Vynálezy Julia Vernea J - M

Zpět k seznamu hesel

JANIN PRŮLIV

Široký pruh volného moře, který protíná pevninu v oblasti JIŽNĺHO PÓLU od Weddellova moře až do těch míst, kde na běžně dostupných mapách Antarktidy leží Sabriina země.

V tomto průlivu leží ostrov TSALAL, dále BENNETŮV OSTROV a LEDOVÁ SFINGA. Název dal průlivu kapitán lodi Halbrane, Len Guy, 17. 2. 1840 na paměť goelety Jana, na níž se plavil Arthur Gordon Pym a která 18. 11. 1828 objevila OSTROV Tsalal. V březnu 1868 proplouvala Janiným průlivem (správněji průlivem Jany, ale tento název se nepoužívá) PONORKA NAUTILUS. Dne 21. 3. její kapitán Nemo jako první člověk vystoupil na JIŽNĺ PÓL a na skalisku zde se nalézajícím rozvinul černý prapor s vyšitým písmenem N. Jeho prvenství je nepopíratelné, třeba trosečníci z Halbrane propluli na ledové kře polární oblastí za husté mlhy dne 31. 1. 1840.

LEDOVÁ SFINGA

JEDLÉ NOVINY

Vycházely v Milliard-City na STANDARD-ISLANDU, zvaném též Plovoucí OSTROV. Patřily k časopisům tzv. digestového typu, neboť přetiskovaly články z listů zahraničních. Tištěny byly čokoládovým inkoustem na těstovém papíře. Některé měly projímací účinek, jiné působily na zažívací ústrojí opačně. Patřily k ŽIVOTNĺMU STYLU ostrova.

JESKYNĚ

Jeskyně lákají člověka svou romantikou podobně jako OSTROVY. Ve verneovském šrafovaném světě se vyskytují často - i tam, kde hrdinové prožívají příběhy nefantastické, jako například v románech Dva roky prázdnin nebo Zelený paprsek. Všimněme si však jeskyní, jež se vyskytují v příbězích fantastických. Na první místo si zařadíme jeskyně Komín a Žulový dům na LINCOLNOVĚ OSTROVĚ. Kolonisté v nich žili pohodlně, netušíce, že v obrovské jeskyni pod jejich nohama našla poslední útulek ponorka NAUTILUS. Tato PONORKA mívala základny v jeskyních rozmanitých ostrovů ve světovém oceánu. Profesor Aronnax a jeho druzi navštívili jednu z nich - tu, ve které byly PODMOŘSKÉ DOLY. Ponorkovou základnou byla i jeskyně v ostrově BACK CUP. Skrývala se tu PIRÁTSKÁ PONORKA a v sídlišti zvaném ÚL žili Ker Karrajovi piráti, ale i ubohý vynálezce Thomas Roch, konstruktér VYNÁLEZU ZKÁZY, ROCHOVA BLESKOMETU. V jeskyni na temenu hory GREAT EYRY postavil inženýr Robur svůj POSTRACH neboli EPOUVANTU. Zato v jeskyni NOVÁ ABERFOYLIE nic fantastického nevzniklo, jen MĚSTO KOAL-CITY. Jeskyně na kometě GALLIA zachránila trosečníkům život, hlavně díky GEOTERMÁLNĺ ENERGII. Do jeskyně se vděčně uchýlili i druzi kapitána Hatterase, když se na KRÁLOVNINĚ OSTROVĚ dostali do blízkosti SEVERNĺHO PÓLU. Největší jeskyni ovšem objevil profesor Liddenbrock a jeho dva průvodci při cestě do STŘEDU ZEMĚ. Sahá od Islandu až po Itálii - a pravděpodobně ještě mnohem dále.

JIŽNĺ PÓL

Dobytí jižního pólu bylo vyvrcholením plavby kapitána Nema v ponorce NAUTILUS, jíž se účastnil i profesor Aronnax. 19. 3. 1868 PONORKA podplula ledové bariéry a ocitla se v pásmu volného moře. Podnebí je v této oblasti mírné, ovšem příroda neoplývá bohatstvím forem. Nějaké lišejníky, měkkýši na pobřeží, zato vzduch plný ptactva. Žijí tu albatrosi i rackové. 21. března 1868 kapitán Nemo výpravu završil tím, že po přesném zaměření pólu rozvinul svoji hedvábnou vlajku, černou se zlatě vyšitým písmenem N. Podle tohoto líčení je tudíž na točně skalnatý OSTROV, omývaný poměrně teplým mořem.

DVACET TISĺC MIL POD MOŘEM

Po více než šestnácti letech (prokazatelně po roce 1884), dne 26. 7., přeletěl jižní pól na palubě ALBATROSU i inženýr Robur. Točnu však nezahlédl, jelikož ji zakrývala bílá čapka neprozrazující nic z toho, co skrývala. Stalo se tak za vichřice, jejíž síla byla srovnatelná snad jen se smrští z 22. 3. 1882 v Connecticutu.

ROBUR DOBYVATEL

Závěrem nutno dodat, že do těsné blízkosti jižního pólu se dostali i trosečníci z lodi Halbrane, když pluli JANINÝM PRŮLIVEM K LEDOVÉ SFINZE. Přímo na točnu se však dostal nemohli, neboť, jak víme, na pólu je ostrov.

LEDOVÁ SFINGA

KESON

Tímto termínem se rozumí hlubinné ponorné zařízení, zdokonalené inženýrem Murchinsonem. Ne zcela přesný popis ponechává jen málo prostoru k víře, že šlo o skutečné kesony či potápěčské zvony, tedy zařízení s volným dnem. Zmínka o nádržkách, jež je třeba před ponořením naplnit vodou, podobně jako nádrže ponorky NAUTILUS, naznačují dokonce, že šlo o předchůdce baryskafu. J. T. Maston v takovém přístroji pátral po MĚSĺČNĺ STŘELE, když spadla do moře. Přístroj je charakterizován jako "pokojíček" s okénky, zavěšený na lanech rumpálů lodi Susquehanny. K přístroji byly připojeny mechanické kleště zkonstruované též inženýrem Murchinsonem, tak velké, aby mohly střelu uchopit a pevně držet. Tento ponorný přístroj podobný PONORCE byl též vybaven mohutnými elektrickými reflektory. Pozoruhodná byla schopnost kesonu sestoupit do hloubky přes šest tisíc metrů. Auguste Piccard sestoupil v batyskafu do hloubky 3 150 m až v roce 1953!

