"Zajímavé je, že většina autorů mastících ty příšerné ságy jsou schopní, zruční a zkušení spisovatelé. Co je příčinou, že tací dobří spisovatelé práskají díl za dílem a táhnou cykly jako žvýkačky, místo aby své nápady vrhli na něco úplně nového; místo aby se pustili do něčeho objevného, od něčeho, co by vypálilo rybník kritikům a nepřátelům fantasy, věčným posměváčkům a tlučhubům? Myslím, že znám odpověď. Autoři se zamilovávají do svých hrdinů a neradi se s nimi loučí. I když cítí, že už postavy vyždímali do poslední nitky, píší další díly o jejich dětech (Roger Zelazny, Piers Anthony a cítím, že ani Eddings nevydrží).

Autoři se zamilovávají do svých "světů" a jejich map. Jsou-li na mapě Šedé hory a postavám nestačilo pět dílů ke zjištění, že tam zlato není, napíšeme šestý. A v dalším, sedmém, spatříme sousední arch mapy a dozvíme se, co je na sever od Šedých hor - a to je nepochybně - pardon my french - Planina Šedého hovna.

A nakonec - autoři lenivějí a už se jim nechce myslet. Autoři jsou omezení pitomci, kteří kdyby se rozkrájeli, nevydupají ze sebe nic originálního a jsou nuceni omílat obehraná schémata. A především jsou autoři vypočítavé bestie a jde jim o prachy, jaké se platí od dílu. Piers Anthony protahuje "Xanth", cyklus, při jehož čtení bolí nudou žaludek i hemeroidy, protože dostane na každý díl vydatnou zálohu. Autoři jsou arogantní bestie, přesvědčené, že čtenář koupí vše, co nadepíšou svým jakž takž proslulým jménem."

'Je to prehistorická skalní malba, vytvořená prvotními lidmi, kteří bydleli před tisíci lety v této jeskyni a živili se hlavně lovem vyhynulých fialových zubrů. [...] Co bych sem ještě přimaloval?'     'Domaluj pralidem veliké, ztopořené penisy'     'To je nápad. Falický kult je charakteristický pro primitivní kultury. Takový obraz může některého vědce inspirovat k teorii, že lidská rasa tělesně degeneruje. Dávní předkové měli pyje jako kyje, chudákům potomkům zbyly jen směšné přívěsky. Díky za radu, zaklínači.'

Esej Andrzeje Sapkovského V šedých horách zlato není, z níž je výše uvedená ukázka, kriticky hodnotí celý žánr fantasy, především tendenci autorů psát sáhodlouhé ságy. Těžko říct, zda Sapkowski v době, kdy tuto esej psal, věděl že jen o dva roky později vydá první díl své vlastní ságy. Pravděpodobně ano, protože celá pentalogie o zaklínači Geraltovi, jejíž poslední díl nedávno vyšel, jeví známky značné promyšlenosti a dlouhodobé práce. V každém případě je ale zajímavé porovnat to, co Sapkowski říká v roce 1992, s výsledkem jeho více než pětiletého spisovatelského usílí.

Překvapující je už samotný fakt, že se Sapkowski rozhodl psát cosi, co je nazýváno ságou. Dá se to vysvětlit snad jen finančními důvody, která ve své eseji zmiňuje, protože celá série nepůsobí jako několik knih spojených do jedné ságy, ale spíše jako jediná kniha nasekaná na více dílů. Nic na tom nemění fakt, že styl, kterým jsou různé díly psány, se mění a vyvíjí: vcelku lineární vyprávění v prvních dílech přechází nakonci do bohatého a často i dost komplikovanému používání retrospektiv a pohledů desítek postav, které se v knize objeví třeba jen jednou (ovšem i u takových postav Sapkowski udržuje jakousi provázanost, a vypráví-li např. část příběhu starý tulák jako stovky let starou pohádku, pak o dva díly dále se dovídáme, že zájem jiné postavy o příběh vznikl právě z vyprávění tohoto tuláka). Navíc celá série jeví známky precizní přípravy, ne pouze do prostoru téměř 2000 stran rozvinutého schématu, napsaného na třech listech papíru.

