Jules Verne oplýval nápady. Toto tvrzení vás asi nepřekvapí. Byl to spisovatel proslulý fantazií! Mám ale teď na mysli drobné, na první pohled nenápadné nápady, jako je ŠPLH PO HROMOSVODU za bouřky nebo ÚNOS PTÁKY. Takové nápady nám na pohled nepřipadají fantastické, ale ve skutečnosti... Jen se nad nimi zamyslete! Zkuste si udělat pokus se ZAMRZÁNĺM PŘI BEZVĚTŘĺ, třeba doma v mrazáku ledničky! Nebo podnikněte ZÁPAS S MEDVĚDEM, samozřejmě s grizzlym a samozřejmě beze ZBRANĚ! I jiné lidi přitahovala myšlenka KOSMICKÉ CESTY, ale jen Verne si uvědomil, že musí nastat BEZTĺŽNÝ STAV. Vymýšlel fantastické nápady i v historii, jako například SANDORFOVO SPIKNUTĺ nebo POVSTÁNĺ TATARŮ. Měl rád SNĺLKY, a zřejmě choval i jistý obdiv pro ALCHYMII, tajemného předka moderní chemie. Napadl ho i ODPOČET, to dramatické počítání od deseti k nule, které předchází startu RAKETY. Kdybychom tedy měli sestavit encyklopedii nápadů Julese Verna, tato knížka by musela být desetkrát silnější. Spokojíme se tedy jen s vynálezy - i těch je dost a dost.
PONORKA dlouhá sedmdesát metrů a v nejsilnějším místě široká osm metrů. Její základní váha činila tisíc pět set tun. Ta se ovšem měnila při naplňování a vyprazdňování nádrží, které umožňovalo ponorce libovolně pod vodou stoupat nebo klesat, a to až do hloubky před deset tisíc metrů. Loď měla dvojitý trup z ocelových plátů. Jeden je pěticentimetrový. Druhý obal a kýl vážil dvaašedesát tun. Při povrchové plavbě vyčnívala horní část Nautilu osmdesát centimetrů nad hladinu. V tomto režimu plavby byly nádrže prázdné. Jakmile se naplnily sto padesáti tunami a dvaasedmdesáti centy vody, loď se ponořila. Po naplnění náhradních nádrží dalšími sto tunami vody byla ponorka schopna dostoupit maximálních hloubek. Ovládána byla směrovým i hloubkovým kormidlem. Kormidelník řídil směr Nautilu kormidelním kolem, jež bylo spojeno s kormidly kladkostrojem. Směrové kormidlo bylo umístěno na zádi ponorky, právě tak jako čtyřlistý šroub; hloubkové kormidlo bylo uprostřed trupu. Kormidelník řídil loď z kabiny, která částečně vyčnívala nad palubu. Viděl ven dvěma čočkovitými okny, zasklenými křišťálovým sklem. Za kabinou byl umístěn velmi silný reflektor.
Pohon lodi i četná další zařízení byly na principu ELEKTŘINY, která však byla výkonnější, než obecně známé druhy elektřiny. Byla získávána ze sodíkových ČLÁNKŮ. Sodík byl doplňován na tajné základně na OSTROVĚ, kde byl též dobýván z mořské vody v blíže nepopsaném zařízení poháněném tepelnou energií, získávanou z uhlí z PODMOŘSKÉHO DOLU (bližší údaje o základně viz tamtéž). Šroub byl poháněn obrovskými elektromagnety, jejichž síla působila na soustavu pák a ozubených kol. Šroub měl v průměru šest metrů, délku závitu sedm a půl metru a otáčel se až stodvacetkrát za vteřinu. Uděloval lodi rychlost až devadesáti kilometrů za hodinu. Nautilus plně ovládal jeho kapitán, vystupující pod jménem Nemo. Někdy svěřil loď kormidelníkovi. Kormidelní kabina byla spojena se strojovnou dálkovým elektrickým ovládáním, takže odtud bylo možné řídit Nautilus stisknutím kovového tlačítka.
Palivové články vydávaly nepříjemný zápach, loď tudíž bylo nutno pravidelně větrat, třebaže měla zařízení na výrobu kyslík elektrolýzou vody. Neměla však filtry, ani žádné jiné zařízení, jež by atmosféru zbavovalo oxidu uhličitého. Delší pobyt pod hladinou mohl tedy být osudný, po pěti dnech nastávala kritická situace.
