Co se děje...?
Na pultu se blankytně rozzářil monitor pokladny. Na něm rotoval kód 001.
„Žije!“ hlesla Roxanna. „On si nás našel.“
Herman ji dloubl do žeber. Pochopila.
„Teď si nás našli jiní!“ tiše hučel punker.
Ve tmě a náhlém tichu i ona zaslechla šramot. Kokrháč opatrně, dlaní velkou jako skrejpr, obrátil její tvář k sobě. Pokynul hlavou dolů. Kývla. Jestli bylo v něčem na Hermana spolehnutí - kromě propitých nocí - tak to byla neuvěřitelná zásoba zbraní. Na těch nejneuvěřitelnějších místech. A teď... Bylo to nevhodné - všude zabijáci - ale ona se usmála:
„Mám to vytáhnout rukou - nebo pusou?“
„Kolik za co?“
„Pak ti to strhnu při pokeru.“
Rozepnula mu zip džínsů, ignorovala jeho hlavní zbraň a sáhla po hlavni. Tu měl na vnitřní straně stehna. Dobře ošetřovaný a nabitý browning.
„Teď uvidíš, co je to 002,“ zašeptala nula nula trojce. Sebevědomě.
Černé siluety se blížily.
Prásk! Prásk! Prásk!
„Kupte si infra! Nabízejí ho v teleshopu,“ poznamenala Roxanna. Krátkou přestřelku viděla zřetelně ve žlutomodročerveném provedení. Oba se převalili z místa, odkud před chvílí šlehaly záblesky Roxaninných výstřelů a kde po nich zbyly jen prázdné nábojnice. Včas.
Teď se záblesky objevily na druhé straně - a kolem nich pršela omítka a třísky z pultu.
Bhrooummm! Pětkrát bhrooummm…
Rox si myslela, že jí ustřelili hlavu. Herman zpoza ní pálil z pumpovací brokovnice.
„Blbče, už takhle vypadám jako Rocky, a ještě budu hluchá!“ čílila se dívčina.
„Promiň. Vono jich je pořád moc,“ strkal do nábojové schránky další pětici nábojů, zaklínil předpažbí do sevřeného loktu zraněné ruky a zase nabil. Rox mezitím kontrolovala přesnými zásahy stále průserovější situaci.
Bylo jich vážně moc! Průlezem z již ztichlého baru sem pronikaly další temné stíny. Rox vystřílela zásobník, prázdný ho nechala spadnout na zem a zarazila do browningu plný. S tichým cvaknutím natáhla závěr dozadu a zase se připravila.
„Hej vy dva, už toho bylo dost,“ ozvalo se z reproduktorů cukrárny. „Chci se s vámi dohodnout jako chlap s chlapem... Tedy i s ženou. Prostě se vzdejte!“
Hlas byl zmoogovaný, ale tu dikci mohl použít jediný člověk. Tedy - jestli se dalo říct: Člověk.
„Macu, vyližte si už konečně prdel. Zatím mají problémy vaši hoši,“ zasípal Kokrháč. Všechno ho bolelo a sralo. „A stejně neznáte rozdíl mezi chlapem a ženskou.“
„Já to s vámi myslím zaručeně dobře.“
„Jako s Victorem?“ ustřelil nejbližší reprobednu Herman.
„Nechám vás vystřílet všechno, co máte. Lidí na to mám dost. A pak od vás ty Black Boxy dostanu – a nechám vám je vyrvat z těch vašich obarvených palic zaživa.“
„Jste se teda rozjel,“ uznale kývl Herman. „Myslíš, Rox, že to s námi fakt myslí dobře?“
„Vždycky byl dobrák,“ kývla Roxanna. A zase úspěšně vypálili do přebíhajících stínů.
„Kolik nám zbývá střeliva?“ zeptala se při další výměně zásobníku.
„Málo. Myslel jsem, že ti naši v baru budou tvrdší. Aspoň jako Batman.“
„Teď už nejsou tvrdý, ale tuhý,“ suše ho doplnila Rox.
Po dalších minutách vše vypadalo jinak.
„Tak je konečně sejměte, hajzly runnerský!“ poradil Mac ze zbylých reproduktorů.
Stíny se pohnuly. Bylo to výhružné a vypadalo to jako scéna od Eda Wooda.
Kokrháč v pravé pěsti svíral boxer, Rox klečela vedle a rukou se mu opírala o zdravé rameno. V ruce měla útočný nůž se žlábkem na krev. Podívala se na Hermana.
„Hele, ty postavo,“ zachvěl se jí hlas. „Víš, že jsem tě vždycky měla tak trochu ráda?“
„Dík. Že´s neřekla dřív. Mohli jsme si dopisovat.“
Rox jen smutně kývla. Jo. On to asi nepochopí.
„Já vím, kočko,“ překvapil ji. „Jenže máš Rolla.... a Royce. Ale v každým případě jsi dneska to tvoje vyznání tak trochu dokázala. Víš?!“
Kývla. Věřila, že Roll a Royce jsou v bezpečí. Roll se o sebe a o kluka vždycky dokázal postarat - ale teď se jí chtělo brečet kvůli něčemu jinému. Byl tady on... Kokrháč. Přítel do nepohody. Neohrabaný, ohromný, neomalený obr - s obrovským srdcem.
A teď asi umře. I to ohromné srdce přestane tlouct.
Díval se na ni.
„Teď jim to nandáme,“ hlesla a nechtěla si setřít slzu z tváře. Od tichých stínů se ozvalo sborové cvaknutí pojistek brynýrovaných Redhawků. Mac si potrpěl na divadlo.
„Sbohem, přátelé,“ ozvalo se ze zbylých  reproduktorů cynicky. „Ano, slyším! Ne, ten alarm jsme nevypínali! Rozstříleli ho oni...