Díky tomu je ovšem velmi těžké udržet orientaci v celé šíří příbehu, který, narozdíl třeba od Eddingsových cestopisů, nespočívá v tom, že by hrdinové cestovali po světě a plnili nějaké víceméně triviální úkoly ve stylu něco najdi, po cestě zabij pár lidí, pak to někam zanes, po cestě zabij pár lidí, ožeň se a zabij pár lidí. Sapkowski je také nadán naprosto ohromující fantazií, která mu umožňuje popisovat všechny ty desítky míst a osob tak přesvědčivě jak je to jen možné, přitom se ovšem obešel bez oné pověstné, pro fantasy knihy téměř neodmyslitelné mapy. Rovněž se nespokojil se známým schématem, kdy jediným způsobem jak může hlavní hrdina potkat další postavy, je cestování z jednoho konce světa na druhý. Místo toho vypráví několik příběhů, které se prolínají a střetávájí v různých místech a časech. Tím se velmi podobá třeba Gibsonovi nebo Barkerovi. Ovšem ve srovnání se Sapkowskim, se dvě až tři dějové linie zmíněných autorů jeví jako nedostatek fantasie a plánování (navíc podtržené tím, že jejich díla jsou uzavřené celky, zatímco Sapkowski pracoval s pěti postupně vycházejícími díly, a nemohl se tedy vracet a upravovat).

'Protože lid je tupý, zaostalý a lze s ním snadno manipulovat. Stačí pouze pronést proslov ze schodiště senátu, otevřít žaláře a na přechodnou dobu snížit daně.'     'Máš absolutní pravsdu, hrabě. Nyní chápu, proč tolik horuješ pro tu demokracii.'

Další věc, které si čtenář při četbě zaklínačské ságy všimne, je výrazná dějová odlišnost od drtivé většiny toho, co prodují anglosaští, ale ostatně i všichni jiní, autoři. Tímto tématem se Sapkowski zabývá i ve své eseji. Dochází k závěru, že celá fantasy literatura (která je podle něj živena právě anglosasy) vychází z Artušovského archetypu, případně archetypu Pána prstenů (který je ovšem jen prvním populárním přepisem Artušovské legendy označovaným jako fantasy). Sapkowski o klasické fantasy říká: "Kniha popisuje dvě království (země, impéria) - jedno je Zemí dobra, druhé naopak. Je zde Dobrý král, obraný o trůn a dědictví, jež se snaží ziskat zpět, čemuž se protiví Síly zla a chaosu. Dobrého krále podporuje Dobrá magie a Dobrý čaroděj, stejně jako kolem svého spravedlivého panovníka shromážděná Družina chrabrých chlapáků. Ke konečnému vítězství nad Silami temnot je však nezbytný Zázračný artefakt, magický předmět nebývalé síly. Tento předmět má v moci Dobra a Pořádku integrační a mírotvůrný vliv, v rukou Zla je destruktivní silou. Magický artefakt je tedy třeba najít a zmocnit se ho dříve, než padne do spárů Věčného nepřítele...".

Ačkoliv se může na první pohled zdát, že jeho vlastní sága tento archetyp kopíruje stejně, jako všechny ostatní (to, že magický artefakt by byl nahrazen osobou princezny Cirilly by na tom nic neměnil), avšak není to tak úplně pravda. Především se tu nejedná o prospěch nějakého Dobrého království, ale o prospěch samotného magického artefaktu - mladé Ciri. Rovněž ani o jednom království vyskytujícím se v sáze není možné říct, že představuje Dobro, nebo Zlo. Sapkowski je totiž, přesto, že jsme z fantasy zvyklí spíše na pravý opak, neuvěřitelně moderní.

