Nejprve to byla reakce Milana Hejpetra na starší amberzinovskou úvahu Internet podněcuje výrazné společenské změny. Z mailu je patrná jistá nostalgie, stesk po druhé polovině osmdesátých let, po tzv. zlaté osmibitové době - epoše, v níž tehdejší Československo s jistým zpožděním zaznamenenalo nástup prvních osobních mikropočítačů:
"Kdysi v dávných dobách jsem, stejně jako moji přátelé, doma bastlil podivné monstrum se superprocesorem :) 8080 a programoval jej přes hexadecimální klávesnici ... Četli jsme SCI-FI, Logana (pro nezasvěcené - autor bible The complette Spectrum ROM Disassembly) ,vymysleli třeba souborový systém pro 256k RAM disk, snili jsme o umělé inteligenci ... ve škole programovali ADT 4000 tlačítky na čelním panelu ... Bylo to krásné ..."
Druhým podnětným textem je The Gadget Pusher (Průkopník hejblátek)- interview s Clivem Sinclairem, vynálezcem a výrobcem náramkového rádia, elektrické tříkolky a legendárních domácích počítačů ZX81 a ZX-Spectrum. Článek byl uveřejněn v červencovém čísle časopisu Wired a jeho autor Wayne Myers se hned v úvodu přiznává:
"Sir Clive Sinclaire mi ukradl dětství...Do té doby jsem byl docela normální dítě, zajímaly mě takové věci jako šachy, fotbal a hraní si s ostatními dětmi, ale všechno se to ukázalo jako hloupé a nepodstatné, jakmile se v mém životě objevil Sinclair ZX81. Nic se nevyrovnalo svůdnému lákání písmena 'K' v levém dolním rohu pergamenově bílé obrazovky... Něco velice vzrušujícího se ukrývalo tom v bohatství možností, jen vědět, co s tím dělat..."
Tato shoda témat by mě nepřekvapila, ale otevřené výzvě, kterou podává Ondřej Neff ve svém WWW deníku Neviditelný Pes, jsem prostě už odolat nemohl:
"Je to zhruba deset let (nebo déle? Nebo méně?), co počítače na bázi PC začaly vnikat do našich životů. Nuže, víme, jak to bylo? Dokázali bychom sestavit historii teto invaze? Neměli bychom dát dohromady vzpomínky, dokumenty, postřehy... neměli bychom se pokusit ZAZNAMENAT alespoň základní fakta?"
Koincidence těchto tří textů ve mě nutně vyvolala vzpomínky na vlastní počítačové začátky. Dovolte mi, abych se s vámi o ně podělil.
Už si nepamatuji, kdy jsem poprvé uviděl počítač, naprosto přesně si ale vzpomínám, kdy jsem pochopil, jak počítač pracuje.
V časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců (nesmějte se) vycházely senzační papírové slepovací modely letadel, lodí, aut a hradů. V jednom čísle vyšla i podivná skládačka - jmenovalo se to CGS - Computer Game System a nebylo to nic jiného, než přehnutá čtvrtka papíru s proříznutým okénkem "čítače instrukcí" a sadou deseti "registrů", ke které byly přiloženy "programy" jako Gregoriánský kalendář (výpočet dnu v týdnu podle data), NIM - hra s odebíráním zápalek a podobně. Algoritmy byly zapsány na papírových páscích v jakési mutaci jazyka programovatelných kalkulátorů a prostrkávaly se "okénkem programu". Takže, když se v okénku objevilo 3->r1, GTO C; napsala se trojka do políčka registru č. 1 a poté šoupalo páskem tak dlouho, dokud se v okénku neobjevilo LBL C. Jak prosté.
Když později osvícená učitelka matematiky vysvětlovala, co že je to ten BASIC, nedával jsem pozor a místo toho jsem si raději hrál pod lavicí na gravitaci: "CGS: Přistání na Měsíci".
První roky na gymnáziu pro mě znamenají roky, kdy jsem si poprvé mohl na počítač - tedy počítač - říkejme mu raději IQ151 - alespoň sáhnout. A ještě teď mě bolí prsty. IQ151 byla, navzdory svému rádobyinteligentnímu názvu, stupidní hnědožlutá krabice s neergonomickou klávesnicí, jejíž ostré knoflíky při každém stisku vydávaly nesnesitelné cvrčení. Tehdy již zastaralý procesor 8080, 32KB operační paměti a obskurní klubko obvodů ze zemí RVHP - to vše vyžadovalo neskutečně silný zdroj, spolehlivě vytápějící počítačovou učebnu, v níž jsme, za dlouhých zimních večerů, postupně pronikali vrstvami BASICu a systémového monitoru až do komnat samotného strojového kódu.
V druhé polovině osmdesátých let k nám infiltrují již zmíněné krabičky sira Sinclaira, v těsném závěsu následovány značkami Commodore a Atari. A s nimi fascinace grafikou a hrami - po obrazovkách domácích TV se čím dál častěji prohánějí "sprajty" nejrůznějších Manic Minerů, Nakamotů a Space Invaderů. Po dlouhodobém psychickém nátlaku ("..každej už má aspoň to pitomý spektrum, jen já nic..") rodiče nakonec podléhají a přispívají svému synovi na koupi japonského osobního počmtače SHARP MZ821.