Macovi se zdálo, že se propadá do ohavné bažiny. Uvízl v ní a bezmocně kolem sebe plácá rukama i hubou. Nemohl uvěřit tomu, co teď už bylo jasné. Bohužel pro něj.
Oba přátelé na sebe pohlédli. Oba věděli.
„Ne! To není možné,“ ječely reproduktory. „Vždyť ho držíme v Nulté Úrovni! Dokonale izolovaného. To nemůže překonat! Potvrdili nám to z  Rebexu! A s nimi spolupracuje i Hard Core Bejbyho. Tomu, co se děje, přece odporuje i Desatero!!!“
„Desatero teď vypadá jinak, blbečku,“ zazvučel soundblaster pokladny.
„Rollande, já vás vyzývám...“
„Teď fakt nemám čas, Macu.“
Ssswisssh... Z pulzujícího monitoru pokladny do místnosti vyhřezly světelné obrazce obsahující terabyty informací modifikovaných k jedinému účelu. Z obrazovky neskutečně rychle pučely gigantické binární orchideje a lačně pohlcovaly okolní prostor. Orchideje ne. Spíš masožravé rostliny.
Ten pohyb byl však pozorovatelný jen přizpůsobeným vnímáním B-runnerů. Pro ostatní „smrtelníky“ to byl pouhý záblesk. Rox se vrhla na Kokrháče, zakryla mu obličej tělem (Kokrháč byl rád, že to bylo ňadry), zavřela oči a zaječela:

Vířící terabyty informací zasáhly střelce.
Nebyla to hezká podívaná. Ještěže ji CNN nevysílala v přímém přenosu. Strukturovaná, indexově nezávislá databáze v málo používaném „šlechtickém“ formátu WWP do sebe nasávala další a další informace ze zaměřených objektů. Vnikala do těl obrovskými póry v pokožce, její substance prolínaly kolem marně se shlukujících mraků bílých krvinek, které nevěděly, proti čemu bojovat. Vnikala nejen do buněk a krvinek, ale i do parazitů. Ovládla jak skryté rakovinné bujení, tak i dravé mlhoviny virů. Stejně hladce jako do jater vnikla i do mozku.
Neurony byly její živnou půdou, krev živným roztokem.
Zasažená těla zprůhledněla jako medúzy. Byly vidět kosti, šlachy, vnitřnosti, pulzující srdce a rubínově se lesknoucí proudící krev. Pokožka na hlavě zprůsvitněla také, zbyly jen obličejové svaly, obnažené dásně s bílými zuby - a vyvalené oční bulvy. V okamžiku absorbování celé oběti se tělo rozzářilo, potom se bělostný svit rozložil na žlutočervené spektrum a v kvadratických objektech tělo barevně rozdělil.
Vypadalo to, jako by ti lidé byli stvořeni z binární lávy, plynoucí v krychlových, pomalu rotujících a vzájemně se prolínajících objektech.

Terabyty likvidujících informací se samy staly obětí svého útoku. Těla pohasla, zabijácká databáze splynula s genetickou výbavou rozkládajících se buněk. Teprve teď bylo možné poznat krychle z kostí, svalů; z jedné kostky zírala obnažená oční bulva a v další, která se svezla z vrchu hromady, humorně cvakla levá polovina čelisti.
Roxanna pomalu vstala.
„Bože! On skutečně vypustil ty svý Kytky!“
„Holka, myslím, že bys místo Boha měla oslovovat Rollanda. On je Stvořitel.“
Z reproduktorů se ozývalo temné šumění - jako ozvěna sonaru pátrajícího po dně Filipínského příkopu - občas přerušovaná krátkými signály Systému. Stejně jako když ozvěna sonaru nalezla vrak jihoafrického Titanicu II.
„Rolle, jsi tady s námi?“ hlesla Rox.
Dvě nuly v runnerově kódu na obrazovce pokladny byly netečné jako oči mrtvého, které nikdo nestačil lehkým pohybem dlaně zavřít.
„Rolle?!“
Místo odpovědi se kolem nich zatetelil vzduch. Prostor se zavlnil a prohnul.
„Rolle, jsi tu ještě?!“
Rox se při zhoupnutí Reálu svalila na zraněného Hermana. Ten jen suše hekl.
„Promiň..., A hele, Houstone, máme problém,“ sdělila Rox.
Rozhlédli se.
„Večeřeli jsme dneska?“
„Ne. Ale bude pečeně. Přírodní.“