Základem jeho světa, ostatně stejně jako našeho, je politika. A politika je, slovy jedné z postav, "pokračování války jinými prostředky". V Sapkowského světě politikaří všichni proti všem, každý však jen pro svůj vlastní prospěch, a nakonec vždy je k použitým prostředkům nalezen nějaký účel který je posvětí, ať jsou sebeodpornější. Rovněž občané těch několika málo království, které by snad šlo považovat za ta dobrá, nejsou hrdí, smělí a vzpřímení muži a ženy, kteří s písní na rtech kráčejí vstříc jisté smrti pro dobro vlasti. Kteří, i když snad někdy pochybili, ve smrti se napraví a uvědomí si své chyby. Naopak - mnohdy jde o zbabělé, vypočítavé, xenofobní bastardy kteří se v případě potřeby neštítí ničeho. A konečně i chování hlavních hrdinů je sporné. Ciri určitou dobu zabíjí jen pro potěšení ze zabíjení, Geralt se při cestě za svým cílem často uchyluje k dost extrémním prostředkům, čarodějky jsou žárlivé, závistivé a pomstychtivé bestie. Občasné "ostrůvky pozitivní deviace" jsou opravdu pouze ostrůvky a na každého dobrého člověka připadají v knize minimálně dva špatní. Nejde tedy rozhodně o nějakou eskapistickou fantasy, do které je možné se utéct, když okolní svět se zdá býti příliš zkaženým a nespravedlivým.

'Můj drahý barone, tvé obtíže s pochopením císařského rozkazu vznikly, poněvadž se domníváš, že vítězství ve válce je nerozlučně spjato s nesmyslným plýtváním materiálními prostředky a lidskými životy, a dosahuje se tak, že někdo zapíchne do zkrvavené země prapor a křičí >>To všechno jsem dobyl, je to moje!<< Žel bohům je podobný zastaralý názor stále dost rozšířen. Jenže já a lidé, kteří mi projevili důvěru, si to nemyslíme. Vítězství má vypadat tak, že poražení jsou nuceni nakupovat zboží vítězů, ba, činí tak ochotně a s přesvědčením, že kupované produkty jsou lepší a levnější. V důsledku toho se valuta vítězů stává silnější a stabilnější než valuta poražených, kteří k ní proto začnou mít daleko větší důvěru než ke své vlastní. Stačíš mne sledovat, barone? Začínáš již rozlišovat mezi vítězi a poraženými?'

Sapkowski prostě nepíše klasickou fantasy. Témata o kterých mluví jeho postavy, a jazyk, který k tomu používají, by mu mohl závidět nejeden autor hard SF - mluví se tu o ekonomice a volném trhu, o globální ekologické krizi, o genetice, a dokonce i magie připomíná spíše inženýrský problém, než nějaké tajemné mumlání nad hrncem s vařenými netopýry. Jsou tu, pro většinu fantasy netypické (tedy s vyjímkou Pratchettových Zeměploch), citace a fragmenty které známe odjinud (citace z Casablancy, když bývalý šéfšpión, bývalý velitel elfských komandos a stopař mluví o "začátku zajímavého přátelství"; odkazy na Artušovskou legendu; jméno lesa Shaerrawedd atd.), podaných ovšem tak, že nevypadají rušivě, ale naopak provokují úvahy o vazbě vnitřního světa knihy na svět reálný (nebo jsou do textu zařazeny vtipně).

Další známkou odlišnosti, a to zřejmě tou nejvyraznější, je závěr celého jeho díla. Domnívám se, že právě závěr vyvolá nejvíce kontroverzí i mezi Sapkowského fantickými obdivovateli. Nejprve - aby ani nemohl být podezříván z toho, že jeho povedená skoro-družina bude pokračovat ve své bohulibé činnosti - totiž v zabíjení padouchů a zachraňování světa - celou ji povraždí. Tento moment způsobuje mírné rozpaky, protože místy postupné umírání členů družiny působí jako vystřižené z písničky o nešťastných deseti malých černoušcích. Nicméně v okamžiku, kdy by každý autor (nemluvě o producentech Hollywoodských filmů) román uzavřel poněkud smutným a melancholickým, ale přeci jen happy endem, Sapkowskému zbývá do konce ještě více než sto stran. A dá se říct, že je to v podstatě vyvrcholení beznaděje, která se posledním, pátým dílem, táhne jak Ariadnina nit.