Poslání lodi bylo nejen vědeckovýzkumné, ale i bojové. Kapitán Nemo zásadně útočil na protivníka přídí ponorky. 13. 4. 1867 ve čtyři hodiny, sedmnáct minul odpoledne narazil do lodi Scotia, náležející Gunardově společnosti. V boku lodi, čtyři centimetry silném, vznikl otvor ve tvaru rovnoramenného trojúhelníku s okraji tak hladkými, že žádný průbojník by díru nevyrazil čistěji. 2. 6. 1868 (viz dále) Nautilus zaútočil na nejmenovanou válečnou loď a během několika minut ji potopil. V románu Dvacet tisíc mil pod mořem nejsou údaje o další výzbroji Nautilu, s výjimkou PODMOŘSKÝCH PUŠEK. Další údaj ale najdeme v románu Tajuplný ostrov, kde je loď Bystrý vyhozena do povětří neznámou ZBRANĺ, nejspíš TORPÉDEM. V tomto druhém románu je zmínka o kohoutech, umístěných na čáře ponoru; jimi lze loď potopit zvenčí. Kapitán Nemo doplnil ponorku těmito kohouty zřejmě v době, která uplynula od návštěvy profesora Aronnaxe a jeho dvou druhů (viz dále). Počet reflektorů, to jest jeden, zůstal však zřejmě týž, reflektor byl na Nautiulu jen jeden. Další proudy světla pronikaly z boků Nautilu. tento údaj zřejmě zmýlil ilustrátora Tajuplného ostrova J. Férata, který na svých obrázcích vybavil Nautilus dvěma reflektory umístěnými nahoře na palubě.
Historie Nautilu je z románu Dvacet tisíc mil pod mořem nesnadno dešifrovatelná. Dovídáme se sice, že kýl byl vykován u Creusota ve Francii, osa šroubu u firmy Pen & spol. v Londýně, ocelové pláty u Leonarda v Liverpoolu, šroub u Scotta v Glasgowě, nádrže u firmy Cail & spol. v Paříži, stroje u Kruppa v Prusku, ostruha v motalských dílnách ve Švédsku a přesné přístroje u bratří Hartů v New Yorku (* - *), avšak bližší údaje o původu lodě chybějí. Národnost lodi i jejího pána zůstává v románu Dvacet tisíc mil pod mořem neznámá (*), víme jen, že Nemo je mstitel, který nenávidí jakousi cizí mocnost.
Přesnější údaje obsahuje román Tajuplný ostrov. Nemo je bojové jméno indického knížete Dakkara, který byl duší povstání sipáhijů v roce 1857. Po rozdrcení povstání s dvaceti nejvěrnějšími vybudoval Nautilus. Muži postupně umírali. Osamělý Nemo se uchýlil do jednoho z přístavů, jež tajně vybudoval, a šest let v něm pobýval, dokud se nesetkal s Cyrilem Smithem a jeho přáteli. Nakonec umírá a v troskách explodujícího ostrova je zničen i Nautilus (* a násl.). Badatel však při zkoumání obou románů naráží na obtíže. Dakkar-Nemo odchází do vyhnanství po porážce povstání v roce 1859 a umírá údajně po třiceti letech. Verne však přesně určuje děj Tajuplného ostrova do poloviny let šedesátých, neboť C. Smith a jeho přátelé uprchli z Richmondu 23. 3. 1865! V tu dobu, jak víme z románu Dvacet tisíc mil pod mořem, Aronnaxův trojlísek neměl ještě o Nautilu ani ponětí. Rozpory jsou však i v románu Dvacet tisíc mil pod mořem. Dovídáme se zde, že Scotia narazila na "kytovce" 13. 4. 1867 (*), profesor Aronnax vydal v New York Heraldu článek o kytovci 30. 4. 1867 (*), Američané vystrojili fregatu Abraham Lincoln (*) a ta vyplula s Aronnaxem a jeho přáteli na palubě 24 hodin poté, kdy "kytovce" spatřil parník Tampico 2. 7. 1867. Proto není možné, aby Abraham Lincoln potkal velrybářskou loď Monroe u Falklandských ostrovů 30. 6. (*) - Verne se zmýlil, muselo to být v červenci, v každém případě pak v roce 1867. K osudnému setkání Abrahama Lincolna s Nautilem došlo 6. 11. něco po půlnoci. V další části vyprávění objevíme letopočet až na samém závěru, jde o 1. 6. 1868, kdy Nemo potopí jemu nepřátelskou válečnou loď. O tři týdny později Aronnax, Conseil a Ned Land z Nautilu uprchnou, bylo to tedy 22. 6. 1868. Přesto Verne v románu Tajuplný ostrov tvrdí, že trojice pobývala v Nautilu mezi 6. 11. 1866 a 22. 6. 1867. Podotkněme, že chyby jsou obsaženy už ve francouzském originálu a pietně přecházejí z jednoho českého překladu do druhého už od roku 1877, kdy román Dvacet tisíc mil pod mořem vyšel u nás poprvé.