SE ZEMĚ NA MĚSĺC

KOAL-CITY

Ideální hornické MĚSTO, které vzniklo díky úsilí inženýra Šimona Forda v JESKYNI NOVÁ ABERFOYLIE nedaleko Calanderu ve skotském hrabství Stirlingu. Město leželo 450 metrů pod zemským povrchem. Se světem je spojoval tunel dlouhý téměř jedenáct km, tedy dílo v sedmdesátých létech devatenáctého století neobyčejné, dosahující téměř délky tehdy stavěného gotthardského tunelu (14 984 m). Portál tunelu zdobila monumentální brána s věžičkami, cimbuřím a arkýři. Dopravu zajišťovala VODNĺ ŽELEZNICE. Srdcem Koal-City byla ELEKTRÁRNA. Prostor města osvětlovaly silné reflektory, sestrojené zřejmě na podobném principu jako UHLĺKOVÉ LAMPY kapitána Nema: zdroj světla byl taktéž umístěn ve vzduchoprázdu, zde z důvodů bezpečnostních, neboť hrozil výbuch důlního plynu. ELEKTŘINY se zde užívalo též k těžbě uhlí a pro potřeby domácností. Město stálo na březích podzemního Malkomského jezera. Žili v něm především zaměstnanci dolu i s rodinami. Obyvatelům se tu tak líbilo, že jen zřídka vycházeli na povrch. Dařilo se jim zde dobře a zábavy si též užili dost, zejména při dudácké muzice. Věřící zde navštěvovali kapli sv. Egidia, vystavenou na přirozené terase nad jezerem (120). Po třech letech existence bylo Koal-City ohroženo záplavou (*), ale neštěstí se podařilo odvrátit a od té doby se podobná nehoda neopakovala.

ČERNÉ INDIE

KOMUNBIADA

Kolumbiada (správný překlad z francouzštiny by měl být Kolumbiad) je název DĚLA, jehož bylo využito k vypálení MĚSĺČNĺ STŘELY. Vychází ze skutečného typu děla zkonstruovaného a vyzkoušeného Američanem Rodmanem. Základní parametry Kolumbiady byly stanoveny na zasedání baltimorského Gun-Clubu, řízeném předsedou klubu Impey Barbicanem (* a násl.), dne 6. 10. 186. Dělo mělo délku devíti set stop (cca 270 m) a ráži devět stop (cca 2,7 m); sílu stěn šest stop (cca 1,8 m). Bylo zakopáno kolmo do země. Jeho duchovní otcové ho považovali za kombinaci děla, houfnice a moždíře. Jako nálož měla sloužit střelná bavlna. Vzhledem k tmu, že výstřel měl být veden kolmo a měl zasáhnout Měsíc, bylo rozhodnuto dělo umístit na Floridu, nedaleko místa zvaného StoneÝs Hill. O sto let později první měsíční raketa startovala z Cape Canaveralu, vzdáleného jen 250 km od tohoto místa. Práce na stavbě Kolumbiady byly zahájeny 4. 11. 1866. Padesát kopáčů se dalo do práce. Muži kopali studnu širokou po vyzdění jednadvacet stop, tedy bezmála šest a půl metru. Vyzdívka stále klesala, jak postupovaly zemní práce. Obdobného principu bylo později využito u VRTAČE CHODEB Marcela Camareta. Práce probíhaly ve dne v noci, jedinou mechanizaci zprvu představovaly jen parní jeřáby, jež pomáhaly odstraňovat zeminu. Za měsíc bylo vyhloubeno přes 30 metrů. V únoru 1867 došlo k průniku vody a závalu. Dílo bylo ohroženo, avšak inženýru Murchinsonovi, vedoucímu stavby, se podařilo nasazením blíže neurčených strojů následky nehody (jež stála i lidské životy) odstranit, a štola pro odlití děla byla vykopána a vyzděna o dvacet dní před plánovanou lhůtou, 10. 6. 1867.

Zatímco se hloubila štola, v půlkilometrovém okruhu bylo postaveno 1 200 tavicích pecí, typově stejných, se čtverhranným komínem. V těchto pecích měla být připravena litina, nutná k odlití děla, o celkové váze 60 000 tun. Litina byla na Floridu dopravena flotilou 68 lodí, jež vypluly3. 5. z New Yorku a 10. 5. přistály v Tampě. 11. 6. pak na Barbicanův příkaz začaly práce na jádru děla: byl to válec o výšce 900 stop a šíři 9 stop, připravený ze směsi jílu a písku promíchané se senem a slámou. Ve svislé poloze ho udržovaly železné traverzy, jež měly být zality do masy kovu. Kolumbiada byla odlita 9. 6. přesně v poledne. Na signál - výstřel z děla - začalo najednou tisíc dvě stě odpichů. teprve 22. 8. odlité dělo vychladlo natolik, že bylo možno vstoupit na hladinu litiny. 3. 9. skončila demontáž jádra, uspíšená nasazením PARNĺCH VOZĺKŮ. Výbrus hlavně byl skončen 22. 9. a následujícího dne bylo staveniště otevřeno veřejnosti. Zájem byl obrovský. Přístavní MĚSTO Tampa bylo na tu dobu přejmenováno na MOON-CITY, Měsíční město. Při ústí Kolumbiady byl zřízen parní výtah, který dopravoval návštěvníky za pět dolarů na dno děla. První, kdo použil výtahu, byla desítka čelných představitelů Gun-Clubu za Barbicanova předsednictví: slavnost se konala 25. 9. Už při této příležitosti se projevily sklony k OPILSTVĺ některých osobností. V říjnu a listopadu se vyráběla MĚSĺČNĺ STŘELA, byl podniknut experiment s POKUSNOU STŘELOU a pokud jde o Kolumbiadu samu, konaly se přípravy k nabití čtyřmi sty tisíci librami pyroxylu čili střelné bavlny. S pětisetliberními balíky manipulovali dělníci se zutýma botama a spouštěli je do děla pomocí ručních jeřábů - to vše, aby nedošlo k otřesu a výbuchu. Práce probíhaly především v noci za osvětlení speciálními (velmi pravděpodobně) UHLĺKOVÝMI LAMPAMI podobné konstrukce, jaké byly na PONORCE NAUTILUS. K bezpečnosti operace přispívalo i omezení zásob pyroxylu ve stavební ohradě na pět tisíc liber a zákaz používání otevřeného ohně v okruhu dvou mil (cca 3,2 km). 28. 11. bylo všech osm náloží pyro xylu uloženo na určeném místě. Měsíční střela, naplněná zásobami, byla do děla uložena pomocí jeřábu.

