícím. Proto také prý má vrozenou
schopnost provozovat téměř každý - dokonce i nejmenší děti nebo mladiství
delikventi. Až dosud také nebyly uváděny jakékoli nežádoucí účinky TT - pouze a
výhradně pozitivní výsledky. Propagátoři metody upozorňují snad jen na jediné
riziko - příliš dlouho trvající terapeutické sezení může mít za následek
„přeléčení“ příslušné části organismu; do těla se pak „vleje“
nadměrné množství energie, která může vést až k hyperaktivitě.
Pohled na terapeutický dotyk zblízka
Práce publikovaná nyní v časopise JAMA (a současně i v časopise
Scientific Review of Alternative Medicine) přináší výsledek relativně jednoduchého,
ale o to přesvědčivějšího testu skutečných schopností a možností těchto
léčitelů. Dvě z autorek - Linda Rosa z nevýdělečné organizace nazvané Národní
výbor proti podvodům v péči o zdraví a její dcera Emily - vyhledali v letech 1996-97
v oblasti severozápadního Colorada pomocí inzerátů a dalších metod celkem 25
provozovatelů metody TT, z nichž 21 souhlasilo s otestováním svých schopností. Byli
mezi nimi ti, kteří metodu užívali pouze jediný rok, ale i ti, kdo s ní pracovali
už plných 27 let. Šlo převážně o zdravotní sestry a masérky, ale byl mezi nimi i
chiropraktik a také úplní laici. S výjimkou dvou mužů šlo o samé ženy, což
zhruba odpovídá celkovému složení populace těchto léčitelů.
Vlastní test ve své podstatě navrhla dcera hlavní autorky, Emily,
ve svých devíti letech. Testování se uskutečnilo ve dvou
fázích. V první bylo testováno šestnáct léčitelů ve svých domovech či
ordinacích, a to v různých dnech v průběhu několika měsíců. Ve druhé fázi se
test všech třinácti léčitelů, z nichž sedm prodělalo i první testování,
uskutečnil v jediném dni. Druhý test se uskutečnil na základě žádosti producenta
televizní stanice Public Broadcasting Service, který se dozvěděl o prvním
testování. Účastníci druhé série testů předem souhlasili nejen s testováním
samotným, ale i s jeho natáčením a eventuálním veřejným promítáním.
Při vlastním pokusu musel každý z léčitelů položit obě ruce
dlaněmi vzhůru, vzdáleny od sebe 25 - 30 centimetrů, na rovnou plochou podložku
(stůl). Aby na ruce neviděl, musel je ovšem nejprve prostrčit dvěma otvory v dolní
části pevné, neprůhledné a dostatečně vysoké vertikální přepážce postavené
na stole. Přepážka i část paží na straně léčitele byly navíc zakryty
neprůhlednou textilií.
A co se odehrávalo na druhé straně přepážky? Experimentátorka,
jíž nebyl nikdo jiný než autorka celého nápadu Emily, nejprve vždy hodem mincí
určila, která z rukou testované osoby bude rukou „cílovou.“ Poté nad tuto
cílovou ruku na vzdálenost 8 - 10 centimetrů umístila dlaní dolů svou pravou ruku a
kouzelným slůvkem „okay“ oznámila léčiteli, že může začít snímat její
energetické pole. Jinak řečeno určit, zda její ruka spočívá nad jeho pravou anebo
levou končetinou.
Každá z testovaných osob měla k dispozici libovolně dlouhou dobu
na soustředění či jakékoli jiné duševní prostocviky, jež považovala za nutné
provádět před experimentem, jakož i před vlastním rozhodnutím v jeho průběhu
(tato doba se pohybovala mezi 7 až 19 minutami).
Aby se předem vyloučila možnost, že správnou polohu ruky lze
určit např. na základě pohybu vzduchu nebo tělesného tepla, byl experiment předem
ověřen se sedmi jedinci, kteří nebyli v TT školeni a ani v ně nevěřili. Čtyři z
těchto osob byly děti bez jakéhokoli povědomí o účelu testu. Výsledkem bylo
zjištění, že uspořádání experimentu určení výsledku na základě taktilních
vjemů vylučuje.