DVACET TISĺC MIL POD MOŘEM
TAJUPLNÝ OSTROV
Bloudění nezbytně patří k cestování, ale někdy přesahuje všechny meze. Patnáctiletý kapitán Dick Sand se zmýlil (ne vlastní vinou) tak důkladně, že se dostal k pobřeží Afriky domnívaje se, že jde o Jižní Ameriku. Omylná byla i první KOSMICKÁ CESTA - meteorit vychýlil MĚSĺČNĺ STŘELU, takže se nemohla na Měsíc dostat a posádka se vrátila zpět na Zemi jen díky důmyslnému použití RAKET. Důkladně zabloudili i profesor Liddenbrock a jeho druzi při putování podzemní JESKYNĺ cestou ke STŘEDU ZEMĚ. Zato kapitán Hatteras vždycky věděl, kam směřovat - k SEVERNĺMU PÓLU, děj se co děj, i kdyby na pólu byla sopka!
Na papíře zůstal vlastně jen jeden důmyslný projekt či vynález - je to ZBRAŇ určená pro válku na moři, LOĎ S ODDĚLITELNOU OSTRUHOU, jakési zdokonalené TORPÉDO. Vymyslel ji Marcel Bruckmann, který pronikl do MĚSTA STAHLSTADTU, aby vypátral plány Herr Schulze. Zefyrin Xirdal měl svůj ENERGETICKÝ ČLÁNEK téměř hotov, ale od dokončení ho odradila honba za ZLATÝM METEOREM, ve které sehrály významnou roli PŘITAHOVACĺ PŘĺSTROJ a ODPUZOVACĺ PŘĺSTROJ. Spravedlivě posouzeno, musíme mezi nerealizované projekty zařadit i několik velkolepých podniků, které zpočátku vypadaly velmi slibně. Selhal pokus o POSUNUTĺ ZEMSKÉ OSY, profesoru Schultzovi se nepodařilo výstřelem OBŘĺHO DĚLA zničit město FRANCE-VILLE (místo toho obdařil Zemi UMĚLOU OBĚŽNICĺ), posádka MĚSĺČNĺ STŘELY se nedostala na Měsíc, takže její KOSMICKOU CESTU musíme považovat - ač neradi - za NAVIGAČNĺ OMYL, lidé chtiví zlata se nezmocnili bohatství ZLATÉ SOPKY ani ZLATÉHO METEORU a profesor Liddenbrock se nedostal do STŘEDU ZEMĚ, nýbrž do obrovité JESKYNĚ, odkud bylo do středu Země ještě několik tisíc kilometrů daleko. Krachem skončil i plovoucí ostrov STANDARD-ISLAND, pokus doktora Oxe o KYSLĺKOVÉ OPOJENĺ a v jistém směru byl neúspěšný i pokus německého profesora Johansena, který chtěl naučit opice mluvit. Zešílel však a stal se náčelníkem MLUVĺCĺCH OPIC ve "vzdušné vsi" NGALE. Zato není třeba litovat neúspěchu piráta Ker Karraje alias hraběte dÝArtigase, který chtěl zneužít ROCHŮV BLESKOMET čili VYNÁLEZ ZKÁZY.
Vynález Viléma Storitze, syna zhořeleckého mistra ALCHYMIE Otty Storitze, je datován neurčitě do doby vlády rakouské císařovny Marie Terezie (1717 - 1780). Neviditelnost vyvolá požití řídké tekutiny žluté barvy. Je to látka silně prchavá, neboť se brzy vypařuje. Její páry působí na čichové ústrojí jen slabě, mají ovšem charakteristický a nezaměnitelný zvláštní zápach.