K výstřelu došlo 1. 12. 1867 ve 22 hodin, 46 minut a 40 vteřin; vzhledem k tomu, že Kolumbiada byla pevně zapuštěna do Země a tudíž ji nebylo možno zaměřovat, na další "kosmické okno" by se muselo čekat osmnáct let. Několik milionů diváků (*) přijelo na Floridu, aby bylo svědky prvního letu na Měsíc. Ve 22 hodin cestovatelé nastoupili do střely. Zbývajícího času bylo užito k demontáži jeřábů a jejich odstranění od ústí děla. V určenou dobu inženýr Murchinson stiskl elektrický spínač. Mezi miliony diváků se našlo jen několik osob, snad dvě nebo tři, jež stačily střelu zahlédnout. Plamen výstřelu byl pozorovatelný do vzdálenosti 160 km. Všichni přihlížející byli povaleni, došlo k četným zraněním, častým jevem bylo zejména přechodné ohluchnutí. Seizmická vlna vyvolala četné námořní nehody a byla zaznamenána až na afrických březích. O dalším osudu Kolumbiady se nedochovaly zprávy. Nevíme tudíž, zda s ní počítala ve svých plánech Národní společnost pro mezihvězdné styky, založená po návratu měsíční střela, anebo aspoň Michel Ardan, původce projektu MĚSĺČNĺHO VLAKU. Jisto je, že technologie dělostřelby z děla zavrtaného do země byla po roce 189* zopakována některými čelnými členy Gun-Clubu při pokusu PROJEKTU o POSUNUTĺ ZEMSKÉ OSY.

SE ZEMĚ NA MĚSĺC

KOSMICKÁ CESTA

Popud k první vědecky podložené kosmické cestě podal předseda baltimorského Gun-Clubu Impey Barbicane na klubové schůzi 5. 10. 1866 v 8 hodin večer. Na této historické schůzi navrhl vystřelit na Měsíc náboj bez posádky; úspěšný zásah se stane právním podkladem k tomu, aby mohl být Měsíc připojen k dosavadním 36 státům americké Unie jako stát sedmatřicátý (*) - tento výrok ostatně umožnil stanovit letopočet: experiment se střelou se děl po skončení války Severu proti Jihu, tudíž po roce 1865, avšak před rokem 1867, kdy se 37. státem USA stala Nebraska. Původně mělo jít o vystřelení náboje bez posádky. Teprve po odlití děla KOLUMBIADA podal francouzský občan Michel Ardan návrh na stavbu MĚSĺČNĺ STŘELY, umožňující kosmickou cestu s posádkou. Konstrukci DĚLA i střely věnoval Gun-Club velkou péči; zato průběh letu lze označit za chaotický. Jako příklad za všechny uveďme návratový program, založený na předpokladu, že tak vynalézaví lidé dokáží všechno a ze všeho se dostanou.

SE ZEMĚ NA MĚSĺC

Za další kosmickou cestu lze označit bezděčné vystřelení UMĚLÉ OBĚŽNICE z OBŘĺHO DĚLA Herr Schultze, majitele STAHLSTADTU. Oběžnicí se stal SYMETRICKÝ NÁBOJ, který původně měl zničit MĚSTO FRANCE-VILLE.

OCELOVÉ MĚSTO

Velkolepou a zřejmě neopakovatelnou kosmickou cestu podnikli lidé, kteří přežili letmý dotyk komety Galia se Zemí. Po dvouletém putování Sluneční soustavou se vrátili do pozemské atmosféry v koši balónu, přesně tak, jak to původce PROJEKTU ruský poručík Prokop naplánoval (* a násl.).

NA KOMETĚ

KRAKEN

Kraken neboli krakatice (Architheuthis dux) hlavonožec z podtřídy, dvoužábrých, dosahuje délky až dvaceti metrů. exempláře, které napadly PONORKU NAUTILUS, byly svými osmi metry spíše podměrečné. Divokost však značně převyšovala normál, a musíme je tudíž považovat za fantastická zvířata.

DVACET TISĺC MIL POD MOŘEM

KRÁLOVNIN OSTROV

Královnin OSTROV objevil 11. 7. 1861 na 89o59'15'' severní šířky kapitán John Hatteras, velitel brigy Forward. Ostrovu vévodí HATTERASOVA HORA, činná sopka. Ostrov nemá žádné pobřeží, na něž by bylo možno vstoupit - úbočí sopky spadá prudce do moře. Na pět set kroků od skal moře vřelo působením podzemního ohně. Plavci nalezli jediný fjord, do něhož mohli vplout se svou šalupou. Na nehostinném úbočí sopky objevili průrvu krytou balvany a utábořili se v ní jako v JESKYNI. Ostrov byl tak pokryt balvany, některými i značně vratkými, že obhlídka, natož výstup na vrchol byly krajně obtížné.