Místo aby se přeživší hrdinové vrátili domů (kde sice možná najdou několik drobných problémů, které však, zoceleni předchozím dobrodružstvím, hravě vyřeší), zdá se, že ztrácí úplně všechno. Místo aby byl svět po Velké vítězné bitvě sjednocen a vše se v dobré obrátilo, stupňuje se politikaření. Místo vzpomínek na hrdinství zůstává jen spálená země, a města, kde nezbyli už žádní psi. Ti kdo vypadali, že usilují vpodstatě o správnou věc, začnou kout pikle, intrikovat a snažit se ovládat svět. Ukáže se, že to co se zdálo být alespoň trochu Dobrem, je jen jinak nalakované Zlo. A beznaděj roste. A když pak při pogromu, kdy stydne krev v žilách už jen při čtení jeho popisu, zahynou i ti, o nichž si čtenář celou dobu myslí, že musí přežít, ponurost příběhu dosáhne vrcholu.

Sapkowski se snaží udržet vše, co o zaklínači napsal konzistentní. A jelikož v povídce Něco končí, něco začíná proběhne svatba Geralta a Yennefer, snaží se depresivnost situace poněkud uklidnit průhlednou reminiscencí na Artušův odchod do Avalanu (či Frodův odjezd s elfy na Západ). Nicméně zatímco "legenda o Artušovi je smutná a melancholická", konec zaklínačské ságy je jen smutný a zbyde po něm podivná pachuť v ústech. A sžíravý pocit, že ve skutečnosti by to tak dobře nedopadlo.

'Pokrok je jako stádo sviní v humně. Z takového stáda, to sa musí uznat, je užitek. Je uzený špek, je ovar, je prejt, sú klobásky, sú nožky v rosolu. Tož sa nesmí ohrnovat nos, že je všecko posrané.'

Uvědomíme-li si, co Sapkowski píše v oné zmiňované eseji, může se zdát, že jeho sága, je napsaná jaksi naprotest proti všeobecnému proudu fantasy literatury. Zdá se, že se snažil porušit tolik pravidel kolik jen bylo možné. Dokonce i v dnešní době oblíbený špatný konec dotáhnul dál, než se většina autorů odváží. Mohlo by se zdát, že kdysi někam napsal jak by fantasy psát nechtěl, a když došlo na věc, snažil se tím řídit za každou cenu, tedy i za tu, že jeho čtenáři budou rozladěni a nespokojeni.

Bylo by snadné obvinit Sapkowského z pouhého psaní natruc, ale... To by nesměl celou pentalogii napsat tak jak to udělal. Kdyby byla jeho sága plytká a nudná, kdyby její postavy vedly banální dialogy a chovaly se jako pětileté děti nebo jakoby jim byla právě provedena lobotomie, a kdyby Sapkowski neuměl zacházet se slovy jako Paganini s houslemi, bylo by možné říct, že napsal něco natruc a navzdory. Jenže nic z toho neplatí. Právě naopak. Protože Sapkowski nejen že věděl jak nechce psát. On především velmi přesně věděl, jak psát chce.

"V Polsku je fantasy doménou autorů mladých jak věkem, tak zkušeností. A to je po čertech vidět. Naše fantasy - to jsou chaotické, špatně slepené obrazy, z nichž dýchá fascinace násilím a sexem, přičemž obě tyto fascinace jsou infantilně chápané a rovněž infantilně popsané. Ale jelikož jsou určeny infantilnímu čtenáři, nalézají potlesk i oblibu. Autor i čtenář si spolu v tomto přirozené prostředí vegetují v dokonalé symbióze," říká Sapkowski. A možná že tady tkví hlavní rozdíl mezi tím, na co jsme ve fantasy zvyklí (družiny, magie, Dobro a Zlo, šťastné konce) a tím co vytvořil tento zralý, a zkušnostmi vybavený muž. Muž narozený v roce 1948, muž který prožil spoustu věcí, které jej poznamenaly, muž který má obrovský rozhled. Ale především muž, který chápe literaturu jako možnost ke sdělení poselství, a ne jako způsob, jak se vyrovnat s neukojeností vlastního libida.

Po dlouhé době se někdo pokusil o "něco objevného, o něco, co by vypálilo rybník kritikům a nepřátelům fantasy, věčným posměváčkům a tlučhubům". A dokázal to. Protože zaklínačská pentalogie je možná to nejlepší, co jsem za posledních pět let četl.

http://www.sapkowski.cz

Citace v rámečcích použity z knih Andrzeje Sapkowského Věž vlaštovky a Paní jezera.