Vilém Storitz přechovával tekutinu v modře zbarvené láhvi zvláštního tvaru. Není však známo, zda tvar láhve a její barva byly voleny záměrně. Technologie výroby oné látky nemohla být složitá, soudě podle prohlídky Storitzovy laboratoře. Vše potřebné se tu vešlo do jediného kouta: všelijaké nástroje, aparatury, stroje, skleněné koule, přenosná kamínka, několik křivulí a překapávadel a kousky rozmanitých kovů, z nichž některé neznal ani svědek, který pracoval jako inženýr. Dle názoru tohoto svědka látka, vstřebaná živým organismem, měnila povahu světla. Záření viditelných vlnových délek převáděla na délky neviditelné,jež procházejí lidským organismem. Při cesto z organismu se délka opět mění do původního stavu. Pokud svědek - inženýr Jindřich Vidal - měl pravdu, ona chemická látka musela světlo měnit na záření rentgenové, případně záření gama - způsobem vědě dodnes neznámým. Látka měla trvalé následky a její působení mohla zrušit jen látka č. 2. Další souprava lahví ležela v tajné skrýši. Jen díky tomu se navrátil do světa viditelných Storitzův sluha Heřman. Sám Storitz zůstal neviditelným - dokud nebyl proboden šavlí; po výronu krve zviditelněl. Ke zviditelnění však nebylo potřeba smrtelné ztráty krve. Mary Roderichová, již Storitz násilím přiměl, aby požila látku č. 1 a stala se neviditelnou, a která se musela jako neviditelná i vdávat, nabyla své původní podoby při porodu.
TAJEMSTVĺ VILÉMA STORITZE
Vesnice obývaná MLUVĺCĺMI OPICEMI, či spíše bytostmi, které byly vývojově napůl opice a napůl člověk a samy si říkaly WAGDDIJOVÉ. Ngala leží na blíže neurčeném místě v pralese u konžské řeky Ubarri. Rostou zde africké sykomory, jejichž kmeny a větve jsou vzájemně propleteny. Ve výši třiceti metrů vybudovali wagddijové plošinu a na ní postavili svoji vesnici (*. *). Obvod Ngaly činil pět kilometrů, možná i více. Chýše byly stavěny úlovitě (*), jistě z větví a listoví; wagddijové pravděpodobně listy obměňovali, neboť chýše byly zelené a svěží. Některé chýše ale měly stěny z jakési lepenice. Wagddijové byli zdatní hrnčíři, používali hliněného nádobí, nepochybně vypalovaného, neboť v něm přenášeli i vodu. V chýši náčelníka byl i krb, není však známo, kde wagdijové vypalovali své nádobí. Ngalu spojoval se zemí třicetimetrový žebřík. Lze ji považovat za fantastické MĚSTO.
VES VE VZDUCHU
Obrovská JESKYNĚ, objevená Jamesem Starrem a Šimonem Fordem v oblasti uhelných dolů skotského hrabství Stirling. Jelikož objevitelé použili dynamitu, lze soudit, že k OBJEVU došlo v 70. létech devatenáctého století. V jeskyni vzniklo MĚSTO KOAL-CITY.
ČERNÉ INDIE
Pevnina v oblasti SEVERNĺHO PÓLU, objevená v lednu 1861 kapitánem americké lodi Porpoise Altamontem. Na této pevnině kapitán Altamont spolu se zbytkem polární výpravy anglického kapitána Hatterase přezimoval před konečnou poutí na severní pól, při níž byla objevena HATTERASOVA HORA. V Nové Americe se nachází Viktoriino jezero, Washingtonův mys a Bellova hora (*, *). Altamontova loď Porpoise ztroskotala u břehů Nové Ameriky na 83o35Ý severní šířky a 120o15Ý západní délky. Na 118o35Ý západní délky leží Altamontův záliv, odkud Altamont, Hatteras a tři další Angličané vyrazili na cestu k pólu po volném moři - na šalupě zhotovené trosek Porpoise.