DOBRODRUŠTVĺ KAPITÁNA HATTERASE

KYKLOSKOP

Optický přístroj, zřejmě bez elektrických prvků, sloužící k dálkovému pozorování; ve městě zla BLACKLANDU fungovaly nejméně dva. Jeden větší, avšak s menší rozlišovací schopností, sloužil Harrymu Killerovi, vládci MĚSTA. Druhý exemplář měl k dispozici Marcel Camaret, jeho vynálezce, a zároveň i technický tvůrce celého Blackladnu. Kykloskopy byly umístěny na věžích; na vrcholu věže byla báň se soustavou zvětšovacích čoček.

PODIVUHODNÁ DOBRODRUŽSTVĺ VÝPRAVY BARSACOVY

KYSLĺKOVÉ OPOJENĺ

Někdy v druhé polovině devatenáctého století učený doktor Ox za pomoci asistenta Gedeona Ygenea realizoval zřetelně nezákonný PROJEKT na území vlámského městečka Quiquendone, "nezaznamenaného na žádných mapách". Pod záminkou, že ve MĚSTĚ zřídí kyslíkovodíkové osvětlení, se doktor Ox rozhodl nasytit ovzduší ve městečku kyslíkem. Kyslík a vodík získával elektrolýzou lehce okyselené vody, přičemž jako zdroje ELEKTŘINY užíval ČLÁNKŮ, jím sestavených z nových prvků. Doktor Ox rozvedl po celém městečku potrubí, ale otálel s osazením hořáků. První pokusy s psychickými i fyziologickými důsledky zvýšení podílu kyslíku v ovzduší provedl nejdříve ve veřejných budovách, pak sytil kyslíkem i venkovní ovzduší. Vegetace se začala prudce rozvíjet, ale i lidé jednali prudčeji a energičtěji než dříve. Klidné městečko se v kyslíkovém opojení změnilo v hnízdo sršňů bažících po krvi bližních. Doktor Ox prudce odmítl návrh asistenta Ygenea přerušit pokus. Vše mohlo skončit krveprolitím, kdyby výbuch Oxovy plynárny nepřerušil válečnou výpravu quiquendonských proti sousednímu městečku. Ox i Ygene v nastalém zmatku zmizeli. Pokus už nikde - pokud je známo - neopakovali. Dodejme, že popisovaný případ je zcela ojedinělý, nikdy jindy už nebyl zaznamenán případ kyslíkového opojení. Proto, navzdory zkušenostem doktora Ose, se kyslíku běžně používá v medicíně, v letectví i v kosmonautice.

DOKTOR OX

Na úsvitu kosmonautiky však potíže s kyslíkovým opojením přetrvávaly. Pocítili ho i všichni cestovatelé v MĚSĺČNĺ STŘELE, vypálené 1. 12. 1867 DĚLEM KOLUMBIADA do kosmu.

SE ZEMĚ NA MĚSĺC

LEDNIČKA

K výbavě silničního vlaku taženého PARNĺM SLONEM patřila i velká lednice. Konstruktér vlaku inženýr Bans ji umístil do druhého, tedy služebního vozu. Jak bylo v polovině šedesátých let devatenáctého století zcela obvyklé, chladu se zde docilovalo stykem s ledem. Jelikož byl vlak určen k cestě po Indii, vybavil inženýr Banks služební vagon strojem na výrobu umělého ledu v té době nevídané konstrukce: šlo o přístroj, v kterém se teplota rychle snižuje vypařováním tekutého čpavku. Nikde není zmínka o nějakém pohonu onoho přístroje. Čpavkovou, samozřejmě kompresorovou lednici ve skutečnosti vynalezl teprve roku 1874 Carl von Linde.

ZEMĺ ŠELEM

LEDOVÁ ČOČKA

Výprava kapitána Hatterase na SEVERNĺ PÓL by patrně skončila tragicky bez důvtipných zásahů doktora Clawbonyho. Tento muž se například zasloužil o to, aby kapitán Hatteras zvítězil v ZÁPASE S MEDVĚDEM, neboť dokázal vyrobit náboj ze zmrzlé rtuti. Při jiné příležitosti zapálil oheň pomocí čočky vyrobené z tvrdého ledu. Dodejme pro úplnost, že doktor Clawbony dokázal udržovat Bunsenovy ČLÁNKY v provozuschopném stavu i v podmínkách kruté arktické zimy, takže mohl na NOVÉ AMERICE zřídit maják. A při masovém útoku medvědů je zničil výbuchem střelného prachu, odpáleného elektricky.

DOBRODRUŽSTVĺ KAPITÁNA HATTERASE

LEDOVÁ SFINGA

Skalní masiv vysoký asi sto metrů a čtyři až šest set metrů široký na břehu JANINA PRŮLIVU nedaleko JIŽNĺHO PÓLU. Měl tak zvláštní tvar, že se mu dostalo názvu Ledová sfinga. Masiv objevila posádka záchranného člunu Paracuta 13. 3. 1850; byli to muži, kteří přežili ztroskotání lodi Halbrane. Skalní masiv byl vytvořen z horniny silně bohaté na železo. Přitahoval k sobě veškeré železné předměty neodolatelnou magnetickou silou, nebyl to však magnetický pól Země. Zdá se, že příčinou jevu je elektrická energie nahromaděná v mracích přitahovaných do těchto končin. Trvalé elektrické proudy se nestačí vybít a mění v magnet každý kus železa, přičemž přitažlivost odpovídá síle proudu, počtu jeho výbojů a čtverci průměru železného zmagnetovaného masivu. Hmotu sfingy lze odhadnout na tisíce kubických metrů. Měkde pod zemí se mnohonásobně vinul přirozený vodič spojený se základnou sfingy. Zřejmě měl spojení s magnetickou osou, takže vytvářel obrovský kondenzátor, z něhož se vybíjely nashromážděné proudy jako z nevyčerpatelného akumulátoru. Magnetická síla sfingy zachytila i člun Paracuta. Byl sice sestaven bez použití jediného kusu železa - na OSTROVĚ TSALALU, kde byl člun postaven, domorodci železo neznali - avšak trosečníci do něj naložili i některé železné předměty. Magnetická síla je zachytila a přitahovala celou lodici plných deset hodin. Když přitáhla člun na vzdálenost čtyř set padesáti metrů, železný hák uvázaný na přídi se vymrštil, vyletěl kupředu a napnul lano, jímž byl zajištěn, k prasknutí. Lodníci zachránili Paracutu tím, že lano přeřízli, avšak magnet přitáhl i všechny ostatní železné předměty, včetně kamen. Posádka Paracuty nalezla i zbytky člunu z Halbrane, z něhož sfinga magneticky vytáhla všechny hřeby, svorníky, výztuže a kormidelní závěsy. Na skalní stěně pak nalezli mrtvolu Arthura Pyma, přichycenou v dvoumetrové výši magnetickou silou za pušku, již měl nešťastník pověšenu na zádech.

