Tohle je příběh lásky a také příběh touhy po moci - protože stejně jedno jako druhé plodí jen nenávist.

Tohle je příběh starý jako lidstvo samo, a nejen pro ty dvě tak lidské vlastnosti. Odehrál se v dobách, kdy lidstvo povstávalo z prachu, a kdy budovalo mohutné a krásné říše. A je vlastně jedno, kde se ten příběh odehrál, takže to klidně může být i za devatero horami a devatero řekami...

Smrt byla tehdy pro lidi tou nejpřirozenější věcí - smrt z rukou pánů, smrt ze sémě nemoci, smrt ze zloby bohů, smrt v zubech silnějších tvorů. Stejně tak pro nás bylo přirozené, že my jsme byli těmi silnějšími tvory. Netoužili jsme po moci a nevládli jsme lidem, tak jako vlaštovka netouží po moci a nevládne mouchám; lidé pro nás byli právě a jen potravou, tak jako je potravou srna vlkovi.

V těch dobách, o nichž vyprávím, tam kdesi, za devatero horami, žila překrásná dívka; s lilií mohla soutěžit půvabem a se lvicí v síle a vznešenosti. Její lid byl hrdý a ona též, válečníci jejího rodu byli chladní a ona neméně. Nikdo z jejích soukmenovců jí nestál za slovo, natož za pohled, neboť nikdo z nich nebyl dokonalý.

Mezi námi žil tou dobou mladík, v nejlepších letech svého života, jak je u nás zvykem; pohledný a zdatný nad jiné našeho druhu. Jednou na nočním lovu spatřil onu dívku a vycítil sílu její touhy a citu. Byla tak velká, že zasáhla i jeho srdce; neboť láska je cit lidí a my neznáme než hlad, je-li, a žádostivost, toužíme-li po potomcích. Ať tomu bylo jakkoliv, nezatoužil onen mladík po její krvi, nýbrž po ní samé, a zařekl se, že jejího hrdla se netkne, nebude-li ona moci stát po jeho boku.

Nerozuměli jsme mu, ale pohrozil nám, dotkne-li jí se kdokoliv krom něho, setká se s jeho hněvem.

Onen mladík se dlouho trápil, nevěda, jak dívku k sobě připoutat; trápil se tím víc, že viděl, jak ona stárne, a její ideál zůstává nenaplněn, přestože on sám - nadán silou a pýchou našeho rodu - by se jím snadno mohl stát. Dlouho hledal most, jímž by překlenul propast mezi námi a lidmi, hledal, co je nám společné a co nás odlišuje. Plynula léta, a krása oné dívky již odkvetla, ale tím víc se cítil mladík poháněn, chtěje svému květu navrátit jeho dřívější svěžest.

Až jednoho dne, který zůstane navždy proklet v našich pamětech, objevil, co hledal: způsob, jímž dívku postavit sobě na roveň. Zjistil, že to, co lidi po našem kousnutí zabíjí, je drsnost našeho hladu a síla naší krve, jež je tělu lidskému cizí. Ale zjistil také, že je-li člověk sdostatek odolný, může se jeho krev přizpůsobit či proměnit v naší, aniž zemře.

Mnoho slabých i silných válečníků i žen dívčina lidu zemřelo, když mladík zkoušel sílu své krve a sílu jejich těl. Ale byly to smrti tak jako dřív, a byly tak brány; a co byly pro mladíka desítky obětí, pokud se měly stát vykoupením pro jeho milovanou. Až se jedné noci cítil dostatečně jist ve svém plánu, aby svým kousnutím provedl svou dívku branou své krve do nového života.

Nemá cenu popisovat muka, jaká tělo dívky zažívalo, když mu v žilách proudila naše krev, a nemá cenu ani líčit soužení mladíkova, když trnul, zda ona svou proměnu přežije. Neboť to není nic proti tomu, jaké peklo tím bylo rozpoutáno; té noci se zrodila první z Druhorozených.

Tak láska - přestože nám nebyla vlastní - zplodila nenávist.

Protože vlaštovka se cítí přirozeně jen v kůži vlaštovky, a stejně tak vlk - nikdy se nebude cítit doma moucha ve vlaštovčím peří, ani srna ve vlčím kožichu. A tak se stalo i s onou dívkou. V jejím těle a v její mysli se svářila krev jejího rodu se silnou krví naší. A kde je nerovnováha, tam stačí málo, aby se misky zvrátily.

Oproti svému dřívějšímu životu cítila se dívka mocná, silnější než kdykoliv předtím. A od moci je jen krůček k pohrdání. Právě proto, že dříve poznala mrzkost lidského hemžení, právě proto proň teď měla jen slova opovržení. A moc a pohrdání se v ní spojily v touhu po ovládnutí.

Tehdy se Druhorozená, bez našeho vědomí, stala matkou celé řady dalších Druhorozených, a s její krví se šířila i její touha po moci. Tehdy se jejich nenávist obrátila proti lidem, neboť byli slabí, a proti nám, neboť naše síla byla naší přirozeností, a oni nemohli snést pomyšlení, že sami kdysi bývali slabými. Tehdy rozpoutali krvavou lázeň, která měla lidem ukázat, kdo má vládu nad jejich životy; jak přibývalo Druhorozených, ubývalo úkrytů před nimi.

A tak touha po moci - ač nám nebyla vlastní o nic více než láska - také zplodila svou nenávist; neboť tisícerá a zbytečná smrt přestala být lidem přirozenou, a lidé proti novému řádu povstali. Mouchy se vzbouřily proti vlaštovkám a srny zaútočily na vlka.