DOBRODRUŽSTVĺ KAPITÁNA HATTERASE
29. století nebude zřejmě ve znamení techniky audiovizuální, nýbrž auditivní čili zvukové. Noviny Earth Herald (*) nelze chápat jako skutečné noviny: jde o stálou telefonickou službu, která dodává dnem i nocí zpravodajství předplatitelům (*) asi ta, jako kdyby teletext byl mluvený. V redakci listu pracuje patnáct set reportérů, vybavených telefonem. Pouze na zákazníkovo přání uvádějí v činnost telefot, součást FONOTELEFOTU, aby abonent viděl obrázky události, pořízené metodou "intenzívní fotografie", technického procesu blíže nepopsaného. V redakčním týmu pracuje i deset astronomických reportérů, kteří jsou ve fototelegrafním spojení s planetami naší Sluneční soustavy, například s MARSEM. Vědecká redakce se zabývá složitými výpočty (*) a je zodpovědná za zlepšování technické výbavy listu. Toto oddělení se na popud majitele listu Francise Benetta zabývá problémem POSUNUTĺ MĚSĺCE.
VĚČNÝ ADAM
Vedle FRANCE VILLE je Nový Artenak příkladem dokonale řešeného MĚSTA, nepočítáme-li Milliard-City na STANDARD-ISLANDU. Je to hlavní město Antekirty, ostrůvku v Syderské zátoce, který patří doktoru Antekirtovi - Matyáši Sandorfovi. Nový Artenak sestával z několika set domů, malebně rozmístěných bez předem připraveného řádu. Každému domu, ať byl jeho sloh evropský, nebo arabský, náležela zahrada. Nejvýstavnější byl dům Antekirtův, zvaný radnice. Byl vystaven v maurském slohu z mramoru a onyxu. Veřejné budovy a nemocnice stály na kraji města, ale nemocnice zela prázdnotou, neboť nemocných bylo poskrovnu. K technickému zázemí patřila ELEKTRÁRNA. Opevnění města, valy a náspy, bylo stále vylepšováno a výzbroj doplňována. Šanci na úspěšnou obranu posílil vynález VÝBUŠNINY zvané PANKRASIT. Slabinou obrany byl nedaleký ostrůvek Keukrof. Doktor Antekirt na něm nechal uložit pankrasitové nálože a na jeho povrch dal umístit DOTEKOVÉ PŘĺSTROJE (*) schopné přivést nálože k výbuchu.
MATYÁŠ SANDORF (NOVÝ HRABĚ MONTE CHRISTO)
Hlavní zálibou šrafovaného světa bylo cestování. Zcela neznámé končiny prozkoumal kapitán Nemo, pán PONORKY NAUTILUS. Objevil ARABSKÝ TUNEL, ATLANTIDU a nedaleko ní ponořený HERKULŮV CHRÁM a další zázraky podmořského království. Nepoznané končiny se rozkládaly kolem SEVERNĺHO PÓLU i JIŽNĺHO PÓLU. Jsou zde OSTROVY jako KRÁLOVNIN OSTROV s HATTERASOVOU HOROU a NOVÁ AMERIKA na severu či BENNETŮV OSTROV na opačné straně zeměkoule v JANINĚ PRŮLIVU. Na tradičních pěti světadílech už toho k objevování moc nezbylo, snad jen ZLATÁ SOPKA anebo doposud nepřístupné končiny, kde vyrostlo MĚSTO zla BLACKLAND nebo kde ve vzdušné vesnici NGALA žili WAGDDIJOVÉ neboli MLUVĺCĺ OPICE. Kdo by chtěl objevit něco opravdu nového, musel by se vypravit ke STŘEDU ZEMĚ nebo do kosmického prostoru. Mohl by opět vstoupit na povrch komety GALLIA, pozorovat ZLATÝ METEOR anebo SOPKU NA MĚSĺCI. Ale kdo ví, co nám chystá budoucnost! V jednadvacátém století se mají všechny kontinenty potopit a z oceánů vyroste nová pevnina HARS-ITEN-SCHU. Ale to už bude pravidelně létat MĚSĺČNĺ VLAK a budeme mít spojení i s planetou MARS.
Vrcholné dílo dělových sléváren STAHLSTADTU, Ocelového města Herr Schultze vážilo tři sta tisíc kilogramů. DĚLO se nabíjelo odzadu. Průměr ústí byl půl druhého metru. Leželo na ocelové lafetě a pohybovalo se v drážkách. Pružina na konci lafety mírnila zpětný ráz, zbytku rázu bylo využito k automatické výměně náboje. ZBRAŇ dokázala vystřelit SYMETRICKÝ NÁBOJ na vzdálenost 45 kilometrů. Jako VÝBUŠNINY Herr Schultze používal střelné bavlny smíšené s osmi desetinami dusičnanu draselného, čímž se síla střelné bavlny zpateronásobila.