LEDOVÁ SFINGA

LETADLO

Pod tímto nepříliš nápaditým názvem se skrývá tajemství podivuhodného LÉTAJĺCĺHO STROJE, o to pozoruhodnější, že byl vyroben v sérii čtyřiceti kusů. Je to dílo Marcela Camareta, tvůrce BLACKLANDU, geniálního vynálezce několika desítek technických vymožeností.

Letadlo mělo sloupovitou konstrukci - podobalo se volavce stojící na jedné noze. Přistávalo a startovalo na dvojici širokých lyží. Na nich byla připevněna plošina pro náklad, eventuálně pro deset cestujících. Na plošině se zvedal mřížový sloup vysoký čtyři až pět metrů. Ve středu sloupu byla vrtule, připevněná na výkyvné ose, takže mohla sloužit buď jako vrtule nosná, nebo tažná. Zvláštní soustava drobnějších vynálezů umožňovala letadlu automaticky reagovat na vnější vliv povětří (*), takže pilot se mohl starat jenom o navigaci. Žel, podstata těchto drobnějších vynálezů zůstala nepoznána - šlo bezpochyby o nějaký originální systém zpětné vazby, neznámý i dnešním leteckým konstruktérům. Do tohoto systému určitě patřila křídla o délce šesti metrů (*), která se libovolně zvedala nebo klesala. Změna polohy křídel byla výhodná zejména při startu stroje. Letadlo nebylo poháněno ELEKTŘINOU, jako byly ALBATROS a POSTRACH i vzducholoď GO AHEAD, nýbrž motorem na kapalný vzduch. To je důvod, proč lidé na zemi slyšeli z oblak hluk podobný supotu parního stroje (*), anebo bzukotu nějakého hmyzu. Motory udělovaly letadlu rychlost 400 až 500 km/hod, bez přistání mohl stroj uletět vzdálenost 5000 km. V době povstání proti tyranovi Blackladnu Harrymu Killerovi byl jeden letoun ve stavbě v Camaretově továrně. Letadlo bylo zničeno sabotáží; při této příležitosti se dozvídáme, že stavba dalšího nového letounu by trvala dva měsíce.

PODIVUHODNÁ DOBRODRUŽSTVĺ VÝPRAVY BARCASOVY

LÉTAJĺCĺ STROJE

Jules Verne žil v době, kdy lidé procitali ze snu o řiditelnosti balónů. Jeho VIKTORIA dokázala to, co žádný jiný balón světa, létala tam, kam její posádka chtěla. GO AHEAD neboli VPŘED, díky DYNAMOELEKTRICKÉMU STROJI poháněnému ELEKTŘINOU, splňoval představy o dokonalé vzducholodi. Ale co naplat, budoucnost patřila letadlům těžším vzduchu. Králem mezi nimi na věky zůstane ALBATROS, dílo inženýra Robura, který později vytvořil i POSTRACH nebo EPOUVANTU. Létající stroje inženýra Camareta, budovatele BLACKLANDU, neměly žádné jméno - říkalo se jim prostě LETADLO. Camaret vytvořil i VOSY, bezpilotní letouny sloužící hlavně jako ZBRANĚ. Verne se domníval, že skutečná LETECKÁ DOPRAVA je věcí daleké budoucnosti - 29. století, podobně jako MĚSĺČNĺ VLAK, který měl zajišťovat kyvadlové spojení mezi Zemí a Měsícem. K Měsíci ale vyslal létající stroj už ve svém vlastním devatenáctém století: z DĚLA KOLUMBIADA vypálil MĚSĺČNĺ STŘELU. Také OBŘI DĚLO Herr Schultze nakonec posloužilo kosmickým výzkumům, jelikož vystřelilo první UMĚLOU OBĚŽNICI.

LETECKÁ DOPRAVA

Ve 29. století budou LÉTAJĺCĺ STROJE značně zdokonaleny a velká část dopravy bude vedena ve vzduchu. Hromadné dopravě budou určeny aero-omnibusy, kdežto osobní dopravě aero-vozy a aero-drožky. Někteří cestující, zejména na trati Evropa-Amerika, však dají přednost cestě PODMOŘSKÝM METREM.

VĚČNÝ ADAM (VĚČNÝ ADAM)

LINCOLNŮV OSTROV

Jeden z nejpodivuhodnějších OSTROVŮ, o nichž se zachovaly důvěryhodné záznamy. Ležel na 34o57Ý jižní šířky a 150o30Ý západní délky, dva tisíce kilometrů od Polynésie, nejbližšího obydleného místa. Geologicky byl ostrov nestabilní, vévodila mu sopka, která nakonec vybuchla v noci z 8. na 9. 3. 1868, a při explozi se téměř celý propadl do moře. Krom vyvřelých hornin se na ostrově nacházely i žulové masivy, kupodivu prostoupené JESKYNĚMI s krasovými jevy. Květena ostrova připomínala botanickou zahradu: byly tu zastoupeny dřeviny i byliny z nejrůznějších částí světa. Podobně tomu bylo i se zvířenou - ostrov byl fakticky zoologickou zahradou, která by jako skutečný ekosystém zřejmě nemohla dlouho fungovat.