Özápětí však u syna nastává období častých viróz, chroniăkých nachlazení a nevysvětlitelných bolestí břicha a počet zameškaných hodin prődce vzrystá. Roöněž tak počet kazet s nahranými programů a hlad po veškerých informacích týkajících se toho "uvîitř".
Pravidelné seance nad sharpy a spektráči, při kterých se louskaly kusy kódu, hrály a psaly nové hry, vyprávěly obsahy SF filmů a knížek, opravovaly a vylepšovaly počítače, atd... Bylo to opravdu tak krásné, jak píše Milan ve svém dopise.
V klubech podobných tomu kutnohorskému se rodily vynikající sešlosti vynikajících lidí, pro něž nebyl problém kdykoliv poradit, půjčit, vysvětlit. Tam visel ve vzduchu Sense of Wonder, tušení souvislosti s něčím, co teprve přijde, až doba nazraje a hardware povyroste.
Myslím, že moc nepřeženu, když označím toto klubování v pozdních osmdesátých za Školu českého hackingu.
Software bobtnal a hardware nestíhal - tak bylo stanoveno první pravidlo počítačového průmyslu. Jenže to mi tehdy ještě nedocházelo. Bylo třeba se naučit jazyk C, protože kdo neumí Céčko, není Programátor a taky bylo záhodno nějak nenásilně generovat referáty na fyziku, měření a podobné laboratorní cvičení na elektrofakultě.
Tedy nezbývalo, než se s kolegy složit na obstarožní "átéčko". To byla 286 procesorová karta + karta 512KB paměti + karta řadiče, to vše vetknuto do experimentální sběrnice, kterou spolu s 20MB diskem přechovával v krabici od bot jeden spřízněný asistent.
Nicméně celek fungoval spolehlivě i bez větráku, navzdory závějím kolejního peřinového prachu. Tyto a podobné kusy hardwaru se začátkem devadesátých let povalovaly na nejednom strahovském pokoji.
Každý dobře vychovaný kousek křemíku si chce popovídat s jinými kousky křemíku a tak se po naší chodbě začaly vzápětí plazit žížaly ethernetových kabelů, k velké to radosti správců kolejí, hrubě znevažujících význam počítačového pokroku.
Naštěstí doba pokročila a to, co tehdy bývaly první ostrůvky lokálních sítí v moři byrokratické ignorace, je nyní známo jako Sillicon Hill (*.sh.cvut.cz) , jedna z nejžhavějších českých internetovských domén, vyčnívající,... eh, ...z moře byrokratické ignorace.
V tomto bodě se střetává idealizovaná minulost s šedivou současností, na kterou je třeba nejméně pět let nemyslet, aby se z ní stala opět zajímavá minulost. Tou dobou už mě programování pomalu začínalo živit a zároveň přestávalo bavit, ale to už je jiná story.
Předně jsem musel uposlechnout zvolání velkého náčelníka Ondřeje Astona Neffa. Čas je potvora a na některé věci se rádo zapomíná. Opravdu je namístě shromažďovat materiál pro budoucí historiky.
(Pro ně bych si teď dovolil shrnout klíčová slova, aby se jim můj příspěvek snadno dostával do search results, tak tedy: osmibitová nostalgie, vývoj osobních počítačů, zahnívající socialismus. Současným čtenářům se omlouvám a děkuji za pochopení. :-)
Dalším důvodem je fascinace. Nadšení prožívané nad gumovou klávesnicí Sinclairova hejblátka dosud nevyprchalo a zdá se ani nemá důvod vyprchávat. Je zřejmé, že takové písíčko samo o sobě už dnes nikoho nenaplní úžasem. Jeho existenci v kancelářích a domovech bereme jako samozřejmost a denně prohráváme věčnou bitvu Uživatel versus Software. Dostáváme se ale dále, možná právě díky tomu, že osobní počítače na našich stolech jsou akceptovány jako běžná součást života a možnosti pouze tušené v oné osmibitové éře se stávají skutečností.
Důvod k okouzlení dnes nacházíme jinde - Internet a virtuální realita jsou dnes jistými zdroji nadšení, právě v těchto oblastech můžeme cítit největší potenciál změny. Slovo Internet má pro někoho podobnou magickou energii, jaká vyzařovala z legendárních osmibitů. A tak jako před deseti lety jsme věděli, že s osobními počítači se ve svém životě dříve nebo později potká a bude muset vyrovnat každý člověk, tak i nyní nepochybujeme o tom, že Internet nějakým způsobem více či méně ovlivní naše životy.
Tak jako tehdy v počítačových klubech jsme se učili plovati v digitálních vodách možná o sezónu dříve než ti ostatní, dnes víme, jak je důležité míti s Internetem něco společného, neboť propast mezi připojenými a nepřipojenými lidmi se bude čím dál tím rychleji prohlubovat.
Protože čtete tento článek, nejspíš patříte mezi ty propojené.
A proto: Vítejte v klubu budoucnosti!
BVer, 14.9.