OCELOVÉ MĚSTO
Odpočet je dnes běžná procedura, známá především z kosmonautiky: okamžik startu je považován za "čas nula" a všechny přípravné práce, jež startu předcházejí, jsou označeny znaménkem minus, takže kupříkladu údaj "čas minus dvě hodiny" znamená, že do startu zbývají dvě hodiny. Tvrdí se, že odpočtu (anglicky countdown) bylo poprvé použito v roce 1929 ve filmu Fritze Langa a They von Harbou Žena na Měsíci. Je však pravděpodobné, že předseda Gun-Clubu Barbicane odpočítával čas určený k výstřelu z DĚLA POD KILIMANDŽÁREM při pokusu o POSUNUTĺ ZEMSKÉ OSY.
ZMATEK NAD ZMATEK
Zřejmě první odposlouchávací zařízení na světě zřídil fyzik Orfanik na příkaz barona Rudolfa Gorce. Díky zařízení mohl Gorc odposlouchávat rozhovory návštěvníků hostince U krále Matyáše v karpatské vesnici Verstu, aniž opustil pracovnu ve svém hradu na Orgalské planině ve Vulcanském průsmyku. Týmž zařízením mohl návštěvníky hostince také oslovovat. Zrazoval je před zkoumáním tajemného hradu, jindy zase hraběti Telekovi na dálku přehrál zvukový záznam hlasu zpěvačky Stelly. Zařízení bylo zničeno Orfanikem ještě před vyhozením tajemného hradu v Karpatech do povětří. Technická podstata zařízení je neznámá, víme jen, že vedení tvořil jediný drát.
TAJEMNÝ HRAD V KARPATECH
Vynález pařížského učence Zefyrina Xirdala, tvůrce XIRDALOVY TEORIE a objevitele DYNAMOSFÉRY a XIRDALIA, jakož i konstruktéra PŘITAHOVACĺHO PŘĺSTROJE a nedokončeného ENERGETICKÉHO ČLÁNKU. Práci na odpuzovacím přístroji Xirdal zahájil krátce poté, kdy se mu podařilo přitáhnout na povrch Země ZLATÝ METEOR a kdy hrozil válečný konflikt zájemců o toto bohatství. 9. 9. blíže neurčeného roku byl přístroj hotov. V původním přístroji vynálezce přepojil dráty křížící se ve složitých spojích a zvenčí vložil do středu dvou nových reflektorů baňky podivného tvaru. Vznikl prostý transformátor přejímající elektřinu a vydávající ji v nové, Xirdalem objevené formě. Původní reflektor vyzařoval neutrálně šroubovité proudy, které vytvářely v prostoru absolutní nic. Podivné baňky ve dvou nových reflektorech vysílaly neutrální přímočaré proudy, vlnění nejjednodušších hmotných částeček. Při pokusu se zlatým meteorem tyto proudy bombardovaly jeho povrch počtem sedmi set padesáti miliónů hmotných atomů za vteřinu. Jeden reflektor působil na meteor, druhý rozrušil sráz, zadržující ho nad mořem. Meteor spadl do vody, vybuchl, ale zničil i přístroj, který už nikdy nebyl rekonstruován.
HONBA ZA METEOREM
Za beznadějného opilce je nutno považovat kazondského krále Moani Luggu a příslušníky jeho dvora. Stupeň alkoholu v jejich krvi byl takový, že vedl až k SAMOVZNĺCENĺ ČLOVĚKA.
PATNÁCTILETÝ KAPITÁN
Z alkoholismu však máme právo podezírat i posádku MĚSĺČNĺ STŘELY, která se nechala vystřelit z DĚLA KOLUMBIADY k Měsíci. Vezla s sebou zásoby na dva měsíce, mezi nimiž nechybělo padesát galonů kořalky /přibližně 225 litrů lihovin/. Předpokládali tedy spotřebu přes litr lihoviny na osobu a den! Není však zaznamenán případ, že by cestovatelé kořalku pili, třebaže je uvedena v seznamu potravin i na str. *. Pochutnávali si zato na vínu nuitském (*) a charbentinském, ročníku 1863. Michel Ardan měl dokonce ve střele tajnou skrýš s vínem a vezl s sebou sazenice révy, aby mohl víno pěstovat i na Měsíci.