TAJUPLNÝ OSTROV

LOĎ S ODDĚLITELNOU OSTRUHOU

Vynález Marcela Brukmanna, původem Alsasana, který podnikl odvážnou špionážní a diverzní akci ve STAHLSTADTU, Ocelovém MĚSTĚ Herr Schultze. Pod jménem Schwartz pronikl do Ústředního sektoru a odtud do bezprostřední blízkosti Schultzovy. Loď s oddělitelnou ostruhou vynalezl, aby zvýšil Schultzovu důvěru (70). Není známo, zda byl vynález někdy realizován: šlo o loď, jejíž oddělitelná ostruha nechá v boku napadené lodi vřetenovité TORPÉDO, jež ve třech minutách vybuchne.

OCELOVÉ MĚSTO

MAELSTR(tm)M

Mezi norskými OSTROVY Moskeno a Moskenoes je nebezpečné místo, ve kterém proud zvaný Mlýnský vytváří četné víry, osudné zejména malým rybářským lodicím. Maelstr"m ovšem není zvětšenina víru, který vznikne ve vaně po vypuštění vody - tak jej ale popisoval americký spisovatel Edgar Allan Poe (1809 - 1848), jeden ze zakladatelů moderní literární fantastiky. Verne, nadšený Poeův obdivovatel, se nechal inspirovat povídkou Pád do Maelstr"mu a zavedl do tohoto mořského víru Nemovu ponorku NAUTILUS. Profesor Aronnax a jeho přátelé využili nesnází PONORKY k útěku.

DVACET TISĺC MIL POD MOŘEM

MAGNETICKÉ DESKY

Tohoto zvláštního vynálezu fyzika Organika bylo použito jen při jedné příležitosti: když se lesník Nik Dek, domovsky příslušný do vsi Verstu, pokusil za asistence doktora Pataka prozkoumat tajemný hrad v Karpatech. Zatímco Nik prožíval neblahé zkušenosti z ELEKTRICKOU OCHRANOU, doktor Patak byl magnetickou deskou přichycen za cvočky v botách a nemohl se hnout (*, *). Orfanik instaloval zařízení na příkaz barona Rudolfa Gorce, pána hradu.

TAJEMNÝ HRAD V KARPATECH

MAGNETOMETR

Přístroj k měření vitální síly (*), užívaný obyvateli Miliard-City na STANDARD-ISLANDU, zvaném též Plovoucí ostrov. Zavedení tohoto přístroje přispělo k tomu, že se každý občan ostrova měl dožít přinejmenším sta let. V praxi dlouhodobě ověřen nebyl, protože OSTROV zanikl po šesti letech existence, takže nevíme, zda ovlivnil ŽIVOTNĺ STYL.

PLOVOUCĺ OSTROV

MARS

Planeta, s níž Země udržuje čilé styky. Její politické poměry jsou rozhárané. Svědčí o tom situace v Centrální říši, kde probíhá revoluce liberálních reakcionářů proti konzervativním republikánům.

VĚČNÝ ADAM (VĚČNÝ ADAM)

MECHANICKÝ OBLÉKAČ

Univerzální vynález pro mechanizaci ranní toalety. Vchází se do něj rovnou z postele. Přístroj člověka umyje, učeše a pak obleče i obuje, a dokonce dopraví na práh pracovny, kterou, jak se zdá, majitel takového stroje má doma.

VĚČNÝ ADAM

MELI-MELONIT

Meli-melonit je název užívaný v některých překladech pro MIŠMAŠIT, VÝBUŠNINU určenou pro DĚLO POD KILIMANDŽÁREM.

ZMATEK NAD ZMATEK

MĚSĺČNĺ STŘELA

První vědecky promyšlený a průmyslově vyrobený LÉTAJĺCĺ STROJ pro použití v kosmu. Popud k vypálení střely z DĚLA na Měsíc podal na schůzi baltimorského Gun-Clubu jeho předseda Impey Barbicane 5. 10. 1866 v 8 hodin večer.

Předběžné výpočty poskytla hvězdárna britské univerzity v Cambridge v dopise ze 7. 10. 1866. Na schůzi následujícího dne představenstvo Gun-Clubu rozhodlo, že střela bude hliníková a bude mít tvar koule. V té době se o posádce ještě neuvažovalo. Po celý zbytek roku a větší díl roku následujícího pokračovaly přípravné práce, zejména pak budování děla KOLUMBIADA, z něhož měla být střela vypálena. Až 30. 9. 1867 francouzský občan Michel Ardan navrhl nahradit kouli bez posádky válcovitým projektilem a nabídl se, že v něm poletí k Měsíci. 20. 10. téhož roku Ardan připlul do USA, nazítří veřejně obhájil svůj PROJEKT a 22. 10. se spolu s Nichollem a Barbicanem rozhodl, že k Měsíci poletí posádka tříčlenná.

2. 11. firma Breadwill & spol. v Albany dohotovila novou měsíční střelu a odeslala ji po železnici, takže 10. 11. byla na místě určení ve StoneÝs Hillu. Projektil měl vnější průměr devět stop (cca 2,7 m) a vysoký byl dvanáct stop (cca 3,6 m). V horní části byla úzká dvířka, vzduchotěsně uzavřená hliníkovou deskou, připevněnou šrouby. V plášti byla dvě kulatá okna, třetí bylo ve špici a čtvrté ve dně střely. Okna byla při startu chráněna deskami, připevněnými matkami. Mimořádná opatření byla podniknuta pro ochranu posádky při startu a přistání. Horní část střely byla vyplněna koženými polštáři a pružinami z hodinářské oceli. O něco tenčím polštářováním byly opatřeny i stěny. Nejlépe tlumeno bylo dno střely. Jako tlumicí prostředek sloužila vrstva vody o hloubce tři stop (0,9 m). Na ní plul dřevěný kotouč, pevně přiléhající ke stěnám. Vodní vrstva pak byla přerušena několika přepážkami - při výstřelu se počítalo s jejich postupným hroucením. Přitom měla voda unikat ze střely ven (*); ostatně, s ohledem na nestlačitelnost vody by tlumič jinak sotva fungoval.