Všichni zkoušení měli k dispozici deset pokusů. Pravděpodobnost
zcela náhodného správného určení osmi z deseti pokusů je 45 z 1024. Bylo tedy
předem dohodnuto, že zkoumaná osoba „projde“ tehdy, určí-li správně osm či
více případů, a že výsledky celé skupiny budou považovány za pozitivní pouze
tehdy, bude-li celkové skóre vyšší než 6,7.
Kdyby skutečně platilo, že je možné pomocí TT detekovat
energetické pole organismu, musely by testované osoby určit polohu experimentátorčiny
ruky v 10 (100 %) z deseti pokusů. Kdyby šlo naopak jen o náhodu, pohyboval by se
průměrný počet správných odpovědí kolem pěti (50 %).
A jaké tedy byly výsledky?
První test - 47 % úspěšnosti
V první fázi se testovaným osobám podařilo polohu
experimentátorčiny ruky správně určit v 70 (47 %) ze 150 pokusů - u těchto osob se
počet správných odpovědí pohyboval v rozmezí od 2 do 8. Osmi správných odpovědí
dosáhl pouze jediný z testovaných, avšak při opakovaném testu se i jemu podařilo
správně odpovědět pouze šestkrát.
Když byly tyto ne právě skvělé výsledky diskutovány s
testovanými léčiteli, přicházeli s nejrůznějšími možnými vysvětleními a
výmluvami:
Druhý test - úspěšnost dokonce
ještě nižší
Druhé testování proběhlo za účasti 13 léčitelů v roce 1997 a
bylo - jak už řečeno zaznamenáváno televizní společností na videozáznam.
Podmínky testu byly pro léčitele na základě jejich připomínek k první fázi
příznivější - mohli se předem seznámit s energetickým polem experimentátorky a
měli také možnost zvolit, zda má k jejich rukám za přepážkou přibližovat svou
pravou či levou horní končetinu.
Nicméně výsledky byly ještě slabší než poprvé - správného
výsledku se léčitelé dopídili jen v 53 pokusech z celkových 130, což je pouhých 41
% a tedy méně, než kolik by bylo možno očekávat na základě pouhé náhody. Počet
správných odpovědí se u jednotlivých léčitelů pohyboval od 1 do 7. I tentokrát se
ovšem po skončení experimentu objevily nejrůznější výmluvy a snahy o vysvětlení
neúspěchu - někomu vadila textilie přehozená přes přepážku, jiný si stěžoval
na příliš suchou pokožku na rukou, hned několika léčitelům vadila v koncentraci
přítomnost kamery, která je natáčela...
Dvě podivení nakonec
Racionálně myslící člověk se rozhodně nebude divit žalostnému
výsledku testu - tedy žalostnému pro provozovatele TT; vždyť z 280 pokusů v obou
testech se správně trefili jen ve 123 čili 43,9 % případů! (Úspěšnost výsledků
přitom nezávisela ani na tom, zda byl právě testován léčitel s kratšími nebo
delšími zkušenostmi v provozování metody.)
Nad čím ovšem nezbývá než vyjádřit podiv, to jsou dvě
zjištění.
Za prvé nad tím, že se mezi provozovateli terapeutického dotyku
vůbec našli tací, kteří se nechali testovat; obecně totiž platí, že léčitelé
nejsou příliš nakloněni jakémukoli ověřování svých schopností na
experimentálních a vědeckých základech. Tak např. když v roce 1996 nabídla jedna
nadace 742 000 USD komukoli, kdo bude ochoten demonstrovat svou schopnost detekce
lidského energetického pole za podobných podmínek, jako tomu bylo v této studii,
přihlásila se ze 40 000 provozovatelů metody v USA jen jedna jediná žena. V pokuse
ovšem neuspěla a vypsaná odměna - nyní už ve výši 1 milionu USD - čeká na
úspěšného léčitele dosud. Lze proto předpokládat, že nynější pokus přilákal
překvapivě vysoký počet 21 zájemců jen a jen proto, že si jej vymyslela školačka,
u níž léčitelé nepředpokládali stejnou míru skepticismu a snad ani inteligence
jako u dospělých.
Zdá se, že se přepočítali - a to je druhý důvod k údivu. K
údivu nad tím, že co vymyslela devítiletá dívenka a co stačilo k přesvědčení o
klamnosti slibů nejrůznějších léčitelů jí, není schopno vymyslet a přijmout
tolik lidí dospělých.