SE ZEMĚ NA MĚSĺC
Také profesor Otto Liddenbrock a jeho synovec Alex si na cestu do STŘEDU ZEMĚ vzali s sebou jako jedinou tekutinu jalovcovou kořalku, neboť vodu nebrali vůbec! Jistě by zahynuli žízní, naštěstí jejich islandský průvodce Hans Bjelke přidal k zavazadlům ještě měch s vodou.
CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
Nebudeme se tedy divit, že francouzskými víny, pivem a likéry, zejména arakem, se vybavili cestovatelé, kteří chtěli projet Indii v silničním vlaku taženém PARNĺM SLONEM.
ZEMĺ ŠELEM
Opilství však bylo omezováno na STANDARD-ISLANDU, Plovoucím OSTROVĚ. Městská správa zakázala zřizování barů, avšak nebránil zásobování vínem a pivem, těmito složkami - dle jejího názoru - moderní výživy.
PLOVOUCĺ MĚSTO
Součást souostroví Marquesy. Obývaný padesáti lidmi, vesměs spolupracovníky inženýra Robura, konstruktéra letadel ALBATROS a POSTRACH čili EPOUVANTA. Technická základna na OSTROVĚ byla tak dokonalá, že po zničení Albatrosu zde Robur se svými lidmi postavil Albatros nový. Postrach však nevznikl zde, nýbrž v USA, v kotlině hory GREAT EYRY.
ROBUR DOBYVATEL
Z nesčíslného množství ostrovů navštívených hrdiny Vernova světa jich několik nenajdeme ani na sebepodrobnější mapě světa. Je to předevšm LINCOLNŮV OSTROV, skutečný ráj trosečníků. Poskytl útočiště Cyru Smithovi a jeho přátelům, kteří spadli do moře nedaleko jeho břehů po rekordním DÁLKOVÉM PŘELETU. Již dlouho před tím sloužil jako jedna z četných ostrovních základen pro PONORKU NAUTILUS. Toto neobyčejné plavidlo bylo sestaveno na pustém OSTRŮVKU V OCEÁNU. Jako základna, tentokrát pro PIRÁTSKOU PONORKU, sloužil i ostrůvek BACK CUP. Oba skončily podobně, roztrhány mohutnou explozí - v prvním případě výbuchem sopky, v druhém činností VYNÁLEZU ZKÁZY - ROCHOVA BLESKOMETU. Také ALBATROS, LÉTAJĺCĺ STROJ inženýra Robura, vznikl na malé částečce pevniny obklopené mořem - na OSTROVĚ X. Zbývající tři fantastické ostrovy leží v polárních oblastech. Přímo na SEVERNĺM PÓLU nalezli kapitán Hatteras a jeho druzi KRÁLOVNIN OSTROV, jemuž vévodila sopka; dali jí jméno HATTERASOVA HORA. V jižní polární oblasti leží ostrov TSALAL; první o něm podal zprávu americký spisovatel Edgar Allan Poe, po létech se k němu vrátili plavci, kteří nakonec dospěli ke skalisku, jemuž dali název LEDOVÁ SFINGA. Cestou objevili ještě BENNETŮV OSTROV. Představa ostrova zřejmě vzrušovala Verna, jeho hrdiny, a samozřejmě i čtenáře. Sám pojem objevitelství je neodmyslitelně spojen s objevováním ostrovů. Bílí objevitelé na ostrovech nacházeli (a ničili) neznámé kultury. Potkávali tu (a zabíjeli) i doposud neznámé živočichy. Každý ostrov byl tak trochu záhadný. Verne jistě jen s těžkým srdcem nechal inženýra Robura postavit POSTRACH čili EPOUVANTU jinde než na ostrově, totiž v hoře GREAT EYRY. Na pustém ostrově v Tichém oceánu by se jistě vyjímal lépe!
Kapitán Nemo se jen jednou zmínil o ostrůvku v oceánu, na němž postavil NAUTILUS.
DVACET TISĺC MIL POD MOŘEM
Podruhé o ostrůvku hovořil těsně před svou smrtí.
TAJUPLNÝ OSTROV