Uvnitř střely byly schránky na potraviny a vodu na dva měsíce. Zásoby alkoholických nápojů naznačují sklony posádky k OPILSTVĺ. Otop i osvětlení bylo kupodivu plynové (*), kupodivu proto, že většina dopravních prostředků Vernova světa byla nejen osvětlena, ale i poháněna pomocí ELEKTŘINY. O obnovu vzduchu se staralo zařízení Reiset-Regnaultovo (*), v němž se z chlorečnanu draselného KCIO3 získává kyslík a hydroxydu draselného KOH je použito k likvidaci vydechovaného oxidu uhličitého. 12. 11. došlo k praktickému ověření Reiset-Regnaultovy metody (*), když tajemník Gun-Clubu J. T. Maston zahájil týdenní experimentální pobyt ve vzduchotěsně uzavřené střele. Při letu se později ukázalo, že zařízení funguje až příliš dobře, neboť cestující pocítili důsledky KYSLĺKOVÉHO OPOJENĺ (* - *). Důležitým zařízením ve střele byly přistávací RAKETY, navržené Ardanem na schůzi 21. 10. 1867. Raket bylo dvacet, odpalované byly doutnákem. Pomocí těchto raket Ardan vymanil při letu střelu ze zajetí měsíční přitažlivosti a navedl ji na přistávací dráhu. Je třeba ještě dodat, že poslání výpravy nebylo jen výzkumné, nýbrž i civilizační; počítalo se s dlouhodobým pobytem na Luně. Střela vzlétla po výstřelu z Kolumbiady 1. 12. 1867 v 22 hodin, 46 minut a 40 vteřin a přistála 12. 12. v 1 hodinu 17 minut na 27o7Ý severní šířky a 41o37Ý západní délky. Pátrání po ní však trvalo až do 29. 12. do 9 hodin ráno, kdy ji objevila posádka americké korvety Susquehanna. Námořníci spustili člun a tajemník J. T. Maston přistihl posádku při hře v domino. Časový i navigační plán nebyl tudíž dodržen. Podle původních předpokladů střela měla přistát na Měsíci po 97 hodinách, 13 minutách a 20 sekundách. Z tohoto hlediska posouzen, byl let střely příkladem NAVIGAČNĺHO OMYLU, jaký od té doby neměl v kosmických výzkumech obdoby. Je ovšem pravda, že skutečný let americké kosmické lodi Apollo 11 trval téměř 103 hodiny, o 5 a půl hodiny déle, než měl trvat předpokládaný let střely. Výpočet byl tedy z 95 % reálný.

K pochopení funkce střely v plném rozsahu je třeba ještě prostudovat technické údaje o dělu Kolumbiadě, které ji vypálilo. Sami cestovatelé i členové technického týmu nepovažovali let střely za neúspěch, ačkoli nedoletěla k Měsíci. Založili Národní společnost pro mezihvězdné styky s kapitánem jednoho sta miliard dolarů. Tato společnost, jak se zdálo, by mohla v budoucnu realizovat Ardanův projekt MĚSĺČNĺHO VLAKU. O její další činnosti se však nedochovaly žádné zprávy. S pokusem o POSUNUTĺ ZEMSKÉ OSY neměla nic společného, třebaže její čelní představitelé se ho zúčastnili.

Jako zajímavost ještě dodejme, že při slavném letu Apolla 11 k Měsíci byla velitelská loď, která kroužila po oběžné dráze kolem Měsíce, nazvána Columbia. Bylo to na počest J. Verna, jenž ve svém románu v mnoha místech naprosto správně předpověděl technické postupy projektu Apollo.

SE ZEMĚ NA MĚSĺC

MĚSĺČNĺ VLAK

NÁPAD Michela Ardana zřídit mezi Zemí a Měsícem vlakové spojení patří k NEREALIZOVANÝM PROJEKTŮM. Technicky byl charakterizován jen mlhavě, jako "střelný vlak" (*), a není tedy jisto, zda autor PROJEKTU měl o něm nějaké konkrétní představy. Zachovala se jen De Moutatova kresba vyrytá Pannemakerem, kombinující představu parního vlaku a dělové střely.

SE ZEMĚ NA MĚSĺC

MĚSTA

Jules Verne předvídal rozmanité vynálezy, hrdinové šrafovaného světa učinili mnohé OBJEVY doposud neznámých končin, snili o smělých PROJEKTECH. Obdivuhodná jsou i města, která vybudovali. Některá mohou dodnes sloužit jako vzorný příklad. Je to především FRANCE VILLE, někdy zvané Francouzské město. Dobře by se nám žilo i v NOVÉM ARTENAKU - a pokud bychom na to měli peníze, i v Milliard-City, hlavním a jediném městě na STANDARD-ISLANDU, Plovoucím OSTROVĚ. Do podzemního KOAL-CITY by se nám asi nechtělo, třebaže tam bylo vše, co lidé potřebují k pohodlí. MOON-CITY by se nám asi nechtělo, třebaže tam bylo vše, co lidé potřebují k pohodlí. MOON CITY, to bylo město bláznivé, třeštící v očekávání výstřelu z KOLUMBIADY. Šílenec ovládal i město - spíš vesnici - jménem NGALA, kde bydlely MLUVĺCĺ OPICE neboli WAGDDIJOVÉ. Verne ale vytvořil i odstrašující příklady. Především to byl STAHLSTADT, hrozný protivník France Ville, město zaměřené na výrobu ZBRANĺ. Město zločinu, tak bychom mohli označit BLACKLAND, třebaže oplýval tolika vynálezy, jež by mohly působit lidem dobro! A co přichystal Verne pro budoucnost? S žádným městem nás zde blíže neseznámil, jen jednou se zmínil o STĚHOVÁNĺ MĚSTA se vším všudy, i s ulicemi a domy. A jak to vypadalo ve městech na HARS-ITEN-SCHU, na pevnině, která se vynořila ze světového oceánu poté, kdy se nám známé světadíly potopily, to se můžeme jenom dohadovat.

MIŠMAŠIT

Mišmašit, zvaný též MELI-MELONIT, je strašná VÝBUŠNINA, kterou bylo nabito DĚLO POD KILIMANDŽÁREM při pokusu o POSUNUTĺ ZEMSKÉ OSY.

ZMATEK NAD ZMATEK

MLUVĺCĺ OPICE

Americký badatel Garner podnikl v polovině devadesátých let devatenáctého století výzkumy opičího zvukového projevu. Natáčel opičí skřeky na fonografické válečky a v létech 1892 až 1894 zkoumal opice přímo v Africe, aniž dospěl k významnějším výsledkům. Na jeho výzkumu navázal německý profesor Johansen. Domníval se, že v opičích skřecích rozeznává slova: "whouw" pro potravu, "šeny" pro nápoj, "jek" pro pozor. 13. 2. 1896 se vypravil po konžské řece Ubarri. Teprve po dvou dalších letech s ním navázali kontakt dva Američané, Max Huber a John Cort, kteří později přinesli do civilizovaného světa zprávu o průběhu jeho experimentu. Potvrdili, že profesor Johansen nalezl tvory zvláštního živočišného druhu, kteří zřejmě tvoří onen "chybějící článek" mezi opicí a člověkem. Muži tohoto živočišného druhu wagddijů byli vysoké postavy, souměrných údů, s poněkud dlouhýma rukama a prohnutýma nohama. Našlapovali na plná chodidla a k chůzi níkdy nepoužívali předních končetin. Pleť měli světlou, spodní čelist pěkně tvarovanou. Jejich ženy ještě více připomínaly svým fyzickým vzezřením druh homo sapiens. WAGDDIJOVÉ se oblékali do oděvů z látky podobné látce vlněné. Ženy měly rády šperky a zdobily si vlasy květinami. Tito primitivní lidé žili ve vesnici jménem NGALA. Měli i jakési uspořádání společnosti. Působila tu kasta strážců-bojovníků, ale i služebníků. Náčelník byl Mselo-Tala-Tala, což v konžském nářečí znamená Otec-zrcadlo, čili Muž s brýlemi. Nebyl jím nikdo jiný než učený profesor Johansen, objevitel Wagddijů, který po nedlouhém pobytu mezi nimi zešílel a stal se fakticky sám primitivem, jemuž jako poslední zábava zůstala hra na flašinet.

VES VE VZDUCHU

MOON-CITY

Tak bylo pojmenováno přístavní MĚSTO Tampa na Floridě v době předcházející střelbě z KOLUMBIADY a cestě MĚSĺČNĺ STŘELY do kosmu (79).

SE ZEMĚ NA MĚSĺC

MOŘSKÉ PŘĺŠERY

Žijí poblíž zbytků ATLANTIDY v podmořských průrvách a JESKYNĺCH. Mají dlouhatánská tykadla a hrozivě vyhlížející klepeta. Jejich oči světélkují. Tvarem těla připomínají kraby a chobotnice. Profesor Aronnax, proslulý přírodozpytec, při své cestě NAUTILEM však nedokázal určit, k jakým řádům tito živočichové patří. Kapitán Nemo už je znal a nevěnoval jim pozornost. Věděl totiž, že jsou neškodné.

DVACET TISĺC MIL POD MOŘEM

MOŘSKÝ HAD

S údajným mořským hadem se střetla velrybářská loď Sv. Enoch 21. 8. 189* nedaleko Kurilských OSTROVŮ. Šlo však ve skutečnosti jen o dlouhý pruh mořských chaluh, připomínající hlavu a tělo mořského hada. Přesně o dva měsíce později pozorovala posádka Sv. Enocha v Ochotském moři podivné dmutí vody, jež považovala za tajfunovou vlnu. Vzápětí se ozvalo dunění a za záhadných okolností byla zničena konkurenční velrybářská loď Repton. V následujících dnech Sv. Enoch dlel v zajetí záhadné, na mapách nevyznačené mělčiny. Jeho potíže vyvrcholily v okamžiku, kdy se ho zmocnila neznámá síla a vlekla ho do volných vod Pacifiku takovou rychlostí, že posádka musela ulehnout na palubu, jinak by ji tlak vzduchu smetl do vody. V noci 23. 10. byla loď vyvržena na ledové pole. Trosečníky zachránila 20. 11. loď World. Hodnověrné vysvětlení záhadné příhody chybí. Bednář ze Sv. Enocha Jean-Marie Cabidoulin byl však přesvědčen, že lodi se zmocnil obrovský mořský had. Jeho druzi s ním nesouhlasili, ale nedovedli podat rozumnější vysvětlení, jaká síla si s velrybářskou lodí zahrála. Jistě to byla nějaká PŘĺRODNĺ ZVLÁŠTNOST.

ZÁHADNÉ DOBRODRUŽSTVĺ VELRYBÁŘSKÉ LODI

MOŘSKÝ PAVOUK

Vědě neznámý druh kraba, skutečná PŘĺRODNĺ ZVLÁŠTNOST; je metr vysoký, avšak zřejmě neškodný, protože nechal kapitána Nema a jeho druhy při podmořské procházce na pokoji.

DVACET TISĺC MIL POD MOŘEM

MUČENĺ ELEKTŘINOU

Vynalezl je a poprvé použil inženýr Marcel Camaret, tvůrce BLACKLANDU. Při povstání proti Harrymu Killerovi, vládci tohoto MĚSTA zla, padl povstalcům do rukou člen Killerovy Rady Angličan Fergus David, původním jménem Daniel Frasne. Protože odmítl odpovídat na otázky, Camater mu připevnil k palcům a chodidlům kovové destičky a pak zapojil proud. Při první několikavteřinové dávce ELEKTŘINY mučený vydržel, ale jakmile Camaret proud zesílil, přestal vzdorovat a vypověděl vše, co věděl o Killerových zločinech.

PODIVUHODNÁ DOBRODRUŽSTVĺ VÝPRAVY BARSACOVY